Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Vlasty Formánkové a soudců Michaely Židlické a Miloslava Výborného, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti F. N., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Davidem, advokátem, se sídlem [adresa] směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. května 2005, č.j. 7 Afs 117/2004-66, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní soud obdržel podání, učiněné ve lhůtě podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a splňující i další formální náležitosti ústavní stížnosti, kterou stěžovatel napadl shora označená rozhodnutí. Napadeným rozhodnutím Nejvyšší správní soud zamítl kasační stížnost stěžovatele směřující proti rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 9. června 2004, sp. zn. 28 Ca 335/2000, kterou byla zamítnuta správní žaloba směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze ze dne 26. července 2000, č.j. FŘ-5339/11/00. Stěžovatel v ústavní stížnosti z podstatné části zopakoval námitky uplatněné již v kasační stížností. Nadto namítl, že Nejvyšší správní soud se těmito, již uplatněnými námitkami nezabýval v požadovaném rozsahu, čímž porušil i článek 95 odst. 1 Ústavy ČR. Stěžovatel odkázal rovněž na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 371/96, týkající se vztahu skutkových zjištění a hodnocení důkazů. Závadnost aplikace závěrů tohoto nálezu pak stěžovatel posoudil jako zásah do svého práva na spravedlivý proces, zaručeného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ústavní soud si k věci vyžádal vyjádření účastníka řízení, který, prostřednictvím předsedy senátu 7 Afs, odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí, přičemž znovu zopakoval závěry tam uvedené. Dále poukázal na ustálenou judikaturu Ústavního soudu k pravidlům spravedlivého procesu v kontextu s napadeným ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny. Toto vyjádření však nepřineslo žádné nové skutečnosti, tvrzení nebo argumentaci, proto je Ústavní soud stěžovateli nezasílal k případné replice. Pro posouzení věci si Ústavní soud vyžádal spis Městského soudu v Praze, vedený pod sp. zn. 28 Ca 335/2000. Podle ustanovení § 72 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Ústavní soud se zabýval tvrzeními předloženými v ústavní stížnosti i v kontextu předchozích stěžovatelem užitých procesních prostředků. Shledal přitom, že jak Nejvyššímu správnímu soudu při řízení o kasační stížnosti, tak i Městskému soudu v Praze při řízení o správní žalobě, byly předloženy shodné námitky. Tyto námitky přitom směřovaly proti špatnému posouzení věci orgánem, jehož rozhodnutí bylo napadeno. Zejména otázka přítomnosti daňové poradkyně stěžovatele a otázka charakteru výdělečné činnosti, kterou stěžovatel v rozhodném období vykonával, byla předestřena ve správní žalobě, kasační stížnosti i v projednávané ústavní stížnosti. Ústavní soud ve své judikatuře, která je obecně dostupná, vyložil, za jakých podmínek a okolností je oprávněn zasáhnout do jurisdikční činnosti obecných soudů, případně jak se jeho pravomoc projevuje ve vztahu k důkaznímu řízení, které proběhlo před těmito soudy. Pokud se týká tvrzeného porušení čl. 36 Listiny, Ústavní soud neshledal, že by postupem obecného soudu byl stěžovatel zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tak, jak citované ustanovení Listiny zaručuje. Tvrdil-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že byl zkrácen na svém právu na spravedlivý proces tím, že Nejvyšší správní soud, resp. Městský soud v Praze, v jeho věci dospěly k jinému právnímu závěru, než je jeho názor, pak nezbývá, než takové tvrzení stěžovatele hodnotit jako pouhou polemiku s právními závěry obecného soudu a v důsledku toho stěžovatele odkázat na ustálenou judikaturu Ústavního soudu ke znakům spravedlivého procesu daného hlavou pátou Listiny základních práv a svobod (např. III. ÚS 23/93, viz. Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 1., str. 219), aniž by se jevilo potřebné důvody tam uvedené dále rozvádět. Jak je zjevné z judikatury, citované i stěžovatelem v ústavní stížnosti, Ústavní soud není dalším orgánem, kterému by příslušelo zabývat se předloženými skutkovými tvrzeními, tím spíše za situace, kdy se obecné soudy s nimi již vypořádaly. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí je zjevné, že Nejvyšší správní soud se zabýval námitkami uvedenými v kasační stížnosti a řádně odůvodnil, co jej vedlo k vyvozeným závěrům. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení Nejvyššího správního soudu, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout. Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 31. ledna 2006 Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu