IV. ÚS 3863/15

Odůvodnění

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 31. 12. 2015, domáhal se stěžovatel vydání nálezu, v němž by Ústavní soud deklaroval, že postupem orgánu veřejné moci - přidělením věci Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 28 C 144/2015 podle rozvrhu práce specializovanému senátu 28 C - bylo porušeno jeho základní právo na zákonného soudce, zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V návaznosti na to stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud jmenovanému soudu přikázal jednak změnit rozvrh práce "tak, aby účastníci řízení měli v případě mylného zápisu věci možnost uplatňovat základní právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny", a jednak rozvrhnout všechny žaloby, které napadly na soud dne 19. 5. 2015 a byly přiděleny senátu 28 C (včetně věci stěžovatele projednávané pod sp. zn. 28 C 144/2015) mezi jednotlivé občanskoprávní senáty podle rozvrhu práce. Současně měl Ústavní soud vyslovit jmenovanému soudu zákaz pokračovat v porušování základního práva stěžovatele na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Závěrem stěžovatel požádal o přiznání práva na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem. Pro úplnost je možno podotknout, že v předmětném občanskoprávním sporu je projednávána žaloba, podaná stěžovatelem proti České republice - Ministerstvu spravedlnosti o náhradu nemajetkové újmy ve výši 2 000 000 Kč s příslušenstvím.

Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda návrh splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou vůbec dány podmínky jeho projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Pojmovým znakem procesního institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita. Ta se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Stanoví-li tudíž právní předpis, že v určité procesní situaci je k rozhodování o právech a povinnostech fyzických a právnických osob příslušný konkrétní orgán veřejné moci, nemůže Ústavní soud do jeho postavení zasáhnout tím, že by ve věci sám rozhodl dříve než tento orgán. V posuzovaném případě je podstatou ústavní stížnosti tvrzení stěžovatele o porušení základního práva na zákonného soudce dle čl. 38 odst. 1 Listiny v dosud neskončeném civilním řízení. Stěžovatelova námitka je však uplatnitelná jak v nalézacím, tak v odvolacím řízení, resp. jako důvod žaloby pro zmatečnost ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. f), event. i písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů. Stěžovatel má tedy zjevně k dispozici prostředky občanského soudního řádu k ochraně svých práv. Teprve po jejich vyčerpání, pokud by se stěžovatel nadále domníval, že jím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu otevřela cesta k zásahu Ústavního soudu. V současné procesní situaci byl však návrh Ústavnímu soudu podán předčasně a je nepřípustný, jak to ostatně vyplývá i z jeho rozhodovací praxe (srov. rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3864/15 ze dne 14. 1. 2016, vydané ve skutkově i právně totožné věci, nebo např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. III. ÚS 2458/15, IV. ÚS 172/15, IV. ÚS 826/14, IV. ÚS 2572/14, II. ÚS 866/14, III. ÚS 305/13, II. ÚS 373/14, III. ÚS 2418/13, IV. ÚS 3805/13 aj., dostupná na http://nalus.usoud.cz). K přehodnocení tohoto závěru nebylo způsobilé vést ani tvrzení stěžovatele, že jím podaná ústavní stížnost podstatně přesahuje jeho vlastní zájmy ve smyslu ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, "neboť se týká obecných pravidel soudu při přidělování agendy v rámci rozvrhu práce, která umožňují, aby účastník byl odňat svému zákonnému soudci." K možnosti přijetí jinak nepřípustné ústavní stížnosti ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je třeba především poznamenat, že tento postup představuje významnou výjimku ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a jako takovou je nutné ji vykládat restriktivně [srov. nález sp. zn. II. ÚS 193/94 ze dne 13. 3. 1996 (N 19/5 SbNU 159)]. Musí tudíž jít o natolik silný, resp. významný veřejný zájem, který v daném okamžiku vyžaduje, aby konkrétní, byť nepřípustná ústavní stížnost byla projednána, neboť nelze otálet a čekat, až Ústavní soud dostane příležitost posoudit jinou, formálně přípustnou ústavní stížnost. Současně se nesmí jednat o situaci, která má ojedinělou, nahodilou povahu, jinými slovy řešení otázky z ústavní stížnosti musí mít dopad na širší okruh případů, musí mít znaky obecnosti, opakovatelnosti a neomezenosti konkrétním případem. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že k aplikaci ustanovení § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu je možno přistoupit zejména tehdy, jestliže dochází k aplikaci neústavního právního předpisu, jež je třeba zrušit, či k ústavně nekonformnímu výkladu právního předpisu nebo se jedná o řešení zásadní ústavněprávní otázky, k níž se Ústavní soud dosud neměl příležitost vyjádřit, jestliže by rozhodnutí o ústavní stížnosti mohlo mít dopad na mnoho osob a mohlo předejít množství soudních sporů či rozhodnutí o ústavní stížnosti by mohlo prosadit závaznost předchozího nálezu Ústavního soudu nebo by mohlo vést k odstranění nejednotnosti judikatury obecných soudů a Ústavního soudu, případně jestliže by prostředek ochrany práv, který nebyl stěžovatelem vyčerpán, nebyl tzv. "systémově efektivní". Lze také uvést, že ve většině případů připuštění výjimky se jednalo o kumulaci více z důvodů uvedených výše (srov. Wagnerová, E., a kol.: Zákon o Ústavním soudu s komentářem, 1. vydání, ASPI, Praha, 2007, s. 386, 387, a judikatura Ústavního soudu tam zmíněná). Ústavní soud po prostudování stížnostního návrhu dospěl k závěru, že o žádný z těchto případů v dané věci nejde. Ústavní soud v této souvislosti neshledal dostatečným obecný poukaz stěžovatele na existenci pravidel rozvrhu práce Obvodního soudu pro Prahu 5, která podle jeho názoru konstituují porušení ústavně zaručeného práva na zákonného soudce. Mínil-li stěžovatel argumentovat tím, že vyřešením předmětné právní otázky by bylo zabráněno vzniku či pokračování velkého množství soudních sporů (ve smyslu stovek či tisíců případů), pak nic takového neprokázal. Rovněž Ústavnímu soudu není v tomto ohledu nic známo. Pouhá teoretická možnost, že by někteří další účastníci soudního řízení mohli někdy v budoucnu čelit týmž problémům, pro naplnění podmínky přesahu vlastních zájmů stěžovatele ve smyslu § 75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu nepostačuje. Pokud by Ústavní soud stěžovateli vyhověl a výjimku založenou citovaným ustanovením aplikoval, znamenalo by to, že by se věcí zabýval dříve, než mu, při zachování obvyklého postupu spojeného s nutností předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, náleží. Pro takové urychlené projednání však v současné době není důvod. Prominutí podmínky vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práva by za těchto okolností bylo především v zájmu stěžovatele samotného (event. jeho příbuzných, kteří souběžně s ním podali totožnou žalobu), což se však míjí s účelem předmětného ustanovení. Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu pro nepřípustnost odmítnout.

Vzhledem k výsledku řízení neshledal Ústavní soud podmínky pro vyhovění návrhu na náhradu nákladů řízení (jak dle § 62 odst. 4, tak dle § 83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. února 2016

Tomáš Lichovník v. r. soudce zpravodaj