Pl. ÚS 100/20

Odůvodnění

1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vyhlásila na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatel domáhá vyslovení konstatování, že vláda citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a tím neústavně zasáhla do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zakázal vládě, Ministerstvu zdravotnictví, ministerstvům a dalším státním orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "v důsledku jejich činnosti i nečinnosti v souvislosti s výskytem koronaviru".

2. Podáním ze dne 6. 10. 2020, doplněným dne 29. 10. 2020 a dne 2. 11. 2020, stěžovatel podal Ústavnímu soudu návrh na vyloučení soudce Davida Uhlíře ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Stěžovatel uvádí, že soudce Uhlíř opakovaně vyjadřuje své kritické názory vůči stěžovateli. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na

Odůvodnění

1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vyhlásila na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatel domáhá vyslovení konstatování, že vláda citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a tím neústavně zasáhla do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zakázal vládě, Ministerstvu zdravotnictví, ministerstvům a dalším státním orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "v důsledku jejich činnosti i nečinnosti v souvislosti s výskytem koronaviru".

2. Ústavní stížnost byla posouzena plénem Ústavního soudu podle čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14 o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., podle kterého si plénum vyhrazuje rozhodování v případech, kdy je účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení vláda.

3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byly splněny procesní podmínky řízení před Ústavním soudem.

4. Návrh byl podán stěžovatelem, který je advokátem a nemusí být proto zastoupen advokátem jiným [viz stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 42/15 ze dne 8. 10. 2015, č. 290/2015 Sb. (ST 42/79 SbNU 637); veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz].

5. Ústavní soud dále přistoupil k posouzení toho, zda je příslušný k projednání ústavní stížnosti, zda je stěžovatel osobou oprávněnou k podání návrhu a zda se jedná o návrh přípustný.

6. K tomu je třeba nejprve uvést, že stěžovatel koncipoval ústavní stížnost jako tzv. zásahovou, takže po Ústavním soudu nepožaduje zrušení konkrétních rozhodnutí (či opatření), nýbrž vyslovení neústavnosti činnosti či nečinnosti shora označených státních orgánů a porušení svých základních práv, zákazu pokračovat v jejich porušování a příkazu plnit pozitivní i negativní závazky státu vyplývající z ústavního pořádku.

7. Ústavní soud - přes zvolenou koncepci podané ústavní stížnosti - uvádí, že i pokud by stěžovatel navrhoval zrušení obou shora citovaných usnesení vlády, nebyly by splněny zákonem stanovené podmínky řízení.

8. V případě usnesení vlády o přijetí krizového opatření se totiž jedná o právní předpis sui generis. K podání ústavní stížnosti požadující jeho zrušení bez předchozí aplikace konkrétně vůči stěžovateli proto stěžovatel není oprávněn [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu; srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 4. 2020 sp. zn. Pl. ÚS 8/20], jelikož jedinou možnost, kdy může stěžovatel podat návrh na zrušení právního předpisu, představuje postup podle § 74 cit. zákona - tzn. stěžovatel musí podat akcesorický návrh na zrušení právního předpisu spolu s ústavní stížností, přičemž uplatněním tohoto právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Nic takového se však ve věci stěžovatele zjevně nestalo a netvrdí to ani stěžovatel samotný.

9. Ohledně usnesení vlády, kterým byl vyhlášen nouzový stav, Ústavní soud v právě odkazovaném usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20 konstatoval, že se jedná o ad hoc rozhodnutí, které nemá právně normativní obsah (bod 25), představuje primárně akt vládnutí politického charakteru a Ústavní soud by ho mohl zrušit jen v případě, byl-li by v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenal-li by změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu (bod 27).

10. Z obsahu předmětného usnesení vlády však ještě nevyplývá nic, čím by mohlo být zasaženo do základních práv stěžovatele, neboť se jím "pouze" otevírá prostor pro vydávání dalších - a tentokrát již konkrétních - opatření. Obsahem usnesení je totiž (I.) nařízení krizových opatření, jejichž konkrétní provedení stanoví vláda samostatným usnesením, (II.) uložení povinnosti předsedovi vlády řídit a koordinovat úkoly podle bodu I. a členům vlády požádat vládu o předchozí souhlas k opatřením souvisejícím s vyhlášeným nouzovým stavem, a (III.) stanovení toho, že subjekty kritické infrastruktury mohou určit kritické zaměstnance, jejichž přítomnost na pracovišti je nezbytná. V dalším toto usnesení pouze konstatuje, že dosavadní mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví nejsou tímto vyhlášením nouzového stavu dotčena a předseda vlády je pověřen informovat Poslaneckou sněmovnu o vyhlášení nouzového stavu.

11. Rovněž v tomto případě by proto stěžovatel nebyl aktivně legitimován k podání návrhu na zrušení usnesení vlády o vyhlášení nouzového stavu, jelikož jeho obsahem není nic konkrétního, co teprve by případně mohlo porušovat ústavně zaručená základní práva stěžovatele.

12. Ústavní soud dále uvádí, že ústavní stížnost slouží k ochraně před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Tento zásah do základních práv stěžovatele však musí být "osobní, aktuální a bezprostřední" ("selbst, gegenwärtig, unmittelbar", srov. např. SACHS, M. Verfassunsprozessrecht. 4. vyd., Tübingen: Mohr Siebeck, 2016, str. 155), a to i v případě, kdy je tímto tvrzeným zásahem právní předpis (srov. shora bod 8). Právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná tzv. actionem popularis, kdy může návrh podat i někdo, koho se zásah orgánu veřejné moci bezprostředně nedotýká, tzn. není dána možnost podat ústavní stížnost, nedojde-li k bezprostřednímu porušení základních práv navrhovatele vůbec nebo pouze obecně, tj. nekonkrétně, nebo neindividualizovaně [viz již usnesení ze dne 8. 12. 1994 sp. zn. II. ÚS 178/94 (U 22/2 SbNU 259)]. Z uvedeného rovněž vyplývá, že mezi napadeným rozhodnutím a tvrzeným porušením základních práv musí existovat jasný příčinný vztah - kauzalita. Není totiž úkolem Ústavního soudu přezkoumávat činnost či nečinnost orgánů veřejné moci v obecné rovině, natož se k ní pouze v obecné či dokonce politické rovině vyjadřovat, jak ovšem stěžovatel s ohledem na obsah podaného návrhu ve svém důsledku požaduje, když petitem navrhuje konstatování porušení svých základních práv vládou, Ministerstvem zdravotnictví a dalšími (blíže neoznačenými!) státními orgány a vyslovení zákazu v porušování těchto práv pokračovat.

13. Právě zmiňovaná podmínka individuálnosti, aktuálnosti a bezprostřednosti zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele však v nyní posuzované věci splněna nebyla a stěžovatel to ostatně ani netvrdí. Podstata jím uplatněné argumentace je totiž v převažujícím rozsahu značně obecná, když kritizuje např. chaotičnost prováděných opatření, nedostatečnou kontrolu vlády ze strany Poslanecké sněmovny, zásadně odmítá distanční výuku svých dětí, relativizuje rizika nemoci COVID-19 a tvrdí, že je porušováno jeho právo na život v demokratickém státě. Za dostatečně konkrétní ve shora uvedeném smyslu Ústavní soud nepokládá ani tvrzení o zásahu do práva na výkon advokacie a svobody podnikání a další námitky ohledně potenciálních omezení, daných např. tím, že bez nasazené roušky stěžovatel (zřejmě) nebude ošetřen, anebo že nemůže realizovat svoji potřebu kulturního života.

14. Platí-li proto, že napadené usnesení o vyhlášení nouzového stavu nelze s ohledem na jeho obsah považovat za rozhodnutí, které by bylo svým obsahem způsobilé osobně, aktuálně a bezprostředně zasáhnout do ústavních práv stěžovatele, stěžovatel není ani aktivně legitimován k podání návrhu na vyslovení jeho protiústavnosti, a to i bez požadavku jeho kasace.

15. Ve vztahu k napadenému usnesení vlády o přijetí krizového opatření pak Ústavní soud uvádí, že není-li stěžovatel aktivně legitimován k podání návrhu na jeho zrušení (neboť se jedná o právní předpis), nelze tento procesní deficit obejít tím, že by byl oprávněn k podání návrhu směřujícímu proti němu jako jinému zásahu orgánu veřejné moci s požadavkem na konstatování jeho protiústavnosti. Jak se podává z ustálené judikatury Ústavního soudu [poprvé viz usnesení ze dne 25. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 92/94 (U 15/2 SbNU 233)], "za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost, jakož i vydání obecně závazného předpisu ústředního orgánu státní správy, v mezích jeho pravomoci a působnosti, a to ani v tom případě ne, když jeho ustanovení porušují základní právo občana."

16. Lze tak učinit závěr, že v nyní posuzované věci stěžovatel není aktivně legitimován k napadení blíže specifikovaných (a dalších, konkrétně nevymezených) zásahů státních orgánů, jelikož ani netvrdí konkrétní reálný a nikoliv pouze potenciální zásah do svých práv a zůstává v čistě obecné úrovni argumentace. Nejde proto o věcně projednatelný návrh na zahájení soudního řízení, v rámci kterého by Ústavní soud mohl zkoumat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele, nýbrž daleko více o vyslovení občanského postoje stěžovatele a o polemiku s postupem exekutivních orgánů v době nouzového stavu a v souvislosti s ním. K podání takto koncipovaného návrhu však stěžovatel, jakožto fyzická osoba, není v řízení o ústavní stížnosti aktivně legitimován.

17. Za této situace Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2020

Pavel Rychetský v. r. předseda soudu

Odůvodnění

1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vyhlásila na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatel domáhá vyslovení konstatování, že vláda citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a tím neústavně zasáhla do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zakázal vládě, Ministerstvu zdravotnictví, ministerstvům a dalším státním orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "v důsledku jejich činnosti i nečinnosti v souvislosti s výskytem koronaviru".

2. Podáním ze dne 13. 10. 2020 a doplněným dne 31. 10. 2020 a dne 2. 11. 2020 stěžovatel podal Ústavnímu soudu návrh na vyloučení předsedy soudu P. R. ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Stěžovatel uvádí, že předseda soudu P. R. by vůči němu mohl být podjatý jednak proto, že stěžovatel usiluje o jeho kárný postih, a také z dalších důvodů. Podle mínění stěžovatele není předseda soudu schopen postavit se nátlaku ze strany moci výkonné. To podle něj dokládá fakt, že již za předchozího nouzového stavu P. R. svými opatřeními bez zákonného podkladu zakázal přítomnost veřejnosti v budově Ústavního soudu, a do dokonce i při vyhlašování nálezů. Tento postup ukazuje jeho možnou servilnost vůči exekutivě, případně osobní strach z nemoci Covid. Stěžovatel kritizuje i některá mediální vyjádření P. R. v pořadu ČT Otázky Václava Moravce vztahující se k věci, která v daný okamžik ještě nebyla skončena. Soudcem zpravodajem v této věci byl právě P. R. a předmětem řízení byl zákaz vycestování v době vyhlášení jarního nouzového stavu. Soudci R. proto v daný okamžik nepříslušelo se k dané věci jakkoliv vyjadřovat a komentovat právní otázky, které byly danou ústavní stížností nastoleny a o nichž ještě nebylo rozhodnuto. Stěžovatel konečně P. R. vytýká okolnost, že přijal státní vyznamenání od prezidenta republiky.

4. Předseda soudu P. R. ve svém vyjádření k námitce podjatosti prohlásil, že se v dané věci necítí být podjatý. Opatření během nouzového stavu na jaře 2020, kterými byl de facto omezen pohyb veřejnosti po budově Ústavního soudu, vydal jako statutární orgán Ústavního soudu po dohodě s jeho krizovým štábem. Ke stěžovatelem kritizovanému vystoupení v pořadu Otázky Václava Moravce pak uvedl, že jeho obsah považuje nejen za slučitelný s funkcí předsedy Ústavního soudu, ale i za prospěšný k informování veřejnosti o kompetenci Ústavního soudu a přístupu k němu.

5. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

6. Tyto podmínky v posuzovaném případě naplněny nejsou.

7. K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje (srov. např. Pl. ÚS 40/06) tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního fóra soudce ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující o jeho nepodjatosti legitimní pochybnosti. Aby byly naopak založeny, musí existovat racionálně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; pouhé osobní přesvědčení účastníka řízení nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není (avšak i ta předpokládá existenci "objektivního" základu). Poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je založitelný především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž se naroveň klade vztah jakékoli přízně, resp. vztah přátelský či naopak vztah hostilní, ať se ustavil bez souvislosti s daným procesem (dříve) nebo až v jeho rámci, coby důsledek procesních postupů soudu a reakcí účastníka řízení na ně.

8. Plénum Ústavního soudu dále uvádí, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon [srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina")]. Funkce soudce Ústavního soudu má zvláštní povahu, v rámci které jsou na ni kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. Řečené se promítá na ústavní úrovni především v čl. 84 Ústavy České republiky a na soudce Ústavního soudu jsou kladeny i další nároky, jednak v podobě věkové hranice, jednak v podobě požadovaného vzdělání, bezúhonnosti a odborné způsobilosti. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, je-li zjevné, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem mu stanovené povinnosti (coby právě soudci) nelze opodstatněně, na rozumných základech, očekávat, že bude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.

9. Při posuzování namítaného jednání předsedy soudu R. je především podstatné, že se událo ještě před samotným zahájením řízení o ústavní stížnosti nyní posuzované pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20, resp. vztahovalo se k jiné, nyní již skončené, věci. To se týká vystoupení ve zmiňovaném pořadu České televize, přičemž je třeba uvést, že komentování určité právní problematiky činěné pouze v obecné rovině v publicistickém pořadu bez toho, že by byly jakkoliv byť jen naznačeny úvahy soudce podílejícího se na rozhodování o způsobu řešení konkrétní věci, ještě samo o sobě není způsobilé zavdávat příčinu k obavám o jeho podjatost.

10. Okolností, která by mohla založit pochybnost o podjatosti soudce, není ani to, že stěžovatel usiluje o jeho kárný postih. Ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž založeno na principu, že k vyloučení soudce má dojít, je-li dána (dokonce i pouze objektivní, tedy subjektivně neprokázaná) pochybnost o jeho nepodjatosti k posuzované věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům. Minimálním požadavkem existence této pochybnosti však musí být určitý reálný poměr ze strany tohoto soudce k uvedeným osobám nebo předmětu řízení. Tento reálný poměr nicméně není založen pouhým podáním podnětu ke kárnému postihu konkrétního soudce. Pokud by totiž Ústavní soud vůbec připustil tuto možnost, velmi reálně by porušil ústavně zaručené právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Do důsledku vzato by totiž stačilo, aby některý účastník řízení podal podnět ke kárnému postihu na všechny soudce daného soudu, u kterých si nepřeje, aby v jeho věci rozhodovali, a v konečném důsledku by si tak "sestavil" takové soudní těleso, od kterého by očekával pro sebe nejpříznivější rozhodnutí.

11. Žádnou relevanci Ústavní soud neshledává ani v námitce stěžovatele, který zpochybňuje vnitřní opatření učiněná v budově Ústavního soudu za předchozího nouzového stavu. Tato opatření se totiž nikterak netýkají předmětu nynějšího řízení před Ústavním soudem a nevztahují se ani na jeho účastníky. K tvrzení, že byla činěna bez zákonného podkladu a že se jednalo o výraz servility vůči exekutivě, se Ústavní soud nebude vyjadřovat, protože jde o čistě subjektivní a ničím nepodložený názor stěžovatele. Pouze je případné dodat, že pokud by byl ve vydání předmětných opatření předsedou soudu spatřován důvod jeho podjatosti ve vztahu k nyní posuzované věci, pak by ad absurdum musel být tento důvod logicky shledán i v případě, když by tato opatření vydána nebyla. Podle stejné úvahy by se totiž předseda soudu zřejmě zařadil do skupiny "odmítačů" podobných restriktivních opatření, což je samozřejmě srovnatelně relevantní okolnost, jako když tato opatření učiní.

12. Konečně k námitce, že P. R. neodmítl převzít státní vyznamenání od prezidenta republiky, Ústavní soud konstatuje, že tato námitka se zcela míjí s předmětem daného řízení o ústavní stížnosti, protože prezident republiky není jeho účastníkem a žádný jeho akt stěžovatel v tomto řízení nenapadá a ani jinak nezpochybňuje. Úvahy stěžovatele o tom, že přijetí ocenění je "mimořádně podezřelé" a vyvolává podezření, že "by se mohlo jednat o ocenění za nějaké konkrétní služby", pak nejsou ničím jiným než čirou a nijak nepodloženou spekulací, která si nezasluhuje, aby se k ní Ústavní soud jakkoliv vyjadřoval.

13. Ústavní soud shrnuje, že namítané jednání předsedy soudu P. R. nevykazuje žádné znaky podjatosti ve smyslu citované zákonné úpravy a plénum Ústavního soudu proto podle § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodlo, že předseda soudu P. R. není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2020

Jaroslav Fenyk v. r. místopředseda soudu

Odůvodnění

1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vyhlásila na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatel domáhá vyslovení konstatování, že vláda citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a tím neústavně zasáhla do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zakázal vládě, Ministerstvu zdravotnictví, ministerstvům a dalším státním orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "v důsledku jejich činnosti i nečinnosti v souvislosti s výskytem koronaviru".

2. Dne 13. 10. 2020 stěžovatel podal (a dne 2. 11. 2020 doplnil o repliku) Ústavnímu soudu návrh na vyloučení soudce Ludvíka Davida ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Stěžovatel uvádí, že soudce L. David by vůči němu mohl být podjatý proto, že stěžovatel usiluje o jeho kárný postih. V nedávné minulosti totiž stěžovatel jako právní zástupce několika desítek navrhovatelů podal jednotlivé ústavní stížnosti proti jinému zásahu ze strany orgánu veřejné moci. Řízení v těchto věcech byla spojena a nadále byla vedena pod sp. zn. Pl. ÚS 25/20. V prakticky totožné věci však byly podány ještě další čtyři plenární ústavní stížnosti, jejichž soudcem zpravodajem byl právě Ludvík David. Ten namísto toho, aby je řádně projednal, nebo aby stěžovatele vyzval k doplnění těchto návrhů či k odstranění jejich vad (tak jako tomu došlo u všech jednotlivých návrhů spojených pod sp. zn. Pl. ÚS 25/20), věci administrativně bez rozhodnutí odložil, a tím stěžovatele zbavil přístupu k Ústavnímu soudu. Na základě tohoto dřívějšího a naprosto bezprecedentního jednání má stěžovatel pochybnosti o nestrannosti a nepodjatosti jmenovaného soudce.

4. Soudce Ludvík David ve svém vyjádření k námitce podjatosti pouze uvedl, že se v dané věci necítí být podjatý, a to ani v poměru k uvedeným věcem, k jejich účastníkům, k navrhovateli či jiným osobám.

5. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

6. Tyto podmínky v posuzovaném případě naplněny nejsou.

7. K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje (srov. např. Pl. ÚS 40/06) tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního fóra soudce ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující o jeho nepodjatosti legitimní pochybnosti. Aby byly naopak založeny, musí existovat racionálně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; pouhé osobní přesvědčení účastníka řízení nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není (avšak i ta předpokládá existenci "objektivního" základu). Poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je založitelný především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž se na roveň klade vztah jakékoli přízně, resp. vztah přátelský či naopak vztah hostilní, ať se ustavil bez souvislosti s daným procesem (dříve) nebo až v jeho rámci, coby důsledek procesních postupů soudu a reakcí účastníka řízení na ně.

8. Plénum Ústavního soudu k věci uvádí následující. Rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Funkce soudce Ústavního soudu má zvláštní povahu, v rámci které jsou na osobu soudce kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. Řečené se promítá na ústavní úrovni především v čl. 84 Ústavy České republiky a na soudce Ústavního soudu jsou kladeny i další nároky, jednak v podobě věkové hranice, jednak v podobě požadovaného vzdělání, bezúhonnosti a odborné způsobilosti. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, je-li evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem mu stanovené povinnosti (coby právě soudci) nelze opodstatněně, na rozumných základech, očekávat, že bude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.

9. Takovou okolností nicméně podle přesvědčení Ústavního soudu nemůže být sama o sobě skutečnost, že stěžovatel usiluje o kárný postih jmenovaného soudce. Ustanovení § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je totiž založeno na principu, že k vyloučení soudce má dojít, je-li dána (dokonce i pouze objektivní, tedy subjektivně neprokázaná) pochybnost o jeho nepodjatosti k posuzované věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům. Minimálním požadavkem existence této pochybnosti však musí být určitý reálný poměr ze strany tohoto soudce k uvedeným osobám nebo předmětu řízení. Tento reálný poměr nicméně není založen pouhým podáním podnětu ke kárnému postihu konkrétního soudce. Pokud by totiž Ústavní soud vůbec připustil tuto možnost, velmi reálně by porušil ústavně zaručené právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Do důsledku vzato by totiž stačilo, aby některý účastník řízení podal podnět ke kárnému postihu na všechny soudce daného soudu, u kterých si nepřeje, aby v jeho věci rozhodovali, a v konečném důsledku by si tak "sestavil" takové soudní těleso, od kterého by očekával pro sebe nejpříznivější rozhodnutí.

10. Při posuzování namítaného jednání soudce Ludvíka Davida je stěžejní, že jím zvolený (a stěžovatelem nyní zpochybňovaný) procesní postup se odehrál v rámci rozhodovací činnosti Ústavního soudu, došlo k němu ještě před samotným zahájením řízení o ústavní stížnosti nyní projednávané pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20 a týkal se tedy jiných, nyní již skončených, věcí.

11. Jakkoliv byl postup jmenovaného soudce skutečně odlišný od postupu, které zvolilo plénum Ústavního soudu v ostatních věcech, byl to postup, který zákon o Ústavním soudu umožňuje. Ostatně již v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 25/20, na které stěžovatel odkazuje, Ústavní soud výslovně odlišil případy, kde byl soudcem zpravodajem Ludvík David, od případů ostatních, když uvedl, že "současně však se tyto ústavní stížnosti odlišují od podání stěžovatelů zastoupených stejným advokátem a vedených před Ústavním soudem pod sp. zn. Pl. ÚS 29/20, Pl. ÚS 44/20, Pl. ÚS 59/20 a Pl. ÚS 74/20, které byly dne 28. 5. 2020 soudcem zpravodajem odloženy podle ustanovení § 41 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu z důvodu, že se vůbec nejednalo o návrhy na zahájení řízení před Ústavním soudem. V nyní posuzovaných ústavních stížnostech totiž stěžovatelé svoje původní podání doplnili o nový petit, takže Ústavní soud shledal, že o návrhy na zahájení řízení jde, byť z důvodů, které budou vyloženy níže, nejsou způsobilé věcného posouzení." Je ostatně vhodné dodat, že i poté, co Ústavní soud ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 25/20 dal stěžovatelům možnost odstranit vady jejich návrhů a tito na výzvu Ústavního soudu zareagovali, byly všechny ústavní stížnosti odmítnuty zčásti jako návrhy podané někým zjevně neoprávněným, jako návrhy, k jejichž projednání není příslušný, popř. jako návrh nepřípustný [§ 43 odst. 1 písm. c) až e) zákona o Ústavním soudu].

12. Ústavní soud proto zhodnotil, že namítané jednání soudce Ludvíka Davida nemá přímou spojitost s touto ústavní stížností stěžovatele, a není projevem a priori negativního postoje vůči stěžovateli.

13. Z těchto důvodů plénum Ústavního soudu podle § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodlo, že soudce Ludvík David není z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20 vyloučen.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2020

Pavel Rychetský v. r. předseda soudu

Odůvodnění

1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vyhlásila na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatel domáhá vyslovení konstatování, že vláda citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a tím neústavně zasáhla do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zakázal vládě, Ministerstvu zdravotnictví, ministerstvům a dalším státním orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "v důsledku jejich činnosti i nečinnosti v souvislosti s výskytem koronaviru".

2. Podáním ze dne 6. 10. 2020 a doplněným dne 2. 11. 2020 o repliku stěžovatel podal Ústavnímu soudu návrh na vyloučení soudkyně Milady Tomkové ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Toto podání následně dvakrát doplnil přípisy datovanými dnem 13. 10. 2020.

3. Stěžovatel uvádí, že soudkyně Tomková v odlišném stanovisku k plenárnímu usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20, kde stěžovatel vystupoval jako právní zástupce stěžovatele, projevila negativní přístup vůči stěžovateli, když v odlišném stanovisku návrh stěžovatele označila za "mimořádně nekvalitní a neodpovídající úrovni, kterou by měl advokát v řízení před Ústavním soudem disponovat". Stěžovatel má za to, že ústavním soudcům nepřísluší posuzovat kvality jednotlivých návrhů. Ze strany soudkyně Milady Tomkové se navíc jednalo o hodnotový soud a osobní útok, který nebyl doložen žádným konkrétním namítaným nedostatkem, a jsou zde prý proto dány pochybnosti, zda je schopna nezaujatě rozhodovat ve věcech stěžovatele. Ve vztahu ke vzpomínanému disentu stěžovatel obdržel i stížnost navrhující jeho kárný postih, která odkazuje právě na tento disent. Nepodložená kritika soudkyně Milady Tomkové je tedy proti stěžovateli zneužívána ve snaze jej kárně stíhat. U jmenované soudkyně působí navíc jako její asistent M. Š., který je současně děkanem brněnské právnické fakulty a z titulu této své funkce projevuje údajně mimořádně servilní přístup k nouzovým opatřením vydávaným exekutivou v souvislosti s pandemií.

4. Soudkyně Milada Tomková ve vyjádření k uplatněné námitce podjatosti odkazuje na obsah svého odlišného stanoviska ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 8/20 a s ohledem na to, že v něm v rozporu s většinou pléna prosazovala názor, že Ústavní soud je k projednání stěžovatelem sepsaného návrhu pod sp. zn. Pl. ÚS 8/20 příslušný, není jí zřejmé, jak by to mohlo svědčit o její podjatosti v neprospěch stěžovatele. Obdobně nevidí souvislost mezi názory jejího asistenta Š. s jejím vztahem ke stěžovateli. Ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20 se tedy necítí být nikterak podjatá.

5. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

6. Tyto podmínky v posuzovaném případě naplněny nejsou.

7. K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje (srov. např. Pl. ÚS 40/06) tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního fóra soudce ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky, vylučující o jeho nepodjatosti legitimní pochybnosti. Aby byly naopak založeny, musí existovat racionálně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; pouhé osobní přesvědčení účastníka řízení nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není (avšak i ta předpokládá existenci "objektivního" základu). Poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je založitelný především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž se naroveň klade vztah jakékoli přízně, resp. vztah přátelský či naopak vztah nepřátelský, ať se ustavil bez souvislosti s daným procesem (dříve) nebo až v jeho rámci, coby důsledek procesních postupů soudu a reakcí účastníka řízení na ně.

8. Plénum Ústavního soudu dále uvádí, že rozhodnutí o vyloučení soudce z důvodů uvedených v § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu představuje výjimku z ústavní zásady, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci; příslušnost soudu i soudce stanoví zákon (srov. čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod). Funkce soudce Ústavního soudu má zvláštní povahu, v rámci které jsou na ni kladeny vysoké nároky a jsou mu stanovena přesná práva a povinnosti. Řečené se promítá na ústavní úrovni především v čl. 84 Ústavy České republiky a na soudce Ústavního soudu jsou kladeny i další nároky, jednak v podobě věkové hranice, jednak v podobě požadovaného vzdělání, bezúhonnosti a odborné způsobilosti. K vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci tak může dojít teprve tehdy, je-li zjevné, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem mu stanovené povinnosti (coby právě soudci) nelze opodstatněně, na rozumných základech, očekávat, že bude schopen nezávisle a nestranně rozhodovat.

9. Při posuzování uplatněné námitky podjatosti je podstatná okolnost, že rozporované jednání jmenované soudkyně (tzn. formulace části odlišného stanoviska ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 8/20) se uskutečnilo jednak v rámci rozhodovací činnosti Ústavního soudu, jednak k němu došlo ještě před samotným zahájením řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20, resp. vztahovalo se k jiné, nyní již skončené, věci, v níž soudkyně Milada Tomková uplatnila své zákonné právo na uveřejnění odlišného stanoviska. Obsahem této části disentu je přitom pouze kritika kvality tehdy posuzované ústavní stížnosti, nikoliv osoby stěžovatele coby právního zástupce - jedná se tedy o kritiku ad rem a nikoliv ad hominem. Oprávněnost této kritiky je ostatně patrná i z toho, že ústavní stížnost podaná pod sp. zn. Pl. ÚS 8/20 byla Ústavním soudem odmítnuta pro nesplnění podmínek řízení.

10. Zde je případné uvést, že na podobnou věcnou (nikoliv osobní) kritiku musí být každý advokát připraven a schopen ji jako právní profesionál unést; stejně jako soudci musí být schopni unést kritiku svých rozhodnutí. Pouhá okolnost, že např. některý advokát podrobí jejich některá rozhodnutí věcné oponentuře (byť i velmi "důrazné"), totiž také nemůže znamenat, že by daná okolnost byla sama o sobě způsobilá založit podjatost tohoto soudce vůči kritizujícímu advokátovi v budoucím řízení, kde bude vystupovat. Právo a řešení právních sporů je totiž založeno na argumentaci, přesvědčování a polemice a pouze skutečnost, že mezi právníky existuje názorový nesoulad, ještě nemůže znamenat, že by měli být a priori vylučováni z rozhodování těchto sporů pro podjatost.

11. Ústavní soud proto zhodnotil, že namítané jednání místopředsedkyně soudu Milady Tomkové nemá žádnou spojitost s touto ústavní stížností stěžovatele a není ani projevem negativního postoje vůči stěžovateli.

12. Pokud stěžovatel dovozuje podjatost jmenované soudkyně z toho, že jejím asistentem je děkan Právnické fakulty Masarykovy univerzity M. Š., postačuje uvést, že jmenovaný asistent se nijak nepodílí na rozhodování v této věci, není ani asistentem soudce zpravodaje a pokud by přesto stěžovatel měl za to, že by mělo být rozhodováno o jeho vyloučení, bylo namístě podat návrh podle § 38 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, což však stěžovatel neučinil.

13. Z těchto důvodů plénum Ústavního soudu podle § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodlo, že soudkyně Milada Tomková není z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20 vyloučena.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2020

Pavel Rychetský v. r. předseda soudu

Odůvodnění

1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vyhlásila na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatel domáhá vyslovení konstatování, že vláda citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a tím neústavně zasáhla do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zakázal vládě, Ministerstvu zdravotnictví, ministerstvům a dalším státním orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "v důsledku jejich činnosti i nečinnosti v souvislosti s výskytem koronaviru".

2. Podáním ze dne 2. 10. 2020 stěžovatel podal Ústavnímu soudu návrh na vyloučení soudce J. F. ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993, o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Toto podání stěžovatel doplnil dne 2. 11. 2020 o repliku, kterou reaguje na vyjádření soudce J. F..

3. Stěžovatel uvádí, že soudce J. F. byl dlouholetým blízkým spolupracovníkem ministryně spravedlnosti M. B. a v červnu 2019 napsal článek "Kdo se bojí M. B.", v čemž stěžovatel spatřuje potvrzení skutečnosti, že jmenovaný soudce ministryni dobře zná a také ji brání před kritikou. Dále stěžovatel obsáhle cituje z časopisů Respekt, ze zpravodajského portálu novinky.cz, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 14 A 41/2020, a ze zpravodajství České televize. Stěžovatel je přesvědčen, že ministryně spravedlnosti se svými mediálními výroky dopustila zásahu do výkonu justice a nezávislosti soudů, což dokazuje jejími výroky pronesenými v pořadu Interview ČT24 dne 5. 5. 2020 a obsáhle polemizuje se správností jejích tvrzení. Je přesvědčen, že ministryně těmito výroky, které byly následně převzaty řadou médií, zasáhla do nezávislosti justice ve prospěch exekutivy. Z uvedeného stěžovatel v širším kontextu dovozuje, že pokud podává ústavní stížnost proti zásahům zejména v důsledku postupu vlády, nemůže ve věci rozhodovat soudce, který je dobrým známým ministryně spravedlnosti, která je jejím členem. Jako další důvod podjatosti soudce F. pak stěžovatel zmiňuje skutečnost, že to byl právě on, kdo na stěžovatele podal kárný podnět ministryni spravedlnosti, což jednak svědčí o nepřátelském nastavení vůči stěžovateli, ale je to také důkazem o přátelských vztazích mezi jmenovaným soudcem a ministryní spravedlnosti.

4. Soudce J. F. ve vyjádření k této námitce podjatosti uvedl, že podnět ohledně jednání stěžovatele ministryni spravedlnosti skutečně podal, neboť považuje toto jednání minimálně za neetické. Neučinil tak ale jako soudce Ústavního soudu a ve věci se necítí být podjatý. Ve vztahu k námitce stran blízkého vztahu k ministryni spravedlnosti M. B. a výrokům na její adresu pouze uvádí, že po dobu 6 let působil jako její náměstek na Nejvyšším státním zastupitelství a z titulu tohoto postavení měl možnost ji důkladně poznat. Jejich vzájemný vztah byl vždy pracovní a kolegiální. V momentě, kdy se na M. B. snášela vlna kritiky obsahující informace, které byly zcela v rozporu s tím, jak měl možnost ji poznat a jak se v minulosti ve funkci nejvyšší státní zástupkyně zachovala, považoval za nutné se jí veřejně zastat. Pokud se však někdy k osobě aktuálně ministryně B. mediálně vyjádřil, vždy to bylo k podobě jejího působení u státního zastupitelství, což je doba minulá.

5. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti.

6. Tyto podmínky v posuzovaném případě naplněny nejsou.

7. Ústavní soud konstatuje, že námitkami podjatosti soudce J. F., podávanými osobou stejného stěžovatele (byť někdy v postavení zástupce stěžovatelů) a s obdobným odůvodněním, se zdejší soud již opakovaně zabýval a neshledal je důvodnými (viz např. usnesení ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 8/20, ze dne 5. 5. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 10/20 a sp. zn. Pl. ÚS 12/20 a ze dne 15. 9. 2020, sp. zn. Pl. ÚS 90/20; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz). Za této situace proto Ústavní soud nepovažuje za nezbytné znovu opakovat důvody, pro které v minulosti těmto námitkám stěžovatele nevyhověl, přičemž v nyní posuzované věci není dán žádný rozumný důvod, pro který by se měl od svého dříve vysloveného názoru jakkoliv odchýlit.

8. Stejně jako v citovaných předchozích usneseních proto i nyní Ústavní soud uvádí, že namítané jednání J. F. nemá přímou spojitost s ústavní stížností stěžovatele a není ani projevem nepřátelského či nesnášenlivého postoje vůči stěžovateli.

9. Z těchto důvodů plénum Ústavního soudu podle § 38 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodlo, že soudce J. F. není z projednání a rozhodování věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 100/20 vyloučen.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2020

Pavel Rychetský v. r. předseda soudu

Odůvodnění

1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vyhlásila na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatel domáhá vyslovení konstatování, že vláda citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a tím neústavně zasáhla do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zakázal vládě, Ministerstvu zdravotnictví, ministerstvům a dalším státním orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "v důsledku jejich činnosti i nečinnosti v souvislosti s výskytem koronaviru".

2. Podáním ze dne 2. 11. 2020 JUDr. T. N. požádal o přiznání postavení vedlejšího účastníka řízení v řízení o této ústavní stížnosti. Svůj právní zájem odůvodnil tím, že vydávaná mimořádná opatření trpí zásadními vadami, neboť nejsou řádně odůvodňována a vedla k paralýze soudního systému. Úkolem advokáta je přitom realizovat právo na soudní ochranu, zejména práva na právní pomoc. Proto se JUDr. N. plně ztotožňuje s ústavní stížností stěžovatele P. P. a odůvodňuje, v čem spatřuje protiústavnost postupu dotčených státních orgánů.

3. Ústavní soud neshledal pro vyhovění návrhu důvod. Podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jsou vedlejšími účastníky řízení ti, kterým toto postavení tento zákon přiznává, pokud se tohoto postavení nevzdají. Ustanovení § 76 odst. 2 věta první zákona o Ústavním soudu určuje, že vedlejšími účastníky jsou ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo, a podle ustanovení § 76 odst. 3 cit. zákona může Ústavní soud přiznat postavení vedlejšího účastníka i jiným osobám, které prokáží právní zájem na výsledku řízení.

4. Navrhovatel naplnění podmínky "právního zájmu na výsledku řízení" ve své žádosti odůvodnil v podstatě jen tím, že se ztotožňuje s argumentací P. P., kterou uplatnil v ústavní stížnosti. Z toho je ale patrno, že "výsledek řízení" v nyní posuzované věci nemá pro navrhovatele konkrétní význam. Argumentace JUDr. N. je totiž zcela obecná, představuje prosté vyjádření nesouhlasu s prováděnými opatřeními bez jakékoliv konkretizace, v čem např. spočívá údajná paralýza soudního systému. Ustanovení § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu však nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, aby ve svém důsledku umožňovalo přiznat vedlejší účastenství v řízení o ústavních stížnostech brojících proti jinému zásahu státních orgánů všem fyzickým a právnickým osobám, které jen tvrdí nesouhlas s určitými akty exekutivy.

5. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že navrhovatel neprokázal právní zájem na výsledku řízení, tj. že by rozhodnutí Ústavního soudu mohlo mít konkrétní a přímé dopady do jeho práv (právních poměrů). Za těchto okolností dále věcně nezkoumal opodstatněnost námitek, které zpochybňují opodstatněnost a vhodnost zavedených opatření.

6. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 76 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 54 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2020

Pavel Rychetský v. r. předseda soudu

Odůvodnění

1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vyhlásila na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatel domáhá vyslovení konstatování, že vláda citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a tím neústavně zasáhla do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zakázal vládě, Ministerstvu zdravotnictví, ministerstvům a dalším státním orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "v důsledku jejich činnosti i nečinnosti v souvislosti s výskytem koronaviru".

2. Podáním ze dne 2. 11. 2020 JUDr. K. S., Ph. D. požádala o přiznání postavení vedlejšího účastníka řízení v řízení o této ústavní stížnosti. Tuto žádost odůvodnila tím, že státní orgány svým postupem znemožňují výkon advokacie, jelikož destruují právní řád, neboť vydávané právní normy nejsou srozumitelné a předvídatelné. Nelze tak zaručit dodržení práva na spravedlivý proces.

3. Ústavní soud neshledal pro vyhovění tomuto návrhu důvod. Podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jsou vedlejšími účastníky řízení ti, kterým toto postavení tento zákon přiznává, pokud se tohoto postavení nevzdají. Ustanovení § 76 odst. 2 věta první zákona o Ústavním soudu určuje, že vedlejšími účastníky jsou ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo, a podle ustanovení § 76 odst. 3 cit. zákona může Ústavní soud přiznat postavení vedlejšího účastníka i jiným osobám, které prokáží právní zájem na výsledku řízení.

4. Navrhovatelka naplnění podmínky "právního zájmu na výsledku řízení" ve své žádosti odůvodnila v podstatě jen tím, že se ztotožňuje s argumentací P. P., kterou uplatnil v ústavní stížnosti. Z toho je ale patrno, že "výsledek řízení" v nyní posuzované věci nemá pro navrhovatelku konkrétní význam. Argumentace JUDr. K. S., Ph. D. je totiž zcela obecná a představuje prosté vyjádření nesouhlasu s prováděnými opatřeními a poukazuje na jejich údajnou destruktivní povahu. Ustanovení § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu však nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, aby ve svém důsledku umožňovalo přiznat vedlejší účastenství v řízení o ústavních stížnostech brojících proti jinému zásahu státních orgánů všem fyzickým a právnickým osobám, které jen tvrdí nesouhlas s určitými akty exekutivy.

5. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že navrhovatelka neprokázala právní zájem na výsledku řízení, tj. že by rozhodnutí Ústavního soudu mohlo mít konkrétní a přímé dopady do jejích práv (právních poměrů).

6. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 76 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 54 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2020

Pavel Rychetský v. r. předseda soudu

Odůvodnění

1. Stěžovatel brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vyhlásila na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky nouzový stav, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatel domáhá vyslovení konstatování, že vláda citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a tím neústavně zasáhla do jeho základních práv a svobod. Stěžovatel rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3 a čl. 26 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 8 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a zakázal vládě, Ministerstvu zdravotnictví, ministerstvům a dalším státním orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "v důsledku jejich činnosti i nečinnosti v souvislosti s výskytem koronaviru".

2. Podáním ze dne 2. 11. 2020 Mgr. L. H. požádal o přiznání postavení vedlejšího účastníka řízení v řízení o této ústavní stížnosti. Tuto žádost odůvodnil tím, že státní orgány v souvislosti s opatřeními učiněnými proti pandemii koronaviru porušují základní práva, stresují obyvatelstvo a vytvářejí tlak na jeho duševní zdraví. Proto se připojuje k ústavní stížnosti P. P. a navrhuje, aby jí bylo vyhověno.

3. Ústavní soud neshledal pro vyhovění návrhu důvod. Podle § 28 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") jsou vedlejšími účastníky řízení ti, kterým toto postavení tento zákon přiznává, pokud se tohoto postavení nevzdají. Ustanovení § 76 odst. 2 věta první zákona o Ústavním soudu určuje, že vedlejšími účastníky jsou ostatní účastníci předchozího řízení, z něhož stížností napadené rozhodnutí vzešlo, a podle ustanovení § 76 odst. 3 cit. zákona může Ústavní soud přiznat postavení vedlejšího účastníka i jiným osobám, které prokáží právní zájem na výsledku řízení.

4. Navrhovatel naplnění podmínky "právního zájmu na výsledku řízení" ve své žádosti odůvodnil v podstatě jen tím, že se ztotožňuje s argumentací P. P., kterou uplatnil v ústavní stížnosti. Z toho je ale patrno, že "výsledek řízení" v nyní posuzované věci nemá pro navrhovatele konkrétní význam. Argumentace Mgr. H. je totiž zcela obecná a představuje prosté vyjádření nesouhlasu s prováděnými opatřeními. Ustanovení § 76 odst. 3 zákona o Ústavním soudu však nelze vykládat natolik extenzivním způsobem, aby ve svém důsledku umožňovalo přiznat vedlejší účastenství v řízení o ústavních stížnostech brojících proti jinému zásahu státních orgánů všem fyzickým a právnickým osobám, které jen tvrdí nesouhlas s určitými akty exekutivy.

5. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že navrhovatel neprokázal právní zájem na výsledku řízení, tj. že by rozhodnutí Ústavního soudu mohlo mít konkrétní a přímé dopady do jeho práv (právních poměrů).

6. Na základě výše uvedeného Ústavní soud podle ustanovení § 76 odst. 3 ve spojení s ustanovením § 54 odst. 1 zákona o Ústavním soudu rozhodl, jak je ve výroku uvedeno.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2020

Pavel Rychetský v. r. předseda soudu