Plný text
26 Cdo 2645/2017-762
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce M. P., P., proti žalované České republice – Ministerstvu financí, se sídlem [adresa] zastoupené Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] IČO [IČO], o 13.522.960 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 207/2007, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 22. listopadu 2016, č. j. 15 Co 217/2016-743, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze (odvolací soud) usnesením ze dne 22. 11. 2016, č. j. 15 Co 217/2016-743, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 (soud prvního stupně) ze dne 17. 12. 2015, č. j. 30 C 207/2007-733, jímž zastavil podle § 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, odvolací řízení (proti rozsudku téhož soudu ze dne 7. 4. 2015, č. j. 30 C 207/2007-699, kterým uložil žalované zaplatit žalobci za omezení jeho vlastnického práva tzv. regulací nájemného 88.243 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do částky 13.434.717 Kč s příslušenstvím a rozhodl o znalečném a náhradě nákladů řízení) pro nezaplacení soudního poplatku z odvolání a rozhodl o náhradě nákladů řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Dovolání žalobce není podle ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále jen „o. s. ř.“ (čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb.), přípustné, neboť závěr odvolacího soudu, že řízení o náhradu za omezení vlastnického práva způsobeného regulací nájemného není osvobozeno od placení soudního poplatku, je v souladu s ustálenou judikaturou (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 26 Cdo 1269/2014, uveřejněné pod číslem 106/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti němuž byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud odmítl usnesením ze dne 6. 1. 2015, sp. zn. II. ÚS 3475/14, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2016, sp. zn. 26 Cdo 5180/2015, ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1269/16), od níž není důvod se odchýlit. Jde o právo na náhradu za nucené omezení vlastnického práva podle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, nikoliv o nárok podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2013, sp. zn. 22 Cdo 367/2012, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 74/2013, stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 4. 2009, sp. zn. Pl. ÚS-st. 27/09).
Nejvyšší soud České republiky proto dovolání podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).
V Brně dne 19. října 2017
JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu