Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem ve věci návrhu Ing. P. R., na zrušení usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 818/2014-65 ze dne 31. 8. 2015, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 18 Co 198/2013-42 ze dne 5. 6. 2013 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 č. j. 15 C 237/2012-21 ze dne 6. 2. 2013, takto:
Výrok
Návrh se odmítá.
Odůvodnění
Dne 19. 11. 2015 došel Ústavnímu soudu návrh směřující proti shora označeným soudním rozhodnutím. Ústavní soud nejdříve posuzoval, zda návrh na zahájení řízení splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány formální podmínky jeho věcného projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších změn (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž dospěl k závěru, že návrh tyto požadavky z níže uvedených důvodů nesplňuje.
Třebaže byl dosud navrhovatel opakovaně a podrobně Ústavním soudem poučován o formálních požadavcích kladených na ústavní stížnost zákonem o Ústavním soudu (srov. kupř. řízení ve věcech sp. zn. IV. ÚS 348/10, IV. ÚS 1866/14 aj.), je zcela zjevné, že ani nyní podaný návrh tyto náležitosti nesplňuje, jelikož v prvé řadě nebyl ani formálně, ani materiálně naplněn požadavek obligatorního zastoupení advokátem v řízení před Ústavním soudem v souladu s § 30 a 31 vzpomínaného zákona. Vyzývat navrhovatele k odstranění vad návrhu by bylo z důvodů jemu z předchozích řízení velmi dobře známých neefektivní a formalistické. S právními následky takto podané ústavní stížnosti tak již byl navrhovatel dostatečně seznámen, přičemž tyto důsledky již i pocítil (odmítavé usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 1469/15). Ústavní soud opakovaně odkazuje na své dřívější usnesení sp. zn. III. ÚS 1673/15 ze dne 18. 6. 2015, v němž přímo ve vztahu k navrhovateli výslovně uvedl, že "navrhovatel se před podáním projednávaného návrhu obrátil se svými návrhy na Ústavní soud celkem v 18 případech, přičemž se mu v šesti z nich dostalo poučení o náležitostech a podmínkách ústavní stížnosti stanovených zákonem o Ústavním soudu, v ostatních případech podaná ústavní stížnost náležitosti spojené především s povinným zastoupením stěžovatele advokátem na základě speciální plné moci splňovala. Z výše uvedeného shrnutí je tedy zřejmé, že navrhovateli jsou dostatečně známy podmínky uvedené v ustanovení § 29 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přesto se je navrhovatel bez zjevného důvodu rozhodl v nyní projednávaném návrhu nerespektovat. Ústavní soud na základě výše uvedených skutečností a také z dalších důvodů, které budou dále vyloženy, nevyzval navrhovatele k odstranění vady předmětného návrhu". Poněvadž navrhovatel zvolil stejný přístup i tentokráte, soudce zpravodaj jej opět za přiměřené aplikace ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako vadný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
V Brně dne 3. prosince 2015
Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj