Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Lucie Dolanské Bányaiové (soudkyně zpravodajky) a soudců Michala Bartoně a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů M. T. a M. T., zastoupených Mgr. Eliškou Faltýnkovou Rytířovou, advokátkou, sídlem [adresa] Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2026 č. j. 3 Tdo 1113/2025-2313, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. září 2025 č. j. 1 To 61/2025-2276 a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 14. dubna 2025 č. j. 40 T 1/2020-2235, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Olomouci a Krajského státního zastupitelství v Brně, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatelé (v trestním řízení v postavení zúčastněných osob) domáhají zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi byla porušena práva zaručená čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Brně rozhodl napadeným usnesením v trestní věci obviněného syna stěžovatelů o uložení ochranného opatření - zabrání věci podle § 101 odst. 2 písm. e) trestního zákoníku. Konkrétně krajský soud rozhodl o zabrání nemovitostí stěžovatelů, jejichž vlastnictví na ně syn převedl darovací smlouvou.
3. Stížnost podanou stěžovateli podle § 141 a násl. trestního řádu Vrchní soud v Olomouci nyní napadeným usnesením zamítl.
4. Následné dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud nyní napadeným usnesením podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu odmítl jako podané neoprávněnými osobami. V odůvodnění zdůraznil, že výčet subjektů oprávněných k podání dovolání upravený v § 265d odst. 1 trestního řádu je taxativní a aktivní legitimace k podání dovolání zúčastněným osobám nesvědčí - stěžovatelé totiž podali mimořádný opravný prostředek z pozice zúčastněných osob ve svůj prospěch, nikoli ve prospěch obviněného.
Argumentace stěžovatelů
5. Stěžovatelé v ústavní stížnosti především tvrdí, že soudy zcela rezignovaly na zkoumání jejich dobré víry a nijak nešetřily jejich práva jako osob, které neměly s trestnou činností nic společného. Podmínky pro uložení ochranného opatření podle nich nebyly splněny mj. proto, že nebyla najisto postavena otázka, zda hodnota věci tvořící bezprostřední výnos z trestné činnosti není ve vztahu k hodnotě věci, jež má minimálně z části představovat zprostředkovaný výnos z trestné činnosti, zanedbatelná.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Stěžovatelé jsou zastoupeni advokátkou v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
7. Ve vztahu k rozhodnutí vrchního soudu a krajského soudu je ovšem ústavní stížnost opožděná. Ústavní stížnost byla Ústavnímu soudu doručena až dne 1. 4. 2026. Napadené rozhodnutí vrchního soudu je rozhodnutím soudu stížnostního. Rozhodnutí obsahuje poučení, podle něhož proti němu není žádný další opravný prostředek přípustný. Rozhodnutí vrchního soudu bylo vydáno dne 4. 9. 2025. Následné usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto dovolání stěžovatelů jako osob, které v daném případě nejsou k podání dovolání oprávněny, bylo vydáno dne 7. 1. 2026. Je tedy zřejmé, že zákonná dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) nebyla ve vztahu k napadenému usnesení vrchního soudu, resp. krajského soudu zachována. Zároveň nemohla být lhůta zachována ani aplikací § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu (a počítána až od usnesení Nejvyššího soudu), neboť nešlo o případ odmítnutí mimořádného opravného prostředku jako nepřípustného z důvodu závisejícím na uvážení soudu. V části směřující proti rozhodnutí vrchního soudu, resp. krajského soudu, tak byla ústavní stížnost odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ústavně zaručených práv a svobod. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při rozhodování o ústavních stížnostech podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť k tomu jsou primárně povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, došlo-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (viz kupř. nálezy ze dne 29. 3. 2001 sp. zn. III. ÚS 138/2000, ze dne 10. 3. 2005 sp. zn. III. ÚS 303/04 a další).
9. V daném případě je ústavní stížnost (směřující proti usnesení Nejvyššího soudu) zjevně neopodstatněná. Postup Nejvyššího soudu, který dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. c) trestního řádu jako podané osobou neoprávněnou, je totiž ústavně konformní a plně odpovídá jednoznačné dikci zákona - ostatně sami stěžovatelé se v ústavní stížnosti tomuto procesnímu aspektu rozhodnutí Nejvyššího soudu dostatečně nevěnují. Ustanovení § 265d odst. 1 trestního řádu přitom obsahuje zcela zřejmý a taxativní výčet subjektů oprávněných k podání tohoto mimořádného opravného prostředku, přičemž aktivní legitimaci svěřuje nejvyššímu státnímu zástupci a obviněnému. Zúčastněná osoba tímto právem zjevně nedisponuje, tím méně s ohledem na to, že dovolání podává výlučně ve svůj vlastní prospěch. Skutečnost, že zákonodárce omezil okruh osob oprávněných iniciovat dovolací řízení, spadá do jeho výlučné pravomoci a z ústavněprávního hlediska tomuto řešení nelze nic vytknout.
10. Vzhledem k tomu, že zúčastněným osobám nesvědčí právo domáhat se přezkumu cestou dovolání, představuje pro ně konečné rozhodnutí o jejich právech a povinnostech (tedy vyčerpání všech efektivních procesních prostředků k ochraně práva) již samotné rozhodnutí stížnostního soudu. Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi připomíná (srov. k tomu přiměřeně usnesení ze dne 15. 5. 2024 sp. zn. III. ÚS 1107/24), stěžovatelé v postavení zúčastněných osob se dovoláním před Nejvyšším soudem bránit nemohou. K ochraně jejich základních práv tak slouží přímé podání ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí stížnostního, případně odvolacího soudu, kterou je nezbytné podat v zákonné lhůtě od doručení rozhodnutí odvolacího nebo stížnostního soudu.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti jako návrh podaný opožděně podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. dubna 2026
Lucie Dolanská Bányaiová v. r. předsedkyně senátu