Ústavní soud

II. ÚS 1355/23

I. ÚS 1618/23

II. ÚS 1287/23

II. ÚS 1476/23

II. ÚS 1216/23

I. ÚS 1570/23

II. ÚS 1715/23

II. ÚS 1797/22

I. ÚS 1543/23

III. ÚS 1449/23

II. ÚS 876/23

III. ÚS 861/23

I. ÚS 1382/23

III. ÚS 315/23

I. ÚS 1810/23

III. ÚS 472/23

II. ÚS 1397/23

I. ÚS 1697/23

II. ÚS 1166/23

III. ÚS 1378/23

III. ÚS 1438/23

Pl. ÚS 24/23

Pojem „jednotlivá část obce“ (§ 12 zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitých věcí) je třeba ústavně konformně vyložit tak, že touto částí nemusí být pouze souvislá část území obce, nýbrž i konkrétní označené nemovitosti. Možnost obcí zatížit vyšším zdaněním jen určité nemovitosti je rovněž naplněním ústavního principu samosprávy a subsidiarity politické moci (čl. 8 Ústavy České republiky). Jsou to totiž právě místní samosprávy, které mohou efektivně zajistit, aby výše zdanění nemovitostí odpovídala negativním externalitám, které jsou s nimi spojeny v konkrétním místě žití. Možnost do jisté míry individualizovat výši daní z nemovitosti proto sleduje účel zohlednit nerovné zatížení společného prostoru a sdílené infrastruktury v obcích. Má-li daňový subjekt v konkrétním případě za to, že rozhodnutí příslušného finančního úřadu je protizákonné či dokonce protiústavní (včetně neústavní libovůle či diskriminace), má možnost obrany proti tomuto rozhodnutí prostřednictvím opravných prostředků včetně správního soudnictví, přičemž správní soud může v rámci tohoto přezkumu vyslovit i neaplikovatelnost obecně závazné vyhlášky obce (čl. 95 odst. 1 Ústavy).

II. ÚS 119/23

II. ÚS 1331/23

I. ÚS 1353/23

I. ÚS 1817/23

I. ÚS 1149/23

III. ÚS 52/23

II. ÚS 221/21

I. ÚS 800/23

III. ÚS 444/23

I. ÚS 1269/23

II. ÚS 1342/23

II. ÚS 1707/23

II. ÚS 1151/23

II. ÚS 1403/23

III. ÚS 1424/23

III. ÚS 1719/23

I. ÚS 1694/23

I. ÚS 1374/23

III. ÚS 1577/23

IV. ÚS 1299/23

IV. ÚS 1348/23

IV. ÚS 1341/23

IV. ÚS 1713/23

IV. ÚS 1369/23

IV. ÚS 977/23

IV. ÚS 2949/22

IV. ÚS 1453/23

IV. ÚS 1484/23