Ústavní soud rozhodl dne 3. března 2011 ve věci ústavní stížnosti Ing. P. Ch., proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2010 čj. 25 Cdo 3049/2010-79, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2009 čj. 64 Co 514/2008-54 a rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 5. 12. 2007 čj. 14 C 208/2007-15 takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavnímu soudu byla dne 21. února 2011 doručena ústavní stížnost, kterou se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, požadoval ustanovení zástupce pro řízení, zaplacení nákladů právního zastoupení státem a poskytnutí adekvátních lhůt pro doplňování ústavní stížnosti.
Dříve, než se Ústavní soud začal zabývat věcnou stránkou návrhu, přezkoumal, zda návrh splňuje veškeré formální a obsahové náležitosti vyžadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), přičemž shledal, že tomu tak není.
Stěžovatel nerespektoval ustanovení § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, jež ukládá fyzickým osobám v řízení před Ústavním soudem povinné zastoupení advokátem. Z provedeného lustra Ústavního soudu bylo zjištěno, že stěžovatel podal od roku 2002 k Ústavnímu soudu přes 100 ústavních stížností a v mnoha řízeních o těchto ústavních stížnostech byl přitom již dostatečně poučen, jaké náležitosti zákon pro podání řádné ústavní stížnosti vyžaduje (srov. např. ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 790/04, sp. zn. II. ÚS 82/05, sp. zn. I. ÚS 169/05, sp. zn. IV. ÚS 190/05, sp. zn. II. ÚS 2291/08, sp. zn. II. ÚS 2294/08, sp. zn. III. ÚS 2292/08, sp. zn. III. ÚS 2008/10, sp. zn. IV. ÚS 2506/10, sp. zn. IV. ÚS 2725/10 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Součástí poučení byl pravidelně i návod jak postupovat při odstraňování vad ústavní stížnosti, včetně popisu jak postupovat v případě, že stěžovatel nemá prostředky na zaplacení nákladů spojených s právním zastoupením a upozornění, že Ústavní soud právní zastoupení nezajišťuje. Bylo proto ve vlastním zájmu stěžovatele, aby vady odstranil, resp. aby další jeho podání již vady neobsahovalo. Ústavní soud zastává názor, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo ve zcela identických případech předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat poučení, že na Ústavní soud se (s ústavní stížností) nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku dalšího poučení, pro konkrétní řízení, neefektivním a formalistickým.
Ústavnímu soudu proto nezbylo než ústavní stížnost a návrhy s ní spojené mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 3. března 2011
Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj