Pl. ÚS 99/20

Odůvodnění

1. Stěžovatelka svou ústavní stížností brojí proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vláda vyhlásila pro území České republiky od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů nouzový stav z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatelka domáhá vyslovení konstatování, že vláda neústavně zasáhla do jejích základních práv a svobod tím, že citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a nerespektovala pravidla nastavená v krizovém zákoně ani v ústavním pořádku České republiky. Stěžovatelka rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení jejích práv na náboženskou svobodu a na respektování soukromého a rodinného života zaručených čl. 16 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 1 Listiny, a zakázal vládě, ministerstvu zdravotnictví a dalším ministerstvům a orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "jejich činností i nečinností v souvislosti s výskytem koronaviru", respektive "v důsledku [této] jejich činnosti i nečinnosti". Zásah do své náboženské svobody stěžovatelka spatřuje v tom, že stát podle ní bez řádného důvodu a protiústavním způsobem omezil společnost ve výkonu přirozených lidských práv člověka; vírou stěžovatelky, ve smyslu náboženského přesvědčení, je totiž eleutheriánství jako víra v základní svobodu všech lidských bytostí. Zásah do svého práva na soukromí a rodinný život pak stěžovatelka vidí především v psychické újmě a stresu, které jí způsobuje jednání vlády, včetně omezování vzdělání pro její děti či sdělování informací o hrozící nedostupnosti zdravotní péče, respektive v samotných opatřeních vlády, která jsou podle stěžovatelky neústavní a zasahují samu podstatu právního státu a přirozený základ lidských práv a svobod. Stěžovatelka pak (bez bližší argumentace) namítá též porušení čl. 1, čl. 8 odst. 1 a 2, čl. 17 a čl. 18 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. V doplnění své ústavní stížnosti stěžovatelka uvedla, že její stížnost podstatným způsobem přesahuje její vlastní zájmy, k čemuž doložila petici (otevřený dopis) několika českých lékařů a prohlášení epidemiologů "Great Barrington Declaration".

2. Ústavní stížnost byla posouzena plénem Ústavního soudu podle čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 1 odst. 1 písm. c) rozhodnutí pléna Ústavního soudu ze dne 25. 3. 2014 č. Org. 24/14 o atrahování působnosti, publikovaného jako sdělení Ústavního soudu č. 52/2014 Sb., podle kterého si plénum vyhrazuje rozhodování v případech, kdy je účastníkem řízení nebo vedlejším účastníkem řízení vláda.

3. Ústavní soud nejprve zkoumal, zda byly splněny procesní podmínky řízení před Ústavním soudem. V tomto ohledu bylo třeba zejména posoudit, zda je stěžovatelka osobou oprávněnou k podání návrhu, případně zda je Ústavní soud příslušný k jeho projednání a zda se jedná o návrh přípustný.

4. K tomu je třeba nejprve uvést, že stěžovatelka koncipovala svou ústavní stížnost jako tzv. zásahovou, takže po Ústavním soudu nepožaduje zrušení konkrétních rozhodnutí (či opatření), nýbrž vyslovení neústavnosti činnosti či nečinnosti shora označených státních orgánů, porušení svých základních práv, zákazu pokračovat v jejich porušování a příkazu je respektovat.

5. Ústavní soud - přes zvolenou koncepci podané ústavní stížnosti - uvádí, že i pokud by stěžovatelka navrhovala zrušení obou shora citovaných usnesení vlády, nebyly by splněny zákonem stanovené podmínky řízení.

6. V případě usnesení vlády o přijetí krizového opatření se totiž jedná o právní předpis sui generis. K podání ústavní stížnosti požadující jeho zrušení bez předchozí aplikace konkrétně vůči stěžovateli proto stěžovatel, který je fyzickou osobou, není oprávněn [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu; srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 8/20 ze dne 22. 4. 2020; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. Jedinou možnost, kdy může takový stěžovatel podat návrh na zrušení právního předpisu, představuje postup podle § 74 zákona o Ústavním soudu, podle nějž může být spolu s ústavní stížností podán akcesorický návrh na zrušení právního předpisu nebo jeho jednotlivých ustanovení, jejichž uplatněním nastala skutečnost, která je předmětem ústavní stížnosti. Nic takového se však ve věci stěžovatelky zjevně nestalo a netvrdí to ani stěžovatelka samotná (předmětem ústavní stížnosti je sám právní předpis - usnesení vlády).

7. Ohledně usnesení vlády, kterým byl vyhlášen nouzový stav, pak Ústavní soud v citovaném usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20 konstatoval, že se jedná o ad hoc rozhodnutí, které nemá právně normativní obsah (bod 25), představuje primárně akt vládnutí politického charakteru a Ústavní soud by ho mohl zrušit jen v případě, byl-li by v rozporu se základními principy demokratického právního státu a znamenal-li by změnu podstatných náležitostí demokratického právního státu (bod 27).

8. Z obsahu předmětného usnesení vlády č. 957 nevyplývá nic, čím by mohlo být zasaženo do základních práv stěžovatelky, neboť se jím "pouze" otevírá prostor pro vydávání dalších - a tentokrát již konkrétních - opatření. Obsahem usnesení je totiž (I.) nařízení krizových opatření, jejichž konkrétní provedení stanoví vláda samostatným usnesením, (II.) uložení povinnosti předsedovi vlády řídit a koordinovat úkoly podle bodu I. a členům vlády požádat vládu o předchozí souhlas k opatřením souvisejícím s vyhlášeným nouzovým stavem a (III.) stanovení toho, že subjekty kritické infrastruktury mohou určit kritické zaměstnance, jejichž přítomnost na pracovišti je nezbytná. V dalším toto usnesení pouze konstatuje, že dosavadní mimořádná opatření Ministerstva zdravotnictví nejsou vyhlášením nouzového stavu dotčena a že předseda vlády je pověřen informovat Poslaneckou sněmovnu o vyhlášení nouzového stavu.

9. Rovněž ve vztahu k tomuto usnesení o vyhlášení nouzového stavu by proto stěžovatelka nebyla aktivně legitimována k podání návrhu na jeho zrušení, jelikož jeho obsahem není nic konkrétního, co by případně mohlo porušovat její ústavně zaručená základní práva.

10. Ústavní soud dále uvádí, že ústavní stížnost slouží k ochraně před zásahem orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. Tento zásah do základních práv stěžovatele přitom musí být "osobní, aktuální a bezprostřední" ("selbst, gegenwärtig, unmittelbar"; srov. např. SACHS, M. Verfassunsprozessrecht. 4. vyd. Tübingen: Mohr Siebeck, 2016, s. 155). Právní úprava řízení o ústavní stížnosti nezná tzv. actionem popularem, kdy může návrh podat i někdo, koho se zásah orgánu veřejné moci bezprostředně nedotýká, tzn. v českém právním řádu není dána možnost podat ústavní stížnost, nedojde-li k bezprostřednímu porušení základních práv navrhovatele vůbec nebo k němu dojde pouze obecně, tj. nekonkrétně, nebo neindividualizovaně [viz již usnesení sp. zn. II. ÚS 178/94 ze dne 8. 12. 1994 (U 22/2 SbNU 259)]. Z uvedeného rovněž vyplývá, že mezi napadeným rozhodnutím (opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci) a tvrzeným porušením základních práv musí existovat jasný příčinný vztah - kauzalita. Není totiž úkolem Ústavního soudu přezkoumávat činnost či nečinnost orgánů veřejné moci v obecné rovině, natož se k ní pouze v obecné či dokonce politické rovině vyjadřovat, jak ovšem stěžovatelka s ohledem na obsah podaného návrhu ve svém důsledku požaduje, když petitem navrhuje konstatování porušení čl. 1 Listiny i svých základních práv vládou, Ministerstvem zdravotnictví a dalšími (blíže neoznačenými!) státními orgány a vyslovení zákazu pokračovat v porušování těchto práv.

11. Právě zmiňovaná podmínka individuálnosti, aktuálnosti a bezprostřednosti zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky tedy v nyní posuzované věci splněna nebyla. Podstatou stěžovatelčiny argumentace je obecná kritika postupu vlády (a dalších exekutivních orgánů) v době nouzového stavu a v souvislosti s ním, kdy podle stěžovatelky dochází k omezování základních přirozených práv člověka, přijímaná opatření jsou nelogická, neústavní a zasahují samu podstatu právního státu, jednání vlády je neurvalé, dochází k neakceptovatelnému "vyhrožování" ohledně nedostupnosti či omezení zdravotní péče; stěžovatelka naopak relativizuje rizika nemoci COVID-19. Uvedené požadavky na ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nenaplňuje ani stěžovatelčino tvrzení o zásazích do její víry a do jejího rodinného a soukromého života. Stěžovatelka neuvádí, jak ani že by měla být porušována její svoboda myšlení, svědomí a náboženského vyznání (čl. 15 odst. 1 Listiny), ani jak konkrétně by měla být omezena ve svobodném projevování svého náboženství či víry ve smyslu čl. 16 odst. 1 Listiny. Z její argumentace vyplývá, že na své svobodě dle čl. 16 Listiny se cítí být dotčena již tím, že podle jejího názoru stát její víru nesdílí, respektive jedná v rozporu s ní - to však samo žádným zásahem do jejích ústavně zaručených práv a svobod není a být nemůže (jedná se naopak o podobnou situaci, jako kdyby například vyznavač křesťanství měl za porušení svých ústavních práv to, že stát nevěří v Boha či jedná v rozporu s Desaterem Božích přikázání). O konkrétním, individuálním a bezprostředním zásahu do základních práv pak nesvědčí ani stěžovatelčino tvrzení o zásahu do jejího práva na soukromý život a rodinný život, který má spočívat v omezování vzdělání pro její děti, v obavách z možného neposkytnutí zdravotní péče jejím nejbližším, v obavách o schopnost ekonomicky zajistit svou rodinu, ve stresu způsobeném postupem vlády, respektive v opatřeních, která podle stěžovatelky zasahují podstatu právního státu a přirozený základ lidských práv. I tato tvrzení jsou značně obecná, neprůkazná či zřejmě nevypovídají o přímém dotčení ústavně zaručených práv stěžovatelky (nikoli jiných osob).

12. Ústavní soud tak shrnuje, že napadené usnesení o vyhlášení nouzového stavu nelze s ohledem na jeho obsah považovat za rozhodnutí, které by bylo svým obsahem způsobilé osobně, aktuálně a bezprostředně zasáhnout do ústavních práv stěžovatelky; stěžovatelka proto není ani aktivně legitimována k podání návrhu na vyslovení jeho protiústavnosti, a to i bez požadavku jeho zrušení.

13. Ve vztahu k napadenému usnesení vlády o přijetí krizového opatření pak Ústavní soud uvádí, že není-li stěžovatelka aktivně legitimována k podání návrhu na jeho zrušení (neboť se jedná o právní předpis), nelze tento procesní deficit obejít tím, že by byla oprávněna k podání návrhu směřujícímu proti němu jako jinému zásahu orgánu veřejné moci s požadavkem na konstatování jeho protiústavnosti. Jak se podává z ustálené judikatury Ústavního soudu [poprvé viz usnesení sp. zn. I. ÚS 92/94 ze dne 25. 7. 1994 (U 15/2 SbNU 233)], "za zásah orgánu veřejné moci, jímž je porušeno základní právo občana, nelze považovat legislativní činnost, jakož i vydání obecně závazného předpisu ústředního orgánu státní správy, v mezích jeho pravomoci a působnosti, a to ani v tom případě ne, když jeho ustanovení porušují základní právo občana".

14. Lze proto uzavřít, že v nyní posuzované věci stěžovatelka není aktivně legitimována k napadení blíže specifikovaných (a dalších, konkrétně nevymezených) zásahů státních orgánů, jelikož ani neuvádí žádný konkrétní, individuální a bezprostřední zásah, jímž by byla porušena její ústavně zaručená práva, ale naopak zůstává u značně obecné argumentace a kritice postupu vlády (a dalších státních orgánů). Nejde proto o věcně projednatelný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, v němž by Ústavní soud mohl zkoumat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, nýbrž daleko více o vyslovení občanského postoje stěžovatelky a o polemiku s postupem exekutivních orgánů v době nouzového stavu a v souvislosti s ním. K podání takto koncipovaného návrhu však stěžovatelka, jakožto fyzická osoba, není v řízení o ústavní stížnosti aktivně legitimována.

15. Za této situace Ústavní soud z výše uvedených důvodů podanou ústavní stížnost odmítl jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§ 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. listopadu 2020

Pavel Rychetský, v. r. předseda Ústavního soudu

Odůvodnění

1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vláda vyhlásila pro území České republiky na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů nouzový stav z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatelka domáhá vyslovení konstatování, že vláda neústavně zasáhla do jejích základních práv a svobod tím, že citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a nerespektovala pravidla nastavená v krizovém zákoně ani v ústavním pořádku České republiky. Stěžovatelka rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení jejích práv na náboženskou svobodu a na respektování soukromého a rodinného života zaručených čl. 16 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 1 Listiny, a zakázal vládě, ministerstvu zdravotnictví a dalším ministerstvům a orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "jejich činností i nečinností v souvislosti s výskytem koronaviru", respektive "v důsledku [této] jejich činnosti i nečinnosti".

2. Dne 22. 10. 2020 stěžovatelka podala Ústavnímu soudu návrh na vyloučení soudce Jaroslava Fenyka (a čtyř dalších soudců Ústavního soudů) ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. V uvedeném návrhu stěžovatelka uvádí, že podala kárný podnět vůči pěti soudcům Ústavního soudu, včetně soudce Jaroslava Fenyka. Na text kárného podnětu stěžovatelka odkázala s tím, že důvody v něm uvedené uplatňuje také jako důvody pro vyloučení soudce z rozhodování v její věci. Mimoto má stěžovatelka za to, že již podání kárného podnětu jak z její strany, tak ze strany jejího právního zástupce a zveřejnění jejího kárného podnětu (což stěžovatelka učinila) musí v souhrnu vést k závěru o nemožnosti soudců nestranně a nezávisle rozhodovat ve věci stěžovatelky. V podnětu ke kárnému postihu, který je přílohou stěžovatelčina návrhu, stěžovatelka soudci Jaroslavu Fenykovi vytýká, že se dobře zná s ministryní spravedlnosti M. B., již stěžovatelka kritizuje, a vyjadřuje se na její podporu; jakož i že ministryni spravedlnosti podal podnět ke kárnému postihu advokáta - právního zástupce stěžovatelky v reakci na "občanskou výzvu" zaslanou stěžovatelkou a jejím zástupcem v březnu 2020 vybraným osobnostem, včetně několika soudců Ústavního soudu.

4. Soudce Jaroslav Fenyk se k podané námitce podjatosti vyjádřil tak, že se v dané věci necítí být podjatý; je přesvědčen, že k projednávané věci, k jejím účastníkům ani jejich zástupcům nemá žádný vztah, který by mohl zakládat pochybnosti o jeho nepodjatosti a důvod pro jeho vyloučení z účasti na projednávání a rozhodnutí věci.

5. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 38 odst. 1 věty první zákona o Ústavním soudu rozhoduje o vyloučení soudce plénum, jde-li o rozhodování v plénu; soudce, jehož se rozhodování o vyloučení týká, nehlasuje.

6. Citované podmínky dle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v posuzovaném případě naplněny nejsou.

7. K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje (srov. např. Pl. ÚS 40/06) tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního fóra soudce ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky vylučující o jeho nepodjatosti legitimní pochybnosti. Aby naopak takové pochybnosti byly založeny, musí existovat racionálně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; pouhé osobní přesvědčení účastníka řízení nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není (avšak i ta předpokládá existenci "objektivního" základu). Poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je založitelný především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž se na roveň klade vztah jakékoli přízně, resp. vztah přátelský či naopak vztah hostilní, ať se ustavil bez souvislosti s daným procesem (dříve), nebo až v jeho rámci, coby důsledek procesních postupů soudu a reakcí účastníka řízení na ně.

8. Stěžovatelka svůj návrh na vyloučení soudce Jaroslava Fenyka odůvodňuje tím, že na tohoto soudce podala kárný podnět (stejně jako tak učinil i její právní zástupce), a dále odkazuje na důvody uvedené v onom podnětu, které již však v samotném návrhu na vyloučení soudce konkrétně nezmiňuje.

9. Ústavní soud již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 614/18 ze dne 14. 3. 2018 shledal, že samotná skutečnost, že stěžovatel proti soudci v minulosti směřoval podnět k jeho kárnému postihu, nemůže zakládat podjatost daného soudce ve věci stěžovatele. K tomu Ústavní soud dále dodal, že "měl-li by být - obecně vzato - podjatý každý soudce Ústavního soudu, na nějž by byl daným stěžovatelem podán podnět ke kárnému řízení, mohli by být v konečném důsledku buď všichni soudci Ústavního soudu podjatí, nebo by mohla naopak nastat obdobně absurdní situace, kdy by si tímto způsobem postupným vylučováním jednotlivých soudců takový stěžovatel ‚nakonfiguroval' z jeho pohledu nejvhodnější trojici soudců", respektive ze svého pohledu nejvhodnější složení rozhodujícího tělesa Ústavního soudu. "Bez nutnosti podrobnějšího odůvodnění je tedy zřejmé, že takový přístup by byl ve zjevném rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."

10. V projednávaném případě není důvodu se od tohoto názoru odchylovat. Samo podání (či i zveřejnění) kárného podnětu na soudce Jaroslava Fenyka stěžovatelkou (či jejím právním zástupcem) není skutečností, která by mohla zakládat pochybnosti o nepodjatosti dotčeného soudce v nynější věci stěžovatelky. Pokud jde o další skutečnosti zmiňované stěžovatelkou (důvody uváděné v samotném kárném podnětu podaném stěžovatelkou), postačí podobně stručně, jako to v návrhu na vyloučení soudce učinila stěžovatelka, uvést, že ani ty nezakládají žádné pochybnosti o nepodjatosti soudce Jaroslava Fenyka v nynější stěžovatelčině věci. Ostatně Ústavní soud se těmito skutečnostmi namítanými jako důvod pro vyloučení soudce Jaroslava Fenyka v jiných věcech, kde byl stěžovatelčin zástupce zástupcem stěžovatelů, již opakovaně zabýval a dotčené námitky podjatosti neshledal důvodnými (viz zejména usnesení sp. zn. Pl. ÚS 90/20 ze dne 15. 9. 2020; obdobně usnesení sp. zn. Pl. ÚS 12/20 a sp. zn. Pl. ÚS 10/20 ze dne 5. 5. 2020 a usnesení sp. zn. 8/20 ze dne 21. 4. 2020). Stěžovatelka ani nyní neuvádí žádné skutečnosti, které by měly přímou spojitost s její ústavní stížností či které by byly projevem nepřátelského či nesnášenlivého postoje soudce vůči ní či jejímu zástupci.

11. Plénum Ústavního soudu tak neshledalo existenci zákonem předvídaných důvodů dle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto rozhodlo, že soudce Jaroslav Fenyk není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 99/20.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2020

Pavel Rychetský, v. r. předseda soudu

Odůvodnění

1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vláda vyhlásila pro území České republiky na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů nouzový stav z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatelka domáhá vyslovení konstatování, že vláda neústavně zasáhla do jejích základních práv a svobod tím, že citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a nerespektovala pravidla nastavená v krizovém zákoně ani v ústavním pořádku České republiky. Stěžovatelka rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení jejích práv na náboženskou svobodu a na respektování soukromého a rodinného života zaručených čl. 16 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 1 Listiny, a zakázal vládě, ministerstvu zdravotnictví a dalším ministerstvům a orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "jejich činností i nečinností v souvislosti s výskytem koronaviru", respektive "v důsledku [této] jejich činnosti i nečinnosti".

2. Dne 22. 10. 2020 stěžovatelka podala Ústavnímu soudu návrh na vyloučení soudce Ludvíka Davida (a čtyř dalších soudců Ústavního soudů) ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. V uvedeném návrhu stěžovatelka uvádí, že podala kárný podnět vůči pěti soudcům Ústavního soudu, včetně soudce Ludvíka Davida. Na text kárného podnětu stěžovatelka odkázala s tím, že důvody v něm uvedené uplatňuje také jako důvody pro vyloučení soudce z rozhodování v její věci. Mimoto má stěžovatelka za to, že již podání kárného podnětu jak z její strany, tak ze strany jejího právního zástupce a zveřejnění jejího kárného podnětu (což stěžovatelka učinila) musí v souhrnu vést k závěru o nemožnosti soudců nestranně a nezávisle rozhodovat ve věci stěžovatelky. V podnětu ke kárnému postihu soudce, který je přílohou stěžovatelčina návrhu, stěžovatelka kritizuje postup soudce Ludvíka Davida jako soudce zpravodaje v řízeních vedených pod sp. zn. Pl. ÚS 29/20, Pl. ÚS 44/20, Pl. ÚS 59/20 a Pl. ÚS 74/20, kde došlo k administrativnímu odložení věcí bez dalšího rozhodnutí.

4. Soudce Ludvík David se k podané námitce podjatosti vyjádřil tak, že se v dané věci necítí být podjatý; je přesvědčen, že k projednávané věci, k jejím účastníkům ani jejich zástupcům nemá žádný vztah, který by mohl zakládat pochybnosti o jeho nepodjatosti a důvod pro jeho vyloučení z účasti na projednávání a rozhodnutí věci.

5. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 38 odst. 1 věty první zákona o Ústavním soudu rozhoduje o vyloučení soudce plénum, jde-li o rozhodování v plénu; soudce, jehož se rozhodování o vyloučení týká, nehlasuje.

6. Citované podmínky dle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v posuzovaném případě naplněny nejsou.

7. K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje (srov. např. Pl. ÚS 40/06) tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního fóra soudce ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky vylučující o jeho nepodjatosti legitimní pochybnosti. Aby naopak takové pochybnosti byly založeny, musí existovat racionálně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; pouhé osobní přesvědčení účastníka řízení nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není (avšak i ta předpokládá existenci "objektivního" základu). Poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je založitelný především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž se na roveň klade vztah jakékoli přízně, resp. vztah přátelský či naopak vztah hostilní, ať se ustavil bez souvislosti s daným procesem (dříve), nebo až v jeho rámci, coby důsledek procesních postupů soudu a reakcí účastníka řízení na ně.

8. Stěžovatelka svůj návrh na vyloučení soudce Ludvíka Davida odůvodňuje tím, že na tohoto soudce podala kárný podnět (stejně jako tak učinil i její právní zástupce), a dále odkazuje na důvody uvedené v onom podnětu, které již však v samotném návrhu na vyloučení soudce konkrétně nezmiňuje.

9. Ústavní soud již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 614/18 ze dne 14. 3. 2018 shledal, že samotná skutečnost, že stěžovatel proti soudci v minulosti směřoval podnět k jeho kárnému postihu, nemůže zakládat podjatost daného soudce ve věci stěžovatele. K tomu Ústavní soud dále dodal, že "měl-li by být - obecně vzato - podjatý každý soudce Ústavního soudu, na nějž by byl daným stěžovatelem podán podnět ke kárnému řízení, mohli by být v konečném důsledku buď všichni soudci Ústavního soudu podjatí, nebo by mohla naopak nastat obdobně absurdní situace, kdy by si tímto způsobem postupným vylučováním jednotlivých soudců takový stěžovatel ‚nakonfiguroval' z jeho pohledu nejvhodnější trojici soudců", respektive ze svého pohledu nejvhodnější složení rozhodujícího tělesa Ústavního soudu. "Bez nutnosti podrobnějšího odůvodnění je tedy zřejmé, že takový přístup by byl ve zjevném rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."

10. V projednávaném případě není důvodu se od tohoto názoru odchylovat. Samo podání (či i zveřejnění) kárného podnětu na soudce Ludvíka Davida stěžovatelkou (či jejím právním zástupcem) není skutečností, která by mohla zakládat pochybnosti o nepodjatosti dotčeného soudce v nynější věci stěžovatelky. Pokud jde o další skutečnosti zmiňované stěžovatelkou (důvody uváděné v samotném kárném podnětu podaném stěžovatelkou), postačí podobně stručně, jako to v návrhu na vyloučení soudce učinila stěžovatelka, uvést, že ani ty nezakládají žádné pochybnosti o nepodjatosti soudce Ludvíka Davida v nynější stěžovatelčině věci.

11. Ostatně, jak Ústavní soud opakovaně uvedl, postup či rozhodnutí soudce Ústavního soudu v jiné věci projednávané a rozhodované Ústavním soudem nelze považovat za jeho poměr k (nyní projednávané) věci ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Poměr k věci je nutno chápat jako osobní vztah k výsledku jednání před Ústavním soudem, tj. konkrétní projednávané věci, a nelze jej interpretovat tak, že procesní postup soudce v jiné věci, s nímž stěžovatel nesouhlasí, či účast na projednání a rozhodování o předchozích ústavních stížnostech představují důvod k vyloučení soudce z rozhodování o ústavní stížnosti stěžovatele (srov. usnesení sp. zn. II. ÚS 774/19 ze dne 9. 4. 2019, bod 4; usnesení sp. zn. Pl. ÚS 42/17 ze dne 17. 4. 2018; či usnesení sp. zn. Pl. ÚS 47/17 ze dne 9. 1. 2018, bod 10).

12. Plénum Ústavního soudu tak neshledalo existenci zákonem předvídaných důvodů dle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto rozhodlo, že soudce Ludvík David není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 99/20.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2020

Pavel Rychetský, v. r. předseda soudu

Odůvodnění

1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vláda vyhlásila pro území České republiky na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů nouzový stav z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatelka domáhá vyslovení konstatování, že vláda neústavně zasáhla do jejích základních práv a svobod tím, že citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a nerespektovala pravidla nastavená v krizovém zákoně ani v ústavním pořádku České republiky. Stěžovatelka rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení jejích práv na náboženskou svobodu a na respektování soukromého a rodinného života zaručených čl. 16 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 1 Listiny, a zakázal vládě, ministerstvu zdravotnictví a dalším ministerstvům a orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "jejich činností i nečinností v souvislosti s výskytem koronaviru", respektive "v důsledku [této] jejich činnosti i nečinnosti".

2. Dne 22. 10. 2020 stěžovatelka podala Ústavnímu soudu návrh na vyloučení soudce D. U. (a čtyř dalších soudců Ústavního soudů) ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. V uvedeném návrhu stěžovatelka uvádí, že podala kárný podnět vůči pěti soudcům Ústavního soudu, včetně soudce D. U.. Na text kárného podnětu stěžovatelka odkázala s tím, že důvody v něm uvedené uplatňuje také jako důvody pro vyloučení soudce z rozhodování v její věci. Mimoto má stěžovatelka za to, že již podání kárného podnětu jak z její strany, tak ze strany jejího právního zástupce a zveřejnění jejího kárného podnětu (což stěžovatelka učinila) musí v souhrnu vést k závěru o nemožnosti soudců nestranně a nezávisle rozhodovat ve věci stěžovatelky. V podnětu ke kárnému postihu, který je přílohou stěžovatelčina návrhu, stěžovatelka soudce D. U. kritizuje pro jeho vystupování na sociální síti, zejména pro vyjadřování názoru na opatření exekutivy nařizovaná v souvislosti s koronavirem a pro jeho reakce na příspěvky zástupce stěžovatelky.

4. Soudce D. U. se k podané námitce podjatosti vyjádřil tak, že se v dané věci necítí být podjatý; je přesvědčen, že k projednávané věci, k jejím účastníkům ani jejich zástupcům nemá žádný vztah, který by mohl zakládat pochybnosti o jeho nepodjatosti a důvod pro jeho vyloučení z účasti na projednávání a rozhodnutí věci.

5. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 38 odst. 1 věty první zákona o Ústavním soudu rozhoduje o vyloučení soudce plénum, jde-li o rozhodování v plénu; soudce, jehož se rozhodování o vyloučení týká, nehlasuje.

6. Citované podmínky dle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v posuzovaném případě naplněny nejsou.

7. K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje (srov. např. Pl. ÚS 40/06) tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního fóra soudce ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky vylučující o jeho nepodjatosti legitimní pochybnosti. Aby naopak takové pochybnosti byly založeny, musí existovat racionálně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; pouhé osobní přesvědčení účastníka řízení nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není (avšak i ta předpokládá existenci "objektivního" základu). Poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je založitelný především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž se na roveň klade vztah jakékoli přízně, resp. vztah přátelský či naopak vztah hostilní, ať se ustavil bez souvislosti s daným procesem (dříve), nebo až v jeho rámci, coby důsledek procesních postupů soudu a reakcí účastníka řízení na ně.

8. Stěžovatelka svůj návrh na vyloučení soudce D. U. odůvodňuje tím, že na tohoto soudce podala kárný podnět (stejně jako tak učinil i její právní zástupce), a dále odkazuje na důvody uvedené v onom podnětu, které již však v samotném návrhu na vyloučení soudce konkrétně nezmiňuje.

9. Ústavní soud již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 614/18 ze dne 14. 3. 2018 shledal, že samotná skutečnost, že stěžovatel proti soudci v minulosti směřoval podnět k jeho kárnému postihu, nemůže zakládat podjatost daného soudce ve věci stěžovatele. K tomu Ústavní soud dále dodal, že "měl-li by být - obecně vzato - podjatý každý soudce Ústavního soudu, na nějž by byl daným stěžovatelem podán podnět ke kárnému řízení, mohli by být v konečném důsledku buď všichni soudci Ústavního soudu podjatí, nebo by mohla naopak nastat obdobně absurdní situace, kdy by si tímto způsobem postupným vylučováním jednotlivých soudců takový stěžovatel ‚nakonfiguroval' z jeho pohledu nejvhodnější trojici soudců", respektive ze svého pohledu nejvhodnější složení rozhodujícího tělesa Ústavního soudu. "Bez nutnosti podrobnějšího odůvodnění je tedy zřejmé, že takový přístup by byl ve zjevném rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."

10. V projednávaném případě není důvodu se od tohoto názoru odchylovat. Samo podání (či i zveřejnění) kárného podnětu na soudce D. U. stěžovatelkou (či jejím právním zástupcem) není skutečností, která by mohla zakládat pochybnosti o nepodjatosti dotčeného soudce v nynější věci stěžovatelky. Pokud jde o další skutečnosti zmiňované stěžovatelkou (důvody uváděné v samotném kárném podnětu podaném stěžovatelkou), postačí podobně stručně, jako to v návrhu na vyloučení soudce učinila stěžovatelka, uvést, že ani ty nezakládají žádné pochybnosti o nepodjatosti soudce D. U. v nynější stěžovatelčině věci. Ostatně stěžovatelčina argumentace obsažená v kárném podnětu se snaží spíše zpochybnit kompetenci D. U. jako soudce obecně, a nijak se nevztahuje k projednávané věci. Pokud pak stěžovatelka poukazuje na vystupování soudce vůči jejímu právnímu zástupci, její kritika se týká nesouhlasu ohledně možnosti či případnosti srovnávání roušek a zahalování žen podle islámského práva. Ani stěžovatelčiny výtky uvedené v jejím kárném podnětu tak nesvědčí o jakémkoli poměru soudce D. U. k projednávané věci či o jeho a priori negativním postoji ke stěžovatelce nebo jejímu zástupci, a tedy nezavdávají pochyby o nepodjatosti jmenovaného soudce v projednávané věci.

11. Plénum Ústavního soudu tak neshledalo existenci zákonem předvídaných důvodů dle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto rozhodlo, že soudce D. U. není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 99/20.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2020

Pavel Rychetský, v. r. předseda soudu

Odůvodnění

1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vláda vyhlásila pro území České republiky na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů nouzový stav z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatelka domáhá vyslovení konstatování, že vláda neústavně zasáhla do jejích základních práv a svobod tím, že citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a nerespektovala pravidla nastavená v krizovém zákoně ani v ústavním pořádku České republiky. Stěžovatelka rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení jejích práv na náboženskou svobodu a na respektování soukromého a rodinného života zaručených čl. 16 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 1 Listiny, a zakázal vládě, ministerstvu zdravotnictví a dalším ministerstvům a orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "jejich činností i nečinností v souvislosti s výskytem koronaviru", respektive "v důsledku [této] jejich činnosti i nečinnosti".

2. Dne 22. 10. 2020 stěžovatelka podala Ústavnímu soudu návrh na vyloučení předsedy soudu P. R. (a čtyř dalších soudců Ústavního soudů) ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. V uvedeném návrhu stěžovatelka uvádí, že podala kárný podnět vůči pěti soudcům Ústavního soudu, včetně předsedy soudu P. R.. Na text kárného podnětu stěžovatelka odkázala s tím, že důvody v něm uvedené uplatňuje také jako důvody pro vyloučení soudce z rozhodování v její věci. Mimoto má stěžovatelka za to, že již podání kárného podnětu jak z její strany, tak ze strany jejího právního zástupce a zveřejnění jejího kárného podnětu (což stěžovatelka učinila) musí v souhrnu vést k závěru o nemožnosti soudců nestranně a nezávisle rozhodovat ve věci stěžovatelky. V podnětu ke kárnému postihu, který je přílohou stěžovatelčina návrhu, stěžovatelka předsedovi Ústavního soudu vytýká jednak některé jeho mediální výroky z května 2020, které se měly týkat věci projednávané a tehdy ještě nerozhodnuté Ústavním soudem, a jednak vydávání opatření, která stěžovatelka považuje za nezákonná (o vyhlašování nálezů v nepřítomnosti účastníků a veřejnosti, o omezování úředních hodin Ústavního soudu).

4. Předseda soudu Pavel Rychetský se k podané námitce podjatosti vyjádřil tak, že se v dané věci necítí být podjatý; je přesvědčen, že k projednávané věci, k jejím účastníkům ani jejich zástupcům nemá žádný vztah, který by mohl zakládat pochybnosti o jeho nepodjatosti a důvod pro jeho vyloučení z účasti na projednávání a rozhodnutí věci.

5. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 38 odst. 1 věty první zákona o Ústavním soudu rozhoduje o vyloučení soudce plénum, jde-li o rozhodování v plénu; soudce, jehož se rozhodování o vyloučení týká, nehlasuje.

6. Citované podmínky dle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v posuzovaném případě naplněny nejsou.

7. K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje (srov. např. Pl. ÚS 40/06) tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního fóra soudce ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky vylučující o jeho nepodjatosti legitimní pochybnosti. Aby naopak takové pochybnosti byly založeny, musí existovat racionálně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; pouhé osobní přesvědčení účastníka řízení nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není (avšak i ta předpokládá existenci "objektivního" základu). Poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je založitelný především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž se na roveň klade vztah jakékoli přízně, resp. vztah přátelský či naopak vztah hostilní, ať se ustavil bez souvislosti s daným procesem (dříve), nebo až v jeho rámci, coby důsledek procesních postupů soudu a reakcí účastníka řízení na ně.

8. Stěžovatelka svůj návrh na vyloučení předsedy soudu P. R. odůvodňuje tím, že na něj podala kárný podnět (stejně jako tak učinil i její právní zástupce), a dále odkazuje na důvody uvedené v onom podnětu, které již však v samotném návrhu na vyloučení soudce konkrétně nezmiňuje.

9. Ústavní soud již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 614/18 ze dne 14. 3. 2018 shledal, že samotná skutečnost, že stěžovatel proti soudci v minulosti směřoval podnět k jeho kárnému postihu, nemůže zakládat podjatost daného soudce ve věci stěžovatele. K tomu Ústavní soud dále dodal, že "měl-li by být - obecně vzato - podjatý každý soudce Ústavního soudu, na nějž by byl daným stěžovatelem podán podnět ke kárnému řízení, mohli by být v konečném důsledku buď všichni soudci Ústavního soudu podjatí, nebo by mohla naopak nastat obdobně absurdní situace, kdy by si tímto způsobem postupným vylučováním jednotlivých soudců takový stěžovatel ‚nakonfiguroval' z jeho pohledu nejvhodnější trojici soudců" - respektive ze svého pohledu nejvhodnější složení rozhodujícího tělesa Ústavního soudu. "Bez nutnosti podrobnějšího odůvodnění je tedy zřejmé, že takový přístup by byl ve zjevném rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."

10. V projednávaném případě není důvodu se od tohoto názoru odchylovat. Samo podání (či i zveřejnění) kárného podnětu na předsedu soudu stěžovatelkou (či jejím právním zástupcem) není skutečností, která by mohla zakládat pochybnosti o nepodjatosti předsedy soudu v nynější věci stěžovatelky. Pokud jde o další skutečnosti zmiňované stěžovatelkou (důvody uváděné v samotném kárném podnětu podaném stěžovatelkou), postačí podobně stručně, jako to v návrhu na vyloučení soudce učinila stěžovatelka, uvést, že ani ty nezakládají žádné pochybnosti o nepodjatosti předsedy soudu P. R. v nynější věci. Ostatně stěžovatelčina argumentace obsažená v kárném podnětu se týká zpochybnění kompetence P. R. jako soudce a jako předsedy soudu obecně, a nijak nesouvisí s nynější věcí a nesvědčí o žádném poměru P. R. k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům.

11. Plénum Ústavního soudu tak neshledalo existenci zákonem předvídaných důvodů dle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto rozhodlo, že předseda soudu Pavel Rychetský není vyloučen z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 99/20.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2020

Jaroslav Fenyk, v. r. místopředseda soudu

Odůvodnění

1. Stěžovatelka brojí ústavní stížností proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 957 (č. 391/2020 Sb.), kterým vláda vyhlásila pro území České republiky na dobu od 00:00 hodin dne 5. 10. 2020 na dobu 30 dnů nouzový stav z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s prokázáním výskytu koronaviru na území České republiky, a dále proti usnesení vlády České republiky ze dne 30. 9. 2020 č. 958 (č. 392/2020 Sb.) o přijetí krizového opatření. Petitem svého návrhu se stěžovatelka domáhá vyslovení konstatování, že vláda neústavně zasáhla do jejích základních práv a svobod tím, že citovaná usnesení vydala bez splnění podmínek podle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, a nerespektovala pravidla nastavená v krizovém zákoně ani v ústavním pořádku České republiky. Stěžovatelka rovněž požaduje, aby Ústavní soud vyslovil porušení jejích práv na náboženskou svobodu a na respektování soukromého a rodinného života zaručených čl. 16 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina"), jakož i čl. 1 Listiny, a zakázal vládě, ministerstvu zdravotnictví a dalším ministerstvům a orgánům České republiky pokračovat v porušování těchto práv, k němuž dochází "jejich činností i nečinností v souvislosti s výskytem koronaviru", respektive "v důsledku [této] jejich činnosti i nečinnosti".

2. Dne 22. 10. 2020 stěžovatelka podala Ústavnímu soudu návrh na vyloučení soudkyně Milady Tomkové (a čtyř dalších soudců Ústavního soudů) ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. V uvedeném návrhu stěžovatelka uvádí, že podala kárný podnět vůči pěti soudcům Ústavního soudu, včetně soudkyně Milady Tomkové. Na text kárného podnětu stěžovatelka odkázala s tím, že důvody v něm uvedené uplatňuje také jako důvody pro vyloučení soudkyně z rozhodování v její věci. Mimoto má stěžovatelka za to, že již podání kárného podnětu jak z její strany, tak ze strany jejího právního zástupce a zveřejnění jejího kárného podnětu (což stěžovatelka učinila) musí v souhrnu vést k závěru o nemožnosti soudců nestranně a nezávisle rozhodovat ve věci stěžovatelky. V podnětu ke kárnému postihu, který je přílohou stěžovatelčina návrhu, stěžovatelka soudkyni Miladě Tomkové vytýká její vyjádření v odlišném stanovisku k odůvodnění usnesení sp. zn. Pl. ÚS 8/20 ze dne 22. 4. 2020, které stěžovatelka pokládá za nepodložený hodnotový soud a osobní útok na svého právního zástupce.

4. Soudkyně Milada Tomková se k podané námitce podjatosti vyjádřila tak, že se v dané věci necítí být podjatá; je přesvědčena, že k projednávané věci, k jejím účastníkům ani jejich zástupcům nemá žádný vztah, který by mohl zakládat pochybnosti o její nepodjatosti a důvod pro její vyloučení z účasti na projednávání a rozhodnutí věci.

5. Podle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je soudce vyloučen z projednání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jeho poměr k věci, účastníkům, vedlejším účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jeho nepodjatosti. Podle § 38 odst. 1 věty první zákona o Ústavním soudu rozhoduje o vyloučení soudce plénum, jde-li o rozhodování v plénu; soudce, jehož se rozhodování o vyloučení týká, nehlasuje.

6. Citované podmínky dle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu v posuzovaném případě naplněny nejsou.

7. K otázce podjatosti soudce se Ústavní soud opakovaně vyjadřuje (srov. např. Pl. ÚS 40/06) tak, že nestrannost soudce je třeba posuzovat jednak z hlediska subjektivního, jež vychází z osobního fóra soudce ve vztahu k účastníkům řízení či k věci, jednak z hlediska objektivního, tj. zda soudce skýtá veřejně dostatečné záruky vylučující o jeho nepodjatosti legitimní pochybnosti. Aby naopak takové pochybnosti byly založeny, musí existovat racionálně opodstatněná obava, že soudce není zcela nestranný; pouhé osobní přesvědčení účastníka řízení nepostačí. Na druhé straně se soudce jako nestranný také musí veřejně "jevit", resp. nesmí zde být relevantní námitka, že tomu tak není (avšak i ta předpokládá existenci "objektivního" základu). Poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům ve smyslu § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je založitelný především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž se na roveň klade vztah jakékoli přízně, resp. vztah přátelský či naopak vztah hostilní, ať se ustavil bez souvislosti s daným procesem (dříve), nebo až v jeho rámci, coby důsledek procesních postupů soudu a reakcí účastníka řízení na ně.

8. Stěžovatelka svůj návrh na vyloučení soudkyně Milady Tomkové odůvodňuje tím, že na tuto soudkyni podala kárný podnět (stejně jako tak učinil i její právní zástupce), a dále odkazuje na důvody uvedené v onom podnětu, které již však v samotném návrhu na vyloučení soudkyně konkrétně nezmiňuje.

9. Ústavní soud již v usnesení sp. zn. IV. ÚS 614/18 ze dne 14. 3. 2018 shledal, že samotná skutečnost, že stěžovatel proti soudci v minulosti směřoval podnět k jeho kárnému postihu, nemůže zakládat podjatost daného soudce ve věci stěžovatele. K tomu Ústavní soud dále dodal, že "měl-li by být - obecně vzato - podjatý každý soudce Ústavního soudu, na nějž by byl daným stěžovatelem podán podnět ke kárnému řízení, mohli by být v konečném důsledku buď všichni soudci Ústavního soudu podjatí, nebo by mohla naopak nastat obdobně absurdní situace, kdy by si tímto způsobem postupným vylučováním jednotlivých soudců takový stěžovatel ‚nakonfiguroval' z jeho pohledu nejvhodnější trojici soudců", respektive ze svého pohledu nejvhodnější složení rozhodujícího tělesa Ústavního soudu. "Bez nutnosti podrobnějšího odůvodnění je tedy zřejmé, že takový přístup by byl ve zjevném rozporu s čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod."

10. V projednávaném případě není důvodu se od tohoto názoru odchylovat. Samo podání (či i zveřejnění) kárného podnětu na soudkyni Miladu Tomkovou stěžovatelkou (či jejím právním zástupcem) není skutečností, která by mohla zakládat pochybnosti o nepodjatosti dotčené soudkyně v nynější věci stěžovatelky. Pokud jde o další skutečnosti zmiňované stěžovatelkou (důvody uváděné v samotném kárném podnětu podaném stěžovatelkou), postačí podobně stručně, jako to v návrhu na vyloučení soudkyně učinila stěžovatelka, uvést, že ani ty nezakládají žádné pochybnosti o nepodjatosti soudkyně Milady Tomkové v nynější stěžovatelčině věci. Ostatně skutečnosti, které stěžovatelka ve svém kárném podnětu uvádí, se nijak netýkají nyní rozhodované věci a nejsou ani projevem negativního postoje vůči stěžovatelce či jejímu právnímu zástupci (namítané vyjádření soudkyně Milady Tomkové představovalo kritiku kvality tehdy posuzované ústavní stížnosti, nikoliv osoby advokáta, který ji sepsal).

11. Plénum Ústavního soudu tak neshledalo existenci zákonem předvídaných důvodů dle § 36 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a proto rozhodlo, že soudkyně Milada Tomková není vyloučena z projednání a rozhodování věci vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. Pl. ÚS 99/20.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné. V Brně dne 3. listopadu 2020

Pavel Rychetský, v. r. předseda soudu