IV. ÚS 556/21

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod, a to práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, práva na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garance osobní svobody podle čl. 8 odst. 1 Listiny, zásady presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy, a rovněž zásad obsažených v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy. Stěžovatel současně navrhl, aby Ústavní soud rozhodl o odkladu vykonatelnosti napadených rozhodnutí, a požádal o přednostní projednání jeho ústavní stížnosti coby naléhavé.

2. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem uznal stěžovatele a spoluobviněného M. K. (dále jen "spoluobviněný") vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácením daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za uvedený zvlášť závažný zločin odsoudil stěžovatele podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a spoluobviněného k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku stěžovatele i spoluobviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli i spoluobviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu deseti let. Podle § 101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku rozhodl o zabrání finančních prostředků zajištěných podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, na účtech vedených na obchodní společnost A, u Komerční banky, a. s., ve výši 123 416,44 EUR a u Sberbank CZ, a. s., ve výši 95 817,47 EUR a na účtu vedeném na Z. B. u Komerční banky, a. s., ve výši 56 000 EUR. Týmž rozsudkem byl uznán vinným a odsouzen také obviněný J. V.

3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele a spoluobviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek městského soudu v celém rozsahu ohledně těchto dvou obviněných zrušil a podle § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu znovu rozhodl tak, že uznal stěžovatele a spoluobviněného vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Za uvedený zvlášť závažný zločin stěžovatele a spoluobviněného podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku stěžovateli i spoluobviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu sedmi let. Podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku rozhodl o zabrání finančních prostředků zajištěných podle § 79a odst. 1 trestního řádu na účtu vedeném na Z. B. u Komerční banky, a. s., ve výši 56 000 EUR. O odvolání obviněného J. V. rozhodl vrchní soud rozsudkem ze dne 20. 1. 2020 sp. zn. 3 To 114/2018. Podle závěrů vrchního soudu inkriminovaná trestná činnost spočívala v tom, že konkretizované daňové subjekty, jejímiž jednateli byli stěžovatel a spoluobviněný, v řetězci nakupovaly v Polské republice řepkový olej a následně ho prodávaly dalším českým daňovým subjektům, z těchto obchodů až na výjimky nepřiznávaly daň z přidané hodnoty (dále jen "DPH") a nehradily ji do státního rozpočtu, čímž vznikl daňový únik.

4. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl, neboť bylo podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu. Dovolání spoluobviněného odmítl rovněž, a to podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel namítá, že obecné soudy dospěly k nesprávným skutkovým zjištěním, na nichž založily závěr o jeho vině. Vytýká, že vrchní soud nevyhověl návrhu jeho obhájce na doplnění dokazování výslechem svědka M. D., který mohl prokázat absenci úmyslu stěžovatele krátit daňovou povinnost obchodní společnosti B (dále jen "B"), vzhledem ke krokům, které činil, aby zajistil příslušné účetní doklady pro podání řádného daňového přiznání. Vrchní soud označil provedení tohoto důkazu za nadbytečné. Toto konstatování považuje stěžovatel na paušální, vágní, formální, povšechné, nepřezkoumatelné, zmatečné a odporující zásadě volného hodnocení důkazů, a to zvláště se zřetelem k "pluralitě obviněných" kladoucí zvýšené nároky na průběh odvolacího řízení.

6. Dále stěžovatel namítá, že obecné soudy porušily princip presumpce neviny. Závěr soudů o naplnění znaků skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby postrádá oporu v provedeném dokazování, v důsledku čehož skutek, který se stal předmětem právního posouzení, nebyl zjištěn způsobem slučitelným s právem na spravedlivý proces. Soudy podle stěžovatele nedostatečně vyhodnotily okolnosti, které by prokazovaly jeho úmysl svým podnikáním a podáváním daňových přiznání dosáhnout u správců daně vyměření DPH v nižší částce než při postupu v souladu se zákonnou úpravou. V rozhodném období, kdy mělo dojít ke zkrácení DPH, stěžovatel jako jednatel B komunikoval s finančním úřadem, zejména s panem H., referentem správy daní Finančního úřadu pro hlavní město Prahu - Územního pracoviště pro Prahu 1, který měl "na starosti" předmětnou agendu a jako svědek v trestním řízení nevyloučil, že se stěžovatelem "jednal". Stěžovatel poukazuje též na sdělení adresované správci daně svědkyní Z. B. či jím samotným, zahrnující důvody, pro které nebyla hrazena DPH. Obecné soudy v rozporu s těmito skutečnostmi konstatovaly, že stěžovatel s příslušným finančním úřadem téměř nekomunikoval. Stěžovatel tvrdí, že se snažil řešit situaci s nedostatkem finančních prostředků na zaplacení vyměřené DPH, jakož i absenci dokladů k obchodům. Uvádí, že nedisponoval celým účetnictvím, přičemž jeho neúplnost potvrdila též soudní znalkyně Ing. Pavla Císařová, CSc. Stěžovatel prohlašuje, že v pozici jednatele B nebyl nikdy tzv. bílý kůň. O nestandardních praktikách či nezákonných úmyslech obviněného J. V. neměl tušení. I kdyby soudy správně konstatovaly, že mu musela být jasná "nestandardní" povaha podnikání B, neznamená to, že věděl o jeho nezákonnosti. Stěžovatel nepojal úmysl nelegálně získat finanční prostředky zkrácením DPH a neměl kontrolu nad probíhajícími obchody. B nedisponovala ziskem z obchodů s řepkovým olejem. Důvodem k podnikání s obviněným V. byla odměna pro B, která měla plynout z marží z prodeje řepkového oleje, nikoliv z daňových úniků. Podle stěžovatele nebyly prokázány ani skutečnosti nutné k závěru o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu, pro který byl odsouzen.

7. V další části ústavní stížnosti stěžovatel tvrdí, že bylo porušeno jeho právo na projednání věci bez zbytečných průtahů. Trestní oznámení bylo tehdejším Finančním analytickým útvarem Ministerstva financí České republiky podáno dne 30. 8. 2011, zatímco Nejvyšší soud rozhodl až dne 25. 11. 2020. Samotné odvolací řízení trvalo 37 měsíců. I za těchto okolností mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání pěti let, přičemž do výkonu tohoto trestu nastoupil po překročení věku šedesáti let a po devíti letech od tvrzeného skutku. Vzhledem k těmto individuálním okolnostem případu a se zřetelem k celkové délce řízení a průtahům v jeho rámci považuje stěžovatel takto vysoký trest odnětí svobody za neústavní zásah.

8. V průběhu řízení zaslal stěžovatel Ústavnímu soudu podání vyhotovené jím samotným, v němž rekapituloval svoji argumentaci.

Procesní předpoklady a průběh řízení před Ústavním soudem

9. Jde-li o rozsudek městského soudu, který ohledně stěžovatele a spoluobviněného zrušil vrchní soud, k rozhodování o jeho ústavnosti není Ústavní soud příslušný (není povolán eventuálně jej zrušit podruhé).

10. Ústavní soud dále shledal, že ústavní stížnost v části směřující vůči ostatním rozhodnutím, tj. rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu, byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána tato rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

11. O akcesorických návrzích rozhodl Ústavní soud usnesením ze dne 30. 3. 2021 sp. zn. IV. ÚS 556/21 tak, že návrh na odklad vykonatelnosti napadených usnesení Nejvyššího soudu a rozsudku vrchního soudu se zamítá, návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu se odmítá a ústavní stížnost není naléhavá.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.

13. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se soudy nedopustily pochybení způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda nepředstavují nepřípustný zásah do práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny, ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.

14. Procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; deficit takového adekvátního posouzení se projevuje po ověření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

15. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními napadené řízení a jeho výsledek postiženo není, proto postačuje odkaz na obsah odůvodnění ústavní stížností napadených rozhodnutí. V rovině konkrétní, resp. v jednotlivostech a stěžovateli na vysvětlenou, lze doplnit následující závěry.

16. Stěžovatel brojí zejména proti závěrům obecných soudů o naplnění objektivní a subjektivní stránky trestného činu a dokazování k nim.

17. Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře formuloval celkem tři skupiny případů, v nichž pochybení v průběhu dokazování před obecnými soudy nabývají takové intenzity, že je nezbytný jeho kasační zásah z důvodu ochrany dotčených základních práv a svobod.

18. V prvé řadě jde o situace, kdy důkaz není získán procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), či usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)]. Takto zařaditelné námitky stěžovatel v ústavní stížnosti neuplatnil.

19. Druhou skupinu případů tvoří tzv. opomenuté důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2001 sp. zn. I. ÚS 549/2000 (N 63/22 SbNU 65)]. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále jde o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04 (N 172/35 SbNU 315)].

20. Této kategorie pochybení se dotýká stěžovatelova námitka, že soudy nevyslechly svědka M. D. O opomenutý důkaz však nejde. Vrchní soud o důkazním návrhu stěžovatele ve veřejném zasedání konaném dne 29. 10. 2018 rozhodl před skončením dokazování tak, že jej zamítl, přičemž usnesení o zamítnutí tohoto důkazního návrhu ústně vyhlásil (str. 6 protokolu o veřejném zasedání, který stěžovatel přiložil k ústavní stížnosti). Stěžovatel označuje odůvodnění tohoto postupu vrchním soudem poukazem na "nadbytečnost dalšího dokazování" za obecné a formalistické, nicméně přehlíží, že samotný návrh na vyslechnutí tohoto svědka byl odůvodněn pouze obecným sdělením, že jmenovaný svědek "participoval na celém procesním a administrativním fungování" B. Vrchnímu soudu tudíž nelze vytýkat, že se dopustil excesu z ústavněprávních požadavků dopadajících na dokazování v trestním řízení, dospěl-li k závěru, že nebylo možné očekávat, že by výslech uvedeného svědka mohl přinést informace podstatné pro posouzení skutku, který byl předmětem obžaloby.

21. Konečně třetí skupinou vad důkazního řízení, jež jsou relevantní z ústavněprávního hlediska, tvoří případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. V případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Stejně tak nutno považovat za rozpor s principy řádného a spravedlivého procesu situaci, jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [srov. nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255)].

22. Stěžovatel v této souvislosti uplatnil řadu výše rekapitulovaných námitek (směřujících k závěru, že o nestandardních, či dokonce nezákonných, praktikách obviněného J. V. neměl tušení a svým jednáním je ani nemohl vědomě podporovat), nicméně Ústavní soud - při respektování výše uvedených mezí ústavněprávního přezkumu - neshledal v závěrech obecných soudů relevantní pochybení.

23. Soudy na základě výsledků dokazování konstatovaly, že stěžovatel i spoluobviněný s obchodováním s řepkovým olejem neměli až do okamžiku kontaktu s odděleně stíhaným obviněným V. zkušenosti, stěžovatel přiznal, že byl bezdomovec, když jej obviněný V. oslovil s nabídkou předmětného "podnikání". Stěžovatel a spoluobviněný shodně dali najevo, že jim byly obviněným V. poskytnuty náležité finanční prostředky, že fakticky s údajně koupeným řepkovým olejem nikdy nedisponovali, že nedisponovali potřebnými účetními podklady atd. Stěžovatel dokonce připustil, že šlo o poněkud "nestandardní" podnikání.

24. Obecné soudy dospěly k závěru, že předmětné daňové subjekty, ve kterých stěžovatel a spoluobviněný působili na pozicích jednatelů, neodvedly řádně DPH, některé články řetězce měly sídlo na virtuálních adresách a měly registrován úplně jiný předmět činnosti, vykazovaly nulovou daň i tehdy, kdy prokazatelně dovážely zboží z jiného členského státu, platby daňových subjektů na počátku řetězce prováděly subjekty ze samého konce řetězce, subjekty, ve kterých figurovali stěžovatel a spoluobviněný, obratem prodávaly zboží za nižší cenu, než za jakou ho nakoupily, některé články řetězce byly vzájemně propojeny osobami jednatelů či vlastníků a některé subjekty byly v okamžiku hrozby postihu za protiprávní jednání převedeny na tzv. bílé koně.

25. Obecné soudy logicky a přesvědčivě vysvětlily, proč v souladu s kritérii uvedenými v § 2 odst. 6 trestního řádu dovodily, že stěžovatelovo jednání směřovalo ke zkrácení daňové povinnost plátce daně, resp. že ke vzniku kvalifikovaného škodlivého následku přispěl. Jinými slovy vyjádřeno, charakter trestné činnosti vylučuje, aby mezi stěžovatelem, spoluobviněným a obviněným V. neexistovala výslovná nebo nevýslovná domluva o tom, kdo z nich bude zajišťovat které úkoly, čímž se bude podílet na dosahování zamýšlených cílů, kterých mělo být trestnou činností dosaženo. Tím se soudy vypořádaly i se stěžovatelovými námitkami týkajícími se subjektivní stránky trestného činu. Nikterak přitom nepřehlížely, že "hlavním hybatelem" předmětných aktivit byl obviněný J. V. a stěžovatel si nepočínal zcela samostatně (srov. kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2008 sp. zn. 7 Tdo 1396/2008, ze dne 9. 11. 2011 sp. zn. 5 Tdo 1299/2011 a ze dne 14. 2. 2018 sp. zn. 3 Tdo 89/2018).

26. Stěžovatel polemizuje s hodnocením důkazů podaným soudy, jakož i navazujícím právním hodnocením; jeho polemika však nedosahuje ústavněprávní roviny. Obecné soudy svá rozhodnutí dostatečně odůvodnily a uvedly, jakými úvahami se při hodnocení důkazů a právní argumentaci řídily.

27. Jak bylo konstatováno, uvedený důkazní rozsah, jakož i provedené hodnocení obsahu důkazů považuje Ústavní soud za přijatelné. Není tedy jakéhokoli podkladu ani pro závěr, že soudy nedostály požadavkům plynoucím ze zásady presumpce neviny a z ní plynoucího pravidla in dubio pro reo.

28. Ústavní soud dále uvádí, že mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu [srov. nález ze dne 24. 4. 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05 (N 74/49 SbNU 119)], neboť rozhodování soudů je v této oblasti nezastupitelné (srov. čl. 90 Ústavy a čl. 40 odst. 1 Listiny). Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu (srov. čl. 39 Listiny). Toto pochybení by mohlo nastat v případě, že soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou opomenuty rozhodující okolnosti pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je zde extrémní nevyváženost prvku represe a prevence [např. usnesení ze dne 23. 1. 2014 sp. zn. I. ÚS 2613/13 a ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 (všechna rozhodnutí jsou dostupná rovněž na http://nalus.usoud.cz)]. Taková situace však nenastala, a to ani se zřetelem k délce řízení a namítaným průtahům v jeho rámci. Vrchní soud stěžovateli uložil trest odnětí svobody při dolní hranici zákonné trestní sazby právě proto, že od spáchání trestné činnosti uplynula delší doba, přičemž přihlédl i ke zjištění, že "vůdčí postavou" páchané trestné činnosti byl obviněný J. V. Vrchní soud též objasnil, že nejsou dány podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku, neboť okolnosti případu (zkrácením daně vznikla České republice škoda v celkové výši přes 60 mil. Kč) ani poměry stěžovatele (včetně jeho věku) nejsou výjimečné, aby odůvodnily závěr o nepřiměřenosti trestu uloženého v rámci zákonné trestní sazby. Při uložení trestu zákazu činnosti vrchní soud přihlédl ve prospěch stěžovatele k jeho "určité spolupráci s finančním úřadem".

29. Stěžovatel ústavní stížností napadl i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládá za neústavní, s již výše vypořádanými výjimkami neuvedl, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Přestože Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, zabýval se také otázkou, zda postupem obecných soudů nedošlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele, avšak ani takové porušení Nejvyšší soud neshledal. Odůvodnění jeho usnesení je logické, jeho závěry mají oporu v provedených důkazech a neodporují žádné z ústavních kautel řádně vedeného soudní řízení podle hlavy páté Listiny. Na tyto závěry lze tedy v podrobnostech odkázat.

30. Na základě uvedených zjištění Ústavní soud uzavírá, že výše předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.

31. Z těchto důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně rozsudku městského soudu) jako návrh, k jehož projednání není příslušný, podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu, a zčásti (ohledně rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu) jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 31. srpna 2021

Pavel Šámal v. r. předseda senátu

Odůvodnění

1. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem uznal stěžovatele a spoluobviněného M. K. (dále jen "spoluobviněný") vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácením daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"), ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a za tento zločin odsoudil stěžovatele podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání šesti let a spoluobviněného k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle § 56 odst. 2 písm. c) trestního zákoníku stěžovatele i spoluobviněného pro výkon trestu odnětí svobody zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1 trestního zákoníku stěžovateli i spoluobviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu deseti let. Podle § 101 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku rozhodl o zabrání finančních prostředků zajištěných podle § 79a odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"), na účtech vedených na obchodní společnost X, u Komerční banky, a. s., ve výši 123 416,44 EUR a u Sberbank CZ, a. s., ve výši 95 817,47 EUR a na účtu vedeném na Z. B. u Komerční banky, a. s., ve výši 56 000 EUR. (Týmž rozsudkem byl uznán vinným a odsouzen také obviněný J. V.).

2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem z podnětu odvolání stěžovatele a spoluobviněného podle § 258 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 trestního řádu napadený rozsudek městského soudu v celém rozsahu u těchto obviněných zrušil, podle § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu znovu uznal stěžovatele a spoluobviněného vinnými zvlášť závažným zločinem zkrácením daně, poplatku a podobné povinné platby podle § 240 odst. 1, 3 trestního zákoníku, ve znění účinném do 30. 6. 2016, ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku, a podle § 240 odst. 3 trestního zákoníku odsoudil každého z nich k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon je podle § 56 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku stěžovateli i spoluobviněnému uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu v obchodních korporacích na dobu sedmi let. Podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku rozhodl o zabrání finančních prostředků zajištěných podle § 79a odst. 1 trestního řádu na účtu vedeném na Z. B. u Komerční banky, a. s., ve výši 56 000 EUR. (O odvolání obviněného J. V. rozhodl vrchní soud rozsudkem dne 20. 1. 2020 sp. zn. 3 To 114/2018).

3. Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b trestního řádu, odmítl. Dovolání spoluobviněného odmítl rovněž, a to podle § 265i odst. 1 písm. e) trestního řádu jako zjevně neopodstatněné.

4. Podle stěžovatele obecné soudy napadenými rozhodnutími porušily jeho ústavně zaručená práva a svobody, jmenovitě právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na projednání věci bez zbytečných průtahů podle čl. 38 odst. 2 Listiny, právo na spravedlivý proces podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), garanci osobní svobody podle čl. 8 odst. 1 Listiny, zásadu presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 2 Úmluvy a rovněž zásady obsažené v čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhuje, aby Ústavní soud rozhodl podle § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). K návrhu uvedl, že na základě soudních rozhodnutí, která považuje za neústavní, vykonává ode dne 31. 7. 2020 trest odnětí svobody, a že odklad vykonatelnosti nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem na výkonu trestu a na ochraně společnosti. Jeho pobyt na svobodě nebyl a není pro společnost nebezpečný, přičemž od roku 2011, kdy podle závěrů soudů spáchal inkriminovaný skutek, nebyl pro jiný trestný čin stíhán a žil řádným životem. Stěžovatel má za to, že výkon ústavní stížností napadených rozhodnutí pro něj znamená nepoměrně větší újmu, než jaká při odkladu vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Zdůrazňuje, že výkon trestu odnětí svobody v délce pěti let představuje zvlášť citelný zásah do jeho osobní sféry i vzhledem k jeho věku (stěžovatel je narozený v roce 1957). Stěžovatel byl vystaven výrazné a dlouhodobé psychické zátěži, neboť trestní oznámení zahrnující podezření, že se dopustil daňové trestné činnosti, bylo podáno již v roce 2011.

6. Z obdobných důvodů stěžovatel žádá o přednostní projednání ústavní stížnosti coby naléhavé (§ 39 zákona o Ústavním soudu).

7. Podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu může Ústavní soud na návrh stěžovatele odložit vykonatelnost napadeného rozhodnutí, nebude-li to v rozporu s důležitým veřejným zájmem, a znamenal-li by výkon rozhodnutí nebo uskutečnění oprávnění, přiznaného rozhodnutím třetí osobě, pro stěžovatele nepoměrně větší újmu, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám. Ústavní soud připomíná, že podání ústavní stížnosti zásadně není spojeno s odkladným účinkem a rozhodnutí, jímž výjimečně vykonatelnost napadeného rozhodnutí odloží, je vázáno na striktní splnění podmínek zakotvených v uvedeném ustanovení, jež Ústavní soud s ohledem na zásadu minimalizace zásahů Ústavního soudu do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci a subsidiární povahu ústavní stížnosti vykládá restriktivně. Je tomu tak proto, že když by Ústavní soud svým benevolentním přístupem odklad vykonatelnosti pravidelně "povoloval", dostával by se do pozice nikoliv soudního orgánu ochrany ústavnosti, nýbrž do pozice přezkumné instance v soustavě soudů, kteréžto postavení - jak ostatně mnohokrát judikoval - mu nepřísluší. Takovýto návrh Ústavnímu soudu představuje ultima ratio, institucionální mechanismus, který nastupuje při selhání všech ostatních prostředků ochrany či nápravy. Řízení o ústavních stížnostech tedy významně ovládá zásada subsidiarity, podle níž je podmínkou podání ústavní stížnosti vyčerpání všech procesních prostředků, které zákon k ochraně práva poskytuje (§ 75 odst. 1 ve spojení s § 72 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu), nejsou-li dány (zvláštní) důvody přijetí ústavní stížnosti i bez splnění této podmínky podle § 75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tato zásada se mutatis mutandis uplatní při rozhodování o odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

8. V dané věci mají být předmětem ústavněprávního přezkumu soudní rozhodnutí vydaná v trestním řízení vedeném proti stěžovateli.

9. Ústavní soud konstatuje, že odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku městského soudu, který vrchní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zrušil v plném rozsahu, není možný, resp. k jeho projednání není Ústavní soud příslušný. Je tomu tak proto, že dané rozhodnutí bylo zrušeno, tudíž nemůže zakládat právní účinky.

10. U návrhu na odklad vykonatelnosti rozsudku vrchního soudu a usnesení Nejvyššího soudu Ústavní soud shledal, že stěžovatel nepředkládá dostatečně relevantní důvody, pro které by měl jeho návrhu vyhovět. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že nenaplnil objektivní ani subjektivní stránku trestného činu, pro který byl odsouzen, a že při naplnění všech jeho znaků měl být uplatněn institut mimořádného snížení trestu odnětí svobody podle § 58 odst. 1 trestního zákoníku.

11. K jednotlivým důvodům uplatněným stěžovatelem Ústavní soud uvádí, že jen v samotném podání ústavní stížnosti nelze spatřovat důvod k odložení vykonatelnosti rozhodnutí podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, neboť jinak by navrhovaný odklad přicházel v úvahu automaticky vždy po podání ústavní stížnosti. Ústavní stížnosti by tak byl zároveň v rozporu se zákonnou úpravou v podstatě přiznán suspenzivní účinek. Návrh podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu je tedy nezbytné opírat o takové konkrétní okolnosti, které vyplývají z podané ústavní stížnosti a zároveň vyvolávají pochybnost o vhodnosti dalšího výkonu napadeného rozhodnutí, zejména když lze důvodně předpokládat úspěšnost ústavní stížnosti s ohledem na jeho argumenty a s přihlédnutím k obsahu napadených rozhodnutí. Ústavní soud nepředjímá výsledek řízení o ústavní stížnosti, nicméně stěžovatel nepředložil důvody, na jejichž podkladě by bylo možné již nyní dospět ke spolehlivému závěru o nezbytnosti odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí (pozn. vzhledem k tomu, že stěžovatel již nastoupil výkon trestu odnětí svobody, bylo by třeba - došlo-li by k odkladu vykonatelnosti - kalkulovat s přerušením výkonu tohoto trestu).

12. K dalšímu důvodu zmíněnému stěžovatelem, tj. jeho věku, Ústavní soud konstatuje, že nejde bez dalšího o překážku pro výkon pravomocného rozhodnutí, resp. pro výkon pravomocně uloženého trestu. K odložení výkonu trestu z důvodu věku je třeba v každém konkrétním případě přistupovat s ohledem na okolnosti případu a zejména též s respektem k účelu trestu (který představuje rovněž veřejný zájem), jehož dosažení vyžaduje neprodlený výkon uloženého trestu co nejdříve po nabytí právní moci odsuzujícího rozhodnutí. V posuzované věci nepovažuje Ústavní soud věk stěžovatele - a to ani s přihlédnutím k délce trestního řízení - za natolik výjimečný, aby bylo nutné přistoupit k odkladu výkonu rozhodnutí napadených ústavní stížností. Lze upozornit, že stěžovatel nezmínil případnou existenci lékařských zpráv, ze kterých by vyplývalo, že výkon trestu by se negativním způsobem promítl do jeho života a zdraví, resp. že jeho zdravotní stav mu brání ve výkonu uloženého trestu.

13. Z uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku městského soudu odmítl podle § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu. Zároveň Ústavní soud neshledal žádného důvodu pro vyhovění návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti rozsudku vrchního soudu a Nejvyššího soudu, pročež tento návrh podle § 79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu a contrario zamítl. Jak bylo již výše konstatováno, tím nijak nepředznamenává výsledek řízení o ústavní stížnosti samotné.

14. Ústavní soud nevyhověl ani žádosti o přednostní projednání ústavní stížnosti, neboť důvod k postupu podle § 39 zákona o Ústavním soudu neshledal, a to se stejným odůvodněním, jako u nevyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí. Stěžovatel neprokázal, že by dopady výkonu trestu odnětí svobody na něj byly natolik výjimečné, mimořádné či specifické, že by zasluhovaly od Ústavního soudu přednostní zacházení. Postupem podle § 39 zákona o Ústavním soudu by se Ústavní soud dopustil naopak neodůvodněně nerovného zacházení se stěžovatelem na úkor jiných stěžovatelů, včetně těch, kteří se nyní rovněž nacházejí ve výkonu trestu odnětí svobody.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. března 2021

Pavel Šámal v. r. předseda senátu