3 Tdo 1095/2025

Plný text

Rozhodnutí a stanoviska Nejvyššího soudu Zpět na list Nové hledání 3 Tdo 1095/2025 citace citace s ECLI Právní věta: Soud:Nejvyšší soud Důvod dovolání:§ 265b odst.1 písm. g) tr.ř. § 265b odst.1 písm. h) tr.ř. § 265b odst.1 písm. m) tr.ř. Datum rozhodnutí:17. 12. 2025 Spisová značka:3 Tdo 1095/2025 ECLI:ECLI:CZ:NS:2025:3.TDO.1095.2025.1 Typ rozhodnutí:USNESENÍ Heslo:Týrání osoby žijící ve společném obydlí Znásilnění Dotčené předpisy:§ 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku ve znění do 31.12.2024 § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Kategorie rozhodnutí:CD Zveřejněno na webu:13. 2. 2026 Citace rozhodnutí Nejvyššího soudu by měla obsahovat formu rozhodnutí, označení soudu, datum rozhodnutí, spisovou značku, případně údaj o uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a odkaz na zdroj. Vzor: usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněné pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část trestní, dostupné na www.nsoud.cz. 3 Tdo 1095/2025-338 USNESENÍ Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 17. 12. 2025 o dovolání, které podal obviněný D. K. proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, č. j. 10 To 215/2025-282, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Berouně pod sp. zn. 8 T 122/2024, takto: Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá. Odůvodnění: I. Dosavadní průběh řízení 1. Rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 28. 5. 2025, č. j. 8 T 122/2024-262, byl obviněný D. K. (dále jen „obviněný“ nebo „dovolatel“) uznán vinným zločinem týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku a zločinem znásilnění podle § 185 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku. Za tuto trestnou činnost a za přečiny vydírání podle § 175 odst. 1 tr. zákoníku a nebezpečné vyhrožování podle § 353 odst. 1 tr. zákoníku, za které byl odsouzen rozsudkem Okresního soudu v Berouně ze dne 16. 10. 2024, č. j. 8 T 122/2024-212, byl odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 3 let do věznice s ostrahou. 2. Podle skutkových zjištění prvostupňového soudu se obviněný uvedených zločinů dopustil zjednodušeně řečeno tím, že v blíže nezjištěné době od léta roku 2021 do února 2023 během společného soužití na různých místech České republiky, dlouhodobě zle nakládal se svou přítelkyní N. R., kterou opakovaně fyzicky napadal zejména fackami, ránami pěstí a kopáním, omezoval její sociální styky především s její rodinou, ponižoval ji a nadával jí, že neumí řídit a ničí mu vozidla, a rozbíjel její věci, zejména elektronické zařízení jako mobilní telefon či notebook, kdy ji ponižoval a urážel i v době, kdy byla těhotná, a v tomto období ji též poté, co jej naštvala demonstroval svou sílu tím, že vzal cihlu a rozbil přední sklo od auta, kdy následující den, když vozidlo opravovali, poškozenou shodil ze židle a tato spadla a udeřila se do boku, na němž měla posléze modřinu, a v přesně nezjištěném počtu případů v různých intervalech, někdy i dvakrát do týdne, přes odpor poškozené, která se nejprve bránila kopáním, plakala a říkala, že je jí to nepříjemné a bolí to, ale posléze zjistila, že čím méně se brání, tím méně ji bije, vykonal na poškozené pohlavní styk ve formě soulože. Skutková věta výroku rozsudku dále uvádí celkem 9 případů konkrétního jednání obviněného. V podrobnostech k popisu skutku se odkazuje na prvostupňový rozsudek. 3. Jeho skutková zjištění bezvýhradně převzal i Krajský soud v Praze, který k odvolání obviněného rozsudkem ze dne 12. 8. 2025, č. j 10 To 215/2025-282, sice prvostupňový rozsudek zrušil, ovšem znovu obviněného uznal vinným týmiž trestnými činy a odsoudil jej k témuž souhrnnému trestu. Rozdíl spočíval pouze v tom, že u zločinu znásilnění odvolací soud doplnil časové znění trestního zákoníku, a to účinného do 31. 12. 2024. Dále druhostupňový soud doplnil okresním soudem opomenutý adhezní výrok, jímž byla poškozená N. R. odkázána s uplatněným nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. II. Dovolání a vyjádření k němu 4. Proti rozsudku odvolacího soudu podal prostřednictvím svých obhájců dovolání obviněný. První dovolání podal prostřednictvím zvoleného obhájce Mgr. Rapsy a uplatnil v něm dovolací důvody zakotvené v ustanovení § 265b odst. 1 písm. g), h) a l) tr. ř., přičemž ze slovního vyjádření je zřejmé, že dovolatel měl zřejmě na mysli dovolací důvod uvedený pod písm. m), nikoliv l) § 265b odst. 1 tr. ř. 5. Namítl, že skutková věta je neurčitá, neumožňuje bezpečně odlišit jednotlivé dílčí útoky, jejich právní kvalifikaci a časovou působnost příslušných verzí trestního zákoníku, zásadně omezuje přezkum znaků „po delší dobu“ u § 199 tr. zákoníku a „násilím“ u § 185 tr. zákoníku (ve znění do 31. 12. 2024) u každého dílčího skutku. 6. Nesprávné právní posouzení znaku „po delší dobu“ [§ 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku] soudy mechanicky dovodily z rámce 1,5 roku bez rozlišení intenzity, četnosti a návaznosti dílčích incidentů. Z popisu vyplývá spíše řada nesourodých epizod různé povahy a závažnosti, mnohdy oddělených stěhováním a změnami prostředí. Trestní zákoník v § 199 předpokládá opakovatelnost, intenzitu a časovou souvislost, což nebylo prokázáno ani z výpovědi poškozené, natož jinými důkazy. 7. Od 1. 1. 2025 došlo k rekodifikaci § 185 tr. zákoníku (model souhlasu). Odvolací soud sice uvedl, že hodnotí jednání obviněného podle znění tohoto ustanovení účinného do 31. 12. 2024, neprovedl však test ke každé epizodě. Tam, kde popis uvádí pouze „slovní odpor“ bez zjištění fyzického překonání nebo pohrůžky, nemusí být staré znění § 185 tr. zákoníku naplněno. 8. Klíčový usvědčující prostředek – výpověď poškozené – byl proveden pouze čtením z přípravného řízení (§ 211 odst. 4 tr. ř.), protože poškozená v hlavním líčení nevypovídala. Obhajoba tak neměla reálnou možnost křížového výslechu a kontroly věrohodnosti. Soudy nevyčerpaly postupy chráněného výslechu podle § 102 tr. ř. a neprovedly jiné kompenzační důkazy srovnatelné váhy. Důsledkem je porušení práva na spravedlivý proces a zásady ústnosti a bezprostřednosti. 9. Za situace, kdy jediný rozhodující důkaz představuje výpověď poškozené, která je emočně zabarvená, časově neukotvená a místy rozporná, bylo namístě přibrat znalce k posouzení specifické věrohodnosti a případných faktorů ovlivňujících její výpověď. Zvlášť významné je, že poškozená dlouhodobě užívala marihuanu. Soudy mechanicky převzaly výpověď poškozené a nevyrovnaly se s její motivací (post-rozchodový konflikt, žárlivost apod.), časovým odstupem oznámení a neobvyklým následným chováním (pokračující běžná komunikace). 10. Dovolatel rovněž namítl, že soudy neopatřily a neprovedly úplný soubor elektronické komunikace (SMS, chaty, e-maily), ačkoli z dostupných částí plyne pokračující přátelská komunikace po údajných incidentech, což je relevantní k posouzení strachu, závislosti, souhlasu nebo odporu. Bez forenzního vyhodnocení celého časového úseku (metadata, časové vazby) je selektivní čtení úryvků zkreslující. 11. Obviněný současně navrhl, aby v případě vrácení věci k novému projednání a rozhodnutí byl proveden výslech osob z jeho blízkého okolí, přičemž k dovolání přiložil prohlášení své tety H. T. a své babičky H. R. K (ne)věrohodnosti poškozené doplnil, že ta se vůči němu sama dopouštěla fyzické agrese, v jejímž důsledku má na čele trvalou jizvu, sama preferovala hrubší sexuální praktiky a opakovaně lhala matce o svém těhotenství, což ukazuje na její schopnost uvádět nepravdu i v závažných otázkách. 12. Závěrem svého mimořádného opravného prostředku navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 12. 8. 2025, č. j. 10 To 215/2025-282, a podle ustanovení § 265k odst. 2 tr. ř. zrušil také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu a odvolacímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl, nebude-li moci dovolací soud při zrušení napadeného rozhodnutí také sám hned ve věci rozhodnout ve smyslu ustanovení § 265m tr. ř. Dovolatel rovněž učinil návrh na odklad vykonatelnosti rozsudku krajského soudu podle § 265o odst. 1 tr. ř. 13. K tomuto dovolání obviněného se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupkyně“). Tato v podrobnostech uvedla, že pokud jde o popis stíhaného skutku, ve skutkové větě výroku odsuzujícího rozsudku odvolacího soudu byl vyjádřen způsob, intenzita, četnost i časový rámec jednotlivých jednání (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2023 sp. zn. 8 Tdo 1112/2022). Trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku je trestným činem trvajícím, pro který je typické souvislé páchání nerozpadající se do dílčích útoků (viz usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 15 Tdo 887/2014, publikované pod č. 17/2015 Sb. rozh. tr.). Jednání obviněného spočívající v psychickém i fyzickém napadání poškozené, včetně opakujícího znásilňování tvoří jeden skutek. Trestný čin týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 tr. zákoníku má v tomto případě povahu tzv. zastřešujícího trestného činu, neboť překrývá trestný čin znásilnění podle § 185 tr. zákoníku, který by jinak mohl být spáchán samostatnými skutky, ale v daném specifickém případě se stává součástí onoho zastřešujícího trestného činu, který je spojuje ve skutek jediný. Tyto trestné činy jsou se zastřešujícím trestným činem v jednočinném souběhu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2020 sp. zn. 8 Tdo 893/2020). V případě trvajícího trestného činu podle § 199 tr. zákoníku je zpravidla velmi obtížné až vyloučené zachytit ve skutkové větě všechny projevy naplnění této skutkové podstaty a jejich časové údaje, jakož i vzniklé následky. Je to dáno tím, že se jedná zpravidla o řadu jednání, která se různě prolínají a probíhají v delším časovém úseku, když zároveň na sebe různě navazují a doplňují se, takže i pro poškozené bývá velmi často problematické jednotlivé případy násilného chování vůči jejich osobám přesně určit a časově zařadit, a to zejména tehdy, pokud trestná činnost probíhala delší dobu. V posuzované trestní věci skutková věta obsahuje veškeré požadavky konkretizace a kvantifikace jednání obviněného, byť to neznamená přesné zachycení všech projevů násilí a útlaku, které probíhaly po delší dobu. 14. Jestliže jednání obviněného spočívající ve fyzickém, psychickém a sexuálním násilí trvalo od léta roku 2021 do února 2023, tak není pochyb o tom, že byla naplněna kvalifikovaná skutková podstata zohledňující délku doby páchání trestného činu. Z hlediska posouzení trestnosti jednání obviněného je třeba hodnotit intenzitu jednotlivých dílčích jednání vůči poškozené nikoli izolovaně, ale souhrnně v rámci jednoho celku. Překážkou závěru o naplnění znaků trestného činu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 1, 2 písm. d) tr. zákoníku přitom není ani okolnost, že poškozená jinak s obviněným komunikovala normálně. Zde je třeba připomenout cyklický charakter domácího násilí, ve kterém se střídají fáze klidu s „horkými“ fázemi, ve kterých dochází k incidentům. Nezávadová komunikace obviněného s poškozenou tudíž nemůže být důkazem, který by vyvracel, že se dovolatel dopouštěl vůči poškozené úkorného jednání, které je potřeba posoudit jako trestné. 15. Pokud dovolatel ve svém mimořádném opravném prostředku namítal, že soudy nesprávně vycházely ze závěru o věrohodnosti výpovědi poškozené, neboť ve věci nebyl pořízen znalecký posudek z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie, který by tuto otázku vyřešil, je třeba odkázat na ustanovení § 107 odst. 1 tr. ř., které stanovuje, že znalci nepřísluší provádět hodnocení důkazů a řešit právní otázky. V posuzované trestní věci pochybnosti o věrohodnosti výpovědi poškozené nevznikly, neboť její výpověď byla potvrzena řadou ve věci provedených, byť nepřímých, ale částečně i přímých důkazů. O obecné věrohodnosti poškozené nevznikly žádné pochybnosti a pokud jde o posouzení specifické věrohodnosti, je její posouzení plně v kompetenci soudu, který v uvedeném smyslu žádné pochybnosti neshledává, když v souladu s obsahem provedených důkazů výpověď poškozené hodnotil jako pravdivou. 16. Obviněnému nelze přisvědčit ani v tom, že rozhodná skutková zjištění jsou založena na procesně nepoužitelném důkazu, tedy na výpovědi poškozené z přípravného řízení. Uvedenou námitkou se vyčerpávajícím způsobem zabýval již Krajský soud v Praze. V daném případě bylo možno postupovat podle § 211 odst. 4 tr. ř., neboť výpověď poškozené z přípravného řízení byla provedena za dodržení všech zákonných postupů. Pokud se obviněný odkazoval na porušení ustanovení § 102 tr. ř., je třeba zdůraznit, že předmětné ustanovení se pojí pouze s procesní situací, je-li jako svědek vyslýchána osoba mladší než 18 let, k čemuž v posuzované trestní věci nedošlo. 17. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 18. V dovolání podaném prostřednictvím ustanovené obhájkyně Mgr. Michaely Miklášové obviněný uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. 19. Podle dovolatele odvolací soud pochybil v hodnocení skutkových okolností a dostatečně se nevypořádal s navrženými ani provedenými důkazy, a naopak do svého rozsudku bez dalšího přijal tvrzení a právní názor poškozené. Největší pochybení obviněný spatřuje ve skutečnosti, že Krajský soud v Praze založil své rozhodnutí na nesprávně zjištěném skutkovém stavu, který vzal za prokázaný navzdory řadě důvodných pochybností, přičemž na základě takto nesprávně zjištěného skutkového stavu rozhodl soud o vině dovolatele. Všemi těmito pochybeními pak také odvolací soud učinil napadené rozhodnutí nesprávným a nepřezkoumatelným. Dovolatel je přesvědčen, že odvolací soud jednal zejména v rozporu s ustanovením § 125 odst. 1 tr. ř., když odůvodnění napadeného rozsudku neodpovídá prokázaným skutečnostem a jako takové je třeba jej označit za nesprávné. 20. Dovolatel i v tomto mimořádném opravném prostředku namítal, že jde-li o naplnění znaku „dlouhodobosti“, tento z provedených důkazů v žádném případě nevyplývá. Jde-li o trestný čin znásilnění, i zde jsou zásadní a důvodné pochybnosti, zda byl čin skutečně spáchán. O tom, že by snad mělo dojít k tvrzenému jednání obviněného, svědčí pouze výpověď poškozené. 21. Závěrem tohoto dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci podle § 265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že se obviněný podle § 226 písm. a) zprošťuje obžaloby, in eventum aby napadený rozsudek v souladu s § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil a v souladu s § 265l odst. 1 tr. ř. věc vrátil soudu prvního stupně. 22. Rovněž k tomuto dovolání se vyjádřila nejvyšší státní zástupkyně prostřednictvím státní zástupkyně činné u Nejvyššího státního zastupitelství. Uvedla, že porovnáním obsahu obou mimořádných opravných prostředků je třeba dospět k závěru, že dovolání podané prostřednictvím obhájkyně Mgr. Michaely Miklášové nepřináší nic nového nad rámec dovolací argumentace obviněného v jeho prvním podání. Proto odkázala na obsah svého prvního vyjádření, vč. svého závěrečného návrhu. Pro úplnost dodala, že pokud by obviněný podal dovolání pouze prostřednictvím Mgr. Michaely Miklášové, bylo by v závěrečném návrhu formulováno, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného zamítl podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. III. Přípustnost dovolání 23. Na oba dovolatelovy elaboráty je nutno nazírat jako na jeden celek – jediné dovolání tvořené více díly – nikoli jako na dva samostatné mimořádné opravné prostředky, z nichž každý by měl svůj vlastní osud. Takto pojaté dovolání obviněného je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.), přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.). IV. Důvodnost dovolání 24. V prvé řadě nutno zmínit, že dovolací výhrady obviněného jsou částečně opakováním námitek vznášených již v dřívějším řízení. Odvolací soud na ně patřičně reagoval, vypořádal se s nimi a obviněnému poskytl náležité vysvětlení, proč jim nedal za pravdu. Na argumentaci zejména odvolacího soudu lze proto v mnohém odkázat i z hlediska nyní uplatněných dovolacích důvodů. V tomto ohledu lze připomenout např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 7. 2025, sp. zn. 3 Tdo 464/2025, či rozhodnutí ze dne 11. 6. 2025, sp. zn. 3 Tdo 447/2025, podle nichž opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky vytýkané v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jedná se v tomto rozsahu zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. 25. Obviněný své dovolání založil na tvrzení o naplnění dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. Jeho námitky však příliš nerespektují koncepci dovolání coby mimořádného opravného prostředku, který lze podat pouze z konkrétně vymezených dovolacích důvodů. Obviněný tak ze svého podání, s nadsázkou řečeno, činí jakýsi další řádný opravný prostředek, v němž agregovaně vznáší různé výhrady a nutí dovolací soud k tomu, aby si sám jednotlivé námitky pod příslušné dovolací důvody přiřadil. Dovolací soud se proto primárně zaměřil na posouzení, zda jím vznesené námitky obsahově odpovídají důvodům dovolání, dále zda jim lze přiznat opodstatněnost a zda jsou tudíž způsobilé vyústit v požadovanou kasaci napadených rozhodnutí. 26. Pro úplnost se připomíná, že k naplnění obviněným označených dovolacích důvodů dochází podle jejich obsahového vymezení tehdy, jestliže · rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.], · rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř.], · bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) [dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.]. IV./1. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. 27. Znění tohoto dovolacího důvodu nemění nic na způsobu rozhodování dovolacího soudu, neboť v řízení o dovolání se i nadále neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí tímto soudem. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze – a to i ve vztahu zákonem č. 220/2021 Sb. s účinností od 1. 1. 2022 zavedenému důvodu dovolání podle písm. g) – doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené), podle něhož „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání“. Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“. 28. Zákonné znění prvé alternativy uvedeného dovolacího důvodu vyžaduje nejen, aby byl předmětem dovolacích námitek rozpor se skutkovými zjištěními rozhodnými pro právní kvalifikaci skutků (to by námitky směřující k charakteru a intenzitě partnerských interakcí splňovat mohly), ovšem tento rozpor musí být zjevný v tom smyslu, že zjištění nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo jsou dokonce s nimi přímo v rozporu (viz rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 7. 2. 2022, sp. zn. II. US 3297/21). Přitom stran zjevnosti se námitky obviněného s touto alternativou dovolacího důvodu spíše míjejí, neboť představují pouze prostou polemiku s hodnotícími úvahami soudu prvního stupně. Pokud by však tento okruh námitek bylo možno pod prvou alternativu zmíněného dovolacího důvodu s jistou měrou tolerance podřazovat, pak jde o námitky zjevně neopodstatněné. 29. Obviněný předkládá vlastní názor na to, jak měly soudy důkazy hodnotit, netvrdí však, že by z důkazů, které vzaly za věrohodné soudy nižších stupňů, nebylo možno činit skutkový závěr, jaký soudy učinily. Namítá “toliko”, že při jiném náhledu na opatřené důkazy by takový skutkový závěr možný nebyl, uplatňuje přitom ovšem vlastní optiku, která soudy nižších stupňů akceptována nebyla. Na provedené důkazy přitom nazírá selektivně a jednotlivě, nikoli též v jejich vzájemném souhrnu. Upřednostňuje a zveličuje význam obsahu těch důkazů (popř. jejich částí – harmonické pasáže vzájemné partnerské komunikace), které vyhovují jeho představám, a naopak upozaďuje či opomíjí skutečnosti vyplývající z důkazů, které se mu nehodí. Touto disproporcí naproti tomu úvahy nižších soudů netrpí, jsou dostatečně podrobné, přesvědčivé a zaobírají se provedenými důkazy nejen jednotlivě, ale i v jejich vzájemné provázanosti. Neopomíjejí tedy žádný prvek provedeného dokazování, nevykazují žádnou logickou mezeru a vypořádávají se právě i s důkazy, které obviněný vyzdvihuje. Takto nižší soudy podrobně a přiléhavě vysvětlily, proč dovodily, že obviněný se vůči poškozené vymezoval tak, jak je podchyceno v popisu skutku. 30. Obviněný se tak svojí argumentací evidentně domáhá toho, aby provedené důkazy byly zhodnoceny jiným, a to jeho představám vyhovujícím způsobem. Prezentuje přitom vlastní skutková tvrzení, aniž by ovšem zohlednil všechny relevantní důkazy nejen jednotlivě, ale zejména i v jejich logickém souhrnu a ve vzájemných souvislostech. Ovšem jak již bylo konstatováno odvolacím soudem, výpověď poškozené je velmi podrobná, barvitá, obsahuje celou řadu detailů a v mnohém je potvrzována dalšími ve věci provedenými důkazy, tedy jak výpověďmi svědků H. a J., tak výpovědí matky poškozené, jakož i důkazy listinnými, jimiž jsou jednak fotografie poškozené dokumentující její zranění, jednak mobilní komunikace poškozené s obviněným (srov. bod 9 a dále zejména bod 11 výroku rozsudku odvolacího soudu). Soudům nižších stupňů nelze ničeho vytknout, pokud rozhodnutí o vině obviněného založily především na věrohodné výpovědi poškozené. 31. Pod druhou alternativu tohoto dovolacího důvodu nelze podřazovat námitku obviněného ke způsobu provedení důkazu výpovědí poškozené. Dovolatel totiž ani netvrdí, že šlo o procesně nepoužitelný důkaz (tj. důkaz, který soud nebyl oprávněn provést), ale brojí „pouze“ proti tomu, jaká validita byla tomuto důkazu přiznána. Jinak řečeno, nerozporuje zákonné podmínky umožňující provedení tohoto důkazu (zde § 211 odst. 4 tr. ř.), ale brání se tomu, že by informace plynoucí z tohoto (zákonně provedeného) důkazu mohly stačit k učinění rozhodných skutkových zjištění. Tím se však obviněný dostává zpět na půdu prvé alternativy dovolacího důvodu podle ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., kterou Nejvyšší soud vypořádal výše. 32. Pouze pro úplnost lze tedy k procesní použitelnosti svědecké výpovědi poškozené doplnit či zopakovat, že byť poškozená v hlavním líčení konaném dne 12. 9. 2024 využila svého práva a ve věci nevypovídala (což v případě dané trestné činnosti je jev poměrně obvyklý), její výpovědí z přípravného řízení byl v hlavním líčení řádně proveden důkaz podle § 211 odst. 4 tr. ř., neboť výpověď poškozené z přípravného řízení byla provedena za dodržení všech zákonných postupů. Poškozená byla v přípravném řízení vyslýchána v postavení svědkyně po řádném zahájení trestního stíhání obviněného, byla před zahájením výslechu řádně poučena o svých právech a povinnostech včetně práva odmítnout vypovídat, výslovně prohlásila, že tohoto práva nevyužívá a vypovídat chce a bude. Sama nejdříve v rámci své výpovědi podrobně popsala předmět řízení, tedy okolnosti soužití s obviněným včetně všech okolností pro trestní řízení podstatných, a následně odpovídala jak na otázky policejního orgánu, tak na otázky obhájce obviněného, který byl výslechu svědkyně po celou dobu přítomen (k tomu srov. bod 9 odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, protokol o výslechu poškozené na č. l. 42 a násl. spisu a protokol o hlavním líčení konaném dne 12. 9. 2024 na č. l. 201 verte - 202 spisu). 33. Konečně pod třetí alternativu tohoto dovolacího důvodu nespadají námitky obviněného k důkaznímu deficitu. Obviněný si stýská na neprovedení jednak věrohodnostního znaleckého posudku a jednak úplné (neselektované) elektronické komunikace mezi ním a poškozenou, příliš však nevysvětluje, proč by jím zmiňované důkazy měly naplňovat parametry důkazů opomenutých. Takovými důkazy totiž nejsou jakékoliv neprovedené důkazy, ale pouze takové, které současně splňují tři podmínky. Prvou je to, že jde o důkazy vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním osvědčujícím znaky trestného činu. Druhou vlastností je to, že tyto důkazy jsou podstatné a nikoliv marginální. A konečně třetí podmínkou je neprovedení takových důkazů buď bez jakéhokoliv anebo bez náležitého odůvodnění. Pokud by však s jistou dávkou tolerance tyto námitky pod třetí alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. subsumovat šlo, jde o výhrady zjevně neopodstatněné. 34. Oba důkazní návrhy jsou v podstatě jen jiným způsobem, jak polemizovat s hodnotícími úvahami nižších soudů. Z tohoto pohledu nejde o důkazy vztahující se k rozhodným skutkovým zjištěním, navíc nejde o důkazy podstatné, a především pak nejde o důkazy nedůvodně neprovedené. 35. I věrohodnostní znalecký posudek je toliko jedním z důkazů, které musí být hodnoceny stejně jako důkazy jiné, takže z tohoto hlediska ani hypotetický závěr znaleckého posudku, v jaký obviněný doufá, by nemusel mít žádný význam a dopad na rozhodná skutková zjištění učiněná nižšími soudy. Zpracování věrohodnostního znaleckého posudku je navíc indikováno zpravidla pouze v případech, kde existuje nějaký symptom naznačující, že následně posuzovaný jedinec by z nějakého důvodu (většinou věk, intelektový handicap, duševní porucha apod.) mohl trpět nějakým deficitem v oblasti schopností náležitě vnímat prožitý děj, uchovat jej v paměti a poté jej reprodukovat. Tímto symptomem sotva může být toliko vnitřní přesvědčení jednotlivce o narušení psychiky druhého, jeho výkyvech nálad apod., pokud pro to nesvědčí hmatatelné vnější projevy patrné z jeho chování. Vystupování poškozené při výslechu před policejním orgánem ani její projevy zmiňované svědky neimponovalo žádným zásahem jejích schopností podat validní výpověď. Žádný psychologický věrohodnostní posudek pak patrně není mocen odhalit, zda někdo záměrně vypovídá nepravdu. Přitom právě to obviněný o poškozené tvrdí poukazem na její lhaní matce o svém těhotenství. Takže poptávkou po věrohodnostním posudku se obviněný domáhá provedení důkazu, který vůbec není nadán schopností prokázat či vyvrátit tvrzenou skutečnost. Obdobně se s touto důkazní poptávkou obviněného vypořádal i odvolací soud v bodě 12 odůvodnění svého rozsudku. 36. Totéž platí i o požadovaném úplném souboru elektronické komunikace zahrnujícím přátelské rozpravy následující po incidentech mezi obviněným a poškozenou. Obviněný zde uplatňuje tzv. černobílou optiku, jíž dovozuje, že zlé zacházení s poškozenou je vyloučeno, pokud ve vztahu existovaly i harmonické etapy soužití. To však realitě neodpovídá, neboť takřka typickým jevem domácího násilí je obměňování jednotlivých fází vzájemné koexistence, kdy ataky jsou střídány s obdobími souladu. To je patrné i z dostupné komunikace, kterou byl proveden důkaz v hlavním líčení a kde obviněný s poškozenou velmi aktivně komunikovali a přelévali se z relativně přátelského tónu do připomínek poškozené o jejím bití obviněným, který jí rovněž měl vyhrožovat, což nakonec sám obviněný nevyvracel. I kdyby tedy byla opatřena komplexní vícekanálová elektronická komunikace, z níž by plynula i láskyplná stadia soužití, nic by to neměnilo na závěrech o závadovém počínání obviněného zbudovaných na celém komplexu důkazů. Z trestněprávního hlediska jsou přitom významné právě ony závadové fáze soužití a je proto bytostně logické, legitimní a legální, že orgány činné v trestním řízení zaměřují své šetření právě na ně, a nikoli na ty bezproblémové. Tato zájmová komunikace je protkaná řadou vulgárních a hrubých výhrůžek a je zřejmé, že obviněný k nim přistupuje okamžitě při náznaku čehokoliv, s čímž nesouzní. Tato komunikace dokresluje trestné jednání obviněného a jedná se o důkaz nikoliv osamocený. Jednotlivé části komunikace tedy nejsou zkreslující, ale naopak dokreslují, jak dovolatel jednal s poškozenou. IV./2. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. 37. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit, jestliže napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. V mezích uplatněného dovolacího důvodu tak lze namítat, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoliv o trestný čin nejde, nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Vedle vad, které se týkají právního posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotněprávní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva. 38. S odkazem na tento dovolací důvod dovolatel relevantně uplatnil jak námitky, že jeho jednáním nebyl naplněn znak skutkové podstaty zločinu týrání osoby žijící ve společném obydlí podle § 199 odst. 2 písm. d) tr. zákoníku „po delší dobu“, tak výhrady, že tam, kde popis skutku uvádí pouze „slovní odpor“ bez zjištění fyzického překonání nebo pohrůžky, nemusí být znění § 185 tr. zákoníku účinného k ultimu roku 2024 naplněno. Obě tyto námitky jsou však zjevně neopodstatněné. 39. Trvalost pachatelova jednání ve smyslu § 199 odst. 1, odst. 2 písm. d) tr. zákoníku je třeba posuzovat v závislosti na intenzitě zlého nakládání. Nevyžaduje se, aby šlo o jednání soustavné, ani se nevyžaduje, aby u týrané blízké osoby vznikly následky na zdraví, ale musí jít o jednání, které týraná osoba pro jeho hrubost a bezohlednost nebo bolestivost pociťuje jako těžké příkoří. Pro posouzení otázky, zda pachatel pokračoval v páchání uvedeného trestného činu po delší dobu, je určující nejen celková doba týrání, ale přihlédnout je třeba též ke konkrétnímu způsobu provedení činu, intenzitě týrání, jeho četnosti apod. Vzhledem k tomu, že již vlastní týrání je zlé nakládání, které se vyznačuje určitým trváním, musí se při páchání takového činu po delší dobu jednat o dobu trvání řádově v měsících (srov. č. 11/1984 Sb. rozh. tr. a č. 58/2008 Sb. rozh. tr.). 40. V projednávané trestní věci s ohledem na shora prezentovanou ustálenou judikaturu nevznikají pochybnosti o tom, že dovolatel se jednání dopouštěl po dobu přesahující jeden a půl roku, přičemž opakovaně fyzicky napadal poškozenou zejména fackami, ránami pěstí a kopáním, omezoval její sociální styky především s její rodinou, ponižoval ji a nadával jí a rozbíjel její věci, kdy ji ponižoval a urážel i v době, kdy byla těhotná. Nejednalo se jen o epizodické jevy, po jejichž odeznění již jimi nebylo vzájemné soužití nijak dále ovlivňováno, poškozenou nijak nelimitovalo a zbavovalo ji dalších obav z toho, co může v příštích dnech z jeho strany „přijít“. Šlo o širokospektrální programové vystupování obviněného, které vnímal jako (pro sebe) uspokojivou normu partnerského vztahu, zatímco v prožívání poškozené to vyvolávalo s ohledem na charakter takového zacházení strach, tíseň, napětí a stres z toho, čemu může být v budoucnu ze strany obviněného vystavena, pokud se mu nějakým způsobem znelíbí. Dovolatelova námitka ohledně nenaplnění znaku „po delší dobu“ je tedy zcela neopodstatněná. 41. Totéž platí i o námitce obviněného, že od 1. 1. 2025 došlo k rekodifikaci § 185 tr. zákoníku (model souhlasu) a tam, kde popis skutku uvádí pouze „slovní odpor“ bez zjištění fyzického překonání nebo pohrůžky, nemusí být staré znění § 185 tr. zákoníku naplněno. 42. Za „násilí“ se ve smyslu § 185 odst. 1 tr. zákoníku považuje použití fyzické síly ze strany pachatele za účelem překonání nebo zamezení vážně míněného odporu znásilňované osoby a dosažení pohlavního styku proti její vůli. Podle soudní praxe se za násilí může s ohledem na okolnosti případu považovat i méně intenzivní jednání, např. chycení za ruce, aby tím pachatel zamezil obraně oběti a mohl na ní vykonat soulož (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 8 Tdo 903/2020). Pro naplnění znaku násilí není nezbytné, aby poškozená osoba kladla zřejmý fyzický odpor, jelikož postačí, že pachateli musela být zjevná nevole poškozené osoby s jeho jednáním (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. 7 Tdo 1051/2011). 43. Na základě provedeného dokazování soudy správně uzavřely, že poškozená dávala svůj nesouhlas zcela zjevně najevo, a to jak verbálně, tak i fyzicky, přičemž v obdobných případech nebývá vyžadováno, aby se poškozená osoba agresivně fyzicky bránila, volala o pomoc apod. Možnosti adekvátní obrany je vždy nutno posuzovat jak podle dispozic poškozené osoby, tak podle nastalé situace. K tomu není od věci poznamenat, že zatímco poškozená při výšce 165 cm vážila 58 kg (viz úřední záznam na č. l. 63 spisu), dovolatel při výšce 175 cm vážil 117 kg (viz protokol o prohlídce těla na č. l. 136 spisu). Ve stručnosti je třeba připomenout, že poškozená se nejprve bránila kopáním, plakala a říkala, že je jí to nepříjemné a bolí to, ale posléze zjistila, že čím méně se brání, tím méně ji obviněný bije. Z její výpovědi se výslovně podává, že znásilnění vždy probíhalo stejně, obviněný ji buď natlačil na stěnu, držel jí nohy od sebe, nemohla se hýbat a vykonal na ní soulož, nebo jí v leže chytil nohy, držel je od sebe a vykonal na ní soulož. Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o tom, že ustanovení § 185 tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2024 bylo ve všech případech uváděných v popisu skutku zcela naplněno, přičemž v žádném případě z popisu skutku nevyplývá, že by se ze strany poškozené jednalo pouze o „slovní odpor“. 44. Dovolatel rovněž namítal, že skutková věta je neurčitá, neumožňuje bezpečně odlišit jednotlivé dílčí útoky, jejich právní kvalifikaci a časovou působnost příslušných verzí trestního zákoníku, zásadně omezuje přezkum znaků „po delší dobu“ u § 199 tr. zákoníku a „násilím“ u § 185 tr. zákoníku (ve znění do 31. 12. 2024) u každého dílčího skutku. 45. Nejvyšší soud připomíná (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2022, sp. zn. 6 Tdo 296/2022), že „každý popis skutku, za který je pachatel odsouzen, totiž musí být v rozhodnutí soudu uveden tak, aby jednotlivé části popisu odpovídaly příslušným znakům skutkové podstaty trestného činu, jímž byl obžalovaný uznán vinným. Proto tzv. skutková věta musí obsahovat úplné slovní vyjádření posuzovaného skutku, aby zahrnovala všechny relevantní okolnosti z hlediska použité právní kvalifikace. Nestačí, aby se soud při popisu jednání obviněného omezil, byť jen v některých směrech, na citaci těchto zákonných znaků. Taková citace tvoří tzv. právní větu výroku rozsudku (srov. č. 43/1999-I. Sb. rozh. tr.). Od této situace je ale nutné odlišit případ, kdy je skutek ve výrokové části rozsudku popsán nedostatečně, neobratně či neúplně, ačkoliv z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud příslušné skutkové zjištění učinil. Takový popis skutku je sice nepřesný, ale to ještě samo o sobě neznamená, že bylo porušeno hmotněprávní ustanovení trestního zákoníku. V takovém případě by se jednalo o porušení procesního ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. o náležitostech rozsudečného výroku, což není pochybení tak zásadního významu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2014, sp. zn. 11 Tdo 876/2014). Případnou neúplnost v popisu skutku (nikoli však rozhodných okolností) je tedy možno považovat jen za dílčí procesní nedostatek v náležitostech rozsudku ve smyslu ustanovení § 120 odst. 3 tr. ř. a výhrada takové vady nenaplňuje dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., jsou-li rozhodné okolnosti, z nichž vycházely soudy obou stupňů podrobněji rozvedeny a konkretizovány alespoň v odůvodnění jejich rozhodnutí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 1. 2017, sp. zn. 11 Tdo 1311/2016)“. 46. Nejvyšší soud neshledal namítanou neurčitost skutkové věty. Poptávka obviněného po nějakém exaktním vymezení jednotlivých jeho výpadů je umělá, neživotná a bylo by zcela iluzorní očekávat, že oběť si povede deník či katalog incidentů mapujících mnohaměsíční partnerské soužití tak, aby tento bylo možno pojmout do popisu skutku. Navíc partnerská agrese domácího násilí zpravidla nastupuje plíživým a postupným sešněrováváním poměrů, takřka vždy je doprovázena psychickým tlakem, který pouze někdy přeroste ve fyzické napadání, a je-li takový stav dlouhodobý, pak oběť zhusta není schopna jednotlivé výpady agresora od sebe navzájem odlišit a splývají pro ni v monolitní útlak, jehož tíže doléhá tu intenzivněji a tu mírněji. Přehlížet nelze ani efekt obranného mechanismu lidské psychiky, která se snaží nepříjemné impulzy z paměti spíše vytěsňovat, než aby se snažila z každého fyzického nájezdu uchovat co nejpodrobnější detaily po maximální dobu. Na první pohled se pak může jevit, že vyjádření oběti jsou nekonkrétní a mlhavá, ve skutečnosti to však není projevem její prolhanosti či bájivosti, ale popisem prožitků, které si oběť odnesla z dlouhodobého ponižování a útlaku, z něhož pak konkrétní paměťovou stopu zanechaly pouze ty nejinvazivnější agresorské projevy. Ty skutková věta umožňuje spolehlivě odlišit a stejně tak je zřejmé, že dostatečně vyjadřuje jak znak „po delší dobu“ u § 199 tr. zákoníku, tak znak „násilí“ u § 185 tr. zákoníku (ve znění do 31. 12. 2024) u každého dílčího jednání. IV./3. K dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. 47. Obviněný ve svém dovolání uplatnil rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. Tento dovolací důvod najde své uplatnění ve chvíli, kdy bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g), aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l). 48. Tento dovolací důvod nebylo možné v projednávané trestní věci uplatnit, neboť odvolací soud rozhodoval sám rozsudkem, a to na základě odvolání obviněného, kterému bylo vyhověno. Odvolací soud tedy nezamítl ani neodmítl řádný opravný prostředek, ale napadené rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a sám znovu rozhodl o vině a trestu dovolatele. Navíc tento dovolací důvod lze úspěšně uplatnit jen tehdy, byla-li zjištěna vada zakládající některý z důvodů dovolání, jež by zatěžovala řízení před soudem prvního a druhého stupně. To se však v projednávané věci nestalo, neboť námitky obviněného k namítaným jiným dovolacím důvodům se s nimi buď míjely, anebo byly shledány zjevně neopodstatněnými. IV./4 Další námitky 49. Pod žádný uplatněný ani jiný dovolací důvod nespadají námitky obviněného, v nichž vytýká odvolacímu soudu, že nesplnil svou přezkumnou úlohu. Dovolatel zpochybňuje správnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu, které shledává nedostatečným a odporujícím ustanovení § 125 tr. ř. Svými námitkami však toliko polemizuje s rozsahem a kvalitou odůvodnění soudního rozhodnutí, přičemž nepředkládá žádnou relevantní argumentaci, z níž by bylo možno dovodit věcnou nesprávnost samotného výroku rozhodnutí. Z formálního hlediska Nejvyšší soud předně připomíná, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné (srov. § 265 odst. 4 tr. ř.). Z hlediska materiálního pak odvolací soud jasně vyložil, že hodnotící úvahy okresního soudu má za správné, ztotožňuje se s nimi a vysvětlil též, proč nepřisvědčil odvolacím námitkám. Druhostupňový soud tedy neustrnul před branami určité domény, ale ponořil se do její struktury, přezkoumal vazby zbudované prvostupňovým soudem mezi jejími jednotlivými prvky a vlastními úvahami vyhodnotil, zda tyto vazby jsou dostatečně pevné a spolehlivé. Shledal-li by odvolací soud trhlinu v logice hodnotících úvah prvostupňového soudu, pak by buď musel tuto mezeru vyplnit vlastními autonomními úvahami (opřenými v případě potřeby o vlastní doplnění dokazování) anebo dovodit, že ona proluka je v odvolacím řízení nezhojitelná a že s okolnostmi, které ji zakládají, se musí náležitě vypořádat prvostupňový soud. Pokud však odvolací soud žádnou trhlinu v logice hodnotících úvah prvostupňového soudu nenalezne, pak je hodnocením důkazů vázán. To, že v hodnotících úvahách prvostupňového soudu odvolací soud žádnou logickou mezeru neshledá, však neznamená, že by se hodnotícími úvahami vůbec nezabýval a nepřezkoumával je zejména z hlediska vytýkaných vad (k tomu srov. např. usnesení ze dne 16. 4. 2025, sp. zn. 3 Tdo 268/2025, či ze dne 9. 4. 2025, sp. zn. 3 Tdo 251/2025). Odkaz na argumentaci prvostupňového soudu je proto zcela legitimním postupem, neboť smyslem soudního rozhodnutí není literární produkce, u níž by její forma, autorská jedinečnost či lingvistická pestrost měla převažovat nad sdělovaným obsahem. Shledal-li tedy druhostupňový soud argumentaci soudu prvního stupně správnou a přiléhavou, pak nebyla potřeba, aby tutéž argumentaci (možná vyjádřenou jinými slovy) znovu opakoval. 50. Pod žádný dovolací důvod – a nutno zdůraznit, že dovolatel nic takového (správně) ani netvrdí – nespadá poukaz na možné další důkazy v podobě prohlášení jeho tety a babičky a zmínka o eventuálních argumentech, které dle obviněného svědčí o nevěrohodnosti poškozené. Tyto nové důkazy či skutečnosti by snad mohly formálně zakládat podmínky pro podání návrhu na obnovu řízení, byť z materiálního hlediska se jejich efekt může s ohledem na charakter trestné činnosti a její obvyklé (ne)publicitě navenek vůči třetím osobám jevit dosti pochybně. V dovolacím řízení však pro ně prostor není. V. Způsob rozhodnutí 51. Obviněný uplatnil jednak námitky, které se s uplatněnými dovolacími důvody míjejí, a jednak výhrady, které se s dovolacími důvody sice věcně nerozešly, jsou však zjevně neopodstatněné. Vzhledem k tomu Nejvyšší soud o dovolání obviněného rozhodl způsobem uvedeným v § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., podle něhož dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodl Nejvyšší soud o tomto mimořádném opravném prostředku v neveřejném zasedání. 52. Obviněný do svého dovolání vtělil i podnět k odložení výkonu druhostupňového rozhodnutí. Tento podnět adresoval přímo Nejvyššímu soudu. Protože se nejednalo o návrh prvostupňového soudu podle § 265h odst. 3 tr. ř., Nejvyšší soud nebyl povinen činit formální rozhodnutí o (ne)odložení výkonu rozhodnutí a dovolatelův podnět vzal v potaz s oporou v ustanovení § 265o odst. 1 tr. ř. Nerozhodl však o odkladu výkonu druhostupňového rozsudku, neboť k takovému postupu neshledal důvody. Za této situace nebylo zapotřebí o podnětu obviněného k předmětnému postupu rozhodnout samostatným (negativním) výrokem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 3. 2014, sp. zn. I. ÚS 522/14). Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265 tr. ř.). V Brně dne 17. 12. 2025 JUDr. Aleš Kolář předseda senátu Vypracoval: Mgr. Ondřej Vítů