IV. ÚS 649/19

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhal zrušení shora označených rozhodnutí vydaných v řízení o žalobě stěžovatele proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti o zaplacení částky ve výši 100 000 Kč.

Z napadených rozhodnutí připojených k ústavní stížnosti vyplynulo, že řízení o dovolání stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze, potvrzujícího zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2, Nejvyšší soud zastavil, neboť stěžovatel nebyl zastoupen a jeho žádost o ustanovení zástupce byla zamítnuta. Stěžovatel namítl, že v jiném řízení mu byl ustanoven zástupce pro řízení o dovolání a přiznáno osvobození od soudních poplatků, z čehož má za to, že takový postup možný byl i v posuzované věci. Zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce stěžovatel vnímá jako bránění přístupu k soudu, čímž je porušováno jeho právo na spravedlivé projednání věci nestranným soudem v přiměřené lhůtě. Stěžovatelovo podání nebylo možno považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpělo formálními a obsahovými nedostatky [§ 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "Ústavní soud")], zejména však stěžovatel nebyl pro řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem (§ 30, § 31 zákona o Ústavním soudu). Obecně platí, že je na Ústavním soudu, aby učinil opatření k odstranění vad podání, neboť smyslem výzvy je především poučení účastníka o jemu neznámých podmínkách pro projednání věci před Ústavním soudem; teprve poté, nepodaří-li se nedostatek podání odstranit, jsou vyvozeny vůči stěžovateli nepříznivé procesní důsledky v podobě odmítnutí ústavní stížnosti. Z elektronické databáze ústavních stížností však bylo zjištěno, že stěžovatel se obrací na Ústavní soud opakovaně, přičemž byl vícekrát vyzýván k odstranění vad svých návrhů a poučen o nezbytnosti právního zastoupení před Ústavním soudem, včetně možnosti návrh odmítnout bez věcného projednání, pokud vady podání nebudou odstraněny. Řada stěžovatelových věcí byla odmítnuta právě pro neodstranění vad návrhu, přestože na ně byl upozorněn (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3061/18 ze dne 12. 11. 2018, usnesení sp. zn. II. ÚS 3059/18 ze dne 24. 10. 2018, usnesení sp. zn. III. ÚS 3058/18 ze dne 15. 11. 2018, všechna na http://nalus.usoud). Ústavní soud tak nemá pochybnosti o tom, že stěžovatel byl řádně seznámen s požadavky kladenými zákonem na návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupen advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o povinném zastoupení dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, jestliže se tak stalo v řadě případů předchozích. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že se na Ústavní soud nemůže obrátit jinak než v zastoupení advokátem, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a stále stejného poučení postupem neefektivním a formalistickým; tak se také stalo v posuzovaném případě. Za dané situace, shodně jako v dalších věcech téhož stěžovatele (např. sp. zn. III. ÚS 85/19, sp. zn. III. ÚS 84/19, sp. zn. II. ÚS 83/19 či sp. zn. II. ÚS 3060/18), Ústavní soud shledal důvod pro přiměřenou aplikaci ustanovení § 43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. března 2019

Milada Tomková v. r. soudkyně zpravodajka