PŘÍLOHA I STANOVENÍ EMISÍ CO2 A SPOTŘEBY PALIVA

1. OBLAST PŮSOBNOSTI

Tato směrnice se vztahuje na měření emisí oxidu uhličitého (CO₂) a spotřeby paliva motorových vozidel kategorií M₁ a N₁.

Nevztahuje se na vozidla kategorie N₁, jestliže jsou splněny obě tyto podmínky

• pro typ motoru montovaného do tohoto typu vozidla bylo uděleno schválení typu podle směrnice 88/77/EHS a

• celková celosvětová roční produkce vozidel kategorie N₁ dotyčného výrobce je menší než 2000 jednotek.

Žádost o ES schválení typu podle čl. 3 odst. 4 směrnice 70/156/EHS pro typ vozidla z hlediska emisí CO₂ a spotřeby paliva podává výrobce.

Vzor informačního dokumentu je v příloze II směrnice 70/220/EHS. Je-li již známo, uvede se též číslo schválení typu. Popřípadě se předloží kopie jiných schválení typu s odpovídajícími údaji pro rozšíření schválení podle bodu 11. U speciálních vozidel se zvláště úspornou spotřebou paliva mohou být na žádost technické zkušebny provádějící zkoušky nebo výrobce vzaty v úvahu doplňkové technické informace.

Pokud technická zkušebna příslušná pro zkoušky pro schválení typu provádí tyto zkoušky sama, předloží se jí pro zkoušku popsanou v bodě 6 vozidlo představující typ vozidla, který má být schválen. U vozidel kategorií M₁ a N₁, jejichžtyp byl schválen z hlediska jejich emisí podle směrnice 70/220/EHS, zkontroluje technická zkušebna během zkoušky, zda vozidlo vyhovuje mezním hodnotám emisí platným pro daný typ, jak je stanoví směrnice 70/220/EHS.

Jsou-li splněny odpovídající požadavky, udělí se ES schválení typu podle čl. 4 odst. 3 směrnice 70/156/EHS.

Vzor osvědčení ES schválení typu je uveden v příloze II.

Pro každý schválený typ vozidla se přidělí číslo schválení typu podle přílohy VII směrnice 70/156/EHS. Tentýž členský stát nesmí přidělit stejné číslo jinému typu vozidla.

Emise CO₂ se měří v průběhu zkušebního cyklu, který simuluje městský a mimoměstský provoz a je popsán v dodatku 1 přílohy III směrnice 70/220/EHS ve znění pozdějších předpisů.

Výsledky zkoušky se vyjádří jako emise oxidu uhličitého v g/km se zaokrouhlením na nejbližší celé číslo.

Spotřeba paliva se vypočte podle bodu 7 metodou uhlíkové bilance s použitím změřených emisí CO₂ a ostatních emisí sloučenin uhlíku (CO a HC). Výsledky se zaokrouhlí na první desetinné místo.

Ke zkouškám se musí použít příslušná referenční paliva definovaná v příloze IX směrnice 70/220/EHS ve znění pozdějších předpisů.

U LPG a NG se musí použít palivo, které zvolil výrobce k měření netto výkonu podle přílohy I směrnice 80/1269/EHS. Zvolené palivo musí být uvedeno v dokumentu sdělení definovaném v příloze II.

K výpočtu uvedenému v bodu 4.3 se použijí následující vlastnosti paliva:

Vozidlo musí být předáno v dobrém mechanickém stavu. Musí být zajeté a před zkouškou musí mít ujeto nejméně 3000 km, avšak méně než 15000 km.

Motor a ovládací zařízení vozidla musí být seřízeny podle předpisu výrobce. Tento požadavek se zejména též vztahuje na seřízení volnoběhu, na zařízení pro studený start a na systém řízení emisí škodlivin ve výfukových plynech.

Zkušebna může ověřit, zda jízdní vlastnosti vozidla odpovídají údajům výrobce a zda může být použito za běžných provozních podmínek, zvláště při startování za studena a za tepla.

Vozidlo musí být před zkouškou uloženo v místnosti, ve které se trvale udržuje teplota v rozsahu od 293 K do 303 K (20 °C až 30 °C). Tato stabilizace musí trvat nejméně šest hodin a do doby, kdy teplota mazacího oleje motoru a chladiva dosáhne úrovně teploty místnosti s odchylkou v mezích ± 2 K. Na žádost výrobce může být zkouška provedena nejdéle do 30 hodin od použití vozidla při běžné teplotě.

Na žádost výrobce se mohou vozidla se zážehovými motory před zkouškou stabilizovat postupem podle bodu 5.2.1 přílohy VI směrnice 70/220/EHS v platném znění. Vozidla se vznětovými motory se mohou před zkouškou stabilizovat postupem podle bodu 5.3 přílohy III téže směrnice.

Během zkoušky mohou být v činnosti pouze zařízení nutná pro funkci vozidla při zkoušce. Je-li na vstupu do karburátoru ručně ovládané zařízení k předehřívání nasávaného vzduchu, musí být v poloze „léto“. V zásadě musí být v provozu pomocná zařízení nutná k běžnému provozu vozidla.

Je-li ventilátor chladiče řízen v závislosti na teplotě, musí být v činnosti, jako by tomu bylo běžně na vozidle. Systém vytápění prostoru pro cestující nesmí být v činnosti, právě tak nesmí být v činnosti klimatizační systém, pouze jeho kompresor musí být v běžném provozu.

Je-li na vozidle zařízení k přeplňování, musí být v běžném provozu.

Použijí se maziva doporučená výrobcem a uvedou se ve zkušebním protokolu.

Použijí se pneumatiky, které jsou jedním z typů udaných výrobcem vozidla jako původní vybavení, a nahustí se na tlak doporučený pro zatížení a rychlost při zkoušce (jejich hodnoty se v případě potřeby přizpůsobí provozu zkušebního zařízení za podmínek zkoušky). Použitý tlak se uvede ve zkušebním protokolu.

Zkušební cyklus je popsán v dodatku 1 přílohy III směrnice 70/220/EHS v platném znění, včetně části I (městský cyklus) a části II (mimoměstský cyklus). Všechny předpisy pro jízdu obsažené v tomto dodatku se použijí k měření CO₂.

Vozidla, která nedosahují hodnot akcelerace a maximální rychlosti požadovaných ve zkušebním cyklu, musí být řízena s plně stlačeným akcelerátorem, dokud opět nedosáhnou požadované provozní křivky. Odchylky od zkušebního cyklu musí být zaznamenány ve zkušebním protokolu.

Hmotnost vozidla v pohotovostním stavu zmenšená o jednotnou hmotnost řidiče 75 kg a zvětšená o jednotnou hmotnost 100 kg.

Seřízení zatížení a setrvačných hmotností dynamometru se určí podle přílohy III směrnice 70/220/EHS ve znění pozdějších předpisů.

Pro účely stanovení emisí CO ₂ a s tím spojené spotřeby paliva se zvolí setrvačná hmotnost k seřízení dynamometru podle následující tabulky:

Pokud na dynamometru není k dispozici odpovídající setrvačná hmotnost, použije se větší hodnota co nejbližší referenční hmotnosti vozidla.

Jestliže se k seřízení dynamometru použije alternativní metoda, seřídí se brzda na hodnoty Pa podle výše uvedené tabulky.

Emise plynných škodlivin se vypočítají podle rovnice:

, (1)

kde je:

Výpočet objemu v případě použití odběrného zařízení s proměnlivým zřeďováním a s udržováním konstantního průtoku clonou nebo Venturiho trubicí. Průběžně se zaznamenávají parametry, z nichž lze zjistit objemový průtok, a vypočte se celkový objem za dobu trvání zkoušky.

Výpočet objemu v případě použití odběrného zařízení s objemovým čerpadlem. Objem zředěného výfukového plynu v systémech s objemovým čerpadlem se vypočte podle vzorce:

V = Vo · N,

kde je:

Korekce objemu zředěného výfukového plynu na běžné podmínky. Objem zředěného výfukového plynu se koriguje podle vzorce:

, (2)

ve kterém:

, (3)

kde je:

, (4)

kde je:

Faktor ředění se vypočítá takto:

kde:

Podmínky okolí:

okolní teplota: 23 °C = 296,2 K,

barometrický tlak: P_B = 101,33 kPa.

Objem změřený a redukovaný na běžné podmínky:

V = 51961 l

Hodnoty koncentrace změřené analyzátorem:

Faktor ředění (DF) (viz vzorec (5)):

DF = 13,4CCO2 + CCH + CCO 10- 4

DF = 13,41,6 + 92 + 470 10- 4

DF = 8,091

Výpočet korigované koncentrace škodlivin v jímacím vaku:

Hmotnostní emise HC (viz vzorce (4) a (1)):

, (4)

CHC = 92 - 3 1 - 18,091

CHC = 89,371 ppm

, (1)

QHC = 0,619

MHC = 89,371 · 51961 · 0,619 · 10- 6 · 1d

MHC = 2,88d g/km

Hmotnostní emise CO (viz vzorec (1)):

(1)

QCO = 1,25

MCO = 470 · 51961 · 1,25 · 10- 6 · 1d

MCO = 30,5d g/km

Hmotnostní emise CO₂ (viz vzorec (1)):

(4)

CCO2 = 1,6 - 0,03 1 - 18,091

CCO2 = 1,573% obj.

QCO2 = 1,964

(1)

MCO2 = 1,573 · 51961 · 1,964 · 10- 2 · 1d

MCO2 = 1 605,27d g/km

Měření HC u vznětových motorů

Průměrná koncentrace HC, která se použije ke stanovení hmotnostních emisí HC u vznětových motorů, se vypočte podle vzorce:

, (7)

kde je:

Jestliže hodnota CO₂ naměřená technickou zkušebnou nepřekročí hodnotu udanou výrobcem o více než 4 %, přijme se hodnota udaná výrobcem jako hodnota pro schválení typu. Změřená hodnota může být nižší bez jakéhokoli omezení.

Jestliže změřená hodnota CO₂ překročí hodnotu udanou výrobcem o více než 4 %, podrobí se totéž vozidlo další zkoušce.

Jestliže průměr z výsledků obou zkoušek nepřekročí hodnotu udanou výrobcem o více než 4 %, přijme se hodnota udaná výrobcem jako hodnota pro schválení typu.

Jestliže tento průměr opět překračuje hodnotu udanou výrobcem o více než 4 %, provede se na tomtéž vozidle závěrečná zkouška.

Jako hodnota pro schválení typu se přijme průměr z výsledků těchto tří zkoušek.

Spotřeba paliva se vypočítává z emisí uhlovodíků, oxidu uhelnatého a oxidu uhličitého podle bodu 6.

Spotřeba paliva vyjádřená v litrech na 100 km (u benzinu, LPG nebo motorové nafty) nebo v m³ na 100 km (u NG) se vypočítá podle následujících vzorců(U vozidla, které může používat jako palivo jak benzin, tak plynné palivo, se postup opakuje pro druhé z paliv. Vozidla, která mohou používat jako palivo jak benzin, tak plynné palivo, avšak u nichž je benzinový systém namontován jen pro nouzové účely nebo pro startování a u nichž nádrž na benzin nemůže obsahovat více než 15 litrů benzinu, se pro zkoušku pokládají za vozidla, která mohou používat jako palivo pouze plynné palivo.):

• a) u vozidel se zážehovým motorem používajících jako palivo benzin:

  FC = 0,1154/D × 0,866 × THC × 0,429 × CO × (0,273 × CO2

• b) u vozidel se zážehovým motorem používajících jako palivo LPG:

  FCnorm = 0,1212/0,538 × 0,825 × THC + 0,429 × CO + 0,273 × CO2

  Jestliže se složení paliva použitého pro zkoušku liší od složení uvažovaného pro výpočet normalizované spotřeby, může se na žádost výrobce užít korekční faktor takto:

  FCnorm = 0,1212/0,538 × cf × 0,825 × THC+ 0,429 × CO + 0,273 × C02

  Korekční faktor cf, který se může použít, se určí takto:

  cf = 0,825 + 0,0693 × nskut,

  kde:

  n_skutskutečný poměr H/C použitého paliva;

V těchto vzorcích znamená:

V případě změn schválení typu udělených podle této směrnice se použije článek 5 směrnice 70/156/EHS.

Opatření k zajištění shodnosti výroby z hlediska emisí CO₂ z vozidel se zpravidla kontrolují na základě popisu v osvědčení schválení typu podle přílohy II této směrnice a podle článku 10 směrnice 70/156/EHS.

Není-li příslušný orgán s kontrolním postupem výrobce spokojen, použijí se body 2.4.2 a 2.4.3 přílohy X směrnice 70/156/EHS.

Jestliže pro určitý typ vozidla bylo schválení jednou nebo vícekrát rozšířeno, provedou se zkoušky na vozidle (vozidlech) popsaném v dokumentaci přiložené k první žádosti o schválení typu.

Shodnost výroby vozidla z hlediska zkoušky CO₂.

Ze sériové výroby se náhodným výběrem odeberou tři vozidla a podrobí zkouškám podle bodu 6 této přílohy.

Je-li příslušný orgán spokojen se směrodatnou odchylkou výroby udanou výrobcem podle přílohy X směrnice 70/156/EHS, provedou se zkoušky podle bodu 9.2 této přílohy.

Není-li příslušný orgán spokojen se směrodatnou odchylkou výroby udanou výrobcem podle přílohy X směrnice 70/156/EHS, provedou se zkoušky podle bodu 9.3 této přílohy.

Výroba určité série se pokládá za shodnou nebo neshodnou na základě zkoušek tří náhodně vybraných vozidel, jejichž výsledky vedly podle zkušebních kritérií pro CO₂ uvedených v odpovídajcící tabulce k rozhodnutí o přijetí nebo zamítnutí.

Jestliže se k rozhodnutí o přijetí nebo zamítnutí z hlediska CO₂ nedospěje, podrobí se zkoušce další vozidlo (viz obrázek I/8).

Bez ohledu na bod 5.1.1 této přílohy se zkouškám podrobují vozidla, která dosud neujela žádnou vzdálenost.

Avšak na žádost výrobce mohou být zkouškám podrobena vozidla, která byla zajeta ujetím vzdálenosti do 15000 km.

V tomto případě si postup záběhu určí výrobce, který se zaváže, že na dotyčných vozidlech neprovede žádné seřízení.

Požádá-li výrobce o provedení záběhu (v délce x km, kde x ≤ 15000 km), může být použit tento postup:

• na prvním zkoušeném vozidle (kterým může být vozidlo předané ke schválení typu) se změří emise CO₂ při nule a při x km,

• vypočte se součinitel vývoje emisí mezi nulou a x km:

  EC = Emise při x kmEmise při null km;

  jeho hodnota může být menší než jedna,

• u dalších vozidel se záběh neuskuteční, avšak jejich emise při nule km se upraví součinitelem vývoje emisí EC.

  V tomto případě se berou v úvahu tyto hodnoty:

  • hodnota při x km podle prvního vozidla,

  • hodnoty při nule km násobené součinitelem vývoje emisí podle dalších vozidel.

Alternativně k tomuto postupu může výrobce vozidla použít fixní hodnotu součinitele vývoje EC rovnou 0,92 a tímto součinitelem násobit všechny hodnoty CO₂ naměřené při nule km.

Pro zkoušky se použijí referenční paliva popsaná v příloze IX a příloze IXa směrnice 70/220/EHS v platném znění.

Níže je uveden postup, který se použije k ověření shodnosti výroby z hlediska emisí CO₂, je-li směrodatná odchylka výroby udaná výrobcem vyhovující.

Postup odběru vzorků při výběru o rozsahu nejméně tří vzorků se zvolí tak, aby pravděpodobnost, že série na základě zkoušky vyhoví, přestože 40 % výrobků je vadných, byla 0,95 (riziko výrobce se rovná 5 %), zatímco pravděpodobnost, že série bude přijata, přestože 65 % výrobků je vadných, byla 0,1 (riziko zákazníka se rovná 10 %).

Použije se níže uvedený postup (viz obrázek I/8).

Vychází se z těchto předpokladů: L = přirozený logaritmus hodnoty emisí CO2 pro schválení typu

Pro daný výběr se vypočte statistická charakteristika zkoušky jako součet směrodatných odchylek až po mezní hodnotu podle vzorce:

1s Σi =1nL - xi

Pak platí:

• je-li statistická charakteristika zkoušky větší než hodnota kritéria pro přijetí série uvedená pro danou velikost výběru v tabulce I/–/9.2.5, je výsledek zkoušky vyhovující,

• je-li statistická charakteristika zkoušky menší než hodnota kritéria pro zamítnutí série uvedená pro danou velikost výběru v tabulce I/–/9.2.5, je výsledek zkoušky nevyhovující,

• v ostatních případech se zkoušce podle bodu 6 této přílohy podrobí další vozidlo a použije se postup pro výběr o jeden zkušební vzorek větší.

TABULKA I/–/9.2.5

Níže je uveden postup, který se použije k ověření shodnosti výroby z hlediska emisí CO₂, jsou-li údaje výrobce o směrodatné odchylce výroby neuspokojivé nebo nedostupné.

Postup odběru vzorků při výběru o rozsahu nejméně tří vzorků se zvolí tak, aby pravděpodobnost, že série na základě zkoušky vyhoví, přestože 40 % výrobků je vadných, byla 0,95 (riziko výrobce se rovná 5 %), zatímco pravděpodobnost, že série bude přijata, přestože 65 % výrobků je vadných, byla 0,1 (riziko zákazníka se rovná 10 %).

Předpokládá se, že změřené hodnoty emisí CO₂ mají logaritmicko-normální rozdělení; nejprve se převedou na hodnoty přirozených logaritmů. Minimální a maximální velikost výběru se označí m_o a m (m_o = 3 a m = 32) a počet vzorků ve výběru je n.

Je-li přirozený logaritmus hodnot změřených v sérii x₁, x₂,…, x_j a L je přirozený logaritmus hodnoty emisí CO₂ pro schválení typu, pak platí:

dj = xj - L

d-n = 1n Σj = 1n dj

a

Vn2 = 1n Σj = 1ndj - d-n2

Tabulka I/–/9.3.5 udává hodnoty kritéria pro přijetí série (A_n) a kritéria pro zamítnutí série (B_n) v závislosti na počtu vzorků ve výběru. Statistickou charakteristikou zkoušky je poměr /V_n, který se použije k rozhodnutí o přijetí nebo zamítnutí série tímto způsobem:

• pro m_o ≤ n ≤ m:

  • /V_n≤ A_n, série se přijme,

  • /V_n≥ B_n, série se zamítne,

  • A_n</V_n<B_n, vykoná se další měření.

K výpočtu po sobě následujících hodnot statistické charakteristiky zkoušky lze použít tyto rekurzivní vzorce:

d-n = 1 - 1n d-n - 1 + 1n dn

Vn2 = 1 - 1n Vn2 - 1 + d-n - dn2n - 1

n = 2, 3,…; d-1 = d1; V1 = 0

TABULKA I/–/9.3.5

V budoucnu mohou být nabízena vozidla se zvláštní technologií úsporné spotřeby paliva, která by se mohla podrobovat doplňkovým zkušebním programům. Tyto programy by měly být stanoveny v pozdější etapě, kterou mohou vyžadovat výrobci, aby prokázali výhody svého řešení.

Pokud emise CO₂ naměřené technickou zkušebnou nepřekročí hodnoty pro schválení typu o více než 4 % pro vozidla kategorie M₁ a 6 % pro vozidla kategorie N₁, může být schválení typu rozšířeno na vozidla stejného typu nebo jiného typu lišící se z hlediska těchto vlastností uvedených v příloze II:

• referenční hmotnost,

• maximální přípustná hmotnost,

• druh karoserie

  • u M₁: sedan, se zkosenou zádí, kombi, kupé, kabriolet, víceúčelové vozidlo,

  • u N₁: nákladní automobil, nákladní skříňový automobil,

• celkový převodový poměr,

• výbava motoru a příslušenství.

U vozidel kategorie N₁, která jsou schválena jako typ na základě příslušnosti k rodině vozidel postupem podle bodu 12.2 přílohy I, může být schválení typu rozšířeno na vozidla z téže rodiny, pouze pokud technická zkušebna usoudí, že spotřeba paliva nového vozidla nepřekračuje spotřebu paliva vozidla, na němž je spotřeba rodiny vozidel založena.

Schválení typu mohou být také rozšířena na vozidla, která

• mají až o 110 kg větší hmotnost než zkoušené vozidlo z příslušné rodiny vozidel, pokud rozdíl oproti nejlehčímu vozidlu rodiny vozidel není větší než 220 kg,

• mají nižší celkový převodový poměr než zkoušené vozidlo z rodiny vozidel pouze z důvodu jiné velikosti pneumatik a

• shodují se s rodinou vozidel ve všech ostatních ohledech.

U vozidel kategorie N₁, která jsou schválena jako typ na základě příslušnosti k rodině vozidel postupem podle bodu 12.3 přílohy I, může být schválení typu rozšířeno na vozidla z téže rodiny bez dalších zkoušek, pouze pokud technická zkušebna usoudí, že spotřeba paliva nového vozidla je v rozmezí hodnot spotřeby dvou vozidel s nejnižší a nejvyšší spotřebou v rodině.

Vozidla kategorie N₁ mohou být schválena jako typ v rámci rodiny definované v bodě 12.1 použitím jedné ze dvou alternativních metod popsaných v bodech 12.2 a 12.3.

PŘÍLOHA II VZOR (Maximální formát: A4 (210 mm × 297 mm)) CERTIFIKÁT ES SCHVÁLENÍ TYPU