IV. ÚS 3321/17

Odůvodnění

Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její právo vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny spolu s porušením ústavního principu legitimního očekávání. Ze spisového materiálu se podává, že žalobce - Národní muzeum - se na stěžovatelce domáhal zaplacení částky 444 553,- Kč s příslušenstvím s tím, že jí tuto částku vyplatil na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26. 4. 2010 č. j. 23 C 126/2009-66, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 6. 4. 2011 č. j. 62 Co 6/2011-90. Šlo o poskytnutí náhrady platu, úroků z prodlení, stravenek a daru při životním jubileu v celkové výši 444 553,- Kč. K dovolání žalobce Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 9. 10. 2012 č. j. 21 Cdo 3980/2011-108 oba výše uvedené rozsudky zrušil a vrátil věc Obvodnímu soudu pro Prahu 1 k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že důvod pro výplatu doplatku mzdy a daru při životním jubileu zanikl, žalobce vyzval stěžovatelku k vrácení předmětné částky do 31. 12. 2012. Stěžovatelka ani přes opakované výzvy žalobce dlužnou částku neuhradila. Okresní soud Praha-západ napadeným rozsudkem uložil stěžovatelce zaplatit žalobci částku 444 553,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a dále jí uložil zaplatit žalobci na nákladech řízení 85 150,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětná částka byla vyplacena z právního důvodu, který později odpadl, takže je stěžovatelka povinna vrátit bezdůvodné obohacení, které vzniklo tím, že právní důvod výplaty částky následně po zrušení rozhodnutí o neplatnosti výpovědi odpadl. Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 9. 2015 č. j. 23 Co 250/2015-121 rozsudek soudu prvního stupně změnil, žalobu na zaplacení částky 444 553,- Kč s příslušenstvím zamítl a uložil žalobci nahradit stěžovatelce náklady řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud konstatoval, že pokud stěžovatelka s vědomím pravomocného rozhodnutí, které deklarovalo, že výpověď z pracovního poměru daná jí žalobcem je neplatná, vyzvala žalobce, aby uspokojil její finanční nároky z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru, počínala si s ohledem na tehdejší okolnosti zcela legitimně. Pokud se žalobce, přes svůj nesouhlas s výsledkem řízení o neplatnost skončení pracovního poměru, rozhodl podání takové žaloby předejít a stěžovatelkou uplatňované nároky dobrovolně uspokojit, neexistoval v tu chvíli žádný důvod, proč by měla mít stěžovatelka pochybnosti o tom, zda jí takto poskytnuté plnění náleží právem, a proto ve smyslu § 311 zákoníku práce není povinna žalobci vyplacenou částku vrátit. K dovolání žalobce Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným rozsudkem ze dne 3. 10. 2016 č. j. 21 Cdo 740/2016-162 rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolací soud vyslovil závazný právní názor, že přijala-li stěžovatelka vyplacenou náhradu platu a další plnění poskytovaná podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, musela přitom vědět, proč je jí plnění poskytováno, a musela si být vědoma i toho, že náhrada platu a další plnění je jí poskytováno pouze pro případ, že neplatnost výpovědi z pracovního poměru bude rozhodnutím soudu určena definitivě (tedy i po vyčerpání mimořádných opravných prostředků). Stěžovatelka tak při přijetí náhrady platu a dalších plnění nemohla být v "dobré víře", že jí plnění náleží, neboť si musela být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že plnění bude muset vrátit, jestliže později bude její žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru pravomocně (a z pohledu mimořádných opravných prostředků a ústavní stížnosti definitivně) zamítnuta. Krajský soud v Praze poté napadeným rozsudkem, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, změnil rozsudek soudu prvního stupně pouze ve lhůtě splatnosti příslušenství, jinak jej potvrdil, a rozhodl o nákladech řízení. Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala stěžovatelka dovolání, které Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. Stěžovatelka v ústavní stížnosti podrobně polemizuje s právními závěry napadených rozhodnutí. Setrvává na svém názoru, že si počínala legitimně, když vyzvala žalobce, aby uspokojil její nároky podle § 69 zákoníku práce a pokud se žalobce rozhodl předejít tomu, aby proti němu podala žalobu a její nároky dobrovolně uspokojil, nebyl v daný okamžik důvod k tomu, proč by stěžovatelka měla mít pochybnosti, že jí žalobcem poskytnuté plnění náleží. Stěžovatelka je proto toho názoru, že si může poskytnuté plnění ponechat, neboť jednala s důvěrou v pravomocné rozhodnutí soudu. Dále poukazuje na presumpci dobré víry u veřejnoprávních aktů a namítá, že kdokoli, kdo se řídí pravomocným rozhodnutím, činí tak v dobré víře, že jedná po právu. Stěžovatelka v souladu se svým legitimním očekáváním neměla důvod pochybovat o dosavadním řízení ukončeném rozsudkem v právní moci ani plnění přijatém na jeho základě.

Ústavní soud uvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zčásti nepřípustný a zčásti zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Pokud jde o napadený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2016 č. j. 21 Cdo 740/2016-162, nejde o konečné ale o procesní rozhodnutí, jímž byla věc vrácena k dalšímu řízení. Napadené usnesení Nejvyššího soudu nelze proto považovat za rozhodnutí, jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky. Pokud jde o zbylou část ústavní stížnosti, v níž stěžovatelka napadá ostatní rozhodnutí, Ústavní soud ji posoudil jako návrh zjevně neopodstatněný. Ústavní soud především připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika stěžovatelky se závěry soudů, že při přijetí náhrady platu a dalších plnění nemohla být v "dobré víře", že jí předmětná plnění náležejí, neboť si musela být vědoma nebo alespoň z okolností musela předpokládat, že plnění bude muset vrátit, jestliže později bude její žaloba o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru zamítnuta, resp. zvážit, zda v době poskytnutí náhrady již uplynula lhůta k podání dovolání či uplatnění ústavní stížnosti. Ústavní soud ověřil, že soudy se touto otázkou dostatečně zabývaly a vypořádaly se i s námitkami stěžovatelky, které opakuje i v ústavní stížnosti. Napadená rozhodnutí obsahují dostatečné, konkrétní a logické odůvodnění. Nejvyšší soud své rozhodnutí logicky odůvodnil, když konstatoval, že dovolání stěžovatelky není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu, které vychází ze závazného právního názoru dovolacího soudu, vyjádřeného přímo v této věci (rozsudkem ze dne 3. 10. 2016 č. j. 21 Cdo 740/2016-162) je v souladu ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. V této rozhodovací praxi je vyjádřen právní názor, že při zvažování "dobré víry" zaměstnance (§ 331 zákoníku práce) při přijetí náhrady mzdy od zaměstnavatele z důvodu neplatného rozvázání pracovního poměru (§ 69 odst. 1 zákoníku práce) je třeba vzít v úvahu, zda v době poskytnutí náhrady již uplynula lhůta k podání dovolání nebo k uplatnění ústavní stížnosti proti rozsudku soudu, kterým bylo rozhodnuto o neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Nejvyšší soud neshledal důvod, pro který by v dané věci měla být rozhodná právní otázka posouzena jinak. Ústavní soud konstatuje, že právo na spravedlivý proces neznamená, že je jednotlivci zaručeno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí podle jeho názoru odpovídající skutečným hmotněprávním poměrům, ale je mu zajištěno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal porušení vytýkaných základních práv. Stěžovatelka měla možnost uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny procesní prostředky k obraně svého práva. Soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny a jejich rozhodnutí nevybočila z mezí ústavnosti. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 1 písm. e) a § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh nepřípustný a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. prosince 2017

JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu