Usnesení ze dne 15. 10. 2025
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Josefa Fialy, M. H., V. K., Z. K., T. L., J. P., K. R., Dity Řepkové, Jana Svatoně, Pavla Šámala (soudce zpravodaje), Jana Wintra a Daniely Zemanové o návrhu V. V., zastoupeného Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem [adresa] Praha 6 - Vokovice, na obnovu řízení vedeného před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 3416/22, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a obchodní společnosti TELFIN, a. s., sídlem [adresa] Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem, sídlem [adresa] jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Výrok
Povoluje se obnova řízení ve věci ústavní stížnosti vedené před Ústavním soudem pod sp. zn. I. ÚS 3416/22 a usnesení Ústavního soudu ze dne 18. ledna 2023 sp. zn. I. ÚS 3416/22 se ruší.
Odůvodnění
I. Vymezení věci 1. V posuzované věci navrhovatel žádá o obnovu řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3416/22 po rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") ve věci V. V. proti České republice ze dne 19. 6. 2025, stížnost č. 20342/23 (dále jen "rozhodnutí ESLP").
Shrnutí dosavadního řízení před Ústavním soudem
2. Navrhovatel se ústavní stížností ve věci původně vedené pod sp. zn. I. ÚS 3416/22 domáhal zrušení rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") ze dne 15. 9. 2022 č. j. 7 To 201/2022-5287, kterým byl podle 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, zrušen rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 9. 2021 č. j. 5 T 97/2010-5117 ve výroku o náhradě škody ohledně poškozené obchodní společnosti TELFIN, a. s. (dále jen "poškozená"), a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že navrhovateli byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody poškozené částku ve výši 23 577 797 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 22 782 902 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 323 939 Kč a s úrokem z prodlení ve výši 2 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 470 956 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla poškozená odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 3. Navrhovatel tvrdil, že krajský soud přistoupil ke změně rozhodnutí okresního soudu toliko na základě důkazů provedených v řízení před okresním soudem, sám ve veřejném zasedání žádný důkaz neprovedl, čímž došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces. Zdůraznil, že soud je vždy povinen zvážit aspekt proporcionality, což se v dané věci nestalo. V adhezním řízení podle něj nebylo najisto prokázáno, že škodu způsobil výlučně on.
4. Ústavní soud usnesením ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3416/22 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) ústavní stížnost navrhovatele odmítl jako zjevně neopodstatněnou. Důvody, na jejichž základě krajský soud rozhodl o povinnosti navrhovatele nahradit poškozené způsobenou škodu, posoudil po přezkoumání věci jako relevantní a mající oporu v provedeném dokazování. V postupu krajského soudu neshledal žádné znaky neústavního pochybení.
Řízení před Evropským soudem pro lidská práva
5. Navrhovatel podal stížnost k ESLP. Ten v rozhodnutí ve věci V. V. proti České republice ze dne 19. 6. 2025, stížnost č. 20342/23, o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů zohlednil zejména jednostranné prohlášení vlády České republiky, která výslovně uznala, že ve shora specifikovaném řízení navrhovatele před Ústavním soudem vedeným pod sp. zn. I. ÚS 3416/22 došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to v důsledku toho, že Ústavní soud navrhovatele neseznámil s písemnými vyjádřeními podanými účastníky řízení v reakci na jeho ústavní stížnost. ESLP shledal, že dodržování lidských práv stanovených Úmluvou a jejími protokoly nevyžaduje, aby pokračoval v projednávání dané části stížnosti, a to vzhledem k možnosti navrhovatele podat návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem. Dále ESLP zdůraznil, že nesplnila-li by vláda podmínky svého jednostranného prohlášení, stížnost by mohla být vrácena na seznam případů podle čl. 37 odst. 2 Úmluvy.
IV. Tvrzení navrhovatele 6. Navrhovatel po rekapitulaci shora uvedených závěrů ESLP dodává, že je přesvědčen o skutečnosti, že obnově řízení před Ústavním soudem nebrání ani to, že v daném případě došlo k jednostrannému prohlášení vlády České republiky, kterým uznala porušení Úmluvy, a to s ohledem na dopis předsedy Ústavního soudu ze dne 26. 2. 2025, který uvádí, že podá-li navrhovatel návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem na základě rozhodnutí ESLP o vyškrtnutí stížnosti, v němž byla přijata jednostranná deklarace vlády, Ústavní soud tento návrh věcně posoudí. Zdůrazňuje, že ESLP poukázal na to, že nové řízení nebo obnova řízení, je-li požadována, představuje zásadně vhodný způsob nápravy porušení v případech, kdy byl jednotlivec odsouzen na základě řízení, které nesplňovalo požadavky článku 6 Úmluvy.
Vyjádření účastníka řízení, vedlejších účastníků řízení a replika navrhovatele 7. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení.
8. Krajský soud ve vyjádření uvedl, že s ohledem na skutečnosti uvedené v návrhu na obnovu řízení má za to, že je namístě tomuto vyhovět.
9. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství") ve svém vyjádření uvedlo, že je zřejmé, že ESLP potvrdil závěr vlády České republiky o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a z materiálního hlediska by takové rozhodnutí ESLP mohlo být považováno za rozhodnutí mezinárodního soudu, jímž byl shledán zásah orgánu veřejné moci v rozporu s mezinárodní smlouvou, a bylo porušeno lidské právo. Ve smyslu § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu by tak byly splněny podmínky pro obnovu řízení před Ústavním soudem. Navrhlo proto zrušit usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3416/22 a znovu projednat ústavní stížnost navrhovatele.
10. Poškozená ve vyjádření konstatovala, že podle jejího názoru je namístě návrh navrhovatele na obnovu řízení odmítnout. Zdůraznila, že podle vlády došlo k porušení práva navrhovatele tím, že ho Ústavní soud neseznámil s písemnými vyjádřeními krajského státního zastupitelství a vedlejšího účastníka. Žádné jiné porušení práva navrhovatele vláda v řízení před ESLP neuznala. Podle názoru poškozené tak v daném případě není prostor pro jiné odstranění následků porušení práva navrhovatele než poskytnutím přiměřeného zadostiučinění ve výši 1 000 EUR a náhrady nákladů řízení ve výši 500 EUR, jak vláda navrhovala. Obnova řízení se podle ní nejeví účinným prostředkem nápravy vládou uznaného porušení práva navrhovatele. Poukazuje na to, že navrhovatel byl odsouzen za zvlášť závažný trestný čin proti majetku, kterým způsobil škodu velkého rozsahu, a nyní se všemi možnými prostředky brání povinnosti tuto škodu nahradit a alespoň dočasně odstranit exekuční titul, aby mohl být dosud postižitelný majetek definitivně vyveden mimo dosah exekuce.
11. Navrhovatel v replice uvádí, že zejména vyjádření poškozené považuje za zavádějící. Zdůrazňuje, že návrhem na obnovu řízení se snaží pouze dopracovat k nápravě porušení jeho základních lidských práv a svobod, když toto porušení bylo konstatováno i zmocněncem vlády České republiky a v předběžném právním posouzení i ESLP. Jakékoliv další polemizující argumenty poškozené považuje za zavádějící a nepodstatné. Poškozená podle něj ve svém vyjádření uplatňuje toliko tvrzení a domněnky, které doposud nebyly potvrzené žádným pravomocným rozhodnutím jakéhokoliv soudu.
Posouzení návrhu Ústavním soudem
12. Podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem.
13. ESLP je mezinárodním soudem, jehož rozhodnutí jsou pro Českou republiku závazná [srov. čl. 1 odst. 2, čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky, § 117 zákona o Ústavním soudu a čl. 46 odst. 1 Úmluvy]. Návrh na obnovu řízení byl podán ve věci, v níž mezinárodní soud rozhodl o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů na základě jednostranného prohlášení vlády České republiky, která výslovně uznala, že ve shora specifikovaném řízení navrhovatele před Ústavním soudem vedeným pod sp. zn. I. ÚS 3416/22 došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tedy k porušení lidského práva v důsledku zásahu orgánu veřejné moci. Návrh byl podán včas, oprávněnou osobou a v zastoupení advokátem (srov. § 119 odst. 2, 3 a § 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
14. Ústavní soud předesílá, že nejprve se zabýval svou dosavadní judikaturou k řešení případů povolení obnovy řízení poté, co ESLP svým rozhodnutím vyškrtl stížnost ze seznamu případů na základě uvedeného jednostranného prohlášení vlády. Původně usnesením ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. Pl. ÚS 6/14 (U 19/75 SbNU 671) v obdobné věci obnovu řízení po rozhodnutí ESLP o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů na základě jednostranného prohlášení vlády připustil. Šlo o případ, kdy v původním řízení před Ústavním soudem byla ústavní stížnost odmítnuta pro opožděnost. V následném řízení před ESLP bylo ze strany ESLP akceptováno jednostranné prohlášení vlády, která uznala, že vzhledem k judikatuře ESLP ve věcech týkajících se obdobného problému přístupu k Ústavnímu soudu bylo porušeno právo navrhovatele na spravedlivý proces zaručené čl. 6 odst. 1 Úmluvy spočívající v odmítnutí přístupu k Ústavnímu soudu. Stěžovateli bylo nabídnuto poskytnutí částky 1 500 EUR jako spravedlivého zadostiučinění. K vyškrtnutí věci ze seznamu došlo i přesto, že si navrhovatel přál pokračovat v projednávání věci. Ústavní soud shledal návrh stěžovatele na obnovu řízení přípustným s tím, že následky porušení základního práva navrhovatele podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy trvají a nebyly dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění ani nebylo nápravy dosaženo jinak. Ústavní soud zdůraznil, že vztah komplementarity mezi postupem ESLP a subsidiarity obnovy řízení u Ústavního soudu vyznívá ve prospěch obnovy, jelikož ESLP se věcí blíže nezabýval a rozhodl, i přes nesouhlas navrhovatele, o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu právě s přihlédnutím k možnostem nápravy v České republice. Uvedl dále, že nabídnuté zadostiučinění je třeba chápat jako satisfakci pro stěžovatele za jeho předchozí zbavení přístupu k Ústavnímu soudu, nikoliv jako "odstupné" za vzdání se tohoto přístupu do budoucna. Dodal, že prohlášení vlády, že zaplacení částky 1 500 EUR bude konečným řešením věci, na níž byla založena stížnost podaná k ESLP, na tom nic nemění. ESLP měl podle Ústavního soudu explicitně uvést, zda se má stěžovatel spokojit s pouhým konstatováním porušení Úmluvy a nabídnutým zadostiučiněním, nebo zda jej odkazuje i na prostředky nápravy podle vnitrostátního práva, jakým je i obnova řízení před Ústavním soudem. Neučinil-li tak, bylo by možno usuzovat, že implicitně připustil, že k obnově řízení dojít nemusí. Ústavní soud byl veden skutečností, že následky porušení práva na spravedlivý proces pro navrhovatele nebyly jednorázové, ale nadále přetrvávají, dokud nebude pochybení řádně napraveno. Dospěl proto k závěru, že poskytnutí náhrady za nemajetkovou újmu ze strany vlády se s obnovou řízení před Ústavním soudem nutně nevylučují a mohou koexistovat vedle sebe.
15. Následně Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 4. 2022 sp. zn. Pl. ÚS 8/22 (U 5/111 SbNU 359) dospěl k opačnému závěru, tj. že rozhodnutí ESLP o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů na základě jednostranného prohlášení vlády není důvodem obnovy řízení před Ústavním soudem podle § 119 zákona o Ústavním soudu. V této věci Ústavní soud původně odmítl ústavní stížnost navrhovatele s odůvodněním, že obecné soudy přesvědčivě vysvětlily, z jakých důvodů konkrétní okolnosti věci bránily závěru o nepřiměřené délce řízení, resp. že nebylo shledáno porušení základních práv navrhovatele podle čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod. Poté ESLP výslovně nerozhodl o porušení lidského práva nebo základní svobody, nýbrž podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy rozhodl o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů. S ohledem na jednostranné prohlášení vlády, jehož součástí bylo konstatování porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy a přiznání zadostiučinění ve výši odpovídající srovnatelným případům (2000 EUR + paušální náhrada nákladů řízení před ESLP ve výši 250 EUR), nepovažoval za důvodné pokračovat v posuzování stížnosti. Ústavní soud odmítl návrh navrhovatele na povolení obnovy řízení s konstatováním, že rozhodnutí ESLP o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy není rozhodnutím, kterým bylo shledáno, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda. Uzavřel proto, že takovéto rozhodnutí nezakládá důvod obnovy řízení před Ústavním soudem podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Dodal, že právní názor obsažený v usnesení sp. zn. Pl. ÚS 6/14 byl vysloven v souvislosti s porušením čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k němuž mělo dojít nesprávným posouzením včasnosti ústavní stížnosti. Týkal se tedy samotné otázky přístupu k Ústavnímu soudu, kdy jako účinný prostředek nápravy přicházela v úvahu obnova řízení a následné řádné posouzení ústavní stížnosti. Ve věci navrhovatele ovšem prostor pro jiné odstranění následků porušení lidského práva nebo základního práva než poskytnutím přiměřeného zadostiučinění dán nebyl. Zjištění porušení základního práva a případné poskytnutí zadostiučinění byly zároveň jedinými v úvahu přicházejícími možnostmi, jak mohl stát toto porušení odčinit.
16. V posuzované věci Ústavní soud především obecně zdůrazňuje, že jednostranné prohlášení vlády, které zpravidla obsahuje konstatování porušení Úmluvy a závazek finančního zadostiučinění, není Úmluvou výslovně upraveno. Je-li učiněno, jde o jednu z okolností, které ESLP zvažuje při posuzování důvodnosti pokračování v posuzování stížnosti (při zohlednění dalších relevantních okolností). Není pochyb o tom, že umožňují-li to konkrétní okolnosti věci, pak lze již přijetím jednostranného prohlášení vlády dosáhnout ochrany stěžovatele před následky jím tvrzeného porušení Úmluvy, aniž by bylo třeba postavit najisto, zda k porušení Úmluvy skutečně došlo. Současně však Ústavní soud po posouzení věci dospěl k závěru, že je třeba připustit, že rozhodnutí ESLP o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů z důvodu přijetí jednostranného prohlášení vlády, kterým vláda uznala porušení lidského práva nebo základní svobody zaručeného Úmluvou, lze, za určitých okolností, považovat za rozhodnutí, kterým bylo shledáno porušení Úmluvy, a tedy za splnění podmínky obnovy řízení podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu.
17. Z rozsudku ESLP ze dne 2. 2. 2023 ve věci Janáček proti České republice, stížnost č. 9634/17, § 53, plyne, že rozhodne-li Ústavní soud nezaslat účastníkovi řízení vyjádření jiných stran, musí svůj postup patřičně zdůvodnit, přičemž tyto důvody mohou spočívat výlučně v tom, že jiné strany ve svém vyjádření pouze odkázaly na svá veřejně přístupná rozhodnutí, bez vznášení jakýchkoli argumentů nad rámec těch, které už jsou explicitně obsaženy v uvedených rozhodnutích, a rovněž na jasném záměru Ústavního soudu neopřít se o daná vyjádření při rozhodování předmětné věci.
18. Tím se daná věc odlišuje od věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 8/22, navíc jde o porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy, k němuž mělo dojít tak, že Ústavní soud navrhovatele neseznámil s písemnými vyjádřeními podanými účastníky řízení v reakci na jeho ústavní stížnost. Týkal se tedy podobné otázky a porušení téhož článku Úmluvy jako ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 6/14), kdy jako účinný prostředek nápravy přicházela v úvahu obnova řízení a následné řádné posouzení ústavní stížnosti. Naproti tomu ve věci vedené pod sp. zn. Pl. ÚS 8/22 zjištění porušení základního práva a případné poskytnutí zadostiučinění byly jedinými v úvahu přicházejícími možnostmi, jak mohl stát toto porušení odčinit.
19. Ústavní soud tedy na základě rozhodnutí ESLP o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů z důvodu přijetí jednostranného prohlášení vlády připouští obnovu řízení jen výjimečně, mělo-li podle prohlášení vlády dojít k uznanému porušení procesních práv stěžovatele zaručených čl. 6 odst. 1 Úmluvy přímo Ústavním soudem. Návrh na obnovu řízení by byl nepřípustný, pokud by již netrvaly následky porušení práva navrhovatele vyslovené ESLP a byly-li by dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí mezinárodního soudu, případně bylo-li nápravy dosaženo jinak (§ 119a odst. 1 zákona o Ústavním soudu).
20. V posuzované věci je podle Ústavního soudu podstatné, že následky porušení práva navrhovatele uznané vládou České republiky nadále trvají a nebyly dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle rozhodnutí ESLP (zadostiučinění nabídnuté vládou České republiky ve výši 1000 EUR a částky 500 EUR na náklady řízení s příslušenstvím stěžovatel odmítl, neboť považoval nápravu nabízenou vládou za nedostatečnou).
21. Ústavní soud si v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3416/22 mimo jiné vyžádal vyjádření příslušného krajského státního zastupitelství a poškozené jako vedlejších účastníků řízení. Tato vyjádření nebyla navrhovateli zaslána k seznámení a případné replice. Usnesením Ústavního soudu ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3416/22 byla ústavní stížnost navrhovatele (stěžovatele) odmítnuta. V bodě 10 zmíněného usnesení se uvádí: "Ústavní soud nepovažoval za nezbytné zasílat učiněná vyjádření stěžovateli k replice, neboť se v nich neobjevily žádné zásadní nebo nové argumenty."
22. Je nutné zohlednit, že z perspektivy stěžovatele dává postup řešení věci již v prvotním stadiu řízení před ESLP formou smírného urovnání či jednostranného prohlášení vlády smysl pouze v případě, že mu rozhodnutí ESLP o vyškrtnutí stížnosti na základě smírného urovnání či jednostranného prohlášení vlády poskytne možnost obnovy řízení na vnitrostátní úrovni. Podle judikatury ESLP platí, že zejména v případech týkajících se porušení článku 6 Úmluvy představuje obvykle obnova řízení - pakliže je požadována - v zásadě vhodný způsob nápravy uvedeného porušení (např. rozsudek ze dne 1. 6. 2023 ve věci Aykhan Akhundov proti Ázerbájdžánu, stížnost č. 43467/06, § 120). Dostupnost možnosti obnovy řízení v návaznosti na smírné urovnání či jednostranné prohlášení vlády je podle ESLP indikátorem ochoty státu dodržovat závazky plynoucí z Úmluvy. To zároveň neznamená, že každé odmítnutí obnovit řízení v uvedené situaci představuje porušení povinností státu. Je úkolem vnitrostátních soudů, aby takový návrh zvážily s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu, včetně aspektů souvisejících s právní jistotou a právy třetích osob (rozhodnutí ze dne 25. 6. 2024 ve věci Çelebi proti Turecku, stížnost č. 55657/09, § 28).
23. Ústavní soud s ohledem na zvláštní okolnosti případu a na skutečnost, že následky porušení práva navrhovatele uznané prohlášením vlády České republiky, na základě něhož mezinárodní soud rozhodl o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů, nadále trvají a nebyly dostatečně napraveny poskytnutím spravedlivého zadostiučinění podle judikatury ESLP, dospěl k již dříve vyslovenému závěru, že rozhodnutí ESLP o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů na základě jednostranného prohlášení vlády za uvedených podmínek může být výjimečně důvodem obnovy řízení před Ústavním soudem podle § 119 zákona o Ústavním soudu. Z těchto důvodů návrhu vyhověl, obnovu řízení povolil a usnesení sp. zn. I. ÚS 3416/22 zrušil.
24. Vzhledem k tomu, že na obnovené řízení nelze s ohledem na zvláštnosti koncentrovaného ústavního soudnictví uplatnit obecné zásady podle občanského soudního řádu (§ 63 zákona o Ústavním soudu), v obnoveném řízení o ústavní stížnosti vedené původně pod sp. zn. I. ÚS 3416/22 bude pokračováno pod sp. zn. Pl. ÚS 31/25 [§ 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu].
25. Původní ústavní stížnost navrhovatele bude tedy na základě povolené obnovy řízení projednána znovu postupem podle § 119b odst. 2 až 4 zákona o Ústavním soudu (srov. § 119b odst. 5 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. října 2025
Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu
Odlišné stanovisko — Tomáše Langáška
Odlišné stanovisko soudce T. L.1. Proti rozhodnutí Ústavního soudu nejsou žádné opravné prostředky přípustné, jak plyne z poučení v závěru každého nálezu či usnesení Ústavního soudu. Není to však tak úplně pravda. Existuje výjimečná možnost obnovy řízení před Ústavním soudem. Ústava sama konkrétně o obnově řízení před Ústavním soudem nic neříká, připouští ji až zákon o Ústavním soudu pod pláštěm kompetence Ústavního soudu rozhodovat "o opatřeních nezbytných k provedení rozhodnutí mezinárodního soudu, jímž je Česká republika vázána" podle čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy České republiky.
2. V pojetí zákona o Ústavním soudu je obnova řízení dokonce výjimkou z jinak absolutního pravidla o kasační závaznosti nálezů Ústavního soudu ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy (nález Pl. ÚS 4/06 ze dne 20. 3. 2007, body 24-25, nález IV. ÚS 301/05 ze dne 13. 11. 2007, body 57-58, nález IV. ÚS 1638/23 ze dne 29. 2. 2024, bod 44 a násl. či bod 19 nálezu sp. zn. IV. ÚS 1627/24 ze dne 4. 9. 2024). Podle tohoto pravidla jsou právním názorem Ústavního soudu v dalším řízení vázány všechny orgány a osoby včetně samotného Ústavního soudu, dostane-li se k němu případ takříkajíc v dalším kole, a tuto kasační vázanost nálezem Ústavního soudu v konkrétní věci neprolomí ani precedenční závaznost jiného pozdějšího nálezu či stanoviska pléna Ústavního soudu s jiným právním názorem, a to s ohledem na ochranu právní jistoty, důvěry v právo či nabytých práv účastníků řízení. Kasační závaznost může překonat právě jen obnova řízení.
3. Nutno zdůraznit, že obnova řízení má i jeden nesmírně závažný procesní důsledek. V plénu se totiž nerozhoduje pouze o povolení obnovy řízení. Pokud plénum obnovu řízení povolí a původní usnesení nebo i nález Ústavního soudu zruší, plénum pak rozhoduje i v obnoveném řízení, přestože původně rozhodoval tříčlenný senát, v jehož výlučné kompetenci to bylo [viz § 11 odst. 2 písm. j) zákona o Ústavním soudu]. Jinými slovy, v obnoveném řízení se v plénu jakoby v druhé instanci reviduje nález nebo usnesení senátu, jehož členové byli konečnými zákonnými soudci v dané věci.
4. Výjimečnost uplatnění institutu obnovy řízení a všechny zmíněné závažné procesní důsledky nutně musí vést k závěru, že obnova řízení může být ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. i) Ústavy ospravedlněna pouze v případě jednoznačného rozhodnutí mezinárodního soudu se závěrem, že bylo porušeno právo nebo svoboda konkrétního stěžovatele. Výjimečnost této situace podtrhuje i to, že ani v takovém případě není obnova řízení automatická; je zde celá řada procesních i věcných podmínek (široce pojatá nepřípustnost návrhu na povolení obnovy řízení - § 119 a zejm. § 119a zákona o Ústavním soudu).
5. Z toho ovšem nutně plyne závěr, že připustit obnovu řízení v situaci pouhého vyškrtnutí stížnosti k Evropskému soudu pro lidská práva (ESLP) ze seznamu případů podle čl. 37 odst. 1 písm. c) evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, které ESLP učinil na základě jednostranného prohlášení vlády, je potenciálně riskantní. V politicky citlivých případech by vláda tímto způsobem mohla eliminovat riziko nežádoucího rozsudku ze strany ESLP, a současně otevřít cestu k revizi rozhodnutí senátu Ústavního soudu v plénu. A především, zákon o Ústavním soudu to - z mnoha dobrých důvodů - vůbec neumožňuje.
6. Nic na tom nemění, že tato věc se jeví jako procesní banalita a obnova řízení jako vhodné a praktické řešení poněkud delikátní situace, v níž se Ústavní soud ne zcela svou vinou ocitl. Není zde ani žádné podezření z nekalých motivů vlády. Mám v tomto ohledu pochopení pro přístup většiny kolegyň a kolegů soudců Ústavního soudu, kteří na obnovu řízení v této věci nahlíželi pragmaticky jako na praktický a bezbolestný způsob nápravy tvrzeného procesního pochybení spočívajícího v tom, že Ústavní soud v původním řízení nezaslal obdržená vyjádření účastníků a vedlejších účastníků na vědomí stěžovateli a k případné replice, jak vyžaduje judikatura ESLP. Plénum své předchozí usnesení zruší, stěžovateli v obnoveném řízení pošle na vědomí vyjádření účastníků a vedlejších účastníků, která ovšem už stěžovatel dávno zná a o kterých Ústavní soud již v původním usnesení uvedl, že se v nich neobjevily žádné zásadní nebo nové argumenty, stěžovatel tomu možná bude oponovat, nicméně nijak není vyloučeno, že i napodruhé, tentokrát v plénu, Ústavní soud jeho ústavní stížnost posoudí úplně stejně a znovu ji odmítne pro zjevnou neopodstatněnost. Lidově řečeno, vlk se nažere, koza zůstane celá, Česká republika bude zachráněna, vyhne se riziku odsuzujícího rozsudku ESLP, Ústavní soud napraví domnělé porušení procesních práv stěžovatele a stát za ně nebude platit ani cent, navíc Ústavní soud dodrží svůj údajný příslib, který vláda tlumočením dopisu předsedy Ústavního soudu adresovala ESLP a který ESLP vtělil do svého rozhodnutí o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu, tedy že Ústavní soud věcně (substantively, meritorně) projedná případný návrh stěžovatele na obnovu řízení a obnovu řízení zváží, přestože ji v usnesení Pl. ÚS 8/22 vyloučil.
7. Obnova řízení v této situaci je tedy sice řešením pragmatickým, nicméně rozporným se zákonem o Ústavním soudu. Podle § 119 odst. 1 zákona o Ústavním soudu "rozhodoval-li Ústavní soud ve věci, v níž mezinárodní soud shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda, lze proti takovému rozhodnutí Ústavního soudu podat návrh na obnovu řízení za podmínek stanovených tímto zákonem." Podle § 119 odst. 2 návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem "je oprávněn podat ten, kdo byl ve věci uvedené v odstavci 1 účastníkem řízení před Ústavním soudem, a v jehož prospěch mezinárodní soud rozhodl."
8. V této věci mezinárodní soud rozhodl, to je ale zoufale málo z hlediska podmínek Ústavy, resp. zákona o Ústavním soudu pro obnovu řízení. Z rozhodnutí ESLP nelze dovodit, že v něm "shledal, že zásahem orgánu veřejné moci bylo v rozporu s mezinárodní smlouvou porušeno lidské právo nebo základní svoboda". Naopak, podstatou rozhodnutí o vyškrtnutí ze seznamu je, že ESLP tento zásah vůbec nezkoumá: "Soud ... má za to, že není nadále opodstatněné pokračovat v projednávání té části stížnosti, na kterou se vztahuje jednostranné prohlášení" [bod 16 rozhodnutí ESLP; viz též čl. 37 odst. 1 písm. c) Úmluvy: "již nadále není důvodné pokračovat v posuzování stížnosti"]. Rozhodnutí ESLP ani není "ve prospěch" stěžovatele (což je podmínka vztahující se k aktivní legitimaci navrhovatele domáhajícího se obnovy řízení). Prospěch mohl mít leda ze smíru se státem. V tomto případě nemá vůbec nic, ESLP mu sám žádnou částku nepřiznal (ani nemohl, protože jeho stížnost věcně neposuzoval), stěžovatel dokonce s podmínkami státu nesouhlasil, a tedy nesouhlasil ani s vyškrtnutím své stížnosti ze seznamu případů. 9. Ústavní soud se přitom tímto problémem zabýval před pouhými třemi lety v jednomyslně přijatém usnesení Pl. ÚS 8/22. V něm se výslovně odchýlil od dřívější judikatury (konec bodu 12 usnesení Pl. ÚS 8/22). Většina mých kolegyň a kolegů to dnes interpretuje nikoli jako překonání (popření), nýbrž skutkové a právní odlišení, a vysvětluje naopak, proč se odlišuje v tomto případě od usnesení Pl. ÚS 8/22 a přiklání se k předchozímu usnesení Pl. ÚS 6/14. Znamená to tedy, že napříště se jako relevantní prejudikatura mohou uplatňovat obě?
10. Jsem přesvědčen, že nikoliv. Usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/22 přineslo obecně platnou odpověď, že obnova řízení není možná v situaci, kdy ESLP rozhodl o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu na základě jednostranného prohlášení vlády. Pokud nyní Ústavní soud postupoval jinak, je to jen řešení pragmatické pro tuto konkrétní a poněkud delikátní situaci s ohledem na to, že - z důvodu "ztracení v překladu", nepochopení či dezinterpretace sdělení předsedy Ústavního soudu - tříčlenný výbor ESLP ve svém rozhodnutí vycházel z informací o obsahu interní diskuse pléna a domnělého příslibu, že Ústavní soud věcně (substantively, meritorně) projedná případný návrh stěžovatele na obnovu řízení, pokud jej podá. 11. Pragmatismus ovšem nemůže převážit nad zákonem. Návrh na obnovu řízení v této věci jsme měli v souladu s usnesením sp. zn. Pl. ÚS 8/22 odmítnout. Vláda může jednostranně prohlásit cokoli, je však jen jednou ze stran řízení před ESLP a její hodnocení procesního postupu Ústavního soudu není konečným a autoritativním závěrem o porušení práv či svobod plynoucích z Úmluvy. Již proto nemůže být její jednostranné prohlášení, byť se stalo základem pro rozhodnutí ESLP o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu, důvodem pro zrušení konečného rozhodnutí Ústavního soudu, jenž je - na rozdíl od vlády - soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ostatně dokonce ani Ústavní soud sám nemá pravomoc své rozhodnutí, např. cestou autoremedury zrušit, i kdyby se dopustil zcela zjevné chyby. V tomto případě jsem navíc přesvědčen, že k žádné chybě nedošlo, že rozhodnutí tříčlenného senátu Ústavního soudu, které dnes plénum zrušilo, žádná práva a svobody zaručená ústavou či mezinárodní smlouvou neporušilo.
12. Uplatňuji proto podle § 14 zákona o Ústavním soudu
Odlišné stanovisko — k výroku a odůvodnění dnešního usnesení pléna.
odlišné stanovisko k výroku a odůvodnění dnešního usnesení pléna.V Brně 15. 10. 2025
Tomáš Langášek
K odlišnému stanovisku soudce T. L. se připojuji.
Josef Fiala
Usnesení ze dne 7. 1. 2026
Ústavní soud rozhodl v plénu složeném z předsedy soudu Josefa Baxy a soudkyň a soudců Lucie Dolanské Bányaiové, Michala Bartoně, Milana Hulmáka, Veroniky Křesťanové, Zdeňka Kühna, Tomáše Langáška, Jiřího Přibáně, Kateřiny Ronovské, Dity Řepkové, Martina Smolka, Pavla Šámala (soudce zpravodaje), Jana Wintra a Daniely Zemanové o ústavní stížnosti stěžovatele V. V., zastoupeného Mgr. Rebekou Moťovskou Židuliakovou, advokátkou, sídlem [adresa] Praha 6 - Vokovice, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 15. září 2022 č. j. 7 To 201/2022-5287, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti TELFIN, a. s., sídlem [adresa] Praha 3 - Žižkov, zastoupené Mgr. Františkem Kelem, advokátem, sídlem [adresa] Kroměříž, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Výrok
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění
Vymezení věci
1. Stěžovatel se v obnoveném řízení o ústavní stížnosti (původně vedeném pod sp. zn. I. ÚS 3416/22) domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"). Tvrdí, že jím došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 11 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
Skutkové okolnosti případu a průběh dosavadního řízení
2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 27. 9. 2021 č. j. 5 T 97/2010-5117 byl stěžovatel uznán vinným pod body I. a II. výroku o vině trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), za což byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří roků. Současně mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 200 denních sazeb po 2 500 Kč, tedy celkem ve výši 500 000 Kč, a podle § 229 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byly poškozená společnost TELFIN, a. s. (dále jen "vedlejší účastnice" nebo "poškozená"), a poškozené Stavební bytové družstvo Ostrava, odkázány s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
3. K odvolání vedlejší účastnice byl napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") uvedený rozsudek okresního soudu podle 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 trestního řádu zrušen ve výroku o náhradě škody ohledně vedlejší účastnice a podle § 259 odst. 3 trestního řádu bylo znovu rozhodnuto tak, že stěžovateli byla podle § 228 odst. 1 trestního řádu uložena povinnost zaplatit na náhradě majetkové škody vedlejší účastnici částku ve výši 23 577 797 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 6,5 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 22 782 902 Kč, s úrokem z prodlení ve výši 8 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 323 939 Kč a s úrokem z prodlení ve výší 2 % ročně od 26. 1. 2010 do zaplacení z částky 470 956 Kč. Podle § 229 odst. 2 trestního řádu byla vedlejší účastnice odkázána se zbytkem uplatněného nároku na náhradu majetkové škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
4. Krajský soud se na základě učiněných skutkových zjištění neztotožnil s názorem okresního soudu ohledně náhrady škody vedlejší účastnice. Mimo jiné konstatoval, že právní předchůdkyně vedlejší účastnice (obchodní společnost MELBRO a. s.) se k trestnímu řízení vedenému proti stěžovateli připojila řádně a včas, jak to předpokládá § 43 odst. 3 trestního řádu, a své nároky popsala a uplatnila postupně v pořadí uvedeném v usnesení o zahájení trestního stíhání. O důvodnosti jejího nároku na náhradu majetkové škody vůči stěžovateli nebyly podle krajského soudu žádné pochybnosti, neboť tato majetková škoda vznikla v příčinné souvislosti s úmyslným protiprávním jednáním stěžovatele, které je podrobně popsáno pod bodem I) písm. a) až j) výroku o vině shora uvedeného odsuzujícího rozsudku okresního soudu, s vyčíslením škody ve výši nejméně 26 673 619 Kč, způsobené stěžovatelem na konkurzní podstatě úpadce MELBRO a. s., přičemž stěžovatel byl již tímto zmíněným rozsudkem také pravomocně uznán vinným ze spáchaní trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Jen pro upřesnění krajský soud dodal, že vůči spoluobžalovanému J. V. bylo okresním soudem podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. f), g) trestního řádu trestní stíhání zastaveno, neboť u něj byla shledána těžká choroba, která mu trvale znemožňovala chápat smysl trestního stíhání, stejně jako postavení před soud.
5. Stěžovatel podal proti rozsudku krajského soudu ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3416/22 odmítl jako zjevně neopodstatněnou se závěrem, že důvody, na jejichž základě krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit vedlejší účastnici způsobenou škodu, jsou relevantní a mají oporu v provedeném dokazování.
6. Poté stěžovatel podal stížnost k Evropskému soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP") s odůvodněním, že Ústavní soud si v řízení o ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. I. ÚS 3416/22 vyžádal vyjádření příslušného krajského státního zastupitelství a vedlejší účastnice jako vedlejších účastníků řízení, přičemž tato vyjádření mu nebyla zaslána k seznámení a případné replice.
7. ESLP v rozhodnutí ve věci V. proti České republice ze dne 19. 6. 2025, stížnost č. 20342/23, o vyškrtnutí stížnosti ze seznamu případů zohlednil zejména jednostranné prohlášení vlády České republiky, která výslovně uznala, že ve shora specifikovaném řízení navrhovatele před Ústavním soudem vedeným pod sp. zn. I. ÚS 3416/22 došlo k porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a to v důsledku toho, že Ústavní soud navrhovatele neseznámil s písemnými vyjádřeními podanými účastníky řízení v reakci na jeho ústavní stížnost. ESLP shledal, že dodržování lidských práv stanovených Úmluvou a jejími protokoly nevyžaduje, aby pokračoval v projednávání dané části stížnosti, a to vzhledem k možnosti navrhovatele podat návrh na obnovu řízení před Ústavním soudem. Dále ESLP zdůraznil, že nesplnila-li by vláda podmínky svého jednostranného prohlášení, stížnost by mohla být vrácena na seznam případů podle čl. 37 odst. 2 Úmluvy.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud usnesením ze dne 15. 10. 2025 sp. zn. Pl. ÚS 31/25 povolil obnovu řízení ve věci ústavní stížnosti vedené původně pod sp. zn. I. ÚS 3416/22 a zrušil své usnesení ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3416/22, kterým byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
9. Ústavní soud pro úplnost opakuje, že znovu projednávaná ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
Argumentace stěžovatele
10. Stěžovatel v původním řízení o ústavní stížnosti namítal, že krajský soud přistoupil ke změně rozhodnutí okresního soudu toliko na základě důkazů provedených v řízení před okresním soudem, sám v rámci veřejného zasedání žádný důkaz neprovedl. Čtení usnesení ze dne 17. 1. 2019 sp. zn. 27 K 14/2000 nelze podle něj považovat za důkaz. Tímto postupem bylo podle stěžovatele porušeno jeho právo na spravedlivý proces. K tomu odkázal na četnou judikaturu Ústavního soudu, podle které je odvolací soud vázán hodnocením důkazů ze strany soudu prvního stupně, vyjma důkazů, které sám ve veřejném zasedání provedl. Poukázal na to, že adhezní řízení ve své podstatě nahrazuje občanskoprávní řízení, v němž by jinak byl nárok na náhradu škody uplatňován, a že soud je vždy povinen zvážit aspekt proporcionality, tedy dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele likvidační následky [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 24. 7. 2013 sp. zn. I. ÚS 4457/12 (N 132/70 SbNU 221), ze dne 17. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 645/2000 (N 110/27 SbNU 221); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz]. Podle mínění stěžovatele z napadeného rozhodnutí není patrné, zda byl uvedený aspekt v posuzované věci zvažován. Rovněž v rámci adhezního řízení nebylo podle něj najisto prokázáno, že danou škodu způsobil výlučně on. Podotýká, že v předmětné trestní věci bylo rozhodováno jak o skutcích vázaných ke konkursnímu řízení obchodní společnosti MELBRO a. s., tak i o skutcích ohledně konkursního řízení obchodní společnosti AUTOSTAR VELIMEX spol. s r. o., přičemž o oprávněnosti nároku na náhradu škody vzniklé obchodní společnosti AUTOSTAR VELIMEX spol. s r. o., bylo rozhodováno civilním soudem, a to Okresním soudem v České Lípě pod sp. zn. 12 C 344/2004, který ho zprostil odpovědnosti za vzniklou škodu.
Vyjádření účastníků řízení a replika stěžovatele
V. 1. Vyjádření v původním řízení o ústavní stížnosti
11. V původním řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud vyzval krajský soud, krajské státní zastupitelství a vedlejší účastnici k vyjádření se k ústavní stížnosti stěžovatele.
12. Krajský soud ve svém vyjádření uvedl, že nesouhlasí s argumentací uplatněnou stěžovatelem v ústavní stížnosti a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
13. Podle vyjádření státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem (dále jen "krajské státní zastupitelství") napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele. Konstatoval, že krajský soud výrok o náhradě škody podrobně zdůvodnil a výše škody odpovídá učiněným skutkovým zjištěním. Přisvědčil stěžovateli v tom, že krajský soud se ve svém rozhodnutí nezabýval otázkou, zda uložení povinnosti k náhradě škody nebude mít na stěžovatele likvidační ekonomické důsledky, ale současně zdůraznil, že posuzovaná věc se od případů řešených ve stěžovatelem zmiňovaných rozhodnutích (sp. zn. I. ÚS 645/2000 a I. ÚS 4457/12) podstatně liší v tom, že nejde o nedbalostní trestný čin ani o trestný čin, jehož těžší následek zavinil pachatel z nedbalosti, jak tomu bylo v uvedených rozhodnutích. Stěžovatel byl pravomocně odsouzen za úmyslné jednání páchané po dobu tři a půl roku a poškozeným způsobil vyšší škodu, než za kterou byl krajským soudem zavázán k povinnosti ji uhradit. Za těchto okolností považuje státní zástupce krajského státního zastupitelství uloženou povinnost k náhradě majetkové škody za přiměřenou. 14. Vedlejší účastnice ve vyjádření uvedla, že krajský soud provedl ve věci řádné dokazování v souladu se všemi principy řádného a spravedlivého procesu. Zdůraznila, že ohledně samotných předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu, její prokázané výše i osoby pachatele již bylo pravomocně rozhodnuto, přičemž krajský soud byl při rozhodování o náhradě škody tímto pravomocným rozhodnutím vázán, stejně jako by jím byl vázán civilní soud v případě postupu podle § 229 odst. 1 trestního řádu. Odkazy stěžovatele na judikaturu Ústavního soudu i na případ konkursního řízení na majetek obchodní společnosti AUTOSTAR VELIMEX spol. s r. o., označila za nepřípadné. 15. V původním řízení Ústavní soud nepovažoval za nezbytné zasílat učiněná vyjádření stěžovateli k replice s tím, že se v nich neobjevily žádné zásadní nebo nové argumenty. Nicméně v obnoveném řízení je stěžovateli k vyjádření zaslal a stěžovatel ve svém vyjádření odkázal na své předchozí vyjádření v replice ze dne 7. prosince 2025 (bod 20 níže).
V. 2. Vyjádření v obnoveném řízení o ústavní stížnosti
16. Ústavní soud po obnovení řízení vyzval krajský soud, krajské státní zastupitelství a vedlejší účastnici k případnému dalšímu vyjádření se k ústavní stížnosti stěžovatele. 17. Krajský soud znovu zopakoval, že se neztotožňuje s uplatněnou argumentací stěžovatele a v podrobnostech odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
18. Krajské státní zastupitelství nevyužilo možnosti vyjádřit se k ústavní stížnosti, čímž se vzdalo postavení vedlejšího účastníka řízení. Ústavní soud proto s ním jako s vedlejším účastníkem dále nejednal.
19. Vedlejší účastnice odkázala na své původní vyjádření k ústavní stížnosti a zdůraznila, že krajský soud výrok o náhradě škody podrobně odůvodnil a správně uzavřel, že její právní předchůdkyně se s nárokem na náhradu škody v daném trestním řízení připojila řádně a včas a že o důvodnosti uplatněného nároku nebyly žádné pochybnosti. Nelze podle ní přisvědčit stěžovateli v tom jeho tvrzení, že krajský soud neprováděl k věci žádné dokazování, neboť z protokolu o veřejném zasedání se podává, že veřejné zasedání bylo přerušeno kvůli prohlídce spisu a stěžovateli byla dána možnost se k tomuto důkazu vyjádřit, čehož on ani jeho obhájkyně nevyužili. Krajský soud byl vázán pravomocným výrokem rozsudku okresního soudu o vině a trestu. Za irelevantní označila vedlejší účastnice tvrzení stěžovatele, že v adhezním řízení nebylo najisto prokázáno, že danou škodu způsobil výlučně on, a to z toho důvodu, že námitky vůči předpokladům vzniku své odpovědnosti za škodu mohl stěžovatel uplatnit u hlavního líčení či v případném odvolání proti rozsudku okresního soudu, což však neučinil a žádné odvolání nepodal. Poukázala rovněž na to, že k vymožení předmětné pohledávky na náhradu škody již bylo zahájeno exekuční řízení a že soudnímu exekutorovi se podařilo postihnout relativně rozsáhlý nemovitý majetek, který původně tvořil společné jmění stěžovatele a jeho manželky a který řadou sofistikovaných právních jednání již v průběhu trestního řízení nejprve přešel do majetkové sféry manželky stěžovatele a následně do majetkové sféry jeho tří synů. Tyto majetkové převody, hodnota převáděného majetku a další okolnosti vyvrací podle vedlejší účastnice tvrzení stěžovatele o možných doživotních "likvidačních" následcích a o "existenční nouzi" způsobené plněním pravomocně uložené povinnosti nahradit jím úmyslně způsobenou škodu. Za nepřiléhavý považuje rovněž poukaz stěžovatele na aspekt proporcionality, neboť stěžovatel byl pravomocně odsouzen za úmyslný trestný čin a způsobil jí vyšší škodu, než která mu byla krajským soudem uložena k náhradě. Uložená povinnost k náhradě škody je podle ní přiměřená, a to tím spíše za situace, kdy rodina stěžovatele prokazatelně disponuje majetkem, jehož hodnota násobně převyšuje výši závazku k náhradě škody. Dodala, že v rámci dosud neúspěšně probíhajícího exekučního řízení je nucena se soudně domáhat vůči synům stěžovatele určení relativní neúčinnosti právních jednání, a to celkem tří darovacích smluv, které byly uzavřeny mezi manželkou stěžovatele a jejich syny, jejichž předmětem byl převod nemovitých věcí v hodnotě několika desítek milionů korun českých, kdy ze strany příslušných soudů již bylo nepravomocně určeno, že uvedené darovací smlouvy jsou vůči ní právně neúčinné. Závěrem vedlejší účastnice navrhla, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatele odmítl.
20. Stěžovatel následně využil svého práva repliky, v níž znovu uvádí, že okresní soud, který prováděl dokazování, ho odpovědnosti za vzniklou škodu zprostil, zatímco krajský soud, který dokazování neprováděl, ho k povinnosti nahradit škodu odsoudil. Opětovně zdůrazňuje, že nebylo zjišťováno, zda škodu vůbec způsobil. Platné postoupení pohledávky je podle něj základním předpokladem pro řádné uplatnění pohledávky, není však předpokladem jediným. Má za to, že aby mohla být náhrada škody přiznána, musí se k platnému postoupení pohledávky připojit i okolnosti další, a to zejména prokázání, kdo škodu způsobil a v jaké výši. Dodává, že nelze udělat rovnítko mezi trestem a náhradou škody, resp. že sice může přijmout trest, ale to samo o sobě neznamená, že souhlasí i s tím, že způsobil škodu. Tvrdí, že byla-li by mu okresním soudem uložena i povinnost nahradit škodu, proti rozhodnutí by se odvolal. To se však v posuzované věci nestalo, jelikož poškozený byl odkázán s nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. V důsledku odvolání vedlejší účastnice pak ve věci rozhodoval krajský soud, avšak neprováděl dokazování za účelem prokázání skutečnosti, zda on (stěžovatel) škodu způsobil. Stěžovatel proto trvá na tom, že rozsudkem krajského soudu bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
21. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]. V řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
22. Ústavní soud si za účelem přezkoumání věci znovu vyžádal od okresního soudu předmětný trestní spis a po jeho opětovném prostudování setrval na závěru vysloveném v usnesení ze dne 18. 1. 2023 sp. zn. I. ÚS 3416/22, kterým byla ústavní stížnost stěžovatele odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost, neboť v napadeném rozhodnutí žádný exces či jiné ústavně relevantní nedostatky neshledal.
23. Ústavní soud ve své recentní judikatuře zdůrazňuje, že trestní řízení z pohledu poškozených nelze chápat pouze jako doplňkový prostředek, bez něhož by se ochrana jejich práv a oprávněných nároků snadno obešla, neboť jej může "nahradit" řízení občanskoprávní [viz nález ze dne 8. 8. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 32/16 (N 139/86 SbNU 369, č. 345/2017 Sb.), nález ze dne 20. 3. 2024 sp. zn. IV. ÚS 2637/23 či nález ze dne 26. 6. 2023 sp. zn. II. ÚS 297/22]. Trestním soudům bylo rozhodování o adhezních nárocích svěřeno právě proto, aby poškození mohli dosáhnout plného uspokojení svých nároků zásadně již v trestním řízení a nemuseli podstupovat další řízení před civilními soudy (srov. nález ze dne 27. 6. 2023 sp. zn. I. ÚS 1222/22), jestliže vznik škody a její výše, její původce, jeho jednání (následek a příčinný vztah) a v neposlední řadě i zavinění, jsou základními otázkami v rámci dokazování (trestní) odpovědnosti pachatele (škůdce). Moderní demokratický a právní stát má totiž ústavní povinnost vytvořit co možná nejefektivnější systém procesních institutů sloužících ke kompenzaci škod způsobených trestnou činností. Využití těchto institutů přitom nelze brát jen jako "obyčejný" soukromý zájem jednotlivce, neboť souvisí i s veřejným zájmem na zjištění a objasnění trestné činnosti a potrestání jejích pachatelů. Stát je proto povinen práva poškozených porušená trestným činem chránit a v maximální možné míře a co nejrychleji a nejefektivněji jim dopomoci k náhradě škody [srov. nález ze dne 19. 2. 2015 sp. zn. I. ÚS 1397/14 (N 38/76 SbNU 515) nebo nález ze dne 15. 1. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1551/23].
24. Krajský soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí podrobně zdůvodnil, proč přistoupil k uložení povinnosti k zaplacení majetkové škody. Věc projednal ve dvou veřejných zasedáních, a to dne 21. 7. 2022 a dne 15. 9. 2022, z nichž byl pořízen zvukový záznam. Z protokolu o veřejném zasedání u krajského soudu ze dne 21. 7. 2022 (č. l. 5274 a násl. spisu okresního soudu) se podává, že krajský soud doplnil dokazování čtením svého usnesení ze dne 17. 1. 2019 sp. zn. 27 K 14/2000, ze kterého vyplynulo, že usnesením krajského soudu ze dne 26. 10. 2000 č. j. 27 K 14/2000-317 byl na majetek úpadce - obchodní společnost MELBRO a. s., prohlášen konkurz. Týmž usnesením byl správcem konkurzní podstaty úpadce ustanoven obžalovaný J. V., jenž byl usnesením krajského soudu ze dne 25. 3. 2015 č. j. 27 K 14/2000-2030 zproštěn funkce správce konkurzní podstaty a nově byl jmenován správcem konkurzní podstaty Ing. A. K.. Ten požádal konkurzní soud o udělení souhlasu se zpeněžením předmětného souboru pohledávek prodejem mimo dražbu, přičemž krajský soud vydal dne 30. 11. 2015 usnesení, ve kterém udělil postupitelovi souhlas se zpeněžením souboru pohledávek mimo dražbu nejvyšší nabídce. Dne 22. 4. 2016 uzavřeli Ing. A. K., coby postupitel, a poškozená, coby postupník, smlouvu o postoupení pohledávek podle § 1879 a násl. zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), kterou postupník postoupil postupiteli mimo jiné i soubor pohledávek v celkové výši 30 984 183 Kč vůči obžalovaným J. V. a stěžovateli z titulu práva na náhradu škody a porušení péče řádného hospodáře, a to v souvislosti s někdejším působením obžalovaného J. V. jako správce konkurzní podstaty úpadce v rámci konkurzního řízení vedeného u krajského soudu pod sp. zn. 27 K 14/2000 a působením stěžovatele jako generálního ředitele a manažera úpadce, kdy jednotlivé pohledávky byly koncipovány ve stejném duchu, jak je úpadce uplatnil v daném trestním řízení proti stěžovateli a J. V. Poškozená tak ve smyslu § 45 odst. 3 trestního řádu vstoupila v daném trestním řízení do procesních práv úpadce. Oznámením ze dne 23. 5. 2016 sdělil správce konkurzní podstaty Ing. A. K. okresnímu soudu změnu osoby poškozené, přičemž poškozená současně prohlásila, že souhlasí se vstupem do práv poškozeného v tomto trestním řízení a deklarovala svůj nárok na náhradu škody vůči obžalovaným. Dne 7. 7. 2016 navíc učinila i písemný návrh, aby okresní soud uložil oběma obžalovaným společně a nerozdílně povinnost nahradit majetkovou škodu, který beze zbytku kopíruje původní připojení se společnosti MELBRO a. s., k trestnímu řízení s nárokem na náhradu majetkové škody. Předmětné listiny byly přečteny u hlavního líčení konaného dne 27. 2. 2018. V podaném odvolání pak vedlejší účastnice upravila svůj nárok na náhradu majetkové škody na částku 26 673 619 Kč s příslušenstvím, což mohla učinit až do doby, než se soud odebere k závěrečné poradě v hlavním líčení, event. ve veřejném zasedání o odvolání. Krajský soud vysvětlil, že není pochyb o tom, že vedlejší účastnice vstoupila do práv původně poškozené společnosti MELBRO a. s., a důvodně pokračovala ve výkonu jejích práv poškozené společnosti a tyto řádně v trestním řízení uplatňovala [což byl navíc důvod, proč došlo k odkázání poškozené vedlejší účastnice okresním soudem na řízení ve věcech občanskoprávních - viz bod 1070 odůvodnění rozsudku okresního soudu (č. l. 5229 spisu okresního soudu sp. zn. 5 T 97/2010)], dále rovněž podrobně vysvětlil, jak dospěl k závěru o výši škody 23 577 797 Kč s příslušenstvím a proč byla vedlejší účastnice se zbytkem svého uplatněného nároku odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.
25. Stěžovatel dostal při veřejném zasedání dostatečný prostor se s usnesením krajského soudu ze dne 17. 1. 2019 sp. zn. 27 K 14/2000 seznámit a vyjádřit se k němu. Z protokolu o veřejném zasedání krajského soudu ze dne 21. 7. 2022 vyplývá, že kvůli prohlídce konkursního spisu bylo veřejné zasedání přerušeno a že stěžovateli byla dána možnost se k tomuto důkazu vyjádřit. On ani jeho obhájkyně však této možnosti nevyužili. Nelze tak dát za pravdu stěžovateli v tom jeho mínění, že krajský soud v rámci veřejného zasedání neprováděl žádné dokazování.
26. Ač je stěžovateli třeba přisvědčit v tom, že krajský soud se v odůvodnění svého rozhodnutí nezabývá otázkou proporcionality, jeho odkazy v ústavní stížnosti na judikaturu Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 4457/12 či sp. zn. I. ÚS 645/2000) nelze považovat za přiléhavé. Podle citované judikatury je soud při rozhodování o nároku na náhradu škody vždy povinen zvážit aspekt proporcionality, tedy dbát na to, aby uložená povinnost nahradit způsobenou škodu neměla pro pachatele likvidační následky. Ve zmíněných nálezech však šlo o nedbalostní jednání, naopak v nyní posuzovaném případě byl stěžovatel pravomocně odsouzen za trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona. Šlo tak o úmyslný trestný čin proti majetku, kterým způsobil podle tehdejší právní úpravy škodu velkého rozsahu, přičemž nešlo o nedbalostní zavinění tohoto následku, resp. účinku, jak tomu bylo v uvedených rozhodnutích Ústavního soudu. Škoda byla způsobena úmyslně (body 1057 až 1061 odůvodnění rozsudku okresního soudu). Navíc stěžovatel proti právní kvalifikaci trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona v řízení před obecnými soudy vůbec nebrojil. Za těchto okolností se nebylo třeba otázkou proporcionality výslovně zabývat. Z uvedeného důvodu absence odůvodnění krajského soudu ve smyslu přiměřenosti ukládané povinnosti k náhradě škody není podle názoru Ústavního soudu takovým porušením práva stěžovatele na spravedlivý proces, pro které by bylo namístě z ústavněprávních důvodů napadené rozhodnutí zrušit.
27. Tvrdí-li stěžovatel, že v rámci adhezního řízení nebylo najisto prokázáno, že danou škodu způsobil výlučně on, přičemž odkazuje na konkursní řízení obchodní společnosti AUTOSTAR VELIMEX spol. s r. o., jde o námitku z hlediska posuzované věci irelevantní. Vůči původně spoluobžalovanému J. V. bylo okresním soudem podle § 231 odst. 1, § 223 odst. 1 trestního řádu z důvodů uvedených v § 11 odst. 1 písm. f), g) trestního řádu trestní stíhání zastaveno (viz bod shora), a proto ve vztahu k němu nemohl odvolací soud případnou solidární povinnost náhrady škody v trestním řízení řešit. Předpoklady vzniku odpovědnosti stěžovatele za škodu ve vztahu k původně poškozené společnosti MELBRO a. s. (úpadce), vyplývají z výroku o vině shora uvedeného odsuzujícího rozsudku okresního soudu, a to včetně výše způsobené škody, trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle § 255 odst. 1, odst. 3 trestního zákona, z níž vycházel v napadeném rozsudku krajský soud, a který v době rozhodování krajského soudu již nabyl právní moci. Vůči těmto předpokladům mohl stěžovatel uplatnit v hlavním líčení před okresním soudem či případně v odvolání proti tomuto rozsudku okresního soudu své námitky, což neučinil. V rámci rozhodování o uplatněném nároku na náhradu škody poškozené obchodní společnosti (vedlejší účastnice) již nelze k jeho námitkám směřujícím vůči vyčíslení jím způsobené škody v pravomocném výroku o jeho vině přihlížet, jak již správně vysvětlil v napadeném rozsudku krajský soud, který náležitě dovodil, že skutkové závěry v souvislosti s výrokem o vině byly v této konkrétní věci dostatečné i pro závěr o výši škody ve výroku o její náhradě vedlejší účastnici, byť jinak je výrok o náhradě škody samostatně přezkoumatelný a oddělitelný od výroku o vině (srov. nález ze dne 22. 10. 2025 sp. zn. IV. ÚS 1209/25, zejména body 24 až 29). V té souvislosti je výsledek civilního řízení ohledně obchodní společnosti AUTOSTAR VELIMEX spol. s r. o., v nyní posuzovaném případě bezpředmětný. V dané souvislosti by bylo možno jen stěží akceptovat vyjádření stěžovatele, že sice může přijmout trest, ale že to samo o sobě neznamená, že souhlasí i s tím, že způsobil škodu, neboť je zřejmé, že trest byl stěžovateli uložen právě za uvedený trestný čin, kterým byl uznán vinným a který mimo jiné spočíval ve způsobení předmětné škody řádně ve výroku rozsudku okresního soudu vyčíslené (viz i důvod odkázání poškozené vedlejší účastnice v bodě 1070 odůvodnění rozsudku okresního soudu, jímž nebylo vyčíslení škody, ale pochybnosti okresního soudu, zda došlo k platnému postoupení pohledávky na vedlejší účastnici).
28. Důvody, na jejichž základě krajský soud rozhodl o povinnosti stěžovatele nahradit poškozené způsobenou škodu, jsou relevantní a mají oporu v provedeném dokazování. V postupu krajského soudu Ústavní soud nespatřuje žádné znaky neústavního pochybení.
29. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. ledna 2026
Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu