Plný text
28 Cdo 2117/2026-454
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Z. S. a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. P. K. ve věci žalobkyně: J. T., zastoupená Mgr. Jiřím Hrbkem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: hlavní město Praha, IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem [adresa] o 129 376 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 21 C 173/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 6. ledna 2026, č. j. 16 Co 367/2025-405, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 167,50 Kč k rukám advokátky JUDr. Ing. Světlany Semrádové Zvolánkové do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
1. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 6. 1. 2026, č. j. 16 Co 367/2025-405, potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 19. 6. 2025, č. j. 21 C 173/2008-368, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 129 376 Kč s příslušenstvím a bylo rozhodnuto o nákladech řízení a o nákladech státu (výrok I rozsudku odvolacího soudu); současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II rozsudku odvolacího soudu).
2. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Kladla otázku, zda realizace neoprávněné výstavby státem („Prosecké radiály“) v rozhodném období (z hlediska restitučních předpisů) na pozemcích parc. č. XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY, XY a XY, vše v k. ú. XY, představovala převzetí dotčených nemovitostí bez právního důvodu [ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „zákon o půdě“] a zda se coby nástupkyně původního vlastníka může domáhat ochrany svého vlastnického práva podle obecných právních předpisů (včetně uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku neoprávněného užívání zastavěných pozemků), ačkoliv v restitučním řízení o nároku na jejich vydání nebylo dosud rozhodnuto v situaci, v níž stát nevymezil (nekonkretizoval) plochu, již k výstavbě využil. Tázala se rovněž, zda neoprávněná výstavba státu realizovaná na cizích pozemcích v rozhodném období (z hlediska restitučního zákonodárství) nemá být kvalifikována jako neoprávněná stavba ve smyslu občanského práva; případně otevírala otázku rozložení důkazního břemene účastníků sporu, tvrdí-li, že nemovitosti byly převzaty státem bez právního důvodu. Měla za to, že se odvolací soud při řešení nastolených otázek svými závěry odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (odkazovala přitom na usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2020, sp. zn. IV. ÚS 4134/19, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2005, sp. zn. 31 Cdo 606/2004, uveřejněný pod č. 23/2006 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, a ze dne 3. 9. 2025, sp. zn. 22 Cdo 1268/2025, či usnesení téhož soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1272/2019). Vytýkala konečně, že soudy nižšího stupně její podání ze dne 4. 11. 2024 nesprávně posoudily jako změnu žaloby, ačkoliv jím žalobu částečně vzala zpět. Jejich postup měla za odporující rozsudkům Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 1682/2011 a sp. zn. 33 Cdo 3370/2013.
3. Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání žalobkyně odmítnuto.
4. V podání ze dne 24. 8. 2026 dovolatelka namítla podjatost soudců soudního oddělení Nejvyššího soudu č. 28 Mgr. P. K. a Mgr. Z. S.. Příslušný senát Nejvyššího soudu (§ 16 odst. 1, věta druhá, zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen – „o. s. ř.“) námitku podjatosti projednal a usnesením ze dne 15. 9. 2026, č. j. 29 Nd 485/2026-451, rozhodl, že označení soudci Nejvyššího soudu nejsou vyloučeni z projednávání a rozhodnutí věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 28 Cdo 2117/2026.
5. Podle § 237 o. s. ř., jímž je třeba poměřovat přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu usnesení vyjmenovaných v § 238a o. s. ř.), „není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení dovolatelem vymezené otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“.
6. V rozhodovací praxi dovolacího soudu se prosadil a ustálil právní závěr, dle něhož mohla-li osoba, jejíž nemovitosti převzal stát v rozhodné době (z hlediska restitučního zákonodárství) bez právního důvodu, žádat dle restitučních norem o vydání těchto nemovitostí, nemůže se úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva podle obecných předpisů, a to ani formou určení vlastnického práva podle § 80 o. s. ř.; to platí i v případě, že oprávněná osoba tento nárok uplatnila, ale v restitučním řízení o něm ještě nebylo rozhodnuto (srov. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, či stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb.). Uvedená pravidla se přitom uplatní na veškeré věci, jejichž držby se stát ujal prostřednictvím svých orgánů nebo podniků, příp. jiných osob (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 22 Cdo 25/2006). Převzetím věci státem bez právního důvodu ve smyslu restitučních předpisů se pak rozumí převzetí držby, a to i držby neoprávněné (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2006, sp. zn. 22 Cdo 18/2006, uveřejněný pod č. 62/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1394/2023, ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4289/2019, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2022 sp. zn. 28 Cdo 632/2022).
7. Ve vztahu k restituční skutkové podstatě převzetí nemovitosti bez právního důvodu [§ 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě], Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vyložil, že postihuje případy, v nichž se stát (či jiná právnická osoba) zmocnil nemovitosti ve vlastnictví fyzické osoby a nakládal s ní jako s vlastní, nemaje k tomu právního důvodu (titulu), s nímž by tehdejší právní řád spojoval přechod vlastnického práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 78/2009, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2014, sp. zn. 28 Cdo 654/2014, ze starší judikatury přiměřeně i rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Rovněž vyložil, že přechodem se zde nemíní přechod vlastnického práva k nemovitosti, neboť ani v rozhodném období nebylo lze nabýt vlastnické právo pouhou bezdůvodnou okupací věci (jejím faktickým převzetím); majitel tímto postupem formálně nebyl zbaven vlastnického práva k věci, nýbrž mu byla odňata možnost věc držet, užívat ji a požívat její plody i užitky (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2001, sp. zn. 28 Cdo 779/2001). Z rozhodovací praxe dovolacího soudu pak plyne, že z provedení změn na věci (například zastavění pozemku) je možné usuzovat na převzetí držby státem (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2021, sp. zn. 28 Cdo 860/2021, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2022 sp. zn. 28 Cdo 232/2021). Judikatura již přitom dovodila, že pod skutkovou podstatu majetkové křivdy podle § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, lze podřadit i ty situace, kdy stát v rozhodném období na cizím pozemku vybudoval místní komunikace (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2019, sp. zn. 28 Cdo 1272/2019).
8. Pokud však nemovitosti přešly v rozhodném období na stát bez právního důvodu a přitom byly v době, v níž bylo možno uplatnit restituční nárok na jejich vydání, evidovány v katastru nemovitostí jako vlastnictví fyzických osob, které též nemovitosti užívaly, pak i po marném uplynutí lhůty k uplatnění nároku na vydání věci podle restitučních předpisů mají vlastníci právo na ochranu podle obecných právních předpisů (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2010, sp. zn. 22 Cdo 2700/2010). Za určitých skutkových okolností, zejména když účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno, totiž nelze mít za to, že by se postupem podle obecných předpisů snažil obcházet restituční předpisy, pročež nelze jeho soudní ochranu cestou obecných předpisů vyloučit (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 4560/2011, ze dne 8. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2609/2010, ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1394/2023, a ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4289/2019; či nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, publikovaný pod č. 222/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ze dne 16. 4. 2013, sp. zn. I. ÚS 3206/10, publikovaný pod č. 54/2013 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, nebo ze dne 29. 12. 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09, publikovaný pod č. 260/2009 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu).
9. Jestliže však naproti tomu stát fakticky převzal nemovitosti do své držby (a po stránce formální buď nedošlo k relevantnímu právnímu úkonu – správnímu rozhodnutí, uzavření smlouvy, nebo byl provedený úkon provázen vadami) a dotčená osoba (její nástupce), jež takto věc pozbyla bez právního důvodu, mohla v zákonem stanovených lhůtách uplatnit právo na vydání věci podle restitučních předpisů, nemůže se již domáhat prosazení svého práva cestou žaloby na určení vlastnictví k věci, a nemůže tak uspět ani ve sporu vyvolaném duplicitním zápisem vlastnického práva do katastru nemovitostí (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3750/2010, ze dne 14. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2026/2010, ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3361/2016, ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1394/2023, či ze dne 29. 4. 2020, sp. zn. 28 Cdo 4289/2019).
10. Ve stanovisku pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn., Pl. ÚS-st. 21/05, Ústavní soud současně uzavřel, že „vlastnické právo oprávněných osob podle restitučních předpisů vzniká až okamžikem vydání věci (ex nunc). Restituční zákony v podstatě legalizovaly vlastnictví státu k majetku, který stát získal konfiskacemi, znárodněním a dalšími majetkovými opatřeními, bez ohledu na to, že by bez jejich existence jinak bývalo možné, v některých případech, uplatnit na takový majetek vlastnické právo podle obecných předpisů. Tím současně vyloučily možnost uplatnit tato práva jinak, tedy podle obecných předpisů, neboť tato úprava je speciální úpravou k předpisům obecným“.
11. Jestliže tedy odvolací soud, vycházeje ze zjištění, že předmětné pozemky právního předchůdce dovolatelky (za jejichž užívání v důsledku zastavění stavbou „Prosecké radiály“ se dovolatelka za dobu od 1. 6. 2006 do 31. 12. 2006 domáhá vydání bezdůvodného obohacení) převzal stát v rozhodné době z hlediska restitučního zákonodárství do své držby bez právního důvodu formou neoprávněné okupace a zahájení výstavby na nich v roce 1988 a hospodařil s nimi, dovolatelka ani její právní předchůdce předmětné pozemky po jejich faktickém převzetí státem nadále nedržela (neobhospodařovala je, neužívala je, a to ani prostřednictvím jiné osoby, a ani je jinak neovládala), přičemž stavba pozemní komunikace („Prosecké radiály“), vybudovaná na nich, svým charakterem držbu právním předchůdcem dovolatelky či dovolatelkou samotnou vylučovala a objektivně vzbuzovala pochybnosti o jejím vlastnickém právu a v restitučním řízení o nároku na jejich vydání rozhodnuto nebylo, uzavřel, že se stát chopil držby předmětných pozemků bez právního důvodu ve smyslu ustanovení § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě, pročež se dovolatelka, o jejímž restitučním nároku ve vztahu k předmětným pozemkům rozhodnuto nebylo, nemůže domáhat ochrany svého vlastnického práva podle ustanovení občanského zákoníku, nikterak se tím od výše citované judikatury, na níž není důvodu čehokoliv měnit a jež vyznívá nerozporně, neodchýlil. O jejím vlastnictví mohlo by být, avšak s účinky ex nunc, rozhodnuto teprve v jí zahájeném restitučním řízení.
12. K totožným závěrům dospěl Nejvyšší soud též ve skutkově i právně obdobných věcech týchž účastníků řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2023, sp. zn. 28 Cdo 1394/2023, ústavní stížnost proti němu podaná byla usnesením Ústavního soudu ze dne 10. 10. 2023, sp. zn. I. ÚS 2435/23, odmítnuta, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 8. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1716/2025, ze dne 1. 12. 2025, sp. zn. 28 Cdo 1674/2025 a sp. zn. 28 Cdo 2032/2025, či ze dne 22. 10. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2031/2025).
13. Vyplývá-li pak ze skutkových závěrů odvolacího soudu, že se stát v rozhodném období z hlediska restitučního zákonodárství chopil držby předmětných pozemků v úmyslu je okupovat za účelem výstavby a provozování pozemní komunikace („Prosecké radiály“), není namístě [je-li ono počínání státu postiženo restitučním důvodem ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona o půdě] podřídit popsanou stavební činnost režimu neoprávněné stavby ve smyslu § 135c zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (viz též rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001 a stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2005, sp. zn. Pl. ÚS - st. 21/05, publikované pod č. 477/2005 Sb. ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, dle nichž se stran nemovitostí, jež stát v rozhodném období převzal bez právního důvodu, nelze úspěšně domáhat ochrany vlastnického práva v režimu obecných předpisů občanského práva).
14. Na vyřešení otázky rozložení důkazního břemene účastníků sporu stran tvrzení, že nemovitosti byly převzaty státem v rozhodném období bez právního důvodu, rozhodnutí odvolacího soudu evidentně nezávisí, založil-li odvolací soud své rozhodnutí nikoliv na úvaze o neunesení důkazního břemene, nýbrž na závěru, že nemovitosti převzal stát bez právního důvodu ve smyslu § 6 odst. 1 písm. p) zákona č. 229/1991 Sb. a dovolatelka, o jejímž restitučním nároku nebylo rozhodnuto, nemůže se domáhat ochrany svého vlastnického práva podle předpisů občanského práva. Při vědomí státní okupace pozemků (jejich zastavění stavbou „Prosecké radiály“) přitom oprávněné osobě nic nebránilo v tom, aby ve vztahu k těmto pozemkům, jejichž držby byla zbavena, vznesla restituční nárok vymezený, ať již geometrickým plánem nebo alespoň popisem existujícího stavu (rozsahu okupace pozemkových parcel státem v rozhodném období bez právního důvodu).
15. Vytýká-li konečně dovolatelka, že soudy nižšího stupně její podání ze dne 4. 11. 2024 nesprávně posoudily jako změnu žaloby, ačkoliv šlo o částečné zpětvzetí žaloby, vystihuje tím případy vad řízení, které však s účinností od 1. 1. 2013 nejsou samostatným dovolacím důvodem (tím je ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. pouze nesprávné právní posouzení věci). K vadám řízení by mohl dovolací soud přihlédnout pouze tehdy, bylo-li by dovolání z jiného důvodu přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); tak tomu ovšem v projednávané věci není (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2014, sp. zn. 22 Cdo 3332/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 4553/2014). Výtky dovolatelky ostatně postrádají relevanci v situaci, v níž soudy nižšího stupně v souladu s účelem a smyslem uvedeného podání žalobu věcně projednaly a rozhodly o dovolatelkou nadále uplatňovaném nároku na zaplacení 129 376 Kč s příslušenstvím (tvrzená vada řízení tak nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí o věci).
16. Předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. tedy v projednávané věci naplněny nebyly.
17. Napadá-li dovolatelka rozsudek odvolacího soudu i ve výroku o náhradě nákladů řízení, není dovolání v tomto rozsahu přípustné se zřetelem k § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
18. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 a 2 o. s. ř.).
19. O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k účelně vynaloženým nákladům žalovaného statutárního města se zřetelem k právní a skutkové složitosti projednávané věci patří odměna advokáta ve výši 6 300 Kč [srov. § 6 odst. 1, § 7 bod 5, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění účinném od 1. 1. 2025], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovených paušální částkou 450 Kč na jeden úkon právní služby (§ 13 odst. 4 téže vyhlášky) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.), dohromady ve výši 8 167,50 Kč.
20. Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na www.usoud.cz.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 13. 10. 2026
Mgr. Z. S. předseda senátu