Plný text
21 Cdo 1024/2026-122
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Pavla Malého a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobkyně Vysoké školy báňské – Technické univerzity Ostrava se sídlem v [adresa] IČO [IČO], proti žalovanému A. K., zastoupenému JUDr. Ľubomírem Fockem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Novém Městě, Krakovská č. 1392/7, o 57 946 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 127 C 22/2023, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. listopadu 2025, č. j. 16 Co 114/2025-88, takto:
I. Dovolání žalovaného se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 11. 2025, č. j. 16 Co 114/2025-88, pokud jím byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 7. 3. 2025, č. j. 127 C 22/2023-57, ve výroku I o věci samé, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť není splněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedených v tomto ustanovení, podle kterého není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Přípustnost podaného dovolání spatřuje žalovaný v tom, že „napadený rozsudek závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, resp. při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu“. V této souvislosti žalovaný dovolacímu soudu předkládá:
A) právní otázku podle mínění dovolatele v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud výslovně neřešenou, při jejímž řešení se odvolací soud současně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „zda požadavek písemné formy a určitosti uznání dluhu podle § 2053 o. z. vyžaduje, aby samotná listina uznání dluhu obsahovala dostatečně určité vymezení uznaného závazku co do důvodu, anebo zda je přípustné nedostatečnou určitost písemného uznání dluhu ‚zhojit‘ prostřednictvím vnějších důkazů (svědeckých výpovědí o tom, co bylo dlužníkovi ústně sděleno či ukázáno při podpisu listiny)“ (dále jen „otázka A“);
B) právní otázku, při jejímž řešení se podle mínění dovolatele odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „jakým způsobem je třeba v pracovněprávním sporu posuzovat bezprávnou výhrůžku (§ 587 odst. 1 o. z.) ve vztahu k právnímu jednání zaměstnance učiněnému na výzvu zaměstnavatele v kontextu faktické nerovnováhy stran pracovněprávního vztahu, zejména zda je soud při hodnocení věrohodnosti výpovědí svědků – zaměstnanců zaměstnavatele, kteří se na tvrzeném nátlaku přímo podíleli – povinen zohlednit jejich osobní zájem na výsledku sporu nad rámec pouhého konstatování, že zaměstnanecký poměr svědka sám o sobě nevede k nevěrohodnosti“ (dále jen „otázka B“);
C) právní otázku podle mínění dovolatele v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud neřešenou, při jejímž řešení se odvolací soud současně odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, „zda v pracovněprávním sporu, v němž zaměstnavatel vymáhá po (bývalém) zaměstnanci vrácení vyplacené mzdy (příplatků), může soud při poučení žalovaného zaměstnance podle § 118a odst. 3 o. s. ř. po něm požadovat, aby specifikoval konkrétní dny, v nichž pracoval, ačkoli evidence pracovní doby a pohotovosti je povinností zaměstnavatele podle § 96 zákoníku práce, a zaměstnanec k této evidenci po skončení pracovního poměru nemá přístup“ (dále jen „otázka C“).
K otázce A
3. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila na závěrech, že uznání dluhu je samostatným utvrzovacím institutem; utvrzovací funkci plní tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Prohlášení o uznání dluhu podle § 2053 o. z. představuje jednostranné právní jednání dlužníka adresované věřiteli; to však nebrání tomu, aby prohlášení o uznání dluhu bylo učiněno ve smlouvě uzavřené mezi dlužníkem a věřitelem. Kromě obecných náležitostí předepsaných pro právní jednání (§ 545 a násl. o. z.) je k jeho platnosti třeba písemná forma a uvedení důvodu dluhu a jeho výše (tedy uznání dluhu „co do důvodu a výše“). Způsob vymezení důvodu dluhu a jeho výše zákon nestanoví. Nemusí být tedy výslovně uvedeny přímo v písemném prohlášení, stačí, že písemný projev obsahuje takové údaje, ze kterých za případné pomoci výkladu projevu vůle vyjádřeného v posuzovaném právním jednání (podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z. a § 18 zák. práce) důvod dluhu a jeho výše nepochybně vyplývají [k uvedenému srov. ve vztahu k obdobné právní úpravě obsažené v § 558 předešlého občanského zákoníku (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů účinném do 31. 12. 2013 – dále také jen „obč. zák.“) například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006, sp. zn. 33 Odo 133/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2536/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 5. 2010, sp. zn. 33 Cdo 4492/2008, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2019/2010, a již přímo ve vztahu k účinné právní úpravě obsažené v § 2053 o. z. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněného pod č. 97/2021 Sb. rozh. obč., nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2023, sp. zn. 23 ICdo 60/2022, uveřejněného pod č. 64/2024 Sb. rozh. obč.].
4. Uznání dluhu (písemné prohlášení podle § 2053 o. z., jakož i konkludentní uznání dluhu podle § 2054 o. z., o něž se v posuzovaném případě nejedná) plní – jak bylo uvedeno výše – utvrzovací funkci tím, že zakládá právní domněnku existence dluhu v době uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Důsledkem uznání závazku je tedy přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného. V rovině procesního práva vyvratitelná domněnka nachází svůj odraz v ustanovení § 133 o. s. ř., které určuje, že pokud v řízení nevyšel najevo opak, platí za prokázanou skutečnost, pro kterou je v zákoně stanovena domněnka; pouhá, třebas i závažná pochybnost o tom, zda existuje skutečnost, které svědčí právní domněnka, tedy nestačí k tomu, aby tato skutečnost nebyla považována za prokázanou. Skutečnost, které svědčí vyvratitelná právní domněnka, není předmětem procesního dokazování a nebyla-li v řízení domněnka existence uznaného závazku vyvrácena, soud musí mít podle § 133 o. s. ř. skutečnost za prokázanou (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2000, sp. zn. 29 Cdo 2854/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 633/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 180/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 1160/2003, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 33 Cdo 2206/2010). Uznání dluhu tedy není samostatným zavazovacím důvodem a existuje-li právní důvod plnění, není uznáním dluhu nahrazen (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 4. 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 28 Cdo 344/2012, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2011, sp. zn. 33 Cdo 897/2010).
5. Protože uznání dluhu je právním jednáním, pro které je pod sankcí neplatnosti stanovena písemná forma (§ 582 odst. 1 věta první o. z.), musí být určitost projevu vůle uznat dluh co do důvodu a výše dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán; nestačí, že dlužníku, který jednostranné právní jednání učinil, případně věřiteli, kterému bylo toto právní jednání adresováno, byl jasný jak důvod uznávaného dluhu, tak jeho výše, není-li to poznatelné z textu listiny. Určitost písemného projevu vůle je objektivní kategorií a takový projev vůle by neměl vzbuzovat důvodně pochybnosti o jeho obsahu ani u třetích osob (srov. vedle již uvedených rozhodnutí právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 12. 2. 2002, sp. zn. 33 Odo 507/2001, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2003, sp. zn. 33 Odo 779/2002, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2012, sp. zn. 29 Cdo 4975/2010, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017).
6. Rozhodovací praxe dovolacího soudu za předchozí obdobné právní úpravy obsažené v ustanovení § 558 obč. zák. dospěla rovněž k závěru, že uznává-li dlužník více dluhů, musí nepochybně určit, které jednotlivé dluhy (co do důvodu i výše) uznává. Pouze v takovém případě je splněna podmínka určitosti právního jednání (srov. právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 32 Odo 376/2003).
7. Způsob vymezení důvodu dluhu a jeho výše zákon nestanoví. Nemusí v něm být výslovně uvedeny přímo v písemném prohlášení; stačí, že písemný projev obsahuje takové údaje, ze kterých za případné pomoci výkladu projevu vůle vyjádřeného v posuzovaném právním jednání (podle pravidel vyplývajících z ustanovení § 555 a § 556 o. z.) důvod dluhu a jeho výše nepochybně vyplývají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2021, sen. zn. 29 ICdo 112/2019, uveřejněný pod č. 97/2021 Sb. rozh. obč., a v něm uvedenou prejudikaturu).
8. Z uvedeného vyplývá, že uznání dluhu je v pracovněprávních vztazích právním jednáním (pracovněprávním jednáním), kterým se rozumí projev vůle směřující k právním následkům (vyvolávající právní následky spočívající zejména ve vzniku, změně, udržení nebo zániku práv a povinností), které jsou v právním jednání vyjádřeny nebo které plynou ze zákona (z pracovněprávních předpisů), dobrých mravů, zvyklostí a zavedené praxe stran (srov. § 545 o. z.). Není-li projev vůle sám o sobě jednoznačný, neboť z hlediska způsobu jeho vyjádření nelze dovodit, jaká vůle byla vyjádřena, popřípadě není-li zřejmý obsah projevu vůle, je třeba přistoupit k výkladu (interpretaci) projevu vůle (srov. již uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2019, sp. zn. 21 Cdo 6073/2017).
9. Nejvyšší soud ve své judikatuře již dříve dovodil, že výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017, uveřejněný pod č. 4/2019 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2021, sp. zn. 27 Cdo 3424/2019, nebo rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020, uveřejněný pod č. 37/2021 Sb. rozh. obč.).
10. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu (§ 555 odst. 1 o. z.). Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Pro oblast pracovněprávních vztahů však z § 18 zák. práce vyplývá, že se použije „výklad pro zaměstnance nejpříznivější“ a že se tedy § 557 o. z. v pracovněprávních vztazích nepoužije; výraz, který připouští různý výklad, se proto ve smyslu § 18 zák. práce vyloží (z hlediska obsahu a významu právního jednání v pracovněprávních vztazích) způsobem, který je co nejpříznivější pro zaměstnance. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou zaměstnanec nebo zaměstnavatel (popřípadě jiný subjekt pracovněprávních vztahů) neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného pracovněprávního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017, sp. zn. 21 Cdo 3480/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016).
11. Na rozdíl od právní úpravy v předchozím občanském zákoníku č. 40/1964 Sb., podle níž bylo třeba právní úkony vyjádřené slovy vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem (srov. ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a ve vztahu k níž dovolací soud ve své ustálené judikatuře dovodil, že podmínkou pro přihlédnutí k vůli účastníků je to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, který byl uveřejněn v časopise Právní rozhledy, č. 7/1999, s. 386, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2002, sp. zn. 25 Cdo 1116/2001), právní úprava v zákoně č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinném od 1. 1. 2014, opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 obč. zák.), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob. Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov). Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, nebo odůvodnění již zmíněného rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 684/2020).
12. Při výkladu právního jednání tedy soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího (resp. společný úmysl jednajících stran), a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním) [srov. například odůvodnění již zmíněného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 29 Cdo 61/2017].
13. Řečeno jinak, projevu vůle je nutno přiznat takový význam, který mu zamýšlel dát jednající subjekt; rozhodujícím kritériem je proto úmysl jednajícího, resp. společný úmysl smluvních stran v okamžiku uzavírání smlouvy, byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li o něm vědět, který má přednost před doslovným či objektivním (jazykovým) vyjádřením (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. 26 Cdo 3819/2022).
14. Odvolací soud postupoval v souladu s uvedenými závěry rozhodovací praxe, pokud za situace, kdy v uznání dluhu nebyly uvedeny jednotlivé dlužné částky, které byly předmětem uznání, přistoupil k výkladu tohoto jednostranného právního jednání. S ohledem na údaje obsažené v písemném prohlášení a okolnostem, které předcházely jeho podpisu (žalovaný byl seznámen s listinou obsahující údaje o neoprávněně vyplacených částkách), zjištěným z výpovědí svědků, jež žalobkyně (po poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. poskytnutého odvolacím soudem) navrhla k prokázání skutkového tvrzení, že „žalovaný v době podpisu uznání dluhu a dohody o plnění ze dne 22. 9. 2022 věděl, že uznává konkrétní dílčí dluhy tak, jak byly specifikovány v bodě II žaloby“, učinil závěr, že „žalovaný věděl (musel vědět), co uznává za svůj dluh vůči žalobkyni“.
15. Tento výsledek, k němuž odvolací soud dospěl na základě zjištěného skutkového stavu věci a za užití zákonných interpretačních pravidel při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání, není řešením otázky hmotného práva v intencích § 237 o. s. ř., jež by bylo možné porovnávat s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Od ustálené judikatury by se odvolací soud mohl odchýlit pouze v postupu, jímž k takovému výsledku (k závěru o obsahu právního jednání) dospěl, např. že by nevyužil příslušné výkladové metody či že by jeho úvahy při jejich aplikaci byly zatíženy chybou v logice (srov. například odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 6. 2024, sp. zn. 31 Cdo 881/2024, který byl uveřejněn pod č. 27/2025 Sb. rozh. obč., a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 192/2014, ze dne 28. 4. 2014, sp. zn. 32 Cdo 952/2014, a ze dne 27. 11. 2019, sp. zn. 23 Cdo 563/2019, na která se tam odkazuje). Takový deficit však výklad právního jednání provedený odvolacím soudem – jak vyplývá z výše uvedeného – nevykazuje.
16. Žalovaným předkládaná otázka A proto na základě uvedeného přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
K otázce B
17. Na řešení otázky B rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá, neboť odvolací soud se jejím řešením nezabýval, dospěl-li (stejně jako soud prvního stupně) ke skutkovému závěru, že v řízení nebylo zjištěno, „že by žalovaný k uznání dluhu přistoupil pod tlakem jakékoliv tísně či že by byl na žalovaného činěn jiný nátlak, aby písemně uznal dluh vůči žalobkyni“. Z ustanovení § 237 o. s. ř. přitom jednoznačně vyplývá, že skutečnost, že rozhodnutí odvolacího soudu na předestřené otázce závisí, je nezbytným předpokladem přípustnosti dovolání (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).
18. Prostřednictvím námitek formulovaných k otázce B [že „hodnocení důkazů týkajících se bezprávné výhrůžky trpí právní vadou spočívající v nesprávném právním posouzení standardu, jenž má být na posouzení bezprávné výhrůžky v pracovněprávním kontextu aplikován“, že soud prvního stupně „nevzal v úvahu, že J. měl přímý osobní zájem na tom, aby nátlak popřel, neboť přiznání nátlaku by mohlo založit jeho vlastní odpovědnost“, že odvolací soud „nezkoumal, zda sdělení o možném ukončení pracovního poměru mohlo z objektivního hlediska vyvolat v žalovaném – muži ve věku 74 let, jehož pracovní poměr u žalobkyně trval nepřetržitě 40 let – důvodnou obavu ve smyslu § 587 odst. 1 o. z.“, že „osobní vlastnosti žalovaného (vysoký věk, dlouhodobá závislost na jediném zaměstnavateli, postavení na trhu práce) nebyly při hodnocení vůbec zohledněny“, a že „skutečnost, že osoba opakovaně akceptuje závazek, neprokazuje, že tak učinila svobodně, ale může naopak svědčit o přetrvávajícím nátlaku“] dovolatel nepřípustně prosazuje vlastní, od odvolacího soudu zcela odlišnou verzi skutkového stavu, čímž tak také napadá hodnocení důkazů odvolacím soudem i soudem prvního stupně.
19. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
20. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2004, sp. zn. 29 Odo 268/2003, uveřejněného pod č. 19/2006 Sb. rozh. obč., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
21. Předestírá-li dovolatel vlastní hodnocení důkazů a z těchto důkazů činí jiné skutkové závěry než odvolací soud, napadá tak také hodnocení důkazů soudem. Samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.).
22. Kritika hodnocení svědecké výpovědi J. (zaměstnance žalobkyně) nebere též náležitě v úvahu, že podle ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v obecné rovině platí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1751/97, uveřejněný pod č. 18/1999 v časopise Soudní judikatura), že skutečnost, že svědek je zaměstnancem účastníka řízení, sama o sobě nevede k závěru, že jeho výpověď není pravdivá (věrohodná). Pro závěr o nepravdivosti (nevěrohodnosti), resp. důkazní nezpůsobilosti výpovědi takového svědka musí existovat další relevantní skutkové okolnosti zjištěné v konkrétní projednávané věci, jako kupř. rozpory ve výpovědi svědka, jakož i rozpory mezi výpovědí svědka (jejím obsahem) a jinými provedenými důkazy, rozumová a duševní úroveň svědka, jeho chování při výslechu (přesvědčivost, jistota, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na otázky), jeho osobní (nikoli však obecně postulovaný) vztah k věci nebo k osobám zúčastněným na řízení apod. Teprve celkové posouzení uvedených hledisek pak poskytuje závěr o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených (prokazovaných) skutečností.
23. Dovolací soud současně neshledal, že by zjištění skutkového stavu soudy nižších stupňů vykazovalo při hodnocení důkazů znaky zjevné svévole, kdy z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
24. Ani žalovaným předkládaná otázka B proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nezakládá.
K otázce C
25. Námitky žalovaného formulované k předkládané otázce C [vytýká-li odvolacímu soudu, že „ve vztahu k důkaznímu břemenu pouze konstatoval správnost postupu soudu prvního stupně, aniž by posoudil, zda požadavek na žalovaného, aby specifikoval konkrétní dny výkonu práce po více než dvou letech od rozhodného období, bez přístupu k evidenci zaměstnavatele, je slučitelný se zásadou spravedlivého rozdělení důkazního břemene a se zásadou ochrany zaměstnance jako slabší strany pracovněprávního vztahu“, když žalobkyně „nepředložila evidenci pracovní doby žalovaného, nepředložila evidenci pracovní pohotovosti za rozhodné období, nepředložila knihy jízd (na které se sama odvolávala v žalobě) a nepředložila ani zprávu o auditu za rok 2022“] nejsou dovolacím důvodem (způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř.), ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen tzv. jinou vadu řízení, k níž však dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však – jak vyplývá z výše uvedeného – v nyní projednávané věci naplněn není.
26. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018). Protože tvrzení dovolatele o uvedených procesních pochybeních nezahrnují žádné odvolacím soudem řešené otázky procesního práva, které by splňovaly předpoklady vymezené v § 237 o. s. ř., přípustnost dovolání založit nemohou, i kdyby se odvolací soud vytýkaných pochybení dopustil (srov. shodně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2014, sp. zn. 32 Cdo 14/2014, ze dne 29. 7. 2014, sp. zn. 32 Cdo 842/2014, ze dne 24. 9. 2014, sp. zn. 32 Cdo 1254/2014, a ze dne 15. 9. 2015, sp. zn. 32 Cdo 1145/2015, z recentní judikatury potom rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1525/2020, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2022, sp. zn. 21 Cdo 2741/2021, a ze dne 26. 5. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1116/2022).
27. Žalovaný přitom přehlíží, že důsledkem uznání závazku je přesun důkazní povinnosti (důkazního břemene) z věřitele na dlužníka, na němž tak je, aby prokázal, že závazek nevznikl, zanikl či byl převeden na jiného (blíže srov. shora bod 4). Bylo tedy na něm – chtěl-li prokázat, že ve skutečnosti práci pro žalobkyni vykonal –, aby k tomu označil důkazy, a to i ty, jejichž nepředložení žalobkyni vytýká.
28. Otázka C proto přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá.
29. K námitkám dovolatele o vnitřní rozpornosti (nepřezkoumatelnosti) odůvodnění napadeného rozhodnutí (má-li žalovaný za to, že odvolací soud „na jedné straně konstatoval, že formulace uznání není jednoznačně určitá, na straně druhé však uzavřel, že žalovaný ‚věděl, co uznává‘ – to však není otázka určitosti právního jednání ve smyslu § 553 odst. 1 o. z., nýbrž otázka subjektivního vědomí jednajícího“) Nejvyšší soud pro úplnost dodává, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.). Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a soudu prvního stupně není zjevně nepřezkoumatelné, jak namítá dovolatel, když z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které bylo žalobě vyhověno. K tomu lze dodat, že z ustanovení § 157 odst. 2 o. s. ř. ani z práva na spravedlivý proces nelze dovozovat povinnost soudů vypořádat se s každou jednotlivou námitkou účastníka řízení. Jak opakovaně vysvětlil Ústavní soud, není porušením práva na spravedlivý proces, jestliže obecné soudy nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná (srov. nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2012, sp. zn. III. ÚS 3122/09). Rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně těmto požadavkům vyhovuje.
30. Dovoláním žalovaný napadá rozsudek odvolacího soudu výslovně „v celém jeho rozsahu“. V části, ve které dovolání směřuje proti části výroku I, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II o náhradě nákladů řízení, a v části, ve které dovolání směřuje proti výroku II o náhradě nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
31. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
32. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.