Plný text
22 Cdo 2071/2026-1158
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a soudců Mgr. Davida Havlíka a JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., ve věci žalobkyně D. M., zastoupené Mgr. Eliškou Čmelákovou, advokátkou se sídlem ve [adresa] proti žalovanému Z. M., zastoupenému Mgr. Miroslavem Michajlovičem, advokátem se sídlem [adresa] o vypořádání společného jmění manželů, vedené u Okresního soudu v Kroměříži pod sp. zn. 6 C 50/2021, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 4. 2026, č. j. 59 Co 248/2025-1124, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočky ve Zlíně ze dne 8. 4. 2026, č. j. 59 Co 248/2025-1124, se zamítá.
III. Žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 15 750 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Kroměříži (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 25. 6. 2025, č. j. 6 C 50/2021-1068, ze zaniklého společného jmění manželů (dále také jen „SJM“) přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně nemovité věci specifikované pod bodem 1) výroku I, movité věci specifikované pod bodem 2) výroku I, závazek vůči Raiffeisen stavební spořitelně a.s. specifikovaný pod bodem 3) výroku I a závazek vůči V. R. specifikovaný pod bodem 4) výroku I. Dále ze zaniklého společného jmění manželů přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného práva a povinnosti ze smlouvy se společností Autoleasing, a. s., blíže specifikované ve výroku II a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalovanému na vyrovnání podílu na SJM vypořádací podíl ve výši 3 354 770 Kč ve lhůtách blíže specifikovaných ve výroku III. Nakonec rozhodl o nákladech řízení (výroky IV–VI).
2. K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 8. 4. 2026, č. j. 59 Co 248/2025-1124, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že ze zaniklého SJM přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně předmětné movité věci a dluh vůči V. R., do výlučného vlastnictví žalovaného práva a povinnosti ze smlouvy se společností Autoleasing, a. s. a oběma účastníkům rovným dílem dluh vůči Raiffeisen stavební spořitelně a.s. Dále nařídil prodej předmětných nemovitých věcí s tím, že výtěžek prodeje bude rozdělen mezi účastníky rovným dílem, a uložil žalovanému zaplatit žalobkyni na vypořádání jejího podílu na SJM částku 827 763 Kč, a to do 6 měsíců od právní moci rozsudku (výrok I). Poté rozhodl o nákladech řízení (výroky II–IV).
3. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání. Odvolací soud se podle ní měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně jí vymezené otázky mají být posouzeny jinak. 1) Brání valorizace vnosu podle § 742 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, (dále jen „o. z.“) sama o sobě tomu, aby soud při vypořádání SJM použil disparitu podílů jako korektiv spravedlivého uspořádání poměrů? Dovolatelka uvedla, že odvolací soud neučinil úvahu, zda souhrn relevantních okolností, tj. zejména mimořádný rozsah vnosů žalobkyně, jejich zásadní význam pro realizaci a dokončení stavby rodinného domu, skutečnost, že hodnota hlavní majetkové položky společného jmění po zániku společného jmění dále rostla, postavení žalobkyně při financování chodu rodiny v době, kdy žalovaný byl po několik let rozhodného období bez příjmů, a celkové spravedlivé uspořádání poměrů mezi účastníky neodůvodňuje odchylku od parity. 2) Může soud při určení výše vnosů vycházet pouze z poměru výlučných a společných prostředků na jednom bankovním účtu, aniž vyhodnotí časovou posloupnost připsání a čerpání prostředků, jejich původ, výši konkrétních plateb a tvrzený mechanismus financování stavby a chodu domácnosti? 3) Lze podle § 136 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, (dále jen „o. s. ř.“) nahradit zjištění skutečného zdroje financování abstraktní matematickou úvahou bez dostatečně individualizovaného odůvodnění? K těmto dvěma otázkám namítla, že zatímco společné prostředky průběžně přicházely a odcházely na běžné potřeby rodiny, po připsání výlučných prostředků žalobkyně následovaly ve značném rozsahu stavební výdaje. Argumentovala, že odvolací soud nahradil konkrétní individuální posouzení pouhou matematickou konstrukcí a že § 136 o. s. ř. neumožňuje rezignovat na právní vyhodnocení konkrétního tvrzeného mechanismu financování a nahradit jej automatizovaným poměrovým pravidlem, které samo o sobě z provedených důkazů neplyne. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, in eventum aby napadené rozhodnutí změnil. Navrhla také odklad vykonatelnosti napadeného rozsudku.
4. Žalovaný ve vyjádření k dovolání žalobkyně uvedl, že ve skutečnosti představuje polemiku se skutkovými zjištěními a hodnocením důkazů odvolacím soudem, kterou nelze v dovolacím řízení úspěšně uplatnit. Odvolací soud předem paušálně nevyloučil disparitu, ale zabýval se jak zásluhovostí žalobkyně, tak skutečností, že valorizace vnosů je ze zákona možná pouze za období do zániku SJM. Rozhodl v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. K druhé otázce uvedl, že odvolací soud tam, kde bylo možné konkrétní platbu přiřadit k výlučným zdrojům žalobkyně, přiznal žalobkyni vnos v plné výši. Pouze tam, kde to možné nebylo, přistoupil k poměrné úvaze. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně odmítl, popř. zamítl, a aby žalovanému přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.
5. Dovolání není přípustné.
6. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
7. Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.
8. Dovolací soud úvodem uvádí, že již samotné vymezení přípustnosti dovolání není důsledné; žalobkyně jednak vytýká odvolacímu soudu odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, současně však uvádí, že jí vymezené rozhodné právní otázky mají být posouzeny jinak. Oba důvody přípustnosti vedle sebe však obstát nemohou. Druhý z nich vychází z toho, že rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je ustálená, ale dovolatelka se domáhá jejího přehodnocení, první z důvodů vychází z toho, že dovolatelka současně tyto závěry respektuje, ale odvolacímu soudu vytýká, že se od nich odchýlil.
9. Dovolatelka předložila k posouzení otázku, zda valorizace vnosu podle § 742 odst. 2 o. z. sama o sobě brání tomu, aby soud při vypořádání SJM použil disparitu podílů jako korektiv spravedlivého uspořádání poměrů.
10. Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, jelikož se na jejím řešení napadené rozhodnutí nezakládá. Je tomu tak proto, že odvolací soud neučinil závěr o tom, že by valorizace vnosu sama o sobě bránila možnosti rozhodnutí o disparitě podílů bývalých manželů na vypořádávaném SJM. Naopak v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu přezkoumal žalobkyní navrhované důvody pro disparitu, avšak neshledal jejich důvodnost. K tomu dovolací soud pro úplnost uvádí následující.
11. Podle § 742 odst. 1 o. z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: a) podíly obou manželů na vypořádávaném jmění jsou stejné, b) každý z manželů nahradí to, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho výhradní majetek, c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek, d) přihlédne se k potřebám nezaopatřených dětí, e) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů staral o rodinu, zejména jak pečoval o děti a o rodinnou domácnost, f) přihlédne se k tomu, jak se každý z manželů zasloužil o nabytí a udržení majetkových hodnot náležejících do společného jmění, g) přihlédne se k tomu, že se jeden z manželů dopustil vůči druhému domácího násilí nebo činu povahy úmyslného trestného činu, zejména k jeho povaze, závažnosti, době trvání a okolnostem spáchání.
12. Podle § 742 odst. 2 o. z. hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.
13. Soudní odklon od principu rovnosti podílů (tzv. disparita podílů) je postupem, jenž musí být opodstatněn konkrétními okolnostmi [srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 11. 2008, sp. zn. 22 Cdo 3174/2007, (dostupné, stejně jako další níže citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, na www.nsoud.cz)]. V případě principu zásluhovosti vychází judikatura z teze, že odklon od rovnosti podílů manželů je namístě jenom za situace, kdy zvýšené úsilí jednoho z manželů zajistilo nabytí a udržení majetku značné hodnoty (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 22 Cdo 1781/2004).
14. Pokud jeden z manželů pečuje řádně o společnou domácnost, přichází disparita podílů do úvahy jen v případě mimořádných zásluh o nabytí společného majetku ze strany druhého manžela. Jestliže však druhému z manželů nelze vytýkat nedostatek péče o rodinu – a v mezích jeho možností – o společný majetek, je rozhodnutí o disparitě naprosto výjimečné a musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu. Jinak je tomu ovšem v případě, kdy jeden z manželů své povinnosti týkající se rodiny a společného majetku bez důvodu přijatelného z hlediska dobrých mravů zanedbával; pak je namístě rozhodnout o disparitě podílů (srovnej rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2012, sp. zn. 22 Cdo 1096/2011, ze dne 11. 12. 2012, sp. zn. 22 Cdo 3000/2011, či ze dne 22. 1. 2013, sp. zn. 22 Cdo 3976/2011).
15. Ustálená rozhodovací praxe dovolací soudu taktéž soustavně dovozuje, že úvahami o disparitě podílů založenými na principu zásluhovosti nelze „dohánět“ nemožnost přihlížet k vnosům (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1869/2022, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1869/2022, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2025, sp. zn. 22 Cdo 2017/2025).
16. V nyní projednávané věci odvolací soud (viz bod 34 až 36, popř. i 43 napadeného rozsudku) dospěl ve shodě se soudem prvního stupně k závěru, že podíly účastníků na vypořádávaném jmění jsou stejné a nejsou dány důvody pro založení disparity. K zásluhovosti uvedl, že ze skutkových tvrzení žalobkyně nevyplývá, že by zásluha na nabytí společných věcí do SJM byla podstatně vyšší. Žalobkyně sice výstavbu rodinného domu částečně financovala jak ze svých výlučných prostředků, tak z příjmů z podnikání, nicméně žalovaný se na výstavbě domu podílel svou prací. Okolnost, že žalobkyně vynakládala na stavbu rodinného domu výlučné finanční prostředky, je dostatečně zohledněna již tím, že takto vynaložené prostředky uplatnila jako vnosy ve smyslu § 742 odst. 1 písm. c) o. z. O nabytí majetku značné hodnoty zvýšeným úsilím žalobkyně tak dle odvolacího soudu nemůže být řeč. Dále nepřisvědčil ani námitce žalobkyně o nespravedlnosti toho, že valorizace vnosů probíhá pouze do zániku SJM. Tato domnělá nespravedlnost nemůže být zhojena založením disparity podílů, neboť by tím bylo obcházeno zcela jednoznačně formulované zákonné ustanovení. Ani v této údajné nespravedlnosti proto odvolací soud nespatřoval důvod pro založení disparity podílů.
17. S tímto právním posouzením se dovolací soud ztotožňuje; žádný z důvodů uváděných dovolatelkou není důvodem pro disparitu podílů na vypořádávaném SJM.
18. O zásluhovosti nelze uvažovat v případě, kdy ani nebylo tvrzeno, že by snad žalovaný zanedbával péči o rodinu. Právě naopak bylo zjištěno, že se žalovaný na výstavbě rodinného domu podílel vlastní prací. Žádné mimořádné okolnosti, které by v takovém případě odůvodňovaly disparitu, přítomny nejsou. Možnosti valorizace vnosu jsou pak ze zákona omezeny dnem zániku SJM, přičemž dovolací soud souhlasí s tím právním závěrem odvolacího soudu, že rozhodnutí o disparitě by toto zákonné omezení bez zjevného hodnotového opodstatnění obcházelo.
19. Dovolatelka namítá rozpor s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2026, sp. zn. 22 Cdo 2097/2025, potažmo s plenárním nálezem Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24; s žádným s těchto rozhodnutí však z pohledu tohoto dovolacího řízení nemohou být závěry odvolacího soudu v rozporu již proto, že uvedená rozhodnutí naznačila možné postupy při určení tzv. valorizačního mechanismu či vzorce, který nemusí zcela odpovídat jazykovému výkladu § 742 odst. 2 o. z. Tento přístup aktuálně vysvětlil podrobně Nejvyšší soud v usnesení ze dne 25. 8. 2026, sp. zn. 22 Cdo 2698/2025, kde mimo jiné uvedl, že „relevantní není námitka žalovaného, že není možné zohlednit vnosy v rámci disparity podílů, a to právě proto, že k promítnutí vnosů do vypořádání společného jmění manželů slouží zákonný nárok na vypořádání takového vnosu (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1486/2019 nebo sp. zn. 22 Cdo 1821/2004). V posuzované věci však odvolací soud nezohlednil skutečnosti představující vnos žalovaného prostřednictvím institutu disparity podílů, nýbrž žalovaným uplatněný vnos vypořádal s ohledem na skutkové okolnosti projednávané věci v nižší výši, než by odpovídalo mechanickému výpočtu podle § 742 odst. 2 o. z., tedy zjednodušeně řečeno ´disparitně´“.
20. O tento problém však v dané věci nejde, protože odvolací soud naopak provedl valorizaci u prokázaných vnosů právě postupem vyplývajícím z jazykového výkladu § 742 odst. 2 o. z., tj. pro žalobkyni nejvýhodnějším. Proti takovému postupu se pak žalobkyně v dovolání logicky nevymezuje. Žalobkyní uváděná rozhodnutí pak řeší naopak problematiku tzv. valorizace vnosů způsobem, který by byl pro žalobkyni nepříznivým, protože by hodnotu valorizovaného vnosu snižoval.
21. Dovolací soud také podotýká, že oba žalobkyní tvrzené důvody pro disparitu podílů mají svůj základ v nespokojenosti žalobkyně s řešením jiných aspektů vypořádání SJM, a sice jednak rozsahu vnosů žalobkyně do SJM, k němuž odvolací soud při vypořádání přihlížel, jednak valorizace vnosů toliko ke dni zániku SJM, nikoli ke dni jeho vypořádání. Vypořádání vnosů považuje dovolatelka za nespravedlivé, a právě zjevně z tohoto důvodu požaduje disparitu. Dovolací soud však zdůrazňuje, že úvahami o disparitě podílů nelze „dohánět“ nemožnost přihlížet k vnosům (zde z důvodu toho, že se žalobkyni nepodařilo vnosy v tvrzené výši v řízení prokázat), či k jejich další valorizaci po zániku SJM, kterou zákon nepřipouští. Dovolatelka uvedenou otázku disparity záměrně prezentuje tak, že ji odvolací soud vyloučil právě a jenom s odkazem na zákonnou konstrukci § 742 odst. 2 o. z., tak tomu však není. Odvolací soud úpravu § 742 odst. 2 o. z. zahrnul do svých celkových úvah o disparitě podílů a jenom zdůraznil, že zákonnou konstrukci časového uzavření valorizace ke dni zániku SJM, nelze automaticky „dohánět“ disparitní úvahou, která by fakticky představovala valorizaci vnosů časově zasazenou až ke dni rozhodování soudu. Aniž by se dovolací soud pouštěl na tomto místě do podrobných úvah ohledně úmyslu zákonodárce vyjádřeného v § 742 odst. 2 o. z., považuje nicméně za vhodné alespoň doplnit, že časová konstrukce úvahy vážící rozhodný stav valorizace vnosu ke dni zániku SJM zjevně odráží základní hodnotové a myšlenkové východisko, podle kterého je namístě, aby se zvýšení hodnoty vnosu promítlo do vypořádání za období, kdy manželství a SJM trvalo s předpokladem plnění jeho funkcí. Nikoliv pak však již za období po zániku manželství a SJM, kdy osobní soužití bývá ukončeno a majetkové společenství směřuje k vypořádání. Ostatně, ani poukaz dovolatelky na obecnou spravedlnost tady není přiléhavý, jestliže část vnosů byla z její strany realizována v době, kdy tehdy účinný občanský zákoník žádné ustanovení o valorizaci neměl vůbec a část v době, kdy nabyl účinnosti zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, který § 742 odst. 2 o. z. jazykově formuloval zcela jednoznačně a nijak nenaznačoval, že by měla praxe směřovat k odlišnému přístupu co do vymezení časového rámce valorizace.
22. Dovolatelka dále předložila otázky, zda může soud při určení výše vnosů vycházet pouze z poměru výlučných a společných prostředků na jednom bankovním účtu, aniž vyhodnotí časovou posloupnost připsání a čerpání prostředků, jejich původ, výši konkrétních plateb a tvrzený mechanismus financování stavby a chodu domácnosti, a zda lze podle § 136 o. s. ř. nahradit zjištění skutečného zdroje financování abstraktní matematickou úvahou bez dostatečně individualizovaného odůvodnění.
23. Ani tyto otázky nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, neboť ani na jejich řešení se napadené rozhodnutí nezakládá. Odvolací soud při zjišťování rozsahu vnosů žalobkyně z jejího výlučného jmění do společného jmění manželů nepostupoval mechanicky toliko s ohledem na poměr výlučných a společných prostředků na jednom bankovním účtu, ale k poměrové úvaze se uchýlil až v případech, v nichž na základě provedeného dokazování nebylo možné zjistit, jaké náklady vynaložené na stavbu rodinného domu byly hrazeny právě z výlučných prostředků žalobkyně a které naopak ze společných prostředků. V případech, kdy náklady prokazatelně byly uhrazeny z výlučných prostředků žalobkyně, poměrovou úvahu nepoužil. Odvolací soud v žádném případě nerezignoval na zjištění původu finančních prostředků, z nichž byla stavba rodinného domu financována. Byť odvolací soud výslovně odkázal na § 136 o. s. ř., spíše v rámci volného hodnocení důkazů, s ohledem na individuální poměry dané věci, rozhodl, v jaké části byly výdaje na stavbu rodinného domu financovány z výlučných prostředků žalobkyně. I když se v této souvislosti snaží žalobkyně formulovat své výhrady jako právní, je dovolacímu soudu zřejmé, že prioritně nesouhlasí se skutkovými zjištěními a hodnocením dokazování při úvaze, z jakých prostředků byly jednotlivé výdaje v soužití účastníků hrazeny.
24. Pro úplnost pak dovolací soud uvádí, že určení výše vnosu z výlučného majetku jednoho z manželů do SJM v případě, kdy se na jednom bankovním účtu v pravidelném a dlouhodobém oběhu připisují jak výlučné prostředky jednoho z manželů, tak společné prostředky a následně jsou z něj hrazeny jak běžné potřeby rodiny, tak investice do rodinného domu bez výslovné dohody manželů o tom, z čeho (z jakých prostředků) jsou jednotlivé platby prováděny, je v praxi typově složitý spor. Na straně jedné není důvodu, aby nebylo možné rozlišovat mezi výlučnými prostředky a prostředky náležejícími do SJM, byť jsou uloženy na jednom bankovním účtu (blíže srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021), avšak na stranu druhou ze sporu o vypořádání majetkového společenství manželů nelze činit vyúčtovací spor (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2619/2009, či ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 615/2024). S důrazem na individualitu každého takového sporu, v nyní souzené věci odvolacímu soudu nelze vytýkat nesprávnost jím provedených úvah. Odvolací soud tam, kde bylo možné na základě provedeného dokazování určit, že konkrétní investice do rodinného domu v SJM byla provedena z výlučných prostředků žalobkyně, počítal s vnosem žalobkyně do SJM v celé výši dané investice. Ve zbytku však v rámci volného hodnocení důkazů udělal skutkový závěr o tom, že investice do rodinného domu byly hrazeny jak z výlučných prostředků žalobkyně, tak z prostředků SJM. Tato úvaha bezesporu odráží skutečnost, že výslovná dohoda manželů o financování investic absentovala (resp. Nebyla ani tvrzena) a rodinný dům byl součástí SJM, pročež ať už hrazení běžných potřeb rodiny, tak i investice do rodinného domu směřovaly k financování společného života. Takový postup odvolacího soudu zcela jistě není rezignací a jeho rozhodnutí nelze považovat za nedostatečně odůvodněné.
25. V širších souvislostech v tomto ohledu dovolací soud uvádí, že jde o nakládání s majetkem týkajícím se společného jmění manželů. Pro takové nakládání platí primárně dohoda manželů. Dovolací soud nicméně připomíná obecnou životní zkušenost, že pokud vztahy mezi manžely fungují, takové dohody o nakládání s majetkem v SJM mají faktický či konkludentní základ bez konkrétní podoby o tom, jaké platby budou odcházet na konkrétní jednotlivé výdaje. To je navíc umocněno v případě, kdy na účet přicházejí pravidelně příjmy manželů tvořící základ SJM a z tohoto účtu jsou také čerpány zdroje pro úhradu běžných i mimořádných potřeb. Jak je zřejmé z velmi podrobné skutkové části rozhodnutí odvolacího soudu (a také samozřejmě i soudu prvního stupně), v daném případě jak z hlediska příjmů, tak i výdajů na běžné rodinné záležitosti, i na stavbu rodinného domu, nešlo o vynaložení jednorázové částky jednoznačně identifikovatelné např. úhradou za celou cenu díla (kdyby docházelo k uzavření smlouvy o dílo), ale o opakované platby na jednotlivé dílčí činnosti při budování stavby a každodenního fungování rodiny.
26. Jestliže ani účastníci sami nejsou schopni identifikovat přesný účel plateb a zdrojů na ně, ačkoliv je z dokazování zřejmé, že tyto platby a úhrady probíhaly, musí soud s přihlédnutím k individuálním okolnostem případu a v rámci hodnocení dokazování vysvětlit základní myšlenkovou úvahu, kterou se v dané věci ubíral, a musí ji také odůvodnit. Zákonná úprava neobsahuje žádná hlediska či kritéria, která by měl soud v takovém případě zohledňovat nebo upřednostňovat, a to při vědomí toho, že vzhledem k nejrůznějším životním situacím, různosti jednotlivých manželů, způsobů jejich hospodaření či nastavení tzv. sociálního a hospodářského modelu rodiny nelze nalézt obecně a vždy použitelný postup.
27. Pro účely dané věci je nicméně rozhodné to, že pokud se žalobkyně domáhala vypořádání vnosů z výlučného majetku do majetku společného, bylo na ní důkazní břemeno, aby prokázala, že k takovému přesunu majetku došlo. To je otázkou hodnocení dokazování, na které odvolací soud – jak mu podsouvá dovolatelka – nerezignoval, ale v rámci daného sporu posuzoval z hlediska konkrétních okolností. Nelze-li v rámci hodnocení dokazování soudu nic vytknout, nelze ani polemizovat s jeho skutkovými zjištěními. Žalobkyně především v dovolání namítá, že odvolací soud měl vzít v potaz souslednost příchozích a odchozích plateb, jejich časovou a věcnou provázanost s východiskem, že primárně byly z příchozích plateb tvořících součást SJM hrazeny běžné výdaje rodiny, se základní výhradou, že tím způsobem vůbec nepostupoval a rezignoval na něj.
28. Tak tomu však není. Odvolací soud své závěry velmi podrobně odůvodnil (viz sumarizující bod 27 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu a jemu předcházející popis skutkových zjištění) a vyšel především z toho, že konkrétní model použití finančních prostředků neměli účastníci jasně dohodnut. Obecně platí, že výchozí modely pro nakládání s majetkem týkajícím se SJM mohou být různé. Mohou se odvíjet od výslovné dohody manželů co do nakládání se společným majetkem, východiskem může být úvaha, že na společný majetek jsou primárně použity společné peníze, úvaha, že na běžné potřeby se přednostně používají společné prostředky a nikoliv výlučné, ale lze si představit i úvahy jiné. Odvolací soud vyšel z toho, že v rámci hodnocení dokazování bylo prokázáno, že částky vynaložené žalobkyní na zakoupení tepelného čerpadla a na úhradu společného dluhu účastníků měly základ ve výlučných prostředcích žalobkyně a v plném rozsahu je jako vnosy žalobkyně vypořádal. Tam, kde takový závěr nebylo možné na základě hodnocení dokazování učinit, vyšel z východiska, že na účet dlouhodobě přicházely prostředky tvořící jak součást SJM, tak i výlučné prostředky žalobkyně a účet sloužil k úhradě nikoliv určitého druhu výdajů, ale pro úhradu výdajů prakticky veškerých. Jestliže se odvolacímu soudu za této situace nepodařilo v úplnosti dohledat konkrétní majetkový zdroj jednotlivých plateb, vzal za základ své úvahy poměr výlučných prostředků žalobkyně ke společným prostředkům na účtu žalobkyně za jednotlivé roky. Této úvaze lze v poměrech konkrétního případu jen obtížně vytknout zjevnou nesprávnost, jestliže je nepochybně jednou z možností, které odvolací soud mohl zvažovat a které přicházely do úvahy, byť by nepochybně bylo možno uvažovat i o mechanismech dalších (viz shora). Dovolatelka také odvolacímu soudu obecně nevytýká, že by takovou úvahu učinit nemohl (koneckonců mohla by být i obsahem dohody manželů o nakládání se součástmi SJM), ale vytýká mu, že ji v daném případě udělat neměl právě proto, že v rámci hodnocení dokazování měl dospět k závěru, že úhrada plateb na stavbu rodinného domu účastníků byla prováděna z výlučných prostředků žalobkyně. Tím ovšem z pohledu konstrukce dovolání zjevně směřuje nepřípustně do oblasti skutkových zjištění a hodnocení dokazování.
29. Jelikož dovolání žalobkyně není přípustné, Nejvyšší soud je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
30. Vzhledem k tomu, že dovolání nebylo shledáno přípustným, zamítl dovolací soud pro nedůvodnost návrh žalobkyně na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2017, sp. zn. 29 Cdo 78/2016, či ze dne 4. 10. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3999/2017), a to v rozhodnutí, kterým bylo rovněž dovolací řízení skončeno [srovnej nález Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16 (dostupný na http://nalus.usoud.cz)].
31. V souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neobsahuje rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodnění.
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li žalobkyně povinnost uloženou tímto usnesením, může se žalovaný domáhat výkonu rozhodnutí nebo exekuce.
V Brně dne 30. 9. 2026
Mgr. Michal Králík, Ph.D. předseda senátu