Odůvodnění
Ústavnímu soudu byl dne 5. 8. 2005 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení § 72 zákona č. 182/1993 Sb.,o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 7 To 211/2005, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 7 To 215/2005.
Výše uvedenými usneseními mělo údajně dojít k zásahu do práv, jež jsou stěžovateli garantovány Úmluvou o ochraně lidských práv (dále jen "Úmluva") v čl. 5 odst. 4. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí meritorně zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
Usnesením státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Plzni ze dne 17. 5. 2005, č.j. 1 KZV 49/2004-803, byl stěžovatel S. T. v souladu s ustanovením § 67 písm. a) zákona číslo 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TŘ"), ponechán ve vazbě, neboť dle jejího názoru u něj stále trvají důvody útěkové vazby. Stěžovatel je stíhán pro trestný čin podvodu podle ustanovení § 250 odst. 1, odst. 4 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "TZ"), a pro trestný čin vraždy dle ustanovení § 219 odst. 1, odst. 2 písm. a), h) TZ.
Proti výše uvedenému usnesení státního zastupitelství podal stěžovatel stížnost dle ustanovení § 148 odst. 1 písm. c) TŘ, jež byla rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 7 To 211/2005, zamítnuta. Z protokolu Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, o neveřejném zasedání, jež se vztahuje k ústavní stížností napadenému usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 7 To 211/2005, plyne, že stěžovatel nebyl v jeho rámci slyšen u soudu. Dalším rozhodnutím státní moci, proti němuž stěžovatel brojí předmětnou ústavní stížností, je usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 7 To 215/2005, jímž došlo k zamítnutí stížnosti stěžovatele proti usnesení soudkyně Okresního soudu Plzeň-město ze dne 24. 5. 2005, č.j. 5 Nt 4022/2005-7. Výše uvedeným rozhodnutím okresního soudu byla zamítnuta žádost stěžovatele o propuštění z vazby dle ustanovení § 72 odst. 3 TŘ a současně jím nebyla přijata ani peněžitá záruka dle ustanovení § 73a odst. 2 písm. b) TŘ. Jak proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 7 To 211/2005, tak proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 7 To 215/2005, podal stěžovatel předmětnou ústavní stížnost. Dle jeho náhledu došlo k zásahu do ústavně zaručených práv a svobod, neboť v řízení předcházející vydání napadených usnesení obecných soudů nebyl slyšen v kontradiktorním řízení. Obecný soud tak údajně porušil jednu ze základních institucionálních záruk spravedlivého řízení o pokračování či skončení omezení osobní svobody. Postup krajského soudu je dle stěžovatele v rozporu s rozhodovací činností Evropského soudu pro lidská práva, který ve svých rozhodnutích Assenov a ost. Vs. Bulharsko z 28. 10. 1998 či Nikolova vs. Bulharsko z 25. 3. 1999 zařadil právo být slyšen mezi základní procesní garance aplikované v případech omezení osobní svobody. V neposlední řadě pak stěžovatel poukázal též na rozhodnutí Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 45/04, ze dne 22. 3. 2005, (publikováno pod číslem 239/2005 Sb.)
K předmětné ústavní stížnosti se vyjádřilo Krajské státní zastupitelství a Krajský soud v Plzni, ovšem vzhledem ke skutečnosti, že vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádná nová tvrzení, způsobilá ovlivnit rozhodnutí Ústavního soudu, nebyly tyto zaslány stěžovateli na vědomí.
Podstatou ústavní stížnosti je skutečnost, že stěžovatel v rámci soudních řízení, z nichž vzešly ústavní stížností napadené rozhodnutí, nebyl slyšen před soudem. Při posuzování důvodnosti návrhu Ústavní soud vyšel z obsahu napadených rozhodnutí, z řízení, jež jim předcházely a z argumentace stěžovatele.
Ústavní soud posoudil veškeré právní okolnosti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 7 To 211/2005, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 7 To 215/2005, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.
Dle náhledu Ústavního soudu je při posuzování odůvodněnosti ústavní stížnosti proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 7. 6. 2005, sp. zn. 7 To 211/2005, třeba vyjít z myšlenkové konstrukce, o níž se opírá nález Pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 45/04, ze dne 22. 3. 2005 (vyhlášen ve Sbírce zákonů dne 17. 6. 2005 pod č. 239/2005 Sb.), jímž došlo ke dni vyhlášení nálezu ve Sbírce zákonů ke zrušení ustanovení § 242 odst. 2 tr. řádu, a to z důvodu, že dané ustanovení upravující neveřejné zasedání vylučovalo možnost slyšení obviněného před tím, než je rozhodováno o jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce o dalším trvání vazby. Ústavní soud k tomu v citovaném nálezu uvedl, že taková právní úprava neodpovídá čl. 5 odst. 4 Úmluvy, podle něhož patří mezi institucionální záruky spravedlnosti řízení o pokračování omezení osobní svobody i právo obviněného být slyšen v kontradiktorním řízení, v němž je přezkoumávána zákonnost dalšího trvání vazby. Z výše uvedeného plyne, že pokud nebyl stěžovatel v souvislosti s prodlužováním vazby slyšen před soudem, lze tento procesní postup považovat za vadný, neboť stěžovateli nebyla dána možnost se vyjádřit k dalšímu trvání vazby. Z částečně vyžádaného soudního spisu Krajského soudu v Plzni, sp. zn. 33 T 5/2005, vyplývá, že krajský státní zástupce v Plzni podal dne 19. 7. 2005 pod sp. zn. 1 KZv 49/2004 proti stěžovateli, S.T. obžalobu. V následném řízení postupoval krajský soud dle ustanovení § 71 odst. 5 TŘ a rozhodl svým usnesením ze dne 28. 7. 2005 o tom, že se stěžovatel ponechává i nadále ve vazbě. Z protokolu o výslechu, jež byl sepsán u Krajského soudu v Plzni dne 28. 7. 2005, vyplývá, že stěžovatel byl před vynesením předmětného usnesení slyšen u soudu a mohl se tedy vyjadřovat k dalšímu trvání vazby. Poté, co bylo dne 12. 9. 2005 zahájeno hlavní líčení, byl stěžovatel opakovaně slyšen u soudu a nic mu tedy nebránilo, aby se k otázce vazby vyjádřil. Dne 20. 9. 2005 bylo Krajským soudem v Plzni rozhodnuto dle ustanovení § 71 odst. 6 TŘ o ponechání obviněného ve vazbě. Ústavní soud se v minulosti problematikou prodlužování vazby již zabýval, přičemž dospěl k závěru, že vadu řízení spočívající v nevyslechnutí obviněného při prodlužování vazby je možno napravit jeho následným vyslechnutím a rozhodnutím o prodloužení vazby. Tak se tomu stalo také v předmětném případě, kdy Krajský soud v Plzni stěžovatele slyšel v souvislosti s aplikací ustanovení § 71 odst. 5 TŘ a § 71 odst. 6 TŘ. Jak Krajský soud v Plzni, tak i Vrchní soud v Praze, shledal vazbu stěžovatele za dodržení výše nastíněných ústavních premis za důvodnou a proto lze vadu v předchozím řízení považovat za zhojenou (k tomu též srovnej dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 484/05). V souvislosti s problematikou výslechů vazebně stíhaných osob považuje Ústavní soud za vhodné poukázat též na skutečnost, že z práva obviněného být slyšen před vynesením rozhodnutí o prodloužení vazby nelze vyvozovat povinnost soudu konat slyšení jako samostatný úkon trestního řízení. Účelem slyšení je především zajištění toho, aby byl soud při svém rozhodování bezprostředně seznámen s argumenty a námitkami obviněného. Jinak řečeno, slyšení obviněného má především význam materiální, samotná formální podoba úkonu, v jehož rámci soud obviněného vyslechne, je podružná (k tomu srovnej též dosud nepublikované usnesení Ústavního soudu IV. ÚS 449/05). Namítá-li v dalším stěžovatel, že nebyl před rozhodnutím Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 6. 2005, sp. zn. 7 To 215/2005, o žádosti o propuštění z vazby slyšen u soudu, lze jej odkázat na usnesení Ústavního soudu III. ÚS 544/03, jež bylo publikováno ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu - svazek 32. Vydání 1. Praha: C. H. Beck 2004. Z uvedeného usnesení vyplývá, že "za situace, kdy podle české právní úpravy má obviněný právo opakovat žádost o propuštění z vazby každých čtrnáct dnů (§ 72 odst. 3 tr. ř.), se jeví požadavek, aby při každém takovém rozhodování měl obviněný právo na osobní slyšení před soudem, jako přehnaný a nepotřebný. Pokud by se taková praxe měla stát pravidlem, mohla by způsobovat velké průtahy v řízení (nutnost eskorty obviněných k soudu, vyžadování a posílání spisového materiálu mezi policejními orgány, státními zástupci a soudy, narůstání časového a pracovního zatížení soudů), které by mohly paralyzovat průběh trestního řízení". S ohledem na výše uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).
P o u č e n í : Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. prosince 2005
Michaela Židlická předsedkyně senátu