Plný text
30 Cdo 3357/2016
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedou senátu JUDr. Pavlem Simonem v právní věci žalobce P. B., zastoupeného JUDr. Františkem Derikem, advokátem se sídlem v [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] o zaplacení 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 168/2015, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 2. 2016, č. j. 44 Co 48/2016-84, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně jako soud odvolací napadeným usnesením potvrdil usnesení Městského soudu v Brně jako soudu prvního stupně ze dne 13. 1. 2016, č. j. 61 C 168/2015-77, kterým byla podle § 43 odst. 2 občanského soudního řádu odmítnuta žaloba ze dne 28. 7. 2015, neboť žalobce neodstranil vady uvedeného podání ve lhůtě stanovené usnesením soudu prvního stupně ze dne 31. 7. 2015, č. j. 61 C 168/2015-76, které bylo žalobci doručeno dne 13. 12. 2015, a žaloba tak má nadále nedostatky, pro něž nelze v řízení dále pokračovat (výrok I) a současně rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Usnesení odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, které však Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (viz čl. II a čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), dále jen „o. s. ř.“
Žalobce podal proti usnesení odvolacího soudu dovolání ze dne 14. 3. 2016 (č. l. 87), které sám podepsal a které osobně dne 16. 3. 2016 doručil soudu prvního stupně.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 20. 4. 2016, č. j. 61 C 168/2015-91, vyzval žalobce, aby předmětné dovolání bylo sepsáno advokátem (výrok I), aby dovolání doplnil o náležitosti uvedené v § 241a odst. 2 o. s. ř. (výrok II) a poučil žalobce, že s ohledem na skutečnost, že splňuje podmínky pro osvobození od soudních poplatků, může mu předseda senátu ustanovit na jeho žádost zástupce pro dovolací řízení, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů (výrok III).
Podáním ze dne 27. 4. 2016 (č. l. 94) žalobce požádal „soud o ustanovení zástupce z řad advokátů pro dovolací řízení tak jako v právní věci 50 C 67/2013 a 23 C 77/2015“.
Usnesením ze dne 4. 5. 2016, č. j. 61 C 168/2015-99, soud prvního stupně žalobci ustanovil zástupce advokáta JUDr. Františka Derika, který soudu odeslal „doplnění dovolání“ ze dne 12. 7. 2016 (č. l. 105).
Posuzované „doplnění dovolání“ ze dne 12. 7. 2016 neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., neboť právní zástupce žalobce nevymezil žádnou právní otázku jako dovolací důvod a ani nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Právní zástupce žalobce v dovolání pouze uvedl, že „žalobce i nadále poukazuje na fakt, že v rozporu se zákonnou, ale i ustálenou rozhodovací praxí soudů byl zamítnut jeho návrh na odškodnění v žalované výši …“, aniž by uvedl, od které rozhodovací praxe dovolacího soudu se měl podle něj odvolací soud odchýlit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, rozhodnutí Nejvyššího soudu v tomto usnesení citovaná jsou dostupná na www.nsoud.cz).
Nejvyšší soud přitom ve svých rozhodnutích opakovaně uvedl, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1559/2013, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, usnesení Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz). Nepostačuje ani odkaz na rozhodnutí Ústavního soudu, od jehož řešení se má řešení přijaté odvolacím soudem odchylovat, nebo tvrzení, že odvolací soud postupoval v rozporu s judikaturou soudu dovolacího, aniž by žalobce blíže specifikoval, kterou konkrétní judikaturu dovolacího soudu má na mysli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. 30 Cdo 4043/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1816/15).
Rovněž Ústavní soud ve zmíněném usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/13 potvrdil, že „[k] tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.).“
Uvádí-li právní zástupce žalobce v „doplnění dovolání“ ze dne 12. 7. 2016, že „v ostatním se zcela odkazuje na dosavadní podání …“, musí Nejvyšší soud konstatovat, že k podání samotného žalobce ze dne 14. 3. 2016 nelze vzhledem k ustanovení § 241a odst. 5 o. s. ř. přihlížet (přinejmenším v částech, v nichž vymezuje dovolací důvod a rozsah, v jakém napadá rozhodnutí odvolacího soudu).
Důvodová zpráva k novele o. s. ř. (k zákonu č. 404/2012 Sb.) k § 241a odst. 5 o. s. ř. uvádí: „V ustanovení § 241 zůstává zachováno tzv. povinné (nucené) zastoupení dovolatele, a to včetně požadavku, že dovolání musí být sepsáno tímto povinným (nuceným) zástupcem. Promítnutí tohoto principu do náležitostí dovolání znamená, že relevantní mohou být jen údaje učiněné povinným (nuceným) zástupcem dovolatele a že tedy nelze přihlížet k tomu, co o náležitostech dovolání (co do rozsahu napadeného rozhodnutí a vymezení dovolacího důvodu) uvedl sám dovolatel.“
Z ustanovení § 241a odst. 5 o. s. ř. vyplývá, že k dodatečnému splnění podmínky povinného zastoupení dovolatele musí advokát již učiněné podání dovolatele nahradit vlastním podáním, a to alespoň pokud jde o vymezení rozsahu, v jakém se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, a vymezení dovolacího důvodu. K podání učiněnému samotným účastníkem řízení Nejvyšší soud v uvedeném rozsahu nepřihlíží (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5176/2014, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2634/15, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 9/2015, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 9. 2015, sp. zn. I. ÚS 2710/15 a usnesení Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. IV. ÚS 2565/15).
Jak vyplývá z výše uvedeného, vzhledem ke změně právní úpravy není již použitelná judikatura, podle které ke splnění podmínky zastoupení advokátem postačuje, aby právní zástupce dovolatele sdělil soudu, že se s podáním zastoupeného účastníka (dovolatele) ztotožňuje (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 26 Cdo 1121/99).
Nejvyšší soud proto dovolání odmítl, neboť trpí vadami, které nebyly v zákonem stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).
Nákladový výrok netřeba odůvodňovat (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 24. srpna 2016
JUDr. Pavel Simon předseda senátu