Plný text
22 Cdo 1799/2026-437
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Petry Kubáčové a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobce R. S., zastoupeného JUDr. Petrem Holubičkou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovaným 1) A. S. a 2) R. Š., oběma zastoupeným Mgr. Hanou Mikuleckou, advokátkou se sídlem [adresa] o vyklizení nemovitostí, vedené u Okresního soudu v Semilech pod sp. zn. 6 C 167/2024, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2026, č. j. 26 Co 341/2025-410, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Každý z žalovaných je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení 1 663,25 Kč k rukám zástupce žalobce JUDr. Petra Holubičky do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Okresní soud v Semilech (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 8. 8. 2025, č. j. 6 C 167/2024-349, zastavil řízení v části, ve které se žalobce domáhal na žalovaných vyklizení místností č. 1.01 až 1.04, 1.07 až 1.10, 1.12 až 1.21, 1.23, 1.24 a 1.26 nacházejících se v 1. nadzemním podlaží a místností č. 2.38, 2.39, 2.40, 2.41, 2.42 a 2.43 nacházejících se ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. XY stojícím na pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY, jak jsou označeny a zakresleny na stavebních výkresech označených jako Stavební úpravy a změna využití objektu č. p. XY (půdorys přízemí a patra), které jsou nedílnou součástí rozsudku, (výrok I) dále uložil žalovaným povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku vyklidit místnosti č. 1.05, 1.06, 1.11, 1.22 a 1.25 nacházející se v 1. nadzemním podlaží domu č. p. XY stojícího na pozemku p. č. st. XY v katastrálním území XY, jak jsou označeny a zakresleny na stavebních výkresech označených jako Stavební úpravy a změna využití objektu č. p. XY (půdorys přízemí), který je nedílnou součástí rozsudku, (výrok II) a do 3 měsíců od právní moci rozsudku vyklidit místnosti č. 2.13 až 2.24, 2.26 až 2.37 a 2.45 nacházející se ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. XY stojícího na pozemku parc. č. st. XY v katastrálním území XY, jak jsou označeny a zakresleny na stavebních výkresech označených jako Stavební úpravy a změna využití objektu č. p. XY (půdorys patra), který je nedílnou součástí rozsudku (výrok III). Zamítl žalobu v části, ve které se žalobce domáhal na žalovaných vyklizení místností č. 2.01 až 2.12 nacházejících se ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. XY stojícím na pozemku p. č. st. XY v katastrálním území XY, jak jsou označeny a zakresleny na stavebních výkresech označených jako Stavební úpravy a změna využití objektu č. p. XY (půdorys patra), který je nedílnou součástí rozsudku (výrok IV). Výrokem V rozhodl o náhradě nákladů řízení.
2. Krajský soud v Hradci Králové (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobce a žalovaných rozsudkem ze dne 10. 2. 2026, č. j. 26 Co 341/2025-410, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s výjimkou odvoláním nenapadeného výroku I. Výrokem II rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
II. Dovolání a vyjádření k dovolání
3. Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání. Jeho přípustnost opírají o § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) a uplatňují v něm dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Namítají, že se odvolací soud při řešení otázek mimořádného vydržení a dobrých mravů odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, popřípadě že tyto otázky měly být posouzeny jinak. Soudy nižších stupňů podle nich nesprávně posoudily splnění podmínek mimořádného vydržení podle § 1095 ve spojení s § 1091 odst. 2 a § 3066 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“). Tvrdí, že žalovaný 1) vykonával držbu nemovitosti déle než dvacet let, nemovitost spravoval, rekonstruoval, uzavíral nájemní smlouvy, vybíral nájemné a financoval její pořízení i splácení úvěru. Dále namítají nesprávné posouzení otázky nepoctivého úmyslu a poukazují na závěry rozsudku Okresního soudu v Semilech č. j. 4 T 36/2023-673, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové č. j. 10 To 128/2023-722 a rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1843/2000, z nichž podle nich vyplývá, že podmínky mimořádného vydržení byly splněny. Dále namítají nesprávné právní posouzení otázky dobrých mravů. Tvrdí, že žalovaný 1) financoval pořízení a zhodnocení nemovitosti, dlouhodobě ji spravoval, přenechal žalobci k podnikání a že s ohledem na rodinné poměry a zdravotní stav žalovaného 1) měla být námitka rozporu žaloby s dobrými mravy posouzena ve „větším rozsahu“. Nesouhlasí se závěrem soudů, které korektiv dobrých mravů vztáhly pouze na byt užívaný žalovanými, nikoli i na další části nemovitosti. Současně zdůrazňují, že žalovaný 1) fakticky pořídil a financoval nemovitost a žalobce byl pouze formálně veden jako její vlastník. V této souvislosti namítají, že soudy nedostatečně zohlednily provedené důkazy a okolnosti případu. Navrhují, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
4. Žalobce považuje dovolání za nepřípustné a nedůvodné. K námitce mimořádného vydržení namítá, že se soudy otázkou vydržení zabývaly a že z provedeného dokazování vyplývá vědomost žalovaného 1) o vlastnickém právu žalobce. Poukazuje přitom zejména na pokus žalovaného 1) převést předmětnou nemovitost na žalovanou 2) v zastoupení žalobce a odkazuje na rozhodnutí vydaná v souvisejících řízeních. Ve vztahu k námitkám týkajícím se financování nemovitosti a otázky dobrých mravů uvádí, že dovolatelé pouze opakují svou skutkovou verzi případu a zpochybňují skutková zjištění a hodnocení důkazů, z nichž soudy nižších stupňů vycházely. Má za to, že soudy námitku dobrých mravů již zohlednily ve prospěch dovolatelů zamítnutím žaloby ohledně bytu, který užívají. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně je zamítl jako nedůvodné.
III. Přípustnost dovolání
5. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
6. Podle § 241a odst. 1 až 3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
K mimořádnému vydržení
7. Odvolací soud uzavřel, že žalovaný 1) nenabyl vlastnické právo ke sporné nemovitosti na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.
8. Podle § 1095 o. z. uplyne-li doba dvojnásobně dlouhá, než jaké by bylo jinak zapotřebí, vydrží držitel vlastnické právo, i když neprokáže právní důvod, na kterém se jeho držba zakládá. To neplatí, pokud se mu prokáže nepoctivý úmysl.
9. Nejvyšší soud vyložil otázky související s podmínkami mimořádného vydržení v rozsudku ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, [uveřejněném pod č. 15/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní (rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na www.nsoud.cz)]. Na toto rozhodnutí rovněž odkázal v usnesení ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, nebo v usnesení ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022.
10. Ze shora uvedené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se podává, že zákon k mimořádnému vydržení vyžaduje jen uplynutí vydržecí doby a aby nebyl držiteli prokázán „nepoctivý úmysl“.
11. Podmínkou mimořádného vydržení (§ 1095 o. z.) tedy není poctivá držba (§ 992 odst. 1 o. z.), ale nedostatek nepoctivého úmyslu držitele; ten drží věc v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. O nepoctivý úmysl jde, jestliže jednání držitele při nabytí držby nebylo úmyslně poctivé (morální) v obecném smyslu. Důkazní břemeno ohledně nepoctivého úmyslu držitele tíží toho, kdo vydržení popírá. Kritéria uvedená v § 992 odst. 1 o. z., resp. dříve v § 130 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, se tu neuplatní.
12. Při výkladu sousloví „nepoctivý úmysl“ dospěl Nejvyšší soud k závěru, že v nepoctivém úmyslu jedná především ten, který ví, že tím, že se ujal držby, působí jinému bezdůvodně újmu. Kvalifikace držby „nikoliv v nepoctivém úmyslu“ vychází z hodnocení poctivosti či nepoctivosti v obecném smyslu. K naplnění takové držby postačí „držba v přesvědčení, že se jí nepůsobí nikomu újma“; jde zde o kritérium obdobné dobré víře „v nejméně přísném pojetí“.
13. Nepoctivým ve smyslu § 1095 o. z. je zpravidla úmyslné jednání naplňující znaky nepravé držby, tedy pokud se držitel úmyslně „vetřel v držbu svémocně nebo že se v ni vloudil potajmu nebo lstí, anebo usiluje proměnit v trvalé právo to, co mu bylo povoleno jen výprosou“ (§ 993 o. z.). Hodnocení poctivosti úmyslu držitele je vždy individuální; žalující vlastník vyloučí mimořádné vydržení, pokud prokáže, že jednání držitele při nabytí držby bylo úmyslně nepoctivé (nemorální) v obecném smyslu. Posouzení této otázky je především na úvaze soudů nižších stupňů, která musí být řádně odůvodněna a nesmí být zjevně nepřiměřená. Dovolací soud pak zpochybní úvahy soudů nižších stupňů jen v případě, že jsou zjevně nepřiměřené či nejsou řádně odůvodněny (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1102/2022, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2023, sp. zn. 22 Cdo 1796/2022).
14. V posuzované věci nepovažuje dovolací soud za zjevně nepřiměřenou úvahu odvolacího soudu, že žalovaný 1) nenabyl vlastnické právo ke sporné nemovitosti na základě mimořádného vydržení ve smyslu § 1095 o. z.
15. Je nutné především zohlednit, že žalovaný 1) si byl s ohledem na obsah kupní smlouvy ze dne 17. 4. 2003, vědom, že nabývací titul ke sporné nemovitosti nesvědčí jemu, nýbrž žalobci. Stejná skutečnost vyplývá i ze zápisu v katastru nemovitostí, úvěrových smluv i zmocnění ze dne 7. 9. 2010. Odvolací soud proto vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný 1) od počátku věděl, že vlastníkem sporné nemovitosti je žalobce. Na uvedeném závěru nemohou nic změnit ani tvrzené investice do nemovitosti či dlouhodobé užívání nemovitosti žalovaným 1).
16. Z uvedeného se podává, že žalovaný 1) nebyl držitelem sporné nemovitosti nikoliv v nepoctivém úmyslu ve smyslu § 1095 o. z., neboť si od počátku byl vědom, že vlastníkem nemovitosti je žalobce. Jinak řečeno, žalovaný 1) si byl při uchopení faktické moci nad nemovitostí vědom, že se ujímá užívání a správy cizí věci. Za těchto okolností nemohl být držitelem v přesvědčení, že jeho držba nepůsobí nikomu újmu. Žalovaný 1) tak nebyl od počátku držitelem nikoliv v nepoctivém úmyslu, a proto nemohl nabýt vlastnické právo ke sporné nemovitosti mimořádným vydržením podle § 1095 o. z. (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3387/2021, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2903/2024).
17. Rozhodnutí odvolacího soudu je tak v této části založeno na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
18. Dovolání žalovaných proto není v této části podle § 237 o. s. ř. přípustné.
K dobrým mravům
19. Žalovaný 1) dále namítá, že žaloba na vyklizení je proti dobrým mravům a „odvolací soud, potažmo i soud prvního stupně, zcela nedostatečně a nesprávně právně zhodnotily námitku dobrých mravů, když tuto vztáhly pouze na byt‘ a nikoli na celou část nemovitosti drženou žalovaným č. 1“. V souvislosti s touto námitkou však neformuluje žádnou právní otázku ani neuvádí, který z předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. považuje za naplněný.
20. Může-li být dovolání v posuzované věci přípustné jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace § 237 o. s. ř. či jeho části (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSČR 55/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013).
21. Pouhá polemika dovolatele s právním posouzením otázky hmotného či procesního práva, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, s tím, že tato právní otázka má být posouzena jinak, nepředstavuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř. Pokud má být totiž dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného či procesního práva a tato dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, musí být z dovolání patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva jde a od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatele) dovolací soud odchýlit (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4346/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3945/2018).
22. Žalovaný 1) v této části dovolání pouze polemizuje s právním posouzením provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení by mělo být jiné [a to takové, že námitku dobrých mravů měl odvolací soud zohlednit i k požadavku na vyklizení ostatních částí nemovitosti užívaných žalovaným 1)].
23. Tato formulace předpokladu přípustnosti dovolání však významově neodpovídá (ve smyslu § 237 o. s. ř.) požadavku, aby dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka byla (dovolacím soudem) posouzena jinak (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Poslední ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání zakotvených v uvedeném ustanovení, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl dovolací soud odklonit (posoudit tuto otázku „jinak“), a nikoli na případ – jak se mylně domnívá žalovaný 1), že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou odvolacím soudem (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013).
24. Z uvedeného se podává, že pokud žalovaní pouze polemizují s právním posouzením věci provedeným odvolacím soudem s tím, že toto právní posouzení má být jiné, nevymezují řádně ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř., v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Jinými slovy takovou námitkou žalovaných nemůže být naplněn žádný z předpokladů přípustnosti dovolání uvedený v § 237 o. s. ř.
25. Dovolání žalovaných v části směřující proti výrokům o nákladech řízení není podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. přípustné.
IV. Závěr
26. S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud dovolání žalovaných podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
27. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalovaní povinnost uloženou jim tímto usnesením, může se žalobce domáhat nařízení výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 29. 9. 2026
Mgr. David Havlík předseda senátu