IV. ÚS 691/01

Odůvodnění

Ve včas podané ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že v záhlaví citovanými rozhodnutími obecné soudy porušily její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatelka uvádí, že jádro problému tvoří správné označení povinné osoby v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 222/91 Okresním soudem ve Vyškově. Původní žaloba totiž směřovala proti OV KSČ Vyškov, který byl v době rozhodné pro uplatnění restitučního nároku zapsán na LV č. [LV] v k.ú. [k.ú.] jako vlastník domu č.p. [č.p.] se stavební plochou parc. č. 894. Tento údaj byl jak pro stěžovatelku, tak pro obecné soudy, směrodatný. Dále stěžovatelka upozorňuje na existenci poučovací povinnosti podle ustanovení § 43 odst. 1 o. s. ř. a rovněž na povinnost soudu přihlížet kdykoliv k řízení k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé. V situaci, kdy obecné soudy této povinnosti nedostály, nelze tuto skutečnost připisovat k tíži stěžovatelky.

Stěžovatelka poukazuje rovněž na to, že žaloba proti OV KSČM V. byla vedena v době, kdy měl právní subjektivitu. Jestliže pak tuto subjektivitu ze zákona ztratil, účastníkem řízení se stala K. s. Č. a M. (dále jen "KSČM"), přičemž jejím jménem mohl nadále jednat okresní výbor jako její orgán. Jestliže obecné soudy nadále jednaly s OV KSČ V. jako s účastníkem řízení, opět to nelze přičítat k tíži stěžovatelky. Stěžovatelka rovněž namítá nesoulad postupu KSČM s ustanovením § 3 občanského zákoníku, neboť výkon jeho práva pokládá za rozporný s dobrými mravy, přičemž připomíná hluboký kulturní a morální rozvrat společnosti a demokratického právního řádu, který se projevil i v právní kultuře a který byl způsoben právě KSČ, jejímž je KSČM přímým ideovým i právním nástupcem. Velké změny v právním řádu po roce 1989 a navazující snahy o nápravu křivd minulosti navodily situaci, kdy při posuzování těchto případů by měl být právní pozitivismus a formalismus korigován přirozenoprávním přístupem. Je nemorální, aby v současnosti KSČM využívala tehdejší ne zcela přesné orientace stěžovatelky v nových právních předpisech a transformacích subjektů ve snaze znovu nabýt majetek, jenž byl stěžovatelce navrácen na základě restitučních předpisů.

Stěžovatelka tvrdí, že ústavní stížností napadené rozsudky obecných soudů popírají její vlastnické právo k předmětným nemovitostem, a navíc vytváří překážku věci rozsouzené, a tudíž brání jakémukoli uplatnění nároků plynoucích z vlastnictví těchto nemovitostí. Tím došlo k porušení jejího práva chráněného čl. 11 odst. 1 Listiny.

Na základě uvedených, jakož i dalších, skutečností stěžovatelka navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadená rozhodnutí jako protiústavní zrušil.

K ústavní stížnosti se dne 30. 8. 2002 vyjádřil Krajský soud v Brně v tom smyslu, že v předmětném řízení nešlo o to, zda stěžovatelka bude či nebude uspokojena v rámci svého restitučního návrhu, ale o to, zda je vůči vedlejšímu účastníkovi účinný rozsudek tohoto soudu v restituční věci. Krajský soud pak v zájmu právní jistoty rozhodl, že v restitučním řízení bylo nakonec rozhodováno vůči nonsubjektu, a tedy dle právní teorie s nulovým účinkem. Krajský soud dále poukazuje na nárok stěžovatelky na náhradu škody vůči státu a také na to, že měla možnost zjevně zmatečné rozhodnutí tohoto soudu v restituční věci napadnout dovoláním. Z těchto důvodů krajský soud navrhuje, aby ústavní stížnosti nebylo vyhověno. Okresní soud ve Vyškově se k ústavní stížnosti v zákonné lhůtě nevyjádřil. Ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 26. 8. 2002 vedlejší účastník poukazuje zejména na skutečnost, že stěžovatelka v řízení v restituční věci nedostatečně hájila svá práva, když rozsudek krajského soudu v této věci nenapadla dovoláním ani ústavní stížností, přestože bylo toto rozhodnutí vydáno proti neexistujícímu subjektu. Stěžovatelka tedy nevyčerpala všechny opravné prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytoval. Z těchto a dalších důvodů vedlejší účastník navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta.

Ze spisu Okresního soudu ve Vyškově, sp. zn. 6 C 618/95, Ústavní soud zjistil, že rozsudkem tohoto soudu ze dne 25. 3. 1993, čj. 3 C 222/91 - 86, byla odpůrci OV KSČM Vyškov uložena povinnost uzavřít se stěžovatelkou dohodu o vydání věci podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, týkající se předmětných nemovitostí. Proti citovanému rozsudku podala KSČM odvolání, na základě kterého byl dne 21. 12. 1994 Krajským soudem v Brně vydán rozsudek, čj. 19 Co 488/93 - 139, který napadené rozhodnutí pouze s drobnou změnou dikce výrokové části potvrdil. Na základě návrhu KSČM ze dne 12. 7. 1995 byl dne 27. 11. 1998 Okresním soudem ve Vyškově vydán ústavní stížností napadený rozsudek, čj. 6 C 618/95 - 66, kterým bylo mimo jiné určeno, že vlastníkem předmětných nemovitostí je KSČM. Citovaný rozsudek byl dne 30. 4. 2001 potvrzen ústavní stížností napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně, čj. 44 Co 129/99 - 89. Dne 25. 1. 2001 stěžovatelka podala návrh na opravu rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 1994, čj. 19 Co 488/93 - 139, kterým se domáhala změny v označení odpůrce z OV KSČM Vyškov na KSČM. Uvedený návrh byl usnesením tohoto soudu ze dne 12. 2. 2001, sp. zn. 19 Co 488/93, zamítnut.

Ústavní soud po prostudování podstatných částí spisového materiálu dospěl k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

Jak již bylo Ústavním soudem dříve judikováno, smyslem zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen "zákon o mimosoudních rehabilitacích"), je zmírnit následky některých majetkových a jiných křivd, učiněných v rozhodném období (§ 1 odst. 1). Z tohoto pohledu není možno při aplikaci tohoto zákona postupovat příliš restriktivně a formalisticky, nýbrž naopak je nutno používat jej velmi citlivě, vždy s ohledem na okolnosti konkrétního případu a zejména s ohledem na citovaný smysl a účel tohoto zákona. Nelze proto v žádném případě připustit situaci, kdy zcela zjevně oprávněný nárok, vyplývající z tohoto zákona, je popřen pouze na základě formálního pochybení v označení povinného subjektu, kterého se navíc dopustila nikoli stěžovatelka ve svém žalobním návrhu, nýbrž tytéž obecné soudy, které nejdříve pravomocně rozhodly o vydání předmětných nemovitostí stěžovatelce, posléze, bez ohledu na tuto pravomocně rozhodnutou věc, rozhodly zcela opačně.

Přitom ze spisového materiálu je zřejmé, že v den podání písemné výzvy dle ustanovení § 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích (22. 4. 1991), jakož i v den, kdy stěžovatelka své nároky dle ustanovení 5 odst. 4 tohoto zákona uplatnila u soudu (1. 8. 1991), držel předmětné nemovitosti OV KSČM V., přičemž v evidenci nemovitostí byl v této době jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán OV KSČ V.

Ze spisového materiálu dále vyplývá, že OV KSČM V. byl v období ode dne 28. 11. 1990 do dne 1. 11. 1991 právnickou osobou, která držela předmětné nemovitosti, a stěžovatelka ho tedy ve své výzvě ze dne 22. 4. 1991, jakož i v následné žalobě ze dne 1. 8. 1991, označila správně jako povinnou osobu dle ustanovení § 4 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích.

Obecné soudy pochybily, když i po dni 1. 11. 1991 jednaly s OV KSČM V. jako s účastníkem v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 222/91, neboť ode dne 1. 11. 1991 byla držitelem a od 7. 4. 1992 i vlastníkem předmětných nemovitostí, a tudíž i povinnou osobou dle zákona o mimosoudních rehabilitacích, KSČM. Toto pochybení však v žádném případě nelze přičítat k tíži stěžovatelky, zvláště pak v situaci, kdy se OV KSČM V. jako právnická osoba i jako účastník řízení nadále choval a vystupoval tak a KSČM neučinila žádný procesní krok, ze kterého by bylo možné dovodit, že se cítí být účastníkem řízení namísto OV KSČM V. z důvodu ztráty jeho právní subjektivity.

Jak již Ústavní soud judikoval ve svém usnesení ze dne 7. 1. 1994, sp.zn. IV. ÚS 2/93, pravomocné rozhodnutí o žalobě na plnění představuje vždy překážku věci pravomocně rozsouzené pro žalobu na určení již z toho důvodu, že jím byla současně posouzena existence či neexistence určitého právního vztahu nebo práva z něhož bylo žalováno o plnění. Dle názoru Ústavního soudu jde o takovou překážku i v projednávané věci, neboť ze shora uvedených důvodů mimo jakoukoli pochybnost vyplývá, že pochybení obecných soudů ve věci sp.zn. 3 C 222/91 jsou natolik formální povahy, že přihlédnutí k nim by neznamenalo nic jiného, než odepření soudní ochrany stěžovatelce.

Ústavní soud konstatuje, že tímto právním formalismem v rozhodování obecných soudů došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky vlastnit majetek zakotveného v čl. 11 odst. 1 Listiny. Dle stanoviska Ústavního soudu tím, že se OV KSČM Vyškov, resp. KSČM, z důvodu nesprávného označení povinného subjektu nebránila rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 12. 1994, čj. 19 Co 488/93 - 139, mimořádnými opravnými prostředky a podrobila se mu a že na základě tohoto rozhodnutí došlo k uzavření dohody o vydání předmětných nemovitostí dle ustanovení § 5 odst. 1 zákona o mimosoudních rehabilitacích, je nutno shodně, jako ve věci sp.zn. 3 C 222/91, konstatovat, že tato dohoda je platná stejně jako následný vklad vlastnického práva stěžovatelky k předmětným nemovitostem do katastru nemovitostí.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy porušily ústavně zaručená základní práva stěžovatelky dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Z uvedených důvodů tedy Ústavní soud ústavní stížnosti dle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, vyhověl a rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 30. 4. 2001, čj. 44 Co 129/99 - 89, a rozsudek Okresního soudu ve Vyškově ze dne 27. 11. 1998, čj. 6 C 618/95 - 66, dle ustanovení § 82 odst.1, odst. 3 písm. a) citovaného zákona, zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 27. listopadu 2002