KAPITOLA 1 PNEUMATIKY PRO DVOUKOLOVÁ A TŘÍKOLOVÁ MOTOROVÁ VOZIDLA A JEJICH MONTÁŽ

PŘÍLOHA I SPRÁVNÍ USTANOVENÍ O SCHVALOVÁNÍ TYPU KONSTRUKČNÍ ČÁSTI PRO TYP PNEUMATIKY

SEZNAM PŘÍLOH

Žádost o schválení typu konstrukční části pro typ pneumatiky musí uvádět přesně typ pneumatiky, který se má opatřit značkou dílčího schválení typu.

V žádosti musí být pro každý typ pneumatiky přesně uvedeny tyto údaje:

označení rozměru pneumatiky podle přílohy II bodu 1.16;

výrobní nebo obchodní značka;

druh užití: normální, speciální, pro jízdu na sněhu nebo pro moped;

konstrukce pneumatiky (diagonální, smíšená, radiální);

značka kategorie rychlosti;

index únosnosti;

užití pneumatiky pro montáž s duší nebo bez duše;

druh pneumatiky - „normální“ nebo „zesílená“;

počet vrstev u pneumatiky určené pro vozidla odvozená z motocyklů;

vnější rozměry: celková šířka pneumatiky a vnější průměr;

ráfky, na které lze pneumatiku montovat;

měřicí ráfek a zkušební ráfek;

zkušební tlak a tlak při měření;

součinitel x uvedený v bodě 1.19 přílohy II;

u pneumatik označených písmenem „V“ v označení rozměru a vhodných pro rychlosti vyšší než 240 km/h nebo u pneumatik označených písmenem „Z“ v označení rozměru a vhodných pro rychlosti vyšší než 270 km/h se uvede maximální rychlost přípustná podle výrobce pneumatiky a únosnost povolená pro tuto maximální rychlost. Maximální přípustná rychlost a odpovídající únosnost se uvedou v certifikátu schválení typu (dodatek 2 této přílohy).

K žádosti o schválení typu konstrukční části se musí také přiložit v trojím vyhotovení výkresy nebo fotografie, které ukazují vzorek běhounu a obrysovou plochu nahuštěné pneumatiky namontované na měřicí ráfek a udávají odpovídající rozměry (viz příloha II body 3.1.1 a 3.1.2) typu pneumatiky předaného ke schválení typu. Podle volby příslušného orgánu se také musí přiložit zkušební protokol vydaný schválenou zkušební laboratoří nebo dva vzorky typu pneumatiky.

Výrobce pneumatiky může požádat, aby schválení typu konstrukční části bylo rozšířeno také na jiné typy změněných pneumatik.

Tato směrnice se nevztahuje na nové pneumatiky určené jen pro terénní užití a označené „NHS“ (not for highway service) nebo určené pro soutěže.

Na vzorcích typu pneumatiky předaných ke schválení typu konstrukční části musí být zřetelně, čitelně a nesmazatelně vyznačeny výrobní nebo obchodní značka žadatele a dále na nich musí být dostatečně velké místo pro značku dílčího schválení typu.

Na všech pneumatikách shodných s typem, pro který bylo uděleno schválení typu konstrukční části podle této směrnice, musí být značka schválení typu konstrukční části popsaná v příloze 5 směrnice 92/61/EHS ze dne 30. června 1992 o schvalování typu dvoukolových a tříkolových motorových vozidel.

Hodnota „a“ definující rozměry obdélníku, číslic a písmen, které tvoří značku schválení, nesmí být menší než 2 mm.

Změna vzorku běhounu pneumatiky nevyžaduje opakování zkoušek předepsaných přílohou II.

Pro účely této kapitoly:

„Typem pneumatiky“ se rozumějí pneumatiky, které se vzájemně neliší v těchto hlediscích:

výrobní nebo obchodní značka;

označení rozměru pneumatiky;

druh užití (normální: pneumatiky určené k obvyklému užití na silnici; speciální: například pneumatiky pro zvláštní užití jako silniční a terénní; pneumatiky k užití na sněhu nebo pneumatiky pro mopedy);

konstrukce (diagonální, smíšená, radiální);

značka kategorie rychlosti;

index únosnosti;

rozměr příčného průřezu, když je pneumatika namontována na určitý ráfek.

„Konstrukcí pneumatiky“ se rozumějí technické vlastnosti kostry pneumatiky. Rozlišují se zejména tyto druhy konstrukce pneumatiky:

„diagonální“ vyznačující se tím, že kordové vrstvy dosahují až k patkám a jsou pokládány střídavě v úhlech podstatně menších než 90° ke střednici běhounu;

„smíšená“ vyznačující se tím, že v diagonální konstrukci je kostra obepnuta pásem obsahujícím dvě nebo více vrstev v podstatě neroztažitelného kordu uspořádaných střídavě v úhlech blízkých úhlům kostry;

„radiální“ vyznačující se tím, že vrstvy kordu sahají až k patkám a jsou kladeny v podstatě v úhlu 90° ke střednici běhounu, přičemž kostra je stabilizována v podstatě neroztažitelným obvodovým pásem;

„zesílená“ vyznačující se tím, že její kostra je odolnější než kostra odpovídajícího normálního typu pneumatiky.

„Patkou“ se rozumí ta část pneumatiky, jejíž tvar a konstrukce slouží k přizpůsobení se ráfku a k uchycení pneumatiky na něm(Viz obrázek v dodatku 1.).

„Kordem“ se rozumějí vlákna tvořící tkanivo vrstev v pneumatice(Viz obrázek v dodatku 1.).

„Vrstvou“ se rozumí vrstva tvořená rovnoběžnými pogumovanými kordy(Viz obrázek v dodatku 1.).

„Kostrou“ se rozumí ta část pneumatiky, která není ani běhounem, ani gumovými bočnicemi a která po nahuštění nese zátěž(Viz obrázek v dodatku 1.).

„Běhounem“ se rozumí ta část pneumatiky, která přichází do styku s vozovkou(Viz obrázek v dodatku 1.).

„Bočnicí“ se rozumí část pneumatiky mezi běhounem a povrchem určeným k překrytí okrajem ráfku(Viz obrázek v dodatku 1.).

„Drážkou běhounu“ se rozumí prostor mezi dvěma sousedními žebry nebo bloky vzorku běhounu(Viz obrázek v dodatku 1.).

„Hlavními drážkami“ se rozumějí široké drážky umístěné ve středovém pásmu běhounu.

„Šířkou průřezu (S)“ se rozumí přímá vzdálenost mezi vnějšími okraji bočnic nahuštěné pneumatiky, bez výčnělků vytvořených označením, zdobením nebo ochrannými pásy nebo žebry(Viz obrázek v dodatku 1.).

„Celkovou šířkou“ se rozumí přímá vzdálenost mezi vnějšími okraji bočnic nahuštěné pneumatiky, včetně označení, zdobení a ochranných pásů nebo žeber(Viz obrázek v dodatku 1.); u pneumatik, kde je běhoun širší než šířka průřezu, je celková šířka šířkou běhounu.

„Výškou průřezu (H)“ se rozumí vzdálenost rovnající se polovině rozdílu mezi vnějším průměrem pneumatiky a jmenovitým průměrem ráfku(Viz obrázek v dodatku 1.).

„Jmenovitým profilovým číslem (Ra)“ se rozumí stonásobek čísla získaného dělením jmenovité výšky průřezu jmenovitou šířkou průřezu (S₁), přičemž oba rozměry jsou vyjádřeny ve stejných jednotkách.

„Vnějším průměrem (D)“ se rozumí celkový průměr nahuštěné nové pneumatiky(Viz obrázek v dodatku 1.).

„Označením rozměru pneumatiky“ se rozumí označení, které obsahuje:

jmenovitou šířku průřezu (S₁) (vyjádřenou v mm, s výjimkou určitých typů pneumatik, pro které je označení rozměru uvedeno v prvním sloupci tabulek v dodatku 4 k této příloze);

jmenovité profilové číslo (Ra), s výjimkou určitých typů pneumatik, pro které je označení rozměru uvedeno v prvním sloupci tabulek v dodatku 4 k této příloze;

smluvené číslo (d) udávající jmenovitý průměr ráfku a odpovídající tomuto průměru vyjádřenému buď kódem (číslo menší než 100), nebo v mm (číslo větší než 100),

přičemž hodnoty v milimetrech čísla (d) vyjádřeného v kódu jsou:

„Jmenovitým průměrem ráfku (d)“ se rozumí průměr ráfku, na který je pneumatika určena k namontování(Viz obrázek v dodatku 1.).

„Ráfkem“ se rozumí nosný prvek pro soupravu pneumatiky s duší nebo pro bezdušovou pneumatiku, o nějž se opírají patky pneumatiky(Viz obrázek v dodatku 1.).

„Teoretickým ráfkem“ se rozumí fiktivní ráfek, jehož šířka by byla x-násobkem jmenovité šířky průřezu pneumatiky. Hodnotu x musí stanovit výrobce pneumatiky.

„Měřicím ráfkem“ se rozumí ráfek, na který se pneumatika namontuje pro měření rozměrů.

„Zkušebním ráfkem“ se rozumí ráfek, na který se pneumatika namontuje pro zkoušení.

„Vytrháváním“ se rozumí oddělování částí pryže z běhounu.

„Oddělováním kordů“ se rozumí oddělování kordů od jejich pryžového povlaku.

„Oddělováním vrstev“ se rozumí oddělování sousedních vrstev.

„Oddělováním běhounu“ se rozumí oddělování běhounu od kostry.

„Indexem únosnosti“ se rozumí číslo přiřazené maximálnímu přípustnému zatížení, které pneumatika unese při rychlosti odpovídající značce rychlosti za provozních podmínek stanovených výrobcem pneumatiky. Seznam těchto indexů a odpovídajících hodnot zatížení je uveden v dodatku 3 k příloze II.

„Tabulkou únosností pneumatik při různých rychlostech“ se rozumí tabulka v dodatku 7 k příloze II, která udává ve vztahu k indexům únosnosti a únosnosti při jmenovité rychlosti změny zatížení pneumatiky při jejím užití při rychlostech jiných než odpovídajících značce její jmenovité kategorie rychlosti.

„Kategorií rychlosti“ se rozumí:

rychlost označená značkou podle tabulky v bodě 1.28.2;

kategorie rychlosti jsou uvedeny v následující tabulce:

Pneumatiky vhodné pro maximální rychlosti vyšší než 240 km/h se označují písmenem „V“ nebo „Z“, které se včlení do označení rozměru pneumatiky před údaje o konstrukci pneumatiky.

„Pneumatikou pro jízdu na sněhu“ se rozumí pneumatika, jejíž vzorek běhounu a jejíž konstrukce jsou vytvořeny především pro zajištění lepších vlastností na blátě a čerstvém nebo rozbředlém sněhu, než mají normální silniční pneumatiky. Vzorek běhounu pneumatiky pro jízdu na sněhu se zpravidla vyznačuje drážkami nebo bloky, které jsou vzdáleny od sebe více než u normálních silničních pneumatik.

„Pneumatikou MST“ (multiservice tyre) se rozumí víceúčelová pneumatika vhodná jak pro užití na silnici, tak v terénu.

„Maximálním zatížením“ se rozumí maximální hmotnost, kterou je pneumatika schopna nést:

Pro rychlosti rovné 130 km/h nebo menší nesmí maximální zatížení přesáhnout procentní část hodnoty přiřazené odpovídajícímu indexu únosnosti pneumatiky stanovenému v tabulce „Únosnost pneumatik při různých rychlostech“ (viz bod 1.27) ve vztahu ke značce kategorie rychlosti pneumatiky a rychlosti, kterou je schopno dosáhnout vozidlo, na které je pneumatika namontována.

Pro rychlost vyšší než 130 km/h, avšak nepřekračující 210 km/h, nesmí maximální zatížení překročit hodnotu přiřazenou indexu únosnosti pneumatiky.

U pneumatik konstruovaných pro rychlost vyšší než 210 km/h, ale nepřekračující 270 km/h, nesmí maximální zatížení překročit procentní hodnotu hmotnosti přiřazené indexu únosnosti pneumatiky podle následující tabulky ve vztahu ke značce kategorie rychlosti pneumatiky a maximální konstrukční rychlosti vozidla, na něž se má pneumatika namontovat:

Pro rychlosti vyšší než 270 km/h nesmí zatížení překročit hodnotu hmotnosti uvedenou výrobcem pneumatiky ve vztahu k rychlosti, kterou je pneumatika schopna snést.

Pro rychlosti mezi 270 km/h a maximální rychlostí, kterou připouští výrobce pneumatiky, se provede lineární interpolace zatížení.

„Pneumatikou pro mopedy“ se rozumí pneumatika konstruovaná pro mopedy.

„Pneumatikou pro motocykly“ se rozumí pneumatika konstruovaná především pro motocykly.

„Obvodem valení (C_r)“ se rozumí teoretická vzdálenost, kterou urazí střed (osa) kola jedoucího vozidla za úplnou otáčku pneumatiky a která je určena následujícím vzorcem:

C_r = f × D, kde

D je vnější průměr pneumatiky určený z označení rozměru pneumatiky, jak je stanoveno v bodě 3.1.2 této přílohy,

3,02 pro pneumatiky, jejichž kód průměru ráfku je nejméně 13,

3,03 pro radiální pneumatiky, jejichž kód průměru ráfku je nejvýše 12,

2,99 pro pneumatiky diagonální nebo smíšené, jejichž kód průměru ráfku je nejvýše 12.

Na pneumatikách musí být alespoň na jedné bočnici následující označení:

Výrobní nebo obchodní značka.

Označení rozměru pneumatiky podle definice v bodě 1.16.

Údaje o konstrukci pneumatiky:

na diagonálních pneumatikách není žádné označení o konstrukci nebo je vyznačeno písmeno „D“ umístěné před kódem průměru ráfku;

na smíšených pneumatikách je písmeno „B“ umístěné před kódem průměru ráfku a může být vyznačeno slovo „BIAS-BELTED“;

na radiálních pneumatikách je písmeno „R“ umístěné před kódem průměru ráfku a je možno vyznačit slovo „RADIAL“.

Kategorie rychlosti pneumatiky vyjádřená značkou udanou v bodě 1.28.2.

Index únosnosti podle bodu 1.26.

Slovo „TUBELESS“, jde-li o pneumatiku pro montáž bez duše.

Slovo „REINFORCED“ nebo „REINF“, jde-li o zesílenou pneumatiku.

Datum výroby ve tvaru tří číslic; první dvě číslice udávají týden a poslední číslice rok výroby; toto značení postačuje pouze na jedné bočnici.

Značka „M + S“ nebo „M.S“ nebo „M & S“, jde-li o pneumatiku pro jízdu na sněhu.

Značka „MST“ na víceúčelové pneumatice.

Slovo „MOPED“ nebo „CICLOMOTORE“ nebo „CYCLOMOTEUR“ na pneumatice určené pro mopedy.

Pneumatiky vhodné pro rychlosti vyšší než 240 km/h musí být označeny příslušným písmenem „V“ nebo „Z“ (viz bod 1.31.3) v označení rozměru pneumatiky a před označením konstrukce pneumatiky (viz bod 2.1.3).

Pneumatiky vhodné pro rychlosti vyšší než 240 km/h (nebo popřípadě 270 km/h) musí mít v závorkách vyznačen index únosnosti (viz bod 2.1.5), který platí pro rychlost 210 km/h (nebo popřípadě 240 km/h) a následující odpovídající značku kategorie rychlosti (viz bod 2.1.4) takto:

• „V“ u pneumatik označených písmenem „V“ v označení rozměru pneumatiky,

• „W“ u pneumatik označených písmenem „Z“ v označení rozměru pneumatiky.

Příklad uspořádání označení pneumatik je v dodatku 2.

Označení uvedená v bodě 2.1 a značka dílčího schválení typu předepsaná v bodě 3 přílohy I musí být na pneumatice vylisovány v reliéfu nebo zahloubením. Musí být zřetelně čitelná.

Šířka průřezu

Šířka průřezu se stanoví podle následujícího vzorce:

S = S₁ + K (A - A₁),

kde:

Pro A₁ se použije hodnota S₁ násobená součinitelem x stanoveným výrobcem a pro K se použije hodnota 0,4.

Když je označení rozměru pneumatiky v prvním sloupci tabulek v dodatku 4 přílohy II, musí však mít šířka průřezu S₁ a šířka teoretického ráfku A₁ hodnoty uvedené v těchto tabulkách proti označení rozměru pneumatiky.

Vnější průměr pneumatiky

Vnější průměr pneumatiky se vypočte podle následujícího vzorce:

D = d + 2H,

kde:

H = S₁ × 0,01 Ra,

kde:

jak je uvedeno v označení pneumatiky na její bočnici podle požadavků bodě 2.1.3.

U typů pneumatik, jejichž označení rozměru je uvedeno v prvním sloupci tabulek v dodatku 4 této přílohy, musí však mít vnější průměr hodnotu příslušnou danému označení pneumatiky v těchto tabulkách.

Metoda měření pneumatik

Rozměry pneumatik se měří podle dodatku 5 této přílohy.

Vlastnosti šířky průřezu pneumatiky

Celková šířka pneumatiky může být menší než šířka průřezu S stanovená podle bodě 3.1.1.

Může však tuto hodnotu překročit až do hodnoty uvedené v dodatku 4 této přílohy nebo pro rozměry neuvedené v tomto dodatku 4 o následující procenta:

u pneumatik pro mopedy, u pneumatik pro normální silniční provoz a u pneumatik pro jízdu na sněhu pro motocykly:

+ 10 % u ráfku s kódem průměru 13 a větším,

+ 8 % u ráfku s kódem průměru nejvýše 12;

u víceúčelových pneumatik vhodných k omezenému silničnímu užití a označených MST o + 25 %.

Vlastnosti vnějšího průměru pneumatik

Vnější průměr pneumatiky nesmí být mimo rozmezí minimálních a maximálních hodnot průměru stanovených v dodatku 4 k této příloze.

U pneumatik, jejichž označení rozměru není uvedeno v dodatku 4 k této příloze, nesmí vnější průměr pneumatiky překročit hodnoty minimálního a maximálního průměru, které se stanoví podle následujících vzorců:

D_min = d + (2H × a),

D_max = d + (2H × b),

kde:

H a d jsou definovány v bodě 3.1.2.1 a a a b je definováno v bodě 3.1.5.2.1 popřípadě 3.1.5.2.2.

Pro pneumatiky pro mopedy, pneumatiky pro normální silniční provoz a pneumatiky k jízdě na sněhu platí:

Pro pneumatiky pro mopedy a dále pro pneumatiky k normálnímu silničnímu provozu pro motocykly platí:

Výkonová zkouška zatížením a rychlostí se s pneumatikou provede podle metodiky stanovené v dodatku 6 k příloze II.

Když se použijí pneumatiky označené písmenem „V“ v označení rozměru a vhodné pro rychlosti vyšší než 240 km/h nebo pneumatiky označené písmenem „Z“ v označení rozměru a vhodné pro rychlosti vyšší než 270 km/h (viz bod 1.2.15 přílohy I), vykoná se výše uvedená výkonová zkouška zatížením a rychlostí na jedné pneumatice s hodnotami zatížení a rychlosti, které jsou vyznačeny na pneumatice v závorkách (viz bod 2.1.13). Další výkonová zkouška zatížením a rychlostí se musí vykonat s druhou pneumatikou téhož typu s hodnotami zatížení a rychlosti, které uvedl výrobce pneumatiky jako maximální.

Pneumatika, která po výkonové zkoušce zatížením a rychlostí nevykazuje žádné oddělování běhounu, oddělování vrstev, oddělování kordu, vytrhávání pryže běhounu nebo lomy kordu, při zkoušce vyhověla.

Vnější průměr pneumatiky měřený nejméně šest hodin po výkonové zkoušce zatížením a rychlostí se nesmí lišit od vnějšího průměru měřeného před zkouškou o více než ± 3,5 %.

Celková šířka pneumatiky měřená po výkonové zkoušce zatížením a rychlostí nesmí překročit hodnotu stanovenou v bodě 3.1.4.2.

Pneumatiky uvedené v bodě 1.1 dodatku 8 k příloze II, které vyhověly při výkonové zkoušce zatížením a rychlostí podle bodě 3.2.1, se podrobí zkoušce dynamického nárůstu, která se provede postupem stanoveným v uvedeném dodatku.

Jestliže výrobce pneumatik vyrábí typovou řadu pneumatik, není nutné, aby výkonové zkoušky zatížením a rychlostí a zkoušky dynamického nárůstu proběhly na každém typu pneumatiky z řady. Výběr nejméně příznivého případu se ponechává orgánu příslušnému pro schvalování typu.

Změna vzorku běhounu pneumatiky se nepokládá za důvod k opakování zkoušky uvedené v bodech 3.2 a 3.3 této přílohy.

Rozšíření schválení pro pneumatiky vhodné pro rychlosti vyšší než 240 km/h a označené písmenem „V“ v označení rozměru (nebo 270 km/h u pneumatik označené písmenem „Z“ v označení rozměru), jejichž účelem je schválení pro různé maximální rychlosti nebo pro různá zatížení, jsou přípustná s podmínkou, že technická zkušebna odpovědná za zkoušky pro schválení typu vydá nový zkušební protokol, jehož předmětem je nová maximální rychlost a zatížení. Tyto nové hodnoty zatížení a rychlosti se musí uvést v certifikátu podle dodatku 2 k příloze I.

Tato označení definují pneumatiku:

• se jmenovitou šířkou průřezu 100,

• se jmenovitým profilovým číslem 80,

• mající smíšenou konstrukci (B),

• s průměrem ráfku 457 mm, který má kód 18,

• s únosností 206 kg, což odpovídá indexu únosnosti 53 (viz tabulku v dodatku 3),

• s kategorií rychlosti S (maximální rychlost 180 km/h),

• pro montáž bez duše (tubeless),

• pro provoz na sněhu (M+S),

• vyrobenou v 1. týdnu (01) roku 1993 (3).

Umístění a pořadí označení tvořících označení pneumatiky musí být následující:

Aje index únosnostiBje odpovídající maximální hmotnost (kg)

(Viz tato příloha body 3.1.1.2, 3.1.2.2, 3.1.4.2 a 3.1.5.1)

TABULKA 1 A Pneumatiky pro mopedy Označení rozměru až do kódu průměru ráfku 12

TABULKA 1 B Pneumatiky pro motocykly Označení rozměru až do kódu průměru ráfku 12

TABULKA 2 Pneumatiky pro motocykly a mopedy Normální průřez

TABULKA 3 Pneumatiky pro motocykly Normální průřez

TABULKA 4 Pneumatiky pro motocykly Nízkoprofilové

TABULKA 5 Pneumatiky pro vozidla odvozená z motocyklů

TABULKA 6 Nízkotlaké pneumatiky pro motocykly

TABULKA 7 Pneumatiky pro motocykly Označení a rozměry amerických pneumatik

Pneumatika se namontuje na měřicí ráfek a nahustí se na tlak(Tlaky v pneumatice se mohou specifikovat také takto:

Pneumatika namontovaná na ráfku se nechá nejméně 24 hodin při laboratorní teplotě.

Tlak se znovu upraví na hodnotu stanovenou v bodě 1.

Celková šířka se změří obkročným měřidlem v šesti rovnoměrně rozmístěných bodech, tloušťka žeber nebo pásů se bere v úvahu.

Největší z takto naměřených hodnot se považuje za celkovou šířku.

Vnější průměr se stanoví takto: změří se největší obvod a získaná hodnota se dělí číslem π (3,1416).

Nová pneumatika se namontuje na zkušební ráfek stanovený výrobcem.

Nahustí se na příslušný tlak podle následující tabulky:

MOTOCYKLY

normální

Pneumatiky jiných druhů užití se musí nahustit na tlak stanovený výrobcem.

S udáním důvodů může výrobce požadovat tlak v pneumatice odlišný od tlaku udaného v bodě 1.2. V tom případě se musí pneumatika nahustit na požadovaný tlak (viz bod 1.2.13 v příloze I).

Celek kola s pneumatikou se nechá při teplotě zkušební místnosti nejméně tři hodiny.

Tlak v pneumatice se upraví na hodnotu stanovenou v bodech 1.2 nebo 1.3.

Celek kola s pneumatikou se namontuje na zkušební hřídel a přitlačí se na vnější povrch hladkého zkušebního bubnu o průměru 1,70 m ± 1 % nebo 2,0 m ± 1 %.

Zkušební hřídel se zatíží zatížením, které činí 65 % následujících hodnot:

zatížení odpovídajícího indexu únosnosti u pneumatik se značkou kategorie rychlosti až do „H“ včetně;

zatížení přiřazeného maximální rychlosti 240 km/h u pneumatik se značkou kategorie rychlosti „V“ (viz bod 1.31.3 v této příloze);

zatížení přiřazeného maximální rychlosti 270 km/h u pneumatik se značkou kategorie rychlosti „W“ (viz bod 1.31.3 v této příloze);

zatížení přiřazeného maximální rychlosti uvedené výrobcem u pneumatik vhodných pro rychlosti vyšší než 240 km/h (nebo popřípadě 270 km/h) (viz bod 3.2.1.1);

u pneumatik pro mopedy (značka kategorie rychlosti B) musí zatížení při zkoušce na zkušební bubnu o průměru 1,7 m činit 65 % uvedené hodnoty a na zkušebním bubnu o průměru 2,0 m 67 % uvedené hodnoty.

Tlak v pneumatice se nesmí v průběhu zkoušky korigovat a zkušební zatížení se musí udržovat konstantní.

Při zkoušce se musí teplota zkušební místnosti udržovat v rozsahu od 20 °C do 30 °C, nebo na teplotě vyšší, pokud s tím výrobce souhlasí.

Zkouška musí proběhnout bez přerušení takto:

čas pro náběh z nulové rychlosti do počáteční rychlosti zkoušky: 20 minut;

počáteční rychlost zkoušky: maximální rychlost určená pro daný typ pneumatiky, zmenšená o 30 km/h při zkoušce na bubnu o průměru 2 m, nebo o 40 km/h při zkoušce na bubnu o průměru 1,7 m;

pro druhou zkoušku u pneumatik vhodných pro rychlosti vyšší než 240 km/h a označených písmenem „V“ v označení rozměru (nebo 270 km/h u pneumatik označených písmenem „Z“ v označení rozměru) se použije maximální rychlost uvedená výrobcem pneumatiky (viz bod 1.2.15 přílohy I);

intervaly, kterými se odstupňuje rychlost: 10 m/h;

trvání zkoušky v každém intervalu rychlosti: 10 minut;

celková doba zkoušky: 1 hodina;

maximální zkušební rychlost: maximální rychlost určená pro daný typ pneumatiky při zkoušce na bubnu o průměru 2 m, a maximální rychlost určená pro daný typ pneumatiky snížená o 10 km/h při zkoušce na bubnu o průměru 1,7 m;

u pneumatik pro mopedy (značka kategorie rychlosti B) je zkušební rychlost 50 km/h, přičemž čas pro náběh rychlosti z 0 na 50 km/h je 10 minut, pak se udržuje ustálená rychlost po dobu 10 minut a celková doba trvání zkoušky je 40 minut.

Pokud se však druhá zkouška koná za účelem zhodnocení maximálních výkonností pneumatik vhodných pro rychlosti vyšší než 240 km/h, musí být postup následující:

dvacet minut pro náběh z nulové rychlosti do počáteční rychlosti zkoušky;

dvacet minut při počáteční rychlosti zkoušky;

deset minut k nárůstu na maximální rychlost zkoušky;

pět minut při maximální rychlosti zkoušky.

Užije-li se jiná metoda zkoušky, než je uvedeno v oddílu 2, musí se prokázat její rovnocennost.

Tento zkušební postup platí pro pneumatiky pro motocykly typů uvedených v bodě 3.4.1 tohoto dodatku.

Je určen ke stanovení maximálního nárůstu pneumatiky vlivem odstředivých sil při maximální přípustné rychlosti.

Zkušební hřídel a ráfek se musí zkontrolovat, aby se zajistila radiální úchylka menší než ± 0,5 mm a příčná úchylka menší než ± 0,5 mm, měřeno na vnějším obvodu sedla pro patku pláště pneumatiky.

Zařízení znázorňující obrys

Jakékoliv zařízení (projekční souřadnicová síť, kamera, bodové světlo atd.), které umožňuje určit zřetelně vnější obrys průřezu pneumatiky nebo obalovou křivku v rovině kolmé na rovinu, ve které probíhá čára obvodu pneumatiky, v bodě maximální deformace běhounu.

Toto zařízení musí omezit na minimum jakákoliv zkreslení a musí zajišťovat konstantní (známý) poměr (K) mezi promítnutým obrysem a skutečnými rozměry pneumatiky.

Toto zařízení musí umožnit určit obrys pneumatiky vzhledem k ose kola.

Teplota ve zkušební místnosti v průběhu zkoušky se musí udržovat v rozmezí 20 °C až 30 °C nebo na teplotě vyšší, pokud s tím výrobce souhlasí.

Zkoušené pneumatiky musí předtím projít výkonovou zkouškou zatížením a rychlostí podle dodatku 6, aniž by vykázaly jakoukoliv vadu.

Zkoušená pneumatika se musí namontovat na kolo s ráfkem vyhovujícím příslušné normě.

Tlak v pneumatice (tlak v pneumatice při zkoušce) musí mít hodnoty uvedené v bodě 3.4.1.

Pneumatiky diagonální a smíšené konstrukce.

Celek kola s pneumatikou se nechá při teplotě zkušební místnosti nejméně tři hodiny.

Po této době uložení se musí huštění upravit na hodnotu udanou v bodě 3.4.1.

Celek kola s pneumatikou se namontuje na zkušební hřídel a zkontroluje se, zda se může volně otáčet. Pneumatikou se může otáčet buď motorem působícím na hřídel pneumatiky, nebo přitlačením na zkušební buben.

Celek se urychlí bez přerušení tak, aby pneumatika dosáhla během pěti minut své maximální přípustné rychlosti.

Nainstaluje se zařízení snímající obrys, přičemž je nutno dbát, aby snímalo kolmo na směr rotace běhounu zkoušené pneumatiky.

Ověří se, že obvodová rychlost povrchu běhounu se s dovolenou odchylkou ± 2 % rovná maximální rychlosti pro danou pneumatiku. Alespoň pět minut se udržuje konstantní rychlost zařízení, a potom se zobrazí příčný průřez pneumatiky v oblasti maximální deformace, nebo se ověří, zda pneumatika nepřesahuje přes obalovou křivku.

Obálka celku kola s pneumatikou musí být jako na následujícím příkladu.

Podle bodů 3.1.4 a 3.1.5 této přílohy byly pro obalovou křivku stanoveny následující mezní hodnoty:

Hlavní rozměry obalové křivky se musí popřípadě upravit užitím konstantního poměru K (viz výše uvedený bod 2.2).

Deformace obrysu pneumatiky při maximální rychlosti nesmějí překročit obalovou křivku, vztaženo k osám pneumatiky.

Pneumatika se neužije k žádné další zkoušce.

Užije-li se jiného postupu, než je uveden v bodě 2, musí se prokázat jeho rovnocennost.

S výhradou bodu 2 musí všechny pneumatiky namontované na vozidlo, včetně náhradních, být schváleny jako typ podle této směrnice.

Všechny pneumatiky namontované na vozidlo musí být identické z hledisek uvedených v bodě 1.1.5 přílohy II.

Všechny pneumatiky namontované na určitou nápravu musí být téhož typu (viz příloha II bod 1.1).

Výrobce vozidla určí označení pneumatik podle požadavků této kapitoly. Tato pneumatika nebo tyto pneumatiky vyrobené výrobcem pneumatik s dovolenými odchylkami stanovenými bodech 3.1.4, 3.1.5 a 3.3 přílohy II se musí pohybovat volně ve své určené poloze. Prostor, ve kterém se otáčí kolo, musí být takový, aby dovoloval volný pohyb vzhledem k mezím daným zavěšením náprav, řízením a kryty kol, jak je určil výrobce vozidla, když se použije největší přípustný rozměr pneumatik

Maximální zatížení každé pneumatiky, která je namontována na vozidle, jak je definováno v bodě 1.31 přílohy II a s užitím požadavků stanovených v dodatku 7 k příloze II, se musí rovnat nejméně následujícím hodnotám:

• maximální přípustná hmotnost na nápravu, jestliže je na nápravě jen jedna pneumatika,

• polovina maximální přípustné hmotnosti na nápravu, jestliže jsou na nápravě dvě pneumatiky v jednoduché montáži,

• 0,54násobek maximální přípustné hmotnosti na nápravu, jestliže jsou dvě pneumatiky v dvojité montáži,

• 0,27násobek maximální přípustné hmotnosti na nápravu, jestliže jsou na nápravě dva celky s pneumatikou v dvojité montáži,

přičemž se použije maximální přípustná hmotnost na nápravu podle prohlášení výrobce vozidla.

Každá pneumatika, která je normálně na vozidle, musí mít značku kategorie rychlosti (viz příloha II bod 1.28) odpovídající maximální konstrukční rychlosti vozidla (podle prohlášení výrobce vozidla, včetně odchylek přípustných pro ověření shodnosti sériové výroby) nebo použitelné kombinaci zatížení a rychlosti (viz příloha II bod 1.27).

Tento požadavek se nevztahuje na vozidla obvykle vybavená normálními pneumatikami, s příležitostným užitím pneumatik do sněhu nebo víceúčelových pneumatik.

V tom případě však značka kategorie rychlosti pneumatik do sněhu nebo víceúčelových pneumatik musí odpovídat rychlosti buď větší, než je maximální konstrukční rychlost vozidla (podle prohlášení výrobce vozidla), nebo nesmí být menší než 130 km/h (nebo musí splňovat obě podmínky).

Je-li však maximální konstrukční rychlost vozidla (podle prohlášení výrobce vozidla) větší než rychlost odpovídající značce kategorie rychlosti pneumatik do sněhu nebo víceúčelových pneumatik, musí být uvnitř vozidla na nápadném místě běžně viditelném pro řidiče výstražný nápis udávající maximální rychlost pneumatik do sněhu.

Pneumatiky, pro které bylo uděleno dílčí schválení typu podle směrnice 92/23/EHS se mohou montovat také na motocykly s postranním vozíkem, tříkolové mopedy, tříkolky a čtyřkolky.

Pneumatiky pro motocykly se mohou montovat také na mopedy.

Na vozidla, která mají vzhledem ke zvláštním podmínkám užívání těchto vozidel pneumatiky, které nejsou pneumatikami pro motocykly, pneumatikami pro osobní automobily nebo pneumatikami pro nákladní automobily (např. pneumatiky pro zemědělská vozidla, pneumatiky pro vnitropodniková vozidla, terénní pneumatiky), se nevztahují požadavky přílohy II, pokud orgán příslušný pro schvalování typu pokládá namontované pneumatiky za vhodné pro provozní podmínky vozidla.

Pneumatiky namontované na mopedy s malým výkonem definované v poznámce k příloze I směrnice 92/61/EHS o schvalování typu dvoukolových a tříkolových motorových vozidel mohou být vzhledem ke zvláštním podmínkám užití jiného typu než pneumatiky, na které se vztahují požadavky této kapitoly za předpokladu, že se orgánu příslušnému pro schvalování typu dostane ujištění, že namontované pneumatiky odpovídají podmínkám užívání vozidla.

KAPITOLA 2 ZAŘÍZENÍ PRO OSVĚTLENÍ A SVĚTELNOU SIGNALIZACI DVOUKOLOVÝCH A TŘÍKOLOVÝCHMOTOROVÝCH VOZIDEL

PŘÍLOHA I OBECNÉ POŽADAVKY TÝKAJÍCÍ SE SCHVALOVÁNÍ TYPU KONSTRUKČNÍ ČÁSTI PRO TYP ZAŘÍZENÍ PRO OSVĚTLENÍ A SVĚTELNOU SIGNALIZACI DVOUKOLOVÝCH NEBO TŘÍKOLOVÝCH MOTOROVÝCH VOZIDEL

SEZNAM PŘÍLOH

Pro účely této kapitoly se

„typem zařízení“ rozumějí zařízení, která se mezi sebou neliší v těchto podstatných vlastnostech:

výrobní nebo obchodní značka;

vlastnosti optického systému;

přidání nebo odstranění částí, které mohou při své funkci měnit optické účinky odrazem, rozptylem, pohlcováním nebo deformací;

určení k provozu buď pravostrannému, nebo levostrannému, nebo k oběma druhům provozu;

materiály tvořící rozptylové sklo a popřípadě krycí vrstvy.

Žádost o schválení typu konstrukční části pro typ zařízení podaná podle článku 3 směrnice 92/61/EHS ze dne 30. června 1992 o schválování typu dvoukolových a tříkolových motorových vozidel musí obsahovat následující údaje:

zamýšlená (zamýšlené) funkce zařízení;

pro světlomet údaj o tom, zda je konstruován pro provoz na libovolné straně vozovky, nebo jen pro levostranný, nebo pravostranný provoz;

pro směrovou svítilnu: její kategorii.

Pro každý typ zařízení, pro který je požadováno schválení typu konstrukční části, musí být k žádosti připojeny:

v trojím vyhotovení výkresy natolik podrobné, aby dovolovaly identifikaci typu, které stanovují geometrické podmínky, za nichž je zařízení montováno na vozidlo, spolu s údaji o směru pozorování používaném při zkouškách jako vztažná osa (úhel ve vodorovné rovině H = 0, úhel ve svislé rovině V = 0) a stanovení bodu považovaného při zkouškách za vztažný střed; u světlometů musí výkresy zobrazovat svislý (osový) řez a nárys, popřípadě s detaily drážkování rozptylového skla; na výkresech musí být také vyznačeno místo určené pro povinnou značku schválení typu konstrukční části a popřípadě pro potřebné doplňkové symboly u obdélníku této značky;

stručný technický popis, s výjimkou svítilen nebo světlometů s nevýměnnými zdroji světla i s uvedením zamýšlené kategorie nebo kategorií žárovek.

Žadatel musí rovněž předložit dva vzorky zařízení, pro které je žádáno schválení typu konstrukční části.

Pro zkoušky plastu, ze kterého jsou vyrobena rozptylová skla světlometů(Světlomety podle přílohy III-B, III-C a III-D.) a předních mlhových světlometů, musí být dodáno následující vybavení:

třináct rozptylových skel;

šest z těchto rozptylových skel může být nahrazeno vzorky materiálu o minimálním rozměru 60 mm × 80 mm, které mají plochý vnější povrch nebo povrch vypouklý, uprostřed s částí v podstatě plochou (poloměr zakřivení nesmí být menší než 300 mm), která měří nejméně 15 mm × 15 mm;

každé z těchto rozptylových skel nebo vzorků materiálu musí být vyrobeno postupem, který se použije v sériové výrobě;

odrážeč, ke kterému lze připevnit rozptylové sklo podle pokynů výrobce.

Pokud již byly zkoušeny, přiloží se k materiálům tvořícím rozptylová skla nebo popřípadě krycí vrstvy zkušební protokoly o vlastnostech těchto materiálů a vrstev.

Než udělí schválení typu, ověří příslušný správní orgán existenci uspokojivých opatření k zajištění účinného řízení shodnosti výroby.

Zařízení musí nést tyto dobře čitelné a nesmazatelné údaje:

výrobní nebo obchodní značka;

označení zamýšlené kategorie (kategorií) svítilen nebo světlometů; toto se nevztahuje na svítilny nebo světlomety s nevýměnnými zdroji světla;

jmenovité napětí a jmenovitý příkon u svítilen nebo světlometů s nevýměnnými zdroji světla;

značka schválení typu konstrukční části podle článku 8 směrnice 92/61/EHS; na světlometech musí být značka umístěna na rozptylovém skle nebo na tělese světlometu (odrážeč se považuje na těleso). Nemůže-li být rozptylové sklo odděleno od tělesa světlometu, postačí umístění na rozptylovém skle. Toto umístění musí být vyznačeno na výkresech zmíněných v bodě 2.2.1. Příklady udává dodatek 2 této přílohy.

Pokud je zařízení tvořeno dvěma nebo více zařízeními, lze udělit schválení typu konstrukční části, pouze pokud každé z těchto zařízení splňuje požadavky této kapitoly.

Jak z hlediska mechanického, tak geometrického je požadavek na shodnost výroby považován za uspokojující, pokud rozdíly nepřekračují nevyhnutelné výrobní odchylky v rámci požadavků této směrnice.

Z hlediska fotometrických vlastností se shodnost sériově vyrobených zařízení nezpochybní, pokud se při fotometrických zkouškách kteréhokoli náhodně odebraného zařízení a v případě signalizačních svítilen, světlometů a předních mlhových světlometů vybavených zkušební žárovkou neodchyluje žádná z měřených hodnot o více než 20 % od minimální hodnoty stanovené touto směrnicí.

Pokud výsledky výše popisovaných zkoušek nesplňují požadavky, musí se zkouška signalizačních svítilen, světlometů nebo předních mlhových světlometů vybavovaných zkušebními žárovkami zopakovat s jinou zkušební žárovkou.

Zařízení se zřejmými vadami se neberou v úvahu.

Tříbarevné souřadnice musí být dodrženy, pokud jsou signalizační svítilny, světlomety nebo přední mlhové světlomety vybaveny žárovkami nastavenými na barevnou teplotu Standardu A.

Držitel schválení typu konstrukční části musí ve vhodných intervalech provádět na každém typu zařízení dále uvedené zkoušky. Tyto zkoušky musí probíhat ve shodě s touto směrnicí.

Pokud jakýkoli odběr vzorků vykazuje u druhu dané zkoušky neshodnost, musí být odebrány a zkoušeny další vzorky. Výrobce musí učinit všechny kroky k zajištění odpovídající shodnosti výroby.

Zkoušky shodnosti podle této směrnice zahrnují kontrolu fotometrických a kolorimetrických vlastností světlometů motocyklů a tříkolek a ověření změny polohy světelného rozhraní vlivem tepla.

Zkoušky se obvykle provádějí postupy stanovenými v této směrnici.

U kterékoli zkoušky shodnosti, kterou zajišťuje výrobce, lze se souhlasem příslušného správního orgánu, který zajišťuje zkoušky pro schválení typu konstrukční části, užít rovnocenné postupy. Výrobce musí prokázat, že užité postupy jsou rovnocenné postupům stanoveným touto směrnicí.

Použití bodů 5.2.2.1 a 5.2.2.2 mimo jiné vyžaduje pravidelné ověřování zkušebního zařízení a porovnání výsledků s měřeními příslušného orgánu.

Ve všech případech jsou referenčními metodami ty metody, které uvádí tato směrnice, zvláště pokud se jedná o úřední kontrolu a odběr vzorků.

Vzorky zařízení se odebírají nahodile ze shodné série. Shodnou sérií se rozumí skupina zařízení téhož typu definovaná podle výrobních postupů výrobce.

Posuzování shody musí pokrýt výrobní série u jednotlivých závodů. Výrobce může spojit záznamy pro stejný typ z několika výrobních závodů za předpokladu, že tyto závody podléhají stejným systémům řízení jakosti.

Pokud není stanoveno jinak, měří se odebrané vzorky fotometricky v bodech stanovených v odpovídajících přílohách. Splněny musí být i tříbarevné souřadnice.

Výrobce provede statistické zhodnocení výsledků zkoušek a po dohodě s příslušným orgánem definuje kritéria přijatelnosti vlastních výrobků k tomu, aby byla splněny požadavky pro kontrolu shodnosti výroby podle přílohy VI směrnice 92/61/EHS.

Kritéria přijatelnosti musí být taková, aby minimální pravděpodobnost vyhovění zkoušce podle bodu 6 (prvý odběr) byla 0,95 s hladinou významnosti 95 %.

Požadavky na shodnost se z hlediska mechanického a geometrického považují za splněné, pokud rozdíly nepřesahují nevyhnutelné výrobní odchylky v rámci požadavků této směrnice.

Shodnost sériově vyráběných zařízení se z hlediska fotometrických vlastností nezpochybní, pokud se v případě signalizačních svítilen, světlometů nebo předních mlhových světlometů vybavených zkušebními žárovkami při zkoušce kteréhokoli náhodně odebraného zařízení neodchyluje žádná z měřených hodnot v nepříznivém směru o více než o 20 % od minimálních hodnot stanovených touto směrnicí.

Jestliže jsou signalizační svítilny, světlomety nebo přední mlhové světlomety vybaveny žárovkami nastavenými na barevnou teplotu Standardu A, musí být dodrženy tříbarevné souřadnice.

Při prvním odběru se nahodile zvolí čtyři zařízení. První vzorek dvou zařízení se označí A, druhý vzorek dvou zařízení se označí B.

Shodnost se nezpochybní.

Shodnost sériově vyráběných zařízení se nezpochybní, jestliže se při postupu výběru podle obrázku 1 této přílohy měřené hodnoty na zařízeních odchylují v nepříznivém směru takto:

vzorek A

poté přejít ke vzorku B.

vzorek B

Shodnost se zpochybní.

Shodnost sériově vyráběných zařízení se zpochybní a výrobce je vyzván, aby uvedl výrobu do souladu s požadavky (opravné řízení), jestliže se při postupu výběru podle obrázku 1 této přílohy měřené hodnoty na zařízeních odchylují v nepříznivém směru takto:

vzorek A

vzorek B

Shodnost se zpochybní a použije se článek 10 směrnice 92/61/EHS, jestliže se při postupu výběru podle obrázku 1 této přílohy měřené hodnoty na zařízeních odchylují takto:

vzorek A

vzorek B

V případech A3, B2 a B3 je nezbytné do dvou měsíců od oznámení odebrat ze skladu z částí vyrobených po opravném řízení třetí vzorek C dvou zařízení a čtvrtý vzorek D dvou zařízení.

Shodnost se nezpochybní.

Shodnost sériově vyráběných zařízení se nezpochybní, jestliže se při postupu výběru podle obrázku 1 této přílohy měřené hodnoty na sériově vyrobených zařízeních odchylují takto:

vzorek C

poté přejít ke vzorku D.

vzorek D

Shodnost se zpochybní.

Shodnost sériově vyráběných zařízení se zpochybní a výrobce je vyzván, aby uvedl výrobu do souladu s požadavky (opravné řízení), jestliže se při postupu výběru podle obrázku 1 této přílohy měřené hodnoty na zařízeních odchylují takto:

vzorek D

Shodnost se zpochybní a použije se článek 10 směrnice 92/61/EHS, jestliže se při postupu výběru podle obrázku 1 této přílohy měřené hodnoty na zařízeních odchylují takto:

vzorek C

vzorek D

K ověření kolorimetrických vlastností se použije světelný zdroj s barevnou teplotou 2856 K (zdroj A podle Mezinárodní komise pro osvětlení (CIE)) s vhodnými filtry.

U odrazek se zařízení osvětluje standardním zdrojem A podle CIE s diferenčním úhlem 1/3° a s osvětlovacím úhlem V = H = 0°, nebo, pokud zařízení vytváří bezbarvý odraz povrchu, s úhlem V = ± 5°, H = 0; tříbarevné souřadnice odraženého světelného toku musí být ve shora uvedených mezích.

Zařízení opatřené výše uvedenou značkou schválení typu konstrukční části je směrová svítilna kategorie 11 schválená v Nizozemsku (e4) pod číslem 00243. První dvě číslice čísla schválení typu udávají, že schválení bylo uděleno podle požadavků přílohy II této směrnice v jejím původním znění.

Šipka udává, že směrová svítilna má ve vodorovné rovině nesymetrické rozložení světla a že požadované fotometrické hodnoty jsou splněny při pohledu proti vyzařovanému světlu do úhlu 80° směrem vpravo. Příklad uvádí směrovou svítilnu montovanou na pravou stranu vozidla.

Zjednodušené označení skupinových, sdružených a sloučených svítilen nebo světlometů, pokud jsou dvě nebo více svítilen nebo světlometů součástí téže soustavy

Tyto tři příklady značek schválení typu konstrukční části (vzory A, B, C) představují tři možné varianty označení světelného zařízení, pokud jsou dvě nebo více svítilen nebo světlometů součástí skupinových, sdružených nebo sloučených svítilen nebo světlometů.

Značky udávají, že zařízení bylo schváleno v Nizozemsku (e4) pod číslem 3333 a že zahrnuje:

• odrazku třídy 1 schválenou podle směrnice 76/757/EHS v jejím původním znění;

• červenou zadní obrysovou svítilnu (R) schválenou podle přílohy II této směrnice v jejím původním znění;

• zadní mlhovou svítilnu (F) schválenou podle směrnice 77/538/EHS v jejím původním znění;

• zpětný světlomet (AR) schválený podle směrnice 77/539/EHS v jejím původním znění;

• brzdovou svítilnu (S) schválenou podle přílohy II této směrnice v jejím původním znění.

Odrazka opatřená výše uvedenou značkou schválení typu konstrukční části je odrazka třídy 1 schválená v Nizozemsku (e4) pod číslem 216 podle směrnice 76/757/EHS; požadavky na odrazky podle bodu 9.1 přílohy II této směrnice se uplatňují s rozměrem a ≥ 4 mm.

Světlomet opatřený výše uvedenou značkou schválení typu konstrukční části byl schválen v Nizozemsku (e4) podle přílohy III-A této směrnice v jejím původním znění pod číslem 00243. První dvě číslice čísla schválení udávají, že schválení bylo uděleno podle požadavků této směrnice v jejím původním znění.

Světlomet opatřený výše uvedenou značkou schválení typu konstrukční části je světlomet, který splňuje požadavky přílohy III-B této směrnice v jejím původním znění a je určen pouze pro pravostranný provoz.

Světlomet opatřený výše uvedenou značkou schválení typu konstrukční části je světlomet s rozptylovým sklem z plastu splňující požadavky přílohy III-C této směrnice v jejím původním znění.

Je konstruován tak, že vlákno potkávacího světla může být rozsvíceno současně s vláknem dálkového světla nebo s jinou sloučenou světelnou funkcí.

Zjednodušené označení skupinových, sdružených a sloučených svítilen nebo světlometů.

Výše uvedené čtyři příklady odpovídají světelnému zařízení opatřenému značkou schválení typu konstrukční části, která se vztahuje na:

• přední obrysovou svítilnu (A) schválenou podle přílohy II této směrnice v jejím původním znění;

• světlomet (HCR) s potkávacím světlem určený k pravostrannému i levostrannému provozu a s dálkovým světlem s maximální svítivostí od 86250 cd do 101250 cd (udáno číslem 30), který byl schválen podle přílohy III-D této směrnice v jejím původním znění; světlomet má rozptylové sklo z plastu;

• přední mlhový světlomet (B) schválený podle směrnice 76/762/EHS v jejím původním znění; světlomet má rozptylové sklo z plastu;

• přední směrovou svítilnu kategorie 11 schválenou podle přílohy II této směrnice v jejím původním znění.

Použijí se odpovídající definice uvedené v příloze I směrnice Rady 93/92/EHS ze dne 29. října 1993 o montáži zařízení pro osvětlení a světelnou signalizaci na dvoukolová a tříkolová motorová vozidla.

„Rozptylovým sklem“ se rozumí nejvzdálenější součást svítilny nebo světlometu (zařízení), která přenáší světlo svítící plochou.

„Krycí vrstvou“ se rozumí jakýkoli výrobek nebo výrobky nanesené v jedné vrstvě nebo ve více vrstvách na vnější plochu rozptylového skla.

„Zařízením různých typů“ se rozumí zařízení, která se liší v těchto hlavních vlastnostech:

výrobní nebo obchodní značka;

vlastnosti optického systému;

přidání nebo odstranění částí, které mohou při své funkci měnit optické účinky odrazem, rozptylem, pohlcováním nebo deformací;

typ žárovky;

materiály tvořící rozptylové sklo a popřípadě krycí vrstvy.

Obecně je u směrových svítilen třeba umístit v blízkosti obdélníku značky schválení typu konstrukční části a proti číslu značky schválení typu konstrukční části číslo, které udává, že se jedná o přední směrovou svítilnu (kategorie 11) nebo o zadní směrovou svítilnu (kategorie 12).

U směrových svítilen, které podle bodu 4.7.1 nedosahují na jedné straně minimální požadované svítivosti až do úhlu H = 80°, je třeba pod obdélníkem značky schválení typu konstrukční části umístit vodorovnou šipku, jejíž hrot směřuje na stranu, na které je minimální svítivost podle bodu 4.7.1 dodržena do úhlu nejméně H = 80°.

Zařízení musí být konstruována a vyrobena tak, aby běžném používání a bez ohledu na vibrace, kterým mohou být vystavena, zůstala jejich funkce nenarušena a aby si zachovala vlastnosti požadované touto přílohou.

Ve směru vztažné osy musí být svítivost vyzařovaného světla každého z obou zařízení rovna nejméně minimálním hodnotám a nejvýše rovna maximálním hodnotám podle níže uvedené tabulky. Maximální hodnoty nesmějí být překročeny v žádném směru.

Mimo vztažnou osu musí být svítivost vyzařovaného světla v polích úhlů podle nákresu v dodatku 1 a v každém směru odpovídajícím bodům tabulky rozložení světla podle dodatku 2 rovna nejméně násobku minimální hodnoty podle bodů 4.1 až 4.4 a procentní hodnoty uvedené ve zmíněné tabulce pro dotyčný směr.

Odchylně od bodu 4.1 se pod rovinou svírající s vodorovnou rovinou úhel 5° povoluje maximální svítivost 60 cd pro zadní obrysovou svítilnu, která je sloučena s brzdovou svítilnou.

Dále platí:

uvnitř polí definovaných v dodatku 1 musí být svítivost vyzařovaného světla u obrysových svítilen nejméně 0,05 cd a u brzdových svítilen a směrových svítilen nejméně 0,3 cd;

je-li směrová svítilna ve skupině nebo sloučena s brzdovou svítilnou, musí být poměr skutečně měřených svítivostí obou současně rozsvícených svítilen ke svítivosti zadní obrysové svítilny svítící samostatně, roven nejméně 5:1 v 11 měřicích bodech stanovených v dodatku 2 a umístěných uvnitř pole ohraničeného svislými přímkami procházejícími 0° V/± 10° H a vodorovnými přímkami procházejícími ± 5° V/0° H podle tabulky rozložení světla;

musí být splněny požadavky stanovené pro místní odchylky svítivosti v bodě 2.2 dodatku 2.

Svítivosti musí být měřeny s ustáleně svítící svítilnou. Jestliže je funkce svítilny přerušovaná, musí se zajistit, aby se svítilna nepřehřívala.

Podrobnosti užitých metod měření uvádí dodatek 2 zmíněný v bodě 4.5.

Zařízení k osvětlení zadní registrační tabulky musí splňovat podmínky stanovené v dodatku 3.

Fotometrické vlastnosti svítilen nebo světlometů s několika zdroji světla se zkoušejí podle dodatku 2.

Měří se ve všech případech se zkušebními bezbarvými žárovkami kategorie určené pro zařízení a nastavenými tak, aby vyzařovaly referenční světelný tok požadovaný pro příslušnou žárovku. Svítilny nebo světlomety s nevýměnnými zdroji světla se však vždy měří při 6,75 V nebo 13,5 V.

Svislé a vodorovné okraje plochy výstupu světla zařízení se stanovují a kótují ve vztahu ke vztažnému středu zařízení.

Brzdové svítilny a zadní obrysové svítilny vyzařují červené světlo, přední obrysové svítilny vyzařují světlo bílé, směrové svítilny vyzařují světlo oranžové.

Při měření s žárovkou kategorie stanovené výrobcem, a pokud je žárovka napájena svým zkušebním napětím podle přílohy IV, musí barva vyzařovaného světla ležet uvnitř tříbarevných souřadnic předepsaných v dodatku 1 přílohy I.

U svítilen nebo světlometů s nevýměnnými zdroji světla se však barevné vlastnosti ověřují se zdroji světla montovanými do svítilny nebo světlometu a při napětí 6,75 V, 13,5 V nebo 28,0 V.

Pro přední mlhové světlomety se uplatňují požadavky směrnice 76/762/EHS, pro zadní mlhové svítilny se uplatňují požadavky směrnice 77/538/EHS.

Pro zpětné světlomety se použijí požadavky směrnice 77/539/EHS.

Tvar odrazek musí být takový, aby je bylo možno montovat do obdélníka, jehož poměr stran není větší než osm.

Pedálové odrazky musí splňovat požadavky pro oranžovou barvu stanovené v příloze VIII směrnice 76/757/EHS

Činná plocha odrazky každé ze čtyř pedálových odrazek nesmí být menší než 8 cm².

Uplatňují se požadavky směrnice 76/757/EHS pro odrazky.

Při fotometrických měřeních se musí vhodným maskováním předejít rozptýleným odrazům.

V případě, že by výsledky měření mohly být zpochybněny, musí se postupovat tak, aby:

měřicí vzdálenost byla taková, aby bylo možno užít zákon o nepřímé úměrnosti druhé mocniny vzdálenosti;

měřicí zařízení bylo takové, aby úhlová velikost otvoru měřiče pozorovaná ze vztažného středu světla byla mezi 10' a 1°;

požadavek na svítivost v příslušném směru pozorování se považuje za splněný, je-li tento požadavek dosažen ve směru, který se neodchyluje o více než jednu čtvrtinu stupně od směru pozorování.

Směr H = 0° a V = 0° odpovídá vztažné ose (na vozidle je vodorovná, rovnoběžná se střední podélnou rovinou vozidla a orientovaná v požadovaném směru viditelnosti). Prochází vztažným středem. Hodnoty uvedené v tabulce udávají pro různé směry měření minimální svítivost jako procento minima požadovaného v ose každého světla (ve směru H = 0° a V = 0°).

Uvnitř pole rozložení světla podle bodu 2, které je schematicky znázorněno jako mřížka, má být světelný obrazec v podstatě spojitý, tj. svítivost v každém místě části pole ohraničeného čarami mřížky musí splňovat nejméně nejnižší z minimálních hodnot uvedených v procentech (nebo nejnižší možnou hodnotu) na čarách mřížky uzavírajících dané místo.

Fotometrické vlastnosti se zkoušejí:

u nevýměnných (pevných) žárovek nebo jiných zdrojů světla:

při napětí předepsaném výrobcem; schvalovací zkušebna může od výrobce požadovat zvláštní napáječ, který je k takovým svítilnám nebo světlometům potřebný;

u výměnných žárovek:

pokud jsou svítilny nebo světlomety vybaveny žárovkami ze sériové výroby pro 6,75 V, 13,5 V nebo 28,0 V, musí hodnota svítivosti ležet mezi maximální a minimální mezní hodnotou udanou v této příloze a zvětšenou o přípustnou odchylku světelného toku stanovenou pro zvolený typ žárovky podle údaje v příloze IV pro sériově vyráběné žárovky; alternativně lze v každé jednotlivé poloze střídavě užít zkušební žárovku, která pracuje při svém vlastním referenčním toku, přičemž jednotlivá měření z každé polohy se sčítají.

Zařízení může být kategorie 1 nebo 2. Zařízení kategorie 1 musí být konstruováno tak, aby osvětlovalo místo nejméně o rozměrech 130 × 240 mm, a zařízení kategorie 2 tak, aby osvětlovalo místo nejméně o rozměrech 200 × 280 mm.

Barva světla vyzařovaného žárovkou, která je užita v zařízení, musí být bílá a dostatečně neutrální, aby nezpůsobovala patrnou změnu barvy registrační tabulky.

Výrobce osvětlovacího zařízení musí stanovit podmínky montáže tohoto zařízení vzhledem k místu určenému pro registrační tabulku. Toto zařízení musí zaujímat takovou polohu, aby úhel dopadu na žádný z bodů osvětlovaného povrchu tabulky nepřesahoval 82°, přičemž tento úhel je měřen vzhledem k okraji plochy výstupu světla toho zařízení, které je nejvzdálenější od povrchu tabulky. Kde je více částí osvětlovacího zařízení než jedna, týká se tento požadavek toho dílu tabulky, který má být osvětlován odpovídajícím zařízením.

Zařízení musí být konstruováno tak, aby žádný paprsek světla nesvítil přímo vzad s výjimkou paprsků červeného světla tam, kde je zařízení sdružené nebo ve skupině se zadní obrysovou svítilnou.

Jas se měří na archu čistého bílého savého papíru s minimálním činitelem rozptylového odrazu 70 %, který má stejné rozměry jako registrační tabulka, a který je umístěn v poloze, kterou tabulka obvykle zaujme, avšak 2 mm nad podložkou.

Jas se měří kolmo k povrchu papíru v místech uvedených níže v nákresu v bodě 5, každý bod představuje kruhovou plochu o průměru 25 mm.

V každé poloze měření musí být jas B nejméně 2 cd/m².

Gradient jasu hodnot B₁ a B₂ naměřený mezi kterýmikoli dvěma body 1 a 2 vybranými z výše uvedených bodů nesmí překročit 2 x B_o/cm, kde B_o je minimální jas naměřený v různých měřicích bodech, jinak vyjádřeno

Použije se odpovídající definice podle přílohy I směrnice 93/92/EHS.

„Rozptylovým sklem“ se rozumí nejvzdálenější součást svítilny nebo světlometu (zařízení), která přenáší světlo svítící plochou.

„Krycí vrstvou“ se rozumí jakýkoli výrobek nebo výrobky nanesené v jedné vrstvě nebo ve více vrstvách na vnější plochu rozptylového skla.

„Světlomety různých typů“ se rozumí zařízení, která se liší v těchto hlavních náležitostech:

výrobní nebo obchodní značka;

vlastnosti optického systému;

přidání nebo odstranění částí, které mohou při své funkci měnit optické účinky odrazem, rozptylem, pohlcováním nebo deformací; montáž nebo demontáž filtrů určených ke změně barvy světla a nikoli ke změně rozložení světla však není příčinou změny typu;

vhodnost pro pravostranný, nebo pro levostranný provoz, nebo pro oba směry provozu;

druh vyzařovaného světla (potkávací světlo, dálkové světlo nebo obojí);

patice pro žárovku (nebo pro žárovky) jedné z odpovídajících kategorií;

materiály tvořící rozptylové sklo a popřípadě krycí vrstvy.

Rozlišují se:

(viz přílohu III-A)

(viz přílohy III-B a III-C)

(viz přílohu III-D - světlomety s halogenovými žárovkami jinými než HS₁)

Světlomety musí být konstruovány a vyrobeny tak, aby při běžném používání a bez ohledu na vibrace, kterým mohou být vystaveny, byla zajištěna trvale jejich uspokojivá funkce a aby si zachovaly vlastnosti požadované touto přílohou.

Součásti určené k upevnění žárovek musí být konstruovány tak, aby i za tmy mohla být žárovka namontována ve správné poloze.

Musí být jednoznačně vyznačena správná poloha rozptylového skla vzhledem k optickému systému a v této poloze musí být zajištěna proti natočení za provozu.

K měření osvětlení světlometem se použije měřicí stěna popsaná v dodatku 1 nebo 2 a zkušební žárovka s hladkou bezbarvou baňkou jedné z kategorií podle bodu 2.1 a přílohy III.

Zkušební žárovky musí být seřízeny na příslušný referenční světelný tok odpovídající hodnotám předepsaným pro tyto žárovky v odpovídajícím technickém dokumentu (viz přílohu IV).

Potkávací světlo musí vytvářet dostatečně ostré rozhraní tak, aby s jeho pomocí bylo možno zajistit uspokojivé seřízení. Rozhraní musí být prakticky vodorovné a přímé v šířce nejméně ± 900 mm na pravé i levé straně, měřeno ve vzdálenosti 10 m (u halogenových žárovek: v šířce nejméně ± 2250 mm na pravé i levé straně, měřeno ve vzdálenosti 25 m; viz dodatek 2). Po seřízení podle dodatku 1 musí světlomety vyhovovat požadavkům tam uvedeným.

Rozložení světla nesmí vykazovat žádné boční výchylky, které by byly na závadu dobré viditelnosti.

Osvětlení měřicí stěny zmiňované v bodě 2.2 se měří fotočlánkem s užitečnou plochou ležící uvnitř čtverce o délce strany 65 mm.

Veškeré záznamy fotometrických vlastností světlometů zjišťované podle obecných požadavků zkoušek shodnosti se musí omezit na body HV - LH - RH - L600 - R600 (viz obrázek v dodatku 1)

Pro měření musí být měřicí stěna umístěna ve vzdálenosti alespoň 10 m před světlometem a v pravém úhlu k přímce spojující vlákno dálkového světlometu s bodem HV (viz obrázek níže); přímka H-H musí být vodorovná.

Bočně se světlomet seřídí tak, aby jeho světelný svazek byl co nejvíce symetrický podle přímky V-V.

Svisle se světlomet seřídí tak, aby rozhraní leželo 100 mm pod přímkou H-H.

Po seřízení světlometu podle bodů 2.1 a 2.2 musí být hodnoty osvětlení následující:

na přímce H-H a nad ní: nejvýše 2 lx;

na přímce ležící 300 mm pod přímkou H-H a v šířce 900 mm na obě strany od přímky V-V: nejméně 8 lx;

na přímce ležící 600 mm pod přímkou H-H a v šířce 900 mm na obě strany od přímky V-V: nejméně 4 lx.

Po seřízení podle bodů 2.1 a 2.2 musí světlomety pro dálkové světlo splňovat následující požadavky:

průsečík HV přímek H-H a V-V musí ležet uvnitř izoluxy odpovídající 80 % maximálního osvětlení;

maximální osvětlení E_max dálkového světla nesmí být menší než 50 lx;

osvětlení dálkovým světlem napravo a nalevo od výchozího bodu HV musí být až do vzdálenosti 0,90 m nejméně E_max/4.

Pro měření musí být měřicí stěna umístěna ve vzdálenosti 25 m před světlometem kolmo k přímce spojující vlákno dálkového světlometu a bod HV (viz obrázek níže); přímka H-H musí být vodorovná.

Bočně se světlomet seřídí tak, aby rozložení světla bylo symetrické podle přímky V-V.

Svisle se světlomet seřídí tak, aby rozhraní potkávacího světla leželo 250 mm pod přímkou H-H. Musí být také vodorovné.

Po seřízení světlometu podle bodů 2 a 3 výše musí být splněny následující podmínky:

Měřicí stěna

Světlomety musí být zřetelně a nesmazatelně označeny písmeny „MB“ (značka pro světlomet dálkového světla) umístěnými proti číslu schválení typu konstrukční části.

Světlomety konstruované tak, že vylučují jakékoli současné rozsvícení vlákna potkávacího světla a vlákna jakéhokoli jiného zdroje světla, se kterým mohou být sloučeny, musí být ve značce schválení typu konstrukční části označeny lomítkem (/) za písmeny MB pro potkávací světlomet.

Na světlometech s rozptylovým sklem z plastu se poblíž značky podle bodu 1.1 umístí písmena „PL“.

Každý ze vzorků musí splňovat požadavky uvedené v bodě 3.

Světlomety musí být konstruovány a vyrobeny tak, aby při běžném používání a bez ohledu na vibrace, kterým mohou být vystaveny, byla zajištěna trvale jejich uspokojivá funkce a aby si zachovaly požadované vlastnosti.

Světlomety musí být vybaveny zařízením, které jim umožňuje, aby byly na vozidle seřízeny tak, že vyhovují pravidlům, která se na ně vztahují. Takové zařízení nemusí být montováno na konstrukční částech, z nichž nelze odstranit odrážeč nebo rozptylové sklo, za předpokladu, že použití těchto částí je omezeno pro vozidla, na kterých světlomety mohou být seřízeny jinými prostředky.

Jestliže je světlomet dálkového světla i světlomet potkávacího světla vybaven vlastní žárovkou a jsou ve skupině nebo sloučené, musí zařízení pro seřizování umožnit řádné seřízení každého z obou optických systémů.

Tato pravidla se však nevztahují na světlomety, jejichž odrážeče jsou neoddělitelné. Pro tento typ světlometu se použijí požadavky bodu 3.3. Použije-li se pro dálkové světlo více než jeden světelný zdroj, musí být pro stanovení nejvyšší hodnoty osvětlení E_max užito všech společných funkcí podílejících se na tvorbě dálkového světla.

Díly, kterými je žárovka upevněna v odrážeči, musí být vyrobeny tak, aby i ve tmě mohla být žárovka namontována bez nejistoty ve správné poloze.

Podle požadavků dodatku 2 musí být uskutečněny doplňující zkoušky, které potvrdí, že během provozu nedojde k přílišné změně fotometrických vlastností.

Pokud je rozptylové sklo světlometu zhotoveno z plastu, provedou se dodatečné zkoušky podle dodatku 3.

Musí být jednoznačně vyznačena správná poloha rozptylového skla vůči optickému systému a musí být aretována proti natočení za provozu.

K měření osvětlení světlometem se použije měřicí stěna popsaná v dodatku 1 a zkušební žárovka (S₁ nebo S₂, viz přílohu IV) s hladkou bezbarvou baňkou.

Zkušební žárovky musí být seřízeny na odpovídající referenční světelný tok odpovídající hodnotám předepsaným pro tyto žárovky.

Potkávací světlo musí vytvářet dostatečně ostré rozhraní tak, aby s jeho pomocí bylo prakticky možné uspokojivé seřízení. Rozhraní musí být vodorovně v rozmezí nejméně ± 5° co možno přímé a vodorovné. Při seřízení podle dodatku 1 musí světlomety vyhovovat požadavkům tam uvedeným.

Rozložení světla nesmí vykazovat žádné boční výchylky, jež by znehodnocovaly dobrou viditelnost.

Osvětlení měřicí stěny podle bodu 3.2 se měří fotosnímačem s užitečnou plochou ležící uvnitř čtverce o straně 65 mm.

Pro hodnoty v pásmu III může být maximální nepříznivá odchylka:

• 0,3 lx, odpovídá 20 %,

• 0,45 lx, odpovídá 30 %.

Pokud pro dálkové světlo leží HV uvnitř izoluxy odpovídající 0,75 E_maxa u fotometrických hodnot je zjištěna v kterémkoli měřicím bodu podle bodu 4.3 a 4.4 dodatku 1 této směrnice hodnota s dovolenou odchylkou + 20 % pro hodnoty maximální a - 20 % pro hodnoty minimální.

Pro ověření změny svislé polohy rozhraní vlivem tepla se použije následující postup:

po podrobení světlometu třem cyklům popsaným v bodě 2.2.2 dodatku 2 se jeden ze vzorků zkouší postupem podle bodu 2.1 dodatku 2;

světlomet se považuje za vyhovující, pokud Δr nepřekročí 1,5 mrad;

pokud tato hodnota překročí 1,5 mrad, ale nepřekročí 2,0 mrad, zkouší se druhý světlomet; po této zkoušce nesmí střední hodnota absolutních hodnot obou vzorků překročit 1,5 mrad.

Pro účely seřizování musí být dotyčná stěna umístěna ve vzdálenosti 10 m před světlometem, přímka h-h musí být vodorovná. Při měření musí být fotosnímač vzdálen 25 m před světlometem a musí být umístěn kolmo na přímku spojující vlákno žárovky s bodem HV.

Bočně se světlomet seřídí tak, aby dálkové světlo bylo symetrické podle v-v.

Svisle se světlomet seřídí tak, aby rozhraní potkávacího světla leželo 250 mm pod přímkou h-h (ve vzdálenosti 25 m).

Po seřízení světlometu podle bodů 2 a 3, jejichž podmínky jsou obdobné podmínkám pro dálkové světlo, musí být splněny následující podmínky:

Střed osvětlení dálkovým světlem nesmí ležet více než 0,6° nad přímkou h-h nebo pod ní.

Osvětlení dálkovým světlem musí své maximální hodnoty E_max dosahovat ve středu celkového rozložení světla a musí se do stran zmenšovat.

Maximální hodnota osvětlení E_max dálkovým světlem musí činit nejméně 32 lx.

Osvětlení dálkovým světlem musí odpovídat následujícím hodnotám:

Průsečík HV přímek h-h a v-v musí ležet uvnitř izoluxy odpovídající 90 % maximálního osvětlení.

Vodorovně od bodu HV napravo a nalevo musí až do vzdálenosti 1,125 m osvětlení dálkovým světlem činit nejméně 12 lx a nesmí být menší než 3 lx až do vzdálenosti 2,25 m.

Osvětlení potkávacím světlem musí odpovídat následujícím hodnotám:

Vyhovění požadavkům tohoto dodatku není dostačujícím kritériem pro schválení typu konstrukční části pro světlomety s rozptylovými skly z plastů.

Viz dodatek 2 k příloze III-D

Viz dodatek 3 k příloze III-D.

Světlomety konstruované tak, aby splňovaly požadavky jediného směru provozu (pravostranného nebo levostranného), musí mít na rozptylovém skle označeny okraje plochy, která může být popřípadě zakryta, aby se předešlo rušení uživatelů silnice v zemi, kde je směr provozu opačný, než pro který byl světlomet konstruován. Pokud však je taková plocha přímo rozpoznatelná z konstrukce, není takové vyznačení nutné.

Světlomety konstruované jak pro pravostranný provoz tak pro levostranný provoz musí být označeny tak, aby se rozeznaly obě polohy montáže světelné jednotky do vozidla nebo žárovky do odrážeče; toto označení sestává z písmen „R/D“ v místě odpovídajícím pravostrannému provozu a z písmen „L/G“ v místě odpovídajícím provozu levostrannému.

Světlomety konstruované tak, že vylučují jakékoli současné rozsvícení vlákna potkávacího světla a vlákna jakéhokoli jiného zdroje světla, se kterým mohou být sloučeny, musí být ve značce schválení typu konstrukční části označeny lomítkem (/) za značkou pro potkávací světlomet.

Pokud světlomet splňuje pouze požadavky pro levostranný provoz, umístí se pod značkou ES schválení typu konstrukční části vodorovná šipka směřující vpravo pro pozorovatele, který pozoruje světlomet zpředu, tj. k té straně silnice, na které se jezdí.

Pokud splňují světlomety požadavky obou směrů provozu pomocí úmyslné změny seřízení světelné jednotky nebo světlometu, umístí se pod značkou ES schválení typu konstrukční části vodorovná šipka se dvěma hroty směřujícími jeden vlevo a druhý vpravo.

U světlometů s žárovkami HS₁ se proti značce schválení typu konstrukční části umístí písmena „MBH“.

Výše uvedené značky musí být zřetelně viditelné a nesmazatelné.

Na světlometech, které mají rozptylová skla z plastů, se umístí poblíže značek předepsaných v bodech 1.2 až 1.7 písmena „PL“.

Každý vzorek musí vyhovět požadavkům, které jsou uvedeny v bodech 3 až 5.

Světlomety musí být konstruovány a vyrobeny tak, aby při běžném používání a bez ohledu na vibrace, kterým mohou být vystaveny, byla zajištěna trvale jejich uspokojivá funkce a aby si zachovaly vlastnosti požadované touto přílohou.

Světlomety musí být namontovány se zařízením, které jim umožňuje, aby byly na vozidle seřízeny tak, že vyhovují pravidlům, která se na ně vztahují. Takové zařízení nemusí být montováno na částech, u kterých nelze odrážeč a rozptylové sklo oddělit, za předpokladu, že užití těchto konstrukční částí je omezeno na vozidla, na kterých světlomety mohou být seřízeny jinými prostředky.

Je-li světlomet dálkového světla i světlomet potkávacího světla vybaven vlastní žárovkou a oba jsou ve skupině, která tvoří společnou jednotku, musí zařízení pro seřizování umožnit řádné seřízení každého z obou optických systémů.

Tato pravidla se však nevztahují na soustavy světlometů, jejichž odrážeče jsou neoddělitelné. Pro tento případ se použijí požadavky bodu 2 této přílohy. Jestliže se pro dálkové světlo užívá více než jednoho světelného zdroje, musí být pro stanovení nejvyšší hodnoty osvětlení E_max užito společných funkcí.

Dí-ly, kterými je žárovka upevněna v odrážeči, musí být vyrobeny tak, aby i ve tmě mohla být žárovka namontována bez nejistoty ve správné poloze.

Správná poloha rozptylového skla vůči optickému systému musí být jednoznačně označena a musí být proti natočení za provozu aretována.

Světlomety, které jsou určeny pro splnění požadavků jak pravostranného, tak levostranného provozu, mohou být upraveny k provozu na dané straně silnice buď vhodným počátečním seřízením při montáži na vozidlo, nebo volitelným seřízením uživatelem. Takové počáteční nebo volitelné seřízení může být např. tvořeno montáží buď optické jednotky na vozidlo pod daným úhlem, nebo žárovky ve vztahu k optické jednotce pod daným úhlem. Ve všech případech musí být možné pouze dvě různé a zřetelně odlišné polohy nastavení (pro pravostranný a pro levostranný provoz), konstrukce musí vyloučit jakékoli nezáměrné přesunutí do mezilehlé polohy. Jedná-li se o dvě odlišná nastavení žárovky, musí být části pro uchycení žárovky v odrážeči konstruovány a vyrobeny tak, aby v každém z obou nastavení byla žárovka upevněna ve své poloze s přesností požadovanou na světlometech konstruovaných pouze pro provoz na jedné straně. Vyhovění požadavkům se ověřuje vizuální kontrolou a v případě potřeby zkušební montáží.

Podle požadavků dodatku 2 se uskuteční doplňující zkoušky, kterými se stanoví, zda během provozu nedojde k přílišné změně fotometrických vlastností.

Pokud je rozptylové sklo světlometu z plastu, doplní se zkoušky podle požadavků dodatku 3.

Světlomety musí být konstruovány tak, aby s vhodnými žárovkami HS₁ nebo R₂ dávaly při potkávacím světle odpovídající osvětlení bez oslňování při svícení potkávacího světla a dobré osvětlení při svícení dálkového světla.

Ke kontrole osvětlení světlometem se použije měřicí stěna postavená 25 m před světlometem, jak je vyobrazeno v dodatku 1.

Světlomety se zkoušejí s bezbarvou zkušební žárovkou konstruovanou pro jmenovité napětí 12 V. Při ověřování světlometu se proud žárovkou nastaví tak, aby byly dosaženy následující hodnoty:

Světlomet se považuje za vyhovující, splňuje-li požadavky bodu 3 nejméně s jednou zkušební žárovkou, která může být dodána se světlometem.

Rozměry, které stanovují polohu vláken uvnitř zkušební žárovky HS₁ nebo R₂, jsou udány v příloze IV.

Baňka zkušební žárovky musí mít takový tvar a optické vlastnosti, aby nebyla příčinou odrazů a rozptylu, které mohou nepříznivě ovlivnit rozložení světla.

Potkávací světlo musí vytvářet dostatečně ostré světelné rozhraní, s jehož pomocí je možné uspokojivé seřízení světlometu. Rozhraní musí být vodorovnou polopřímkou na straně opačné směru dopravy, pro který je světlomet určen. Na druhé straně nesmí procházet buď přes lomenou čáru HV-H₁ a H₄ tvořenou přímkou HV-H₁ svírající úhel 45° s vodorovnou rovinou a přímkou H₁-H₄ ležící 1° nad přímkou h-h, nebo přes přímku HV-H₃ skloněnou o 15° k vodorovné rovině (viz dodatek 1). V žádném případě nesmí rozhraní překročit čáru HV-H₂ a přímku H₂-H₄ a z nich vzniklé kombinace obou předchozích možností.

Světlomet musí být seřízen tak, aby:

v případě světlometů konstruovaných pro splnění požadavků pravostranného provozu bylo rozhraní v levé polovině stěny vodorovné a v případě světlometů konstruovaných pro splnění požadavků levostranného provozu bylo rozhraní vodorovné v pravé polovině stěny; seřizovací stěna musí být dostatečně široká, aby umožnila kontrolu rozhraní v rozsahu nejméně 5° na obě strany od přímky v-v;

tato vodorovná část rozhraní byla umístěna na stěně 25 cm pod vodorovnou rovinou procházející ohniskem světlometu (viz dodatek 1);

„vrchol“ rozhraní ležel na přímce v-v. Pokud světlo nemá rozhraní, musí se jednoznačné nastavení zlomu zajistit tak, aby se nejlépe splňovaly požadavky osvětlení v bodech 75R a 50R při pravostranném provozu a v bodech 75L a 50L při levostranném provozu.

Takto seřízený světlomet musí vyhovovat požadavkům uvedeným v bodech 3.2.5 až 3.2.7 a 3.3.

Pokud světlomet seřízený výše uvedeným způsobem nesplňuje požadavky uvedené v bodech 3.2.5 až 3.2.7 a 3.3, smí být jeho seřízení změněno za předpokladu, že osa světla nebude bočně přesunuta o více než o 1° (odpovídá 44 cm) vpravo nebo vlevo. Mez 1° pro odchylné seřízení vpravo nebo vlevo není slučitelná s odchylkami svislého seřízení nahoru a dolů, které je omezeno pouze požadavky, uvedenými v bodě 3.3. Vodorovná část rozhraní však nesmí přesahovat přes přímku h-h. Pro usnadnění seřízení pomocí rozhraní může být světlomet částečně zastíněn, aby bylo rozhraní výraznější.

Osvětlení stěny potkávacím světlem musí splňovat požadavky následující tabulky:

V žádném z pásem I, II, III a IV se nesmějí vyskytnout boční odchylky škodlivé pro dobrou viditelnost.

Světlomety konstruované ke splnění požadavků jak pravostranného, tak levostranného provozu musí v každé z obou poloh nastavení optické jednotky nebo žárovky splňovat požadavky uvedené výše pro daný směr provozu.

Osvětlení stěny dálkovým světlem se měří při stejném seřízení světlometu jako při měření podle bodů 3.2.5 až 3.2.7 výše.

Osvětlení stěny dálkovým světlem musí splňovat následující požadavky:

Průsečík HV přímek h-h a v-v musí ležet uvnitř izoluxy odpovídající 90 % maximálního osvětlení. Nejvyšší hodnota osvětlení E_m nesmí být menší než 32 lx. Maximální hodnota nesmí překročit 240 lx.

Vodorovně vlevo a vpravo od výchozího bodu HV nesmí být osvětlení menší než 16 lx až do vzdálenosti 1,125 m a nesmí být menší než 4 lx až do vzdálenosti 2,25 m.

Osvětlení stěny, které je uvedeno výše v bodech 3.2.5 až 3.2.7 a 3.3, se měří fotosnímačem, jehož účinná plocha musí ležet ve čtverci o straně 65 mm.

Za zkušební světlomet se považuje světlomet, který:

splňuje níže uvedené požadavky na schválení typu konstrukční části;

má účinný průměr nejméně 160 mm;

zajišťuje se zkušební žárovkou v jednotlivých bodech jednotlivých pásem podle bodu 3.2.5 osvětlení:

nejvýše 90 % maximální hodnoty a

nejméně 120 % minimálních hodnot podle požadavků tabulky v bodě 3.2.5.

Maximální odchylky hodnot B50L (nebo R) a pásma III mohou být:

U potkávacího světla musí být při tomto seřízení splněny hodnoty předepsané touto směrnicí (s dovolenou odchylkou 0,2 lx) nejméně pro jeden bod v každé oblasti, stanovené na měřicí stěně (ve vzdálenosti 25 m) kružnicí o poloměru 15 cm okolo bodů B50L (nebo R) (s dovolenou odchylkou 0,1 lx), 75R (nebo L), 50R (nebo L), 25R, 25L a v celé ploše pásma IV, které leží ne výše než 22,5 cm nad přímkou 25R a 25L.

Pokud je v případě, kdy je dálkové světlo nastaveno tak, že HV leží uvnitř izoluxy odpovídající 0,75 E_max, zjištěna pro fotometrické vlastnosti v kterémkoli měřicím bodě podle bodu 3.2.5 této přílohy dovolené odchylky + 20 % pro maximální hodnoty a - 20 % pro hodnoty minimální; vztažná značka se nebere v úvahu.

Pokud výsledky výše popsaných zkoušek nevyhovují požadavkům, může být seřízení světlometu změněno za předpokladu, že osa světla se bočně neodchýlí o více než 1° vpravo nebo vlevo.

Světlomety se zřejmými vadami se vyřadí.

Vztažná značka se nebere v úvahu.

Splnění požadavků této přílohy nepostačuje pro schválení světlometů s rozptylovým sklem z plastu.

Viz dodatek 2 přílohy III-D.

Viz dodatek 3 přílohy III-D.

Světlomety konstruované tak, aby splňovaly požadavky jediného směru provozu (pravostranného nebo levostranného), musí mít na rozptylovém skle označeny okraje plochy, která může být popřípadě zakryta, aby se předešlo rušení uživatelů silnice v zemi, kde je směr provozu opačný, než pro který byl světlomet konstruován. Pokud však je taková plocha přímo rozpoznatelná z konstrukce, není takové vyznačení nutné.

Světlomety konstruované jak pro pravostranný provoz tak pro levostranný provoz musí být označeny tak, aby se rozeznaly obě polohy montáže světelné jednotky do vozidla nebo žárovky do odrážeče; toto označení sestává z písmen „R/D“ v místě odpovídajícím pravostrannému provozu a z písmen „L/G“ v místě odpovídajícím provozu levostrannému.

Světlomety konstruované tak, že vylučují jakékoli současné rozsvícení vlákna potkávacího světla a vlákna jakéhokoli jiného zdroje světla, se kterým mohou být sloučeny, mají být ve značce schválení typu konstrukční části značeny lomítkem (/) za značkou pro potkávací světlomet.

Pokud světlomet splňuje pouze požadavky pro levostranný provoz, umístí se pod značku ES schválení typu konstrukční části vodorovná šipka směřující vpravo pro pozorovatele, který pozoruje světlomet zpředu, tj. k té straně silnice, na které se jezdí.

Pokud splňují světlomety požadavky obou směrů provozu pomocí úmyslné změny seřízení světelné jednotky nebo světlometu, umístí se pod značku ES schválení typu konstrukční části vodorovná šipka se dvěma hroty, z nichž jeden směřuje vlevo a druhý vpravo.

Doplňující značka nebo značky:

na světlometech splňujících pouze požadavky pro levostranný provoz vodorovná šipka, která směřuje pro pozorovatele zepředu světlometu vpravo, tj. ke straně silnice, po které se jezdí;

na světlometech, které jsou konstruovány pro plnění požadavků obou směrů provozu vhodným seřízením optické jednotky nebo žárovky, vodorovná šipka se dvěma hroty, z nichž jeden směřuje vlevo a druhý vpravo;

na světlometech, které splňují požadavky této směrnice jen pro potkávací světlo, písmena „HC“;

na světlometech, které splňují požadavky této směrnice jen pro dálkové světlo, písmena „HR“;

na světlometech, které splňují požadavky této směrnice jak pro potkávací, tak pro dálkové světlo, písmena „HCR“;

na světlometech, které mají rozptylová skla z plastů, se umístí poblíže symbolů předepsaných v bodech 1.6.3 až 1.6.5 písmena „PL“.

Každý vzorek musí vyhovět požadavkům, které jsou uvedeny v bodech 6 až 8.

Světlomety musí být vyrobeny tak, aby při běžném používání a bez ohledu na vibrace, kterým mohou být vystaveny, byla zajištěna trvale jejich uspokojivá funkce a aby si zachovaly požadované vlastnosti.

Světlomety musí být namontovány se zařízením, které jim umožňuje, aby byly na vozidle seřízeny tak, že vyhovují pravidlům, která se na ně vztahují. Takové zařízení nemusí být montováno na částech, u kterých nelze odrážeč a rozptylové sklo oddělit, za předpokladu, že užití těchto konstrukční částí je omezeno na vozidla, na kterých světlomety mohou být seřízeny jinými prostředky. Je-li světlomet dálkového světla i světlomet potkávacího světla vybaven vlastní žárovkou a oba jsou ve skupině, která tvoří společnou jednotku, musí zařízení pro seřizování umožnit řádné seřízení každého z obou optických systémů. Tato pravidla se však nevztahují na soustavy světlometů, jejichž odrážeče jsou neoddělitelné. Pro tento případ soustavy se použijí požadavky bodu 6.

Díly, kterými jsou žárovka nebo žárovky upevněny v odrážeči, musí být vyrobeny tak, aby i ve tmě mohly být žárovky namontovány bez nejistoty ve správné poloze(Technické požadavky na žárovky: viz příloha IV.)(Světlomet vyhovuje požadavkům tohoto bodu, pokud lze žárovku snadno uchytit a aretační kolíky správně vložit do protikusů i za tmy.).

Patice žárovky musí odpovídat rozměrům stanoveným v následujících listech s údaji podle publikace CIE 61-2:

Světlomety, které jsou určeny pro volitelné užití pro pravostranný nebo levostranný provoz, mohou být k určitému druhu provozu upraveny vhodným počátečním seřízením při montáži na vozidlo nebo následným seřízením uživatelem. Takové počáteční nebo volitelné seřízení může být např. tvořeno montáží optické jednotky na vozidlo pod daným úhlem nebo žárovky vůči optické jednotce pod daným úhlem. Ve všech případech musí být nastavení možné jen ve dvou různých a zřetelně odlišených polohách nastavení (pro pravostranný a pro levostranný provoz); musí být vyloučeno jakékoli nezáměrné přesunutí do mezilehlé polohy. Jedná-li se o dvě odlišná nastavení žárovky, musí být části pro upevnění žárovky v odrážeči zhotoveny tak, aby v každém z obou nastavení byla žárovka upevněna ve své poloze s požadovanou přesností pro světlomety určené k provozu jen na jedné straně. Vyhovění požadavkům se ověřuje vizuální kontrolou a v případě potřeby zkušební montáží.

Světlomety s halogenovou žárovkou s jediným vláknem: světlomety konstruované alternativně pro potkávací světlo a dálkové světlo a vybavené mechanickým, elektromechanickým nebo jiným zařízením včleněným do světlometu pro přepínání z jednoho světla na druhé(Tato pravidla se nevztahují na přepínač.) musí být konstruovány tak, aby:

zařízení bylo dostatečně odolné tak, aby pracovalo 50000 krát, aniž by vykázalo závadu i přes vibrace, kterým může být v běžném provozu vystaveno;

v případě poruchy bylo možno automaticky užívat potkávací světlo;

bylo možno vždy nastavit buď potkávací světlo, nebo dálkové světlo bez jakékoli možnosti mechanického zastavení v mezipoloze;

uživatel nemohl bez speciálního nářadí měnit tvar nebo polohu pohyblivých částí.

Podle požadavků dodatku 2 se uskuteční doplňující zkoušky, kterými se stanoví, zda během provozu nedojde k přílišné změně fotometrických vlastností.

Pokud je rozptylové sklo světlometu z plastu, doplní se zkoušky podle požadavků dodatku 3.

Světlomety musí být vyrobeny tak, aby s vhodnými žárovkami H₁, H₂, H₃, HB₃, HB₄, H₇ a/nebo H₄ dávaly odpovídající osvětlení bez oslňování při svícení potkávacího světla a dobré osvětlení při svícení dálkového světla.

Ke kontrole osvětlení světlometem se použije měřicí stěna postavená 25 m před světlometem, jak je vyobrazeno v dodatku 1.

Světlomety se zkoušejí s bezbarvými zkušebními žárovkami konstruovanými pro jmenovité napětí 12 V. Při ověřování světlometu se napětí na žárovce nastaví tak, aby byly dosaženy následující hodnoty světelného toku:

Světlomet se považuje za vyhovující, pokud splňují fotometrické požadavky nejméně s jednou zkušební žárovkou, která může být dodána se světlometem.

Rozměry, které stanovují polohu vláken uvnitř zkušební 12-voltové žárovky, jsou udány v odpovídajícím listu s údaji v příloze IV.

Baňka zkušební žárovky musí mít takový optický tvar a vlastnosti, aby vyvolávala minimum odrazů a rozptylu, které by mohly nepříznivě ovlivnit rozložení světla. Vyhovění těmto požadavkům se ověří měřením rozložení světla, když je zkušební světlomet osazen zkušební žárovkou.

Potkávací světlo musí vytvářet dostatečně ostré světelné rozhraní, s jehož pomocí je možné uspokojivé seřízení světlometu. Rozhraní musí být vodorovnou polopřímkou na straně opačné směru dopravy, pro který je světlomet určen. Na druhé straně nesmí procházet buď přes lomenou čáru H-V, H₁-H₄ tvořenou přímkou HV-H₁ svírající úhel 45° s vodorovnou rovinou a přímkou H₁-H₄ ležící 25 cm nad přímkou h-h, nebo přes přímku HV-H₃ skloněnou o 15° k vodorovné rovině (viz dodatek 1). V žádném případě nesmí rozhraní překročit čáru HV-H₂ a přímku H₂-H₄ a z nich vzniklé kombinace obou předchozích možností.

Světlomet musí být seřízen tak, aby:

v případě světlometů konstruovaných pro splnění požadavků pravostranného provozu bylo rozhraní vodorovné v levé polovině stěny a v případě světlometů konstruovaných pro splnění požadavků levostranného provozu bylo rozhraní vodorovné v pravé polovině měřicí stěny(Seřizovací stěna musí být dostatečně široká, aby umožnila kontrolu rozhraní v rozsahu nejméně 5° na obě strany od přímky v-v.);

tato vodorovná část rozhraní byla umístěna na měřicí stěně 25 cm pod vodorovnou rovinou procházející ohniskem světlometu (viz dodatek 1);

„vrchol“ rozhraní ležel na přímce v-v(Pokud se u světlometů konstruovaných pro splnění požadavků této směrnice jen z hlediska potkávacího světla optická osa výrazně odchyluje od všeobecného směru světla, nebo pokud u jakéhokoli typu světlometu (potkávací nebo kombinovaný potkávací s dálkovým) nemá světlo rozhraní se zřetelným vrcholem, musí se jednoznačné nastavení zlomu zajistit tak, aby se nejlépe plnily požadavky osvětlení v bodech 75R a 50R při pravostranném provozu a v bodech 75L a 50L při levostranném provozu.).

Takto seřízený světlomet, pokud se požaduje schválení jen pro potkávací světlo(Světlomet konstruovaný k vyzařování potkávacího světla může být sloučen s dálkovým světlem, které nevyhovuje těmto požadavkům.), musí vyhovovat požadavkům uvedeným v bodech 3.2.5 až 3.2.7 a 3.3.

V případě, kdy světlomet seřízený podle výše uvedeného nevyhovuje požadavkům uvedeným v bodech 3.2.5 až 3.2.7 a 3.3, smí být jeho seřízení změněno za předpokladu, že osa světla nebude bočně přesunuta o více než o 1° (odpovídá 44 cm) vpravo nebo vlevo(7 Mez 1° pro odchylné seřízení vpravo nebo vlevo není slučitelná s odchylkami svislého seřízení nahoru a dolů, které je omezeno pouze požadavky stanovenými v bodě 3.3. Vodorovná část rozhraní však nesmí přesahovat přes přímku h-h (bod 3.3. se nepoužije na světlomety určené k plnění požadavků této přílohy pouze pro potkávací světlo).). Pro usnadnění seřízení pomocí rozhraní může být světlomet částečně zastíněn, aby bylo rozhraní výraznější.

Osvětlení měřicí stěny potkávacím světlem musí splňovat požadavky následující tabulky:

V žádném z pásem I, II, III a IV se nesmějí vyskytnout boční odchylky škodlivé pro dobrou viditelnost.

Hodnoty osvětlení v pásmech „A“ a „B“ podle vyobrazení C v příloze IV se kontrolují měřením fotometrických hodnot v bodech 1 až 8 tohoto vyobrazení; tyto hodnoty musí ležet v následujících mezích:

• 0,7 lx ≥ 1, 2, 3, 7 ≥ 0,1 lx,

• 0,7 lx ≥ 4, 5, 6, 8 ≥ 0,2 lx.

Světlomety konstruované ke splnění požadavků jak pravostranného, tak levostranného provozu musí v každém z obou poloh nastavení optické jednotky nebo žárovky vyhovovat požadavkům uvedeným pro příslušný směr provozu.

U světlometu konstruovaného k vyzařování jak potkávacího světla, tak světla dálkového se osvětlení měřicí stěny dálkovým světlem měří při stejném seřízení světlometu jako při měření podle bodů 3.2.5 až 3.2.7. U světlometu konstruovaného k vyzařování pouze dálkového světla musí být světlomet nastaven tak, aby plocha maximálního osvětlení byla centrována na průsečíku přímek h-h a v-v. Tento světlomet musí splňovat pouze bod 3.3.

Osvětlení měřicí stěny dálkovým světlem musí splňovat následující požadavky:

průsečík HV přímek h-h a v-v musí ležet uvnitř izoluxy odpovídající 90 % maximálního osvětlení. Nejvyšší hodnota osvětlení E_max nesmí být menší než 48 lx. Maximální hodnota nesmí překročit 240 lx. Navíc u kombinovaného světlometu potkávacího a dálkového nesmí být toto maximum větší než šestnáctinásobek osvětlení naměřeného u potkávacího světla v bodě 75R (nebo 75L).

Maximální svítivost I_max dálkového světla vyjádřená v tisících kandel se vyčíslí vzorcem:

I_max = 0,625 E_max

Ukazatel I'_max, který udává tuto maximální svítivost a zmiňovaný v bodě 1.6 se stanoví vzorcem:

a tato hodnota se zaokrouhlí na některé z následujících nejbližších čísel: 7,5; 10; 12,5; 17,5; 20; 25; 27,5; 30; 37,5; 40; 45; 50.

Vodorovně vlevo a vpravo od výchozího bodu HV nesmí být osvětlení menší než 24 lx až do vzdálenosti 1,125 m a nesmí být menší než 6 lx až do vzdálenosti 2,25 m.

Osvětlení měřicí stěny, uváděné výše v bodech 3.2.5 až 3.2.7 a 3.3, se měří fotosnímačem, jehož účinná plocha musí ležet ve čtverci o straně 65 mm.

Je třeba zhodnotit obtěžování oslněním potkávacím světlem.

Světlomet se považuje za zkušební světlomet, pokud:

splňuje výše uvedené požadavky na schválení;

má účinný průměr nejméně 160 mm;

se zkušební žárovkou, v jednotlivých bodech a v jednotlivých pásmech podle tabulky v bodě 3.2.5 vytváří osvětlení:

nejvýše 90 % maximální hodnoty a

nejméně 120 % minimálních hodnot podle požadavku tabulky v bodě 3.2.5.

Maximální odchylky hodnot B50L (nebo R) a pásma III mohou být:

U potkávacího světla jsou splněny hodnoty předepsané touto směrnicí (s dovolenou odchylkou 0,2 lx) a ve vztahu k seřízení nejméně pro jeden bod v každé oblasti stanovené na měřicí stěně (ve vzdálenosti 25 m) kružnicí o poloměru 15 cm okolo bodů B50L (nebo R) (s dovolenou odchylkou 0,1 lx), 75R (nebo L), 50R (nebo L), 25R a 25L a v celé ploše pásma IV, které leží ne výše než 22,5 cm nad přímkou spojující bod 25R s bodem 25L.

Pokud je v případě, kdy je dálkové světlo nastaveno tak, že HV leží uvnitř izoluxy odpovídající 0,75 E_max, zjištěna pro fotometrické vlastnosti v kterémkoli měřicím bodě podle části 3.2.5 této přílohy dovolená odchylka + 20 % pro maximální hodnoty a -20 % pro hodnoty minimální; vztažná značka se nebere v úvahu.

Pokud výsledky výše popsaných zkoušek nevyhovují požadavkům, smí být seřízení světlometu změněno za předpokladu, že osa světla se bočně neodchýlí o více než 1° vpravo nebo vlevo.

Světlomety se zřejmými vadami se vyřadí.

Vztažná značka se nebere v úvahu.

Obrázek C uvádí měřicí body pro pravostranný provoz. Body 7 a 8 se pro levostranný provoz přemístí do odpovídajících poloh na pravé straně obrázku.

Pro změření fotometrických hodnot podle požadavků této směrnice v bodě maximální svítivosti E_max u dálkového světla a v bodech HV, 50R, B50L při potkávacím světle (nebo HV, 50L, B50R u světlometů konstruovaných pro levostranný provoz) musí být vzorek úplného světlometu zkoušen na stálost fotometrických vlastností za provozu. Termínem „úplný světlomet“ se rozumí samotný úplný světlomet včetně těch obklopujících dílů karoserie a svítilen, které by mohly ovlivnit jeho tepelný rozptyl.

Zkouší se v suchém a bezvětrném prostředí při teplotě okolí 23 ± 5 °C; úplný světlomet je montován na úchyt napodobující příslušnou montáž na vozidle.

Světlomet musí být rozsvícen po dobu 12 hodin podle popisu v bodě 1.1.1 a musí být prověřen podle požadavku bodu 1.1.2.

Světlomet musí být rozsvícen po dobu podle následujícího požadavku:

• a) v případě, kdy je určen ke schválení typu konstrukční části s jedinou světelnou funkcí (dálkové nebo potkávací světlo), svítí odpovídající vlákno po stanovenou dobu(Je-li zkoušený světlomet ve skupině a/nebo sloučen se svítilnami světelné signalizace, musí tyto svítilny svítit po celou zkoušku. Jedná-li se o směrovou svítilnu, musí svítit přerušovaně s dobou rozsvícení a zhasnutí v poměru přibližně jedna k jedné.);
• b) v případě sloučeného potkávacího a dálkového světla (dvouvláknová žárovka nebo dvě žárovky):

  • jestliže žadatel prohlásí, že světlomet je určen pro užití vždy s jediným rozsvíceným vláknem(Pokud jsou dvě vlákna nebo více vláken rozsvíceny současně, když je užita světelná houkačka, nepovažuje se to za obvyklý způsob současného užití vláken.), musí být zkoušen přiměřeně této skutečnosti a každý ze stanovených zdrojů světla musí být rozsvícen(Je-li zkoušený světlomet ve skupině a/nebo sloučen se svítilnami světelné signalizace, musí tyto svítilny svítit po celou zkoušku. Jedná-li se o směrovou svítilnu, musí svítit přerušovaně s dobou rozsvícení a zhasnutí v poměru přibližně jedna k jedné.) po polovinu doby uvedené v bodě 1.1;

  • ve všech ostatních případech(Je-li zkoušený světlomet ve skupině a/nebo sloučen se svítilnami světelné signalizace, musí tyto svítilny svítit po celou zkoušku. Jedná-li se o směrovou svítilnu, musí svítit přerušovaně s dobou rozsvícení a zhasnutí v poměru přibližně jedna k jedné.)(Pokud jsou dvě vlákna nebo více vláken rozsvíceny současně, když je užita světelná houkačka, nepovažuje se to za obvyklý způsob současného užití vláken.) musí být světlomet až do dosažení požadované doby podroben opakovaně následujícímu cyklu:

    • 15 minut svítí vlákno potkávacího světla,

    • 5 minut svítí všechna vlákna;

• c) v případě skupinových světelných funkcí musí všechny jednotlivé funkce pracovat současně po dobu požadovanou pro jednotlivou světelnou funkci a), přičemž se také bere v úvahu užití sloučených světelných funkcí b), a to podle specifikace výrobce.

Zkušební napětí

Napětí musí být nastaveno tak, aby zajistilo 90 % maximálního příkonu určeného přílohou IV. Příkon musí ve všech případech odpovídat odpovídajícím hodnotám pro žárovku jmenovitého napětí 12 V, pokud žadatel o schválení neuvede, že světlomet může být užíván při odlišném napětí. V takovém případě se zkouší se žárovkou, jejíž příkon je z možných užití nejvyšší.

Vizuální kontrola

Poté, co se teplota světlometu ustálí na teplotě okolí, vyčistí se rozptylová skla světlometu a popřípadě vnější rozptylová skla čistou vlhkou bavlněnou látkou. Pak se světlomet vizuálně zkontroluje; nesmí být patrné žádné pozorovatelné zborcení, deformace, trhliny nebo změny v barvě ani rozptylových skel světlometu ani vnějších rozptylových skel.

Fotometrická zkouška

Aby se vyhovělo požadavkům této směrnice, ověří se fotometrické hodnoty v následujících bodech:

Potkávací světlo:

• 50R - B50L - HV u světlometů pro pravostranný provoz,

• 50L - B50R - HV u světlometů pro levostranný provoz.

Dálkové světlo:

• Bod s hodnotou osvětlení E_max.

  Aby byly vzaty v úvahu případné deformace uchycení světlometu způsobené teplem, je možno upravit seřízení (pro seřízení polohy rozhraní viz bod 2 tohoto dodatku).

  Připouští se 10 % rozdíl mezi fotometrickými vlastnostmi a hodnotami naměřenými před zkouškou, včetně dovolených odchylek fotometrického měření.

Po ukončení zkoušek podle požadavku bodu 1.1 musí být světlomet připraven podle popisu v bodě 1.1.1 a pak rozsvícen po dobu jedné hodiny, jak uvádí bod 1.1.2, a následně ověřen podle bodu 1.1.2.

Zkušební směs

Směs vody a znečišťovacího prostředku k nanesení na světlomet je složena z devíti hmotnostních dílů křemenného písku s velikostí zrn od 0 μm do 100 μm, jednoho hmotnostního dílu rostlinného uhlíkového prachu o velikosti zrn od 0 μm do 100 μm, 0,2 hmotnostního dílu NaCMC(NaCMC značí sodnou sůl karbometylcelulozy obvykle označovanou jako CMC. NaCMC musí mít stupeň substituce (DS) 0,7 ža 0,7 a viskositu 200 až 300 cP u 2 % roztoku při 20 °C.) a přiměřeného množství destilované vody s vodivostí nižší než 1 mS/m.

Směs nesmí být starší než 14 dní.

Nanášení zkušební směsi na světlomet

Zkušební směs se rovnoměrně nanese na celou plochu vyzařující světlo a pak se nechá zaschnout. Tento postup se opakuje, dokud hodnota svítivosti neklesne na hodnotu mezi 15 % a 20 % hodnot naměřených pro každý následující bod za podmínek, uvedených výše v bodě 1:

• bod s hodnotou osvětlení E_max pro dálkové světlo u dálkového nebo potkávacího světlometu,

• bod s hodnotou osvětlení E_max pro dálkové světlo u samotného dálkového světlometu,

• bod 50R a 50V(Bod 50V je na měřící stěně vzdálené 25 m umístěn 375 mm pod bodem HV na svislici v-v.) pro samotný potkávací světlomet konstruovaný pro pravostranný provoz,

• bod 50L a 50V pro samotný potkávací světlomet konstruovaný pro levostranný provoz.

Měřicí zařízení

Měřicí zařízení musí být zařízení rovnocenné tomu, které bylo užito při zkoušce pro schválení typu světlometu. Pro fotometrické ověření se použije zkušební žárovka.

Tato zkouška zahrnuje ověření, zda svislý posun rozhraní vlivem tepla nepřekročí u rozsvíceného potkávacího světlometu určenou hodnotu.

Světlomet přezkoušený podle bodu 1 se podrobí zkoušce uvedené v bodě 2.1, aniž byl demontován nebo opětně seřízen na zkušebním úchytu.

Zkouší se v suchém a klidném prostředí při teplotě okolí 23 ± 5 °C.

Při užití sériově vyrobené žárovky, která byla zahořena alespoň po dobu jedné hodiny, svítí světlomet potkávacím světlem bez demontáže nebo opětného seřízení na zkušebním úchytu (pro účely této zkoušky musí být napětí nastaveno tak, jak stanoví bod 1.1.1.2). Poloha rozhraní v jeho vodorovné části (mezi VV a svislicí procházející bodem B50L u světlometu konstruovaného pro pravostranný provoz nebo bodem B50R pro levostranný provoz) se ověří po 3 minutách (r₃) a po 60 minutách (r₆₀) od rozsvícení.

Výše uvedená změna polohy rozhraní se měří libovolnou metodou, která má dostačující přesnost a reprodukovatelnost výsledků.

Výsledek vyjádřený v miliradiánech (mrad) se pro potkávací světlomety považuje za přijatelný, pokud absolutní hodnota změřená na světlometu není větší než 1,0 mrad (Δr₁ ≤ 1,0 mrad).

Je-li však tato hodnota větší než 1,0 mrad, ale ne větší než 1,5 mrad (1,0 mrad < Δr₁ ≤ 1,5 mrad), musí se podle bodu 2.1 za účelem stabilizace polohy mechanických částí světlometu na držáku odpovídajícím správné montáži na vozidle zkoušet druhý světlomet po tom co byl třikrát po sobě podroben tomuto cyklu:

• potkávací světlomet rozsvícen po dobu 1 hodiny (napětí nastaveno podle bodu 1.1.1.2),

• potkávací světlomet zhasnut po dobu jedné hodiny.

Typ světlometu se považuje za přijatelný, pokud střední hodnota absolutních hodnot Δr₁ změřených na prvém vzorku a Δr₁₁ změřených na druhém vzorku není větší než 1,0 mrad.

Vzorky dodané podle bodu 2.4 přílohy I musí splňovat bodů 2.1 až 2.5 tohoto dodatku.

Dva vzorky úplných světlometů dodaných podle bodu 2.3 přílohy I a s rozptylovými skly z plastu musí z hlediska materiálu rozptylových skel splňovat bod 2.6 tohoto dodatku.

Vzorky rozptylových skel z plastu nebo vzorky materiálu se společně s odrážečem, pro který jsou určeny (popřípadě) k namontování, podrobí zkouškám pro schválení typu v pořadí uvedeném v tabulce A dodatku 3.1.

Pokud však výrobce světlometu může prokázat, že výrobek již prošel zkouškami stanovenými níže v bodech 2.1 až 2.5 nebo odpovídajícími zkouškami podle jiné směrnice, není třeba takové zkoušky opakovat; povinné jsou pouze zkoušky stanovené v tabulce B dodatku 3.1.

Tři nové vzorky (rozptylová skla) se podrobí pěti cyklům změn teploty a vlhkosti (RV je relativní vlhkost) podle následujícího programu:

• 3 hod při 40 ± 2 °C a 85 % až 95 % RV;

• 1 hod při 23 ± 5 °C a 60 % až 75 % RV;

• 15 hod při -30 ± 2 °C;

• 1 hod při 23 ± 5 °C a 60 % až 75 % RV;

• 3 hod při 80 ± 2 °C;

• 1 hod při 23 ± 5 °C a 60 % až 75 % RV.

Před touto zkouškou musí být vzorky uloženy po dobu nejméně čtyř hodin při 23 ± 5 °C a 60 % až 75 % RV.

Časové úseky jedné hodiny při (23 ± 5) °C zahrnují čas potřebný k přemístění z jedné teploty do druhé tak, aby nedošlo k účinkům teplotního šoku.

Metoda

Vzorky se fotometricky proměří před zkouškou a po zkoušce.

Při měření se použije zkušební žárovka a měří se v následujících bodech:

B50L a 50R u potkávacího světla potkávacího světlometu nebo potkávacího nebo dálkového světlometu (B50R a 50L u světlometů určených pro levostranný provoz), nebo B50 a 50R/L u symetrického potkávacího světla;

pásmo s hodnotou osvětlení E_max u dálkového světla dálkového světlometu nebo potkávacího nebo dálkového světlometu;

HV a pásmo D s hodnotou osvětlení E_max u předního mlhového světlometu.

Výsledky

Změny fotometrických hodnot měřené u každého vzorku před zkouškou a po zkoušce nesmí včetně dovolených odchylek ve fotometrických postupech překročit 10 %.

Tři nové vzorky (rozptylová skla nebo vzorky materiálu) se vystaví ozáření zdrojem se spektrálním rozložením podobným vyzařování černého tělesa o teplotě mezi 5500 K a 6000 K. Mezi zdroj a vzorky se umístí vhodné filtry k co možno největšímu snížení vyzařování o vlnových délkách kratších než 295 nm a delších než 2500 nm. Vzorky musí být vystaveny osvětlení výkonem 1200 ± 200 W/m² po takovou dobu, aby získaly energii 4 500 ± 200 MJ/m². Uvnitř prostoru musí být teplota měřená na černém panelu umístěném v úrovni vzorků rovná 50 ± 5 °C. Pro zajištění řádné expozice se musí vzorky otáčet kolem zdroje vyzařování úhlovou rychlostí od 1 otáčky/min do 5 otáček/min.

Vzorky musí být v dále uvedeném cyklu postřikovány destilovanou vodou o vodivosti nižší než 1 mS/m a o teplotě 23 ± 5 °C:

Po ukončení shora uvedené zkoušky podle 2.2.1 a po měření podle bodu 2.2.3.1 se vnější povrch těchto tří vzorků ošetří postupem podle bodu 2.2.2.2 směsí popsanou níže v bodě 2.2.2.1.

Zkušební směs

Zkušební směs musí být složena z 61,5 % n-heptanu, 12,5 % toluenu, 7,5 % etyltetrachloridu, 12,5 % trichloretylénu a 6 % xylénu (procenta objemová).

Nanášení zkušební směsi

Kus bavlněné látky se napustí až do nasycení (podle ISO 105) směsí popsanou v bodě 2.2.2.1 a do deseti sekund se jím po dobu 10 minut potírá vnější povrch vzorku tlakem 50 N/cm², který odpovídá působení 100 N na zkušební povrch o rozměru (14 × 14) mm.

Během těchto deseti minut se látkový polštářek znovu napustí směsí tak, aby nanášená skladba tekutiny byla trvale totožná s předepsanou směsí.

Během nanášení je možno kompenzovat tlak nanášení na vzorek tak, aby se předešlo jeho popraskání.

Očistění

Po ukončení nanášení zkušební směsi se vzorky osuší volně na vzduchu a pak se při 23 ± 5 °C omyjí roztokem podle bodu 2.3 (odolnost proti čisticím prostředkům).

Pak se vzorky pečlivě opláchnou destilovanou vodou teplou 23 ± 5 °C, která neobsahuje více než 0,2 % nečistot, a otřou se měkkou látkou.

Po zkoušce odolnosti proti atmosférickým vlivům musí být vnější povrch vzorků bez trhlin, škrábanců, naštípnutí a deformací a střední hodnota změn v propustnosti světla

měřených na těchto třech vzorcích postupem podle dodatku 3.2 této přílohy nesmí překročit hodnotu 0,020 (Δt_m ≤ 0,020).

Po zkoušce odolnosti proti chemikáliím nesmí mít vzorky patrné stopy chemického poškození, které by mohlo zavinit změny rozptylu toku, jehož střední hodnota změn

měřených na těchto třech vzorcích postupem podle dodatku 3.2 této přílohy nesmí překročit hodnotu 0,020 (Δd_m ≤ 0,020).

Vnější povrch tří vzorků (rozptylových skel nebo materiálu) se ohřeje na 50 ± 5 °C a pak se ponoří na pět minut do směsi udržované na 23 ± 5 °C, která je složena z 99 dílů destilované vody s nejvýše 0,02 % nečistot a z jednoho dílu alkylarylsulfonátu.

Po skončení zkoušky se vzorky osuší při (50 ± 5) °C. Povrch vzorků se očistí vlhkou látkou.

Vnější povrch těchto tří vzorků se pak po dobu jedné minuty lehce potírá bavlněnou látkou napuštěnou směsí složenou ze 70 % n-heptanu a 30 % toluenu (objemová %) a pak se nechá oschnout na volném vzduchu.

Poté, co následně proběhly obě výše uvedené zkoušky, nesmí střední hodnota změn propustnosti světla

měřených na těchto třech vzorcích postupem podle dodatku 3.2 této přílohy překročit hodnotu 0,010 (Δt_m ≤ 0,010).

Vnější povrch tří nových vzorků (rozptylových skel) podstoupí zkoušku rovnoměrného mechanického poškozování postupem popsaným v dodatku 3.3 této přílohy.

Po této zkoušce se na ploše uvedené v bodě 2.2.4 změří změnypropustnosti světla:

a rozptylu:

postupem popsaným v dodatku 3.2 této přílohy.

Pro střední hodnoty těchto tří vzorků musí platit:

• Δt_m ≤ 0,100

• Δd_m ≤ 0,050.

Na ploše krycí vrstvy se povrch o rozměru 20 × 20 mm nařeže holicí čepelkou nebo jehlou v mřížce o čtvercích přibližně 2 × 2 mm. Tlak na čepelku nebo jehlu musí postačovat alespoň na proříznutí krycí vrstvy.

Užije se lepicí páska s přilnavostí 2 N/cm šířky ± 20 %, měřeno za standardizovaných podmínek podle dodatku 3.4 k této příloze. Tato lepicí páska, která musí být alespoň 25 mm široká, se přitiskne nejméně na 5 minut na povrch upravený podle bodu 2.5.1.

Pak se konec lepicí pásky zatíží tak, aby síla přilnavosti k danému povrchu byla v rovnováze se silou kolmou k tomuto povrchu. Za tohoto stavu se páska odtrhává rovnoměrnou rychlostí 1,5 ± 0,2 m/s.

Na mřížkovaném povrchu nesmí být žádné zjistitelné poškození. Přípustná jsou poškození v okrajích čtverců nebo v průsecích řezů za předpokladu, že poškozená plocha nepřekračuje 15 % mřížkované plochy.

Zkoušky

Na rozptylovým skle vzorku světlometu č. 1 se provede zkouška popsaná výše v bodě 2.4.1.

Výsledky

Výsledky fotometrických měření světlometu podle této směrnice nesmí po zkoušce překročit o více než 30 % maximální hodnoty předepsané pro body B50L a HV a nesmí být o více než 10 % pod minimálními hodnotami předepsanými pro bod 75R. (U světlometů určených pro levostranný provoz se uvažují body B50R, HV a 75L). U symetrického světla se takovéto požadavky vztahují pouze na body B50 a H.

Na rozptylovém skle vzorku světlometu č. 2 se provede zkouška popsaná výše v bodě 2.5.

Světlomety ze sériové výroby se z hlediska materiálů pro výrobu rozptylových skel považují za vyhovující této směrnici, pokud:

po zkoušce odolnosti proti chemikáliím a zkoušce odolnosti proti čisticím prostředkům a uhlovodíkům nevykazuje vnější povrch vzorků žádné trhliny, odštípnutí nebo deformace viditelné pouhým okem (viz body 2.2.2, 2.3.1 a 2.3.2.);

po zkoušce popsané v bodě 2.6.1.1 jsou fotometrické hodnoty v bodech měření podle bodu 2.6.1.2 v mezích stanovených touto směrnicí pro shodnost výroby.

Pokud výsledky zkoušek nevyhovují požadavkům, musí se zkoušky opakovat na jiném vzorku náhodně odebraných světlometů.

Zkoušky plastů (rozptylová skla nebo vzorky materiálu dodané podle bodu 1.2.4 této přílohy).

Zkoušení úplných světlometů (dodaných podle bodu 1.2.3 přílohy I).

Paprsek kolimátoru K s poloviční divergencí

je omezen clonkou D_T s otvorem 6 mm, proti němuž je umístěn vzorek.

Rozptylová achromatická čočka L₂ korigovaná na sférickou aberaci spojuje clonku D_T se snímačem R; průměr čočky L₂ musí být takový, aby neclonil světlo rozptylované vzorkem v kuželu s polovičním vrcholovým úhlem

Prstencová clonka D_D s úhly un .

se umístí do obrazové ohniskové roviny čočky L₂.

Neprůhledná středová část clonky je nezbytná pro vyloučení světla přicházejícího přímo ze zdroje světla. Středovou část clonky musí být možno vyjmout tak, aby bylo možno vrátit ji zpět do přesně stejné polohy.

Vzdálenosti L₂ D_T a ohnisková délka F₂(Doporučuje se užití čočky L₂ s ohniskovou vzdáleností přibližně 80 mm.) čočky L₂ musí být voleny tak, aby obraz D_T úplně pokryl snímač R.

Pokud je počáteční dopadající tok považován za 1000 jednotek, musí být absolutní přesnost všech zjištěných údajů lepší než 1 jednotka.

Provedou se následující měření:

Užitá stříkací pistole musí být opatřena tryskou o průměru 1,3 mm umožňující při pracovním tlaku 6,0 bar - 0, + 0,5 bar průtok 0,24 ± 0,02 l/min.

Za těchto pracovních podmínek musí na povrchu vystaveném poškozování ve vzdálenosti 380 ± 10 mm od trysky mít vzorek nástřiku průměr 170 ± 50 mm.

Zkušební směs je tvořena:

• křemenným pískem o tvrdosti 7 podle Mohrovy stupnice, se zrnitostí od 0 mm do 0,2 mm, s téměř normálním rozložením a s úhlovým činitelem 1,8 až 2;

• vodou o tvrdosti nepřesahující 205 g/m³; směs sestává ze 25 g písku na 1 litr vody.

Vnější povrch rozptylového skla světlometů se vystaví proudu písku podle výše uvedeného popisu jedenkrát nebo vícekrát. Proud musí být nastřikován téměř kolmo ke zkoušenému povrchu.

Poškození se zkouší za pomoci jednoho nebo více referenčních vzorků skla umístěných v blízkosti zkoušených rozptylových skel. Směs se nastřikuje až do doby, kdy je změna v rozptylu světla měřeného vzorku nebo vzorků měřená postupem podle dodatku 2 taková, že:

Aby se ověřilo, že byl celý zkoušený povrch poškozen stejnoměrně, použije se více referenčních vzorků.

Tento postup umožňuje určení lineární síly přilnavosti lepicí pásky ke skleněné desce za standardních podmínek.

Měření síly potřebné k odlepování lepicí pásky od desky skla pod úhlem 90°.

Okolní prostředí musí splňovat podmínky 23 ± 5 °C a 65 ± 15 % relativní vlhkosti (RV).

Před zkouškou musí být vzorek svitku lepicí pásky uchováván po dobu 24 hod v určených atmosférických podmínkách (viz bod 3).

Z každého svitku se zkouší pět zkušebních kusů dlouhých 400 mm. Tyto zkoušené kusy se ze svitku odeberou po odstranění prvních tří závitů.

Zkouší se při atmosférických podmínkách určených v bodě 3.

Pět zkušebních vzorků se odebere radiálním odvinováním pásky rychlostí přibližně 300 mm/s, pak se do 15 s nalepí takto:

• Páska se postupně nalepí na sklo lehkým podélným pohybem prstu tam a zpět bez přílišného tlaku tak, aby mezi páskou a skleněnou deskou nezůstávaly žádné vzduchové bublinky.

• Soustava se ponechá po dobu 10 minut v určených atmosférických podmínkách.

• Odlepí se asi 25 mm zkušebního kusu od desky v rovině kolmé na osu zkoušeného kusu.

• Deska se upevní a volný konec pásky se ohne zpět o 90°. Působí se silou tak, aby čára oddělování pásky od desky byla kolmá na tuto sílu a kolmá na desku.

• Za pásku se táhne tak, aby se odlepovala rychlostí 300 mm/s a potřebná síla se zaznamená.

Získaných pět hodnot se uspořádá a jejich střední hodnota se bere za výsledek měření. Výsledná hodnota se vyjádří v Newtonech na cm šířky pásky.

Žádost o schválení typu konstrukční části pro žárovku podaná podle článku 3 směrnice 92/61/EHS musí navíc obsahovat tyto náležitosti:

výkresy dostatečně podrobný pro rozpoznání typu ve trojím vyhotovení;

stručný technický popis;

pět vzorků každé barvy, pro kterou se žádá schválení.

U typu žárovky, která se liší od již schváleného typu jen výrobní nebo obchodní značkou, postačí dodat:

prohlášení výrobce žárovky, že dodaný typ je identický (s výjimkou výrobní nebo obchodní značky) s žárovkou vyráběnou tímtéž výrobcem jako již schválený typ, který je identifikován svou značkou schválení typu;

dva vzorky opatřené výrobní nebo obchodní značkou.

Žárovka dodaná ke schválení typu musí být na patici nebo na baňce opatřena (ve druhém případě nesmí být světelné vlastnosti nepříznivě ovlivněny):

výrobní nebo obchodní značkou žadatele;

jmenovitým napětím;

mezinárodně stanoveným označením odpovídající kategorie;

jmenovitým příkonem (u dvouvláknových žárovek v pořadí základní vlákno/sekundární vlákno); to není třeba zvláště uvádět, pokud je součástí mezinárodního označení odpovídající kategorie žárovky;

dostatečně rozměrnou plochou pro značku schválení typu.

Plocha podle bodu 2.1.5 musí být uvedena v nákresech, které jsou přiloženy k žádosti o schválení.

Mohou být uvedeny i jiné nápisy, než stanovuje bod 2.1, za předpokladu, že nepříznivě neovlivňují světelné vlastnosti.

Schválení se udělí, pokud všechny vzorky žárovek dodané podle bodů 1.1.3 nebo 1.2.2 vyhovují požadavkům této přílohy.

Značka schválení typu konstrukční části podle článku 8 směrnice 92/61/EHS se umístí na ploše zmíněné v bodě 2.1.5.

Příklad uspořádání značky schválení typu konstrukční části udává dodatek 23 k této příloze.

Technickými požadavky jsou požadavky uvedené v bodech 2.1 a 3 předpisu EHK OSN č. 37, který je doplněn následujícími dokumenty:

• revizí 2, která zahrnuje sérii změn 02 a 03, opravu 2 a doplňky 1 až 9 k sérii změn 03.

Žárovky schválené podle této přílohy musí být vyrobeny tak, aby byly shodné se schváleným typem tím, že splňují požadavky na označení a technické požadavky uvedené v bodech 2.1, 3.2 a 4 a v příslušných dodatcích k této příloze.

K ověření, že jsou splněny požadavky bodu 5.1, je třeba provéstt kontroly výroby podle bodu 4 a podle příloh 6, 7, 8 a 9 předpisu EHK OSN č. 37, viz bod 4.1.

Schválení typu udělené pro žárovku podle této přílohy může být odebráno, pokud nejsou plněny požadavky bodů 5.1 a 5.2 nebo pokud žárovka opatřená značkou schválení typu konstrukční části neodpovídá schválenému typu.

Výkresy jsou určeny pouze k ilustraci hlavních rozměrů žárovky.

53

max.

47

max.

57

max.

51

max.

76

max.

69

max.

52 + 0 %

- 10 %

720

min.

570

± 15 %

860

min.

675

± 15 %

1000

min.

860

± 15 %

Výkresy nejsou z hlediska konstrukce stínítka a vláken závazné.

Výkresy jsou určeny pouze k ilustraci hlavních rozměrů žárovky.

+ 0,5

0

max.

63

max.

68

max.

84

max.

68 při 13,2 V

Tato zkouška umožňuje stanovit, zda žárovka splňuje požadavky na správné umístění vlákna vzhledem ke vztažné ose a vztažné rovině.

d je průměr vlákna

Začátek vlákna definovaný v poznámce 2 na listu H₁/1 musí být mezi čarami Z₁a Z₂.

Poloha vlákna se ověřuje jen ve směrech FH a FV, jak je naznačeno na listu H₁/1.

Celé vlákno musí ležet v uvedených mezích.

Výkresy jsou určeny pouze k ilustraci hlavních rozměrů žárovky.

max.

63

max.

68

max.

84

max.

68 při 13,2 V

Tato zkouška se použije k ověření zda žárovka splňuje požadavky tím, že je vlákno ve vztahu k osám x-x, y-y a z-z(Patice se zatlačí v těchto směrech.) správně umístěno.

Konec vlákna(Konec vlákna je definován v listu H₂/3.) bližší k patici musí ležet mezi b₁ a b₂. Vlákno musí ležet zcela ve stanovených mezích.

d je průměr vlákna

Barva vyzařovaného světla musí být bílá.

Tato zkouška umožňuje stanovit, zda žárovka splňuje požadavky na správné umístění vlákna vzhledem ke vztažné ose a vztažné rovině.

d je průměr vlákna

Celé vlákno musí ležet uvnitř vyznačených hranic.

Střed vlákna musí ležet v mezích rozměru k.

Výkresy nejsou závazné; jejich účelem je naznačit, které rozměry musí být ověřovány.

max.

75

max.

68

max.

85

max.

80

max. 75,

13,2 V

max. 68,

13,2 V

Doplňující vysvětlení k listům H₄/3 a H₄/4

Rozměry se měří ve třech směrech:

• pro rozměry a, b₁, c, d, e, f, l_R, a l_C;
• pro rozměry g, h, p a q;
• pro rozměry b₂.

Rozměry p a q se měří v rovině rovnoběžné se vztažnou rovinou a vzdálené od ní 33 mm.

Rozměry b₁, b₂, c a h se měří v rovinách rovnoběžných se vztažnou rovinou a vzdálených od ní jedna 29,5 mm (30,0 mm pro 24V žárovky) a druhá 33 mm.

Rozměry a a g se měří v rovinách rovnoběžných se vztažnou rovinou a vzdálených od ní 26,0 mm a 23,5 mm.

Poznámka:Metoda měření — viz publikace IEC č. 809, příloha E.

Výkres není závazný; na výkresu jsou pouze rozměry, které mají být přezkoušeny

35 při

13,2 V

max. 68,

13,2 V

DOPLŇUJÍCÍ VYSVĚTLENÍ K LISTŮM HS₁/4 A HS₁/5

Dále uvedené rozměry se měří ve třech směrech:

• u rozměrů a, b₁, c, d, e, f, l_R a l_C;
• u rozměrů g, h, p a q;
• u rozměru b₂.

Rozměry p a q se měří v rovině rovnoběžné se vztažnou rovinou ve vzdálenosti 33 mm.

Rozměry b₁ a b₂ se měří v rovinách rovnoběžných se vztažnou rovinou ve vzdálenostech 29,5 mm a 33 mm.

Rozměry a a g se měří v rovinách rovnoběžných se vztažnou rovinou ve vzdálenostech 25 mm a 26 mm.

Rozměry c a h se měří v rovinách rovnoběžných se vztažnou rovinou ve vzdálenostech 29,5 mm a 31 mm.

Výkresy jsou určeny pouze k vyznačení hlavních rozměrů žárovky.

Tato zkouška umožňuje stanovit, zda žárovka splňuje požadavky na správné umístění vlákna vzhledem ke vztažné ose a vztažné rovině.

d je průměr vlákna

Poloha vlákna se kontroluje jen ve směrech A a B podle listu HB₃/1.

Začátek vlákna, definovaný v poznámce 8 na listu HB₃/3, musí ležet v poli „B“ a jeho konec v poli „C“.

Celé vlákno musí ležet v uvedených mezích. V poli „A“ nejsou stanoveny žádné požadavky týkající se středu vlákna.

Výkresy jsou určeny pouze k vyznačení hlavních rozměrů žárovky.

Tato zkouška umožňuje stanovit, zda žárovka splňuje požadavky na správné umístění vlákna vzhledem ke vztažné ose a vztažné rovině.

d je průměr vlákna

Poloha vlákna se kontroluje jen ve směrech A a B podle listu HB₄/1.

Začátek vlákna, definovaný v poznámce 9 na listu HB₄/3, musí ležet v poli „B“ a jeho konec v poli „C“.

Celé vlákno musí ležet v uvedených mezích. V poli „A“ nejsou stanoveny žádné požadavky týkající se středu vlákna.

• Neplatí žádné omezení pro skutečný průměr, avšak pro budoucí vývoj se doporučuje, aby d_max= 1,3 mm.

• U téhož výrobce musí být konstrukční průměr shodný pro zkušební žárovky i pro sériové žárovky.

Tato zkouška umožňuje stanovit, zda žárovka splňuje požadavky na správné umístění vlákna vzhledem ke vztažné ose a vztažné rovině.

d je průměr vlákna

Konce vlákna, definovaného v poznámce 7 na listu H₇/3, musejí ležet mezi čarami Z₁ a Z₂ a mezi čarami Z₃ a Z₄.

Poloha vlákna se ověřuje pouze ve směrech a podle obrázku 1 na listu H₇/1.

Vlákno musí celé ležet v uvedených mezích.

Barva vyzařovaného světla musí být bílá.

Tato zkouška umožňuje stanovit, zda žárovka splňuje požadavky na správné umístění vlákna vzhledem ke vztažné ose a vztažné rovině.

d je skutečný průměr vlákna

Celé vlákno musí ležet v uvedených mezích.

Začátek vlákna musí ležet mezi čarami Z₁ a Z₂.

V rovině V-V leží vztažná osa a středová osa výstupků.

Rovina H-H (normální poloha stínítka) je kolmá na rovinu V-V a leží v ní vztažná osa.

V rovině V-V leží vztažná osa a osa referenčního kolíku.

V rovině H-H leží vztažná osa a je kolmá na rovinu V-V.

Skutečná rovina S-S prochází okraji stínítka a je s H-H rovnoběžná.

Barva vyzařovaného světla musí být bílá.

Tato zkouška umožňuje stanovit, zda žárovka splňuje požadavky na správné umístění vlákna vzhledem ke vztažné ose a vztažné rovině, a ověřit, zda má osu kolmou k rovině procházející středy kolíků a vztažnou osou v povolené odchylce ± 15°.

Žárovka se zasadí do objímky schopné otáčení kolem své osy a opatřené kalibrovanou stupnicí úhlového pootočení nebo pevnými narážkami odpovídajícími dovolené úhlové odchylce žárovky, tj. ± 15°. Objímkou se pak otáčí tak, aby na projekční stěně, na níž se obraz vlákna promítá, byl pohled na vlákno z boku. Boční pohled na vlákno se musí získat v předepsaném rozmezí ± 15° dovolené úhlové odchylky žárovky.

Pohled z boku

Žárovka se umístí s paticí obrácenou dolů, její vztažná osa je svislá a vlákno se promítá přesně z boku; průmět vlákna musí ležet úplně uvnitř obdélníku o výšce „a“ a šířce „b“ s jeho středem v teoretické poloze středu vlákna.

Pohled zepředu

Žárovka se umístí s paticí obrácenou dolů, její vztažná osa je svislá a promítá se kolmo k ose vlákna:

průmět vlákna musí ležet úplně uvnitř obdélníku o výšce „a“ a šířce „b“ se středem v teoretické poloze středu vlákna a

střed vlákna se nesmí odchylovat od vztažné osy o více, než je vzdálenost „k“.

7,0 - 0

- 2

25 a 6

při 13,5 V

Barva vyzařovaného světla musí být bílá.

Tato zkouška umožňuje stanovit, zda žárovka splňuje požadavky, a to ověřením:

• a) zda je hlavní (vysokopříkonové) vlákno správně umístěno vzhledem ke vztažné ose a vztažné rovině a zda má v dovolené odchylce ± 15° osu kolmou vůči rovině procházející středy kolíků a vztažnou osou a
• b) zda je přídavné (nízkopříkonové) vlákno správně umístěno vzhledem k hlavnímu (vysokopříkonovému) vláknu.

Žárovka se zasadí do objímky schopné otáčení kolem své osy a opatřené kalibrovanou stupnicí úhlového pootočení nebo pevnými narážkami odpovídajícími dovolené úhlové odchylce žárovky, tj. ± 15°. Objímkou se pak otáčí tak, aby na projekční stěně, na níž se obraz vlákna promítá, byl pohled na hlavní (vysokopříkonové) vlákno z boku. Boční pohled na hlavní (vysokopříkonové) vlákno se musí získat v předepsaném rozmezí ± 15° dovolené úhlové odchylky žárovky.

Pohled z boku

Žárovka se umístí paticí obrácenou dolů, její vztažná osa je svislá, referenční kolík vpravo a hlavní (vysokopříkonové) vlákno se promítá přesně z boku:

průmět hlavního (vysokopříkonového) vlákna musí celý ležet v obdélníku výšky „a“ a šířky „b“ s teoretickým středem ve středu vlákna.

průmět přídavného (nízkopříkonového) vlákna musí celý ležet:

uvnitř obdélníku o šířce „c“ a výšce „d“ jehož střed je o vzdálenost „v“ vpravo a o vzdálenost „u“ nad teoretickou polohou hlavního vlákna (vysokopříkonového);

nad polopřímkou vedenou tangenciálně k hornímu okraji průmětu hlavního (vysokopříkonového) vlákna a zvedající se zleva doprava v úhlu 25°;

vpravo od průmětu hlavního (vysokopříkonového) vlákna.

Pohled zepředu

Žárovka se umístí s paticí obrácenou dolů, její vztažná osa je svislá a hlavní (vysokopříkonové) vlákno se promítá kolmo k jeho ose:

průmět hlavního (vysokopříkonového) vlákna musí celý ležet uvnitř obdélníku o výšce „a“ a šířce „h“ se středem v teoretické poloze středu vlákna;

střed hlavního (vysokopříkonového) vlákna se nesmí odchylovat od vztažné osy o více než „k“;

střed přídavného (nízkopříkonového) vlákna se nesmí odchylovat od vztažné osy o více než ± 2 mm (± 0,4 mm pro zkušební žárovky).

Bokorys

Nárys

Barva vyzařovaného světla musí být bílá.

Barva vyzařovaného světla musí být bílá.

Barva vyzařovaného světla musí být bílá.

Barva vyzařovaného světla musí být bílá.

Tato zkouška umožňuje stanovit, zda žárovka splňuje požadavky na správné umístění vlákna vzhledem ke vztažné ose a vztažné rovině.

d je jmenovitý průměr vlákna podle údaje výrobce.

Pro zkušební žárovku: a = 2,0 + d, k = 0,5.

Žárovka se zasadí do objímky schopné otáčení o 360° kolem vztažné osy, a to tak, aby na projekční stěně, na níž se obraz vlákna promítá, byl pohled na vlákno zepředu. Vztažná rovina musí na projekční stěně ležet ve středu žárovky. Osa souměrnosti hledaná na projekční stěně musí procházet středem délky žárovky.

Pohled zepředu

Průmět vlákna musí při otáčení žárovky o 360° ležet plně ve vyznačeném obdélníku.

Střed vlákna se nesmí vychýlit od hledané osy souměrnosti více, než činí vzdálenost k.

Barva vyzařovaného světla musí být bílá.

Barva vyzařovaného světla musí být bílá.

Výše uvedená značka schválení typu konstrukční části umístěná na žárovce udává, že žárovka byla schválena v Německu (e1) pod číslem A3. První znak čísla schválení typu (0) udává, že schválení typu bylo uděleno podle požadavků přílohy IV této směrnice v jejím původním znění.

Pokud není v listech technických údajů žárovek uvedeno jinak, použije se této normy ke stanovení světelného středu různých tvarů vláken.

Poloha světelného středu závisí na tvaru vlákna.

Boční čáry opsaných obdélníků podle bodů 2 a 3 jsou rovnoběžné se vztažnou osou nebo k ní kolmé.

Světelným středem je průsečík čerchovaných čar.

KAPITOLA 3 VNĚJŠÍ VÝČNĚLKY DVOUKOLOVÝCH A TŘÍKOLOVÝCH MOTOROVÝCH VOZIDEL

SEZNAM PŘÍLOH STRANA

Pro účely této přílohy:

„Vnějšími částmi vozidla“ se rozumějí konstrukční části vozidla, které se mohou v případě srážky dostat do styku s vnějšími překážkami.

„Dřením“ se rozumí každý styk, který by za určitých podmínek mohl způsobit zranění rozedřením.

„Nárazem“ se rozumí každý styk, který by za určitých podmínek mohl způsobit zranění průrazem.

„Typem vozidla z hlediska vnějších výčnělků“ se rozumějí vozidla, která se mezi sebou podstatně neliší zejména z hledisek tvaru, rozměrů, směru jízdy a tvrdosti vnějších konstrukčních částí vozidla.

„Poloměrem zaoblení“ se rozumí poloměr „r“ části kružnice, která se co nejtěsněji přibližuje zaoblenému tvaru dané konstrukční části.

Jestliže se zkušební zařízení (znázorněné na obrázku A v dodatku 1) pohybuje podél vozidla podle bodu 4.2, považují se konstrukční části vozidla, kterých se toto zařízení dotkne, za patřící do následujících skupin:

skupina 1: konstrukční části vozidla se dřou o zkušební zařízení, nebo

skupina 2: konstrukční části vozidla narážejí na zkušební zařízení.

Aby se mohlo rozlišovat jednoznačně mezi konstrukčními částmi nebo součástmi skupiny 1 nebo skupiny 2, musí se zkušební zařízení užít způsobem znázorněným na následujícím obrázku:

S výhradou bodu 3.2 nesmí mít vnějšek všech typů vozidel ve směru ven žádné špičaté nebo ostré nebo vyčnívající konstrukční části takových tvarů, rozměrů, směrů nebo tvrdostí, které by mohly zvyšovat riziko nebo vážnost poranění osoby, na kterou by vozidlo v případě srážky narazilo nebo ji odřelo.

Vozidla musí být konstruována tak, aby konstrukční části, s nimiž se mohou dostat do styku jiní účastníci silničního provozu, splňovaly požadavky bodů 5 a 6.

Všechny vnější výčnělky, kterých se týká tato příloha, které jsou zhotoveny z pryže nebo měkkého plastu a které mají tvrdost menší než 60 Shore A nebo jsou takovým materiálem pokryty, se pokládají za splňující požadavky bodů 5 a 6.

U motocyklů s postranním vozíkem se však následující požadavky nevztahují na prostor mezi postranním vozíkem a motocyklem.

U mopedů, které mají pedály, nemusí být splněny všechny požadavky kladené na pedály touto směrnicí. Pokud tyto požadavky nejsou splněny, musí o tom výrobce informovat orgán, kterému podává žádost o dílčí schválení typu vozidla z hlediska vnějších výčnělků, a musí zároveň popsat opatření, která učinil k zajištění bezpečnosti.

V případě dvoukolových vozidel, která jsou vybavena určitou formou konstrukce nebo panely určenými k celkovému nebo částečnému uzavření řidiče nebo cestujících nebo k zakrytí konstrukčních částí vozidla, může orgán pro schvalování typu nebo technická zkušebna dle svého uvážení a po diskusi s výrobcem vozidla použít požadavky této přílohy nebo přílohy II na celé vozidlo nebo jeho část na základě posouzení nejnepříznivějších podmínek.

Užije se zkušební zařízení znázorněné v dodatku na obrázku A.

Zkušební vozidlo stojí v poloze pro jízdu v přímém směru a kolmo na rovinu vozovky, s oběma koly dotýkajícími se vozovky. Řídítka musí mít možnost volného pohybu ve svém normálním rozsahu.

Na zkušební vozidlo se v normální poloze pro řízení a tak, aby neomezovala volný pohyb řídítek, instaluje antropomorfická figurína AM 50 nebo se posadí osoba, která má podobné fyzické vlastnosti.

Zkušebním zařízením se pohybuje od přídě k zádi zkušebního vozidla a (pokud je možné dotknout se řídítek zkušebním zařízením) natočí se řídítka do plného rejdu. Zkušební zařízení musí zůstat ve styku s vozidlem (viz obrázek B v dodatku). Zkouší se na obou stranách vozidla.

Kritéria uvedená v tomto bodu se nevztahují na konstrukční části, na které se vztahuje bod 6.

S výhradou výjimky podle bodu 3.3 se použijí následující minimální kritéria:

Požadavky na konstrukční části příslušející do skupiny 1:

Desky:

• rohy jednotlivé desky musí mít poloměr zaoblení nejméně 3 mm,

• hrany jednotlivé desky musí mít poloměr zaoblení nejméně 0,5 mm.

Čepy:

• čepy musí mít průměr nejméně 10 mm,

• hrana na konci čepu musí mít poloměr zaoblení nejméně 2 mm.

Požadavky na konstrukční části náležející do skupiny 2:

Desky:

• hrany a rohy musí mít poloměr zaoblení nejméně 2 mm.

Čepy:

• nesmějí být delší než polovina průměru čepu, je-li tento průměr menší než 20 mm,

• poloměr zaoblení hrany na konci čepu musí být nejméně 2 mm, je-li průměr čepu nejméně 20 mm.

Horní hrana čelního skla nebo krytu musí mít poloměr zaoblení nejméně 2 mm nebo musí být kryta ochranným materiálem podle bodu 3.3.

Konce spojkových a brzdových pák jsou znatelně zakulacené a poloměr jejich zakřivení je alespoň 7 mm. Vnější hrany pák mají poloměr zakřivení alespoň 2 mm. Ověřování se vykonává v neutrální pozici pák.

Náběžná hrana předního blatníku musí mít poloměr zaoblení nejméně 2 mm.

Zadní hrana víček plnicích otvorů umístěných na horní ploše palivové nádrže, na kterou by řidič mohl narazit v případě srážky, nesmí vyčnívat více než 15 mm nad plochu nalézající se pod víčkem. Její napojení na okolní plochu musí být plynulé nebo být v podstatě částí kulové plochy. Pokud nelze splnit požadavek vyčnívání do 15 mm, musí se zajistit jiná opatření, jako například ochranné zařízení umístěné za plnicím hrdlem (viz např. následující náčrt).

Klíčky zapalování musí mít ochranné návleky. To neplatí pro sklopitelné klíčky a pro klíčky, které nevystupují nad povrch.

Požadavky stanovené ve směrnici 74/483/EHS(Úř. věst. L 266, 2.10.1974, s. 4.) (týkající se vnějších výběžků motorových vozidel kategorie M1) se použijí na tříkolová motorová vozidla určená k přepravě cestujících.

S ohledem na různorodost forem konstrukce těchto vozidel však může orgán pro schválení typu nebo technická zkušebna dle svého uvážení a po diskusi s výrobcem vozidla použít požadavky této přílohy nebo přílohy I na celé vozidlo nebo jeho část na základě posouzení nejnepříznivějších podmínek.

To se také použije na níže uvedené požadavky s ohledem na požadavky týkající se tříkolových vozidel, lehkých čtyřkolek a čtyřkolek.

Následující požadavky se použijí na tříkolová motorová vozidla, lehké čtyřkolky a čtyřkolky určené k přepravě zboží.

Tato příloha se vztahuje na vnější výčnělky před zadní stěnou kabiny vozidel určených k dopravě nákladů. Tyto vnější výčnělky jsou omezeny na dále definovaný vnější povrch. Nevztahuje se na vnější zpětná zrcátka včetně jejich držáku ani na příslušenství, jako jsou rádiové antény nebo nosiče zavazadel.

Cílem je zmenšit riziko nebo vážnost poranění osoby, která přijde do styku s vnějším povrchem vozidla při srážce s ním.

Pro účely této přílohy:

„vnějším povrchem“ se rozumí část vozidla před zadní stěnou kabiny definované v bodě 2.4, s výjimkou zadní stěny samé, avšak zahrnující konstrukční části jako přední blatníky a přední nárazníky, pokud jsou na vozidle, a dále přední kolo nebo kola;

„typem vozidla z hlediska vnějších výčnělků“ se rozumějí vozidla, která se navzájem podstatně neliší zejména z hlediska tvaru, rozměrů, směru jízdy a tvrdosti vnějších konstrukčních částí vozidla;

„kabinou“ se rozumí část karoserie tvořící prostor pro řidiče a osádku, včetně dveří tohoto prostoru;

„zadní stěnou kabiny“ se rozumí zadní část vnějšího povrchu prostoru určeného pro řidiče a osádku;

„vztažnou rovinou“ se rozumí vodorovná rovina procházející středem předního kola (kol) nebo vodorovnou rovinu ležící 50 cm nad vozovkou, přičemž se z těchto dvou uvažuje rovina, která je níže. Tato rovina se určí pro naložené vozidlo;

„podlahovou čárou“ se rozumí čára určená takto: kolem vnějšku vozidla se dokola posunuje kužel neurčité výšky, se svislou osou a s polovičním vrcholovým úhlem 15° tak, že se pokud možno stále dotýká vnějšího povrchu karoserie. Podlahová čára je geometrická stopa těchto bodů dotyku.

Při stanovení podlahové čáry se neberou v úvahu výfuková potrubí, kola a místní funkční mechanické konstrukční části připevněné k panelu podlahy, jako jsou opěry pro zvedák, úchyty zavěšení nápravy, připojovací místa k tažení nebo k přepravním účelům. Předpokládá se, že mezery přímo nad podběhy kol jsou vyplněny imaginárním povrchem tvořícím plynule pokračování okolního vnějšího povrchu. K určení podlahové čáry se podle daného typu vozidla musí brát v úvahu konce profilů panelů karoserie, blatník nebo blatníky (pokud jsou na vozidle) a vnější rohy průřezu nárazníku (pokud je na vozidle). Dojde-li k dotyku zároveň ve dvou nebo více bodech, určuje podlahovou čáru nejnižší bod dotyku;

„poloměrem zaoblení“ se rozumí poloměr kruhového oblouku, který se co nejvíce blíží zaoblenému tvaru dané konstrukční části;

„naloženým vozidlem“ se rozumí vozidlo naložené svou maximálně technicky přípustnou hmotností, přičemž tato hmotnost je rozdělena na nápravy podle pokynů výrobce.

Požadavky této přílohy se nevztahují na ty části „vnějšího povrchu“ vozidla, které jsou při naloženém vozidle, se všemi dveřmi, okny a přístupovými víky do kabiny atd. v zavřené poloze,

mimo prostor omezený nahoře vodorovnou rovinou ležící ve výšce větší než 2 m nad vozovkou a dole omezený, podle volby výrobce, buď vztažnou rovinou definovanou v bodě 2.5, nebo podlahovou čarou definovanou v bodě 2.6;

nebo

umístěny tak, že se jich ve statickém stavu nelze dotknout koulí o průměru 100 mm.

Jestliže dolní omezení tvoří vztažná rovina, musí se brát v úvahu také části vozidla pod vztažnou rovinou, které se nalézají mezi dvěma svislými povrchy, z nichž jeden je tečný k vnějšímu povrchu vozidla a druhý je s ním rovnoběžný ve vzdálenosti 80 mm směrem dovnitř vozidla z bodu, kde se vztažná rovina dotýká karoserie vozidla.

„Vnější povrch“ vozidla nesmí mít žádné konstrukční části směřující ven, které by mohly zachytit pěší osoby, cyklisty nebo motocyklisty.

Žádná z konstrukčních částí uvedených dále v bodě 4 nesmí mít žádný špičatý nebo ostrý povrch směřující ven ani žádný výčnělek, jehož tvar, rozměry, směr nebo tvrdost by mohly zvyšovat riziko nebo vážnost poranění osoby, na kterou by vozidlo v případě srážky narazilo nebo ji odřelo.

Vyčnívající části vnějšího povrchu o tvrdosti nepřesahující 60 Shore A mohou mít poloměr zaoblení menší, než jsou hodnoty uvedenév bodě 4.

Pokud je odchylně od požadavků bodu 4 poloměr zaoblení jakéhokoliv vnějšího výčnělku menší než 2,5 mm, musí být takový výčnělek pokryt ochranným prvkem, který má vlastnosti požadované v bodě 3.4.

Ozdobné motivy, obchodní symboly a písmena a číslice obchodních emblémů nesmějí mít poloměr zaoblení menší než 2,5 mm. Tento požadavek neplatí pro konstrukční části, které vyčnívají o méně než 5 mm nad okolní plochu, za předpokladu, že nemají žádné ostré hrany směřující ven.

Ozdobné motivy, obchodní symboly a písmena a číslice obchodních emblémů, které vyčnívají více než 10 mm nad okolní plochu, se musí zatlačit nebo oddělit nebo ohnout zpět silou 10 daN působící na jejich nejvíce vyčnívající bod v kterémkoliv směru v rovině přibližně rovnoběžné s povrchem, na kterém jsou upevněny.

K působení silou 10 daN se použije na konci zploštělý trn o průměru nejvýše 50 mm. Kde to není možné, použije se rovnocenné metody. Po zatlačení ozdob, oddělení nebo ohnutí zpět, nesmí zbývající výčnělek vyčnívat o více než 10 mm nebo nesmí mít žádné špičaté nebo ostré hrany.

Vyčnívající štítky a rámečky světlometů jsou přípustné za předpokladu, že nevyčnívají, měřeno od vnější průhledné plochy světlometu, více než 30 mm a že jejich poloměr zaoblení je všude nejméně 2,5 mm.

Zakrývatelné světlomety musí vyhovovat požadavkům bodu 4.2.1 v provozní i zakryté poloze.

Bod 4.2.1 se nepoužije na světlomety, které jsou zabudovány nebo zapuštěny do karoserie tak, že jsou splněny požadavky bodu 3.2.

Části mřížek musí mít poloměry zaoblení:

• nejméně 2,5 mm, pokud vzdálenost mezi konstrukčními částmi následujícími za sebou přesahuje 40 mm,

• nejméně 1 mm, pokud tato vzdálenost je v rozmezí 25 až 40 mm,

• nejméně 0,5 mm, pokud tato vzdálenost je menší než 25 mm.

Zařízení tohoto systému musí být provedena tak, aby hřídel stírače byl opatřen ochranným krytem s poloměrem zaoblení nejméně 2,5 mm a s povrchem nejméně 150 mm² měřeným na průmětu průřezu, který je vzdálen nejvýše 6,5 mm od nejvíce vyčnívajícího bodu.

Trysky zařízení k ostřikování čelního skla a světlometů musí mít poloměr zaoblení nejméně 2,5 mm. Vyčnívají-li méně než 5 mm, musí být jejich ostré hrany směřující ven zaobleny.

Je-li blatník konstrukční částí vozidla, která je nejvíce vpředu před kabinou, musí být konstruován tak, aby všechny jeho tuhé části směřující ven měly poloměr zaoblení nejméně 5 mm.

Konce předních ochranných zařízení musí být zahnuty dovnitř k vnějšímu povrchu karoserie.

Součásti předních ochranných zařízení musí být konstruovány tak, aby všechny tuhé části jejich povrchu směřující ven měly poloměr zaoblení nejméně 5 mm.

Příslušenství, jako jsou tažné háky a navijáky, nesmí vyčnívat před povrch nárazníků, který je nejvíce vpředu. Navijáky však mohou vyčnívat před povrch nárazníků, který je nejvíce vpředu, za předpokladu, že jsou zakryty vhodným ochranným zařízením, jehož hrany mají poloměr zaoblení nejméně 2,5 mm, pokud se s nimi nepracuje.

Požadavky bodu 4.6.2 se nevztahují na prvky navazující na nárazníky nebo tvořící části těchto prvků ani pro konstrukční části, které jsou provedeny jako celek s nárazníky a které nevyčnívají o více než 5 mm. Hrany zařízení vyčnívajících méně než 5 mm musí být zaobleny. Zvláštní požadavky platící pro zařízení připevněná k nárazníkům, jež jsou předmětem jiných bodů této přílohy, zůstávají v platnosti.

Tlačítka nesmějí vyčnívat více než 30 mm, madla a upínadla kapot ne více než 70 mm nebo ve všech jiných případech ne více než 50 mm. Jejich poloměr zaoblení musí být nejméně 2,5 mm.

Jsou-li kliky bočních dveří otočného typu, musí splňovat jeden ze dvou následujících požadavků:

V případě klik, které se otáčejí rovnoběžně s rovinou dveří, musí otevřený konec klik směřovat dozadu. Konec takových klik musí být zahnut nazpět k rovině dveří a musí být v ochranném krytu nebo ve vybrání.

Kliky, které se otáčejí směrem ven kterýmkoliv směrem, který není rovnoběžný s rovinou dveří, musí být v uzavřené poloze pod ochranným krytem nebo být zapuštěny do vybrání. Otevřený konec musí směřovat buď dozadu, nebo dolů. Kliky, které nesplňují tento poslední požadavek, mohou být schváleny, jestliže

• mají nezávislý vratný mechanismus,

• při selhání vratného mechanismu nemůže klika vyčnívat více než 15 mm,

• mají v otevřené poloze poloměr zaoblení nejméně 2,5 mm (tato podmínka neplatí, pokud ve zcela otevřené poloze klika nevyčnívá více než 5 mm, přičemž hrany částí směřujících ven musí být zaobleny),

• má jejich volný konec plochu nejméně 150 mm², měřeno ve vzdálenosti menší než 6,5 mm od bodu vyčnívajícího nejvíce dopředu.

Hrany, které mohou směřovat ven, musí mít poloměr zaoblení nejméně 1 mm.

Hrany plechů se připouštějí za předpokladu, že jsou kryty ochranným prvkem s poloměrem zaoblení nejméně 2,5 mm nebo materiálem splňujícím požadavky uvedené v bodě 3.4.

Matice kol, kryty nábojů a ochranné prvky nesmějí mít žádné výčnělky ve tvaru křidélek.

Při jízdě vozidla v přímém směru nesmí kromě pneumatik žádná část kol ležící nad vodorovnou rovinou procházející jejich osou otáčení vyčnívat nad kolem za svislý průmět hrany panelu karoserie na vodorovnou rovinu. Pokud je to však funkčními požadavky odůvodněno, mohou prvky, které kryjí matice kol a náboje, vyčnívat za svislý průmět uvedené hrany panelu karoserie za podmínky, že poloměr zaoblení povrchu vyčnívající části je nejméně 5 mm a že toto vyčnívání za svislý průmět hrany panelu karoserie v žádném případě nepřesahuje 30 mm.

Jestliže matice a šrouby vyčnívají ven za rovinu průmětu vnějšího povrchu pneumatik (tj. části pneumatik, která je nad vodorovnou rovinou procházející osou otáčení kola), musí být přes ně připevněn ochranný prvek nebo prvky splňující bod 4.10.2.

Opěry pro zvedák a výfukové trubky, pokud jsou na vozidle, nesmějí vyčnívat více než 10 mm buď za svislý průmět podlahové čáry, nebo za svislý průmět průsečnice vztažné roviny s vnějším povrchem vozidla.

Jako výjimka z tohoto požadavku smí výfuková trubka vyčnívat více než uvedených 10 mm, pokud nemá ostré hrany a je zaoblena poloměrem nejméně 2,5 mm.

Výčnělky a vzdálenosti se měří podle požadavků uvedených v dodatku.

Rozměry výčnělků konstrukční části, která je připevněna na vypuklém povrchu, je možno stanovit buď přímo, nebo podle výkresu vhodného řezu této konstrukční části v připevněném stavu.

Jestliže rozměr výčnělků konstrukční části, která je připevněna na povrchu jiném než vypuklém, nemůže být zjištěn jednoduchým měřením, stanoví se z maximální změny vzdálenosti středu koule o průměru 100 mm od jmenovité čáry panelu, když se tato koule na něm pohybuje, a to ve stálém styku s měřenou konstrukční částí. Příklad tohoto způsobu je znázorněn na obrázku 1.

Rozměr výčnělků, zejména madel, se musí měřit ve vztahu k rovině procházející místy připevnění těchto madel. Příklad je znázorněn na obrázku 2.

Vyčnívání nad vnějším povrchem světlometu se měří vodorovně od bodu styku koule o průměru 100 mm, jak ukazuje obrázek 3.

Rozměr mezery mezi prvky mřížky se stanoví ze vzdálenosti mezi dvěma rovinami procházejícími body styku koule a kolmé k čáře spojující tyto body styku. Obrázek 4 a obrázek 5 ukazují příklady užití tohoto postupu.

KAPITOLA 4 ZPĚTNÁ ZRCÁTKA DVOUKOLOVÝCH A TŘÍKOLOVÝCH MOTOROVÝCH VOZIDEL

SEZNAM PŘÍLOH STRANA

„Zpětným zrcátkem“ se rozumí zařízení, jehož účelem je poskytovat jasný pohled směrem dozadu z vozidla a které je jiné než složitý optický systém, jakým je periskop.

„Vnitřním zpětným zrcátkem“ se rozumí zařízení definované v bodě 1, které je určeno k montáži uvnitř prostoru pro cestující ve vozidle.

„Vnějším zpětným zrcátkem“ se rozumí zařízení definované v bodě 1, které je určeno k montáži na vnější povrch vozidla.

„Typem zpětného zrcátka“ se rozumí zařízení, která se vzájemně významně neliší v následujících podstatných vlastnostech:

rozměry a poloměr křivosti odrazného povrchu zpětného zrcátka;

konstrukce, tvar nebo materiály zpětných zrcátek, včetně jejich spojení s vozidlem.

„Třídou zpětných zrcátek“ se rozumí všechna zařízení mající společné vlastnosti nebo funkce. Zrcátka jsou rozdělena takto:

třída I: vnitřní zrcátka,

třída L: „hlavní“ vnější zrcátka.

Poloměrem „r“ se rozumí střední poloměr křivosti měřený na odrazném povrchu metodou popsanou v bodě 2 dodatku 1.

„Hlavními poloměry křivosti v bodě na odrazném povrchu“ se rozumí hodnoty (r_i) získané pomocí přístroje definovaného v dodatku 1 a změřené na hlavním oblouku odrazného povrchu procházejícím středem tohoto povrchu a ležícím ve svislé rovině, a hodnoty (r′_i) změřené na hlavním oblouku kolmém k tomuto segmentu a procházejícím středem tohoto povrchu a ležícím ve vodorovné rovině.

„Poloměrem křivosti (r_p) v bodě na odrazném povrchu“ se rozumí aritmetický průměr hlavních poloměrů křivosti r_i a r_¡i, čili:

„Středem odrazného povrchu“ se rozumí těžiště viditelné plochy odrazného povrchu.

„Poloměrem křivosti části zpětného zrcátka“ se rozumí poloměr c oblouku kružnice, která se nejvíce přibližuje zakřivenému tvaru dotyčné části.

„Typem vozidla z hlediska zpětných zrcátek“ se rozumí motorová vozidla, která se vzájemně neliší v následujících podstatných vlastnostech:

vlastnosti vozidla, které mohou omezovat pole výhledu a mohou ovlivňovat montáž zpětných zrcátek;

umístění a typy povinných a nepovinných zpětných zrcátek, která jsou na vozidlo namontována.

„Zornými body řidiče“ se rozumějí dva body vzdálené od sebe 65 mm a svisle umístěné 635 mm nad R-bodem sedadla řidiče vzhledem k jízdní poloze definované v dodatku této přílohy. Přímka spojující tyto body je kolmá ke svislé podélné rovině souměrnosti vozidla.

Střed úsečky spojující oba zorné body leží ve svislé podélné rovině, která musí procházet středem polohy sedění řidiče podle udání výrobce.

„Ambinokulárním viděním“ se rozumí celkové pole výhledu získané složením monokulárních polí výhledu pravého a levého oka (viz obrázek níže).

„Vozidlem bez karoserie“ se rozumí vozidlo, ve kterém prostor pro cestující není ohraničen alespoň čtyřmi z těchto prvků: čelní sklo, podlaha, střecha, postranní a zadní stěny nebo dveře.

„Vozidlem s karoserií“ se rozumí vozidlo, ve kterém prostor pro cestující je nebo může být ohraničen alespoň čtyřmi z těchto prvků: čelní sklo, podlaha, střecha, postranní a zadní stěny nebo dveře.

Používá se měřicí zařízení znázorněné na obrázku 1, zvané „sférometr“.

Hlavní poloměry křivosti se měří ve třech bodech ležících co nejblíže polohám v 1/3, 1/2 a ve 2/3 vzdálenosti na hlavním oblouku odrazného povrchu procházejícím středem tohoto povrchu ve svislé rovině nebo na hlavním oblouku odrazného povrchu procházejícím středem tohoto povrchu ve vodorovné rovině, jestliže je tento oblouk delší.

Jestliže však rozměry odrazného povrchu neumožňují provést měření podle bodu 7, může technická zkušebna provést měření v tomto bodě ve dvou kolmých směrech co nejbližších výše předepsaným.

Poloměr křivosti „r“ vyjádřený v milimetrech se vypočte podle vzorce:

,

kde

Všechna zpětná zrcátka musí být seřiditelná.

Vnější okraje odrazného povrchu musí být vloženy do ochranného pouzdra (misky atd.), které musí být na svém obvodu ve všech bodech a ve všech směrech zaobleno s poloměrem křivosti c minimálně 2,5 mm. Vyčnívá-li odrazný povrch z ochranného pouzdra, poloměr křivosti c okraje vyčnívající části nesmí být menší než 2,5 mm a odrazný povrch se musí dát zasunout do ochranného pouzdra silou 50 N působící v místě největšího vyčnívání z ochranného pouzdra vodorovným směrem, přibližně rovnoběžným s podélnou střední rovinou vozidla.

U zpětného zrcátka montovaného na rovinném povrchu musí mít poloměr křivosti nejméně 2,5 mm všechny jeho části ve všech polohách seřízení zrcátka a všechny části, které zůstanou spojeny s držákem po zkoušce podle bodu 4.2 a kterých se může za statického stavu dotknout koule o průměru 165 mm u vnitřních zpětných zrcátek nebo o průměru 100 mm u vnějších zpětných zrcátek.

Na okraje upevňovacích děr nebo vybrání, jejichž průměr nebo nejdelší úhlopříčka je menší než 12 mm, se nevztahují požadavky na poloměru podle bodu 1.3, jestliže jsou jejich hrany zaobleny.

Zařízení pro připevnění zpětného zrcátka k vozidlu musí být konstruováno tak, aby válec o poloměru 50 mm, jehož osu tvoří osa nebo některá z os otáčení zajišťující vychýlení zpětného zrcátka ve směru možného nárazu, protínal alespoň část povrchu, k němuž je zařízení připevněno.

Na části vnějších zpětných zrcátek zmíněné v bodech 1.2 a 1.3, u nichž tvrdost nepřevyšuje hodnotu 60 Shore A, se odpovídající požadavky nevztahují.

Na části vnitřních zpětných zrcátek, které mají tvrdost menší než 50 Shore A a které jsou namontovány na tuhém držáku, se požadavky bodů 1.2 a 1.3 nevztahují, s výjimkou vlastního držáku.

Rozměry odrazného povrchu musí být takové, aby bylo možné do něj vepsat obdélník o délce jedné strany 40 mm a délce druhé strany „a“, kde

Minimální rozměry odrazného povrchu musí být takové, aby:

jeho plocha nebyla menší než 6900 mm²;

průměr kruhového zrcátka nebyl menší než 94 mm;

u nekruhových zrcátek bylo možno vepsat do odrazného povrchu kružnici o průměru minimálně 78 mm.

Maximální rozměry odrazného povrchu musí být takové, aby:

průměr kruhového zrcátka nebyl větší než 150 mm;

odrazný povrch u nekruhových zrcátek nepřevyšoval obdélník o rozměru 120 × 200 mm.

Odrazný povrch zpětného zrcátka musí být sféricky vypuklý.

Hodnota poloměru křivosti „r“ nesmí být menší než:

1200 mm u vnitřních zpětných zrcátek (třída I);

průměrná hodnota poloměru křivosti r měřená na odrazném povrchu nesmí být menší než 1000 mm a nesmí být větší než 1500 mm u vnějších zpětných zrcátek třídy L.

Hodnota součinitele odrazivosti stanoveného metodou popsanou v dodatku I této přílohy nesmí být menší než 40 %. Je-li odrazný povrch překlápěcího typu (s „denní“ a „noční“ polohou), musí v „denní“ poloze dovolovat rozeznávání barev signálů užívaných v silniční dopravě. Hodnota součinitele odrazivosti při „noční“ poloze nesmí být menší než 4 %.

Za normálního užívání si musí odrazný povrch zachovat vlastnosti uvedené v bodě 3.3 i po delším vystavení nepříznivým povětrnostním podmínkám.

Zpětná zrcátka se podrobí zkouškám popsaným v bodech 4.2 a 4.3.

Zkouška provedená podle bodu 4.2 se nevyžaduje u všech vnějších zpětných zrcátek, jejichž žádná část není nezávisle na poloze seřízení méně než 2 m nad vozovkou, jestliže zatížení vozidla odpovídá maximální konstrukční hmotnosti.

Výše zmíněná odchylka se použije také v případě, kdy jsou upevnění zpětných zrcátek (připevňovací desky, raménka, otočné klouby atd.) níže než 2 m nad vozovkou a nepřesahují celkovou šířku vozidla měřenou v příčné svislé rovině procházející nejnižším místem upevnění zrcátka nebo kterýmkoli bodem před touto rovinou, jestliže tato konfigurace dává větší celkovou šířku.

V těchto případech musí být vypracován popis, který přesně stanoví, že zpětné zrcátko musí být montováno tak, aby splňovalo výše uvedené podmínky polohy jeho upevňovacích částí na vozidle.

Jestliže se využije této odchylky, musí být držák nesmazatelně označen značkou a tato značka musí být zaznamenána v certifikátu schválení typu konstrukční části.

Popis zkušebního zařízení

Zkušební zařízení je tvořeno kyvadlem způsobilým kývat kolem dvou vodorovných vzájemně kolmých os, z nichž jedna je kolmá k rovině zahrnující dráhu spouštění kyvadla.

Konec kyvadla obsahuje kladivo tvořené tuhou koulí o průměru 165 ± 1 mm potaženou pryží tloušťky 5 mm s tvrdostí 50 Shore A.

Kyvadlo je opatřeno zařízením dovolujícím stanovit maximální úhel, který zaujímá rameno v rovině spouštění.

V souladu s požadavky na rázovou zkoušku stanovenými v bodě 4.2.2.6 slouží k přidržování vzorků podpěra pevně spojená s podstavcem kyvadla.

Na obrázku 1 jsou uvedeny rozměry zkušebního zařízení a specifické konstrukční údaje.

Střed úderu kyvadla se shoduje se středem koule tvořící kladivo. Jeho vzdálenost „l“ od osy kývání ve spouštěcí rovině je 1 m ± 5 mm. Redukovaná hmotnost kyvadla vztažená na střed jeho úderu je m_o = 6,8 ± 0,05 kg; (vztah m_o k celkové hmotnosti m a k vzdálenosti d těžiště kyvadla od jeho osy otáčení je vyjádřen rovnicí:

).

Popis zkoušky

Zpětné zrcátko je připevněno k nosné konstrukci postupem doporučeným výrobcem zrcátka, popřípadě výrobcem vozidla.

Směrové umístění zpětného zrcátka pro zkoušku.

Zpětné zrcátko je na zkušebním zařízení pro rázovou zkoušku umístěno tak, aby jeho osy byly v podobné vodorovné a svislé poloze, v jaké jsou po namontování na vozidlo podle montážního návodu žadatele.

Je-li některé zpětné zrcátko seřiditelné vzhledem ke své základně, musí být zkušební poloha taková, aby natáčecí zařízení bylo v nejnepříznivější poloze v mezích stanovených žadatelem.

Je-li zpětné zrcátko opatřeno zařízením k seřizování vzdálenosti k základně a od základny, nastaví se dané zařízení do polohy, při níž je vzdálenost mezi pouzdrem a základnou nejkratší.

Je-li odrazný povrch v pouzdře pohyblivý, seřídí se tak, aby jeho horní okraj, nejvzdálenější od vozidla, byl v poloze největšího vyčnívání vzhledem k pouzdru.

S výjimkou zkoušky vnitřních zpětných zrcátek č. 2 (viz bod 4.2.2.6.1), při kyvadle ve svislé poloze, musí vodorovná rovina a podélná svislá rovina protínající střed kladiva procházet středem odrazného povrchu zrcátka definovaného v bodě 9 přílohy I. Podélný směr kývání kyvadla musí být rovnoběžný s podélnou rovinou souměrnosti vozidla.

Jestliže za podmínek seřízení podle bodů 4.2.2.1 a 4.2.2.2 omezují části zpětného zrcátka překyv kladiva, musí být bod nárazu posunut ve směru kolmém k příslušné ose otáčení.

Toto posunutí nesmí být větší, než je ke zkoušce bezpodmínečně nutné; musí se omezit tak, aby

• koule ohraničující kladivo byla přinejmenším tečná k válci definovanému v bodě 1.4,

• nebo bod dotyku kladiva byl ve vzdálenosti nejméně 10 mm od obvodu odrazného povrchu.

Zkouší se tak, že se kladivo nechá spadnout z výšky odpovídající úhlu kyvadla 60^o od svislice, takže kladivo narazí na zpětné zrcátko v okamžiku, kdy kyvadlo dosáhlo svislé polohy.

Zpětná zrcátka se podrobí rázu za těchto rozdílných podmínek:

Vnitřní zpětná zrcátka (třída I)

Zkouška č. 1: Bod nárazu je bod definovaný v bodě 4.2.2.3. Při nárazu musí kladivo zasáhnout zpětné zrcátko na straně s odrazným povrchem.

Zkouška č. 2: Bod nárazu na okraj ochranného pouzdra je volen tak, aby náraz byl veden v úhlu 45^o k rovině odrazného povrchu zrcátka a byl veden ve vodorovné rovině procházející středem zrcátka. Náraz musí směřovat na stranu s odrazným povrchem.

Vnější zpětná zrcátka (třída L)

Zkouška č. 1: Bod nárazu je bod definovaný v bodech 4.2.2.3 nebo 4.2.2.2. Při nárazu musí kladivo zasáhnout zpětné zrcátko na straně s odrazným povrchem.

Zkouška č. 2: Bod nárazu je bod definovaný v bodech 4.2.2.3 nebo 4.2.2.4. Při nárazu musí kladivo zasáhnout zpětné zrcátko na straně protilehlé odraznému povrchu.

Popis zkoušky

Ochranné pouzdro se vodorovně uloží do zařízení tak, aby se seřizovací části soupravy mohly spolehlivě upnout. Ve směru největšího rozměru ochranného pouzdra se konec nejbližší k bodu připevnění na seřizovací části znehybní pevnou zarážkou šířky 15 mm pokrývající celou šířku ochranného pouzdra.

Na druhém konci se na ochranné pouzdro umístí stejná zarážka tak, aby se na ně mohlo působit zkušebním zatížením (obrázek 2).

Konec ochranného pouzdra protilehlý konci, na který se působí silou, se může upnout a nemusí se udržovat v poloze vyznačené na obrázku 2.

Zkušební zatížení je 25 kg a udržuje se po dobu jedné minuty.

Při zkouškách podle bodu 4.2 musí kyvadlo po nárazu pokračovat v kyvu tak, aby průmět polohy ramena kyvadla na spouštěcí rovinu svíral se svislicí úhel nejméně 20^o.

Přesnost měření úhlu musí být v rozmezí ± 1^o.

Tento požadavek se nevztahuje na zpětná zrcátka přilepená na čelní sklo. V tomto případě se po zkoušce uplatní požadavky stanovené v bodě 5.2.

U zpětných zrcátek přilepených na čelní sklo nesmí při zkouškách podle bodu 4.2 v případě ulomení zrcátka přečnívat zbývající část od základny více než o 1 cm, přičemž část zbývající po zkoušce musí vyhovovat podmínkám stanoveným v bodě 1.3.

Při zkouškách podle bodů 4.2 a 4.3 se odrazný povrch zrcátka nesmí rozbít. Rozbití zrcátka je však přípustné, je-li splněna některá z těchto podmínek:

úlomky skla nadále lpí k zadní části pouzdra nebo k povrchu s ním pevně spojenému, přičemž je přípustné částečné oddělení skla, pokud jeho rozměr na obou stranách praskliny není větší než 2,4 mm. Je přípustné, aby se v místě nárazu od povrchu skla oddělily drobné střepiny;

odrazný povrch je zhotoven z bezpečnostního skla.

Standardní osvětlovací zdroj CIE A(Definice převzaty z publikace CIE 50 (45), Mezinárodní elektronický slovník, skupina 45, Osvětlování.): kolorimetrický osvětlovací zdroj představující černé těleso při T₆₈ = 2855,6 K.

Standardní zdroj CIE A(Definice převzaty z publikace CIE 50 (45), Mezinárodní elektronický slovník, skupina 45, Osvětlování.): plynem plněná žárovka s wolframovým vláknem s provozní teplotou barvy T₆₈ = 2855,6 K.

Standardní kolorimetrický pozorovací přístroj CIE 1931(Definice převzaty z publikace CIE 50 (45), Mezinárodní elektronický slovník, skupina 45, Osvětlování.): přijímač záření, jehož kolorimetrické charakteristiky odpovídají spektrálním trichromatickým složkám , , (viz tabulka).

Spektrální trichromatické souřadnice CIE: trichromatické složky monochromatických částí izoenergetického spektra v systému CIE (XYZ).

Fotopické vidění(Definice převzaty z publikace CIE 50 (45), Mezinárodní elektronický slovník, skupina 45, Osvětlování.): vidění normálním okem, je-li přizpůsobeno hladinám jasu nejméně několika cd/m².

Přístroj se skládá ze zdroje světla, držáku zkoušeného vzorku, přijímače s fotosnímačem a indikátoru (viz obrázek 1) společně s nezbytnými prostředky k potlačení účinku vnějšího světla.

Přijímač může obsahovat Ulbrichtovu kouli usnadňující měření součinitele odrazivosti jiných než plochých (vypuklých) zpětných zrcátek (viz obrázek 2).

Světelný zdroj je standardní zdroj CIE A spojený s optickým systémem zajišťujícím téměř rovnoběžný svazek světelných paprsků. K udržování stálého napětí na žárovce se za provozu přístroje doporučuje užít stabilizátoru napětí.

Přijímač musí obsahovat fotosnímač se speciální odezvou úměrnou fotopické světelné účinnosti standardního CIE (1931) kolorimetrického pozorovacího přístroje (viz tabulka). Lze také užít i jiné kombinace osvětlovacího zdroje s filtrem a přijímačem zajišťující celkově rovnocenné výsledky pro standardní CIE A osvětlovací zdroj a pro fotopické vidění. Používá-li se v přijímači Ulbrichtovy koule, musí být vnitřní povrch koule opatřen povlakem matné (difuzní) spektrálně neselektivní bílé barvy.

Svazek dopadajících světelných paprsků musí s kolmicí na zkoušený povrch tvořit pokud možno úhel Θ 0,44 rad + 0,09 rad 25^o + 5^o a nesmí překročit horní mezní hodnotu, tj. 0,53 rad neboli 30^o. Osa přijímače musí s touto kolmicí svírat úhel Θ rovnající se úhlu dopadajícího svazku světelných paprsků (viz obrázek 1). Svazek dopadajících světelných paprsků musí mít při dopadu na zkušební povrch průměr nejméně 19 mm. Odrážený svazek paprsků nesmí být širší než citlivá plocha fotosnímače, nesmí pokrývat méně než 50 % této plochy a musí, pokud možno, překrývat stejnou část plochy jako svazek paprsků použitý při kalibraci přístroje.

Používá-li se v přijímači Ulbrichtovy koule, musí být její průměr nejméně 127 mm. Otvory ve stěně koule pro vzorek a dopadající svazek paprsků musí mít dostatečnou velikost, aby dovolovaly plný průchod dopadajícího i odraženého svazku paprsků. Fotosnímač musí být umístěn tak, aby přímo nezachycoval světlo ani dopadajícího, ani odráženého svazku paprsků.

Výstup fotosnímače udaný indikátorem musí být lineární funkcí svítivosti na fotocitlivé ploše. Musí být zajištěny prostředky (elektrické nebo optické, popř. obojí) k usnadnění nulovacího a kalibračního seřizování. Tyto prostředky nesmějí ovlivnit linearitu nebo spektrální vlastnosti přístroje. Přesnost soupravy přijímače a indikátoru musí být v rozmezí ± 2 % plné výchylky nebo ± 10 % měřené hodnoty, podle toho, která hodnota je menší.

Jeho mechanismus musí umožnit umístění zkušebního vzorku tak, aby se osy držáku zdroje a přijímače protínaly na odrazném povrchu. Tento odrazný povrch může být uvnitř vzorku zpětného zrcátka nebo na některé z jeho stran, podle toho, zda jde o typ zpětného zrcátka s předním odrazným povrchem nebo zadním odrazným povrchem nebo o hranolové zrcátko překlápěcího typu.

U metody přímé kalibrace musí být porovnávacím etalonem vzduch. Tato metoda se užívá s přístroji konstruovanými tak, že dovolují kalibraci v plném rozsahu zapojením přijímače přímo do osy světelného zdroje (viz obrázek 1).

Tato metoda dovoluje v určitých případech (např. při měření povrchů s malou odrazivostí) užití mezilehlého kalibračního bodu (mezi 0 a 100 % rozsahu stupnice). V těchto případech je zapotřebí do optické dráhy zařadit neutrální filtr se známým činitelem propustnosti a seřizovat kalibrační systém, až měřič ukazuje procento propustnosti neutrálního filtru. Před zahájením měření odrazivosti se tento filtr vyjme.

Metoda nepřímé kalibrace je použitelná pro přístroje se stálým zdrojem a stálou geometrií přijímače. Je zapotřebí vhodně kalibrovaný a udržovaný etalon odrazivosti. Tímto porovnávacím etalonem má být pokud možno rovinné zrcátko s hodnotou odrazivosti co nejbližší zkoušeným vzorkům.

Součinitel odrazivosti vzorků plochých zrcátek lze měřit na přístrojích, u nichž se užívá přímé nebo nepřímé metody kalibrace. Hodnota součinitele odrazivosti se přímo odečte na stupnici indikátoru.

Měření součinitele odrazivosti jiných než plochých (vypuklých) zpětných zrcátek vyžaduje užití přístrojů s Ulbrichtovou koulí v přijímači (viz obrázek 2). Jestliže u etalonového zrcátka se součinitelem odrazivosti E % ukazuje indikátor přístroje počet n_e dílků u zrcátka s neznámou odrazivostí, pak počet n_x dílků odpovídá odpovídajícímu součiniteli odrazivosti X %, podle vzorce:

.

Vzorky typu zpětného zrcátka předkládané k schválení typu konstrukční části musí být opatřeny zřetelně čitelnou a nesmazatelnou výrobní nebo obchodní značkou a musí poskytovat dostatečně velký prostor pro značku schválení typu konstrukční části; tento prostor musí být vyznačen na výkresu doprovázejícím žádost o schválení typu konstrukční části.

K žádosti o schválení typu konstrukční části musí být přiložena čtyři zpětná zrcátka: tři pro zkoušky a jedno zůstává v laboratoři pro další zkoušky, které mohou být nezbytné pro pozdější ověření. Technická zkušebna může požadovat další vzorky.

Jestliže zpětné zrcátko dodané v souladu s bodem 1 splňuje požadavky přílohy II, může být uděleno schválení typu konstrukční části a může být přiděleno číslo schválení typu konstrukční části.

Toto číslo nesmí pak být přiděleno jinému typu zpětného zrcátka.

Všechna zpětná zrcátka shodná s typem, kterému byla uděleno schválení typu konstrukční části podle této kapitoly, musí být opatřena značkou schválení typu konstrukční části popsanou v příloze V směrnice Rady 92/61/EHS ze dne 3. června 1992 o schvalování typu dvoukolových a tříkolových motorových vozidel. Hodnota a určující rozměr obdélníku a písmen a číslic značky schválení nesmí být menší než 6 mm.

Značka schválení typu konstrukční části obsahuje doplňující značku I nebo L, určující třídu zpětného zrcátka. Doplňující značka musí být umístěna v jakékoliv vhodné poloze v blízkosti obdélníku s písmenem „e“.

Značka schválení typu konstrukční části a doplňující značka musí být nesmazatelně vyznačeny na nedílné části zpětného zrcátka takovým způsobem, aby byly zřetelně viditelné i po namontování zpětného zrcátka na vozidlo.

Všechna zpětná zrcátka musí být upevněna takovým způsobem, aby při normálních jízdních podmínkách vozidla zůstávala ve stabilní poloze.

Zpětné zrcátko (zrcátka) nekarosovaného vozidla musí být montováno nebo ustaveno tak, aby střed odrazného povrchu byl nejméně 280 mm vně od střední podélné roviny vozidla. Před měřením musí být řídítka v poloze odpovídající vozidlu jedoucímu v přímém směru a zpětné zrcátko (zrcátka) musí být ustaveno v normální užívané poloze.

Zpětná zrcátka musí být umístěna tak, aby umožňovala řidiči sedícímu na sedadle v jeho normální jízdní poloze jasný výhled na vozovku za vozidlem a na stranách vozidla.

Vnější zpětná zrcátka musí být viditelná bočními okny nebo částí čelního okna, která je stírána stěračem čelního okna.

Při měření pole výhledu u vozidla v provedení podvozek s kabinou musí být výrobcem určeny minimální a maximální šířka vozidla a v případě potřeby simulovány maketou čelního panelu. Všechna uspořádání vozidla a zrcátek posuzovaná při zkouškách musí být uvedena v certifikátu dílčího ES schválení typu vozidla z hlediska montáže zpětných zrcátek (viz dodatek 2).

Předepsané vnější zpětné zrcátko na straně řidiče vozidla musí být umístěno tak, aby úhel mezi svislou podélnou rovinou souměrnosti vozidla a svislou rovinou procházející středem zpětného zrcátka a středem úsečky o délce 65 mm, která spojuje zorné body řidiče, nebyl větší než 55°.

Zpětná zrcátka nesmějí přečnívat přes vnější obrys karoserie vozidla podstatně více, než je nezbytné ke splnění požadavků na výhled z vozidla stanovených v bodě 4.

Jestliže je u naloženého vozidla spodní okraj vnějšího zpětného zrcátka vzdálen méně než 2 m od vozovky, nesmí toto zpětné zrcátko vyčnívat více než 0,20 m za celkovou šířku vozidla měřenou bez vnějších zrcátek.

Za podmínek stanovených v bodech 1.7 a 1.8 mohou zpětná zrcátka přečnívat maximální přípustnou šířku vozidla.

Je-li namontováno jedno vnější zpětné zrcátko, musí být umístěno na levé straně vozidla v těch členských státech, kde je pravostranný provoz, a na pravé straně vozidla v těch členských státech, kde je levostranný provoz.

Zpětná zrcátka třídy I a III schválená jako typ v souladu s požadavky směrnice 71/127/EHS týkající se zpětných zrcátek motorových vozidel mohou být také použita pro mopedy, motocykly a tříkolky.

U mopedů smí být upevněno vnější zpětné zrcátko též na opačné straně vozidla, než na jaké je povinné vnější zpětné zrcátko podle bodu 2.1.

U karosovaných vozidel smí být upevněno vnější zpětné zrcátko též na opačné straně vozidla, než na jaké je povinné vnější zpětné zrcátko podle bodu 2.2.

Zpětná zrcátka uvedená v bodech 2.5.1 a 2.5.2 musí splňovat požadavky této kapitoly.

Řidič musí být schopen seřizovat zpětná zrcátka ze své jízdní polohy. V případě tříkolových vozidel s karoserií může být zrcátko seřizováno při zavřených dveřích, ale okna mohou být otevřena. Zajištění ve zvolené poloze však může být provedeno zvenčí.

Na zpětná zrcátka, která po sklopení ke karoserii mohou být bez seřízení vrácena do jejich původní polohy, se nepoužijí požadavky bodu 3.1.

Pole výhledu musí být takové, aby řidič viděl alespoň 20 m širokou část rovné vodorovné vozovky se středem na svislé podélné rovině souměrnosti vozidla a sahající od 60 m za zornými body řidiče (obrázek 1) až k obzoru.

Levé vnější zpětné zrcátko u vozidel jezdících po pravé straně vozovky a pravé vnější zpětné zrcátko u vozidel jezdících po levé straně vozovky.

Pole výhledu musí být takové, aby řidič viděl alespoň 2,5 m širokou rovnou vodorovnou část vozovky ohraničenou vpravo (u vozidel jezdících vpravo) nebo vlevo (u vozidel jezdících vlevo) rovinou rovnoběžnou se střední podélnou svislou rovinou vozidla procházející vnějším levým (u vozidel jezdících vpravo) nebo pravým bodem obrysu vozidla (u vozidel jezdících vlevo) a sahající od 10 m za zornými body řidiče až k obzoru (obrázek 2).

Pravé vnější zpětné zrcátko u vozidel jezdících po pravé straně vozovky a levé vnější zpětné zrcátko u vozidel jezdících po levé straně vozovky.

Pole výhledu musí být takové, aby řidič viděl alespoň 4 m širokou rovnou vodorovnou část vozovky ohraničenou vlevo (u vozidel jezdících vpravo) nebo vpravo (u vozidel jezdících vlevo) rovinou rovnoběžnou se střední podélnou svislou rovinou vozidla procházející vnějším pravým (u vozidel jezdících vpravo) nebo levým bodem obrysu vozidla (u vozidel jezdících vlevo) a sahající od 20 m za zornými body řidiče až k obzoru (obrázek 2).

Pole výhledu smí být zmenšeno přítomností takových zařízení, jako jsou opěrky hlavy, sluneční clony, stírače zadních skel a topné články, pokud všechna tato zařízení dohromady nezakrývají více než 15 % pole výhledu.

Účinek zakrytí se měří s opěrkami hlavy seřízenými do jejich nejnižší možné polohy a se slunečními clonami sklopenými.

V polích výhledu uvedených výše nejsou brány v úvahu překážky tvořené karoserií a některými jejími částmi, jako jsou dveřní kliky, doplňkové obrysové svítilny, směrové svítilny, ukončení zadních nárazníků, a součástmi zařízení pro čištění odrazné plochy, pokud vyvolávají celkové zakrytí výhledu menší než 10 % předepsaného pole výhledu.

KAPITOLA 5 OPATŘENÍ PROTI ZNEČIŠŤOVÁNÍ OVZDUŠÍ DVOUKOLOVÝMI A TŘÍKOLOVÝMI MOTOROVÝMIVOZIDLY

SEZNAM PŘÍLOH

Pro účely této kapitoly:

„Typem vozidla z hlediska emisí plynných znečišťujících látek“ se rozumějí mopedy, které se vzájemně neliší z podstatných hledisek, jako jsou následující položky:

ekvivalentní setrvačná hmotnost určená ve vztahu k referenční hmotnosti podle bodu 5.2 dodatku 1;

vlastnosti motoru a mopedu uvedené v příloze V.

„Referenční hmotností“ se rozumí provozní hmotnost mopedu zvětšená o jednotnou hmotnost 75 kg. Provozní hmotnost mopedu je jeho hmotnost bez nákladu se všemi nádržemi naplněnými nejméně na 90 % jejich maximálního objemu.

„Plynnými znečišťujícími látkami“ se rozumějí oxid uhelnatý, uhlovodíky a oxidy dusíku vyjádřené jako ekvivalent oxidu dusičitého (NO₂).

„Katalyzátorem původního vybavení“ se rozumí katalyzátor nebo soustava katalyzátorů, na které se vztahuje schválení typu vozidla.

„Náhradním katalyzátorem“ se rozumí katalyzátor nebo soustava katalyzátorů určené k nahrazení katalyzátoru původního vybavení ve vozidle schváleném jako typ podle této kapitoly, které mohou být schváleny jako typ coby samostatný technický celek podle čl. 2 odst. 5 směrnice 2002/24/ES.

„Původním náhradním katalyzátorem“ se rozumí katalyzátor nebo soustava katalyzátorů, jejichž typy jsou uvedeny v bodu 4a přílohy VI, ale které držitel schválení typu vozidla nabízí na trhu jako samostatné technické celky.

Konstrukční části schopné ovlivnit emise plynných znečišťujících látek musí být konstruovány, vyrobeny a sestaveny tak, aby mopedy v obvyklém provozu vyhovovaly požadavkům této přílohy bez ohledu na vibrace, kterým mohou být vystaveny.

S vozidlem kategorie L1e, L2e nebo L6e splňujícím emisní normu Euro 3 se musí vykonat zkoušky typu I a II, jak jsou popsány dále.

• 2.2.1.1.1 Zkoušené vozidlo se umístí na vozidlový dynamometr vybavený brzdou a setrvačníkem. Provede se tento zkušební postup:
  • 2.2.1.1.1.1 Bez přerušení se vykoná studená zkušební fáze 1, která trvá 448 sekund a která obsahuje čtyři základní cykly.
  • 2.2.1.1.1.2 Neprodleně po studené zkušební fázi 1 následuje teplá zkušební fáze 2, která trvá 448 sekund a která obsahuje čtyři základní cykly. Teplá zkušební fáze 2 se vykoná bez přerušení.
  • 2.2.1.1.1.3 Každý základní cyklus ve studené zkušební fázi 1 nebo v teplé zkušební fázi 2 se skládá ze sedmi operací (volnoběh, zrychlování, konstantní rychlost, zpomalování, ustálený stav, zpomalování, volnoběh). Během studené i teplé zkušební fáze jsou výfukové plyny ředěny čerstvým vzduchem, aby byl objemový průtok směsi konstantní.
  • 2.2.1.1.1.4 Při zkoušce typu I:
    • 2.2.1.1.1.4.1 Během studené fáze 1 se při konstantním průtokovém množství shromažďují vzorky směsi výfukového plynu a ředicího vzduchu do vaku č. 1. Během teplé fáze 2 se při konstantním průtokovém množství shromažďují vzorky směsi výfukových plynů a ředicího vzduchu do samostatného vaku č. 2. Postupně se stanoví koncentrace oxidu uhelnatého, celkového množství uhlovodíků, oxidů dusíku a oxidu uhličitého ve vaku č. 1 a ve vaku č. 2, a to pro každý vak zvlášť.
    • 2.2.1.1.1.4.2 Celkový objem směsi v každém vaku se změří a sečte pro získání celkového objemu obou vaků.
    • 2.2.1.1.1.4.3 Po skončení každé zkušební fáze se stanoví skutečně ujetá vzdálenost z údaje kumulativního počitadla otáček poháněného válcem.
• 2.2.1.1.2 Zkouška se provede metodou popsanou v dodatku 1. Plyny se odebírají a analyzují předepsanými metodami.
• 2.2.1.1.3 S výhradou bodu 2.2.1.1.4 se zkouška provede třikrát. Celková hmotnost oxidu uhelnatého, uhlovodíků a oxidů dusíku zjištěná při každé zkoušce musí být menší, než jsou mezní hodnoty Euro 3 v následující tabulce.
  • 2.2.1.1.3.1

    Tabulka 1 Mezní hodnoty emisí Euro 3 pro vozidla kategorie L1e, L2e a L6e

    (Mezní hodnota pro hmotnost CO je u tříkolových mopedů (L2e) a lehkých čtyřkolek (L6e) 3,5 g/km.)

    Schválení typu konstrukční části a shodnost výroby
    CO (g/km)	HC + NOx (g/km)
    L1	L2
    1	1,2

  • 2.2.1.1.3.2 Jeden ze tří výsledků pro každou z výše uvedených znečišťujících látek však může překročit mezní hodnotu předepsanou pro daný moped nejvýše o 10 %, pokud je aritmetický průměr všech tří výsledků menší než předepsaná mezní hodnota. Jsou-li stanovené mezní hodnoty překročeny pro více než jednu znečišťující látku, není podstatné, zda k tomu došlo při téže zkoušce nebo při různých zkouškách.
• 2.2.1.1.4 Počet zkoušek stanovený v bodě 2.2.1.1.3 se sníží za níže stanovených podmínek, přičemž V₁ je výsledkem první zkoušky a V₂ výsledkem druhé zkoušky pro každou ze znečišťujících látek uvedených v daném bodě.
  • 2.2.1.1.4.1 Pokud je V₁ ≤ 0,70 L pro všechny dotyčné znečišťující látky, je požadována pouze jedna zkouška.
  • 2.2.1.1.4.2 Pokud je V₁ ≤ 0,85 L pro všechny dotyčné znečišťující látky a pokud pro nejméně jednu ze znečišťujících látek V₁ > 0,70 L, jsou požadovány jen dvě zkoušky. Navíc pro každou z dotyčných znečišťujících látek musí být V₂ takové, aby platilo V₁ + V₂ < 1,70 L a V₂ < L.
• 2.2.1.1.5 Vozidlo kategorie L1e, L2e nebo L6e, které splňuje mezní hodnoty zkoušky typu I Euro 3 stanovené v bodě 2.2.1.1.3.1. a požadavky zkoušky typu I stanovené v této příloze, se schválí jako splňující požadavky Euro 3.

Zkouška typu II (ověření emisí oxidu uhelnatého a nespálených uhlovodíků při volnoběhu).

• 2.2.1.2.1 Změří se hmotnost oxidu uhelnatého a hmotnost nespálených uhlovodíků emitovaných za volnoběhu motoru během jedné minuty.
• 2.2.1.2.2 Zkouší se metodou popsanou v dodatku 2.

K dokladu podle přílohy V musí být připojeno schéma a výkres příčného řezu s rozměrovými údaji případného katalyzátoru (případných katalyzátorů) původního vybavení.

Všechny katalyzátory původní výbavy musí být opatřeny nejméně následujícími označeními:

• značkou „e“ následovanou identifikační značkou státu, který udělil schválení typu,

• názvem výrobce vozidla nebo výrobní značkou,

• značkou a identifikačním číslem dílu.

Tento odkaz musí být čitelný, neodstranitelný a viditelný i po namontování zařízení do vozidla.

Pro kontrolu shodnosti výroby se použije bod 1 přílohy VI směrnice 92/61/EHS ze dne 30. června 1992 o schvalování typu dvoukolových a tříkolových motorových vozidel.

Pro ověření shodnosti vozidla zkouškou typu I se však použije následující postup:

Ze série se odebere vozidlo a podrobí se zkoušce popsané v bodě 2.2.1.1 této přílohy. Mezní hodnoty k tomuto účelu se vezmou z tabulky v bodě 2.2.1.1.3.

Pokud vozidlo odebrané ze série nesplní požadavky bodu 3.1.1, může jeho výrobce požádat, aby byl měřen soubor vozidel odebraných ze série, který zahrnuje i původně odebrané vozidlo. Výrobce určí velikost n souboru. Pro každou plynnou znečišťující látku se pak stanoví střední hodnota výsledků naměřených u souboru a směrodatná odchylka S souboru.

Sériová výroba se pak považuje za vyhovující, je-li splněna následující podmínka:

(kde x_i je kterýkoli z jednotlivých výsledků měření na souboru o velikosti n a dále)

kde:

Je — li n ≥ 20,

Schválení typu se může rozšířit na typy vozidel, které se liší od schváleného typu jen svou referenční hmotností, za předpokladu, že referenční hmotnost typu vozidla, pro který se žádá rozšíření schválení typu, znamená pouze použití nejblíže vyššího nebo nejblíže nižšího ekvivalentu setrvačné hmotnosti.

Schválení typu vozidla se může rozšířit na typy vozidel, které se liší od schváleného typu jen svým celkovým převodovým poměrem, za následujících podmínek:

Pro každý rychlostní stupeň užitý při zkouškách typu I se určí poměr

,

kde V₁ a V₂ jsou rychlosti odpovídající otáčkám motoru 1000 min^-1pro schválený typ vozidla a pro typ vozidla, pro který se žádá rozšíření schválení typu.

Jestliže je poměr E ≤ 8 % pro každý rychlostní stupeň, udělí se rozšíření bez opakování zkoušek typu I.

Jestliže je poměr E > 8 % pro nejméně jeden rychlostní stupeň a E ≤ 13 % pro všechny rychlostní stupně, musí se zkoušky typu I opakovat. Mohou se však vykonat v laboratoři, kterou si zvolí výrobce se souhlasem orgánu příslušného pro schvalování typu. Zkušební protokol se musí předat technické zkušebně.

Schválení typu vozidla se může rozšířit na typy vozidel, které se liší jen svou referenční hmotností a svým celkovým převodovým poměrem, pokud splňují požadavky bodů 4.1 a 4.2.

Schválení typu udělené pro dvoukolové mopedy se může rozšířit na tříkolové mopedy a lehké čtyřkolky, pokud tato vozidla mají stejný motor a stejný výfukový systém a mají stejné převodové ústrojí, které se liší jen převodovým poměrem, za předpokladu, že referenční hmotnost typu vozidla, pro který se žádá rozšíření schválení typu, znamená pouze použití nejblíže vyššího nebo nejblíže nižšího ekvivalentu setrvačné hmotnosti.

K rozšířením uděleným podle bodů 4.1 až 4.4 se nesmějí udělit žádná další rozšíření schválení typu.

Náhradní katalyzátory určené k montáži do vozidel schválených jako typ podle této kapitoly se zkoušejí podle přílohy VII.

Původní náhradní katalyzátory, jejichž typ je uveden v bodu 4a přílohy VI a které jsou určené k montáži do vozidla, na které se vztahuje příslušný doklad o schválení typu, nemusejí vyhovovat příloze VII této směrnice za předpokladu, že splňují požadavky bodů 5.2.1 a 5.2.2 této přílohy.

Náhradní katalyzátory původní výbavy musí být opatřeny nejméně následujícími označeními:

• značkou „e“ následovanou identifikační značkou státu, který udělil schválení typu,

• názvem výrobce vozidla nebo výrobní značkou,

• značkou a identifikačním číslem dílu.

Tento odkaz musí být čitelný, neodstranitelný a viditelný i po namontování zařízení do vozidla.

K původním náhradním katalyzátorům se přiloží tyto informace:

Postup zkoušky typu I stanovený v bodě 2.2.1.1 přílohy I.

Provozní cyklus, který se použije na dynamometru, je cyklus uvedený v následující tabulce a znázorněný v grafu v poddodatku 1.

Provozní cyklus na dynamometru

Pokud je nezbytné určit, jak nejlépe ovládat akcelerátor, a je-li to nutné, i zařazený rychlostní stupeň a brždění, provedou se předběžné zkušební cykly.

Převodovka se musí užít podle pokynů výrobce. Pokud takové pokyny chybí, musí se postupovat podle následujících pravidel:

Převodovka s ručním řazením

Při konstantní rychlosti 20 km/h musí být otáčky motoru v mezích možností v rozsahu 50 až 90 % maxima. Pokud lze tuto rychlost dosáhnout při užití více než jednoho rychlostního stupně, musí se moped zkoušet při zařazeném nejvyšším rychlostním stupni.

V průběhu zrychlení se musí moped zkoušet při rychlostním stupni, který dává nejvyšší akceleraci. Nejblíže vyšší rychlostní stupeň se zařadí nejpozději, když motor dosáhne 110 % otáček svého jmenovitého maximálního výkonu. Během zpomalování se zařadí nejblíže nižší rychlostní stupeň dříve, než motor začne vibrovat, a nejpozději, když otáčky motoru klesnou na 30 % otáček jmenovitého maximálního výkonu motoru. Během zpomalování se nesmí řadit první rychlostní stupeň.

Automatická převodovka a měnič momentu

Užije se polohy selektoru „Jízda vpřed“.

V průběhu všech fází je přípustná odchylka od teoretické rychlosti ± 1 km/h.

Odchylky rychlostí větší než povolené jsou přípustné v průběhu změn fází za podmínky, že jejich trvání nikdy nepřesáhne 0,5 s.

Pokud moped zpomaluje i bez užití brzdy rychleji, než se očekávalo, postupuje se podle bodu 6.2.6.3.

Přípustná je odchylka ± 0,5 s od teoretických časů.

Dovolené odchylky rychlosti a času se kombinují způsobem uvedeným v poddodatku 1 této přílohy.

Moped musí být přistaven v dobrém technickém stavu. Musí být po záběhu a musí mít ujeto před zkouškou nejméně 250 km.

Výfukové zařízení nesmí mít žádnou netěsnost, která by mohla zmenšovat množství odebíraných plynů, jež musí být množstvím vycházejícím z motoru.

Je vhodné ověřit těsnost sacího systému, aby bylo jisté, že tvoření zápalné směsi není ovlivněno náhodným přisáváním vzduchu.

Seřízení motoru a ovladačů mopedu musí odpovídat předpisu výrobce. Tento požadavek se vztahuje zejména také pro seřízení volnoběhu (otáčky a obsah oxidu uhelnatého ve výfukových plynech), pro automatický sytič a pro systém snížení znečišťujících látek ve výfukových plynech.

Zkušebna může ověřit, že moped má vlastnosti udávané výrobcem, že jej lze normálně použít k jízdě, a zvláště, že je schopný nastartování jak za studeného, tak za teplého stavu, a že se motor nezastaví během volnoběhu.

Pro zkoušku se použije referenční palivo, jehož vlastnosti jsou uvedeny v příloze IV. Je-li motor mazán směsí, musí olej přidávaný do referenčního paliva odpovídat jakostí a množstvím doporučením výrobce.

Hlavní vlastnosti dynamometru jsou tyto:

• Průběh křivky zatížení: počínaje rychlostí 12 km/h musí dynamometr umožňovat s dovolenou odchylkou ± 15 % napodobení zatížení motoru vyvozovaného na silnici při jízdě mopedu po vodorovné dráze a při rychlosti větru prakticky nulové.

  Pokud to není možné, musí výkon pohlcený brzdami a vnitřními třecími ztrátami (P_A) zkušebního dynamometru být:

  (Pro dynamometr s jediným válcem průměru 400 mm.)

  pro rychlost	0 < V ≤ 12 km/h:
  	0 ≤ PA ≤ kV123 + 5 % kV123 + 5 % PV50,
  pro rychlost	V > 12 km/h:
  	PA = kV3 ± 5 % kV3 ± 5 % PV50,

  uvažují se pouze kladné hodnoty (postup kalibrování musí být v souladu s poddodatkem 4)

• základní setrvačná hmotnost: 100 kg,

• přídavné setrvačné hmotnosti(Tyto přídavné hmotnosti mohou být popřípadě nahrazeny elektronickým zařízením, za podmínky, že je doložena ekvivalentnost výsledků.): vždy po 10 kg,

• válec dynamometru musí mít nulovatelný čítač otáček pro měření skutečně ujeté dráhy.

Zařízení k jímání plynů se skládá z následujících částí (viz poddodatky 2 a 3):

Odběrná sonda uložená vně zařízení k jímání plynů, která může prostřednictvím čerpadla, filtru a průtokoměru odebírat konstantní vzorek ředicího vzduchu po celou dobu trvání zkoušky.

Odběrná sonda směřující proti proudu zředěných plynů k odběru vzorku směsi po celou dobu trvání zkoušky, s konstantním průtokem, v případě potřeby s užitím filtru, průtokoměru a čerpadla. Minimální průtok proudění plynů do obou výše zmíněných vzorkovacích systémů musí být nejméně 150 litrů/h.

Trojcestné ventily ve výše uvedených jímacích okruzích, k řízení proudění vzorků buď do ovzduší, nebo do příslušných vaků k jímání vzorků po celou dobu trvání zkoušky.

Nepropustné vaky k jímání směsi výfukových plynů a ředicího vzduchu. Nesmí na ně působit příslušné znečišťující látky a musí mít dostatečný objem, aby nebylo nutno přerušovat normální průběh odebírání vzorků. Musí být alespoň jeden samostatný vak pro jímání vzorků (vak č. 1) pro studenou zkušební fázi 1 a jeden samostatný vak pro jímání vzorků (vak č. 2) pro teplou zkušební fázi 2.

Musí se použít metoda ke stanovení celkového objemu zředěných plynů procházejících systémem pro odběr vzorků během zkoušky. Systém ředění výfukových plynů musí splňovat požadavky dodatku 2 kapitoly 6 přílohy I předpisu EHK OSN č. 83.

Sondou pro odběr vzorků může být odběrná trubice vedoucí do vaků k jímání vzorku nebo trubice k vyprazdňování vaků. Tato sonda musí být vyrobena z nerezavějící oceli nebo z takového materiálu, který neovlivní složení plynů. Sonda pro odběr vzorků a potrubí spojující sondu s analyzátorem musí mít teplotu okolí.

Analyzátory musí být některého z následujících typů:

• nedisperzní s absorpcí v infračerveném pásmu pro oxid uhelnatý,

• plamenoionizační pro uhlovodíky,

• chemiluminiscenční pro oxidy dusíku.

Analytické zařízení musí být schopno nezávisle změřit vzorek směsi výfukových plynů a ředicího vzduchu zachycený ve vacích č. 1 a 2.

Protože dynamometr se kalibruje zvláštní zkouškou (bod 5.1), není nutno udávat jeho přesnost. Celková setrvačná hmotnost rotujících hmot, včetně válců a rotujících částí brzdy (viz bod 4.1), se uvádí s přesností ± 5 kg.

Vzdálenost ujetá mopedem se stanoví z počtu otáček válce s přesností ± 10 m.

Rychlost mopedu se stanoví z otáček válce. Při rychlostech převyšujících 10 km/h se musí měřit s přesností ± 1 km/h.

Teplota okolí se měří s přesností ± 2 °C.

Atmosférický tlak se měří s přesností ± 2 kPa.

Relativní vlhkost vzduchu se měří s přesností ± 5 %.

Požadovaná přesnost měření obsahu jednotlivých znečišťujících látek je ±3 % bez ohledu na přesnost, se kterou byly určeny odebrané plyny. Celková doba odezvy analyzujících okruhů musí být kratší než jedna minuta.

Skladba kalibračních plynů se nesmí lišit o více než ± 2 % od referenčních hodnot pro každý plyn. Ředicím plynem pro oxid uhelnatý a oxidy dusíku musí být dusík, pro uhlovodíky (propan) jím musí být vzduch.

Přesnost měření rychlosti chladicího vzduchu musí být ± 5 km/h.

Trvání cyklů jímání plynů a zkušebních operací musí být s dovolenou odchylkou ± 1 s. Tyto časy se měří s přesností 0,1 s.

Celkový objem ředěných plynů se měří s přesností ± 3 %.

Celkové průtokové množství a průtokové množství odběru vzorků musí být konstantní s dovolenou odchylkou ± 5 %.

Brzda se nastaví tak, aby bylo zajištěno, že rychlost mopedu na dynamometru je s přesností ± 1 km/h při plně otevřené škrticí klapce rovna maximální dosažitelné rychlosti na silnici. Tato maximální dosažitelná rychlost na silnici se nesmí lišit o více než ± 2 km/h od jmenovité maximální rychlosti vozidla podle údaje výrobce. V případě, kdy je moped vybaven zařízením regulujícím jeho maximální silniční rychlost, musí se účinek tohoto regulátoru vzít v úvahu.

Brzdu lze nastavit jiným způsobem, pokud výrobce prokáže jeho rovnocennost.

Užije se jeden nebo více setrvačníků, které umožňují dosáhnout celkovou setrvačnou hmotnost rotujících hmot, jež je úměrná referenční hmotnosti mopedu v následujících mezích:

Na dobu trvání zkoušky se před moped umístí přídavný chladicí ventilátor tak, aby byl chladicí vzduch usměrněn na motor. Rychlost proudu vzduchu musí být 25 ± 5 km/h. Výstup ventilátoru musí mít průřez nejméně 0,2 m², jeho rovina musí být kolmá na podélnou osu mopedu a musí být od 30 cm do 45 cm před jeho předním kolem. Zařízení pro měření lineární rychlosti ventilačního vzduchu se umístí ve středu proudu ve vzdálenosti 20 cm od výstupu vzduchu. Tato rychlost musí být pokud možno konstantní v celém průřezu výstupu ventilátoru.

Moped se může též alternativně chladit následujícím způsobem. Moped se ofukuje proudem vzduchu o proměnné rychlosti. Ventilátor se musí regulovat tak, aby v pracovním rozsahu od 10 km/h do 45 km/h včetně se lineární rychlost vzduchu na výstupu z ventilátoru rovnala obvodové rychlosti válce s přesností ±5km/h. Při obvodových rychlostech válce nižších než 10 km/h může být rychlost vzduchu nulová. Výstup ventilátoru musí mít průřez nejméně 0,2 m² a spodní hrana výstupu ventilátoru musí být od 15 cm do 20 cm nad úrovní podlahy. Rovina výstupu ventilátoru musí být kolmá na podélnou osu mopedu a ve vzdálenosti od 30 cm do 45 cm před jeho předním kolem.

V průběhu předběžných zkoušek se ověří, že protitlak vyvolaný odběrným zařízením se neliší od atmosférického tlaku o více než ± 0,75 kPa.

Kalibrace analyzátorů

Do analyzátoru se zavede takové množství plynu a s takovým tlakem, jak je předepsáno pro správnou funkci analyzátoru, s užitím průtokoměru a výtokového tlakoměru montovanými na každé láhvi kalibračního plynu. Analyzátor se seřídí tak, aby jako ustálenou hodnotu ukazoval hodnotu uvedenou na láhvi s kalibračním plynem. Počínaje seřízením daným při láhvi s maximální koncentrací se nakreslí křivka úchylek analyzátoru jako funkce koncentrace různých použitých láhví s kalibračními plyny.

Celková doba odezvy aparatury

Kalibrační plyn z láhve o maximální koncentraci se vpustí do konce sondy pro odběr vzorků. Ověří se, že indikovaná hodnota odpovídající nejvyšší výchylce je dosažena dříve než za jednu minutu. Pokud této hodnoty není dosaženo, musí se okruh analyzátoru zkontrolovat na těsnost od začátku do konce.

V průběhu zkoušky musí být v místnosti, ve které je dynamometr, teplota v rozmezí od 20 °C do 30 °C.

Při zkoušce musí být moped podélně pokud možno ve vodorovné poloze, aby se předešlo abnormálnímu rozložení paliva nebo motorového oleje.

Aby bylo možno zhodnotit správnost projetých cyklů, musí se v průběhu zkoušky registrovat rychlost v závislosti na čase.

Po ukončení předběžných operací na zařízení pro odběr, ředění, analýzu a měření plynů (viz bod 7.1) se podle instrukcí výrobce nastartuje motor zařízením určeným k tomuto účelu, jako je sytič, startovací klapka atd.

Odběr vzorků a měření průtoku sacím zařízením začíná na počátku prvního cyklu.

Převodovka s ručním řazením

Aby bylo možno správně zrychlovat podle postupu normálního cyklu, zařadí se na vozidle pět sekund před začátkem zrychlení, které následuje po příslušné periodě volnoběhu, první rychlostní stupeň při rozpojené spojce.

Automatická převodovka a měnič momentu

Volič řazení je na počátku zkoušky v zařazené poloze. Je-li možno užít dvou poloh „město“ a „silnice“, zařadí se poloha „silnice“.

Na konci každé volnoběžné periody se fáze zrychlení zahájí plným otevřením škrticí klapky a v případě potřeby řazením v převodovce tak, aby se dosáhlo co nejrychleji maximální rychlosti.

Fáze konstantní maximální rychlosti probíhá s trvale plně otevřenou škrticí klapkou až do doby zahájení fáze zpomalování. V průběhu fáze konstantní rychlosti 20 km/h se musí poloha akcelerátoru udržet pokud možno neměnná.

Vždy se zpomaluje s plným uzavřením škrticí klapky, spojka zůstává sepnutá. Motor se odpojí bez vyřazování řadicí páky při rychlosti 10 km/h.

Je-li trvání zpomalování delší, než je předepsáno pro příslušnou fázi, použije se brzd mopedu tak, aby se dodržel průběh cyklu.

Je-li trvání zpomalování kratší, než je předepsáno pro příslušnou fázi, uvede se časový průběh cyklu do předepsaného stavu periodou volnoběhu splývající s následující operací volnoběhu. V takovém případě se nepoužije bod 2.4.3.

Na konci druhé periody zpomalování (zastavení mopedu na válci) se v převodovce zařadí neutrál a spojka se sepne.

Plyny uzavřené v každém z vaků se analyzují co nejdříve, v každém případě však nejpozději do 20 minut od počátku plnění vaků.

Nejsou-li sondy pro odběr vzorků trvale zavedeny do vaků, musí se zabránit vniknutí vzduchu do vaku při zavádění sond a uniknutí plynu z vaku při vyjímání sond.

Analyzátor musí do jedné minuty po připojení k vaku udávat ustálenou hodnotu.

Koncentrace HC, CO a NO_x a CO₂ ve vzorcích zředěného výfukového plynu a ve vacích, do nichž byl odebrán ředicí vzduch, se stanoví z údajů na stupnici měřicího přístroje nebo z jeho záznamů s užitím příslušných kalibračních křivek.

Hodnotou, která se vezme jako obsah plynných znečišťujících látek v analyzovaných plynech, je hodnota odečtená po ustálení měřicího zařízení.

Hmotnost oxidu uhličitého emitovaného výfukem vozidla v průběhu zkoušky se vypočte podle tohoto vzorce:

kde:

DF je koeficient vyjádřený vzorcem:

pro benzin (E5)

kde:

VYJADRENI VÝSLEDKU ZKOUSEK:

(Průměrný) výsledek studené fáze se uvádí jako R_X1 (v g), (průměrný) výsledek teplé fáze se uvádí jako R_X2 (v g). S použitím těchto emisních výsledků se konečný výsledek zkoušky typu I R_X (v g/km) vypočítá podle rovnice:

v g/km

kde:

• X = HC, CO, NO_x nebo CO₂

• R_{HC_Cold} = HC_{mass_cold_phase_1} (v g) a R_{HC_Warm} = HC_{mass_warm_phase_2} (v g), viz vzorec v bodě 8.3.

• R_{CO_Cold} = CO_{mass_cold_phase_1} (v g) a R_{CO_Warm} = CO _{mass_warm_phase_2} (v g), viz vzorec v bodě 8.2.

• R_{NOx_Cold} = NOx_{mass_cold_phase_1} (v g) a R_{NOx_Warm} = NOx_{mass_warm_phase_2} (v g), viz vzorec v bodě 8.4.

• R_{CO2_Cold} = CO_{2mass_cold_phase_1} (v g) a R_{CO2_Warm} = CO_{2 mass_warm_phase_2} (v g), viz vzorec v bodě 8.5.

• S_T: skutečně ujetá zkušebním vozidlem L1e, L2e nebo L6e ve studené fázi 1 a v teplé fázi 2 během celého zkušebního cyklu.

Spotřeba paliva se vypočítá s použitím výsledků zkoušky z bodu 9 takto:

kde:

Tento poddodatek popisuje metodu, které se použije k ověření, že křivka výkonu pohlceného dynamometrem se shoduje s křivkou zatížení požadovanou v bodě 4.1 dodatku 1.

Měřený pohlcený výkon zahrnuje ztráty třením a výkon odebraný brzdou, avšak nezahrnuje výkon spotřebovaný třením mezi pneumatikou a válcem.

Tato metoda umožňuje výpočet pohlceného výkonu z měření decelerační doby válce dynamometru. Kinetická energie zařízení se maří brzdou a třením v dynamometru. Metoda zanedbává změny vnitřního tření ložisek válce vyvolané hmotností mopedu.

Užije se systému napodobení setrvačné hmotnosti odpovídající hmotnosti zkoušeného mopedu.

Brzda se nastaví podle bodu 5.1 dodatku 1.

Válec se roztočí na rychlost v + 10 km/h.

Pohon válce se odpojí a válec se nechá volně zpomalovat.

Zaznamená se čas, který potřebuje válec, aby se zpomalil z rychlosti (v + 0,1.v) na rychlost (v - 0,1.v).

Vypočte se pohlcený výkon podle vzorce:

,

kde:

Postup popsaný v bodech 3.3 až 3.6 se opakuje, aby pokryl rozsah rychlostí od 10 km/h do 50 km/h ve stupních po 10 km/h.

Vynese se křivka pohlceného výkonu jako funkce rychlosti.

Ověří se, zda tato křivka je v dovolených odchylkách daných bodem 4.1 dodatku 1.

Postup zkoušky typu II je stanoven v bodě 2.2.1.2 přílohy I.

Užije se palivo předepsané v bodě 3.2 dodatku 1.

Užité mazivo musí být rovněž v souladu s bodem 3.2 dodatku 1.

Hmotnost emisí oxidu uhelnatého a uhlovodíků se s motorem ve volnoběžných otáčkách změří ihned po skončení zkoušky typu I popsané v bodě 2.1 dodatku 1, jakmile se emise stabilizují.

U mopedů s převodovkou s ručním řazením se zkouška provede při řadicí páce v poloze „neutrál“ a při sepnuté spojce.

U mopedů s automatickou převodovkou se zkouška provede při sepnuté spojce, avšak se znehybněným hnacím kolem.

Volnoběžné otáčky motoru musí být během volnoběžné periody seřízeny podle návodu výrobce.

Elektromagnetické ventily se nastaví do polohy odpovídající přímé analýze zředěné směsi výfukových plynů a ředicího vzduchu.

Analyzátor musí udávat ustálený údaj do jedné minuty po připojení k sondě.

Koncentrace HC a CO ve vzorcích zředěných výfukových plynů a v ředicím vzduchu se stanoví z údajů nebo záznamu měřicího zařízení s použitím odpovídajících kalibračních křivek.

Jako hodnota obsahu plynných znečišťujících látek v analyzovaných plynech se vezme hodnota odečtená po stabilizaci měřicího zařízení.

Hmotnost oxidu uhelnatého emitovaná během zkoušky se stanoví podle následujícího vzorce:

,

kde:

CO_M je hmotnost oxidu uhelnatého emitovaného v průběhu zkoušky vyjádřená v g/min;

d_CO je hustota oxidu uhelnatého při teplotě 0 °C a tlaku 101,33 kPa (odpovídá 1,250 kg/m³);

CO_c je objemová koncentrace oxidu uhelnatého v ředěných plynech vyjádřená v ppm a korigovaná na obsah znečištění ředicího vzduchu:

,

kde:

CO_e je koncentrace oxidu uhelnatého ve vzorku zředěných plynů vyjádřená v ppm;

CO_d je koncentrace oxidu uhelnatého ve vzorku ředicího vzduchu měřená v ppm;

DF je koeficient uvedený v bodě 4.3;

V je celkový objem zředěných plynů, vyjádřený v m³/min a upravený na referenční teplotu 0 °C (273 °K) a referenční tlak 101,33 kPa:

,

kde:

V_o je objem plynů přečerpaný čerpadlem P₁ za jednu otáčku vyjádřený v m³/otáčka. Tento objem je funkcí rozdílu tlaků mezi vstupní a výstupní sekcí čerpadla;

N je počet otáček čerpadla P₁ při zkoušce za volnoběhu, dělený časem v minutách;

Pa je atmosférický tlak vyjádřený v kPa;

Pi je střední podtlak ve vstupní sekci čerpadla P₁ v průběhu zkoušky vyjádřený v kPa;

Tp je teplota zředěných plynů během čtyř cyklů měřená ve vstupní sekci čerpadla P₁.

Hmotnost nespálených uhlovodíků emitovaných výfukem mopedu během zkoušky se stanoví podle následujícího vzorce:

,

kde:

HC_M je hmotnost uhlovodíků emitovaných během zkoušky a vyjádřená v g/min;

d_HC je hustota uhlovodíků při teplotě 0 °C a tlaku 101,33 kPa (při středním poměru uhlíku k vodíku rovném 1:1,85) (odpovídá 0,619 kg/m³);

HC_c je koncentrace zředěných plynů vyjádřená v ppm uhlíkového ekvivalentu (např. koncentrace propanu násobená číslem 3) a korigovaná na ředicí vzduch:

,

kde:

HC_e je koncentrace uhlovodíků ve vzorku zředěných plynů vyjádřená v ppm uhlíkového ekvivalentu;

HC_d je koncentrace uhlovodíků ve vzorku ředicího vzduchu vyjádřená v ppm uhlíkového ekvivalentu;

DF je koeficient uvedený v bodě 4.3.

V je celkový objem (viz bod 4.1.4).

DF je koeficient stanovený rovnicí:

,

kde:

CO, CO₂ a HC jsou koncentrace oxidu uhelnatého, oxidu uhličitého a uhlovodíků, vyjádřené v procentech vzorku zředěných plynů.

Pro účely této kapitoly:

„Typem vozidla z hlediska omezení emisí plynných znečišťujících látek z motoru“ se rozumějí motocykly a motorové tříkolky, které se vzájemně neliší v podstatných hlediscích, jako jsou zejména následující položky:

ekvivalentní setrvačná hmotnost určená ve vztahu k referenční hmotnosti podle bodu 5.2 dodatku 1;

vlastnosti motoru a vozidla uvedené v příloze V.

„Referenční hmotností“ se rozumí provozní hmotnost vozidla zvětšená o jednotnou hmotnost 75 kg. Pohotovostní hmotnost motocyklu a motorové tříkolky je jejich hmotnost bez nákladu se všemi nádržemi naplněnými na nejméně 90 % jejich maximálního objemu.

„Klikovou skříní“ se rozumějí prostory v motoru nebo mimo něj, které jsou spojeny s olejovou vanou vnitřními nebo vnějšími kanály, jimiž mohou unikat plyny a páry.

„Plynnými znečišťujícími látkami“ se rozumějí plynné emise z výfuku: oxid uhelnatý, oxidy dusíku vyjádřené jako ekvivalent oxidu dusičitého (NO₂) a uhlovodíky, u nichž se předpokládají následující složení:

• C₁H_1,85 pro benzin;

• C₁H_1,86 pro motorovou naftu.

„Odpojovacím zařízením“ se rozumí zařízení, které měří, snímá nebo dává odezvu na proměnné provozní veličiny (např. rychlost vozidla, otáčky motoru, použitý rychlostní stupeň, teplota, tlak v sání nebo jakýkoli jiný parametr), aby se aktivovala, měnila, zpomalovala nebo deaktivovala funkce kterékoli části nebo funkce systému pro regulaci emisí a tím se snížila jeho účinnost za normálních podmínek používání vozidla, pokud použití takového zařízení není v podstatě zahrnuto do postupu zkoušky použitého k certifikaci z hlediska emisí.

„Nenormální strategií pro omezení emisí“ se rozumí každá strategie nebo opatření, které, když vozidlo je provozováno za normálních podmínek používání, snižuje účinnost systému pro regulaci emisí na úroveň nižší, než je očekávána při postupu příslušné zkoušky emisí.

„Katalyzátorem původního vybavení“ se rozumí katalyzátor nebo soustava katalyzátorů, na které se vztahuje schválení typu vozidla.

„Náhradním katalyzátorem“ se rozumí katalyzátor nebo soustava katalyzátorů určené k nahrazení katalyzátoru původního vybavení ve vozidle schváleném jako typ podle této kapitoly, které mohou být schváleny jako typ coby samostatný technický celek podle čl. 2 odst. 5 směrnice 2002/24/ES.

„Původním náhradním katalyzátorem“ se rozumí katalyzátor nebo soustava katalyzátorů, jejichž typy jsou uvedeny v bodu 4a přílohy VI této směrnice, ale které držitel schválení typu vozidla nabízí na trhu jako samostatné technické celky.

„Hybridním elektrickým vozidlem“ se rozumí motocykl, tříkolka nebo čtyřkolka, jež využívá pro mechanický pohon energii z obou těchto zdrojů akumulované energie umístěných ve vozidle:

Části schopné ovlivnit emise plynných znečišťujících látek musí být konstruovány, vyrobeny a smontovány tak, aby umožnily motocyklu nebo motorové tříkolce v obvyklém provozu splňovat požadavky této přílohy bez ohledu na vibrace, kterým mohou být vystaveny.

Podle kategorie a podle dále uvedeného výkladu musí motocykl nebo motorová tříkolka podstoupit zkoušky typu I a II, které jsou popsány níže.

Zkouška typu I (ověřování průměrné hodnoty emisí z výfuku)

U typů vozidel zkoušených na mezní hodnoty emisí uvedené v řádku a v tabulce v bodu 2.2.1.1.5:

• zkouška sestává ze dvou základních městských cyklů pro stabilizaci vozidla a čtyř základních městských cyklů pro odběr vzorků emisí. Odběr vzorků emisí začne ihned na konci závěrečné volnoběžné fáze prvních dvou stabilizačních cyklů a ukončí se na konci závěrečné volnoběžné fáze posledního základního městského cyklu.

U typů vozidel zkoušených na mezní hodnoty emisí uvedené v řádku B v tabulce v bodu 2.2.1.1.5:

• u typů vozidel s objemem motoru menším než 150 cm³ zkouška sestává ze šesti základních městských cyklů. Odběr vzorků emisí začne před začátkem startovacího procesu nebo zároveň s ním a ukončí se na konci závěrečné volnoběžné fáze posledního základního městského cyklu,

• u typů vozidel s objemem motoru větším než 150 cm³ zkouška sestává ze šesti základních městských cyklů a jednoho mimoměstského cyklu. Odběr vzorků emisí začne před začátkem startovacího procesu nebo zároveň s ním a ukončí se na konci závěrečné volnoběžné fáze posledního základního městského cyklu.

Podle volby výrobce lze pro motocykly jako alternativu zkušebního postupu uvedeného výše používat zkušební postup stanovený v celosvětovém technickém předpisu EHK OSN č. 2(Celosvětový technický předpis EHK OSN č. 2 „Měření na dvoukolových motocyklech vybavených zážehovým nebo vznětovým motorem, pokud jde o emise plynných znečišťujících látek, emise CO₂ a spotřebu paliva“ (ECE/TRANS/180/Add2 ze dne 30. srpna 2005).). Použije-li se postup stanovený v celosvětovém technickém předpisu č. 2, musí vozidlo dodržet mezní hodnoty emisí uvedené v řádku C tabulky v bodě 2.2.1.1.5 a veškerá další ustanovení této směrnice kromě bodů 2.2.1.1.1 až 2.2.1.1.4 této přílohy.

Zkouší se postupem popsaným v dodatku 1. Plyny se odebírají a analyzují stanovenými metodami.

Obrázek I.2.2 znázorňuje možné způsoby postupu zkoušky typu I.

Vozidlo se umístí na vozidlový dynamometr, který je opatřen zařízením k simulaci zatížení a setrvačných hmot.

V průběhu zkoušky se výfukové plyny ředí a shromažďuje se proporcionální vzorek v jednom vaku nebo ve více vacích. Výfukové plyny ze zkoušeného vozidla se ředí, odebírá se a analyzuje jejich vzorek podle dále popsaného postupu a změří se celkový objem zředěného výfukového plynu.

S výhradou požadavků bodu 2.2.1.1.6 se zkouška musí opakovat třikrát. Výsledné hmotnosti plynných emisí při každé zkoušce musí být menší než mezní hodnoty uvedené v následující tabulce (řádky A pro rok 2003 a řádky B pro rok 2006):

I (< 150 cm³)

(městský cyklus za studena)

II (≥ 150 cm³)

(městský cyklus + mimoměstský cyklus za studena)

Počet zkoušek předepsaných v bodu 2.2.1.1.5 se zmenší za dále uvedených podmínek, kdy V₁ je výsledek první zkoušky a V₂ je výsledek druhé zkoušky pro každou znečišťující látku.

• V₁ ≤ 0,85 L a V₁ + V₂ ≤ 1,70 L a V₂ ≤ L.

Zaznamenané údaje se doplní do odpovídajících bodů dokumentu uvedeného v příloze VII směrnice 2002/24/ES. Příslušná úroveň Euro se uvede v bodě 46.2 přílohy IV směrnice 2002/24/ES v souladu s předpisy, které jsou uvedeny v poznámce pod čarou k tomuto bodu.

Zkouška typu II (ověření emisí oxidu uhelnatého při volnoběhu) a údaje o emisích požadované při technických prohlídkách).

• zaznamená se objemový obsah oxidu uhelnatého v emitovaných výfukových plynech,

• zaznamenají se otáčky motoru v průběhu zkoušky, popřípadě včetně dovolených odchylek.

• zaznamená se objemový obsah oxidu uhelnatého v emitovaných výfukových plynech,

• zaznamenají se otáčky motoru v průběhu zkoušky, popřípadě včetně dovolených odchylek.

V případě hybridního elektrického vozidla platí dodatek 3.

TABULKA I Mezní hodnoty pro motocykly a tříkolky s dvoudobým motorem a dny jejich vstupu v platnost

TABULKA II Mezní hodnoty pro motocykly a tříkolky se čtyřdobým motorem a dny jejich vstupu v platnost

Použití odpojovacího zařízení a nenormální strategie pro snížení emisí je zakázáno.

Na vozidle je možno instalovat zařízení, funkci, systém nebo učinit opatření k řízení motoru za podmínky, že:

• jsou aktivovány jen k účelům, jako jsou ochrana motoru, start za studena nebo zahřívání motoru nebo

• jsou aktivovány jen k účelům, jako jsou provozní bezpečnost nebo všeobecná bezpečnost nebo strategie nouzového provozu.

Na motoru je přípustné použít řídicí zařízení, funkci nebo systém nebo učinit opatření, jejichž výsledkem je použití strategie řízení motoru, která je rozdílná nebo upravená vzhledem ke strategii normálně používané v průběhu předepsaných zkušebních cyklů emisí, jestliže, zároveň s plněním požadavků bodu 2.3.3, se plně prokáže, že opatřením se nezmenšuje účinnost systému k omezení emisí. Ve všech ostatních případech se taková zařízení pokládají za odpojovací zařízení.

Výrobce předloží soubor dokumentace, z kterého je zřejmý základní princip systému a prostředků, kterými systém řídí přímo nebo nepřímo své výstupní proměnné.

• a) Formální soubor dokumentace, který se předkládá technické zkušebně v době předkládání žádosti o schválení typu, musí obsahovat úplný popis systému. Tato dokumentace může být stručná za podmínky, že je z ní zřejmé, že byly identifikovány všechny výstupní údaje přípustné podle matice získané z oblasti regulace vstupních údajů jednotlivého konstrukčního celku.

  Dokumentace musí také obsahovat zdůvodnění pro použití každého řídicího zařízení, funkce, systému nebo opatření na motoru a musí obsahovat doplňující podklady a údaje ze zkoušek, aby prokázala účinek každého takového zařízení instalovaného ve vozidle na emise z výfuku. Tato informace musí být připojena k požadované dokumentaci uvedené v příloze V.

• b) Doplňující podklady, které udávají parametry, jež jsou měněny kterýmkoli řídicím zařízením, funkcí, systémem nebo opatřením, které jsou na motoru, a mezní podmínky, za nichž taková opatření pracují. Doplňující podklady musí obsahovat popis logiky řízení palivového systému, strategii časování a body přepínání v průběhu všech pracovních režimů. Tato informace musí zůstat přísně důvěrná a zůstává u výrobce, avšak musí být zpřístupněna k přezkoumání v době schvalování typu.

K dokladu podle přílohy V musí být připojeno schéma a výkres příčného řezu s rozměrovými údaji případného katalyzátoru (případných katalyzátorů) původního vybavení.

Všechny katalyzátory původní výbavy musí být opatřeny nejméně následujícími označeními:

• značkou „e“ následovanou identifikační značkou státu, který udělil schválení typu,

• názvem výrobce vozidla nebo výrobní značkou,

• značkou a identifikačním číslem dílu.

Tento odkaz musí být čitelný, neodstranitelný a viditelný i po namontování zařízení do vozidla.

Pro kontrolu shodnosti výroby se použije oddíl 1 přílohy VI směrnice 92/61/EHS.

Ze série se odebere vozidlo a podrobí se zkoušce popsané v bodu 2.2.1.1. Mezní hodnoty pro kontrolu shodnosti výroby jsou uvedeny v tabulce v bodu 2.2.1.1.5.

Pokud však hmotnost oxidu uhelnatého, uhlovodíků nebo oxidů dusíku emitovaných vozidlem odebraným ze série přesáhne mezní hodnoty uvedené v tabulce v bodu 2.2.1.1.5, může výrobce vozidla požádat, aby byl změřen soubor vozidel odebraných ze série, který zahrnuje i původně odebrané vozidlo. Výrobce určí velikost n souboru. Pro každou plynnou znečišťující látku se pak stanoví aritmetická střední hodnota výsledků naměřených u souboru a směrodatná odchylka S souboru. Sériová výroba se pak považuje za vyhovující, je-li splněna následující podmínka:

kde:

je statistický faktor závislý na n a daný následující tabulkou:

Je-li n > 20,

Schválení typu se může rozšířit na typy vozidel, které se liší od schváleného typu jen svou referenční hmotností, za předpokladu, že referenční hmotnost typu vozidla, pro který se žádá rozšíření schválení typu, pouze znamená použití nejblíže vyššího nebo nejblíže nižšího ekvivalentu setrvačné hmotnosti.

Schválení typu vozidla se může rozšířit na typy vozidel, které se liší od schváleného typu jen svým celkovým převodovým poměrem, za následujících podmínek:

Pro každý rychlostní stupeň užitý při zkouškách typu I se určí poměr

kde V₁ a V₂ jsou rychlosti odpovídající otáčkám motoru 1000 min^-1 pro schválený typ vozidla a pro typ vozidla, pro který se žádá rozšíření schválení typu.

Jestliže je poměr E ≤ 8 % pro každý rychlostní stupeň, udělí se rozšíření bez opakování zkoušek typu I.

Jestliže je poměr E > 8 % pro nejméně jeden rychlostní stupeň a E ≤ 13 % pro všechny rychlostní stupně, musí se zkoušky typu I opakovat. Mohou se však vykonat v laboratoři, kterou si zvolí výrobce se souhlasem orgánu příslušného pro schvalování typu. Zkušební protokol se musí předat technické zkušebně.

Schválení typu vozidla se může rozšířit, aby platilo i pro typy vozidel, které se liší od schváleného typu jen svou referenční hmotností a svými celkovými převodovými poměry, pokud splňují požadavky bodů 4.1 a 4.2.

Schválení typu udělené pro dvoukolové mopedy se může rozšířit na tříkolky a čtyřkolky jiné než lehké čtyřkolky, pokud tato vozidla mají stejný motor a stejný výfukový systém a mají stejné převodové ústrojí, které se liší jen převodovým poměrem, za předpokladu, že referenční hmotnost typu vozidla, pro který se žádá rozšíření schválení typu, znamená pouze použití nejblíže vyššího nebo nejblíže nižšího ekvivalentu setrvačné hmotnosti.

K rozšířením uděleným podle bodů 4.1 až 4.4 se nesmějí udělit žádná další rozšíření schválení typu.

Náhradní katalyzátory určené k montáži do vozidel schválených jako typ podle této kapitoly se zkoušejí podle přílohy VII.

Původní náhradní katalyzátory, jejichž typ je uveden v bodu 4a přílohy VI a které jsou určené k montáži do vozidla, na které se vztahuje příslušný doklad o schválení typu, nemusejí vyhovovat příloze VII za předpokladu, že splňují požadavky bodů 5.2.1 a 5.2.2 této přílohy.

Náhradní katalyzátory původní výbavy musí být opatřeny nejméně následujícími označeními:

• značkou „e“ následovanou identifikační značkou státu, který udělil schválení typu,

• názvem výrobce vozidla nebo výrobní značkou,

• značkou a identifikačním číslem dílu.

Tento odkaz musí být čitelný, neodstranitelný a viditelný i po namontování zařízení do vozidla.

K původním náhradním katalyzátorům se přiloží tyto informace:

Postup zkoušky typu I je uveden v bodě 2.2.1.1 přílohy II.

Motocykl nebo motorová tříkolka se umístí na dynamometru vybaveném brzdou a setrvačníkem. Zkouší se bez přerušování celkem 13 minut a zkouška zahrnuje čtyři cykly. Každý cyklus má 15 fází (volnoběh, zrychlování, konstantní rychlost, zpomalování atd.). Během zkoušky se výfukové plyny zřeďují vzduchem, aby objemový průtok směsi byl konstantní. Po celou dobu zkoušky se vede průběžně proudící vzorek směsi do vaku k postupnému stanovení koncentrací (průměrů za zkoušku) oxidu uhelnatého, nespálených uhlovodíků, oxidů dusíku a oxidu uhličitého.

Na dynamometru se užívá provozní cyklus uvedený v následující tabulce a znázorněný na diagramu v poddodatku 1.

Je-li nutné zjistit, jak nejlépe ovládat akcelerátor a ovládací orgán brzdy tak, aby se dosáhlo cyklu přibližujícího se v předepsaných mezích teoretickému cyklu, je třeba projet předběžné zkušební cykly.

Užití převodovky je stanoveno takto:

Při konstantní rychlosti musí otáčky motoru být pokud možno v rozmezí od 50 % do 90 % maximálních otáček. Lze-li těchto otáček dosáhnout při použití více než jednoho převodového stupně, zkouší se motor se zařazeným nejvyšším převodovým stupněm.

Při zrychlení se motor zkouší se zařazeným převodovým stupněm, jenž umožňuje maximální akceleraci. Nejblíže vyšší převodový stupeň se zařadí nejpozději tehdy, když otáčky dosáhnou hodnoty 110 % otáček, při nichž motor má jmenovitý maximální výkon. Dosáhne-li motocykl nebo motorová tříkolka rychlost 20 km/h s prvním převodovým stupněm nebo 35 km/h s druhým převodovým stupněm, zařadí se při těchto rychlostech nejbližší vyšší převodový stupeň.

V těchto případech se nepřipouští žádné další řazení do vyšších převodových stupňů. Pokud ve fázi zrychlení při těchto stanovených rychlostech motocyklu nebo motorové tříkolky řadilo, je následující fázi konstantní rychlosti nutno dodržet s převodovým stupněm, který byl zařazen, když motocykl nebo motorová tříkolka vstupovaly do fáze konstantní rychlosti, bez ohledu na výši otáček motoru.

Při zpomalování se nižší převodový stupeň zařadí buď dříve, než motor začne běžet s přibližně volnoběžnými otáčkami, nebo když otáčky motoru klesnou na 30 % otáček, při nichž motor má maximální výkon, podle toho, která z těchto podmínek nastane dříve. Při zpomalování se nesmí přeřadit na první převodový stupeň.

Motocykly a motorové tříkolky vybavené automatickými převodovkami se zkoušejí se zařazeným nejvyšším převodovým stupněm („drive“). Akcelerátor se musí ovládat tak, aby se dosáhlo pokud možno konstantního zrychlení dovolujícího řazení jednotlivých převodových stupňů v normálním sledu. Přitom platí dovolené odchylky uvedené v bodě 2.4.

V průběhu všech fází cyklu se připouští dovolená odchylka ± 1 km/h od teoretické rychlosti. Odchylky rychlosti větší, než jsou předepsané odchylky, se připouštějí během změn fáze za předpokladu, že se dovolené odchylky nikdy nepřekračují po dobu delší než 0,5 sekundy, s výhradou bodů 6.5.2 a 6.6.3.

Odchylka času od teoretické hodnoty smí být ± 0,5 s.

Dovolené odchylky rychlosti a času lze kombinovat, jak je uvedeno v poddodatku 1 k tomuto dodatku.

Vzdálenost ujetá během cyklu se musí měřit s přesností ± 2 %.

Motocykl nebo motorová tříkolka musí být předány ke zkoušce v dobrém mechanickém stavu. Musí být zajeté a před zkouškou musí mít ujeto nejméně 1000 km. Zkušebna může rozhodnout, zda smí být ke zkoušce připuštěno vozidlo, s nímž bylo ujeto méně než 1000 km.

Výfukový systém nesmí vykazovat žádnou netěsnost, jež by mohla zmenšit množství nashromážděných plynů, které se musí rovnat množství vycházejícímu z motoru.

Může se ověřit těsnost systému sání, aby se zajistilo, že tvoření směsi nebude ovlivňováno náhodným přisáváním vzduchu.

Seřízení motocyklu nebo motorové tříkolky musí odpovídat předpisům výrobce.

Zkušebna si může ověřit, že výkonové vlastnosti motocyklu nebo motorové tříkolky odpovídají údajům výrobce, že je lze užít k normální jízdě, a zejména že je způsobilé ke startování za studena i za tepla.

Ke zkoušce se musí užít referenční palivo, jehož vlastnosti jsou uvedeny v příloze IV. Je-li motor mazán směsí, musí olej přidávaný do referenčního paliva, pokud jde o jakost a množství, odpovídat doporučením výrobce.

Hlavními charakteristickými znaky dynamometru jsou:

Pneumatika každého hnacího kola je ve styku s válcem:

• průměr válce ≥ 400 mm,

• rovnice křivky pohlcování energie: zkušební dynamometr musí v rozmezí ± 15 % dovolovat reprodukovat z počáteční rychlosti 12 km/h výkon vyvíjený motorem při jízdě motocyklu nebo motorové tříkolky na vodorovné vozovce za rychlosti větru co nejbližší nulové. Buď se energie pohlcovaná brzdou a vnitřní tření zkušebního dynamometru vypočtou podle bodu 11 poddodatku 4 k dodatku 1, nebo se výkon pohlcovaný brzdou a vnitřní tření zkušebního dynamometru rovná:

  K V³ ± 5 % z hodnoty K V³ ± 5 % z hodnoty P_V50,

• přídavné setrvačné hmoty: vždy po 10 kg(Jsou to přídavné hmoty, které by popřípadě mohly být nahrazeny elektronickým zařízením za předpokladu, že by se prokázalo, že výsledky jsou rovnocenné.).

Skutečně ujetá vzdálenost se měří počitadlem otáček, které je poháněno válcem, který pohání brzdu a setrvačníky.

Schéma zařízení k jímání, ředění, odebírání vzorků a měření objemu výfukových plynů během zkoušky je v poddodatcích 2 a 3.

Zkušební zařízení je popsáno v následujících bodech (každá součást je označena značkou užitou v náčrtku v poddodatcích 2 a 3). Technická zkušebna může povolit užití jiného zařízení, jestliže dává rovnocenné výsledky.

Zařízení k jímání veškerých výfukových plynů vypuštěných motorem během zkoušky; je to zpravidla zařízení otevřeného typu udržující atmosférický tlak na výustce (výustkách) výfuku motocyklu. Jsou-li však splněny podmínky zpětného tlaku (s dovolenou odchylkou ± 1,25 kPa), může se užít uzavřený systém. Jímání plynů musí být takové, aby nedocházelo ke kondenzaci, jež by mohla mít významný účinek na povahu výfukových plynů za zkušební teploty.

Potrubí (Tu) spojující zařízení k odběru plynů se zařízením k jímání vzorků výfukových plynů. Toto spojovací potrubí i odběrné zařízení musí být zhotoveno z nerezeavějící oceli nebo jiného materiálu neovlivňujícího složení jímaných plynů a odolávajícího jejich teplotám.

Výměník tepla (Sc) způsobilý omezovat kolísání teplot zředěných plynů v přívodu čerpadla na ± 5 °C po celou dobu zkoušky. Tento výměník musí být vybaven předehřívacím systémem způsobilým uvádět plyny na svou provozní teplotu (s dovolenou odchylkou ± 5 °C) před zahájením zkoušky.

Objemové čerpadlo (P₁) určené k nasávání zředěných plynů a poháněné motorem, který může pracovat s různými, přísně konstantními otáčkami. Čerpadlo musí zaručovat konstantní průtok dostatečného objemu, aby se zajistilo nasávání celého množství výfukových plynů. Lze rovněž použít zařízení s Venturiho trubicí s kritickým prouděním.

Zařízení zaznamenávající plynule teplotu zředěných plynů vstupujících do čerpadla.

Odběrná sonda (S₃) uložená vně zařízení k jímání plynů, která může prostřednictvím čerpadla, filtru a průtokoměru odebírat konstantní vzorek ředicího vzduchu po celou dobu trvání zkoušky.

Odběrná sonda (S₂) umístěná před objemovým čerpadlem a směřující proti proudu zředěných plynů k odebírání vzorku směsi zředěných plynů po celou dobu trvání zkoušky, s konstantním průtokem, s užitím, je-li třeba, čerpadla, filtru a průtokoměru. Minimální průtok proudění plynů do obou výše zmíněných vzorkovacích systémů musí být nejméně 150 l/h.

Dva filtry (F₂ a F₃) umístěné za sondami S₂ a S₃ k zachycování pevných částic obsažených ve vzorcích na cestě do vaků k jímání vzorků. Zvlášť je třeba dbát, aby filtry nezpůsobovaly změnu koncentrace plynných složek vzorků.

Dvě čerpadla (P₂ a P₃), jejichž účelem je dopravovat vzorky ze sond S₂ a S₃ k jímání do vaků S_a a S_b.

Dva ručně seřizovatelné ventily (V₂ a V₃) umístěné v sérii za čerpadly P₂ a P₃, k regulování průtoku vzorků do vaků k jímání vzorků.

Dva průtokoměry (R₂ a R₃) umístěné v sériově do řady „sonda, filtr, čerpadlo, ventil, vak“ (S₂, F₂, P₂, V₂, S_a a S₃, F₃, P₃, V₃, S_b) a umožňující okamžitou vizuální kontrolu rychlosti odebírání vzorků.

Vaky k jímání ředicího vzduchu a směsi zředěných plynů, nepropustné a dostatečného objemu, aby se nebránilo normálnímu proudění vzorků. Tyto vaky k jímání vzorků musí mít na boku samočinný těsnicí uzávěr, který musí být možno uzavřít rychle a těsně na konci zkoušky, a to buď v jímacím okruhu, nebo v okruhu analýzy.

Dva diferenciální manometry (g₁ a g₂) umístěné takto:

Počitadlo otáček ke zjišťování počtu otáček rotačního výtlačného čerpadla P₁.

Trojcestné ventily ve výše uvedených jímacích okruzích, k řízení proudění vzorků buď do ovzduší, nebo do příslušných vaků k jímání vzorků po celou dobu trvání zkoušky. Tyto ventily musí být rychločinné. Musí být zhotoveny z materiálů neovlivňujících složení plynů; kromě toho jejich průtočné průřezy a tvary musí být takové, aby se ztráty plnění zmenšily na minimum, jak jen je to technicky možné.

Měření koncentrace uhlovodíků

Koncentrace nespálených uhlovodíků ve vzorcích nashromážděných ve vacích S_a a S_b v průběhu zkoušky se měří plamenoionizačním analyzátorem.

Měření koncentrací CO a CO₂

Koncentrace oxidu uhelnatého CO a oxidu uhličitého CO₂ ve vzorcích nashromážděných ve vacích S_a a S_b v průběhu zkoušky, se měří nedisperzním analyzátorem s absorpcí v infračerveném pásmu.

Měření koncentrace NO_x

Koncentrace oxidů dusíku (NO_x) ve vzorcích nashromážděných ve vacích S_a a S_b během zkoušky se měří chemiluminiscenčním analyzátorem.

Protože brzda se kalibruje zvláštní zkouškou, neuvádí se přesnost dynamometru. Celková setrvačná hmotnost rotujících hmot, včetně setrvačné hmotnosti válců a otáčející se části brzdy (viz bod 5.2), se udává s přesností ± 2 %.

Rychlost motocyklu nebo motorové tříkolky se měří otáčkami válců spojených s brzdou a setrvačníky. Musí se změřit s přesností ± 2 km/h v rozsahu rychlostí od 0 km/h do 10 km/h a s přesností ± 1 km/h při rychlostech nad 10 km/h.

Teplota uvedená v bodě 4.2.2.5 se musí změřit s přesností ±1 °C. Teplota uvedená v bodě 6.1.1 musí být měřitelná s přesností ±2 °C.

Atmosférický tlak musí být měřitelný s přesností ± 0,133 kPa.

Pokles tlaku směsi zředěných plynů na vstupu do čerpadla P₁ pod atmosférický tlak (viz bod 4.2.2.13) se musí měřit s přesností ± 0,4 kPa. Rozdíl tlaku zředěných plynů mezi průřezy před čerpadlem P₁ a za ním (viz bod 4.2.2.13) se musí měřit s přesností ± 0,4 kPa.

Objem vytlačený za každou úplnou otáčku čerpadla P₁ a množství dopravované při nejmenších možných otáčkách čerpadla, jak to zaznamenalo součtové počitadlo otáček, musí být takové, aby se celkový objem směsi výfukových plynů s ředicím vzduchem vytlačený čerpadlem P₁ během zkoušky dal stanovit s přesností ± 2 %.

Analyzátory musí mít měřicí rozsah odpovídající požadované přesnosti měření obsahu jednotlivých složek ± 3 %, bez ohledu na přesnost, se kterou byly určeny standardní (kalibrační) plyny.

Plamenoionizační analyzátor, kterým se měří koncentrace uhlovodíků, musí být způsobilý dosáhnout 90 % plné výchylky na stupnici za dobu kratší než jedna sekunda.

Obsah standardních (kalibračních) plynů se nesmí lišit od referenční hodnoty každého z nich o více než ± 2 %. Ředicím plynem musí být dusík.

Brzda se seřídí tak, aby rychlost motocyklu nebo motorové tříkolky ve fázi konstantní rychlosti odpovídala v rozmezí 45 km/h až 55 km/h jízdě na rovné suché silnici.

Brzda se seřizuje takto:

Do zařízení k regulaci přívodu paliva se namontuje seřiditelná zarážka udržující maximální rychlost mezi 45 km/h a 55 km/h. Rychlost motocyklu nebo motorové tříkolky se měří přesným rychloměrem nebo se vypočte z času naměřeného za danou vzdálenost projetou v obou směrech na rovné suché vozovce. Při měření je zarážka aretována.

Měření se musí opakovat nejméně třikrát v obou směrech na vzdálenosti nejméně 200 m a s dostatečně dlouhou zrychlovací drahou. Vypočítá se průměrná rychlost.

Jsou přípustné i jiné systémy měření výkonu potřebného k pohonu vozidla (např. měření točivého momentu na převodech, měření zpomalení atd.).

Motocykl nebo motorová tříkolka se pak umístí na zkušební dynamometr a brzda seřídí tak, aby se dosáhlo stejné rychlosti jako při zkoušce na silnici (se zařízením k regulaci přívodu paliva v poloze na zarážce a s tímtéž převodovým stupněm převodovky). Toto seřízení brzdy se musí zachovat po celou dobu trvání zkoušky. Po seřízení brzdy se zarážka ze zařízení pro přívod paliva vyjme.

Brzda se smí seřídit na základě silničních zkoušek jen tehdy, jestliže mezi prostorem silnice a budovou, kde je umístěn zkušební dynamometr, se barometrický tlak neliší o více než ± 1,33 kPa a teplota vzduchu o více než ±8 °C.

Není-li popsaná metoda použitelná, seřídí se dynamometr podle hodnot uvedených v tabulce v bodě 5.2. Tabulka udává hodnoty výkonu jako funkci referenční hmotnosti při rychlosti 50 km/h. Tento výkon se stanoví metodou uvedenou v poddodatku 4.

Užije se jeden nebo více setrvačníků tak, aby celková setrvačná hmotnost rotujících hmot odpovídala referenční hmotnosti motocyklu nebo motorové tříkolky v rámci těchto mezních hodnot:

Před zkouškou musí být motocykl nebo motorová tříkolka uloženy v místnosti, jejíž teplota zůstává v podstatě konstantní v rozmezí 20 °C až 30 °C. Toto stabilizování musí probíhat tak dlouho, až dosáhne teplota oleje v motoru a teplota chladící kapaliny, pokud je ve vozidle, teplotu místnosti v rozmezí ± 2 K. Před odběrem výfukového plynu se vykonají dva úplné cykly pro stabilizaci.

Tlak v pneumatikách musí mít hodnotu udanou výrobcem pro předběžnou silniční zkoušku k seřízení brzdy. Je-li však průměr válců menší než 500 mm, může se tlak v pneumatikách zvýšit o 30 % až 50 %.

Zatížení hnacího kola je stejné jako při jízdě motocyklu nebo motorové tříkolky za normálních podmínek s řidičem vážícím 75 kg.

Kalibrování analyzátorů

Množství plynu při určeném tlaku přípustném pro správnou funkci zařízení se zavede do analyzátoru přes průtokoměr a redukční ventil namontovaný na každé tlakové láhvi. Přístroj se seřídí tak, aby jako ustálenou hodnotu ukazoval hodnotu vyznačenou na tlakové láhvi s kalibračním plynem. Vychází se ze seřízení vykonaného s láhví s největší koncentrací a vynese se křivka odchylek přístroje jako funkce koncentrace jednotlivých užitých lahví s kalibračním plynem. K pravidelnému kalibrování plamenoionizačních analyzátorů, které by mělo proběhnout nejméně jednou za měsíc, se musí užít směsi vzduchu a propanu (nebo hexanu) se jmenovitými koncentracemi uhlovodíků rovnajícími se 50 % a 90 % celkového rozsahu stupnice. K pravidelnému kalibrování nedisperzních analyzátorů s absorpcí v infračerveném pásmu se použijí směsi dusíku a CO a směsi dusíku a CO₂ ve jmenovitých koncentracích rovnajících se 10 %, 40 %, 60 %, 85 % a 90 % celkového rozsahu stupnice. Ke kalibrování chemiluminiscenčního analyzátoru NO_x se použije směsí oxidu dusného (N₂O) s dusíkem, se jmenovitými koncentracemi 50 % a 90 % celkového rozsahu stupnice. Pro kalibrování ke zkouškám, které musí proběhnout před každou sérií zkoušek, se musí pro všechny tři druhy analyzátorů užít směsi obsahující plyny, které se budou měřit, v koncentraci rovnající se 80 % celkového rozsahu stupnice. Ke zředění 100 % kalibračního plynu na požadovanou koncentraci se může užít zřeďovacího zařízení.

Teplota v místnosti, v níž je umístěn dynamometr, musí být po celou dobu zkoušky v rozmezí od 20 °C do 30 °C a co nejbližší teplotě místnosti, v níž byly motocykl nebo motorová tříkolka stabilizovány.

Při zkoušce musí být motocykl nebo motorová tříkolka v poloze co nejbližší vodorovné poloze, aby se vyloučilo nenormální rozložení paliva.

Před začátkem cyklu pro stabilizaci se na motocykl nebo motorovou tříkolku vhání proud vzduchu proměnlivou rychlostí. Nato následují dva úplné cykly, během nichž se nejímají žádné výfukové plyny. Ventilační systém musí mít mechanismus řízený rychlostí válce dynamometru tak, aby se v rozsahu od 10 km/h do 50 km/h lineární rychlost proudění vzduchu na výstupu z dmychadla rovnala relativní rychlosti válce, s přiblížením na 10 %. Při rychlostech válce menších než 10 km/h může být rychlost proudění vzduchu nulová. Koncový průřez zařízení s dmychadlem musí mít tyto vlastnosti:

Během zkoušky se rychlost zakresluje do grafu v závislosti na čase tak, aby se mohla ověřovat správnost projížděných cyklů.

Rovněž se mohou zaznamenávat teploty chladicí vody a oleje v klikové skříni.

Po provedení předběžných operací na zařízení k jímání, ředění, analyzování a měření plynů (viz bod 7.1) se spustí motor podle pokynů výrobce pomocí zařízení určených pro tento účel, jako je sytič, spouštěcí ventil atd.

První zkušební cyklus začne, když se zahájí jímání vzorků a měření otáček čerpadla.

Sytič se musí vyřadit z činnosti co nejdříve a zásadně před zrychlováním z 0 km/h na 50 km/h. Nelze-li tento požadavek dodržet, musí se stanovit okamžik skutečného vyřazení. Sytič se seřizuje způsobem uvedeným v předpisech výrobce.

Převodovka s ručním řazením

Během period volnoběhu musí být spojka spojena a převodovka v poloze „neutrál“.

Aby bylo možné zrychlovat podle normálního cyklu, zařadí se na vozidle při rozpojené spojce první převodový stupeň 5 sekund před zrychlením následujícím po dané periodě volnoběhu.

První perioda volnoběhu na začátku cyklu se skládá ze 6 sekund volnoběhu v poloze „neutrál“ se spojenou spojkou a 5 sekund se zařazeným prvním převodovým stupněm při rozpojené spojce.

U period volnoběhu v každém cyklu jsou příslušné časy 16 sekund v poloze „neutrál“ a 5 sekund se zařazeným prvním převodovým stupněm při rozpojené spojce.

Poslední perioda volnoběhu v cyklu trvá 7 sekund při převodovce v poloze „neutrál“ a se spojenou spojkou.

Poloautomatické převodovky:

Postupuje se podle pokynů výrobce pro jízdu ve městě nebo, chybějí-li takové pokyny, podle pravidel platných pro převodovky s ručním řazením.

Automatické převodovky:

Během zkoušky se nikdy nepoužije volič, pokud výrobce neuvede jinak. V takovém případě se použije postup předepsaný pro převodovky s ručním řazením.

Zrychlovat se musí tak, aby po celou dobu trvání operace bylo zrychlení pokud možno konstantní.

Není-li akcelerační schopnost motocyklu nebo motorové tříkolky dostatečná k tomu, aby se fáze zrychlování mohly uskutečnit v předepsaných časových dovolených odchylkách, pohání se motocykl nebo motorová tříkolka za plného otevření škrticí klapky, až se dosáhne rychlosti předepsané pro cyklus, a v cyklu se pak normálně pokračuje.

Zpomaluje se vždy s úplným uzavřením škrticí klapky, přičemž spojka zůstává spojena. Motor se odpojí při rychlosti 10 km/h.

Je-li doba zpomalování delší, než je předepsáno pro příslušnou fázi, použije se brzd vozidla, aby bylo možné dodržet časový rozvrh cyklu.

Je-li doba zpomalování kratší, než je předepsáno pro příslušnou fázi, časový rozvrh teoretického cyklu se obnoví periodou ustálené rychlosti nebo periodou volnoběhu přecházející do následující operace ustálené rychlosti nebo volnoběhu. V tom případě se nepoužije bod 2.4.3.

Na konci periody zpomalování (zastavení motocyklu nebo motorové tříkolky na válcích) se zařadí neutrál a spojí se spojka.

Ustálené rychlosti

Při přechodu ze zrychlení na následující ustálenou rychlost se musí vyloučit „pumpování“ nebo uzavírání škrticí klapky.

V průběhu period s konstantní rychlosti se akcelerátor udržuje ve stálé poloze.

Vaky S_a a S_b k jímání vzorků se vyprázdní a uzavřou.

Spustí se rotační výtlačné čerpadlo P₁, aniž by se uvedlo do chodu počítadlo otáček.

Spustí se vzorkovací čerpadla P₂ a P₃ se spínacími ventily nastavenými na vypouštění plynů do ovzduší; seřídí se průtok ventily V₂ a V₃.

Uvedou se v činnost registrační zařízení k snímání teploty T a manometry g₁ a g₂.

Počitadlo otáček čerpadla CT a počitadlo otáček válce se nastaví na nulu.

Zahájení odběru vzorků a měření objemu plynů

Po dvou cyklech pro stabilizaci (okamžik počátku prvního cyklu) se provedou současně úkony uvedené v bodech 7.2.2 až 7.2.5.

Spínací ventily dosud nastavené do ovzduší se přepnou na průběžné jímání vzorků odebíraných sondami S₂ a S₃ do vaků a S_a a S_b.

Okamžik zahájení zkoušky se vyznačí na grafech analogových zapisovačů zaznamenávajících údaje zařízení k snímání teploty T a diferenciálních manometrů g₁ a g₂.

Spustí se součtové počítadlo otáček zaznamenávající celkový počet otáček čerpadla P₁.

Spustí se zařízení uvedené v bodě 6.1.3, které směruje proud vzduchu na motocykl nebo motorovou tříkolku.

Na konci čtvrtého zkušebního cyklu se provedou současně úkony uvedené v bodech 7.3.2 až 7.3.5.

Spínací ventily se nastaví tak, aby uzavřely vaky S_a a S_b a vypustily do ovzduší vzorky odebírané čerpadly P₂ a P₃ pomocí sond S₂ a S₃.

Okamžik ukončení zkoušky se vyznačí na grafech analogových zapisovačů uvedených v bodě 7.2.3.

Součtové počitadlo otáček čerpadla P₁ se zastaví.

Zařízení uvedené v bodě 6.1.3, které směruje proud vzduchu na motocykl nebo motorovou tříkolku, se vypne.

Výfukové plyny, které jsou ve vaku, se musí analyzovat co nejdříve a v žádném případě ne později než 20 minut po ukončení zkušebního cyklu.

Před analýzou každého vzorku se musí rozsah analyzátoru, který se použije pro každou znečišťující látku, nastavit na nulu příslušným nulovacím plynem.

Pak se analyzátory nastaví podle kalibračních křivek příslušnými kalibračními plyny o jmenovitých koncentracích 70 % až 100 % rozsahu.

Pak se znovu ověří nastavení nul analyzátoru. Jestliže se údaj liší o více než 2 % rozsahu od nastavení podle bodu 7.4.2, postup se opakuje.

Pak se vzorky analyzují.

Po analýze se znovu ověří údaje nuly a kalibračních bodů, přičemž se použijí tytéž plyny. Jestliže se výsledky tohoto ověření neodchylují o více než 2 % od nastavení podle bodu 7.4.3, pokládá se analýza za přijatelnou.

Pro ustanovení všech bodů tohoto oddílu musí být hodnoty průtoků a tlaků různých plynů stejné, jako byly při kalibraci analyzátorů.

Za hodnotu koncentrace každé znečišťující látky změřené v plynech se pokládá údaj zjištěný po stabilizaci měřicího zařízení.

Skutečně ujetá vzdálenost S, která se vyjádří v kilometrech, se zjistí znásobením počtu otáček přečtených na součtovém počitadle obvodem válce (viz bod 4.1.1).

Hmotnost oxidu uhelnatého emitovaného během zkoušky se stanoví podle tohoto vzorce:

,

kde:

CO_M je hmotnost oxidu uhelnatého emitovaného během zkoušky vyjádřená v g/km;

S je vzdálenost uvedená v bodě 7.5;

d_CO je hustota oxidu uhelnatého při teplotě 0 °C a tlaku 101,33 kPa (odpovídá 1,250 kg/m³);

CO_c je objemová koncentrace oxidu uhelnatého ve zředěných plynech vyjádřená v ppm a korigovaná na znečištění ředicího vzduchu:

,

kde:

CO_e je koncentrace oxidu uhelnatého, měřená v ppm, ve vzorku zředěných plynů nashromážděných ve vaku S_a;

CO_d je koncentrace oxidu uhelnatého, měřená v ppm, ve vzorku ředicího vzduchu nashromážděného ve vaku S_b;

DF je součinitel uvedený v bodě 8.4;

V je celkový objem zředěných plynů vyjádřený v m³ za jednu zkoušku, při referenční teplotě 0 °C (273 °K) a referenčním tlaku 101,33 kPa,

,

kde:

V_o je objem plynů vytlačených čerpadlem P₁ za jednu otáčku, vyjádřený v m³ za jednu otáčku. Tento objem je funkcí rozdílů tlaků na vstupu a výstupu čerpadla samého;

N je počet otáček, které vykonalo čerpadlo P₁ během čtyř zkušebních cyklů;

Pa je atmosférický tlak vyjádřený v kPa;

Pi je průměrná hodnota podtlaku ve vstupu čerpadla P₁ během čtyř zkušebních cyklů vyjádřená v kPa;

Tp je teplota zředěných plynů během čtyř zkušebních cyklů naměřená ve vstupu čerpadla P₁.

Hmotnost nespálených uhlovodíků emitovaných výfukem motocyklu nebo motorové tříkolky během zkoušky se vypočte podle tohoto vzorce:

,

kde:

HC_M je množství uhlovodíků emitovaných během zkoušky, vyjádřené v g/km;

S je vzdálenost uvedená v bodě 7.5;

d_HC je hustota uhlovodíků při teplotě 0 °C a tlaku 101,33 kPa pro průměrný poměr uhlíku k vodíku 1: 1,85, (odpovídá 0,619 kg/m³);

HC_c je koncentrace zředěných plynů vyjádřená v ppm uhlíkového ekvivalentu (např. koncentrace propanu, znásobená 3), korigovaná na ředicí vzduch:

,

kde:

HC_e je koncentrace uhlovodíků ve vzorku zředěných plynů nashromážděných ve vaku S_a vyjádřená v ppm uhlíkového ekvivalentu;

HC_d je koncentrace uhlovodíků ve vzorku ředicího vzduchu nashromážděného ve vaku S_b vyjádřená v ppm uhlíkového ekvivalentu;

DF je součinitel uvedený v bodě 8.4;

V je celkový objem (viz bod 8.1.5).

Hmotnost oxidů dusíku emitovaných výfukem motocyklu nebo motorové tříkolky během zkoušky se vypočte podle vzorce:

,

kde:

NO_xM je hmotnost oxidů dusíku emitovaných během zkoušky vyjádřená v g/km;

S je vzdálenost uvedená v bodě 7.5;

d_NO2 je hustota oxidů dusíku ve výfukových plynech při teplotě 0 °C a tlaku 101,33 kPa (odpovídá 2,05 kg/m³), vyjádřená ekvivalentem NO₂;

NO_xc je koncentrace oxidů dusíku ve zředěných plynech vyjádřená v ppm a korigovaná na ředicí vzduch:

,

kde:

NO_xe je koncentrace oxidů dusíku ve vzorku zředěných plynů nashromážděných ve vaku S_a vyjádřená v ppm

NO_xd je koncentrace oxidů dusíku ve vzorku ředicího vzduchu nashromážděného ve vaku S_b vyjádřená v ppm;

DF je součinitel uvedený v bodě 8.4;

K_h je korekční faktor vlhkosti

,

kde:

H je absolutní vlhkost v gramech vody na kilogram suchého vzduchu:

,

kde:

U je vlhkost v procentech;

Pd je tlak nasycených vodních par při teplotě zkoušky vyjádřený v kPa;

Pa je atmosférický tlak v kPa;

DF je součinitel vyjádřený vzorcem:

,

kde:

CO, CO₂ a HC jsou koncentrace oxidu uhelnatého, oxidu uhličitého a uhlovodíků ve vzorku zředěných plynů obsažených ve vaku S_a vyjádřené v procentech.

Tento poddodatek popisuje metodu pro stanovení pohlcování výkonu reprodukujícího výkon vynakládaný na silnici a při které se použije dynamometr.

Pohlcený výkon, který odpovídá výkonu změřenému na silnici, zahrnuje výkon pohlcený třením a výkon pohlcený brzdou dynamometru. S dynamometrem se pracuje v rozsahu zkušebních rychlostí. Zařízení, kterým se dynamometr pohání, se pak od něj odpojí a otáčky válce (válců) klesají.

Kinetická energie zařízení se pohlcuje brzdou dynamometru a třením v dynamometru. Tato metoda nepřihlíží ke změnám vnitřního tření válce vlivem rotujících hmot motocyklu nebo motorové tříkolky. Časový rozdíl mezi okamžikem, kdy se zastaví zadní volný válec, a okamžikem, kdy se zastaví přední válec hnaný motorem, se nemusí u dynamometrů se dvěma válci brát v úvahu.

Postup je následující:

• 1. Měří se otáčky válce, pokud se již tak nestalo. Lze užít přídavné měřicí kolo, počitadlo otáček nebo jiný způsob.
• 2. Motocykl nebo motorová tříkolka se umístí na dynamometr nebo se použije jiný způsob jak uvést dynamometr do chodu.
• 3. Připojí se setrvačník nebo se uvedou do funkce jiné systémy k simulaci setrvačných hmot, nejčastěji užívané ve spojení s dynamometrem pro určitou kategorii hmotnosti motocyklu nebo motorové tříkolky.
• 4. Dynamometr se uvede na rychlost 50 km/h.
• 5. Zaznamená se pohlcený výkon.
• 6. Dynamometr se uvede na rychlost 60 km/h.
• 7. Zařízení, kterým se pohání dynamometr, se odpojí.
• 8. Zaznamená se čas, za který rychlost dynamometru poklesne z 55 km/h na 45 km/h.
• 10. Kroky 4 až 9 se opakují tolikrát, jak je třeba k pokrytí rozsahu výkonů užívaných na silnici.

Postup zkoušky typu I je specifikován v bodu 2.2.1.1 přílohy II.

Motocykl nebo motorová tříkolka se umístí na dynamometr vybaveném brzdou a setrvačníkem. Zkouší se bez přerušování celkem v šesti základních městských cyklech po celkovou dobu 1170 vteřin u motocyklů třídy I nebo v šesti základních městských cyklech a v jednom mimoměstském cyklu po celkovou dobu 1570 vteřin u motocyklů třídy II.

Během zkoušky se výfukové plyny ředí vzduchem, aby byl objemový průtok směsi konstantní. Po celou dobu zkoušky se vede průběžně proudící vzorek směsi do jednoho nebo více vaků tak, aby mohla být postupně stanovena koncentrace (průměrné hodnoty za zkoušku) oxidu uhelnatého, nespálených uhlovodíků, oxidů dusíku a oxidu uhličitého.

Provozní cykly jsou uvedeny v poddodatku 1.

Je-li nutné zjistit, jak nejlépe ovládat akcelerátor a ovládací orgán brzdy, aby se dosáhlo cyklu blížícího se v předepsaných mezích teoretickému cyklu, je třeba projet předběžné zkušební cykly.

Užití převodovky je stanoveno takto:

Motocykly a motorové tříkolky vybavené automatickými převodovkami se zkoušejí se zařazeným nejvyšším převodovým stupněm (drive). Akcelerátor se musí ovládat tak, aby se dosáhlo pokud možno konstantního zrychlení umožňujícího řazení jednotlivých převodových stupňů v normálním sledu. Přitom platí přípustné odchylky uvedené v bodu 2.4.

Při mimoměstském cyklu se převodovka používá podle doporučení výrobce.

Bod řazení podle dodatku 1 této přílohy se nepoužije; zrychlení musí pokračovat po dobu reprezentovanou přímkou spojující konec každé volnoběžné fáze se začátkem následující fáze konstantní rychlosti. Platí přípustné odchylky uvedené v bodu 2.4.

Ke zkoušce se musí užít referenční palivo podle přílohy IV. Je-li motor mazán směsí, musí jakost a množství oleje přidávaného do referenčního paliva odpovídat doporučením výrobce.

Dynamometr má tyto hlavní vlastnosti:

• Kontakt válce s pneumatikou každého hnacího kola:

  • průměr válce ≥ 400 mm,

  • rovnice křivky pohlcování energie: zkušební dynamometr musí z počáteční rychlosti 12 km/h dovolovat reprodukci výkonu vyvíjeného motorem v rozmezí ± 15 % při jízdě motocyklu nebo motorové tříkolky na vodorovné vozovce za rychlosti větru co nejbližší nulové. Energie pohlcovaná brzdou a vnitřním třením ve zkušebním dynamometru se buď vypočtou podle bodu 11 poddodatku 4 dodatku 1, nebo se výkon pohlcovaný brzdou a vnitřním třením ve zkušebním dynamometru rovná:

  • K V³ ± 5 % z hodnoty P_V50,

  • přídavné setrvačné hmoty: vždy po 10 kg(Jde o přídavné hmoty, které by popřípadě mohly být nahrazeny elektronickým zařízením za předpokladu, že by se prokázalo, že výsledky jsou rovnocenné.).

Skutečně ujetá vzdálenost se měří počitadlem otáček, které je poháněno válcem, který pohání brzdu a setrvačníky.

• 4.2.2.1 zařízení k jímání veškerých výfukových plynů vypuštěných motorem během zkoušky; jedná se zpravidla o zařízení otevřeného typu udržující atmosférický tlak na výstupu (výstupech) výfuku motocyklu. Jsou-li však splněny podmínky zpětného tlaku (s dovolenou odchylkou ± 1,25 kPa), může se užít uzavřený systém. Jímání plynů musí být takové, aby nedocházelo ke kondenzaci, jež by mohla mít významný účinek na povahu výfukových plynů při zkušební teplotě;
• 4.2.2.2 potrubí (Tu) spojující zařízení k jímánívýfukových plynů sezařízením k jímání vzorků výfukových plynů. Toto spojovací potrubí i zařízení k jímání plynů musí být zhotoveno z nerezavějící oceli nebo jiného materiálu neovlivňujícího složení jímaných plynů a odolávajícího jejich teplotám;
• 4.2.2.3 výměník tepla (S_c) schopný omezovat kolísání teplot zředěných plynů v přívodu čerpadla na ± 5 °C po celou dobu zkoušky. Tento výměník musí být vybaven předehřívacím systémem schopným zahřívat plyny na provozní teplotu (s dovolenou odchylkou ± 5 °C) před zahájením zkoušky;
• 4.2.2.4 objemové čerpadlo (P₁) určené k nasávání zředěných plynů a poháněné motorem, který může pracovat s různými, zcela konstantními otáčkami. Čerpadlo musí zaručovat konstantní průtok dostatečného objemu, aby se zajistilo nasávání celého množství výfukových plynů. Lze rovněž použít zařízení s Venturiho trubicí s kritickým prouděním;
• 4.2.2.5 zařízení zaznamenávající plynule teplotu zředěných plynů vstupujících do čerpadla;
• 4.2.2.6 odběrná sonda (S₃) uložená vně zařízení k jímání plynů, která může prostřednictvím čerpadla, filtru a průtokoměru odebírat konstantní vzorek ředicího vzduchu po celou dobu trvání zkoušky;
• 4.2.2.7 odběrná sonda (S₂) umístěná před objemovým čerpadlem a směřující proti proudu zředěných plynů k odběru vzorku směsi zředěných plynů po celou dobu trvání zkoušky, s konstantním průtokem, v případě potřeby s užitím filtru, průtokoměru a čerpadla. Minimální průtok proudění plynů do obou výše zmíněných vzorkovacích systémů musí být nejméně 150 litrů/h;
• 4.2.2.8 dva filtry (F₂ a F₃) umístěné za sondami S₂ a S₃ k zachycování pevných částic obsažených ve vzorcích na cestě do vaků k jímání vzorků. Zvlášť je třeba dbát na to, aby filtry nezpůsobovaly změnu koncentrace plynných složek vzorků;
• 4.2.2.9 dvě čerpadla (P₂ a P₃), jejichž účelem je dopravovat vzorky ze sond S₂ a S₃ k jímání do vaků S_a a S_b;
• 4.2.2.10 dva ručně seřizovatelné ventily (V₂ a V₃) umístěné v sérii za čerpadly P₂ a P₃ k regulování průtoku vzorků do vaků k jímání vzorků;
• 4.2.2.11 dva průtokoměry (R₂ a R₃) umístěné v sérii do řady „sonda, filtr, čerpadlo, ventil, vak“ (S₂, F₂, P₂, V₂, S_a a S₃, F₃, P₃, V₃, S_b) a umožňující okamžitou vizuální kontrolu průtoku vzorků;
• 4.2.2.12 vaky k jímání ředicího vzduchu a směsi zředěných plynů, které musí být nepropustné a musí mít dostatečný objem, aby se nebránilo normálnímu proudění vzorků. Tyto vaky k jímání vzorků musí mít na boku samočinný těsnicí uzávěr, který musí být možné uzavřít rychle a těsně, a to buď v jímacím okruhu, nebo v okruhu analýzy na konci zkoušky;
• 4.2.2.13 dva diferenciální manometry (g₁ a g₂) umístěné takto:

  g₁před čerpadlem P₁, k stanovení rozdílu tlaku mezi směsí výfukových plynů s ředicím vzduchem a atmosférou;g₂před čerpadlem P₁ a za ním, k měření vzrůstu tlaku v proudu plynů;

• 4.2.2.14 počitadlo otáček ke zjišťování počtu otáček rotačního výtlačného čerpadla P₁;
• 4.2.2.15 trojcestné ventily ve výše uvedených jímacích okruzích, k řízení proudění vzorků buď do ovzduší, nebo do vhodných vaků k jímání vzorků po celou dobu trvání zkoušky. Tyto ventily musí být rychločinné. Musí být zhotoveny z materiálů, které neovlivňující složení plynů; kromě toho jejich průtočné průřezy a tvary musí být dále takové, aby se ztráty plnění zmenšily na technicky možné minimum.

Poněvadž se brzda kalibruje zvláštní zkouškou, není nutné uvádět přesnost dynamometru. Celková setrvačná hmotnost rotujících hmot, včetně setrvačné hmotnosti válců a otáčející se části brzdy (viz bod 5.2), se udává s přesností ± 2 %.

Rychlost motocyklu nebo motorové tříkolky se měří otáčkami válců spojených s brzdou a setrvačníky. Musí být možné ji měřit s přesností ± 2 km/h v rychlostním rozsahu od 0 km/h do 10 km/h a s přesností ± 1 km/h při rychlostech nad 10 km/h.

Teplotu uvedenou v bodu 4.2.2.5 musí být možné měřit s přesností ± 1 °C. Teplotu uvedenou v bodu 6.1.1 musí být možné měřit s přesností ± 2 °C.

Atmosférický tlak musí být možné měřit s přesností ± 0,133 kPa.

Pokles tlaku směsi zředěných plynů na vstupu do čerpadla P₁ ve srovnání s atmosférickým tlakem (viz bod 4.2.2.13) musí být možné měřit s přesností ± 0,4 kPa. Rozdíl tlaku zředěných plynů mezi průřezy před čerpadlem P₁ a za ním (viz bod 4.2.2.13) musí být možné měřit ± 0,4 kPa.

Objem vytlačený za každou úplnou otáčku čerpadla P₁ a množství dopravované při nejmenších možných otáčkách čerpadla podle záznamů součtového počitadla otáček musí být takové, aby bylo možné celkový objem směsi výfukových plynů s ředicím vzduchem vytlačený čerpadlem P₁ během zkoušky stanovit s přesností ± 2 %.

Analyzátory musí mít měřicí rozsah odpovídající požadované přesnosti měření obsahu jednotlivých složek ± 3 %, bez ohledu na přesnost, se kterou byly určeny standardní (kalibrační) plyny.

Plamenoionizační analyzátor, kterým se měří koncentrace uhlovodíků, musí být schopen dosáhnout 90 % plné výchylky na stupnici za dobu kratší než je jedna sekunda.

Obsah standardních (kalibračních) plynů se nesmí lišit od referenční hodnoty každého z nich o více než ± 2 %. Ředicím plynem musí být dusík.

Zkušební vozovka musí být hladká, vodorovná, přímá a s hladkým povrchem. Povrch vozovky musí být suchý a bez překážek nebo větrných zábran, které by mohly bránit měření jízdního odporu. Mezi dvěma body vzdálenými od sebe 2 m nesmí být větší stoupání než 0,5 %.

V průběhu shromažďování údajů musí vanout ustálený vítr. Rychlost a směr větru se měří nepřetržitě nebo s přiměřenou četností v místě, kde je síla větru během dojezdové zkoušky charakteristická.

Podmínky prostředí se udržují v těchto mezích:

• maximální rychlost větru: 3 m/s,

• maximální rychlost větru při závanu: 5 m/s,

• průměrná rychlost větru ve směru jízdy: 3 m/s,

• průměrná rychlost větru kolmo na směr jízdy: 2 m/s,

• maximální relativní vlhkost: 95 %,

• teplota vzduchu: 278 K až 308 K.

Normální podmínky prostředí jsou tyto:

• tlak, p₀: 100 kPa,

• teplota, T₀: 293 K,

• relativní hustotavzduchu, d₀: 0,9197,

• rychlost větru: žádný vítr,

• objemová hmotnost vzduchu, ρ₀: 1,189 kg/m³.

Relativní hustota vzduchu při zkoušce motocyklu vypočtená podle níže uvedeného vzorce se nesmí lišit o více než 7,5 % od hustoty vzduchu za normálních podmínek.

Relativní hustota vzduchu d_T se vypočte podle vzorce:

kde

Referenční rychlost nebo rychlosti musí být stejná (stejné) jako ve zkušebním cyklu.

Pro stanovení křivky jízdního odporu je třeba znát specifickou rychlost v. Ke stanovení jízdního odporu jako funkce rychlosti motocyklu blízké referenční rychlosti v_o se změří jízdní odpory při nejméně čtyřech specifických rychlostech včetně referenční rychlosti (referenčních rychlostí). Rozpětí mezi body specifických rychlostí (vzdálenost mezi nejvyšším a nejnižším bodem) se rozšíří nejméně o Δv, jak je stanoveno v bodu 5.1.6, na obě strany referenční rychlosti nebo rozsahu referenčních rychlostí, je-li jich více než jedna. Body specifických rychlostí, včetně bodu (bodů) referenční rychlosti (referenčních rychlostí), nesmějí být od sebe vzdáleny o více než 20 km/h a rozpětí specifických rychlostí musí být stejné. Jízdní odpor při referenční rychlosti (referenčních rychlostech) lze vypočítat z křivky jízdních odporů

Počáteční rychlost při volném dojezdu musí být o více než o 5 km/h vyšší, než je nejvyšší rychlost, při které začíná měření volného dojezdu, aby byla časová rezerva např. na stabilizaci polohy jak motocyklu, tak řidiče a aby mohl být zařazen neutrál dříve, než rychlost klesne na v₁, tj. rychlost, při které začíná měření času volného dojezdu.

Pro zajištění přesnosti měření doby dojezdu vozidla Δt a odchylky rychlosti dojezdu 2Δv počáteční rychlosti v₁ a konečné rychlosti v₂, v kilometrech za hodinu, musí být splněny tyto podmínky:

Δv = 5 km/h pro v< 60 km/h