Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie E - rutinní

Spisová značka

23 Cdo 2349/2026

Téma · generováno AIPřekážka věci rozhodnuté při určení vlastnictví

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 30. 10. 2026ECLI:CZ:NS:2026:23.CDO.2349.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Přípustnost dovolání Vady podání

Shrnutí · generováno AI

Žalobkyně se znovu domáhala určení vlastnictví pozemků a zpochybňovala platnost kupní smlouvy. Nejvyšší soud dovolání odmítl, protože část námitek směřovala ke skutečnostem již pravomocně řešeným a ostatní dovolací otázky přípustnost dovolání nezaložily. Samostatně se nezabýval ani návrhem na odklad vykonatelnosti.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Překážka věci pravomocně rozhodnuté nebrání novému nároku mezi týmiž účastníky jen tehdy, opírá-li se o skutečnosti, které v době původního řízení neexistovaly a nastaly až později. Skutečnosti, jež účastník mohl uplatnit již v původním řízení, nemohou založit nové projednání téhož nároku. Dovolání podle § 237 o. s. ř. není přípustné, nezávisí-li napadené rozhodnutí na předložené otázce nebo obstojí-li jiný, dovoláním nezpochybněný samostatný důvod rozhodnutí.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (1)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že jedná-li se v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, není překážka věci pravomocně rozhodnuté dána jen tehdy, opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (2) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

23 Cdo 2349/2026-111

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Tůmy, Ph.D., a soudců Mgr. Jiřího Němce, a JUDr. Pavla Horáka, Ph.D., ve věci žalobkyně L. B., zastoupené Mgr. Jiřím Hladíkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému M. O., zastoupenému Mgr. Bc. Peterem Mrázikem, advokátem se sídlem [adresa] o určení vlastnického práva, vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 6 C 307/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 4. 2026, č. j. 13 Co 111/2025-83, 13 Co 215/2025, takto:

I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému částku 13 008 Kč na náhradě nákladů dovolacího řízení do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám zástupce žalovaného.

Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

1. Okresní soud ve Vyškově (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 16. 4. 2025, č. j. 6 C 307/2024-42, ve znění opravného usnesení ze dne 22. 4. 2025, č. j. 6 C 307/2024-50, zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala určení, že je výlučnou vlastnicí pozemků specifikovaných ve výroku (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně (dále jen „odvolací soud“) dovoláním napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (první výrok) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost spatřovala podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, (dále jen „o. s. ř.“) v tom, že napadené rozhodnutí spočívá na řešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, případně některé otázky dosud nebyly dovolacím soudem vyřešeny. Konkrétně dovolatelka formulovala tyto otázky:

a) Otázka, zda se závaznost pravomocného rozsudku podle § 159a odst. 4 o. s. ř. vztahuje jen na jeho výrok, anebo i na prejudiciální závěry obsažené v rozsudku. Dovolatelka namítala, že závěry soudů jsou rozporné, neboť na jedné straně soud ve vztahu k pravomocně skončenému řízení (vedenému u soudu prvního stupně pod sp. zn. 3 C 179/2020) neshledal překážku věci rozhodnuté, na druhé straně se ovšem odmítl věcně zabývat námitkami ohledně simulace, resp. zdánlivosti, kupní ceny s odůvodněním, že je vázán posouzením platnosti smlouvy, které v předchozím řízení učinil soud v pravomocném rozsudku. Odkázala na závěry literatury, podle nichž je soud vázán toliko výrokem pravomocného rozhodnutí, nikoli jeho závěry uvedenými v odůvodnění. Namítala, že se odvolací soud odchýlil od judikatury vztahující se k překážce věci rozhodnuté. b) Otázka, zda nedostatek vážné vůle ohledně kupní ceny uvedené v písemné kupní smlouvě zakládá zdánlivost (resp. neplatnost) kupní smlouvy jako celku, neodpovídá-li cena uvedená ve smlouvě ceně skutečně sjednané a neobsahuje-li smlouva projev vůle uzavřít kupní smlouvu bez určení ceny. Podle dovolatelky tato otázka nebyla v režimu zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen „o. z.“) dosud vyřešena; případně se odvolací soud odchýlil od závěrů judikatury vyslovených v poměrech právní úpravy dnes již neúčinného zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, na jejíž konkrétní rozhodnutí odkázala. Dovolatelka argumentovala tím, že z okolností uzavření kupní smlouvy vyplývá, že kupní cena 30 000 000 Kč nebyla vážně míněna a že mezi stranami existovala dohoda, že návrh na vklad nebude podán dříve, než bude sjednána konečná kupní cena. c) Otázka, zda je kupní smlouva listinou způsobilou pro vkladové řízení a zda je vlastnické právo podle § 1105 o. z. řádně nabyto vkladem provedeným na jejím základě, chybí-li výslovný projev vůle stran uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny. Dovolatelka namítala, že žalovaný předložil jako vkladovou listinu kupní smlouvu, jejíž ujednání o ceně bylo zdánlivé. Zápis tak nelze považovat za řádný. Dle dovolatelky se odvolací soud odchýlil od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2026, sp. zn. 24 Cdo 81/2026, podle něhož kupní smlouva může být pro vkladové řízení způsobilá bez ujednání o kupní ceně, je-li v ní projevena vůle stran uzavřít smlouvu bez určení kupní ceny, což v projednávané věci ze smlouvy nevyplývalo. d) Otázka, zda pouhé podezření jedné smluvní strany, že druhá strana v budoucnu nesplní svůj závazek, zakládá vědomost o tom, že první strana byla již při uzavření smlouvy uvedena v omyl, a tím počala běžet subjektivní promlčecí lhůta pro právo dovolat se relativní neplatnosti smlouvy pro omyl. Podle dovolatelky tato otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Nesouhlasila s tím, že soudy stanovily počátek běhu promlčecí doby ke dni 2. 10. 2020 (ke dni odstoupení žalobkyně) a právo žalobkyně namítat relativní neplatnost tak považovaly ke dni vznesení námitky (18. 12. 2024) za promlčené. Namítala, že podezření, že žalovaný nebude schopen či ochoten v budoucnu plnit, není totožné s vědomostí, že ji žalovaný uvedl v omyl při uzavírání dodatku ke smlouvě. Uvedla, že rozhodné okolnosti o tom, že ji žalovaný uvedl v omyl, se dozvěděla teprve z jeho účastnické výpovědi v předchozím řízení (17. 3. 2022). e) Otázka, zda je rozhodnutí zatíženo vadou řízení, neprovede-li soud navržené důkazy, aniž vyloží, proč je pokládá za nadbytečné (opomenuté důkazy). Dovolatelka namítala, že navrhla důkazy, které soud prvního stupně neprovedl a jejich neprovedení nikterak neodůvodnil. Konkrétně se mělo jednat o navržený výslech svědků V. B., H. B. a T. J. a navržený důkaz znaleckým posudkem k prokázání ceny díla představovaného zasíťováním pozemků podle dodatku č. 3. f) Otázka, zda při rozhodování o náhradě nákladů řízení je soud oprávněn bez předchozího procesního upozornění neaplikovat § 9a odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), pro jeho údajný rozpor s ústavním pořádkem, aniž účastníkům umožní se k tomuto právnímu názoru vyjádřit. Dle dovolatelky bylo rozhodnutí odvolacího soudu ohledně výše náhrady nákladů řízení překvapivé, neboť se až z odůvodnění napadeného rozsudku dozvěděla, že odvolací soud považuje § 9 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu za rozporný s ústavním pořádkem, aniž by jí byla dána možnost se k tomuto právní názoru vyjádřit. Uvedla, že se odvolací soud odchýlil od nálezu Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 3269/12. g) Otázka, zda může soud v řízení o určení vlastnického práva, v němž je zpochybňována platnost nabývacího titulu, vyjít při posouzení vlastnického práva žalovaného bez dalšího ze zápisu v katastru nemovitostí, anebo je povinen vycházet z listiny (nabývacího titulu) založené ve sbírce listin katastru nemovitostí, a to za situace, kdy sám žalovaný tvrdí, že nemovitou věc nabyl na základě kupní smlouvy s kupní cenou odlišnou od kupní ceny uvedené ve vkladové listině. Dle dovolatelky tato otázka nebyla dosud vyřešena. Namítala, že sám žalovaný tvrdí, že nemovité věci nabyl na základě kupní smlouvy s kupní cenou odlišnou od ceny uvedené ve smlouvě, kterou předložil katastru nemovitostí jakožto nabývací titul, pak tím sám potvrzuje, že nabývací titul založený ve sbírce listin nevyjadřuje skutečnou vůli stran a je absolutně neplatný. 4. Kromě výše uvedeného pak dovolatelka v rámci dovolání namítala, že kupní smlouva byla absolutně neplatná rovněž z důvodu obcházení daňových předpisů, a uvedla, že soudy se odmítly jejími námitkami věcně zabývat s odkazem na vázanost předchozím pravomocným rozsudkem dle § 159a odst. 4 o. s. ř.

5. Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a také rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

6. Dovolatelka současně navrhla odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, neboť jí hrozí neprodleným výkonem rozhodnutí závažná újma. Argumentovala tím, že pokud by nebyla odložena vykonatelnost napadeného rozhodnutí, katastrální úřad by odstranil poznámku spornosti a žalovanému by již nic nebránilo v dispozici s nemovitými věcmi, o nichž je spor veden. Také poukázala na vysokou částku, kterou jí soudy uložily k náhradě nákladů řízení, a na to, že proti výroku o nákladech rovněž směřuje své dovolání.

7. Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání není přípustné, vyjádřil se k argumentaci ke každé z dovolacích otázek a závěrem navrhl, aby dovolací soud neodložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a dovolání odmítl.

8. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1 a § 241 odst. 1 o. s. ř.), posuzoval, zda dovolání obsahuje zákonem stanovené náležitosti a zda je přípustné.

9. Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

10. Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

11. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. dovolání podle § 237 není přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

12. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

13. Dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodů uplatněných v dovolání. Jestliže je dovolání přípustné, přihlédne k případným vadám uvedeným v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

14. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dovozuje, že má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z obsahu dovolání patrno, o kterou otázku hmotného nebo procesního práva jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 23 Cdo 1011/2022).

15. Má-li být dovolání přípustné proto, že jde o otázku hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, musí být z dovolání zřejmé, o kterou dosud dovolacím soudem nevyřešenou konkrétní otázku hmotného práva jde (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013, ze dne 30. 10. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1389/2013, a ze dne 31. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2753/2014).

16. Pouhá polemika se závěry odvolacího soudu, aniž by z obsahu dovolání bylo jasné, jakou konkrétní právní otázku z celé škály těch, které se nabízejí, má dovolací soud v daném případě řešit, nemůže přípustnost dovolání založit (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 23 Cdo 1755/2017).

17. Proto k přípustnosti dovolání nepostačuje vymezení jednotlivých dovolacích námitek, aniž by společně s nimi byly řádně vymezeny předpoklady přípustnosti dovolání, neboť dovolací řízení nemá být bezbřehým přezkumem, v němž procesní aktivitu stran nahrazuje soud (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, či ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 22 Cdo 1936/2015). Pokud občanský soudní řád vyžaduje splnění zákonem stanovených formálních náležitostí dovolání a dovolací soud splnění těchto náležitostí posuzuje, nejedná se o přepjatý formalismus, ale o zákonem stanovený postup (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 1092/15).

18. Dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání v části týkající se námitky dovolatelky, že smlouva byla neplatná rovněž pro obcházení daňových předpisů, postrádá výše uvedené náležitosti, které na dovolání klade zákon a citovaná judikatura. Dovolatelka totiž u této námitky neuvedla žádnou konkrétní otázku, u níž by spatřovala splnění některého z kritérií § 237 o. s. ř., ani taková otázka nevyplývala z obsahu argumentace. Dovolání proto v této části trpí vadami, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat.

19. Ve zbývající části se pak dovolací soud zabýval tím, zda je dovolání přípustné.

20. Dovolání není přípustné.

21. V části, v níž dovolatelka brojí proti výroku o nákladech řízení [otázka výše shrnutá pod bodem f)], není dovolání ex lege přípustné. Podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. totiž není dovolání přípustné proti rozhodnutím v části týkající se výroku o nákladech řízení.

22. Dovolatelčina otázka [výše shrnutá pod bodem a)] týkající se tvrzené rozpornosti závěrů soudů obou stupňů, které na jednu strany dospěly k závěru o neexistenci překážky rei iudicatae a současně ohledně některých argumentů žalobkyně týkajících se neplatnosti kupní smlouvy, které byly řešeny v původním řízení, uvedly, že jsou vázány jejich řešením v pravomocném rozsudku, nezaloží přípustnost dovolání. Odvolací soud se při řešení této otázky neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

23. Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vychází z toho, že jedná-li se v novém řízení o tentýž právní vztah mezi týmiž účastníky, není překážka věci pravomocně rozhodnuté dána jen tehdy, opírá-li se nově uplatněný nárok o jiné skutečnosti, které tu nebyly v době původního řízení a k nimž došlo až později. Znamená to tedy, že jestliže účastník v původním řízení objektivně mohl tvrdit a prokazovat právně relevantní skutečnost, jež by mohla být soudem shledána jako právně významná z hlediska meritorního rozsouzení věci, avšak z různých důvodů tak v původním řízení po právu, tj. řádně a včas neučinil, nemůže se téhož nároku ze stejného skutkového základu domáhat v novém řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 9. 2018, sp. zn. 30 Cdo 5700/2017, či usnesení ze dne 12. 11. 2019, sp. zn. 22 Cdo 5020/2017, dále usnesení ze dne 19. 9. 2007, sp. zn. 29 Odo 445/2006, a ze dne 22. 5. 1987, sp. zn. 2 Cz 12/87, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod označením R 39/1988).

24. Při promítnutí shora uvedených judikatorních východisek do poměrů nyní projednávané věci je třeba dospět k závěru, že pokud se soudy obou stupňů odmítly opětovně zabývat skutečnostmi vztahujícími se k tvrzené neplatnosti předmětné smlouvy, které již žalobkyně uplatnila v původním řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 179/2020, a o nichž v uvedeném řízení pravomocně rozhodnuto, pak se od shora citované judikatury neodchýlily. Tyto skutečnosti již měly být (a byly) předmětem původního řízení, proto se nemohou stát základem pro projednání nároku uplatněného žalobkyní v novém řízení. Tento závěr současně není v rozporu s tím, že soud prvního stupně neshledal překážku věci pravomocně rozhodnuté ve vztahu k odlišnému skutkovému základu věci tvrzenému žalobkyní (odlišnému skutku), z něhož žalobkyně dovozovala relativní neplatnost kupní smlouvy z důvodu omylu. Navíc součástí tohoto odlišného skutkového základu věci bylo tvrzení žalobkyně o okolnosti, která zde v době původního řízení nebyla a došlo k ní až později (tj. k uplatnění námitky relativní neplatnosti kupní smlouvy pro omyl dne 18. 12. 2024). K tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 3. 2010, sp. zn. 33 Cdo 467/2008.

25. S výše uvedeným pak souvisí i to, že přípustnost dovolání nemohou založit otázky dovolatelky [shora shrnuté pod body b) a g)], jejichž prostřednictvím dovolatelka vznášela opět námitky týkající se nedostatku vážné vůle stran při sjednání kupní ceny zakládající absolutní neplatnost smlouvy, což v případě argumentace k otázce pod bodem g) dovozovala ze samotných vyjádření žalovaného. Na těchto otázkách ovšem napadené rozhodnutí nemohlo záviset, neboť se jedná o argumentaci vztahující se ke skutkovými okolnostem, jimiž se soud prvního stupně již zabýval v původním řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 179/2020, a o nichž v uvedeném řízení pravomocně rozhodnuto. Soudům obou stupňů v nyní projednávané věci tak bránila překážka věci rozhodnuté v tom, aby se opětovně zabývaly tvrzenými důvody absolutní neplatnosti kupní smlouvy.

26. Nejvyšší soud v tomto směru připomíná, že podle rozhodovací praxe není dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř., jestliže dovolatel jako důvod jeho přípustnosti předestírá dovolacímu soudu k řešení otázku hmotného nebo procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 53/2013).

27. Z obdobných důvodů pak přípustnost dovolání nezaloží ani otázka výše shrnutá pod bodem c) týkající se toho, zda může být kupní smlouva způsobilou vkladovou listinou, ačkoli ujednání o kupní ceně je zdánlivé a nevyplývá z ní vůle stran uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny. Ani na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá.

28. Dovolatelčina argumentace k této otázce částečně opět vychází z tvrzené zdánlivosti kupní smlouvy obsahující předstírané ujednání o výši kupní ceny. Soudům v nyní probíhajícím řízení nepříslušelo se opětovně těmito námitkami zabývat s ohledem na výše uvedené závěry o překážce věci rozhodnuté, neboť tvrzenými okolnostmi ohledně nedostatku vážné vůle a předstíraného ujednání o kupní ceně se již zabýval soud prvního stupně v původním řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 179/2020. Současně dovolatelka při formulaci této otázky dezinterpretovala závěr odvolacího soudu, když uvedla, že se odvolací soud odchýlil od judikatury, podle níž z kupní smlouvy musí vyplývat projev vůle stran uzavřít smlouvu bez určení kupní ceny. V projednávané věci však odvolací soud nedospěl k závěru, že smlouva byla sjednána bez určení kupní ceny. Odvolací soud uvedl argument o možnosti stran uzavřít kupní smlouvu bez určení kupní ceny toliko jako podpůrný argument pro závěr o irelevanci námitek žalobkyně, že v katastru nemovitostí chybí dodatky ke kupní smlouvě, jimiž strany kupní cenu modifikovaly.

29. Otázka týkající se posouzení počátku běhu promlčecí lhůty [výše shrnutá pod bodem d)] rovněž nezaloží přípustnost dovolání, neboť soud prvního stupně (s jehož právním posouzením se odvolací soud ztotožnil) uzavřel, že i kdyby právo žalobkyně namítat neplatnost předmětné smlouvy (uplatněné v jejím „odstoupení“ ze dne 18. 12. 2024) nebylo promlčeno, nemohlo by stejně vyvolat hmotněprávní důsledek, neboť ze skutkových okolností i ze samotných tvrzení žalobkyně vyplynulo, že žalobkyně nemohla být uvedena žalovaným v omyl způsobem, jaký skutkově vymezila. Z uvedeného je zřejmé, že závěr soudů obou stupňů o nedůvodnosti nároku žalobkyně je postaven na dvou na sobě nezávislých důvodech, z nichž žalobkyně v dovolání relevantním způsobem zpochybnila toliko jeden důvod spočívající v posouzení otázky počátku běhu promlčecí doby. Druhý důvod spočívající v tom, že odstoupení nemohlo vyvolat hmotněprávní důsledky, pak dovolatelka v dovolání relevantním způsobem nezpochybnila, neboť toliko uvedla, že na její argumentaci k otázce promlčení ničeho nemění úvaha soudu nad rámec závěru o promlčení, neboť ta jen potvrzovala, že žalovaný neměl v době podpisu dodatku č. 3 zajištěny prostředky. Dovolatelka ve vztahu ke druhému důvodu, na němž soudy postavily svůj závěr o nedůvodnosti jejího nároku, nevymezila, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tj. neformulovala žádnou otázku hmotného práva, u níž by tvrdila naplnění některého z kritérií upravených v § 237 o. s. ř.

30. K tomu dovolací soud připomíná, že ve své judikatuře opakovaně vychází z toho, že založil-li odvolací soud závěr o nedůvodnosti uplatněného nároku současně na dvou či více na sobě nezávislých důvodech, pak sama okolnost, že jeden z nich neobstojí, nemůže mít na správnost tohoto závěru vliv, jestliže obstojí důvody ostatní. To platí i tehdy, nemohl-li být některý z těchto důvodů podroben dovolacímu přezkumu proto, že nebyl dovoláním dotčen, nebo proto, že otázka týkající se tohoto důvodu nesplňuje předpoklady vymezené v ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 12. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1374/96, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, či ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4722/2017).

31. Jestliže tedy obstojí jeden z důvodů, na nichž odvolací soud své rozhodnutí založil, nemůže žádný další dovolací důvod naplnit podmínky přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř., neboť ani odlišné vyřešení takto vymezeného předmětu dovolacího řízení by se nemohlo v poměrech dovolatelky nijak projevit, což činí její dovolání i ve zbylém rozsahu nepřípustným (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

32. Námitka výše shrnutá pod bodem e), týkající se konkrétně dovolatelkou tvrzených opomenutých důkazů a nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí, představuje námitku vad řízení, která sama o sobě není způsobilá založit přípustnost dovolání, neboť k vadám řízení ovšem dovolací soud přihlíží podle § 242 odst. 3 o. s. ř. pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

33. Nad rámec výše uvedeného dovolací soud podotýká, že v projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpí ani tzv. opomenutým důkazem, když podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího i Ústavního soudu není soud povinen provést všechny důkazy navržené účastníky řízení. O tzv. opomenutý důkaz jde jen tehdy, jestliže soud o navržených důkazech nerozhodne, případně nevyloží, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl. Současně však platí, že nikoliv každé opomenutí důkazu nutně automaticky vede k porušení práva na spravedlivý proces, neboť v praxi se lze setkat s takovými důkazními návrhy účastníků řízení, které nemají k projednávané věci žádnou relevanci, nemohou vést k objasnění skutečností a otázek, podstatných pro dané řízení, respektive mohou být dokonce i výrazem „zdržovací“ taktiky (k tomu srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2019, sp. zn. 29 Cdo 3900/2019, nebo ze dne 26. 11. 2020, sp. zn. 29 Cdo 789/2020, či nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 1738/16).

34. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se zabýval tím, zda zjišťování skutkového stavu v projednávané věci netrpělo opomenutými důkazy, a dospěl k závěru, že soud prvního stupně neprovedení dalších důkazů odůvodnil a v jeho postupu neshledal žádné pochybení. Z protokolu o jednání před soudem prvního stupně (viz č. l. 30 – 35) pak je zřejmé, že soud prvního stupně na tomto jednání mimo jiné vyhlásil usnesení, že další důkazy navržené účastníky již prováděny nebudou, což odůvodnil tím, že dosud provedeným dokazováním byly zjištěny skutečnosti nezbytné pro meritorní rozhodnutí, tudíž další dokazování by bylo nadbytečné, neúčelné a nehospodárné. Z uvedeného shrnutí tak vyplývá, že v projednávané věci zjišťování skutkového stavu netrpělo tzv. opomenutými důkazy, neboť soud prvního stupně odůvodnil neprovedení dalších navržených důkazů, které byly pro zjištění skutkového stavu v projednávané věci nadbytečné.

35. K namítané nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí dovolací soud podotýká, že rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v závěru, že měřítkem toho, zda lze v dovolacím řízení považovat rozhodnutí odvolacího soudu za přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít dovolání jako opravného prostředku proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu dovolání na újmu práv účastníků řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). V projednávané věci přitom z obsahu dovolacích námitek vyplývá, že dovolatelce bylo z odůvodnění napadeného rozsudku zřejmé, jak odvolací soud rozhodl a na základě jaké úvahy, neboť jeho právní posouzení v dovolání podrobně zpochybňovala.

36. Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání v části nesplňuje náležitosti požadované zákonem a trpí tak vadami, které nebyly ve lhůtě k podání dovolání odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.), ve zbývající části pak není přípustné, neboť dovolatelkou formulované otázky nebyly způsobilé založit přípustnost dovolání. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), dovolání žalobkyně odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř. zčásti pro vady a zčásti pro nepřípustnost.

37. K dovolatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud připomíná, že Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení (§ 243c o. s. ř.), není „projednatelný“ ani návrh na odklad vykonatelnosti a právní moci dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na to se tedy Nejvyšší soud návrhem na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí samostatně nezabýval.

38. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení není v souladu s § 243f odst. 3 o. s. ř. odůvodněn.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může se oprávněný domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 30. 10. 2026

JUDr. Pavel Tůma, Ph.D. předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací