IV. ÚS 4014/13

Odůvodnění

Navrhovatel se na Ústavní soud obrátil podáním, v němž brojil proti shora napadeným usnesením, jimiž mělo být zasaženo do jeho zaručených práv, zakotvených v čl. 10 odstavci 2, v čl. 14 odstavci 5, v čl. 32 odstavci 1 a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, jakož i v čl. 6, v čl. 12 a v čl. 13 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Ústavní soud se ve věci nejprve zabýval formálními náležitostmi podání. K žádosti o spis Okresního soudu v Přerově sp. zn. 1 T 141/2013, adresované soudu prvého stupně tento Ústavnímu soudu sdělil, že spis není možno zapůjčit s ohledem na dovolání navrhovatele podané dne 19. prosince 2013. V důsledku toho bude po vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání spis postoupen Nejvyššímu soudu. Podmínka daná v ustanovení § 75 odstavce 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") vyžaduje před podáním ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 72 odstavec 3 zákona o Ústavním soudu), s výjimkou návrhu na obnovu řízení a mimořádného opravného prostředku, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 75 odstavec 1, věta za středníkem, § 72 odstavec 4 zákona o Ústavním soudu). Navrhovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, čímž došlo v posuzované věci k jeho souběhu s ústavní stížností. Pojmovým znakem institutu ústavní stížnosti je její subsidiarita, jež se po formální stránce projevuje v požadavku předchozího vyčerpání všech procesních prostředků, které právní řád navrhovatelce k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu), a po stránce materiální v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny tvrzený protiústavní stav napravit.

Ústavní soud opakovaně uvedl, že současné podávání dovolání a ústavní stížnosti nemá oporu v ustanoveních zákona o Ústavním soudu a navíc není řešením, které by vyhovovalo požadavku právní jistoty (viz obdobně usnesení sp. zn. I. ÚS 2162/11 a sp. zn. IV. ÚS 16/11 publikovaná na http//nalus.usoud.cz). Věcným projednáním ústavní stížnosti by mohlo dojít k vydání dvou rozdílných rozhodnutí v téže věci. Odmítnutí ústavní stížnosti pak nikterak právo navrhovatele na případné posouzení napadeného rozhodnutí Ústavním soudem nenarušuje, neboť: "Ústavní stížnost lze podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Byl-li mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku (§ 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu)". Pokud navrhovatel svého práva podat mimořádný opravný prostředek využil, je nezbytné podané dovolání považovat za poslední procesní prostředek, který zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Z této skutečnosti pak nelze než dovodit, že ústavní stížnost byla podána předčasně, a proto Ústavní soud neshledal ani důvody pro přerušení řízení; jedná se tudíž o návrh nepřípustný podle ustanovení § 43 odstavce 1 písmeno e) ve spojení s ustanovením § 75 odstavce 1 zákona o Ústavním soudu. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 20. ledna 2014 Vlasta Formánková v.r. soudkyně zpravodajka