Plný text
21 Cdo 986/2026-644
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jiřího Doležílka a soudců JUDr. Marka Cigánka a Mgr. Miroslava Hromady, Ph.D., v právní věci žalobce Ing. D. P., Ph.D., se sídlem [adresa] IČO [IČO], insolvenčního správce dlužníka Vedepet s. r. o. se sídlem v [adresa] IČO [IČO], zastoupeného JUDr. Petrem Langerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému V. K., zastoupenému Mgr. Jiřím Trávníčkem, advokátem se sídlem v Praze 1 – Starém Městě, Ovocný trh č. 573/12, o 90 915 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 8 C 78/2022, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. října 2025, č. j. 23 Co 21/2025-627, takto:
I. Dovolání žalobce se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
2. Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci; dovolání nelze podat z důvodu vad podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.
3. Dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2025, č. j. 23 Co 21/2025-627, není podle ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné, neboť dovolatel v něm uplatnil jiné dovolací důvody než ten, který je – jako jediný přípustný – uveden v ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., a z jeho námitek nevyplývají žádné rozhodné právní otázky, na jejichž vyřešení by záviselo napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.
4. Otázky, které dovolatel v dovolání označil jako dovolací otázky č. 1 až 7 a které formuloval jako otázky mezí volného hodnocení důkazů podle ustanovení § 132 o. s. ř. a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, nejsou otázkami, na jejichž vyřešení napadený rozsudek odvolacího soudu závisí. Dovolatel je vystavěl na vlastních skutkových tvrzeních a hodnoceních, že rozhodující skutkový závěr odvolacího soudu je založen „prakticky výlučně“ na „pozdější, vnitřně rozporné a účelově změněné“ výpovědi svědka P. N., že výpověď svědka R. H. tvrzení žalovaného naopak vyvrací a že tabulky založené ve spise jsou pouze graficky upravenými výstupy společnosti sunnete s. r. o. Obsahem uvedených otázek je tedy ve skutečnosti nesouhlas dovolatele se skutkovým stavem věci zjištěným odvolacím soudem [zejména s jeho skutkovými závěry, že žalovaný pro dlužníka vedl evidenci závazků i po 2. 8. 2018 („až do roku 2020”), i když nevykonával funkci jeho jednatele, že pro dlužníka vykonával i další činnost (odesílání podepsaných smluv investorům, kontrolování došlých plateb), že v řízení předložené tabulky evidující jednotlivé závazky vypracoval žalovaný a že R. H. po smrti M. V. komunikoval o financování projektů a o plnění závazků vyplývajících z emisí a smluv o zápůjčkách převážně se žalovaným] a s hodnocením důkazů, na jehož základě k němu odvolací soud dospěl.
5. Nejvyšší soud přitom ve své judikatuře opakovaně zdůrazňuje, že správnost skutkového stavu věci zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů nelze v dovolacím řízení probíhajícím podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 důvodně zpochybnit. Dovolací přezkum je totiž ustanovením § 241a odst. 1 o. s. ř. vyhrazen výlučně otázkám právním, a proto ke zpochybnění skutkových zjištění odvolacího soudu nemá dovolatel k dispozici způsobilý dovolací důvod; tím spíše pak skutkové námitky nemohou založit přípustnost dovolání (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2021, sp. zn. 21 Cdo 3088/2020).
6. Kritiku právního posouzení věci odvolacím soudem nelze budovat na jiných skutkových závěrech, než jsou ty, z nichž vycházel odvolací soud v napadeném rozhodnutí (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněného pod č. 4/2014 Sb. rozh. obč.). Při úvaze o tom, zda je právní posouzení věci odvolacím soudem správné, Nejvyšší soud vychází (musí vycházet) ze skutkových závěrů odvolacího soudu, a nikoli z těch skutkových závěrů, které v dovolání na podporu svých právních argumentů nejprve zformuluje sám dovolatel (srov. například odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2006, sp. zn. 29 Odo 1203/2004, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 3829/2011).
7. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř.) pak rovněž nelze (ani v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013) úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (shodně srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, uveřejněné pod č. 108/2011 Sb. rozh. obč., nebo odůvodnění rozsudku velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017, sp. zn. 31 Cdo 3375/2015, uveřejněného pod č. 78/2018 Sb. rozh. obč.). Dovolací soud v projednávané věci neshledal ani extrémní rozpor mezi závěry soudů o skutkovém stavu věci a provedenými důkazy, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení provedených důkazů. V případě uvedeného „extrémního rozporu“ se jedná obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů vyplývajících z ustanovení § 132 a násl. o. s. ř. nikdy dospět (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16). O takovou situaci se však v posuzovaném případě zjevně nejedná.
8. Odvolací soud v projednávané věci dokazování doplnil o úplný výpis z obchodního rejstříku dlužníka, o dohodu o provedení práce ze dne 10. 8. 2018, o výslech svědka R. H. a o tabulky obsahující přehled smluv a evidenci závazků, zopakoval výslech svědka P. N. a v odst. 15 odůvodnění svého rozsudku vyložil, z jakých důvodů považoval výpověď svědka P. N. za věrohodnou a ve kterých dalších důkazech nalézá podporu pro své skutkové závěry. Skutková zjištění odvolacího soudu tak mají oporu v provedeném dokazování a nejsou výsledkem hodnocení důkazů, které by vybočilo z mezí ustanovení § 132 o. s. ř.
9. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka, zda měl být P. N., který vypovídal o okolnostech nastalých v době, kdy byl jednatelem dlužníka, vyslechnut jako svědek, nebo postupem podle ustanovení § 126a o. s. ř., neboť odvolací soud ji nevyřešil v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Podle ustanovení § 126 odst. 4 o. s. ř. může být fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby (členem tohoto orgánu), vyslechnuta v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, jen podle § 131 o. s. ř.; podle ustanovení § 126a odst. 1 o. s. ř. je fyzická osoba, která má vypovídat o okolnostech, týkajících se právnické osoby a nastalých v době, kdy byla jejím statutárním orgánem nebo členem tohoto orgánu, je povinna dostavit se na předvolání k soudu v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba; podle ustanovení § 126a odst. 2 o. s. ř. výslech fyzické osoby uvedené v odstavci 1 se provede podle § 131 odst. 2 věty druhé a § 131 odst. 3 o. s. ř. Uplatnění obou pravidel je tedy vázáno na to, že právnická osoba je účastníkem řízení (k tomu z ustálené judikatury dovolacího soudu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1397/2006, uveřejněný pod č. 1/2008 Sb. rozh. obč., rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2016, sp. zn. 21 Cdo 1862/2015, uveřejněný pod č. 53/2017 Sb. rozh. obč., a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1749/2017, nebo odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2023, sp. zn. 21 Cdo 1060/2021, či rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2026, sp. zn. 29 Cdo 867/2025). V projednávané věci je účastníkem řízení na straně žalující insolvenční správce dlužníka, na nějž prohlášením konkursu na majetek dlužníka přešlo oprávnění nakládat s majetkovou podstatou a vymáhat pohledávky dlužníka a který je osobou oprávněnou k podání žaloby k vymožení nároku dlužníka týkajícího se majetkové podstaty (§ 246 odst. 1 a § 249 odst. 1 insolvenčního zákona; srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2024, sp. zn. 29 Cdo 2373/2023), a nikoli dlužník sám. Předpoklad, na němž je uplatnění ustanovení § 126 odst. 4 a § 126a o. s. ř. založeno, tak v projednávané věci splněn není.
10. Námitky dovolatele, že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadami spočívajícími v tom, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, že se nevypořádal s okolnostmi provázejícími změnu výpovědi svědka P. N. po poučení žalovaného podle ustanovení § 118a o. s. ř. a že postupoval v rozporu s ustanovením § 213 odst. 2 o. s. ř., nejsou samy o sobě dovolacím důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., ale mohly by (kdyby byly důvodné) představovat jen námitky tzv. jiných vad řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž však dovolací soud přihlíží podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Uvedený předpoklad však v projednávané věci – jak bylo uvedeno výše – splněn není. Přípustnost dovolání může založit toliko odvolacím soudem řešená otázka procesního práva, nikoliv „pouhá“ (ať již domnělá nebo skutečná) vada řízení (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 3028/2018).
11. K námitce dovolatele, že odvolací soud neprovedl jím navržené důkazy, dovolací soud nadto uvádí, že v občanském soudním řízení platí zásada, že o tom, které důkazy budou provedeny, rozhoduje soud. Soud není vázán důkazními návrhy účastníků potud, že by byl povinen provést všechny nabízené důkazy; je oprávněn posoudit všechny důkazní návrhy a rozhodnout o tom, které z těchto důkazů provede. O tom, zda soud provede navržený důkaz, nemusí vydat zvláštní rozhodnutí; rozhodne-li se navržený důkaz neprovést, vypořádá se s touto otázkou v odůvodnění svého rozsudku. Nelze proto spatřovat porušení zásad spravedlivého procesu v tom, že soud nevyhoví všem důkazním návrhům účastníka, má-li za to, že byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1544/2009, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2496/2011). V projednávané věci odvolací soud v odst. 16 odůvodnění svého rozsudku uvedl, které důkazy označené v odvolacím řízení (mezi nimi i výplatní pásky za období let 2019 až 2020 včetně rekapitulace mzdových složek) neprovedl a z jakého důvodu tak neučinil; o tzv. opomenuté důkazy se proto nejedná.
12. K dovolatelem namítané nepřezkoumatelnosti rozsudku odvolacího soudu je třeba uvést, že judikatura soudů již dříve dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. například právní názor vyjádřený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněném pod č. 100/2013 Sb. rozh. obč.).
13. Poměřováno těmito závěry odůvodnění rozsudku odvolacího soudu není nepřezkoumatelné, neboť z něj zcela zřetelně a srozumitelně plynou důvody, pro které odvolací soud shledal, že žalovaný prokázal právní důvod, na jehož základě mu byly sporné částky vyplaceny (prokázal, že vykonával pro dlužníka práci, za kterou mu náleží odměna), a je zřejmé, že nebránilo dovolateli v uplatnění jeho práv, jak je ostatně patrné již z obsahu a rozsahu jeho dovolací argumentace.
14. V části, ve které směřuje proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání přípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., podle kterého dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.
15. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
16. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. 10. 2026
JUDr. Jiří Doležílek předseda senátu