Pl. ÚS 10/14: Obnovené řízení po rozhodnutí ESLP ve věci Sejk proti ČR

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se návrhem, doručeným Ústavnímu soudu dne 26. května 2014, domáhal obnovy řízení podle ustanovení § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ve věci vedené Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 787/10. Po povolení obnovy řízení navrhoval znovu projednat jeho ústavní stížnost, kterou se domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo získávat prostředky pro své životní potřeby prací podle čl. 26 odst. 3 Listiny.

2. Ústavní soud usnesením ze dne 9. prosince 2014 sp. zn. Pl. ÚS 10/14 obnovu řízení o ústavní stížnosti stěžovatele, rozhodnuté Ústavním soudem pod sp. zn. II. ÚS 787/10, podle ustanovení § 119b zákona o Ústavním soudu povolil, usnesení Ústavního soudu ze dne 22. července 2010 sp. zn. II. ÚS 787/10 zrušil a rozhodl, že v řízení ve věci původně rozhodnuté pod sp. zn. II. ÚS 787/10 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 10/14.

3. Z podané ústavní stížnosti, spisu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 787/10 a vyžádaného spisu Okresního soudu v Prachaticích sp. zn. 8 C 302/2007 bylo zjištěno, že stěžovatel se žalobou podanou u Okresního soudu v Prachaticích domáhal určení, že výpověď daná stěžovateli dopisem žalované Nemocnice Prachatice, a. s. (dále jen "vedlejší účastník řízení"), je neplatná. Okresní soud v Prachaticích rozsudkem ze dne 30. června 2008 č. j. 8 C 302/2007-135 žalobu zamítl a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na nákladech řízení částku 2 156 Kč. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 21. října 2008 č. j. 6 Co 2164/2008-213 rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a stěžovateli uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 1 335 Kč. Dovolání, podané stěžovatelem proti rozhodnutí odvolacího soudu, bylo Nejvyšším soudem usnesením ze dne 14. ledna 2010 č. j. 21 Cdo 45/2009-239 odmítnuto z důvodu jeho nepřípustnosti.

Argumentace stěžovatele

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení jeho práva na spravedlivý proces v řízení před obecnými soudy a dále namítal nesprávnou aplikaci ustanovení § 52 písm. f) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, a souvisejících ustanovení. Zpochybnil provedené důkazní řízení a poukázal na to, že soudy jeho tvrzení řádně nehodnotily a neprovedly jím navržené důkazy k zavinění vedlejšího účastníka řízení na tvrzených skutečnostech. Stěžovatel má za to, že obecné soudy celou věc nesprávně právně posoudily. Tvrdil, že platnost výpovědi obsahující jediný zbývající dílčí důvod uznaný jako neplatný, spočívající ve sporech a konfliktech se spolupracovníky ohrožující péči o pacienty, nikoliv však z toho plynoucí pokles operační výkonnosti ortopedie, ve věci rozhodující soudy chybně posoudily. Dále podle názoru stěžovatele soudy chybně posoudily platnost výpovědi z důvodu nenaplnění hmotněprávní podmínky, tj. neexistence neuspokojivých pracovních výsledků, které nebyly prokázány a nesprávně posoudily i lhůty stanovené ve výzvě před podáním výpovědi. Podle tvrzení stěžovatele se odvolací soud odpovídajícím způsobem nezabýval skutečností, že došlo ve lhůtě stanovené výzvou před podáním výpovědi k nápravě (za nedůvodného předpokladu, že vůbec docházelo k závadnému chování stěžovatele) ani se nezabýval upozorněním stěžovatele ve svém závěrečném vyjádření ze dne 15. června 2008 na nerovné podmínky, které vedlejší účastník řízení uplatnil vůči nově přijatému lékaři na původní pracovní místo stěžovatele. Stěžovatel rovněž uvedl, že ztráta operačního zázemí a dobrého jména se negativně promítá do chodu jeho privátní praxe v Českém Krumlově, kterou stěžovatel provozuje od roku 2004. Od roku 2008 je tato praxe jediným zdrojem příjmu stěžovatele a tento stav má podle tvrzení stěžovatele nepříznivý finanční dopad na jeho majetkové poměry.

Vyjádření účastníků řízení

5. Ústavní soud doručil ústavní stížnost účastníkům a vedlejšímu účastníkovi řízení s tím, aby se k podané ústavní stížnosti vyjádřili.

6. Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 12. srpna 2014 uvedl, že námitky stěžovatele, přestože namítá porušení práva na spravedlivý proces, jsou svojí povahou převážně vyjádřením nesouhlasu a pokračováním polemiky neúspěšného účastníka řízení s průběhem řízení před obecnými soudy, s hodnocením důkazů a se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí soudů vycházejí, a na tomto základě předkládá vlastní skutkové závěry, od nichž odvíjí možnost odlišného právní posouzení věci samé. Ústavní soud již při posuzování opodstatněnosti původní ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu uvedl, že ústavní stížnost je neopodstatněná. Obsah námitek směřujících proti rozhodnutí dovolacího soudu podle názoru tohoto soudu neumožňuje [ani ve světle úvah o ústavnosti ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] přisvědčit názoru stěžovatele, že napadené rozhodnutí má ústavně právní přesah. Z uvedených důvodů Nejvyšší soud navrhoval, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, neboť je zjevně neopodstatněná.

7. Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření ze dne 20. srpna 2014 zcela odkázal na skutkové i právní hodnocení plynoucí z odůvodnění rozsudku napadeného ústavní stížností, kdy odvolací soud v tomto rozsudku dostatečně vyčerpávajícím způsobem odůvodnil ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce, s ohledem na výkon funkce stěžovatele, a to i za splnění formálního předpokladu (písemné výzvy zaměstnanci k odstranění nedostatků v práci v přiměřené době). Podle názoru Krajského soudu v Českých Budějovicích není jeho ústavní stížností napadené rozhodnutí v rozporu s čl. 36 Listiny. Věc byla na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu právně posouzena, proto tento soud navrhoval, aby ústavní stížnost byla zamítnuta.

8. Vedlejší účastník řízení své vyjádření k podané ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nepodal a svého postavení vedlejšího účastníka řízení se vzdal (§ 28 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

9. Ústavní soud doručil podaná vyjádření stěžovateli. Stěžovatel ve své replice ze dne 19. září 2014 vyjádřil nesouhlas s tvrzením Nejvyššího soudu a trvá na svém názoru, že jeho dovolací důvody byly podřazené pod tehdy platné ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., přičemž tato argumentace současně odůvodňuje jeho tvrzení o ústavněprávním přesahu vad napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Stěžovatel má za to, že obecně principem obsahu každé stížnosti je určitá polemika s dosavadním průběhem předchozího řízení v soustavě obecných soudů a ve své ústavní stížnosti podrobně vysvětlil, z jakého důvodu se nejedná o žádné nové dovolací důvody, přičemž stěžejní podle jeho názoru je, že nebyl prokázán pokles operační výkonnosti oddělení ortopedie v důsledku jeho chování. K vyjádření Krajského soudu v Českých Budějovicích pak stěžovatel uvedl, že podle jeho názoru jde o pouhý odkaz na původní rozsudek, bez jakékoliv argumentace.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

10. Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dovodil, že argumenty, které stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, nevedou k závěru, že ústavní stížnost je opodstatněná.

11. Podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu, ve znění zákona č. 404/2012 Sb., usnesení o odmítnutí návrhu musí být písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

12. Ústavní soud především připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

13. Ústavní soud současně ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace podústavního práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce (srov. nález ze dne 10. října 2002 sp. zn. III. ÚS 74/02; N 126/28 SbNU 85). Je tomu tak tehdy, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti.

14. V posuzovaném případě Ústavní soud taková pochybení neshledal. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vyplývá, že Krajský soud v Českých Budějovicích se celou věcí řádně zabýval, své rozhodnutí náležitě odůvodnil a v jeho rozhodování nelze spatřovat nerespektování obecných principů soudního uvážení.

15. Napadené usnesení Nejvyššího soudu pak mohl Ústavní soud přezkoumat toliko pro odepření spravedlnosti. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. usnesení ze dne 25. listopadu 2010 sp. zn. IV. ÚS 2929/09). Ústavní soud v tomto rozsahu napadené rozhodnutí přezkoumal a dospěl k závěru, že Nejvyšší soud řádně posoudil přípustnost dovolání a poté podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl jako nepřípustné. Své rozhodnutí odpovídajícím způsobem (byť stručně) odůvodnil. Jeho postup byl ústavně konformní; proto k odepření spravedlnosti nedošlo.

16. Možno dodat, že nic nenasvědčuje tomu, že by Krajský soud v Českých Budějovicích postupoval svévolně, neboť z odůvodnění jeho rozhodnutí plyne, jak hodnotil provedené důkazy, resp. k jakým skutkovým závěrům dospěl, jak interpretoval citované ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce a jak je na zjištěný skutkový stav aplikoval. Učiněné závěry přitom nelze obecně považovat (z věcného hlediska) za extrémní. Odvolací soud považoval skutkové zjištění soudu prvního stupně za správné a úplné, neboť tento soud provedl všechny důkazy, které byly předloženy, pokud se jevily potřebnými k prokázání rozhodných skutečností, aby věc bylo možno po právní stránce posoudit. Skutková zjištění soudu prvního stupně, že u stěžovatele docházelo s ostatními spolupracovníky k takovým konfliktům na pracovišti, které vedly k napjaté atmosféře na pracovišti, považoval i odvolací soud za správná, když to vyplývalo z řady svědeckých výpovědí jak sester, tak lékařů. Námitky vznesené stěžovatelem v podaném odvolání nepovažoval odvolací soud za důvodné. Ve výzvě k odstranění nedostatků je podle jeho závěru zcela konkrétně uvedeno, v čem spočívají neuspokojivé pracovní výsledky stěžovatele (konflikty se zaměstnanci) a co je od něj požadováno, tedy jak má své chování změnit (schopnost týmové spolupráce, založené na vzájemně obecně lidsky i pracovně slušné komunikaci s ostatními zaměstnanci a pacienty). Odvolací soud měl za to, že pokud stěžovatel působil jako lékař chirurgického oddělení - ordinář pro ortopedii, je v takovém postavení významné, jak se chová k ostatním spolupracovníkům. S ohledem na výkon funkce stěžovatele je podle závěrů učiněných odvolacím soudem proto jeho chování významné a stačí k použití uvedeného výpovědního důvodu. Vzhledem k tomu, že byl splněn formální předpoklad (písemná výzva zaměstnanci k odstranění nedostatků v práci v přiměřené době) považoval odvolací soud za správné, že soud prvního stupně dovodil, že byl dán výpovědní důvod podle ustanovení § 52 písm. f) zákoníku práce. Odvolací soud pak nespatřoval uplatnění výpovědního důvodu v další vytýkané skutečnosti, a to že za dobu provozování soukromé praxe stěžovatele došlo k poklesu vyšetření a ošetření pacientů v ortopedické ambulanci, neboť v řízení nebylo prokázáno, že by k tomuto poklesu došlo vinou stěžovatele.

17. Vytýká-li stěžovatel, že obecné soudy nesprávně zhodnotily důkazy a že neprovedly jím navržené důkazy, tuto námitku považuje Ústavní soud za neopodstatněnou. Ústavní soud není oprávněn "přehodnocovat" hodnocení důkazů ze strany obecných soudů a k tomu nelze vyvodit povinnost na straně obecných soudů provést každý navržený důkaz. V posuzovaném případě stěžovatel u soudu prvního stupně žádné další důkazy nenavrhoval (srov. č. listu 130 a 131); odvolací soud pak při jednání konaném dne 21. října 2008 zamítl návrhy na doplnění dokazování ze strany vedlejšího účastníka řízení pro nadbytečnost, přičemž právní zástupce stěžovatele k dotazu soudu uvedl, že žádné další návrhy na doplnění dokazování nemají (č. listu 210 až 211).

18. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel toliko opakuje námitky vznesené v průběhu řízení a ze strany Ústavního soudu se domáhá přehodnocení způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho názoru. Ústavní soud považuje odůvodnění napadených rozhodnutí za ústavně konformní a srozumitelná. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které ve věci rozhodující soudy učinily, nelze samu tuto skutečnost, podle ustálené judikatury Ústavního soudu, považovat za zásah do základních práv chráněných Listinou a Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod. Podle názoru Ústavního soudu právní závěry učiněné ve věci rozhodujícími soudy, jsou výrazem jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a čl. 82 Ústavy) a nejsou v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, které by měly za následek porušení namítaných základních práv stěžovatele zaručených ústavním pořádkem České republiky. 19. Stěžovateli se nezdařilo doložit porušení namítaných ústavně zaručených práv, proto Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 10. března 2015

Pavel Rychetský v.r. předseda Ústavního soudu

Odůvodnění

1. Návrhem ze dne 23. května 2014 se navrhovatel domáhal obnovy řízení podle ustanovení § 119 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a následného zrušení usnesení Ústavního soudu ze dne 22. července 2010 sp. zn. II. ÚS 787/10 podle ustanovení § 119b odst. 1 zákona o Ústavním soudu s poukazem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ve věci navrhovatele ze dne 26. listopadu 2013, P. S. proti České republice, č. 73138/10 (dále jen "rozhodnutí ve věci navrhovatele").

2. Navrhovatel ve svém návrhu uvedl, že jeho ústavní stížnost byla usnesením Ústavního soudu ze dne 22. července 2010 sp. zn. II. ÚS 787/10 v části směřující proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2008 č. j. 6 Co 2164/2008-213 odmítnuta jako podaná po lhůtě stanovené pro její podání a v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. ledna 2010 č. j. 21 Cdo 45/2009-239 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná. Ústavní soud měl za to, že pokud stěžovatel odvíjel lhůtu pro podání ústavní stížnosti ode dne doručení rozhodnutí Nejvyššího soudu o dovolání navrhovatelem podaným s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, při uplatnění tzv. nezpůsobilého dovolacího důvodu, neměl Nejvyšší soud prostor pro "uvážení". Za uvedeného stavu, kdy posouzení přípustnosti dovolání nebylo vázáno na úvahu dovolacího soudu ve smyslu ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, bylo podle závěru Ústavního soudu nutno podle ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu šedesátidenní lhůtu k podání ústavní stížnosti proti napadenému rozhodnutí soudu druhého stupně odvíjet již ode dne doručení tohoto rozhodnutí odvolacího soudu.

3. Na základě podané stížnosti navrhovatele k Evropskému soudu pro lidská práva, ve které namítal porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") spočívající ve znemožnění přístupu k Ústavnímu soudu, Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ve věci navrhovatele uvedl, že vláda České republiky (dále jen "vláda") ve svém prohlášení ze dne 8. července 2013 připustila, a to s odkazem na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva v obdobných věcech (viz např. rozsudek ze dne 12. října 2010, Adamíček proti České republice, č. 35836/05), že právo navrhovatele na spravedlivý proces, jež mu zaručuje čl. 6 Úmluvy, bylo porušeno. Vláda byla připravena uhradit navrhovateli jako spravedlivé odškodnění částku 4 100 eur, kterou považuje za přiměřenou kompenzaci hmotné škody, morální újmy, jakož i vzniklých nákladů, a proto Evropský soud pro lidská práva požádala o vyškrtnutí stížnosti navrhovatele ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy.

4. Navrhovatel ve svém vyjádření k prohlášení vlády ze dne 28. srpna 2013 formuloval požadavek na spravedlivé odškodnění, jenž byl vyšší než částka navržená vládou, což Evropský soud pro lidská práva vyložil jako nesouhlas navrhovatele s obsahem jednostranného prohlášení. Další projednávání této části stížnosti Evropský soud pro lidská práva považoval za neopodstatněné [čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy] s tím, že vzal na vědomí prohlášení žalované vlády týkající se přístupu k Ústavnímu soudu, uvažovaného na základě čl. 6 odst. 1 Úmluvy, a v kontextu podmínek vytvořených pro dodržování přijatých závazků rozhodl o vyškrtnutí této části stížnosti ze seznamu případů. Evropský soud pro lidská práva dále neshledal v další části stížnosti, ve které navrhovatel tvrdil, že Nejvyšší soud nepřezkoumal jeho dovolání ve věci samé, že by došlo k jakémukoliv porušení práv a svobod navrhovatele, které v tomto ohledu zaručuje Úmluva, a tento důvod stížnosti považoval za zjevně neopodstatněný. Z uvedených důvodů Evropský soud pro lidská práva prohlásil ve zbylé části stížnost za nepřípustnou.

5. Podle ustanovení § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.

6. Návrh na obnovu řízení byl podán oprávněnou osobou a včas (srov. ustanovení § 119 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu).

7. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, § 117 zákona o Ústavním soudu a čl. 46 odst. 1 Úmluvy].

8. Evropský soud pro lidská práva v rozhodnutí ve věci navrhovatele rovněž uvedl, že pokud jde o stížnosti na porušení práva přístupu k Ústavnímu soudu, již v několika věcech, mezi nimiž byla i řízení vedená proti České republice, zavedl ustálenou rozhodovací praxi (kupř. rozsudky ze dne 12. října 2010, Adamíček proti České republice, č. 35836/05; ze dne 13. října 2011, Tieze a Semeráková proti České republice, č. 26908/09 a 30809/10). Vzhledem k povaze ústupků, které ve svém prohlášení činí vláda, a k navrhované výši odškodnění, kterou lze s přihlédnutím k obdobným případům považovat za přiměřenou, považoval Evropský soud pro lidská práva, jak bylo uvedeno výše, další projednávání stížnosti navrhovatele za neopodstatněné. V souvislosti s předchozími úvahami a zejména s ohledem na bohatou a jednoznačnou judikaturu v této věci měl dále tento soud za to, že pro dodržení lidských práv zaručených Úmluvou a souvisejícími Protokoly již není nutné pokračovat v projednávání stížnosti [čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy].

9. V situaci, kdy není zcela zřejmý postoj Evropského soudu pro lidská práva, který sice přistoupil na vládní nabídku zjednodušeného řešení věci a akceptoval jednostranné uznání porušení Úmluvy spolu s nabídkou finančního zadostiučinění, avšak nevyslovil se zřetelně k otázce, zda tímto je celá věc uzavřena s konečnou platností, anebo jen z jeho pohledu, přičemž nejenže nevylučuje, ale předpokládá i poté zachování možnosti nápravy pochybení na vnitrostátní úrovni (např. právě v podobě obnovy řízení), nelze důsledky z toho plynoucí nejistoty klást k tíži navrhovatele. Naopak je nutno ve vztahu k navrhovateli zvolit vstřícný přístup, a to zvláště, když - coby stěžovatel - v řízení před Evropským soudem pro lidská práva s nabídkou vlády a s vyškrtnutím věci ze seznamu nesouhlasil, i přesto, že tehdy výslovně nevyjádřil, že bude posléze požadovat obnovu řízení. Ústavní soud si je současně vědom výjimečnosti použití institutu obnovy řízení, prolamujícího zásadu rei iudicatae, zejména s ohledem na potřebu zachování právní jistoty subjektů v horizontálních (soukromoprávních) vztazích. Právě proto je Ústavní soud toho názoru, že Evropský soud pro lidská práva měl - obdobně, jako je tomu ve věcech trestních - explicitně uvést, zda se má stěžovatel ve věci s civilním pozadím spokojit s pouhým konstatováním porušení Úmluvy a nabídnutým zadostiučiněním, nebo zda jej odkazuje i na prostředky nápravy podle vnitrostátního práva, jakým je i obnova řízení před Ústavním soudem. Neučinil-li tak, bylo by možno usuzovat, že implicitně připustil, že k obnově řízení dojít nemusí, jelikož v opačném případě by mohlo nastat řešení ve svých důsledcích méně šetrné k druhé straně původního vnitrostátního řízení. Ústavní soud byl však veden skutečností, že následky porušení práva na spravedlivý proces pro navrhovatele nebyly jednorázové, ale nadále přetrvávají, dokud nebude pochybení v původním řízení řádně napraveno. Dospěl proto k závěru, že poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu ze strany vlády a obnova řízení před Ústavním soudem se nutně nevylučují a mohou koexistovat vedle sebe.

10. Z pohledu zásady poctivého plnění mezinárodních závazků, kterou reflektuje také čl. 1 odst. 2 Ústavy České republiky, je i na porušení Úmluvy nutno hledět z pozice pravidel obecného mezinárodního práva o odpovědnosti státu za mezinárodně protiprávní chování. Stát má tedy nejen povinnost ukončit porušování svých mezinárodně smluvních závazků, ale především je povinen také odčinit jeho následky. Samotné přiznání spravedlivého zadostiučinění nemusí požadavek odčinění způsobených následků naplnit. Podle okolností může jím být zejména navrácení do stavu před porušením závazku, které bude zahrnovat i zrušení pravomocného soudního rozhodnutí. Povinnost obnovit původní stav platí všude tam, kde je to možné i s využitím mimořádných opravných prostředků. S odvoláním na rozsudek ve věci Papamichalopoulos a další proti Řecku hodnotil přípustnost nového přezkumu pravomocných soudních rozhodnutí jako nastupující trend v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva i J. M. [srov. jeho článek Obnova řízení před Ústavním soudem v důsledku rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, Právník č. 12/2001, s. 1241-1257 (1246)]. Evolutivní interpretace Úmluvy Evropským soudem pro lidská práva tak nepotvrdila restriktivní, obecně jinak ospravedlnitelný přístup k obnově řízení před Ústavním soudem jako k prostředku zcela výjimečnému, založený na předpokladu, že smysl obnovy nebude naplněn, pokud její povolení "fakticky povede pouze k jinému důvodu odmítnutí návrhu (místo pro nepřípustnost pro zjevnou neopodstatněnost)." [Šimíček, Vojtěch. Obnova řízení před Ústavním soudem. Právník č. 12/2001, s. 1228-1240 (1239)].

11. Akceptaci jednostranného prohlášení vlády ze dne 8. července 2013, kterým uznala, že odmítnutím přístupu k Ústavnímu soudu bylo porušeno právo navrhovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 6 Úmluvy, lze ve světle judikatury Evropského soudu pro lidská práva pokládat za ekvivalentní výslovnému konstatování tohoto soudu, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, a tedy za splnění podmínky pro obnovu řízení ve smyslu ustanovení § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.

12. Ve světle výše uvedeného byl návrh na obnovu řízení Ústavním soudem shledán přípustným, neboť následky porušení základního práva navrhovatele na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, spočívající v neprojednání jeho ústavní stížnosti, resp. v jejím odmítnutí pro formální vady (opožděnost), ve vztahu k rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. října 2008 č. j. 6 Co 2164/2008-213 trvají a nebyly dostatečně napraveny ani Evropským soudem pro lidská práva, který se zabýval pouze včasností ústavní stížnosti ve vztahu k rozsudku odvolacího soudu, a nikoliv věcí samou. Akceptování prohlášení vlády a zadostiučinění nabídnuté vládou navrhovateli nelze pokládat jak z pohledu navrhovatele, tak ani z hlediska ustanovení § 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu za dostatečnou nápravu následků porušení Úmluvou zaručeného práva. Vztah komplementarity mezi postupem Evropského soudu pro lidská práva a subsidiaritou obnovy řízení u Ústavního soudu vyznívá ve prospěch obnovy řízení vzhledem k tomu, že Evropský soud pro lidská práva se věcí blíže nezabýval a rozhodl o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu právě s přihlédnutím k možnostem nápravy v České republice, avizovaným prohlášením vlády. Nabídnutému zadostiučinění ve výši 4 100 eur je pak třeba rozumět jako satisfakci pro navrhovatele za jeho předchozí zbavení přístupu k Ústavnímu soudu, nikoliv jako "odstupné" za vzdání se tohoto přístupu do budoucna (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. března 2014 sp. zn. Pl. ÚS 50/13 in http://nalus.usoud.cz).

13. Za tohoto stavu věci nelze než dovodit, že usnesení Ústavního soudu ze dne 22. července 2010 sp. zn. II. ÚS 787/10 je ve smyslu ustanovení § 119b odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu, přičemž nápravy v této věci může být dosaženo pouze novým posouzením původní ústavní stížnosti.

14. Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví uplatnit obecné zásady podle občanského soudního řádu (§ 63 zákona o Ústavním soudu), rozhodlo plénum Ústavního soudu tak, že v obnoveném řízení o ústavní stížnosti rozhodnuté pod sp. zn. II. ÚS 787/10 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 10/14 [§ 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost navrhovatele sp. zn. II. ÚS 787/10 bude na základě povolené obnovy řízení projednána znovu postupem podle ustanovení § 119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

15. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl tak, jak je ve výroku uvedeno.