Pl. ÚS 50/13: Obnovené řízení po rozsudku ESLP ve věci Janýr a ostatní proti ČR

Odůvodnění

1. V ústavní stížnosti stěžovatel žádal, aby Ústavní soud vyslovil, že v záhlaví označenými rozhodnutími obecných soudů v jeho trestní věci byl porušen článek 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), právo na soudní ochranu zaručené článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a právo na účinné právní prostředky garantované článkem 13 Úmluvy, a aby z tohoto důvodu uvedená rozhodnutí zrušil.

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh, spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3050/09 a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 126/2003 zjistil Ústavní soud, že Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 5. 2008 č. j. 91 T 126/2003-5470 shledal stěžovatele vinným trestným činem pojistného podvodu dle ustanovení § 250a odst. 1, 3 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že u České pojišťovny a Generali pojišťovny uplatnil nárok na výplatu pojistného plnění z úrazu pravého kolena, ke kterému mělo dojít dne 31. 7. 1995, ačkoli věděl, že spoluobžalovaný MUDr. O. V. lékařskou dokumentaci k jeho údajnému úrazu zfalšoval a úraz se ve skutečnosti nestal, za což byl stěžovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců s podmíněným odkladem v trvání čtyř roků a dále mu bylo uloženo ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradit podle svých sil způsobenou škodu ve výši 469 000 Kč. Soud k závěru o tom, že stěžovatel úraz neutrpěl, dospěl zejména na základě znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni, výpovědí svědků MUDr. P. V. a rehabilitační sestry S. T., existence rozporů ve výpovědi stěžovatele stran místa a okolností úrazu i skutečnosti, že stěžovatel při uzavírání pojistné smlouvy zamlčel předchozí úrazy a odsouzení pro trestný čin podvodu; podpůrný význam měla i výpověď MUDr. Mostera, MUDr. Kovandy a svědka Podpěry.

3. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 11. 2008 č. j. 4 To 373/2008-5643 odvolání navrhovatele zamítl pro nedůvodnost, neboť soud prvního stupně své skutkové a právní závěry přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnil. 4. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2009 č. j. 6 Tdo 518/2009-5732 dovolání navrhovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b trestního řádu, poněvadž navrhovatel všemi námitkami primárně vytýkal nesprávnost skutkových zjištění včetně neúplnosti dokazování a hodnocení důkazů, čímž nevystihl deklarovaný dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani jiný v zákoně taxativně stanovený důvod. 5. Stěžovatel v ústavní stížnosti obecným soudům vytýká, že nerozhodovaly v duchu zásady in dubio pro reo, ačkoli proti stěžovateli neexistoval jediný přímý důkaz, soudy vycházely z nejednoznačných svědeckých výpovědí, které neprokazovaly vinu ani nevinu stěžovatele, a dále ze znaleckého posudku Lékařské fakulty Univerzity Karlovy v Plzni, který stěžovatel shledává jako "největší problém". Posudek totiž zpracovala jediná osoba, a to patolog, který s ostatními znalci neznalými problematiky své vývody údajně konzultoval; stěžovatelovou námitkou proti odbornosti znalce ve smyslu ustanovení § 105 odst. 3 trestního řádu se soud nezabýval. Stěžovatel poukazuje na tvrzení znalce prof. K., že stěžovatele nevyšetřil, lékařskou dokumentací stěžovatele se nezabýval a neměl k dispozici magnetickou rezonanci ani rentgenový snímek. Neprovedení vyšetření stěžovatele znalcem proto, že stěžovatel odmítl popsat děj úrazu, považuje stěžovatel za absurdní a nemající oporu v zákoně, protože obviněný má výsostné právo odepřít výpověď. Konečně stěžovatel namítá, že soudy nezohlednily jím navržené důkazy, jmenovitě novinové články prokazující, že v inkriminovaný den skutečně hrál fotbal, při němž došlo k úrazu, a dále výslech trenéra, který byl přítomen okamžiku, kdy došlo k úrazu stěžovatele. Stěžovatel je názoru, že byla prokázána jeho hospitalizace s úrazem kolene a že mu nelze klást za vinu, jakým způsobem ošetřující lékař MUDr. V. vedl zdravotní dokumentaci.

6. Předseda senátu Městského soudu v Brně ve vyjádření k ústavní stížnosti navrhl její zamítnutí, neboť nebyla porušena ústavní práva stěžovatele. Pro stručnost odkázal na skutkové a právní závěry v napadeném rozsudku tohoto soudu, zejména na str. 78 - 85, kde podrobně vyložil, proč dospěl k závěru o vině stěžovatele. Kritiku znaleckého posudku považoval za tendenční a účelovou a opakující obhajobu v řízení před obecnými soudy. Podotkl, že stěžovatel se podrobil vyšetření magnetickou rezonancí dne 24. 5. 2001 (č. l. 5275 procesního spisu), přičemž výsledky tohoto vyšetření se promítly v závěrech znaleckého posudku. Za zpracovatele byli u hlavního líčení vyslechnuti nejen MUDr. M. D., ale také specialista ortoped prof. MUDr. K..

7. Předsedkyně senátu Krajského soudu v Brně uvedla, že senát, který ve věci rozhodoval, svůj názor na vinu stěžovatele vyjádřil v napadeném rozhodnutí. Vyjádřila přesvědčení, že v řízení před soudem prvního stupně ani v řízení odvolacím nebyla porušena stěžovatelova ústavní práva.

8. Stěžovatel v replice vyslovil přesvědčení o existenci hrubého rozporu mezi skutkovým stavem zjištěným soudem a skutečným skutkovým stavem. Dle jeho názoru nebylo rozhodováno v duchu zásady in dubio pro reo, protože proti stěžovateli neexistoval jediný přímý důkaz a soud tak vycházel pouze z nejednoznačných svědeckých výpovědí, které neprokazovaly vinu ani nevinu stěžovatele. Znaleckým posudkem bylo porušeno stěžovatelovo právo na obhajobu a spravedlivý proces, protože jej zpracoval patolog, k úrazu se vyjádřil ortoped, který stěžovatele neprohlédl a neměl k dispozici stěžovatelovu lékařskou dokumentaci. Zdůraznil fakt, že z celé skupiny odsouzených se jako jediný podrobil magnetické rezonanci, která objektivně zjistila, že podstoupil operaci kolenních vazů, přičemž není vinou stěžovatele, že trestní stíhání bylo zahájeno až po několika letech, následkem čehož lékař provádějící vyšetření magnetickou rezonancí "celkem logicky" nebyl schopen uvést, že k operaci došlo v roce 1995, případně určit, v kterém měsíci.

9. Dříve, než může Ústavní soud přikročit k přezkumu opodstatněnosti či důvodnosti ústavní stížnosti, je povinen zkoumat splnění podmínek její projednatelnosti. V dané věci zjistil Ústavní soud, že formálně bezvadnou a přípustnou ústavní stížnost předložil včas k podání ústavní stížnosti oprávněný a advokátem zastoupený stěžovatel; současně jde o návrh, k jehož projednání je Ústavní soud příslušný. Po zvážení okolností předložené věci dospěl však Ústavní soud k závěru, že podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. 10. Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti, přičemž v rámci této své pravomoci mj. rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. článek 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Jestliže je ústavní stížnost vedena proti rozhodnutí obecného soudu, není povinnost ústavněprávní argumentace naplněna, je-li namítána toliko věcná nesprávnost či nerespektování podústavního práva, neboť takovou argumentací je Ústavní soud stavěn do role pouhé další instance v soustavě obecných soudů, jíž však není. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena toliko k přezkumu z hlediska ústavnosti, tedy ke zkoumání, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda lze řízení jako celek považovat za spravedlivé. 11. Jde-li o dokazování před obecnými soudy, je důvod ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu dán zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny. Ústavní soud ve svých nálezech zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny detailně popsat důkazní postup a přesvědčivě jej odůvodnit. Informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena. Obecné soudy jsou navíc povinny náležitě odůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 463/2000 ze dne 30. 11. 2000, N 181/20 SbNU 267, nález sp. zn. III. ÚS 181/2000 ze dne 23. 11. 2000, N 175/20 SbNU 241, nález sp. zn. III. ÚS 1104/08 ze dne 19. 3. 2009, N 65/52 SbNU 635). Obdobně Ústavní soud zasáhl v případech, kdy v soudním rozhodování učiněná skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995, N 34/3 SbNU 257, nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995, N 79/4 SbNU 255, usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004, U 1/32 SbNU 451). Pokud jde o případy tzv. opomenutých důkazů, je pochybení relevantní z hlediska kautel práva ústavního tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, N 131/6 SbNU 461, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, N 130/31 SbNU 165, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25). 12. Ústavní soud však zároveň opakovaně zdůraznil, že hodnocení samotného obsahu důkazů je ve výlučné kompetenci soudů obecných. Ústavnímu soudu v zásadě nenáleží pravomoc ověřovat správnost skutkových zjištění a fakticky tak nahrazovat soud nalézací (srov. nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994, N 5/1 SbNU 41). Pokud jde o výpovědi svědků, je především úkolem nalézacího soudu, aby posoudil věrohodnost svědeckých výpovědí, neboť v souladu se zásadou ústnosti a bezprostřednosti má k takovému posouzení po provedeném hlavním líčení nejlepší předpoklady. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je významné, zda důkazy, o něž se napadené rozhodnutí opírá, tvoří logicky uzavřený celek, a zda odůvodnění napadeného rozhodnutí nenese znaky zřejmé libovůle (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2453/11 ze dne 29. 2. 2012, N 41/64 SbNU 471). 13. V projednávané věci Ústavní soud především zkoumal, zda postup obecných soudů nebyl v rozporu se zásadou presumpce neviny, zejména principem in dubio pro reo. Obžalovanému v trestním procesu musí být vina trestným činem bez rozumných pochybností prokázána. Tam, kde existují jakékoliv rozumné pochybnosti, musejí být vyloženy ve prospěch obviněného (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3741/11 ze dne 28. 6. 2012, dostupný na http://nalus.usoud.cz, nález sp. zn. I. ÚS 3094/08 ze dne 29. 4. 2009, N 103/53 SbNU 293, nález sp. zn. I. ÚS 910/07 ze dne 23. 9. 2008, N 156/50 SbNU 389, I. ÚS 49/06, nález sp. zn. I. ÚS 429/03 ze dne 4. 12. 2003, N 141/31 SbNU 257). Presumpce neviny vždy vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese v trestním řízení konkrétní důkazní břemeno, přičemž v posledku je to soud, na němž spočívá odpovědnost za náležité objasnění věci. Soud má povinnost, zvláště za situace, stojí-li proti sobě dvě protikladná tvrzení, věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Pokud lze v trestním řízení na základě provedeného dokazování dospět k několika skutkovým verzím, a soud se přikloní k verzi, která je pro obviněného nepříznivá, porušuje princip rozhodování in dubio pro reo, a tím i zásadu presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2042/08 ze dne 26. 11. 2009, N 247/55 SbNU 377). Pokud však soud po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že jedna z výpovědí nebo jedna ze skupiny výpovědí je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna, a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud pochybnosti nemá (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 2063/09 ze dne 23. 9. 2010, dostupné na http://nalus.usoud.cz). 14. Obsah odůvodnění rozsudku městského soudu svědčí o tom, že tento soud se nadmíru pečlivě a detailně zabýval všemi provedenými důkazy, hodnotil jejich věrohodnost samostatně i ve vztahu k důkazům ostatním a na základě nich dovodil precizní a přesvědčivý skutkový závěr o průběhu trestného jednání stěžovatele. 15. Výtkám, které stěžovatel směřuje vůči znaleckému posudku nelze přisvědčit. Ze znaleckého posudku se podává, že na jeho vypracování se podílelo devět lékařů a jsou v něm zahrnuty závěry z odvětví soudního lékařství, traumatologie, rehabilitace a radiodiagnostiky (srov. str. 1, 19 - 20 znaleckého posudku na č. l. 3964, 3983 - 3984 procesního spisu). Podíl více lékařů na zpracování znaleckého posudku vyplývá také z výpovědi znalce MUDr. M. D. u hlavního líčení, v níž osvětlil metodiku zpracování znaleckého posudku a způsob spolupráce jednotlivých lékařů při jeho tvorbě (srov. č. l. 5020). Ortopedické záležitosti pak byly plně konzultovány s prof. MUDr. K. K. (srov. výpověď tohoto konzultanta na č. l. 5162 a znalce MUDr. M. D. na č. l. 5020). Obsah znaleckého posudku neposkytuje ani oporu pro závěr, že znalci při jeho vypracování neměli k dispozici zdravotní dokumentaci stěžovatele, nález z vyšetření magnetickou rezonancí a rentgenový snímek (srov. str. 3 - 8, 16 znaleckého posudku na č. l. 3966 - 3971 a 3979 spisu). Třebaže stěžovatel nebyl znalcem osobně vyšetřen, automaticky to neznamená, že ostatní metody vyšetření a použitá zdravotní dokumentace nedostačovaly k zjištění rozsahu a příčin poškození stěžovatelova pravého kolene. V této souvislosti není podstatné, zda byl stěžovatel povinen vyšetřujícímu lékaři sdělit, jak k tvrzenému úrazu došlo, neboť to nemá žádný vliv na správnost závěrů obsažených ve znaleckém posudku. Lze tedy shrnout, že výše rozebranými námitkami zaměřenými na způsob vypracování znaleckého posudku se stěžovateli nezdařilo zpochybnit jeho obsah. 16. Závěr městského soudu o skutkovém ději dovozený ze znaleckého posudku jakožto stěžejního důkazu a z výpovědí vyjmenovaných svědků, má racionální základnu, neboť uvedené důkazy, byť se jedná o důkazy nepřímé, tvoří ucelený řetězec, který stěžovatele usvědčuje z trestné činnosti. Městský soud také hodnotil věrohodnost svědků, kteří byli ke stěžovateli v příbuzenském nebo přátelském vztahu, a to včetně trenéra Fryše, přičemž přesvědčivě vysvětlil, proč tyto výpovědi hodnotil jako účelové, když je také konfrontoval s vyjádřením znalců ohledně mobility osoby, která utrpěla úraz takové závažnosti, jakou stěžovatel tvrdil a dokladoval při oznámení pojistné události. Zdravotní dokumentace (jejíž vedení shledává stěžovatel jako nedbalé) není samostatným usvědčujícím důkazem, pouze v kontextu ostatních hodnocených důkazů tato dokumentace podporuje závěr soudu o proběhnuvším skutkovém ději. Oporu ve spise nemá stěžovatelova výtka nezohlednění novinových článků, neboť městský soud se těmito články taktéž zabýval, nicméně dospěl k závěru, že nepodporují obhajobu stěžovatele, ale naopak paradoxně hovoří v jeho neprospěch, pokud jde o den, kdy mělo k úrazu dojít. Ostatně z těchto článků (srov. č. l. 4783, 4818 - 4824 spisu) pouze vyplývá, že stěžovatel v uvedeném období hrál závodně fotbal a že se uzdravil; informaci o způsobu zranění kolene, kterou poskytl stěžovatel osobně v rozhovoru pro noviny, nelze považovat za plnohodnotný důkaz, neboť reprodukce určitého prohlášení stěžovatele v tisku nezvyšuje jeho věrohodnost. Závěr o vině stěžovatele není prolomen ani skutečností, že nebylo pochyb o tom, že stěžovatel se v inkriminované době podrobil artroskopické operaci; pro posouzení viny bylo podstatné, zda se jednalo o plánovanou operaci, nebo o operaci akutní, ke které bylo potřeba přistoupit v důsledku stěžovatelem tvrzeného úrazu, který byl důvodem pro vyplacení pojistného plnění. 16. Nezbývá než uzavřít, že podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo v projednávané věci nebyly dány, a městskému ani krajskému soudu tak nelze nic vytknout stran jejich závěru o vině stěžovatele. S tím se pojí též závěr, že stěžovateli se nezdařilo doložit porušení jeho ústavně zaručených práv a svobod. 17. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. března 2014 Milada Tomková, v. r. místopředsedkyně Ústavního soudu

Odůvodnění

1. Návrhem podaným k poštovní přepravě dne 10. 5. 2012 se navrhovatel domáhal obnovy řízení o ústavní stížnosti, které skončilo usnesením ze dne 17. 12. 2009 č. j. III. ÚS 3050/09-8, jímž Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009 č. j. 6 Tdo 518/2009-5732 pro zjevnou neopodstatněnost a v části směřující proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008 č. j. 91 T 126/2003-5470 a Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2008 č. j. 4 To 373/2008-5643 pro opožděnost. Navrhovatel dále žádal, aby Ústavní soud následně zrušil výše uvedená rozhodnutí obecných soudů z důvodu porušení článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soudní ochranu zaručeného článkem 36 odst. 1 Listiny a článkem 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a práva na účinné právní prostředky garantovaného článkem 13 Úmluvy, přičemž se odvolával na rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011 č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10, v němž Evropský soud pro lidská práva shledal porušení základního práva navrhovatele zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy.

2. Ústavní soud konstatuje, že podmínky obnovy řízení stanovené v části druhé, hlavě druhé, oddílu osmém [ustanovení § 119 až § 119b zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu")] byly v projednávaném případě splněny.

3. Evropský soud pro lidská práva je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. článek 87 odst. 1 písm. i) Ústavy, ustanovení § 117 zákona o Ústavním soudu a článek 46 odst. 1 Úmluvy].

4. Návrh na obnovu řízení byl podán oprávněnou osobou a včas (srov. ustanovení § 119 odst. 2 a 3 zákona o Ústavním soudu). Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Janýr a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011 č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10 se stal konečným dne 13. 1. 2012, tj. po uplynutí tříměsíční lhůty dle článku 44 odst. 2 písm. b) Úmluvy, jak plyne ze samotného rozsudku uveřejněného na internetových stránkách Evropského soudu pro lidská práva na adrese http://www.echr.coe.int.

5. Návrh byl shledán přípustným podle ustanovení § 119a zákona o Ústavním soudu, neboť následky porušení základního práva navrhovatele na spravedlivý proces zakotveného v článku 6 odst. 1 Úmluvy spočívající v meritorním neprojednání jeho ústavní stížnosti Ústavním soudem ve vztahu k rozsudkům Městského soudu v Brně a Krajského soudu v Brně trvají a nebyly dostatečně napraveny ani Evropským soudem pro lidská práva (dále též "Evropský soud"), který se zabýval pouze včasností ústavní stížnosti ve vztahu k těmto rozsudkům a nikoli věcí samou. 6. Z ústavní stížnosti, návrhu na obnovu řízení, jeho příloh, spisu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3050/09 a vyžádaného spisu Městského soudu v Brně sp. zn. 91 T 126/2003 zjistil Ústavní soud následující.

7. Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 23. 5. 2008 č. j. 91 T 126/2003-5470 shledal navrhovatele vinným trestným činem pojistného podvodu dle ustanovení § 250a odst. 1, 3 trestního zákona, kterého se dopustil tím, že u České pojišťovny a Generali pojišťovny uplatnil nárok na výplatu pojistného plnění z úrazu pravého kolena, ke kterému mělo dojít dne 31. 7. 1995, ačkoli věděl, že spoluobžalovaný MUDr. O. V. lékařskou dokumentaci k jeho údajnému úrazu zfalšoval a úraz se ve skutečnosti nestal, za což byl navrhovatel odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců s podmíněným odkladem v trvání čtyř roků a dále mu bylo uloženo ve zkušební době podmíněného odsouzení uhradit podle svých sil způsobenou škodu ve výši 469 000 Kč.

8. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 11. 2008 č. j. 4 To 373/2008-5643 odvolání navrhovatele zamítl pro nedůvodnost, neboť soud prvního stupně své skutkové a právní závěry přesně, jasně a přesvědčivě zdůvodnil.

9. Nejvyšší soud usnesením ze dne 26. 5. 2009 č. j. 6 Tdo 518/2009-5732 dovolání navrhovatele odmítl podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu, tedy jako podané z jiných důvodů, než jsou uvedeny v ustanovení § 265b trestního řádu, poněvadž navrhovatel všemi námitkami primárně vytýkal nesprávnost skutkových zjištění včetně neúplnosti dokazování a hodnocení důkazů, čímž nevystihl deklarovaný dovolací důvod dle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu ani jiný v zákoně taxativně stanovený důvod.

10. Ústavní soud usnesením ze dne 17. 12. 2009 č. j. III. ÚS 3050/09-8 navrhovatelovu ústavní stížnost odmítl v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2009 č. j. 6 Tdo 518/2009-5732 pro zjevnou neopodstatněnost a v části směřující proti rozsudkům Městského soudu v Brně ze dne 23. 5. 2008 č. j. 91 T 126/2003-5470 a Krajského soudu v Brně ze dne 25. 11. 2008 č. j. 4 To 373/2008-5643 pro opožděnost. Důvody vedoucí Nejvyšší soud k odmítnutí dovolání posoudil Ústavní soud jako logicky, podrobně a přesvědčivě odůvodněné a vysvětlil, že v případě námitek jiných než vycházejících z ustanovení § 265b odst. 1 trestního řádu je posledním procesním prostředkem již odvolání, pročež od doručení rozhodnutí o něm počíná běh šedesátidenní lhůty k podání ústavní stížnosti, přičemž dobrodiní ustanovení § 72 odst. 4 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se zde uplatnit nemůže, neboť mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, nebyl odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení.

11. Na podkladě stížnosti navrhovatele Evropský soud rozsudkem ve věci Janýr a ostatní proti České republice ze dne 13. 10. 2011 č. 12579/06, 19007/10 a 34812/10 rozhodl, že došlo k porušení základního práva navrhovatele zaručeného článkem 6 odst. 1 Úmluvy, neboť výklad přijatý Ústavním soudem ohledně procesní podmínky včasnosti ústavní stížnosti zabránil stěžovatelům domoci se věcného přezkumu celých jejich ústavních stížností, a tím bylo porušeno jejich právo na přístup k soudu.

12. V uvedeném rozsudku Evropský soud neshledal rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání rozporným s jeho relevantní judikaturou ani svévolným. Přístup Ústavního soudu posoudil ve svém důsledku jako požadavek, aby stěžovatelé sami vyhodnotili - byť ve světle judikatury Nejvyššího soudu - jaké úvahy tento soud přijme, přičemž je jim přičítáno k tíži, pokud - v dobré víře, avšak chybně - mají za to, že platným způsobem vznesli jeden z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 trestního řádu, což výrazně oslabuje ochranu práv jednotlivců před vrcholným vnitrostátním soudem a může vést k situaci, které je třeba se vyvarovat, totiž k situaci, kdy by stěžovatelé v pochybnostech podávali současně dovolání i ústavní stížnost.

13. Evropský soud poukázal na usnesení Ústavního soudu III. ÚS 496/03, sp. zn. I. ÚS 527/04 a sp. zn. IV. ÚS 2413/08, v nichž Ústavní soud dovolání za poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv v trestním řízení považoval mimo jiné proto, že nemohlo být odmítnuto z důvodů závisejících na uvážení Nejvyššího soudu [na rozdíl od dovolání podaného v občanskoprávním řízení podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. V těchto věcech se Ústavní soud zabýval věcně všemi námitkami formulovanými stěžovateli ve vztahu k rozhodnutím soudů nižších instancí, byť mu byly předloženy ve lhůtě šedesáti dnů od usnesení Nejvyššího soudu, kterým bylo dovolání odmítnuto - tak jako v projednávané věci - z důvodu jiného než pro zjevnou neopodstatněnost, tedy podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu. Z toho dovodil, že různé senáty Ústavního senátu mají na tuto problematiku různý názor, a dále také to, že nic nebrání Ústavnímu soudu v přezkoumání ústavní stížnosti jako celku, bez ohledu na to, jak předtím rozhodl Nejvyšší soud. Výklad přijatý Ústavním soudem v projednávané věci, podle něhož dovolání, které je přípustné, avšak Nejvyšší soud ho odmítne, protože se zakládá na důvodu jiném, než který stanoví § 265b odst. 1 trestního řádu - což je otázka, kterou může posoudit pouze on - nepředstavuje poslední procesní prostředek poskytnutý jednotlivcům k ochraně jejich práv, se proto Evropskému soudu jevil jako přehnaně formalistický. 14. Za tohoto stavu je nutné dovodit, že usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2009 č. j. III. ÚS 3050/09-8 je ve smyslu § 119b odst. 1 a 5 zákona o Ústavním soudu v rozporu s rozhodnutím mezinárodního soudu, přičemž nápravy v této věci může být dosaženo připuštěním celé původní ústavní stížnosti k meritornímu přezkumu.

15. Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví uplatnit obecné zásady řízení podle soudních řádů (§ 63 zákona o Ústavním soudu), rozhodlo plénum Ústavního soudu tak, že v obnoveném řízení o ústavní stížnosti, původně rozhodnuté pod sp. zn. III. ÚS 3050/09, bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 50/13 [srov. § 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. O ústavní stížnosti navrhovatele bude na základě povolené obnovy řízení rozhodováno znovu postupem dle § 119b odst. 2 zákona o Ústavním soudu.

16. Z uvedených důvodů Ústavní soud rozhodl, jak je ve výroku uvedeno. Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 4. března 2014

Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu