Plný text
21 Cdo 1086/2026-136
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Marka Cigánka a soudců JUDr. Jiřího Doležílka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci zástavního věřitele V. V., zastoupeného Mgr. Michalem Hanšpachem, advokátem se sídlem v Praze, Hybernská č. 1009/24, a zástavní dlužnice SFG holding a. s. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupené Mgr. Adamem Krejčím, advokátem se sídlem v Frýdku-Místku, Zámecké nám. č. 24, o soudní prodej zástavy, vedené u Okresního soudu ve Frýdku-Místku pod sp. zn. 11 C 71/2025, o dovolání zástavního věřitele proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. září 2025, č. j. 15 Co 185/2025-103, opravenému usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. ledna 2026, č. j. 15 Co 185/2025-116, takto:
Usnesení krajského soudu se ve výroku pod písmenem b) mění tak, že usnesení Okresního soudu ve Frýdku-Místku ze dne 23. května 2025, č. j. 11 C 71/2025-57, se potvrzuje.
Odůvodnění:
1. Okresní soud ve Frýdku-Místku usnesením ze dne 23. 5. 2025, č. j. 11 C 71/22025-57, nařídil k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ze smlouvy o peněžité zápůjčce ze dne 16. 4. 2021 ve znění dodatku č. 1 ze dne 22. 4. 2021 a dodatku č. 2 ze dne 20. 7. 2023 ve výši 7 300 000 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 12 % ročně z částky 10 000 000 Kč od 17. 4. 2023 do 28. 11. 2024, se smluvním úrokem ve výši 12 % ročně z částky 7 300 000 Kč od 29. 11. 2024 do zaplacení, se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 10 000 000 Kč od 17. 4. 2024 do 28. 11. 2024 a se smluvním úrokem z prodlení ve výši 0,05 % denně z částky 7 300 000 Kč od 29. 11. 2024 prodej zástavy, a to nemovitých věcí v rozhodnutí specifikovaných (dále jen „předmětné nemovitosti“). Dovodil, že zástavní věřitel splnil všechny podmínky předpokládané § 358 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních (dále i jen „z. ř. s.“), neboť doložil zajištěnou pohledávku, že je pohledávka zajištěna zástavním právem k předmětným nemovitostem zřízeným na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 16. 4. 2021 a že předmětné nemovitosti jsou ve výlučném vlastnictví zástavní dlužnice, a proto návrhu na nařízení soudního prodeje zástavy vyhověl.
2. K odvolání zástavní dlužnice Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 29. 9. 2025, č. j. 15 Co 185/2025-103, opraveným usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2026, č. j. 15 Co 185/2025-116, usnesení soudu prvního stupně výrokem a) potvrdil v části týkající se nařízení soudního prodeje zástavy, a to předmětných nemovitostí, k uspokojení pohledávky zástavního věřitele ve výši 7 300 000 Kč ze smlouvy o zápůjčce ze dne 16. 4. 2021, a výrokem b) ve zbývajícím rozsahu usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se návrh zástavního věřitele na nařízení soudního prodeje zástavy zamítá. Dovodil (ve vztahu k zamítavému výroku), že z čl. I./1.4. zástavní smlouvy jasně vyplývá, že dle vůle stran byly zástavním právem zajištěny jen pohledávky ze smlouvy o zápůjčce vzniklé ke dni 16. 4. 2021, nebo podmíněné a vzniklé nejpozději do 16. 4. 2022, a že zástavní právo bylo omezeno celkovou výší 11 200 000 Kč, kdy tato částka zahrnovala jistinu včetně příslušenství, přičemž tomuto výkladu nasvědčuje i skutečnost, že jistina činila 10 000 000 Kč, proto částka 11 200 000 Kč nemohla být jen jistinou, ale zahrnovala jak jistinu, tak případné příslušenství ze smlouvy o zápůjčce.
3. Proti usnesení odvolacího soudu podal zástavní věřitel dovolání. Namítl, že se odvolací soud při řešení otázky, zda je možné v řízení o nařízení soudního prodeje zástavy vést dokazování týkající se obsahu projevu vůle stran nad rámec skutečností, které mohou být předmětem dokazování (osvědčování) v řízení o nařízení soudního prodeje, odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2016, sp. zn. 21 Cdo 431/2016, ze dne 23. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3355/2022, nebo ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 4979/2015), neboť dle judikatury dovolacího soudu se prostor pro náležitý výklad zástavní smlouvy vytvoří až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, v první fázi není soud oprávněn provádět dokazování ke sporným tvrzením účastníků, odvolací soud však nepřípustně přesáhl rámec skutečností dokazovaných (osvědčovaných) v řízení o návrh na nařízení soudního prodeje zástavy dle § 358 z. ř. s., když vedl dokazování (navíc neúplné) k výkladu vůle účastníků při sjednání čl. I./1.4 zástavní smlouvy, dále uvedl, že zástavní dlužník v odvolání nebrojil proti rozsahu zajištěné pohledávky, že výklad odvolacího soudu navíc neodpovídá provedenému dokazování a skutečné vůli účastníků a že soud dospěl k neúplným a zejména nesprávným hmotněprávním závěrům. Navrhl proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se usnesení soudu prvního stupně potvrzuje.
4. Zástavní dlužnice se k dovolání nevyjádřila.
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
6. Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).
7. Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o. s. ř.).
8. Dovolání je přípustné, neboť odvolací soud se při posuzování podmínek pro nařízení soudního prodeje zástavy odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nejvyšší soud přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání zástavního věřitele je opodstatněné.
9. Judikatura Nejvyššího soudu k problematice rozsahu zjišťovaných skutečností a jejich verifikace v první fází řízení o soudním prodeji zástavy (tedy řízení podle § 353a a násl. z. ř. s.) je stabilně jednotná v následujících závěrech.
10. Řízení o soudním prodeji zástavy se uskutečňuje ve dvou fázích. V první fázi se zástavní věřitel domáhá nařízení soudního prodeje zástavy. Soud v ní zkoumá pouze skutečnosti uvedené v § 358 odst. 1 z. ř. s. a pro nařízení prodeje zástavy stačí jejich osvědčení. Soud nedokazuje a zkoumá pouze to, zda zástavní věřitel doložil zajištěnou pohledávku, zástavní právo k zástavě a kdo je zástavním dlužníkem. Jiné skutečnosti nejsou v této fázi řízení významné. To, že soud v řízení o soudním prodeji zástavy zkoumá pouze skutečnosti uvedené v ustanovení § 358 odst. 1 větě první z. ř. s. a že pro nařízení prodeje zástavy postačuje jen jejich osvědčení, neznamená, že by při soudním prodeji zástavy nemohly být uplatněny jiné (další) skutečnosti nebo že by jejich osvědčení nemohlo být zpochybněno. Nemůže k tomu ovšem důvodně dojít v řízení o soudním prodeji zástavy, ale až ve druhé fázi soudního prodeje zástavy, tedy v rámci řízení o výkon rozhodnutí (exekučního řízení) prodejem zástavy [bude-li návrh na nařízení tohoto výkonu rozhodnutí (exekuce) zástavním věřitelem podán], a to zejména prostřednictvím návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí nebo exekuce (srov. například § 268 odst. 3 o. s. ř. a § 55 exekučního řádu) nebo vylučovací (excindační) žaloby podané po nařízení výkonu rozhodnutí podle ustanovení § 267 o. s. ř.; právem, které nepřipouští výkon rozhodnutí prodejem zástavy, se rozumí jakékoliv právo, v důsledku kterého k prodávané zástavě nevzniklo (nemohlo platně vzniknout) zástavní právo (srov. též právní názor vyjádřený v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1467/2004, uveřejněném pod číslem 37/2005 Sb. rozh. obč., nebo v odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1520/2009, uveřejněném pod číslem 67/2011 Sb. rozh. obč.). Uvedené judikaturní závěry byly aprobovány i nálezovou judikaturou Ústavního sodu (srov. nálezy ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16, bod 20; ze dne 12. 8. 2014, sp. zn. I. ÚS 28/14, body 12 až 15; či ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, část V).
11. Z recentních rozhodnutí lze odkázat na závěry, které učinil Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 4. 2019, sp. zn. 21 Cdo 974/2019, na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2022, sp. zn. 21 Cdo 829/2022, nebo na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2024, sp. zn. 21 Cdo 3915/2023.
12. Judikatura Nejvyššího soudu týkající se výkladu právního jednání je ustálena na následujících závěrech.
13. Právní jednání se posuzuje podle svého obsahu [§ 555 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014 (dále jen „o. z.“)]. Každý projev vůle (výslovný nebo konkludentní) se vykládá podle úmyslu (záměru) jednajícího, jestliže druhá strana takový úmysl (záměr) poznala nebo o něm musela vědět; není-li možné zjistit úmysl (záměr) jednajícího, přisuzuje se jednajícímu v projevu vůle takový úmysl (záměr), jaký by mu zpravidla přikládala (rozumí se v dobré víře a v souladu s dobrými mravy) osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. § 556 odst. 1 o. z.). Kromě úmyslu (záměru) jednajícího (ve zjištěné nebo přisouzené podobě) se při výkladu projevu vůle přihlíží také k „praxi zavedené mezi stranami v právním styku“, k tomu, co projevu vůle předcházelo, a k tomu, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srov. § 556 odst. 2 o. z.). Byl-li při výslovném projevu vůle použit výraz, který sám o sobě připouští různý výklad, a nepodaří-li se výše uvedeným postupem vyjasnit projev vůle, měl by se podle ustanovení § 557 o. z. vyložit „k tíži toho, kdo výrazu použil jako první“. Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno, a pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou jednající neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji; výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2021, sp. zn. 21 Cdo 620/2021, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2021, sp. zn. 21 Cdo 1096/2021, uveřejněný pod č. 43/2022 Sb. rozh. obč.).
14. Právní úprava v nyní platném občanském zákoníku opouští – jak vyplývá i z důvodové zprávy k tomuto zákonu – důraz na formální hledisko projevu, typický pro předchozí občanský zákoník (srov. zejména ustanovení § 35 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013), a klade větší důraz na hledisko skutečné vůle jednajících osob (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2567/2022, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1929/2021). Základním hlediskem pro výklad právního jednání je tedy podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2014 úmysl jednajícího (popřípadě – u vícestranných právních jednání – společný úmysl jednajících stran), byl-li takový úmysl druhé straně (adresátovi projevu vůle) znám, anebo musela-li (musel-li) o něm vědět. Při zjišťování tohoto úmyslu je třeba vycházet z hledisek uvedených v ustanovení § 556 odst. 2 o. z. a přihlédnout též k praxi zavedené mezi stranami v právním styku, k tomu, co právnímu jednání předcházelo, i k tomu, jak strany následně daly najevo, jaký obsah a význam právnímu jednání přikládají. Teprve v případě, že ani za použití uvedených výkladových pravidel nelze zjistit úmysl jednajícího, se uplatní objektivní metoda interpretace a projevu vůle se přisuzuje význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, uveřejněný pod č. 3/2019 v časopise Soudní judikatura, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3269/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1062/2023).
15. Při zjišťování skutečné vůle jednajících nelze též opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně (srov. například rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 826/2013, a ze dne 21. 8. 2018, sp. zn. 32 Cdo 4533/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 3502/2022). Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli, podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti. Ústavní soud pak zdůrazňuje, že řešení, která se příčí požadavku rozumného a spravedlivého uspořádání vztahů, jsou nepřijatelná (srov. nález ze dne 3. 1. 2012, sp. zn. I. ÚS 170/11, uveřejněný pod č. 1/2012 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu).
16. V usnesení ze dne 24. 7. 2025, sp. zn. 27 Cdo 681/2025, Nejvyšší soud shrnul dosavadní závěry k problematice intepretace právního jednání takto:
1) Výkladu podléhá zásadně každé právní jednání, bez ohledu na to, zda se navenek jeví jako jednoznačné (jasné). Je tomu tak již proto, že sám závěr o jednoznačnosti (jasnosti) určitého právního jednání je výsledkem jeho výkladu.
2) Základní (prvotní) pravidlo výkladu adresovaných právních jednání formuluje ustanovení § 556 odst. 1 o. z. Soud nejprve zkoumá (zjišťuje), jaká byla skutečná vůle (úmysl) jednajícího, a to při zohlednění všech v úvahu přicházejících (zjištěných) okolností. Skutečnou vůli (úmysl) jednajícího je přitom třeba posuzovat k okamžiku, kdy projev vůle učinil (kdy se stal perfektním). Ochrana dobré víry adresáta právního jednání pak vyžaduje (a § 556 odst. 1 věta první o. z. tak stanoví výslovně), aby soud právní jednání vyložil jen podle takového úmyslu jednajícího, který byl anebo musel být adresátovi znám. Při zjišťování úmyslu jednajícího tudíž soud přihlíží toliko k těm okolnostem, které mohl vnímat i adresát právního jednání. Jinými slovy, pro výklad právního jednání je určující skutečná vůle (úmysl) jednajícího (která byla anebo musela být známa adresátovi), již je třeba upřednostnit před jejím vnějším projevem (např. objektivním významem užitých slov).
3) Při zjišťování skutečné vůle jednajících nelze též opomenout interpretační předpoklad racionálních aktérů, podle něhož je při odstraňování pochybností o obsahu právního jednání třeba vycházet z předpokladu, že strany jednaly racionálně. Volní projev je třeba vykládat tak, aby nevyústil v nesmyslné (absurdní) závěry o projevené vůli, podle pravidla výkladu ve prospěch efektivnosti. Na ten lze usuzovat zejména z konkrétních okolností a z konkrétních zájmů stran.
4) Teprve tehdy, nelze-li zjistit skutečnou vůli (úmysl) jednajícího, postupuje soud podle pravidla vyjádřeného v § 556 odst. 1 větě druhé o. z. (nelze-li zjistit úmysl jednajícího, přisuzuje se projevu vůle význam, jaký by mu zpravidla přikládala osoba v postavení toho, jemuž je projev vůle určen). Ustanovení § 556 odst. 2 o. z. pak uvádí demonstrativní výčet okolností, k nimž soud při výkladu právního jednání přihlíží.
5) Výklad projevu vůle může směřovat jen k objasnění jeho obsahu, tedy ke zjištění toho, co bylo skutečně projeveno. Pomocí výkladu projevu vůle nelze „nahrazovat“ nebo „doplňovat“ vůli, kterou subjekt občanskoprávního vztahu neměl nebo kterou sice měl, ale neprojevil ji. Výkladem projevu vůle není dovoleno ani měnit smysl jinak jasného právního jednání.
17. Z uvedeného přehledu vyplývá, že pro správnou interpretaci právního jednání je stěžejní zjištění skutečné vůle (úmyslu) jednajících; tvrzení stran v soudním řízení ohledně tohoto úmyslu je však mnohdy odlišné (je tak tato otázka skutkově sporná) a stane se předmětem (mnohdy velmi obtížného) dokazování.
18. Tato situace nastala i v tomto řízení; zástavní věřitel tvrdí určitý výklad smlouvy ze dne 16. 4. 2021, který je v jeho prospěch, tento výklad však zástavní dlužnice odmítá jako nesprávný (tvrdí, že úmysl stran nebyl takový, jak tvrdí zástavní věřitel, a přednáší svoji verzi výkladu sporného ujednání, která je samozřejmě k jejímu prospěchu).
19. Odvolací soud při zjišťování skutečné (společné) vůle smluvců ohledně rozsahu zajištění (které dluhy obligačního dlužníka jsou zajištěny) při sjednávání zástavní smlouvy ze dne 16. 4. 2021 vyšel (pouze) ze skutkových tvrzení účastníků a vlastního textu zástavním smlouvy (tedy neprováděl dokazování), což je procesní postup, který je sice v souladu s judikaturními závěry, vztahujícími se k postupu soudu v první fázi řízení o nařízení soudního prodeje zástavy (srovnej rozhodnutí uvedená pod body 10 a 11 odůvodnění tohoto rozhodnutí), avšak nemůže vést ke správnému zjištění skutečné vůle účastníků (je v rozporu s judikaturními závěry, vztahujícími se k problematice interpretace vícestranného právního jednání – viz body 13 – 16 odůvodnění tohoto rozhodnutí).
20. Odvolací soud měl k dispozici (jak vyplývá z protokolu o jednání ze dne 29. 9. 2025) prohlášení zástavního věřitele a zástavní dlužnice (resp. jejich zástupců) o tom, jak „vnímali ujednání“ (co zamýšleli ujednáním) o „limitaci zajištěného dluhu“ (tedy o obsahu článku I/1.4 zástavní smlouvy ze dne 16. 4. 2021); z tohoto prohlášení se však shodná vůle o obsahu tohoto článku nezjistila, každá ze stran přednesla svoji vlastní, od verze druhé strany odlišnou, představu o rozsahu zajištění.
21. Dále měl odvolací soud k dispozici (ne zcela určité) prohlášení zástavního věřitele, že „… nebylo toto ustanovení (rozuměno článek I./1.4 zástavní smlouvy ze dne 16. 4. 2021) nijak zvlášť komunikováno …“, (neboť nebylo nikterak mezi stranami nejasné); zástavní dlužnice se k tomuto tvrzení nevyjádřila.
22. Nebylo však postaveno na jisto, kdo připravoval text zástavní smlouvy, pouze zástavní věřitel uvedl, že se „… domnívá, že to byl D. (statutární zástupce zástavní dlužnice) …“; zástavní dlužnice se opětovně k této informaci nijak nevyjádřila.
23. Naposledy měl odvolací soud k dispozici pouze listiny osvědčující existenci zastaveného dluhu (smlouva o peněžité zápůjčce ze dne 16. 4. 2021, dodatky ze dne 22. 4. 2021 a 20. 7. 2023, dohoda o způsobu úhrady závazků ze dne 21. 11. 2024); z těchto dokladů však odvolací soud žádné poznatky, vztahující se k výkladu článku I./1.4 zástavní smlouvy ze dne 16. 4. 2024, neučinil. Dále měl k dispozici listiny osvědčující existenci zástavního práva a co je zástavou (zástavní smlouvu ze dne 16. 4. 2024 a výpis z katastru nemovitostí).
24. Za takto nastavené skutkové situace se však odvolací soud nemohl přiklonit k té které verzi výkladu sporného článku zástavní smlouvy, neboť neměl (a ani nemohl mít) dostatečné informace pro posouzení skutečné vůle (záměru) jednajících, tedy mimo jiné praxi zavedenou mezi stranami v právním styku, co projevu vůle předcházelo, jak strany daly následně najevo, jaký obsah a význam projevu vůle přikládají (srovnej již výše uvedený rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5281/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2022, sp. zn. 21 Cdo 3269/2020, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2024, sp. zn. 21 Cdo 1062/2023).
25. V tomto řízení tak bez rozsáhlejšího dokazování nelze posoudit důvodnost námitky výkladu právního jednání (zástavní smlouvy) ve prospěch zástavní dlužnice; jak již bylo uvedeno výše, nic nebrání zástavní dlužnici stejné námitky uplatnit v případném exekučním řízení v rámci návrhu na zastavení exekuce a důvodnost svých námitek v tomto řízení i prokázat (k tomu srovnej i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2026, sp. zn. 21 Cdo 165/2026).
26. Protože usnesení odvolacího soudu není správné a dosavadní výsledky řízení ukazují, že je možné o věci rozhodnout (neboť jinak byly osvědčeny všechny skutečnosti rozhodné pro nařízení soudního prodeje zástavy – viz body 17 – 21 odůvodnění usnesení odvolacího soudu), Nejvyšší soud podle ustanovení § 234d odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil usnesení odvolacího soudu [s výjimkou výroku pod bodem a)] tak, že se potvrzuje usnesení soudu prvního stupně i ve výroku o nařízení soudního prodeje zástavy i ohledně příslušenství zajištěné pohledávky.
27. O povinnosti k náhradě nákladů řízení nebylo rozhodováno s ohledem na závěry vyjádřené v nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2007, sp. zn. II. ÚS 114/06, podle nichž je porušením práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod) a principu rovnosti účastníků řízení (čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), je-li v řízení o soudním prodeji zástavy současně s vyhovujícím výrokem o nařízení prodeje zástavy rozhodnuto i o nákladech řízení. V souladu s požadavkem spravedlnosti naopak je, aby o nákladech řízení bylo v takovém případě rozhodnuto až v rámci vykonávacího řízení, tedy poté, co bude postaveno najisto, zda bylo v řízení o soudním prodeji zástavy rozhodnuto po právu (srov. též nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017, sp. zn. III. ÚS 68/16).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 30. 9. 2026
JUDr. Marek Cigánek předseda senátu