Směrnice Rady ze dne 24. dubna 1972 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel a kontroly povinnosti uzavřít pro případ takové odpovědnosti pojištění (72/166/EHS)
RADA EVROPSKÝCH SPOLEČENSTVÍ,
s ohledem na Smlouvu o založení Evropského hospodářského společenství, a zejména na článek 100 této smlouvy,
s ohledem na návrh Komise,
s ohledem na stanovisko Evropského parlamentu,
s ohledem na stanovisko Hospodářského a sociálního výboru,
vzhledem k tomu, že cílem Smlouvy je vytvořit společný trh, který má vlastnosti obdobné vnitřnímu trhu, a že jednou z nezbytných podmínek pro dosažení tohoto cíle je umožnit volný pohyb zboží a osob;
vzhledem k tomu, že jediným účelem hraničních kontrol povinného pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel je chránit zájmy osob, které se mohly stát obětmi nehod způsobených těmito vozidly; že existence takových hraničních kontrol vyplývá z rozdílů mezi požadavky jednotlivých států v této oblasti;
vzhledem k tomu, že tyto rozdíly jsou takové, že by mohly bránit volnému pohybu motorových vozidel a osob uvnitř Společenství; že mají tudíž přímý dopad na vytváření a fungování společného trhu;
vzhledem k tomu, že doporučení Komise ze dne 21. června 1968 o podmínkách výkonu celní kontroly cestujících překračujících hranice uvnitř Společenství členské státy vyzývá, aby kontrolovaly cestující a jejich motorová vozidla pouze za výjimečných okolností a aby odstranily fyzické zábrany u stanovišť celní kontroly;
vzhledem k tomu, že je žádoucí, aby si obyvatelé členských států začali více uvědomovat skutečnost společného trhu a aby pro tento účel byla učiněna opatření k další liberalizaci pravidel týkajících se pohybu osob a motorových vozidel mezi členskými státy; že potřebnost takových opatření opakovaně zdůraznili členové Evropského parlamentu;
vzhledem k tomu, že takové uvolnění pravidel týkajících se pohybu cestujících je dalším krokem k tomu, aby si členské státy vzájemně otevřely trhy a aby se vytvořily podmínky obdobné podmínkám vnitřního trhu;
vzhledem k tomu, že kontrolu zelených karet vozidel, která mají obvyklé stanoviště v jednom členském státě, při vstupu na území jiného členského státu lze zrušit dohodou mezi šesti národními kancelářemi pojistitelů, přičemž by každá národní kancelář v souladu s vnitrostátními právními předpisy zaručila uspokojení všech oprávněných nároků vzniklých z věcných škod a škod na zdraví, které byly způsobeny na jeho území některým z těchto vozidel, ať bylo či nebylo pojištěno;
vzhledem k tomu, že taková dohoda o zárukách předpokládá, že všechna motorová vozidla Společenství, která se pohybují na území Společenství, jsou pojištěna; že vnitrostátní právní předpisy každého členského státu by proto měly zajistit povinné pojištění vozidel pro případ občanskoprávní odpovědnosti platné na celém území Společenství; že tyto vnitrostátní právní předpisy mohou nicméně stanovit výjimky pro určité osoby a určité typy vozidel;
vzhledem k tomu, že systém stanovený touto směrnicí by se mohl rozšířit na vozidla mající obvyklé stanoviště na území kterékoli třetí země, s níž národní kanceláře šesti členských států uzavřou podobnou dohodu;
Článek 1
Pro účely této směrnice se rozumí:
1. „vozidlem“ jakékoli motorové vozidlo určené k pohybu po souši, s mechanickým pohonem, nepohybující se však po kolejích, a jakékoli přípojné vozidlo, ať již připojené či nepřipojené;
2. „poškozeným“ jakákoli osoba, která má právo na náhradu jakékoli věcné škody nebo škody na zdraví způsobené vozidly;
3. „národní kanceláří pojistitelů“ profesní organizace vytvořená v souladu s doporučením č. 5, přijatým 25. ledna 1949 Podvýborem pro silniční dopravu při Výboru pro vnitrozemskou dopravu Evropské hospodářské komise Organizace spojených národů, sdružující pojišťovny, které jsou v určitém státě oprávněny provozovat pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel;
4. „územím, na němž má vozidlo obvyklé stanoviště“
území státu, jehož poznávací značku vozidlo má, nehledě na to, zda uvedená poznávací značka je trvalá nebo dočasná nebo
pokud se pro určitý typ vozidla evidence nevyžaduje, ale na vozidle je umístěna pojišťovací značka nebo rozlišovací značka, která je obdobou poznávací značky, území státu, v němž pojišťovací značka nebo rozlišovací značka byly vydány, nebo
pokud se pro určité typy vozidel nevyžaduje ani poznávací značka, ani pojišťovací značka ani rozlišovací značka území státu, v němž má držitel vozidla trvalé bydliště, nebo
pokud jsou vozidla bez poznávací značky nebo s poznávací značkou, která neodpovídá nebo přestala odpovídat vozidlu, a stala se účastníky nehody, území státu, v kterém k nehodě došlo, za účelem likvidace škody, jak stanoví první odrážka čl. 2 odst. 2 této směrnice nebo čl. 1 odst. 4 druhé směrnice Rady 84/5/EHS ze dne 30. prosince 1983 o sbližování právních předpisů členských států týkajících se pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel(Úř. věst. L 8, 11.1.1984, s. 17.);
5. „zelenou kartou“ mezinárodní osvědčení o pojištění vydané jménem národní kanceláře v souladu s doporučením č. 5, přijatým 25. ledna 1949 Podvýborem pro silniční dopravu při Výboru pro vnitrozemskou dopravu Evropské hospodářské komise Organizace spojených národů.
Článek 2
1. Členské státy upustí od vykonávání kontrol pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území jiného členského státu, jakož i vozidel, která mají obvyklé stanoviště na území třetí země, a vstupují na jejich území z území jiného členského státu. Mohou však provádět nesoustavné kontroly pojištění, pokud nejsou diskriminační a jsou prováděny v rámci kontroly, která není zaměřena výlučně na ověřování pojištění.
2. Pokud jde o vozidla, která mají obvyklé stanoviště na území členského státu, uplatní se ustanovení této směrnice, s výjimkou článku 3 a 4,
poté, co bude mezi devíti národními kancelářemi pojistitelů uzavřena dohoda, podle níž každá národní kancelář v souladu s vlastními vnitrostátními právními předpisy o povinném pojištění zaručí vyřízení nároků souvisejících s nehodami, k nimž došlo na jejím území a které byly způsobeny vozidly s obvyklým stanovištěm na území jiného členského státu, ať už tato vozidla jsou či nejsou pojištěna,
od data, které Komise stanoví poté, co v úzké spolupráci s členskými státy zjistí, že taková dohoda byla uzavřena,
po dobu trvání této dohody.
Článek 3
1. Každý členský stát přijme s přihlédnutím k článku 4 veškerá nezbytná opatření, aby zajistil, že občanskoprávní odpovědnost z provozu vozidel, která mají obvyklé stanoviště na jeho území, byla kryta pojištěním. Rozsah pojištěné odpovědnosti a podmínky pojistného krytí se určí na základě těchto opatření.
2. Každý členský stát je povinen přijmout veškerá nezbytná opatření, aby pojistná smlouva kryla také
podle právních předpisů platných v ostatních členských státech jakoukoli věcnou škodu nebo škodu na zdraví způsobenou na území těchto států,
jakoukoli věcnou škodu nebo škodu na zdraví, kterou utrpí příslušníci členských států během přímé cesty mezi dvěma územími, na něž se vztahuje Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství, neexistuje-li národní kancelář pojistitelů odpovědná za území, kterým projíždějí; v tom případě je věcná škoda nebo škoda na zdraví kryta podle zákonů o povinném pojištění platných v členském státě, na jehož území má vozidlo obvyklé stanoviště.
Článek 4
Členský stát se může odchýlit od článku 3, pokud jde o
a) určité fyzické nebo právnické osoby, veřejnoprávní nebo soukromoprávní; příslušný stát sestaví seznam takových osob a oznámí jej ostatním členským státům a Komisi.
Členský stát, který takto postupuje, přijme potřebná opatření, aby zabezpečil, že bude vyplacena náhrada za jakoukoli věcnou škodu nebo škodu na zdraví způsobenou na jeho území a na území jiných členských států vozidly, která takovým osobám patří. Zejména určí v zemi, kde vznikne věcná škoda nebo škoda na zdraví, orgán nebo subjekt odpovědný za odškodnění poškozených v souladu s právními předpisy uvedeného státu v případech, kdy postup stanovený v čl. 2 odst. 2 první odrážce nelze použít. Předá Komisi seznam osob, které jsou osvobozeny od povinného pojištění, a orgánů nebo subjektů odpovědných za odškodnění. Komise tento seznam zveřejní,
b) určité typy vozidel nebo určitá vozidla, která mají zvláštní poznávací značku; příslušný stát sestaví seznam takových typů nebo takových vozidel a oznámí jej ostatním členským státům a Komisi.
V tom případě členské státy zajistí, aby s vozidly uvedenými v prvním pododstavci tohoto písmene bylo zacházeno stejným způsobem jako s vozidly, pro které nebyla splněna pojistná povinnost podle čl. 3 odst. 1. Orgán pro odškodnění členského státu, v němž došlo k nehodě, tak bude mít nárok vůči záručnímu fondu podle čl. 1 odst. 4 směrnice 84/5/EHS v členském státě, kde má vozidlo své obvyklé stanoviště.
Po uplynutí pěti let ode dne vstupu směrnice Evropského parlamentu a Rady 2005/14/ES ze dne 11. května 2005, kterou se mění směrnice Rady 72/166/EHS, 84/5/EHS, 88/357/EHS a 90/232/EHS a směrnice Evropského parlamentu a Rady 2000/26/ES o pojištění občanskoprávní odpovědnosti z provozu motorových vozidel(Úř. věst. L 149, 11.6.2005, s. 14.), v platnost, poskytnou členské státy Komisi zprávu o provádění a praktickém uplatňování tohoto písmene. Jakmile Komise tyto zprávy přezkoumá a pokud tak uzná za vhodné, předá návrhy na nahrazení nebo zrušení této výjimky.
Článek 5
Každý členský stát zabezpečí, aby způsobí-li na jeho území nehodu vozidlo, které má obvyklé stanoviště na území jiného členského státu, národní kancelář pojistitelů, aniž by tím byl dotčen závazek, o němž se hovoří v čl. 2 odst. 2 první odrážce, získala informace
o území, na němž má toto vozidlo obvyklé stanoviště, a o jeho poznávací značce, pokud existuje,
pokud je to možné, o údajích o pojištění vozidla obvykle uváděných v zelené kartě, které má k dispozici držitel vozidla, v rozsahu požadovaném členským státem, na jehož území má vozidlo obvyklé stanoviště.
Článek 6
Článek 7
1. Každé vozidlo, které má obvyklé stanoviště na území třetí země nebo na mimoevropském území členského státu, musí být před vstupem na území, na němž platí Smlouva o založení Evropského hospodářského společenství, opatřeno buď platnou zelenou kartou, nebo potvrzením o hraničním pojištění, které prokazují, že vozidlo je pojištěno v souladu s článkem 6.
2. S vozidly, která mají obvyklé stanoviště ve třetí zemi, se však zachází jako s vozidly, která mají obvyklé stanoviště ve Společenství, jestliže národní kanceláře všech členských států, každá zvlášť a každá podle vlastních vnitrostátních právních předpisů o povinném pojištění zaručí, že vypořádá nároky související s nehodami, ke kterým dojde na jejich území a jsou způsobeny těmito vozidly.
3. Komise poté, co v úzké spolupráci s členskými státy zjistí, že závazky zmíněné v předchozím odstavci byly přijaty, stanoví od kterého data a pro které typy vozidel členské státy nebudou vyžadovat předložení dokladů uvedených v odstavci 1.