Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti N. H. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2016 č. j. 11 Tdo 988/2016-25, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 9. 2015 sp. zn. 11 To 62/2015 a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 30. 3. 2015 č. j. 49 T 2/2015-197, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým byl uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c) trestního zákoníku. Dále navrhuje zrušení označeného rozsudku Vrchního soudu v Praze, kterým byl na základě jeho odvolání stěžovateli nově uložen trest odnětí svobody v trvání osmi roků, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem, a trest vyhoštění na dobu deseti roků. Stěžovatel rovněž navrhuje zrušení usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání. Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel namítá, že napadená rozhodnutí trpí extrémním nesouladem mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry, přičemž k zásadním vadám došlo při hodnocení důkazů a byla porušena zásada in dubio pro reo. Podle jeho názoru nebylo s potřebnou jistotou prokázáno zejména jeho úmyslné zavinění. Poukazuje přitom na skutečnost, že i odvolací soud přiznal, že některé z provedených důkazů byly nezákonné a procesně nepoužitelné. Ze zbývajících důkazů pak podle stěžovatele vyplývají pouze domněnky v rovině pravděpodobnosti, na nichž nelze založit nepochybný závěr o jeho vině ze spáchání stíhaného skutku.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud předně připomíná svou judikaturu, v níž opakovaně uvedl, že není vrcholem soustavy trestních soudů (čl. 81, 90 Ústavy), a proto na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu, tj. není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí ostatních soudů (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 23/93). To však platí jen tehdy, jestliže tyto soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny (čl. 83 Ústavy). Jestliže argumentace stěžovatele směřuje primárně proti způsobu, jakým trestní soudy hodnotily provedené důkazy, Ústavní soud k tomu uvádí, že je právem a současně povinností trestních soudů hodnotit důkazy v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu, tedy podle svého vnitřního přesvědčení založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu, a to jednotlivě i v jejich souhrnu. Do hodnocení provedených důkazů trestními soudy není Ústavní soud zásadně oprávněn zasahovat, a to i kdyby mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné; důvod k zásahu představuje až stav, kdy hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu), a tím vybočují ze zásad spravedlivého procesu (srov. například usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06, II. ÚS 3371/10 či I. ÚS 3175/11). O takový případ však v projednávané věci nešlo. Zásadní význam má zejména odůvodnění napadeného rozsudku Vrchního soudu v Praze. Ten totiž, jak připouští sám stěžovatel, identifikoval pochybení soudu prvního stupně v oblasti dokazování (č. l. 3-4), avšak zároveň na základě pozorného vyhodnocení zbývajících, procesně použitelných důkazů dospěl k přesvědčení, že i tyto spolehlivě prokazují vinu stěžovatele ze spáchání stíhaného skutku. Ústavní soud přitom nesdílí přesvědčení stěžovatele, že odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze je nedostatečné. Soud opřel svá skutková zjištění o jeho vině především o výpovědi dvou svědků, policistů, kteří při silniční kontrole objevili v automobilu stěžovatele pytle se sušinou konopí. Z nich vyplynulo, že pytle se nacházely ihned za sedadlem řidiče, přičemž z nich vycházel silný zápach charakteristický pro marihuanu. Tyto výpovědi, společně s otisky prstů nalezenými na spodní části dvou pytlů s konopím a zcela nevěrohodnou verzí událostí, kterou stěžovatel předestřel při své výpovědi, představují důkazy, na nichž lze racionálně založit závěr, že stěžovatel věděl o tom, že ve svém automobilu převáží konopí, a tedy že jednal úmyslně. Ústavní soud tak může konstatovat, že napadená rozhodnutí jsou řádně odůvodněna a úvahy trestních soudů, na nichž jsou rozhodnutí založena, jsou racionální a prosty jakýchkoli logických rozporů. Ústavní soud proto neshledal důvod pro kasační zásah. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. března 2017
JUDr. Vladimír Sládeček předseda senátu