Usnesení ze dne 10. 7. 2018
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Musila (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Odborové organizace Sluníčko, IČ: [IČO], se sídlem [PSČ obec], Petrušov 152, doručovací adresou Moravská Třebová, Tovární 14, zastoupené Mgr. Danielem Jankaničem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017 č. j. 7 As 312/2017-28 a proti výrokům I a II usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2017 č. j. 7 As 312/2017-21, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1. Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a 2. města Moravská Třebová, se sídlem v [adresa] zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
I. V ústavní stížnosti ze dne 1. 2. 2018 Odborová organizace Sluníčko (dále jen "žalobkyně" nebo "stěžovatelka"), navrhla, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená procesní rozhodnutí o neosvobození od soudních poplatků a o zastavení řízení. II.
Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.
Stěžovatelka je podle veřejně přístupných údajů ve spolkovém rejstříku (dostupný na https://or.justice.cz) právnickou osobou zapsanou jako odborová organizace, jejímž předmětem a cílem činnosti je podle stanov ze dne 30. 7. 2017 "obrana sociálních, hospodářských a dalších zájmů, potřeb a práv především svých členů, ale také nečlenů, mj. aplikací rozhodnutí Nejvyššího soudu Cpjn 202/2013." Podle sbírky listin dostupné ve spolkovém rejstříku měla odborová organizace ke dni 30. 7. 2017 tři zakládající členy, a to M. B., M. B. a I. P.*)
Dne 29. 8. 2017 usnesením č. j. 52 A 85/2016-127 Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "správní soud") odmítl žalobu stěžovatelky, kterou se domáhala ochrany před nezákonným zásahem strážníků Městské policie Moravská Třebová. Tvrzený nezákonný zásah měl spočívat v tom, že člen stěžovatelky M. B. byl dne 8. 3. 2016 vyveden strážníky městské policie z knihovny v Moravské Třebové. Správní soud žalobu odmítl podle § 46 odst. 1 písm. c) s. ř. s. jako podanou osobou k tomu zjevně neoprávněnou.
Proti usnesení správního soudu ze dne 29. 8. 2017 č. j. 52 A 85/2016-127 podala žalobkyně kasační stížnost a společně s ní požádala o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Dne 6. 11. 2017 usnesením č. j. 7 As 312/2017-21 Nejvyšší správní soud (dále též jen "kasační soud") zamítl žádosti žalobkyně o osvobození od soudních poplatků (výrok I) a o ustanovení zástupce pro podání kasační stížnosti (výrok II). Kasační soud poukázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 5. 2010 č. j. 1 As 70/2008-74, ve kterém se vyjádřil k posuzování žádostí o osvobození od soudních poplatků, a konstatoval, že v případě stěžovatelky se soudní spor v nynější věci týká činnosti, která nemá jakoukoliv souvislost s jejím předmětem činnosti podle stanov. Dne 29. 11. 2017 usnesením č. j. 7 As 312/2017-28 kasační soud řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti usnesení správního soudu ze dne 29. 8. 2017 č. j. 52 A 85/2016-127 zastavil (výrok I) pro nezaplacení soudního poplatku. Kasační soud poukázal na bod 17 svého rozsudku ze dne 4. 4. 2013 č. j. 1 As 187/2012-32 a konstatoval, že v případě stěžovatelky se soudní spor v nynější věci týká činnosti, která nemá jakoukoliv souvislost s předmětem činnosti stěžovatelky, resp. že stěžovatelkou tvrzený nezákonný zásah, spočívající ve vyvedení jejího člena M. B. strážníky městské policie z knihovny v Moravské Třebové dne 8. 3. 2016, nesouvisí ani s existencí stěžovatelky, jejími vnitřními poměry, ani jejím majetkem. III.
V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdila, že bylo porušeno její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces, na právní pomoc v řízení před soudy a právo rovnosti účastníků řízení, dle čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"); dále tvrdila porušení čl. 90 Ústavy České republiky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Stěžovatelka popsala dosavadní průběh řízení vedoucích k vydání ústavní stížností napadených rozhodnutí, a bez podrobnější ústavněprávní argumentace polemizovala s právními závěry obecných soudů, které dle jejího přesvědčení byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, a byly nedostatečně odůvodněné.
Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou. Podstatu ústavní stížnosti Ústavní soud spatřuje v tvrzení, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a to z hlediska práva na přístup k soudu, resp. práva na soudní přezkum zákonnosti rozhodnutí či postupu orgánů městské policie v Moravské Třebové. Pokud jde o nepřiznané osvobození od soudního poplatku, Ústavní soud především konstatuje, že článek 36 odst. 1 Listiny, stejně jako jemu korespondující čl. 6 odst. 1 Úmluvy, na které stěžovatelka ve své stížnosti poukázala, ani jiná ustanovení Listiny či Úmluvy, právo na osvobození od soudního poplatku výslovně nezmiňují. Neosvobození od soudního poplatku samo o sobě tudíž jakýkoliv zásah do základního práva na spravedlivý proces z hlediska přístupu k soudu nezakládá. Ústavní soud je toho názoru, že byť ústavní stížnost směřuje proti nemeritornímu rozhodnutí odvolacího soudu, nelze odhlédnout od skutečnosti, že toto nemeritorní rozhodnutí se bezprostředně týkalo základního práva stěžovatelky na právní pomoc v řízení před soudy, zaručeného každému článkem 37 odst. 2 Listiny; v řízení vedoucím k jeho vydání proto bylo nutné - přiměřeně k povaze rozhodnutí - respektovat ústavní záruky spravedlivého procesu. I v takových případech však platí, že právní posouzení podmínek pro ustanovení zástupce účastníku dle § 36 s. ř. s. je primárně věcí obecných soudů ve správním soudnictví, a Ústavní soud je může přehodnocovat jen ve výjimečných případech zjevné svévole, kterou ovšem v projednávaném případě z ústavní stížnosti ani napadených rozhodnutí nešlo dovodit. V nálezu ze dne 31. 8. 2004 sp. zn. IV. ÚS 289/03 (N 125/34 SbNU 281) Ústavní soud v souvislosti s nepřiznáním osvobození od soudních poplatků obecným soudem uvedl, že "... rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000)". Jinak řečeno, posouzení poměrů účastníka, jakož i otázky, zda nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva, je zásadně věcí obecných soudů. V případě stěžovatelky kasační soud shodně se správním soudem a s ustanovením § 36 odst. 3 s. ř. s. konstatoval, že návrh, tj. správní žaloba, zjevně nemůže být úspěšný, neboť již výše uvedeným vyvedením M. B. městskou policií z knihovny v Moravské Třebové nemohla být dotčena jakákoliv práva stěžovatelky, byť se jednalo o jejího člena, a z toho důvodu osvobození od soudních poplatků stěžovatelce nepřiznal. Ústavní soud na těchto závěrech neshledává jakoukoliv protiústavnost. Ústavní soud je toho názoru, že napadená rozhodnutí kasačního soudu dostatečně uvádějí důvody, na nichž byla založena, a že kasační soud nerozhodoval svévolně. Ústavní soud proto neshledal žádný důvod pro svůj zásah. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. července 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu
__________________________ *) ve znění opravného usnesení ze dne 15. 8. 2018
Usnesení ze dne 15. 8. 2018
Ústavní soud rozhodl předsedou senátu Janem Musilem ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Odborové organizace Sluníčko, se sídlem [PSČ obec], Petrušov 152, doručovací adresa Moravská Třebová, Tovární 14, zastoupené Mgr. Danielem Jankaničem, advokátem se sídlem [adresa] proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2017 č. j. 7 As 312/2017-28 a proti výrokům I a II usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 6. 11. 2017 č. j. 7 As 312/2017-21, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a 1. Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích a 2. města Moravská Třebová, se sídlem v [adresa] zastoupení, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Písemné vyhotovení usnesení Ústavního soudu ze dne 10. července 2018 č. j. IV. ÚS 437/18-15 se opravuje tak, že v části II. odůvodnění v druhém odstavci se poslední věta "Podle sbírky listin dostupné ve spolkovém rejstříku má odborová organizace tři členy, a to M. B., M. B. a I. P." nahrazuje zněním "Podle sbírky listin dostupné ve spolkovém rejstříku měla odborová organizace ke dni 30. 7. 2017 tři zakládající členy, a to M. B., M. B. a I. P."
Odůvodnění
Při vyhotovování shora označeného usnesení došlo v důsledku zjevné nesprávnosti v odůvodnění usnesení k nepřesnému uvedení počtu členů stěžovatelky. Na tuto zjevnou nesprávnost upozornil Ústavní soud M. B., prezident odborové organizace, a to nedatovaným dopisem doručeným Ústavnímu soudu dne 14. 8. 2018 s žádostí o provedení opravy. Ústavní soud proto v souladu s § 63 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, ve spojení s přiměřeným užitím ustanovení § 164 občanského soudního řádu, vydal opravné usnesení, kterým byla zjevná nesprávnost opravena.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2018
Jan Musil v. r. předseda senátu