Výrok
Usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.
Odůvodnění
1. Napadeným usnesením zamítl soud prvního stupně námitku nedostatku pravomoci soudu prvního stupně, kterou vznesli žalovaní ve vyjádření ze dne 28. 4. 2026, tj. ve svém prvním úkonu ve věci, spolu s vyjádřením ve věci samé.
2. Z odůvodnění se podává, že vyšel z rozhodčí doložky sjednané ve smlouvě o úvěru s [Jméno žalobce]., ve které se dohodli spolu se žalovanou 1., že „veškeré majetkové spory z této smlouvy, i spory, které by v budoucnu vznikly z právního vztahu založeného touto smlouvou, je oprávněn rozhodovat podle právního řádu České republiky rozhodce, kterým shodně zvolili [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa] adresa, “. Účastníkem této smlouvy není žalovaný [právnická osoba] ohledem na text rozhodčí doložky dovodil, že pravomoc rozhodce se svěřuje v případě „majetkových sporů“ uzavřených z úvěrové smlouvy, popřípadě spory z budoucích právních vztahů založených úvěrovou smlouvou, nicméně takovým vztahem není směnečný vztah, neboť i v případě zajišťovací funkce směnky jde o samostatný nárok založený směnečnou dohodou. Rozhodčí doložka přitom směnku nijak nezmiňuje. Nadto žalovaný 2. nebyl stranou úvěrové smlouvy, ani v ní uzavřenou rozhodčí doložku neuzavřel. Případná ústní dohoda by byla neplatná. Uzavřená rozhodčí doložka proto nezakládá pravomoc rozhodce pro směnečnou pohledávku. Odkázal na rozhodnutí odvolacího soudu z 29. 4. 2026, č. j. 2 Cmo 55/2026-76, ve kterém odvolací soud poukázal nato, že judikaturu citovanou ve vyjádřeních žalovaných je třeba považovat za překonanou, zejména s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu z 30. 8. 2018, sp. zn. 29 Cdo 4089/2016.
3. Proti tomuto usnesení se včas odvolali oba žalovaní obsahově totožnými odvoláními, v nichž navrhli jeho změnu tak, že napadené usnesení bude zrušeno a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Poukázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, sp. zn 29 Cdo 3969/2013 a sp. zn. 29 Cdo 3613/2009, dle kterých platí, že v případě sporu o zaplacení směnky, která byla vystavena k zajištění povinnost ze smlouvy o revolvingovém úvěru, resp. smlouvy o převodu obchodního podílu je podstatné, že ujednání o směnce i rozhodčí doložka byly součástí jednoho právního jednání, a proto se pravomoc rozhodce vztahovala i na spor ze směnky jakožto zajišťovacího instrumentu použití naplnění závazků plynoucích ze smlouvy. Nesprávný je závěr soudu prvního stupně, že smlouva o úvěru a na ni navazující smluvní dokumentace se nevztahuje na žalovaného 2., když nahlédnutím do dokumentace je zřejmý opak. Dohoda o směnečném zajištění i vystavení směnky přímo navazuje na smlouvu o úvěru co do označení smluvních stran a přímé vazby na dluh ze smlouvy o úvěru, jedná se o jediné právní jednání. Dohoda o směnečném zajištění neobsahuje samostatné vymezení smluvních stran, na smlouvu o úvěru obsahově přímo navazuje, jedná se o pokračování a část smlouvy o úvěru. Rozhodčí doložka a směnečné ujednání je součást téhož právního jednání. Z obsahu dokumentace vyplývá, že byly uzavřeny v jeden den a jedna bez druhé by nebyla uzavřena. Soud neprovedl posouzení obsahu směnečného ujednání ani nezkoumal, zda byla blankosměnka normativně včleněna do širšího smluvního rámce úvěru.
4. Žalobce ve vyjádření ve věci samé k námitce nedostatku pravomoci soudu poukázal na dosavadní rozhodovací praxi k dané problematice mezi stejnými nebo obdobnými účastníky řízení s typově shodným základem, kdy daná námitka byla zamítnuta a tento závěr potvrzen odvolacím soudem jako věcně správný. Dále se vyjádřil k jednotlivým námitkám žalovaných uplatněných ve vyjádření ve věci samé.
5. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které mu předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), aniž k projednání nařizoval jednání [§ 214 odst. 2 písm. c) o. s. ř.].
6. Vyšel přitom z toho, co považoval za osvědčené již soud prvního stupně, tj. že rozhodčí doložka je v čl. VII. součástí smlouvy o úvěru č. [číslo smlouvy] uzavřené dne 22.12.2022 mezi úvěrujícím [Jméno žalobce]. a úvěrovaným [Anonymizováno] [Anonymizováno] [Jméno žalované]. Účastníkem této smlouvy není žalovaný 2. Ten je sice v záhlaví uveden, ale smlouvu nepodepsal za sebe jako fyzickou osobu a lze se jen domnívat, že ji podepsal za žalovaného 1. (jako úvěrovaného). K zajištění všech splatných pohledávek vyplývajících ze smlouvy o úvěru výše uvedené pak byla vystavena téhož dne blankosměnka a dohoda o směnečném zajištění s vyplňovacím oprávnění, ve které se úvěrující a úvěrovaný dohodli na způsobu jejího vyplnění a použití. Jako úvěrovaný ji podepsal žalovaný 1. Sjednaná rozhodčí doložka v čl. VII. smlouvy o úvěru je přitom definována tak, že se „smluvní strany na základě zák.č. 216/1994 Sb. dohodly, že veškeré majetkové spory z této smlouvy, i spory, které by v budoucnu vznikly z právního vztahu založeného touto smlouvu, je oprávněn rozhodovat podle právního řádu České republiky rozhodce, kterým shodně zvolili [Anonymizováno] [Anonymizováno] [adresa] adresa, .“
7. Se soudem prvního stupně lze souhlasit v tom, že směnečný závazek, jehož zaplacení je předmětem řízení, je zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který je původem jeho vzniku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1141/2006 ze dne 28. 8. 2008). Směnka je v právní teorii obvykle definována jako dlužnický dokonalý cenný papír, jímž za předpokladu splnění přísných formálních náležitostí vzniká přímý, bezpodmínečný, nesporný a abstraktní závazek určité osoby zaplatit majiteli směnky v určitém místě a čase stanovenou peněžitou částku. I když se vystavení směnky zpravidla opírá o určitý důvod (kauzu), vzniká ze směnky specifický (směnečný) právní vztah, jehož abstraktní charakter tkví v tom, že právní důvod (kauza) není pro jeho existenci významný a ze směnky nevyplývá. Směnečný závazek je přitom zcela samostatný a oddělený od případného závazku, který byl původem jeho vzniku. Vzhledem k tomu, že zákon nerozlišuje jednotlivé druhy směnek (právní teorie vymezuje rozdíly mezi směnkami pro soluto, pro solvendo a směnkami zajišťovacími), je třeba i v případě tzv. směnek zajišťovacích dovodit, že nejsou akcesorickým závazkem ve vztahu k závazku jinému (jde o prostředek zajištění, a nikoliv o zajišťovací závazek). Okolnost, že podle dohody účastníků je účelem směnky zajistit splnění určitého závazku, se pak projeví v okruhu tzv. kauzálních námitek (čl. I § 17 zákona č. 191/ 1950 Sb.), jimiž se dlužník ze zajišťovací směnky může bránit povinnosti ze směnky plnit (srov. např. důvody rozhodnutí uveřejněného pod číslem 59/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z výše vymezené povahy zajišťovací směnky dále vyplývá, že plněním na zajišťovací směnku (na rozdíl od plnění z titulu ručení či zástavního práva) zajištěná pohledávka nezaniká a stejně tak plněním na zajištěnou pohledávku nezaniká pohledávka ze zajišťovací směnky. Je-li směnkou zajištěno splnění pohledávky za třetí osobou (odlišnou od dlužníka ze směnky) (k této možnosti viz důvody rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 13. 5. 1998, sp. zn. 1 Odon 140/97), zaplacením takové směnky plní směnečný dlužník svůj vlastní dluh ze směnky.
8. Judikatura soudů vyšších stupňů k problematice pravomoci rozhodce k projednání směnečných sporů v současné době stojí na závěrech, že pro posouzení, zda spor o zaplacení směnky má být projednán v řízení před rozhodci, není určující jen to, jakou funkci sporná směnka podle ujednání účastníků plnila ve vtahu k základnímu právnímu poměru účastníků a že případný spor o takovou (mimosměnečnou) pohledávku účastníci svěřili rozhodčí smlouvou k projednání a rozhodnutí rozhodci. Okolnost, že sporná směnka zajišťuje kauzální pohledávku, ohledně níž byla sjednána rozhodčí doložka, ještě bez dalšího neznamená, že také k projednání a rozhodnutí směnečného sporu mezi účastníky je dána pravomoc rozhodce (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 4089/2016 z 30.8.2018). I Ústavní soud pak ve svých rozhodnutích ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 2615/11 nebo I. ÚS 1720/12 z 31. 5. 2012 konstatoval, že spor o zajištění směnky nelze podřazovat pod spory v souvislosti s předmětnou (obecně právní – kauzální) smlouvou, jedná se o zcela samostatné spory s jiným právním základem a je proto nutné, aby rozhodčí smlouva zakládala pravomoc rozhodce, více rozhodců nebo stálého rozhodčího soudu i ve směnečných sporech, aby v textu doložky byly směnečné spory přímo zmíněny.
9. S ohledem na výše citovaná rozhodnutí je třeba konstatovat, že závěry vyjádřené v rozhodnutích Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1130/2011, sp. zn. 3969/2013 a sp. zn. 3613/2009, na která odkazují žalovaní, byly překonány právě rozhodnutími později přijatými.
10. V projednávané věci byla rozhodčí doložka sjednána tak, že konkrétní rozhodce je oprávněn rozhodovat veškeré majetkové spory vyplývající ze smlouvy o úvěru č. [číslo smlouvy], i spory které by v budoucnu vznikly z právního vztahu založeného touto smlouvou. Směnečný spor, který je předmětem řízení, však takovým majetkovým sporem není a na tom nic nemění ani jeho zajišťovací charakter ve vztahu k uzavřené smlouvě o úvěru, ani skutečnost, že veškerá dokumentace byla uzavřena v jeden den. Jedná se o nárok zcela samostatný, založený dohodou o směnečném zajištění a vyplňovacím oprávnění blankosměnky. Nadto žalovaný 2. nebyl smluvní stranou uzavřené úvěrové smlouvy, ani v ní uzavřené rozhodčí doložky, neboť je sice v jejím záhlaví uveden, nicméně tuto nepodepsal a případná ústní dohoda by byla neplatná (§ 3 odst. 1 zák.č. 216/1994 Sb.). Ve vztahu k němu nelze proto dospět vůbec k závěru, že byla platně sjednána rozhodčí doložka, a byla by dána pravomoc rozhodce k rozhodnutí sporu.
11. Námitka žalovaných ve smyslu § 106 o. s. ř. o tom, že pro rozhodnutí v této věci nejsou příslušné soudy, nýbrž že žaloba má být projednána a rozhodnuto o ní v rozhodčím řízení není s ohledem na výše uvedené důvodná.
12. Napadené usnesení soudu prvního stupně je tedy věcně správné, a proto bylo odvolacím soudem podle § 219 o. s. ř. potvrzeno.