Ústavní soud rozhodl dne 16. ledna 2008 o ústavní stížnosti 1) J. V. a 2) M. V., obou zastoupených Mgr. Irenou Döményovou, advokátkou, AK se sídlem [adresa] proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 29. 12. 2006, čj. 28 Co 781/2006-278, a rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 20. 7. 2005, čj. 12 C 1159/2003-217, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Podanou ústavní stížností se stěžovatelé domáhali zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů s tvrzením, že jimi došlo k porušení práv jim ústavně zaručených v čl. 11 odst. 3 a 4 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a porušení principů zakotvených v čl. 2 odst. 2 Listiny a v čl. 13 Úmluvy.
Z napadených rozhodnutí přiložených k ústavní stížnosti vyplynulo, že Okresní soud v Nymburce v řízení o určení vlastnictví vyhověl žalobě a ústavní stížností napadeným rozsudkem určil, že žalobkyně J. M. a J. Š. a druhý žalovaný Z. Š. jsou podílovými spoluvlastníky nemovitostí konkrétně označených ve výroku rozsudku (dům a stavební parcela v Třebestovicích). Prvá žalovaná, P. Š., byla zavázána povinností zaplatit žalobkyním náhradu nákladů řízení. V řízení bylo zjištěno, že žalobkyně a druhý žalovaný (v průběhu řízení zemřel a jeho procesní nástupkyní se stala E. Š.) prodali předmětné nemovitosti žalované P. Š., která je následně prodala stěžovatelům. Stěžovatelé, kteří v řízení vystupovali na straně žalované, se však jejich vlastníky nestali, neboť řízení o návrhu na vklad vlastnického práva bylo přerušeno. Žalovaná totiž prodávajícím řádně neuhradila kupní cenu, a ti proto od smlouvy odstoupili, čímž zanikl právní titul, na základě kterého žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem a obnovilo se vlastnické právo původních vlastníků.
Proti rozsudku okresního soudu se odvolali žalovaná P. Š. a oba stěžovatelé. Žalovaná však vzala své odvolání zpět a sdělila, že s odvoláním vedlejších účastníků J. V. a M. V. nesouhlasí. Nesouhlas s jejich odvoláním vyslovila též žalovaná E. Š. V důsledku nesouhlasu obou žalovaných, na jejichž podporu vedlejší účastníci do řízení vstoupili, Krajský soud v Praze považoval odvolání obou vedlejších účastníků za podané osobou, která není k odvolání legitimována, a odmítl je; po zpětvzetí odvolání podaného žalovanou P. Š. odvolací řízení zastavil. Ústavní soud ověřil, že ani jedna z žalovaných, na jejichž straně se stěžovatelé účastnili řízení jako vedlejší účastníci, ústavní stížnost proti rozhodnutím obecných soudů nepodala. Tím však byla nastolena situace, že ústavní stížnost podaná jen stěžovateli nemohla být věcně posuzována ani jako podání, jímž by stěžovatelé i v řízení před Ústavním soudem podporovali (svými argumenty) ústavněprávní vývody žalovaného účastníka, který v řízení před obecnými soudy neuspěl. Z řečeného plyne, že při neexistenci ústavní stížnosti žalovaných je vyloučeno proti jejich vůli - byť jen mlčky vyjádřené - učinit předmětem meritorního přezkumu ze strany Ústavního soudu rozhodnutí, která se dotýkají především jejich zájmů. Jak Ústavní soud ve své rozhodovací praxi již dříve vyložil, "vedlejší účastenství je jak v řízení před obecnými soudy, tak před Ústavním soudem zákonem konstruováno jako procesní institut podpory účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník vystupuje, což ve svých důsledcích znamená, že vedlejší účastník sám řízení o ústavní stížnosti zahájit nemůže" (srov. usnesení III.ÚS 719/2000, nepublikováno, dostupné v elektronické formě na http://nalus.usoud.cz, podobně i usnesení IV.ÚS 177/04, tamtéž). Vzhledem k výše uvedenému Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný osobou zjevně neoprávněnou dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu odvolání není přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2008
Miloslav Výborný, v. r. soudce zpravodaj