Pl. ÚS 9/26

Odůvodnění

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavními stížnostmi podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její práva podle čl. 11 odst. 1, 5, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Plénum Ústavního soudu usnesením ze dne 20. 5. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 9/26, Pl. ÚS 12/26 rozhodlo o spojení obou věcí stěžovatelky ke společnému řízení pod sp. zn. Pl. ÚS 9/26.

A. Stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 98/2025-45

2. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisů Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v první posuzované věci Celní úřad pro hlavní město Prahu doměřil stěžovatelce dodatečnými platebními výměry ze dne 17. 5. 2016 clo za dovoz elektrických vozíků SELVO 4800 (dále jen "vozík SELVO 4800"), a to za období od července 2013 do září 2015. Stěžovatelka v celním prohlášení deklarovala zboží jako vozík pro invalidy, s motorem nebo jiným mechanickým pohonným zařízením, který spadá pod položku 8713 kombinované nomenklatury (dále jen "KN") podle přílohy I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87, o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku (dále jen nařízení č. 2658/87"), tedy se sazbou cla 0 %. Celní úřad ale zboží posoudil jako vozidlo určené pro přepravu osob obecně, které spadá pod položku 8703 KN se sazbou cla 10 %.

3. Proti rozhodnutí celního úřadu podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 19. 1. 2017 částečně zamítl. Vedlejší účastník změnil rozhodnutí celního úřadu tak, že vypustil část týkající se penále uloženého z dodatečně vyměřené částky cla, a z posledních odstavců všech výroků rozhodnutí vypustil výrazy "Celková", "včetně předepsaného penále", "a v souladu s § 251 odst. 3 daňového řádu" a konkrétní částky představující součty doměřeného cla a uloženého penále, včetně jejich uvození výrazem "v celkové výši".

4. Stěžovatelka podala žalobu k městskému soudu, který jí rozsudkem ze dne 9. 3. 2020 (dále jen "první rozsudek městského soudu") vyhověl, rozhodnutí o odvolání zrušil a věc vrátil vedlejšímu účastníkovi k dalšímu řízení. Městský soud vycházel z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2018 č. j. 4 Afs 125/2018-38, jehož předmětem přezkumu byla otázka zařazení totožného vozíku do KN a související doměření dovozního cla, a to se shodnými účastníky. Nejvyšší správní soud v citovaném rozsudku uzavřel, že vozík SELVO je vozíkem invalidním a spadá pod položku 8713 KN. Městský soud proto věc posoudil stejně.

5. Vedlejší účastník podal kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, který rozsudkem ze dne 21. 2. 2025 první rozsudek městského soudu zrušil. Nejvyšší správní soud položil SDEU předběžné otázky a) zda může být vozík zařazen do čísla 8713 KN navzdory vysvětlivkám, které z tohoto čísla vylučují vozidla s odděleným řídícím sloupkem a s rychlostí přesahující 10 km/h; b) zda prováděcí nařízení Komise č. 718/2009 dopadá - kromě vozidel v něm popsaných - i na vozík SELVO; c) požádal o vyjasnění, jak vykládat neurčitý pojem "invalidé", který byl v rozsudku Invamed Group vyložen pomocí neurčitého pojmu "nikoli nevýznamné omezení chůze".

6. SDEU na předběžné otázky odpověděl tak, že "číslo 8713 kombinované nomenklatury uvedené v příloze I nařízení Rady (EHS) č. 2658/87 ze dne 23. července 1987 o celní a statistické nomenklatuře a o společném celním sazebníku, ve znění vyplývajícím z prováděcího nařízení Komise (EU) č. 927/2012 ze dne 9. října 2012, z prováděcího nařízení Komise (EU) č. 1001/2013 ze dne 4. října 2013, z prováděcího nařízení Komise (EU) č. 1101/2014 ze dne 16. října 2014 a z prováděcího nařízení Komise (EU) 2020/1577 ze dne 21. září 2020, musí být vykládáno v tom smyslu, že nezahrnuje takové zboží, jako je čtyřkolový vozík s elektrickým motorem, který je jednomístný, má polohovatelné a otočné sedadlo s područkami, je vybaven odděleným sloupkem řízení a elektromagnetickou automatickou brzdou působící na zadní kola, která jsou konstruována tak, aby bránila přepadnutí, ovládá se pomocí řídítek uzavřeného oválného tvaru umístěných na tomto sloupku řízení a jeho maximální rychlost je vyšší než 10 km/h, avšak nepřesahuje 16 km/h." (viz rozsudek SDEU ze dne 28. 11. 2024, C-129/23 a C-567/23, BG Technik).

7. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že vozík SELVO 4800 nespadá pod položku 8713 KN. S tímto právním názorem vrátil věc městskému soudu k dalšímu řízení.

8. Městský soud, vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, žalobu stěžovatelky napadeným rozsudkem (dále také "druhý rozsudek městského soudu"), zamítl. Následná kasační stížnost stěžovatelky byla z větší části nepřípustná podle § 104 odst. 3 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, a ve zbytku nedůvodná (námitka legitimního očekávání a nepřezkoumatelnosti druhého rozsudku městského soudu), proto ji Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem (dále také "druhý rozsudek Nejvyššího správního soudu") zamítl.

B. Stížnost proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 83/2025-49

9. Z ústavní stížnosti, jejích příloh a spisů Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud") a Nejvyššího správního soudu vyplývá, že v druhé posuzované věci celní úřad sedmi dodatečnými platebními výměry stěžovatelce doměřil clo za dovozy elektrických vozíků SELVO 4800 a SELVO 4250 (dále také "vozíky SELVO") uskutečněné v letech 2021, 2022 a 2023. Vedlejší účastník odvolání stěžovatelky rozhodnutími ze dne 11. 5. 2022 zamítl a rozhodnutí celního úřadu o zařazení vozíků SELVO pod číslo 8703 KN potvrdil.

10. Stěžovatelka podala žaloby proti rozhodnutím vedlejšího účastníka ke krajskému soudu, který sedm žalob spojil ke společnému projednání. Stěžovatelka napadala rozhodnutí správních orgánů vydaných v řízení za účinnosti nařízení Komise (EU) č. 2021/1367 ze dne 6. 8. 2021 o zařazení určitého zboží do kombinované nomenklatury (dále jen "nařízení č. 2021/1367"). Krajský soud z důvodu rozporu judikatury s nařízením č. 2021/1367 předložil SDEU předběžnou otázku, a to zda může být elektrický vozík, vyznačující se těmito znaky: čtyři kola (zadní pár proti přepadnutí), polohovatelné a otočné sedadlo s područkami, vodorovná plošina mezi přední a zadní částí vozíku, elektrický motor o výkonu 800 W, který umožňuje vozíku dosáhnout rychlosti až 16 km/hod a dojezdové vzdálenosti až 45 km, elektromagnetická brzda působící na zadní kola, uzavřená řídítka umístěná na odděleném sklopitelném řídícím sloupku a opatřená páčkami, jimiž lze volit rychlost; zařazen pod číslo 8713 90 00 kombinované nomenklatury navzdory Prováděcímu nařízení Komise (EU 2021/1367) ze dne 6. 8. 2021. SDEU spojil řízení v otázkách položených Nejvyšším správním soudem a krajským soudem do jednoho řízení a rozhodl rozsudkem ze dne 28. 11. 2024, C-129/23 a C-567/23, BG Technik (viz bod 6 usnesení).

11. Krajský soud rozsudkem ze dne 6. 3. 2025 č. j. 22 Af 21/2022-145 žaloby zamítl, přičemž zohlednil závěry SDEU v rozsudku ve věci BG Technik, stejně jako právní názor Nejvyššího správního soudu z rozsudku ze dne 21. 2. 2025. Podle krajského soudu vozíky SELVO slouží k usnadnění pohybu osob se sníženou pohyblivostí, nikoli osobám invalidním, které samostatného pohybu nejsou schopny a jejich součástí nejsou žádné prvky, které by vozíky předurčovaly k tomu, aby je užívali pouze invalidé. Krajský soud dospěl k závěru, že vozíky SELVO nespadají pod číslo 8713 KN.

12. Nejvyšší správní soud aproboval závěry krajského soudu a kasační stížnost stěžovatelky napadeným rozsudkem (dále také "třetí rozsudek Nejvyššího správního soudu"), zamítl.

Argumentace stěžovatelky

13. Stěžovatelka namítá porušení zásady legitimního očekávání, neboť až do vydání prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu byla judikatura ve věci stěžovatelky ustálená. Stěžovatelka odkazuje především na rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 22. 3. 2018 č. j. 22 Af 78/2016-40, který identické zboží, tedy vozík SELVO, zařadil do položky 8713 KN a jehož závěry následně potvrdil Nejvyšší správní soud v rozsudku č. j. 4 Afs 125/2018-38. Stejně tak rozhodl v prvním rozsudku městský soud v projednávané věci. Judikaturní linii dále posílil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2019 č. j. 25 A 111/2019-30, v kterém soud konstatoval, že se celní úřad vůči stěžovatelce, jako deklarantovi, dopustil nezákonného zásahu spočívajícího ve výběru jistoty podle evidenčního listu celní jistoty a evidenčního listu celní jistoty totožného zboží. Tato čtyři pravomocná a obsahově souladná rozhodnutí vytvořily ustálenou soudní praxi, která byla způsobilá založit legitimní očekávání stěžovatelky. Čtvrtý senát Nejvyššího správního soudu svým rozsudkem č. j. 4 Afs 125/2018-38 vytvořil závazný výklad práva, který byl respektován krajskými soudy a sloužil jako základní pilíř stěžovatelčiny obrany proti opakovaným zásahům celních orgánů. Stěžovatelka jednala v dobré víře, že stát prostřednictvím soudů poskytl závazné stanovisko k právnímu posouzení věci. Na její jednání nelze zpětně pohlížet jako na nesprávné jen proto, že jiný senát Nejvyššího správního soudu po téměř deseti letech zaujal opačný názor.

14. Stěžovatelka tvrdí, že správní soudy nesprávně vyložily pojem "invalida" a v důsledku toho došlo k nesprávnému zařazení vozíků SELVO do KN. Pojem "invalida" ve smyslu KN je širší než tradiční vnitrostátní pojetí invalidity, které je často spojeno se statusem ZTP či jinými administrativními kritérii. Rozhodující je objektivní stupeň omezení chůze, nikoliv formální uznání určitého stupně invalidity. Pod pojem "invalida" ve smyslu KN spadají tedy právě osoby, které vozík SELVO využívají, tj. osoby s dlouhodobými či trvalými poruchami mobility. Správní soudy soud však tento široký a funkční výklad vůbec nezohlednily. Nevzaly v úvahu, jaké spektrum osob je schopno vozík SELVO využívat právě z důvodu značného omezení chůze, a zcela pominuly faktická zjištění o charakteru uživatelů v praxi. Tím neaplikovaly kritérium vymezené SDEU, a to rozlišení mezi okrajovým a nikoli okrajovým omezením mobility. Pouze jej nahradily zjednodušeným a formálním pojetím, které neodpovídá ani textu rozhodnutí SDEU, ani jeho smyslu.

15. Stěžovatelka tvrdí, že vozíky SELVO jsou konstruovány a určeny pro osoby invalidní a osoby s omezenou schopností chůze nikoliv okrajovou, přičemž rozhodným kritériem je účel použití posuzovaného výrobku. Celní zařazení je sice otázkou právní, avšak účel použití je otázkou skutkovou, kterou je třeba zjistit dokazováním a s využitím odpovídajících odborných znalostí. Soud tak nemůže "od oka" říct, že vozík SELVO není určen pro osoby s omezením chůze, neboť takový závěr musí být podložen odborným posouzením a vyhodnocením všech relevantních důkazů. Správní soudy pochybily, když neprovedly žádné vlastní skutkové hodnocení technických vlastností výrobku, které bylo klíčovým předpokladem pro správné právní hodnocení a pouze formálně odkázaly na závěry rozsudku SDEU. Závěry SDEU vyslovené v rozsudku BG Technik však neznamenají, že vozíky SELVO mají být automaticky zařazeny do položky 8703 KN. SDEU výslovně uvedl, že on sám jen vykládá kritéria KN a vnitrostátní soud má aplikovat tato kritéria na konkrétní skutkový stav. Městský soud, krajský soud i Nejvyšší správní soud v napadených rozsudcích tak pochybily, když neprovedly své vlastní hodnocení a dokazování skutkového stavu. Dále také namítá, že správní soudy v posuzovaných věcech nesprávně aplikovaly závěry rozsudku SDEU ve věci Invamed Group.

16. Napadená rozhodnutí mají negativní dopad do sféry podnikání stěžovatelky a potažmo do sféry uživatelů vozíků, neboť stanovení cel znamená zvýšení koncových cen. Jedná se o narušení principu rovného přístupu osob s postižením ke zdravotnickým pomůckám vyplývajícího z unijního práva.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

17. Ústavní stížnosti byly podány včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejich projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnosti jsou přípustné [v první projednávané věci srov. nález ze dne 2. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 926/19, bod 33], neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

18. Podle rozhodnutí pléna Ústavního soudu o atrahování působnosti ze dne 3. 9. 2025 č. Org. 39/25 (publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 339/2025 Sb.), je pro rozhodnutí o věci příslušné plénum Ústavního soudu, neboť podle čl. 1 odst. 1 písm. h) tohoto rozhodnutí mu náleží "rozhodování o ústavních stížnostech proti rozhodnutí soudu vydaném v řízení, v němž na žádost soudu rozhodl Soudní dvůr Evropské unie o předběžné otázce podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie".

19. Usneseními ze dne 22. 4. 2026 sp. zn. Pl. ÚS 9/26 a ze dne 20. 5. 2026 Pl. ÚS 12/26 plénum vyloučilo z projednávání a rozhodování věci soudce Zdeňka Kühna a soudce Martina Smolka.

Posouzení opodstatněnosti ústavních stížností

20. Ústavní soud úvodem připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. již nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94). Posouzení otázek spojených s aplikací evropského práva jako práva bezprostředně použitelného je především v kompetenci obecných soudů, které mají v případě pochybností možnost a případně i povinnost obrátit se na SDEU s předběžnou otázkou podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie (srov. nálezy ze dne 27. 3. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 56/05, bod 48, ze dne 16. 12. 2020 sp. zn. I. ÚS 945/20, bod 44). Ačkoliv Ústavní soud není oprávněn autoritativně vykládat evropské právo ani bezprostředně kontrolovat jeho dodržování, neznamená to, že by z ochrany, kterou poskytuje ústavně zaručeným právům a svobodám, byly vyloučeny případy, v nichž vnitrostátní soudy toto právo nesprávně aplikují či interpretují. Judikatura Ústavního soudu naopak setrvale potvrzuje, že porušení ústavně zaručených základních práv či svobod může spočívat právě v nesprávné aplikaci či interpretaci evropského práva (viz nález ze dne 10. 12. 2020 sp. zn. II. ÚS 2522/19, bod 26). O takový případ porušení základních práv stěžovatelky se v posuzované věci nejedná.

21. Obsah ústavních stížností stěžovatelky představuje polemiku se správními soudy učiněným výkladem dotčených položek celního sazebníku a opakování námitek již uplatněných v předchozích řízeních, které byly správními soudy řádně vypořádány. Z ústavních stížností je zřejmé, že stěžovatelka neakceptuje právní názor SDEU podaný v rozsudku BG Technik a setrvale namítá jeho nesprávnou intepretaci správními soudy.

22. Stěžovatelka však ve své argumentaci opomíjí, že SDEU rozhodoval o předběžných otázkách týkajících se přímo právních sporů stěžovatelky a vedlejšího účastníka, přičemž posuzoval přímo sazební zařazení vozíků SELVO. Stěžovatelka se řízení o předběžné otázce účastnila, a mohla proto SDEU předložit své argumenty. SDEU v rozsudku konstatoval, že do položky číslo 8713 KN lze zařadit pouze vozidla speciálně určená k přepravě handicapovaných osob. Správní soudy tak v souladu s výkladem poskytnutým SDEU v rozsudku BG Technik dospěly při dalším posouzení věci k závěru, že vozíky SELVO nejsou určeny speciálně pro invalidy, a tudíž nespadají pod položku celního sazebníku číslo 8713 KN s nulovou celní sazbou. Vozíky SELVO mají oddělený sloupek řízení a jejich maximální rychlost je vyšší než 10 km/h (u vozíku SELVO 4250 je maximální rychlost 10 km/h), a tím postrádají prvky důležité právě pro invalidy. Jsou tedy spíše určeny pro osoby s lehčími zdravotními potížemi, jejichž schopnost chůze je omezena pouze nevýznamně, nebo pro osoby, které se raději pohybují jinak než pěšky. Na tom nic nemění fakt, že je mohou používat i osoby invalidní. SDEU v rozsudku BG Technik objasnil kritéria, která správním soudům umožnila správně zařadit vozíky SELVO do KN. SDEU rozhodl, že vozík se znaky popsanými v předkládacích usneseních (znaky vozíku SELVO) nespadá pod číslo 8713 KN. Ústavní soud aplikaci unijního práva provedenou správními soudy neshledává nijak svévolnou, zasahující do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

23. Správní soudy následně provedly skutkové hodnocení technických vlastností vozíků SELVO a prvků ulehčujících jeho použití invalidními osobami (viz body 48-53 prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu, body 26-29 rozsudku krajského soudu). Správní soudy vyhodnotily, že vozíky SELVO nemají žádné speciální prvky předurčující je k využití pouze invalidními osobami a nelze je tedy zařadit pod 8713 KN.

24. Stěžovatelka tvrdí, že v posuzovaných věcech jednala v souladu s ustálenou soudní praxí, která byla způsobilá založit její legitimní očekávání ve správný postup, přičemž jí nelze přičítat k tíži následnou změnu judikatury. Ústavní soud se v minulosti opakovaně zabýval účinkem (v souladu s příslušnou procedurou provedené) změny judikatury na právní vztahy, přičemž shledal, že nový právní názor se zásadně použije i v dosud probíhajících či v budoucnu zahajovaných řízeních. Jinými slovy, použije se princip incidentní retrospektivy judikaturního odklonu (např. nálezy ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09, ze dne 12. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 3221/11, ze dne 8. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 1955/15, ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18, usnesení ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. Pl. ÚS 26/21). Změna judikatury je ve své podstatě nápravou dříve vysloveného nesprávného právního názoru. Pokud by se nový právní názor nepoužil ve věci, jejíž skutkový děj sice nastal před změnou judikatury, soud ale rozhodoval až následně, znamenalo by to, že by soud v těchto věcech musel vědomě použít "nesprávný" právní názor (nález sp. zn. II. ÚS 1955/15, bod 18). Nejvyšší správní soud i krajský soud postupovaly procesně korektním postupem, neboť za účelem objasnění výkladu práva Evropské unie položily předběžné otázky SDEU. SDEU je nejvyšším unijním soudním orgánem, jehož závazný výklad práva jsou správní soudy povinny respektovat. V posuzované věci tak SDEU rozsudkem BG Technik překonal dřívější vnitrostátní judikaturu, podle které vozík SELVO pod položku číslo 8713 KN spadal. Správní soudy byly povinny právní názory vyjádřené v rozsudku SDEU BG Technik reflektovat nejen pro futuro, ale i v aktuálně probíhajících sporech.

25. Za určitých okolností může retrospektivní působení změny v ustálené judikatuře působit, vzhledem k legitimnímu očekávání adresátů právních norem v trvající aplikaci staré judikatury, příliš tvrdě; proto je třeba zvažovat určité omezení retrospektivního působení (nález ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. IV. ÚS 3500/18, bod 25), a to především v případech týkajících se práva na přístup k soudu. Taková situace v posuzované věci však nenastala.

26. V první posuzované věci nelze stěžovatelce přisvědčit, že došlo k narušení jejího legitimního očekávání na základě podle ní ustálené judikatury, neboť předmětem sporu byly dovozy uskutečněné v letech 2013 až 2015. Rozsudky krajského soudu a rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Afs 125/2018-38 byly vydány až v roce 2018, tudíž se stěžovatelka nemohla dovolávat svého legitimního očekávání založeného těmito rozsudky ve vztahu k dovozům uskutečněným dříve.

27. V druhé posuzované věci již stěžovatelkou uvedená judikatura mohla založit její legitimní očekávání, neboť uskutečnila dovozy a celní prohlášení v letech 2021, 2022 a 2023, před rozsudkem BG Technik. Avšak předmětem řízení byl dovoz vozíků SELVO uskutečněný až po účinnosti přímo použitelného nařízení č. 2021/1367, které vozíky se stejnými znaky a vlastnostmi, jaké má vozík SELVO 4800 (ten je v nařízení ilustrativně vyobrazen), zařazuje do položky číslo 8703 KN. SDEU v rozsudku BG Technik odmítl veškeré argumenty krajského soudu a stěžovatelky uplatněné s cílem použití nařízení vyloučit.

28. Argumentací stěžovatelky o tom, že zařazení vozíků SELVO do položky číslo 8703 KN omezuje práva invalidních osob, neboť se tím zvyšuje cena vozíku, se již zabýval SDEU v bodě 56 rozsudku. SDEU konstatoval, že vzhledem k tomu, že vozík není určen jen pro invalidní osoby, nelze tvrdit, že uložení cla na něj by porušovalo práva invalidních osob a také odkázal na čl. 20 Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením, který nevyžaduje, aby vozidla, která slouží jako kompenzační pomůcky, byla osvobozena od cla. Napadená rozhodnutí z tohoto hlediska nemohou být zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelky.

29. Správní soudy posuzovaly sazební zařazení vozíků SELVO v souladu s výkladem SDEU, přičemž jejich výklad nebyl svévolný ani jinak neudržitelný. Ústavní soud neshledal žádné pochybení, které by opodstatňovalo závěr o porušení základních práv stěžovatelky.

30. Ústavní soud z uvedených důvodů ústavní stížnosti stěžovatelky mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrhy zjevně neopodstatněné podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 10. června 2026

Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu

Odůvodnění

1. Ústavní soud obdržel dne 2. prosince 2025 ústavní stížnost stěžovatelky, v níž namítá porušení svých práv a domáhá se zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 10 Afs 98/2025-45 ze dne 2. října 2025 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 5 Af 12/2017-210 ze dne 29. dubna 2025. Řízení o této ústavní stížnosti vede Ústavní soud pod sp. zn. Pl. ÚS 9/26.

2. Později, konkrétně dne 27. dubna 2026, Ústavní soud obdržel další ústavní stížnost stěžovatelky, tentokrát směřující proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 83/2025-49 ze dne 27. února 2026 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 22 Af 21/2022-145 ze dne 6. března 2025. Ústavní soud vede řízení o této ústavní stížnosti pod sp. zn. Pl. ÚS 12/26.

3. Jak plyne z předchozího, ústavní stížnosti projednávané pod sp. zn. Pl. ÚS 9/12 a Pl. ÚS 12/26 byly podány stejnou stěžovatelkou, zastoupenou shodnou právní zástupkyní. Věcně se týkají týchž právních otázek, navazují na téže rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie a argumentačně se z převážné části shodují. Ačkoli tedy ústavní stížnosti míří proti odlišným soudním rozhodnutím, jejich podstata je obdobná.

4. Podle § 63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s § 112 odst. 1 občanského soudního řádu může Ústavní soud spojit ke společnému projednání věci, které u něho byly zahájeny a skutkově spolu souvisejí nebo se týkají týchž účastníků.

5. Ústavní stížnosti stěžovatelky spolu skutkově a právně souvisejí, okruh účastníků a vedlejších účastníků řízení se do velké míry překrývá. Z důvodu hospodárnosti řízení proto Ústavní soud rozhodl o spojení věcí ke společnému řízení.

6. Podle § 5 odst. 7 rozvrhu práce Ústavního soudu pro rok 2026 č. Org. 1/26 je soudcem zpravodajem ve spojených věcech Milan Hulmák, kterému byla přidělena první ze spojovaných ústavních stížností.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. května 2026

Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu

Odůvodnění

1. Stěžovatelka podala ústavní stížnost podle § 72 zákona o Ústavním soudu a domáhá se konstatování, že shora uvedenými soudními rozhodnutími byla porušena její ústavně zaručená základní práva, a zrušení napadených soudních rozhodnutí.

2. Soudce Zdeněk Kühn navrhl své vyloučení z projednání a rozhodování věci, neboť byl v posuzované věci činný v rámci svého předchozího působení ve funkci soudce Nejvyššího správního soudu.

3. Soudce Martin Smolek navrhl své vyloučení z projednání a rozhodování věci, neboť byl v posuzované věci činný v rámci svého předchozího působení v pozici vládního zmocněnce pro zastupování České republiky před Soudním dvorem Evropské unie.

4. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle zvláštního pravidla obsaženého v § 36 odst. 2 téhož zákona je pak soudce "též vyloučen, jestliže byl v téže věci činný při výkonu jiné funkce nebo povolání, než je funkce soudce Ústavního soudu". Hypotéza obsažená v § 36 odst. 2 zákona o Ústavním soudu byla s ohledem na skutečnosti uvedené v bodech 2 a 3 naplněna, což vede k vyloučení soudců Zdeňka Kühna a Martina Smolka z rozhodování a projednávání věci uvedené ve výroku tohoto usnesení.

5. V souladu s čl. 1 odst. 1 písm. h) rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. Org. 39/25 ze dne 3. 9. 2025, o atrahování působnosti, publ. pod č. 339/2025 Sb., tak Ústavní soud rozhodl v plénu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně 22. dubna 2026

Josef Baxa v. r. předseda Ústavního soudu