Ústavní soud rozhodl dne 6. března 2008 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Miloslava Výborného, soudců Vlasty Formánkové a Pavla Holländera, o ústavní stížnosti Mgr. J. N., soudního exekutora Exekutorského úřadu Praha-východ, Praha 6, Karlovarská 3/195, zastoupeného Mgr. Romanem Fojtáškem, advokátem se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 25. 9. 2007 č. j. 28 Co 391/2007-31, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Stěžovatel se svou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Městského soudu v Praze s tvrzením, že jím byla porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces, jakož i článek 95 odst. 1 Ústavy, čl. 1, čl. 9 odst. 1, čl. 11 odst. 1, odst. 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 bodu 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Napadeným rozhodnutím, jak je patrno z jeho obsahu, potvrdil odvolací soud usnesení soudu I. stupně ve výroku stěžovatelem odvoláním napadeném, jímž bylo povinnému [po zastavení exekuce pro nemajetnost povinného podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř.] uloženo uhradit stěžovateli jako soudnímu exekutoru náklady exekuce. Proti uvedenému rozhodnutí stěžovatel v obšírné ústavní stížnosti vznáší v podstatě obdobné námitky, jaké uplatnil již ve svých předchozích ústavních stížnostech (např. sp. zn. II. ÚS 758/07, I. ÚS 1178/07, III. ÚS 1407/07 a dalších). V zásadě namítá, že v případech zastavení exekuce pro nedostatek majetku povinného znamená uložení povinnosti hradit náklady exekuce nemajetnému povinnému ve skutečnosti to, že náklady je nucen nést sám soudní exekutor. To je podle stěžovatele principielně nepřípustné a povinnost k náhradě uvedených nákladů by tak měla být stanovena oprávněnému. Zároveň obsáhle oponuje stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06. Uvádí, že si je vědom současné rozhodovací praxe Ústavního soudu, která z uvedeného stanoviska pléna Ústavního soudu vychází, ústavní stížnost přesto podává, aby vyčerpal všechny vnitrostátní opravné prostředky jako podmínku pro přijetí stížnosti u Evropského soudu pro lidská práva. Navíc tvrdí, že v posuzovaném případě je ústavní stížnost i v souladu s uvedeným stanoviskem, když oprávněný nerespektoval požadavek náležité opatrnosti a uvážlivosti při podávání návrhu na exekuci.
Poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, dospěl Ústavní soud k závěru, že stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud se opakovaně zabýval obdobnými ústavními stížnostmi totožného stěžovatele (viz např. sp. zn. II. ÚS 758/07, III. ÚS 1407/07, IV. ÚS 1179/07, I. ÚS 3279/07). V označených věcech i řadě dalších vycházel ze stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 23/06 a ani v nyní posuzované věci nemá důvod se od názorů tam vyslovených odchylovat, jeho názor na řešenou problematiku zůstal nezměněn. Uvedené stanovisko je stěžovateli známo a lze tak na jeho důvody odkázat. Z tohoto stanoviska při svém rozhodování vycházel také Městský soud v Praze v napadeném rozhodnutí a jeho usnesení proto považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Z napadeného rozhodnutí je také patrno, že se městský soud ve zkoumaném případě zabýval i otázkou případného procesního zavinění oprávněného na zastavení exekuce z hlediska jeho náležité opatrnosti, přičemž námitkám stěžovatele ani v tomto směru nepřisvědčil, když uvedl, že pro závěr o porušení požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti ze strany oprávněného žádné konkrétní zjištění nehovoří a ztotožnil se tak se závěrem soudu I. stupně. Závěr soudů obou stupňů v tomto směru pak Ústavnímu soudu s ohledem na jeho roli (čl. 83 Ústavy ČR) nepřísluší přehodnocovat. Ústavní soud tak uzavírá, že v daném případě porušení ústavně zaručených práv stěžovatele neshledal, a proto jeho ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítl
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2008
Miloslav Výborný předseda senátu Ústavního soudu