Plný text
30 Cdo 2035/2026-690
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Davida Vláčila v právní věci žalobkyně PRAGON s.r.o., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Michalem Kadlecem, advokátem, se sídlem [adresa] za vedlejšího účastenství na straně žalobkyně a) HABEAS CORPUS, spolek, IČO [IČO], se sídlem [adresa] b) Unie příznivců Tradiční čínské medicíny, spolek, IČO [IČO], se sídlem [adresa] obou zastoupených Mgr. Michalem Kadlecem, advokátem, se sídlem [adresa] a c) W. A., zastoupeného JUDr. Hanou Gutovou, PhD., advokátkou, se sídlem v [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu zemědělství, se sídlem [adresa] za vedlejšího účastenství na straně žalované České republiky - Ministerstva zdravotnictví, se sídlem [adresa] o určení nezákonnosti specifikovaných aktů, o zrušení specifikovaných aktů, o určení nicotnosti specifikovaných aktů a o žalobě proti diskriminaci, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 30 C 124/2022, o dovolání žalobkyně a vedlejších účastníků na straně žalobkyně proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 10. 2025, č. j. 30 C 124/2022-393, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2026, č. j. 25 Co 21/2026-585, takto:
I. Řízení o dovolání proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 30. 10. 2025, č. j. 30 C 124/2022-393, se zastavuje.
II. Dovolání žalobkyně a vedlejších účastníků na straně žalobkyně proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2026, č. j. 25 Co 21/2026-585, se odmítají.
III. Žalobkyně a vedlejší účastníci na její straně jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se podanou žalobou domáhala, aby specifikované akty vydané Ministerstvem zemědělství byly určeny jako nezákonné, nicotné, popřípadě byly zrušeny a domáhá se i dalších požadavků, například určení, co je potravinou nového typu, výmazu specifikované potraviny ze seznamu potravin nového typu a jiné. Současně žalobkyně požadovala, aby žalovaná byla povinna zdržet se diskriminačního jednání vůči žalobkyni, spočívající například v dalším postupu ve specifikovaném správním řízení, v používání a vydávání aktů nevzešlých z řádného legislativního procesu a aplikování těchto na žalobkyni, v dalším postupu žalované podle jejích specifikovaných rozhodnutí a jiné.
Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně) usnesením ze dne 30. 10. 2025, č. j. 30 C 124/2022-393, zastavil řízení ve vztahu k výrokům pod body 8, 9, 10, 11, 12, 13, 14 a 15, v části, v níž se žalobkyně domáhala určení nezákonnosti či nicotnosti považování Coriolus versicolor za potravinu nového typu, jeho výmazu ze seznamů potravin nového typu, jakož i určení nezákonnosti či nicotnosti zápisu v systému RASFF č. 2014.0013 a jeho výmazu (výrok I). Dále zastavil řízení ve vztahu k výrokům 1, 2, 4, 5, 6, 7, 16, 17, 18, 19 a 20, v části, v níž se žalobkyně domáhala určení nezákonnosti a zrušení oznámení Ministerstva zemědělství ze dne 24. 3. 2022, zrušení a určení nezákonnosti označených rozhodnutí Ministerstva zemědělství a Státní zemědělské a potravinářské inspekce, zrušení směrnice ministra zemědělství a uložení povinností respektovat rozhodnutí a potvrzení Ministerstva zdravotnictví z let 2006 a 2008 (výrok II). Žalobu odmítl ve vztahu k výrokům 3, 21, 22, 23 a 24, v části obsahující nároky formulované jako ochrana před diskriminačním jednáním žalované a jako odstranění následků tohoto jednání (výrok III). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a vedlejším účastníkem na straně žalované a o povinnosti žalobkyně nahradit státu náklady vynaložené na tlumočení (výroky IV až VI).
Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně a vedlejších účastníků na její straně dovoláním napadeným usnesením ze dne 3. 2. 2026, č. j. 25 Co 21/2026-585, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III).
Odvolací soud vyšel v části odpovídající výroku I soudu prvního stupně z toho, že projednání označených nároků brání překážka věci pravomocně rozhodnuté, neboť o totožné věci bylo pravomocně rozhodnuto zejména usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 6. 2021, č. j. 15 A 50/2021-37. V části odpovídající výroku II soudu prvního stupně odvolací soud uzavřel, že žalobkyně se podle skutečného obsahu svých návrhů domáhá přezkumu, zrušení, vyslovení nezákonnosti či nicotnosti úkonů správních orgánů a zásahu do správních evidencí. Takové věci podle něj nenáležejí do pravomoci soudů rozhodujících v občanském soudním řízení, nýbrž do správního soudnictví. V části odpovídající výroku III soudu prvního stupně odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyně ani přes výzvu podle § 43 odst. 1 o. s. ř. nevymezila skutkový stav věci natolik, aby bylo možné určit právní rámec jednotlivých nároků, pravomoc a příslušnost soudu a posoudit případnou překážku věci zahájené či rozhodnuté. Obsáhlá podání žalobkyně a vedlejších účastníků podle odvolacího soudu pouze opakovala tvrzení o porušování jejich práv a odkazy na normy vyšší právní síly, aniž odstranila vady bránící projednání žaloby.
Obě tato rozhodnutí napadla žalobkyně a vedlejší účastníci na její straně dovoláním, o němž Nejvyšší soud rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Jak bylo zmíněno, žalobkyně a vedlejší účastníci na její straně dovoláním napadli nejen rozhodnutí odvolacího soudu, ale výslovně i rozhodnutí soudu prvního stupně, které v dovolacím řízení přezkoumávat nelze (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř., podle kterého lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští, a § 201 o. s. ř., podle něhož je opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně odvolání, pokud to zákon nevylučuje). Jelikož funkční příslušnost soudu k projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není dána a nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, který brání tomu, aby dovolací soud mohl v řízení o podaném dovolání pokračovat, Nejvyšší soud dovolací řízení o této části podaného dovolání podle § 243b a § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 265/2003, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 47/2006).
Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. může dovolání podat účastník řízení. Vedlejší účastník není zásadně osobou oprávněnou podat dovolání proti rozhodnutí o předmětu řízení nebo proti procesnímu rozhodnutí týkajícímu se nároku hlavního účastníka, kterého podporuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3652/2017, podle něhož vedlejší účastník není podle § 240 o. s. ř. oprávněn k podání dovolání, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 8. 2008, sp. zn. 28 Cdo 796/2008).
Vedlejší účastník je oprávněn podat dovolání pouze proti výroku, jímž bylo rozhodnuto přímo o jeho vlastním právu či povinnosti, typicky (v souladu s tehdejší úpravou přípustnosti dovolání) o náhradě nákladů řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2014, sp. zn. 25 Cdo 644/2014, uveřejněné pod č. 94/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ani v tomto rozsahu však dovolání vedlejších účastníků (v současnosti) není přípustné, neboť dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení výslovně vylučuje § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Nejvyšší soud proto dovolání vedlejších účastníků směřující proti potvrzujícímu výroku ve věci odmítl jako podaná osobami, které k dovolání nejsou oprávněny (§ 243c odst. 3 ve spojení s § 218 písm. b) o. s. ř.), a v rozsahu jejich vlastních nákladových povinností jako objektivně nepřípustná podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
V části, která se týkala usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl dílem pro vady a dílem jako nepřípustné.
Žalobkyně napadla usnesení odvolacího soudu výslovně v celém rozsahu. V části, ve které dovolání směřuje proti výrokům II a III napadeného usnesení o náhradě nákladů odvolacího řízení, jakož i proti té části výroku I, jíž byly potvrzeny výroky IV až VI usnesení soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a o náhradě nákladů státu vynaložených na tlumočení, není dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. objektivně přípustné. Výrok ukládající účastníku nahradit státu náklady vynaložené na tlumočení je výrokem o nákladech řízení státu. Také proti němu je dovolání podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. vyloučeno (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2026, sp. zn. 28 Cdo 1213/2026, a k oddělení objektivně nepřípustné nákladové části dovolání usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3007/2023). Dovolání žalobkyně bylo proto v tomto rozsahu podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítnuto jako objektivně nepřípustné.
Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Podle § 237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí dovolání obsahovat mimo jiné vymezení dovolacího důvodu a údaj, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.
Požadavek, aby dovolatel konkrétně uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti, je obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, kterou konkrétní otázku hmotného nebo procesního práva dovolatel předkládá a které z hledisek § 237 považuje ve vztahu k této otázce za splněné. Pouhá citace § 237 o. s. ř. nebo jeho části nepostačuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. 32 Cdo 744/2016, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 7. 2026, sp. zn. 30 Cdo 1725/2026).
Není nutné, aby právní otázka byla výslovně formulována jako tázací věta; musí však z obsahu dovolání konkrétně vyplývat a dovolací soud ji nesmí za dovolatele domýšlet ani dovolání obsahově doplňovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1282/2025 a nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 980/17).
Vymezení předpokladů přípustnosti je třeba provést pro každý jednotlivý dovolací důvod samostatně. Obecné uvedení všech alternativ § 237 v úvodu dovolání nenahrazuje jejich přiřazení ke konkrétním právním otázkám (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2026, sp. zn. 30 Cdo 1116/2026).
Dovolání lze o chybějící vymezení předpokladů přípustnosti nebo dovolacího důvodu doplnit jen v průběhu dovolací lhůty (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). Dále uvedené vady dovolání nebyly žalobkyní v této lhůtě odstraněny.
Z dovolání lze dovodit, že dovolatelka předkládá k řešení otázku, zda odvolací soud porušil přednost práva Evropské unie a právo na zákonného soudce tím, že se nezabýval návrhem na přerušení řízení a předložení předběžných otázek Soudnímu dvoru Evropské unie. Navrhované otázky se týkají zejména selektivního postupu správních orgánů proti žalobkyni, volného pohybu zboží, statusu nové potraviny, ochrany před diskriminací a účasti spotřebitelů či spotřebitelských organizací ve správních a soudních řízeních.
Ve vztahu k tomuto okruhu dovolatelka nevymezila, které z hledisek § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Obecné tvrzení o přednosti práva Evropské unie a odnětí zákonnému soudci ani opakovaná citace primárního a sekundárního práva Unie neoznačují konkrétní otázku procesního práva, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, ani otázku dosud neřešenou, rozhodovanou rozdílně nebo otázku, která má být posouzena jinak. Dovolání je proto v této části vadné podle § 241a odst. 2 o. s. ř.
Nadto napadené rozhodnutí na řešení navržených hmotněprávních otázek unijního potravinového práva, volného pohybu zboží nebo diskriminace nespočívá. Odvolací soud rozhodl o překážce věci pravomocně rozhodnuté, o rozhraní pravomoci civilních a správních soudů a o projednatelnosti žaloby podle § 43 o. s. ř. Otázka, na jejímž řešení napadené rozhodnutí nespočívá, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. založit nemůže (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3192/2013).
Tvrdí-li dovolatelka pouze to, že odvolací soud její návrh na předložení předběžné otázky výslovně nevypořádal, namítá tím vadu řízení. K vadám řízení může dovolací soud podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout jen tehdy, je-li dovolání jinak přípustné; samy přípustnost nezakládají (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024).
Dovolatelka dále namítá, že jí soud nesdělil konkrétní právní závěry o neúplnosti skutkových tvrzení, nevyložil, v čem neúplnost spočívá, a neumožnil jí tvrzení doplnit. Z obsahu dovolání lze proto dovodit otázku, zda soudy před odmítnutím žaloby porušily poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř.
Ani u této otázky však dovolatelka nevymezila žádný konkrétní předpoklad přípustnosti podle § 237 o. s. ř. Neuvedla, od které rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se měl odvolací soud odchýlit, ani že jde o konkrétně označenou otázku dosud neřešenou, rozhodovanou rozdílně či mající být posouzena jinak. Obecná citace § 118a o. s. ř. a judikatury k poučovací povinnosti vymezení přípustnosti nenahrazuje.
Nadto odvolací soud nezaložil napadené rozhodnutí na neunesení břemene tvrzení nebo důkazního břemene po zahájení meritorního projednání, nýbrž na neodstranění vad zahajovacího podání podle § 43 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelkou citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3314/2024 se týká následků poučení podle § 118a o. s. ř. po koncentraci řízení, nikoli podmínek odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř. Dovolací argumentace tedy rovněž nevystihuje právní důvod napadeného rozhodnutí.
Z dovolání lze dále dovodit otázku, zda odmítnutí dřívější žaloby pro opožděnost mohlo založit překážku věci pravomocně rozhodnuté pro pozdější řízení, a otázku, zda je dána totožnost věci, tvrdí-li žalobkyně, že zápis v systému RASFF a vedení Coriolus versicolor v seznamech nových potravin představují trvající či postupně se stupňující zásah. Dovolatelka dále namítá, že dřívější pravomocně skončená řízení nemohla založit překážku věci zahájené.
Ačkoli jsou tyto okruhy z obsahu dovolání rozpoznatelné, dovolatelka u žádného z nich neuvedla, které konkrétní hledisko § 237 o. s. ř. považuje za splněné. Netvrdí v potřebné vazbě na konkrétní otázku, že se odvolací soud odchýlil od označené ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, že jde o otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou nebo rozhodovanou rozdílně, ani že má být konkrétní dosavadní řešení Nejvyššího soudu posouzeno jinak. Pouhé tvrzení, že předchozí žaloby nebyly meritorně projednány a že odvolací soud věc posoudil nesprávně, by mohlo představovat vymezení dovolacího důvodu, nikoli předpokladu přípustnosti.
Dovolatelka tento nedostatek nemůže odstranit tím, že dřívější odvolání a jiná podání prohlašuje za nedílnou součást dovolání, neboť podle § 241a odst. 4 o. s. ř. nelze v dovolání poukazovat na podání učiněná v řízení před soudem prvního stupně nebo v odvolacím řízení. Rozhodná právní otázka a předpoklad přípustnosti musejí vyplývat z dovolání samotného.
Samostatná otázka litispendence by navíc nebyla způsobilá zvrátit napadené rozhodnutí, neboť odvolací soud svůj potvrzující závěr založil na samostatném důvodu překážky věci pravomocně rozhodnuté. Ani kladná odpověď na otázku, zda již skončené řízení může založit litispendenci, by proto sama nevedla k odklizení rozhodnutí. Spočívá-li napadené rozhodnutí na více právních důvodech, z nichž každý samostatně vede k dosaženému výsledku, nemůže přípustnost založit otázka, jejíž vyřešení není způsobilé zvrátit jiný dovoláním řádně nezpochybněný důvod (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2023, sp. zn. 29 ICdo 44/2023).
Dovolatelka dále prosazuje názor, že žaloba je jako celek antidiskriminační žalobou, již nelze dělit na část civilní a část správní, a že vyslovení diskriminace jako porušení práva vyšší právní síly má předcházet vyslovení nezákonnosti či zrušení správních aktů. Z dovolání lze proto dovodit otázku, zda civilní soud může v rámci antidiskriminační žaloby projednat též návrhy na zrušení správních rozhodnutí, vyslovení jejich nezákonnosti či nicotnosti a přímý zásah do správních nebo evropských evidencí.
Ani ve vztahu k této otázce dovolatelka neuvedla, které konkrétní hledisko § 237 o. s. ř. je podle ní splněno. Neoznačila rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, od níž se měl odvolací soud odchýlit, ani otázku dosud neřešenou nebo rozhodovanou rozdílně. Konstrukce „lepšího práva“ a obecné odkazy na přednost práva Evropské unie a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod nepředstavují řádné vymezení předpokladů přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř.
Dovolací argumentace navíc nerozlišuje mezi vlastními nároky na upuštění od diskriminace či odstranění jejích následků a návrhy na přímý přezkum, zrušení nebo vyslovení nicotnosti individuálních správních aktů. Odvolací soud přitom antidiskriminační nároky nezařadil do části patřící správnímu soudnictví, nýbrž se jimi zabýval odděleně z hlediska projednatelnosti žaloby. Obecné tvrzení o civilní povaze antidiskriminační ochrany proto nevystihuje právní důvod, na němž spočívá potvrzení výroku II soudu prvního stupně.
Dovolatelka namítá, že žaloba byla určitá, srozumitelná a obsahovala úplná skutková tvrzení i důkazní návrhy. Z její argumentace lze dovodit otázku, zda byly splněny podmínky pro odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř., a zda výzva soudu prvního stupně dostatečně konkretizovala vady, které měly být odstraněny. Ani v této části však dovolání neobsahuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti. Dovolatelka neuvádí, při řešení které konkrétní obecné otázky procesního práva se měl odvolací soud odchýlit od které ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. Neuvádí ani, že jde o konkrétně vymezenou otázku dosud neřešenou, rozhodovanou rozdílně či mající být posouzena jinak. Pouze polemizuje s hodnocením obsahu svých četných podání a odkazuje na jejich rozsah a množství navržených důkazů.
Nejvyšší soud přitom není oprávněn sám vyhledávat v obsáhlých podáních učiněných před soudy nižších stupňů, která jednotlivá tvrzení by mohla odstranit soudy vytčené vady, ani za dovolatelku formulovat právní otázku a přiřadit k ní předpoklad přípustnosti. Posouzení úkonu podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) neznamená, že dovolací soud doplní chybějící obligatorní náležitosti dovolání.
Dovolatelka jako otázku procesního práva výslovně předestírá, zda je v souladu s § 132 o. s. ř. postup soudu prvního stupně, aprobovaný odvolacím soudem, který bez konkrétního odůvodnění neprovedl navržené důkazy a nepřihlédl k důkazům provedeným. Tvrdí, že se odvolací soud při jejím řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, zejména od rozsudku sp. zn. 30 Cdo 1966/2013.
Tato otázka přípustnost dovolání nezakládá, neboť napadené rozhodnutí na hodnocení důkazů o meritu sporu nespočívá. Soudy nezjišťovaly, zda Coriolus versicolor je potravinou nového typu, zda je zápis v RASFF zákonný, zda správní orgány jednaly diskriminačně ani zda byly splněny podmínky pro změnu správních rozhodnutí. Řízení bylo v jednotlivých částech zastaveno pro nedostatek procesních podmínek a žaloba byla zčásti odmítnuta pro neodstraněné vady. Pro rozhodnutí o těchto otázkách nebylo třeba provádět důkazy navržené k meritu správního a diskriminačního sporu. Přiléhavě lze odkázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2026, sp. zn. 28 Cdo 529/2026, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že námitka neprovedení navržených důkazů a odkaz na rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1966/2013 přípustnost dovolání nezakládají, nespočívá-li napadené rozhodnutí na hodnocení těchto důkazů. Samotné hodnocení důkazů navíc nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 23 Cdo 2783/2018). Rozsudek sp. zn. 30 Cdo 1966/2013 se primárně týká vidimace listiny a odpovědnosti státu za nesprávný úřední postup. Dovolatelka nevysvětlila, v čem je jeho řešení použitelné na rozhodnutí o překážkách řízení, pravomoci soudu nebo odmítnutí žaloby podle § 43 odst. 2 o. s. ř.
Dovolatelka dále namítá, že v řízení nevystupoval „žalovaný č. 2“, a nebylo proto zřejmé, kdo námitku překážky řízení vznesl, a že podání obsahující tuto námitku nebylo žalobkyni ani vedlejším účastníkům doručeno. Uvedenými námitkami dovolatelka nevymezuje otázku procesního práva splňující některý z předpokladů § 237 o. s. ř., nýbrž namítá konkrétní vady postupu soudů v projednávané věci. Vady řízení, i kdyby mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí, samy o sobě přípustnost dovolání nezakládají. Dovolací soud k nim podle § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlíží pouze tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2025, sp. zn. 23 Cdo 1800/2024). Obecné tvrzení, že uvedeným postupem bylo porušeno právo na spravedlivý proces, chybějící právní otázku a předpoklad přípustnosti nenahrazuje.
Námitka, že odvolací soud rozhodl bez jednání a že soudy neprovedly dokazování ve veřejném jednání, představuje rovněž tvrzení konkrétní vady řízení. Dovolatelka v této souvislosti neformuluje obecnou otázku procesního práva ani neuvádí, které kritérium § 237 o. s. ř. považuje za naplněné. Ani tento okruh proto přípustnost dovolání nezakládá.
Pro úplnost lze dodat, že dovolací soud podle § 243a odst. 1 o. s. ř. rozhoduje o dovolání zpravidla bez jednání. Samotný návrh dovolatele na „veřejné zasedání“ nezakládá povinnost dovolacího soudu jednání nařídit.
Převážná část dovolání je věnována otázkám, zda Coriolus versicolor je potravinou nového typu, zda byl na trhu před 15. 5. 1997, zda je zápis v RASFF zákonný, zda správní orgány respektovaly rozhodnutí Ministerstva zdravotnictví z let 2006 a 2008, zda byly úřední osoby nebo rozkladová komise podjaté a zda žalobkyně byla ve srovnání s jinými distributory diskriminována. Na řešení žádné z těchto hmotněprávních a skutkových otázek napadené rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Odvolací soud nerozhodoval o zákonnosti správních aktů ani o existenci diskriminace, nýbrž o procesních překážkách, pravomoci a projednatelnosti žaloby. Otázky, jež pro napadené rozhodnutí nebyly určující, nemohou přípustnost dovolání založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 1. 2014, sp. zn. 32 Cdo 3192/2013).
Podle § 243f odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí dovolacího soudu rozhodující stav v době vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu. K novým skutečnostem a důkazům uplatněným v dovolání navíc nelze podle § 241a odst. 6 o. s. ř. přihlížet. Rozsáhlý seznam příloh ani návrh, aby Nejvyšší soud provedl dokazování k meritu věci, tak nemohou nahradit chybějící vymezení přípustnosti ani otevřít skutkový přezkum.
Dovolání žalobkyně je tedy v části směřující proti nákladovým výrokům objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Ve vztahu k většině uplatněných dovolacích okruhů trpí vadami, neboť neobsahuje řádné vymezení předpokladů přípustnosti podle § 241a odst. 2 o. s. ř. Tyto vady nebyly v dovolací lhůtě odstraněny (§ 241b odst. 3 o. s. ř.). V jediném okruhu, v němž dovolatelka výslovně spojila formulovanou otázku s tvrzeným odchýlením od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, totiž v otázce neprovedení a nehodnocení důkazů, napadené rozhodnutí na řešení této otázky nespočívá, a dovolání proto ani v tomto rozsahu není přípustné podle § 237 o. s. ř.
Námitky konkrétních vad řízení ani skutková polemika s postupem správních orgánů samy přípustnost dovolání nezakládají. Nejvyšší soud k tvrzeným vadám podle § 242 odst. 3 o. s. ř. nepřihlížel, neboť dovolání nebylo shledáno přípustným pro řešení žádné otázky hmotného nebo procesního práva.
Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud dovolací řízení přerušil podle § 109 odst. 1 písm. d) o. s. ř. a předložil podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie Soudnímu dvoru Evropské unie několik předběžných otázek, které se týkají zejména volného pohybu zboží, zákazu diskriminace, statusu nové potraviny, účinné soudní ochrany a účasti spotřebitelů a spotřebitelských organizací v řízeních před správními orgány a soudy.
Tomuto návrhu nebylo vyhověno. Není-li dovolání přípustné a dovolací soud se proto nemůže zabývat správností právního posouzení věci, je požadavek na přerušení dovolacího řízení a předložení předběžné otázky bezpředmětný (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2261/2023).
Nezávisle na tom nejsou navržené předběžné otázky nezbytné pro rozhodnutí o dovolání. Povinnost obrátit se na Soudní dvůr Evropské unie předpokládá, že výklad nebo posouzení platnosti unijního práva je pro rozhodnutí vnitrostátního soudu nezbytné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 4. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2802/2007, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 32 Cdo 945/2008). V projednávané věci Nejvyšší soud rozhoduje o procesní přípustnosti dovolání a o splnění jeho obligatorních náležitostí; výklad unijního potravinového práva, pravidel volného pohybu zboží nebo hmotněprávního zákazu diskriminace nemůže mít na tento závěr vliv.
Napadené rozhodnutí odvolacího soudu navíc nespočívá na výkladu ustanovení unijního potravinového práva, jichž se navržené otázky týkají. Předložení hypotetických či pro výchozí řízení nerelevantních otázek není účelem řízení podle čl. 267 Smlouvy o fungování Evropské unie. O návrhu na přerušení řízení proto nebylo třeba rozhodovat samostatným výrokem.
O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni a vedlejší účastníky na její straně, jejichž dovolání bylo odmítnuto, společně a nerozdílně, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, když žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Podle § 151 odst. 3 o. s. ř. jí proto náleží paušální náhrada hotových výdajů. Za vyjádření k dovolání podané po 1. 1. 2025 činí tato náhrada 450 Kč podle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, použitého analogicky. Ustanovení § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., které stanoví částku 300 Kč, je v tomto rozsahu neaplikovatelné pro rozpor s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, neboť jeho použití by vedlo k bezdůvodnému rozdílnému zacházení se zastoupenými a nezastoupenými účastníky (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 22. 10. 2026
Mgr. Vít Bičák předseda senátu