Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Vlasty Formánkové a soudců Miloslava Výborného a Michaely Židlické mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ve věci ústavní stížnosti E. B., zastoupeného JUDr. Alicjí Klimešovou, advokátkou se sídlem [adresa] směřující proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 8. 2006, č.j. 57 Co 467/2006-28, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Ústavní stížností podanou ve lhůtě podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí. Domnívá se, že jím byla porušeno jeho základní právo na právní pomoc a dále zásada rovnosti účastníků v řízení.
Napadeným rozhodnutím odvolacího soudu bylo potvrzeno rozhodnutí soudu I. stupně ve výroku II., kterým byl stěžovateli ustanoven zástupce z řad advokátů.
Stěžovatel proti těmto rozhodnutím brojí z toho důvodu, že mu soudy ustanovily jiného advokáta, než kterého stěžovatel uvedl ve svém návrhu na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů. Přestože si je vědom toho, že soud není návrhem účastníka vázán, spatřuje v tomto postupu obecných soudů zásah do svých základních práv. Má za to, že pokud soud ustanoví zástupcem jiného advokáta, než navrhoval účastník, měl by své rozhodnutí odůvodnit závažnými okolnostmi, které neumožnily návrhu účastníka vyhovět. Jiný postup je zásahem do zásady rovnosti účastníků, neboť v důsledku znamená, že stěžovatel si nemůže zvolit advokáta jen proto, že je chudý. Ústavní soud především zdůrazňuje, že není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavních garancí, tj. z pohledu, zda v řízení před obecnými soudy a rozhodnutím z něj vzešlým nebyla dotčena práva nebo svobody chráněné ustanoveními ústavního pořádku. Zásah Ústavního soudu do rozhodovací činnosti obecných soudů je tak vázán na splnění jistých podmínek (srov. nález Ústavního soudu ve věci sp. zn. III. ÚS 23/93).
Argumenty uplatněné v ústavní stížnosti jsou opakováním námitek, které stěžovatel uvedl již ve svém odvolání a na které reagoval odvolací soud. Stěžovatel touto formulací ústavní stížnosti staví Ústavní soud do role další přezkumné instance, neboť neuvádí nic, co by věc posouvalo do ústavněprávní roviny. Jak výstižně uzavřel odvolací soud ve stížností napadeném rozhodnutí, námitky stěžovatele jsou ryze subjektivního rázu. Odvolací soud neshledal žádné objektivní zákonné důvody pro změnu již ustanoveného advokáta a skutečnosti uvedené stěžovatelem správnost tohoto závěru nezpochybňují, vyjadřují toliko nesouhlas stěžovatele s rozhodnutím obecných soudů.
Vzhledem k tomu, že se stěžovateli nepodařilo prokázat zásah do sféry jeho práv, tím méně práv základních, Ústavnímu soudu nezbylo než ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost odmítnout podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
P o u č e n í: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2006
Vlasta Formánková předsedkyně IV. senátu Ústavního soudu