Plný text
24 Cdo 1456/2026-723
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., a JUDr. Davida Vláčila v řízení o pozůstalosti po K. H., zemřelé dne 2. června 2021, za účasti: 1) pozůstalého vnuka D. H., 2) pozůstalého vnuka T. H., oběma zastoupenými obecnou zmocněnkyní A. Š., 3) pozůstalé vnučky AAAAA (pseudonym), zastoupené kolizním opatrovníkem Městskou částí Praha 6, se sídlem [adresa] 4) pozůstalé dcery J. Z., 5) pozůstalého vnuka V. H. a 6) pozůstalého syna V. H., zastoupeného Mgr. Janem Oswaldem, advokátem se sídlem v [adresa] sp. zn. 26 D 941/2021, o dovolání účastníka 6) V. H. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2025, č. j. 15 Co 132/2023-617, takto:
I. Dovolání účastníka 6) V. H. se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
1. Obvodní soud pro Prahu 6 usnesením ze dne 22. 2. 2023, č. j. 26 D 941/2021-194, ukončil účast v řízení o pozůstalosti pozůstalému synovi V. H. jako v úvahu přicházejícímu dědici zůstavitelky ze zákonné dědické posloupnosti v první třídě dědiců z důvodu jeho dědické nezpůsobilosti, a vyslovil, že se pozůstalému synovi V. H. nepřiznává náhrada nákladů tohoto řízení. Soud při svém rozhodování vyšel z následujícího zjištěného skutkového stavu. Zůstavitelka zemřela bez zanechání jakéhokoli pořízení pro případ smrti, jako v úvahu přicházející dědici zůstavitelky ze zákonné dědické posloupnosti ve smyslu § 1635 odst. 1 o. z. byli soudem zjištěni pozůstalá dcera J. Z. a pozůstalí synové M. H. a V. H.. Posledně jmenovaný pozůstalý syn V. H. byl v době rozhodování soudu prvního stupně ve výkonu trestu odnětí svobody, nebyl odsouzen za trestné činy proti zůstavitelce, jejímu předku, potomku nebo manželovi. Ke dni 23. 10. 2018 však bylo proti němu vedeno soudním exekutorem JUDr. J. P. exekuční řízení pod sp. zn. 067 EX [č.], a to na základě rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 31. 7. 2012, č. j. 51 P 1/2012-42, který se stal pravomocným a vykonatelným dne 26. 9. 2012. Tímto rozsudkem byla pozůstalému synovi V. H. uložena povinnost přispívat na výživném pro jeho syna V. H., částku ve výši 2 000 Kč měsíčně, a to počínaje od 1. 1. 2012. Nedoplatek na výživném za období od 1. 1. 2012 do 31. 7. 2012 ve výši 14 000 Kč byl povinen uhradit nejpozději ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku. Ke dni 10. 2. 2017 dlužil pozůstalý syn V. H. na výživném celkem 115 500 Kč. Na základě výše uvedeného skutkového stavu dospěl soud prvního stupně k závěru, že pozůstalý syn V. H. se dopustil trestného činu zanedbání povinné výživy proti vnukovi zůstavitelky V. H., tedy proti potomku zůstavitelky, když v době od srpna do prosince 2012, v roce 2013 a v roce 2014 nezaplatil žádné výživné a neplnil tak svou vyživovací povinnost po dobu delší než 4 měsíce, a tento čin je důvodem jeho dědické nezpůsobilosti podle § 1481 o. z.
2. Obvodní soud pro Prahu 6 dále v pozůstalostním řízení usnesením ze dne 22. 2. 2023, č. j. 26 D 941/2021-192, ukončil účast pozůstalého syna zůstavitelky M. H. jako v úvahu přicházejícího dědice zůstavitelky ze zákonné dědické posloupnosti v první třídě dědiců, rovněž z důvodu jeho dědické nezpůsobilosti. Toto usnesení soudu prvního stupně bylo potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 4. 8. 2023, č. j. 15 Co 132/2023-218, které nebylo napadeno dalším opravným prostředkem. Na místo dědicky nezpůsobilého pozůstalého syna M. H. nastoupily jeho děti, pozůstalá vnoučata D. H., T. H. a nezletilá AAAAA.
3. K odvolání pozůstalého syna V. H. Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 8. 2023, č. j. 15 Co 132/2023-221, potvrdil usnesení soudu prvního stupně a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění odvolací soud odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně a s poukazem na závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 106/2021, konstatoval, že v poměrech dané věci se soud prvního stupně od cit. usnesení dovolacího soudu neodchýlil, a proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné potvrdil.
4. K dovolání pozůstalého syna V. H. Nejvyšší soud usnesením ze dne 15. 4. 2025, č. j. 24 Cdo 669/2025-539, usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s tím, že „odvolací soud učinil závěr o dědické nezpůsobilosti dovolatele bez toho, aby se vypořádal s otázkou formy zavinění, která je pro případnou aplikaci § 1481 o. z. zcela zásadní“ a že „v dalším řízení odvolací soud zváží, zda je schopen učinit závěr o úmyslu či nedbalosti dovolatele bez provedení dalšího dokazování, případně dokazování doplní“, přičemž k otázce zkoumání a odůvodnění formy zavinění odkázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1627/2015.
5. Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 18. 11. 2025, č. j. 15 Co 132/2023-617, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. V odůvodnění svého usnesení odvolací soud poté, co shrnul skutková zjištění, konstatoval, že „lze učinit závěr, že ke dni smrti zůstavitelky pozůstalý syn V. H. dlouhodobě neplnil svoji vyživovací povinnost ke svému nezletilému synovi (ani částečnými platbami), aniž pro to svědčil konkrétní důvod (nebyl nemocný, neusiloval o získání práce, po určitou dobu nebyl ve výkonu trestu), měl objektivní možnost výživné plnit (mohl si přivydělat) a výživné alespoň částečně hradit“, že „nereagoval na výzvy k plnění, neprojevil snahu situaci řešit, nekomunikoval s druhým rodičem a činil tak vědomě“ a že „pokud v řízení pozůstalý syn V. H. odůvodňoval své chování výkonem trestu odnětí svobody a tam svojí obtížnou zaměstnatelností, stalo se tak po vzniku vyživovací povinnosti na základě jeho zcela vědomé činnosti, jejíž důsledky mu musely být známy“. Proto dospěl odvolací soud shodně se soudem prvního stupně k závěru, že pozůstalý syn V. H. neplnil vyživovací povinnost vůči potomku zůstavitelky, a to vědomě a úmyslně a důvod pro ukončení jeho účasti v pozůstalostním řízení po zůstavitelce pro jeho dědickou nezpůsobilost podle § 1481 o. z. je dán.
6. Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal prostřednictvím svého právního zástupce pozůstalý syn V. H. dovolání, jehož přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a věc nesprávně právně hodnotil. Dovolatel se domnívá, že „syn pozůstalého syna (vnuk) není předkem a ani přímým potomkem zůstavitelky“, tedy na dovolatele nedopadá ustanovení § 1481 o. z. Dále dovozuje, že „jednání, kterého se měl podle odvolacího soudu dopustit, není od 1. 1. 2026 trestné“, když „v řízení před odvolacím soudem bylo z výslechu svědkyně L. R. zjištěno, že se syn nikdy nedostal do hmotné nouze nebo jejího nebezpečí“. Současně poukazuje na skutečnost, že „závěry odvolacího soudu v odstavci 13 usnesení vůbec neodpovídají výslechu svědkyně R.“, tedy „v řízení nebylo vůbec prokázáno, že by se snad čin stal, a pokud se nějaké závadové jednání stalo, nedosahuje intenzity předvídané zákonem“. Nadto podle názoru dovolatele se odvolací soud při řešení otázky formy zavinění odchýlil od závazného právního názoru vyjádřeného v předchozím usnesení Nejvyššího soudu, když závěr odvolacího soudu „neodpovídá výpovědi dovolatele, který uvedl, že nebyl zaměstnán z důvodu charakteru trestné činnosti, tedy zejména odsouzení v roce 2012 za závažnou trestnou činnost“. Dovolatel dovozuje, že „převážná většina dlužného výživného vznikla v době jeho čtyřletého vězení a výkonu vazby“, že je nesprávný závěr soudů, že by výživné neplatil úmyslně, a že nebylo soudy uvedeno, „za jaké období a které konkrétní výživné dovolatel neuhradil“. Navrhuje proto, aby „Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2025, č. j. 15 Co 132/2023-617, zrušil a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení“.
7. Pozůstalá dcera J. Z. ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že „informace, že bratr dluh na výživné uhradil, se nezakládá na pravdě“, když „z výpisu od exekutora JUDr. J. P., který přiložila ke svému vyjádření, je zřejmé, že poslední platba proběhla ze strany bratra v srpnu 2024, od té doby bratr dluh nehradil a neuhradil“, a že „bratr nepředložil žádné nové skutečnosti, a proto by mu nemělo být vyhověno“.
8. Pozůstalí vnuci D. a T. H. se prostřednictvím obecné zmocněnkyně k dovolání vyjádřili tak, že „odvolací soud pokyn Nejvyššího soudu v novém rozhodnutí respektoval, dokazování doplnil a v odstavcích 15 až 19 svého usnesení výslovně uzavřel, že jednání dovolatele mělo povahu úmyslného neplnění vyživovací povinnosti, že dovolatel měl objektivní možnost alespoň částečného plnění, o své povinnosti prokazatelně věděl, neprojevil žádnou snahu dluh splácet, vyhýbal se legálním formám výdělku, svou nezaměstnatelnost si způsobil vlastním chováním a i ve výkonu trestu dlouhodobě odmítal spolupracovat, přičemž k vyživování dítěte reálně přispívala sama zůstavitelka“ a že závěr odvolacího soudu je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, zejména s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2021, sp. zn. 24 Cdo 106/2021, a rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2967/2021, i Ústavního soudu, zejména nálezem Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1181/07. Nadto odborná literatura i ustálená judikatura podle nich dlouhodobě konstatují, že potomkem je každá osoba pocházející od zůstavitele, tedy i vnuk, a proto je i tato dovolací námitka právně irelevantní a nemůže založit přípustnost dovolání. Rovněž argumentace dovolatele, že od 1. 1. 2026 novela § 196 trestního zákoníku zavedla nový znak skutkové podstaty, a proto už není jeho jednání trestné, je podle těchto účastníků řízení zcela nepřípadná, neboť trestnost jednání není v řízení o pozůstalosti rozhodující. Jelikož je „závěr odvolacího soudu o úmyslném charakteru jednání dovolatele nejen řádně skutkově podložen, ale odpovídá i ustálené a dlouhodobé judikatuře Nejvyššího soudu“, navrhují, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl nebo zamítl jako nedůvodné.
9. Podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 věta první o. s. ř.).
10. Dědická nezpůsobilost nastává ze zákona, nezávisle na projevu vůle zůstavitele, v případech, kdy se dědic svým vlastním chováním vyloučí z dědické posloupnosti po zůstaviteli. Dědická nezpůsobilost je důsledkem závadného, obecně neakceptovatelného chování potenciálního dědice, kterého se dopustil vůči zůstaviteli, popř. dalším osobám vyjmenovaným v ustanovení § 1481 o. z., a znamená, že ten, kdo by jinak byl povolán za dědice, nedědí. Pokud nedošlo k odsouzení pachatele, je nezbytné, aby soud (v řízení o pozůstalosti, příp. ve sporném řízení o dědické právo), vyjdou-li najevo pochybnosti ohledně dědické způsobilosti některého z účastníků, zjišťoval všechny rozhodné skutečnosti a opatřoval k nim potřebné důkazy (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3074/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2026, sp. zn. 24 Cdo 2962/2025).
11. Soud v občanskoprávním řízení je proto za této situace oprávněn (a zároveň povinen) učinit potřebná skutková zjištění a sám po zhodnocení důkazů ve smyslu § 132 o. s. ř. vyložit, jaká zjištění má za prokázaná a na základě jakého skutkového stavu posoudit uplatněný nárok po stránce právní. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 4. 6. 2008, sp. zn. 28 Cdo 1938/2008, dovodil, že rozsah potřebného dokazování v civilním procesu se neshoduje s rozsahem dokazování potřebného k uznání obžalovaného vinným v řízení trestním, a že v civilním řízení nelze učinit závěr, že nebylo uneseno důkazní břemeno proto, že skutečnost nebyla provedenými důkazy prokázána nade vší pochybnost, a protože v civilním řízení neplatí zásada in dubio pro reo, nemusí nepřímé důkazy tvořit zcela uzavřenou soustavu, která nepřipouští jiný skutkový závěr než ten, k němuž soud došel, nýbrž dostačuje, jestliže nepřímé důkazy s velkou mírou pravděpodobnosti k tomuto závěru (na rozdíl od možných závěrů jiných) vedou.
12. Odvolací soud postupoval v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, jestliže na základě skutkových zjištění, zejména že dovolatel si byl existence své vyživovací povinnosti vědom, neboť tato povinnost mu byla pravomocně stanovena soudním rozhodnutím, po dlouhou dobu nehradil výživné ani v minimálním rozsahu, neprojevoval snahu vzniklou situaci řešit, nekomunikoval s druhým rodičem dítěte, nečinil žádné kroky směřující alespoň k částečnému splnění své povinnosti a jeho pasivita přetrvávala i mimo období výkonu trestu odnětí svobody, učinil závěr, že dovolatel neplnil vyživovací povinnost vůči potomku zůstavitelky vědomě a úmyslně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2016, sp. zn. 8 Tdo 1627/2015, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 33, ročník 2016; a dále rovněž nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. IV. ÚS 1181/07, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2022, sp. zn. 24 Cdo 2967/2021). Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani argumentace dovolatele poukazující na období výkonu vazby či trestu odnětí svobody. Rozhodující totiž není samotná existence těchto okolností, nýbrž to, zda soudy zjistily takové skutečnosti, které by vylučovaly vědomé a dobrovolné setrvávání v dlouhodobém stavu neplnění vyživovací povinnosti. Odvolací soud naopak uzavřel, že dovolatel neprokázal existenci objektivní a nepřekonatelné překážky bránící alespoň částečnému plnění, přičemž na své povinnosti rezignoval i v obdobích, kdy ve výkonu trestu nebyl. Úmyslná forma zavinění totiž nevyžaduje, aby pachatel neplnění vyživovací povinnosti přímo chtěl; postačuje, že věděl, že svým jednáním může porušení chráněného zájmu způsobit, a byl s tím pro případ jeho způsobení srozuměn (srov. § 15 odst. 1 tr. zákoníku). Právě takové okolnosti odvolací soud v projednávané věci zjistil a ve svém rozhodnutí dostatečně vyložil. Nejvyšší soud má tak za to, že odvolací soud dostatečně zkoumal a odůvodnil úmyslnou formu zavinění jednání dovolatele, čímž dostál požadavku vyslovenému v předchozím kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu.
13. Jestliže dovolatel odvolacímu soudu v této souvislosti vytýká nesprávná skutková zjištění, k nimž odvolací soud v projednávané věci dospěl, zejména že „závěr odvolacího soudu neodpovídá výpovědi dovolatele“, že „závěry odvolacího soudu v odstavci 13 usnesení vůbec neodpovídají výslechu svědkyně R.“ a že „tedy nebylo vůbec prokázáno, že by se snad čin stal“, nebere náležitě v úvahu, že námitky směřující proti hodnocení důkazů a skutkovým zjištěním samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají. Dovolací soud se jimi může zabývat pouze tehdy, je-li jejich prostřednictvím namítáno porušení práva na spravedlivý proces, zejména existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry soudů (čímž přípustnost dovolání založit výjimečně lze). Dovolací soud přitom v projednávané věci neshledal ani extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními učiněnými soudy nižších stupňů, ani znaky nepřípustné libovůle při hodnocení důkazů či uvážení o jejich provedení. Z obsahu spisu nelze dovodit, že by skutková zjištění, k nimž soudy dospěly, byla vadná a ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nejedná se tedy o případ tzv. extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sb.).
14. Odkazuje-li dále dovolatel na rozhodnutí Nejvyššího soudu týkající se chování neodpovídající řádnému chování potomka k rodiči, tedy chování odůvodňující vydědění, neshledává tuto argumentaci Nejvyšší soud přiléhavou k nyní projednávané věci.
15. Pokud se týká dovolací námitky vztahující se ke změně trestněprávní úpravy účinné od 1. 1. 2026, lze konstatovat, že § 243f o. s. ř. výslovně stanoví, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž tímto stavem se rozumí jak skutkový, tak právní stav. Vzhledem k tomu, že pro rozhodnutí dovolacího soudu je rozhodující též právní stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, nemůže dovolací soud při posuzování věcné správnosti dovoláním napadeného pravomocného rozsudku odvolacího soudu přihlížet ke změnám v hmotněprávní úpravě, které nastaly po rozhodnutí odvolacího soudu (viz rovněž komentář k cit. ustanovení In: SVOBODA, Karel, KASÍKOVÁ, Martina, LEVÝ, Jiří, DOLEŽÍLEK, Jiří a kol. Občanský soudní řád. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2026, s. 957, marg. č. 1). Nadto předmětem tohoto řízení není posouzení trestní odpovědnosti dovolatele, nýbrž zhodnocení, zda jednání dovolatele v době svého spáchání naplňovalo znaky činu povahy úmyslného trestného činu proti osobám uvedeným v § 1481 o. z.
16. Nadto dovolatel opomíjí, že předkládá Nejvyššímu soudu k řešení rovněž otázku, na kterou odpovídal Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 15. 4. 2025, č. j. 24 Cdo 669/2025 539, v této věci. K námitce dovolatele, že „vnuk není potomkem zůstavitelky“, dovolací soud v citovaném usnesení uvedl, že „pojem potomek je širší pojem než pojem dítě a je notorietou, že zahrnuje i vnuka, v tomto případě vnuka zůstavitelky“, přičemž na tomto závěru nemá Nejvyšší soud důvod cokoli měnit.
17. Vytýká-li dovolatel soudům, že „v celém řízení nebylo provedeno ani konstatováno, za jaké období dovolatel neuhradil výživné“, pak přehlíží, že již soud prvního stupně konstatoval, že dovolatel „v době od 8/2012 do 12/2012, v roce 2013 a v roce 2014 nezaplatil žádné výživné, a neplnil tak svou vyživovací povinnost po dobu delší než čtyři měsíce“. Nadto Nejvyšší soud ve svém předchozím rozhodnutí dovodil, že „trestný čin zanedbání povinné výživy podle § 196 trestního zákoníku je tzv. trvající trestný čin, který je páchán, pokud pachatel zaviněně udržuje protiprávní stav, vyvolaný neplněním zákonné povinnosti vyživovat nebo zaopatřovat jiného (viz judikatorně stále následovaný rozsudek Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 22. 5. 1968, sp. zn. 6 Tz 18/68, publikovaný pod č. R 27/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jestliže tedy soud prvního stupně i soud odvolací vzaly za prokázané, že dovolatel v roce 2014 nezaplatil na výživném nic, pak se i v roce 2014 dopouštěl činu povahy trestného činu proti potomku zůstavitelky. Odvolací soud tedy správně aplikoval právní úpravu účinnou od 1. 1. 2014 a neodchýlil se od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu – viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2018, sp. zn. 21 Cdo 5238/2017“. Proto ani tento argument dovolatele nezakládá přípustnost dovolání.
18. Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud rozhodl v souladu se zákonem i s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, pro jejíž přehodnocení nenalézá dovolací soud důvod. Nejvyšší soud (jako soud dovolací) proto dovolání účastníka 6) V. H. směřující proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 11. 2025, č. j. 15 Co 132/2023-617, podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
19. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 1. 10. 2026
JUDr. Roman Fiala předseda senátu