Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie D - omezený význam

Spisová značka

30 Cdo 891/2026

Téma · generováno AINáhrada škody za nezákonné vypořádání spoluvlastnictví

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 27. 10. 2026ECLI:CZ:NS:2026:30.CDO.891.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Dovolání Nepřípustnost dovolání objektivní [ Nepřípustnost dovolání ] Nepřípustnost dovolání

Shrnutí · generováno AI

Společnost požadovala náhradu za to, že po zrušeném soudním rozhodnutí už nemohla získat zpět část podílu na nemovitosti. Nejvyšší soud dovodil, že jí škoda nevznikla, protože už dříve obdržela a ponechala si vypořádací podíl převyšující hodnotu ztracené části. Dovolání proto odmítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Škoda z nezákonného rozhodnutí vzniká jen tehdy, projeví-li se v rozhodný okamžik zmenšením majetku poškozeného. Byla-li poškozenému před možným vznikem škody vyplacena a ponechána částka převyšující hodnotu ztraceného podílu, majetek se pouze transformoval a nárok na náhradu škody nevznikl. Při škodě spočívající ve ztrátě vlastnického podílu nelze zohledňovat náklady na uvedení nepoškozené věci do původního stavu. Dovolání podle § 237 o. s. ř. proto nebylo přípustné.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (2)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Odvolací soud tudíž v souladu s výše uvedenými závěry judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu vyšel z toho, že se majetek žalobkyně k rozhodnému dni 4. 7. 2014 nezmenšil a škoda jí tudíž nevznikla.
    Zobrazit v textu
  • O nákladech na uvedení (nepoškozené) věci do původního stavu (tj. na odstranění neexistujícího znehodnocení věci) tak při určování výše škody uvažovat nelze.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (5) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

30 Cdo 891/2026-450

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Hany Poláškové Wincorové a soudců JUDr. Pavla Simona a Mgr. Viktora Sedláka v právní věci žalobkyně Hermes Media a. s., IČO [IČO], se sídlem [adresa] zastoupené Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem [adresa] o zaplacení částky 18 520 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 28 C 103/2024, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2025, č. j. 30 Co 41/2025-407, takto: I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

1. Žalobkyně se podanou žalobou domáhala po žalované zaplacení částky 18 520 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 13. 6. 2024 do zaplacení jako náhrady škody, která jí měla vzniknout následkem vydání nezákonného rozhodnutí, a to rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 10. 12. 2012, č. j. 8 C 406/2007-337, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 16. 10. 2013, č. j. 13 Co 234/2013-385, kterými bylo zrušeno rovnodílné podílové spoluvlastnictví J. M. a žalobkyně k pozemku p. č. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, v k. ú. XY (dále jen „ předmětná nemovitost“), a tato nemovitost byla přikázána do výlučného vlastnictví J. M. za náhradu ve výši 6 890 000 Kč, kterou J. M. žalobkyni zaplatil, a darovací smlouvou ze dne 9. 6. 2014 s právními účinky vkladu ke dni 4. 7. 2014 převedl spoluvlastnický podíl ve výši 4/5 na předmětné nemovitosti na své dva syny. Následně však byly oba rozsudky zrušeny usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 12. 2016, č. j. 21 Cdo 1800/2016-505, a věc byla vrácena Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení, kde však byl z důvodu převodu 4/5 předmětné nemovitosti vypořádán jen podíl o velikosti 1/5, který byl rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 28. 12. 2022, č. j. 8 C 406/2007-1140, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2024, č. j. 13 Co 129/2023-1242, přikázán do vlastnictví J. M. a P. M., synů J. M. a jeho právních nástupců, a žalobkyni byla přiznána náhrada za její podíl odpovídající ideální 1/10 ve výši 4 630 000 Kč. Žalovaná částka pak představuje rozdíl mezi obvyklou cenou podílu o velikosti 1/2 na předmětné nemovitosti dle znaleckého posudku ze dne 7. 6. 2022 (dle kterého cena celé nemovitosti činila 46 300 000 Kč), tedy částkou 23 150 000 Kč, a vypořádacím podílem ve výši 4 630 000 Kč, který byl žalobkyni konečným rozhodnutím soudu přiznán.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 10. 2024, č. j. 28 C 103/2024-125, žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 263 110 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 13. 6. 2024 do zaplacení (výrok I), ohledně částky 18 256 890 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 1 500 Kč (výrok III).

3. K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 25. 11. 2025, č. j. 30 Co 41/2025-407, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I změnil tak, že žalobu zamítl i co do částky 263 110 Kč se zákonným úrokem z prodlení od 13. 6. 2024 do zaplacení (výrok I rozsudku odvolacího soudu), v zamítavém výroku II rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II rozsudku odvolacího soudu), uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku 3 300 Kč (výrok III rozsudku odvolacího soudu) a státu částku ve výši, která bude stanovena samostatným rozhodnutím (výrok IV rozsudku odvolacího soudu). Tuto částku pak odvolací soud stanovil usnesením ze dne 12. 12. 2025, č. j. 30 Co 41/2025-415, ve výši 62 147 Kč.

4. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, a to v celém jeho rozsahu. Toto dovolání však Nejvyšší soud podle ustanovení § 243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“, odmítl jako nepřípustné.

5. Nejvyšší soud předně konstatuje, že dovolání není přípustné proti výrokům III a IV rozsudku odvolacího soudu, a to podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř., neboť těmito výroky bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Pokud se žalobkyně řídila nesprávným poučením odvolacího soudu o přípustnosti dovolání v tomto rozsahu, pak soudní praxe dlouhodobě dovozuje, že přípustnost dovolání takovým nesprávným poučením založena není (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2003, sp. zn. 29 Odo 10/2003, nebo ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1486/2012).

6. Ohledně dovolání žalobkyně proti výrokům I a II rozsudku odvolacího soudu se Nejvyšší soud zabýval jejich přípustností dle § 237 o. s. ř.

7. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá první a druhá otázka ohledně určení okamžiku vzniku škody z důvodu nezákonného rozhodnutí a možnosti krácení nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím o plnění poskytnuté třetí osobou z jiného právního důvodu bez souvislosti se žalovanou, které podle žalobkyně dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešeny. Stejně tak ji nezakládá ani třetí otázka týkající se správnosti postupu odvolacího soudu při určení výše škody z obvyklé ceny nemovitosti k 4. 7. 2014 bez ohledu na výši nákladů na uvedení věci do původního stavu v době pravomocného rozhodnutí v řízení o vypořádání spoluvlastnictví, při jejímž posouzení se měl odvolací soud dle žalobkyně odchýlit od „rozhodnutí Rc 25/90“ (žalobkyně měla patrně na mysli rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/1990; poznámka Nejvyššího soudu).

8. Odvolací soud sice ve svých úvahách hovoří o okamžiku vzniku škody, avšak při zhodnocení odůvodnění napadeného rozsudku jako celku (zejména v kontextu jeho odstavců 35 a 36), je zřejmé, že se v nich zabýval tím, ke kterému okamžiku by škoda mohla vzniknout, nikoliv kdy skutečně vznikla. Na základě těchto úvah pak odvolací soud posuzoval zejména otázku nedůvodnosti vznesené námitky promlčení nároku žalobkyně a stanovení obvyklé ceny předmětné nemovitosti pro účely posouzení možného vzniku škody a uzavřel, že žalobkyně nemá nárok na náhradu škody, jelikož na základě původního rozhodnutí o vypořádání spoluvlastnictví, které bylo až do jeho zrušení pravomocné, došlo k faktické přeměně povahy majetku žalobkyně, jelikož jí byla za podíl o velikosti 1/2 předmětné nemovitosti vyplacena částka 6 216 890 Kč. Namísto vlastnictví podílu na předmětné nemovitosti tedy žalobkyně obdržela finanční prostředky v podobě vypořádacího podílu, což uzavřel Nejvyšší soud již v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2024, sp. zn. 22 Cdo 2711/2024, kterým bylo řízení o vypořádání podílového spoluvlastnictví ukončeno, kde k otázce již vyplacené částky na základě zrušeného rozhodnutí sdělil, že po posouzení celkového kontextu věci z tzv. spravedlnostního hlediska je významné, že žalobkyni byla dne 31. 12. 2013 vyplacena náhrada ve vztahu k následnému pozbytí spoluvlastnického práva (vyjma podílu ve výši 1/10) odpovídajícím podílem z obvyklé ceny, kterou si ponechala a nevrátila ji (viz odstavce 24 a 36 odůvodnění napadeného rozsudku). Odvolací soud tudíž vyšel z toho, že na základě následně Nejvyšším soudem zrušeného rozhodnutí o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví žalobkyni mohla vzniknout škoda dne 4. 7. 2014, kdy J. M. (na základě tohoto rozhodnutí výlučný vlastník předmětné nemovitosti) darovací smlouvou platně převedl na své syny podíl 4/5 na této nemovité věci, čímž žalobkyně ztratila možnost domoci se nového vypořádání ohledně podílu 4/10. Škoda v rozsahu hodnoty takového podílu však dle odvolacího soudu žalobkyni nevznikla, neboť již dne 31. 12. 2013, tj. dříve, než jí mohla vzniknout, jí byl za její poloviční podíl vyplacen vypořádací podíl, který převyšuje obvyklou cenu podílu ve výši 4/10 ke dni potencionálního vzniku škody (4. 7. 2014), čímž se její majetek pouze transformoval do jiné hodnoty, která pak odpovídala hodnotě jejího majetku ke dni 4. 7. 2014, pokud by nezákonné rozhodnutí vydáno nebylo.

9. Odvolací soud se od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, pokud vyšel z toho, že z nezákonného rozhodnutí mohla žalobkyni vzniknout škoda dne 4. 7. 2014, kdy nastaly účinky vkladu vlastnického práva dle darovací smlouvy, kterou J. M. převedl 4/5 předmětné nemovitosti na své dva syny, čímž žalobkyně s konečnou platností ztratila možnost vypořádat část svého podílu na této nemovitosti o velikosti 4/10 (první otázka). Dle judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu představuje škoda újmu, která nastala v majetkové sféře poškozeného, je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi. Za skutečnou škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná penězi, která spočívá ve zmenšení, ve snížení či v jiném znehodnocení již existujícího majetku poškozeného, jakož i ve vynaložení nákladů na odstranění tohoto znehodnocení (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. R 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3837/2014, a ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1409/2021, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01). K takovému potencionálnímu zmenšení majetku žalobkyně pak mohlo dojít právě 4. 7. 2014, neboť tímto dnem došlo ke znemožnění vypořádat spornou část spoluvlastnického podílu žalobkyně na předmětné nemovitosti. Z tohoto důvodu se pak odvolací soud neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu ani v tom, že přihlédl ke skutečnosti (vyplývající ze skutkových zjištění soudů obou stupňů), že v době, kdy jí škoda mohla vzniknout, disponovala žalobkyně místo podílu o velikosti 1/2 na předmětné nemovitosti částkou v odpovídající výši (převyšující hodnotou podílu o velikosti 4/10), kterou si ponechala, čímž se její majetek pouze do této jiné hodnoty (vyplaceného vypořádacího podílu) transformoval, ale nezmenšil se oproti stavu, pokud by k vydání nezákonného rozhodnutí nedošlo (druhá otázka). Odvolací soud tudíž v souladu s výše uvedenými závěry judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu vyšel z toho, že se majetek žalobkyně k rozhodnému dni 4. 7. 2014 nezmenšil a škoda jí tudíž nevznikla.

10. Ve vztahu ke třetí otázce pak považuje Nejvyšší soud za důležité zdůraznit, že pokud žalobkyně argumentovala rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, publikovaným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 25/1990, tak jeho závěry na posuzovanou věc nedopadají, neboť se věnuje otázce stanovení výše škody způsobené poškozením (znehodnocením) věci, zatímco předmětem posuzovaného řízení je škoda, jež měla žalobkyni vzniknout tím, že v důsledku nezákonného rozhodnutí byla zbavena vlastnictví podílu o velikosti 4/10 na věci. Žádné poškození této věci v důsledku nezákonného rozhodnutí pak v řízení tvrzeno nebylo. V souladu s výše uvedenou judikaturou Nejvyššího i Ústavního soudu tak v posuzovaném případě měla spočívat skutečná škoda ve zmenšení majetku žalobkyně, nikoliv v jeho znehodnocení, kterou lze odškodňovat poskytnutím peněžních prostředků odpovídajících tomuto zmenšení majetku (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 18. 11. 1970, sp. zn. Cpj 87/70, publikované pod č. R 55/1971 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3837/2014, a ze dne 28. 7. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1409/2021, nebo nález pléna Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. ÚS 18/01). O nákladech na uvedení (nepoškozené) věci do původního stavu (tj. na odstranění neexistujícího znehodnocení věci) tak při určování výše škody uvažovat nelze.

11. Přípustnost dovolání dle § 237 o. s. ř. nezakládá ani čtvrtá a pátá otázka ohledně oprávnění soudu uložit soudnímu znalci Ing. R., jakou metodu pro stanovení obvyklé ceny nemovitosti má použít, z jakých podkladů má vyjít a stanovit mu cenové rozpětí, v jakém se má jeho závěr pohybovat (při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010), a oprávnění soudu nenařídit vyhotovení revizního znaleckého posudku, pokud přetrvávají pochybnosti o posudku Ing. B. (jíž měl odvolací soud posoudit v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 871/2023).

12. Z obsahu dovolaní je zřejmé, že žalobkyně pomocí výše uvedených otázek v podstatě polemizuje se skutkovými závěry odvolacího soudu vycházejícími z hodnocení provedených důkazů a místo závěrů znalkyně Ing. B. prosazuje závěry znalce Ing. R. Z přezkumné povahy činnosti Nejvyššího soudu ovšem vyplývá, že dovolací soud je vázán skutkovým základem věci tak, jak byl zjištěn v řízení před soudem prvního stupně nebo před soudem odvolacím. V dovolacím řízení, v němž je jediným dovolacím důvodem nesprávné právní posouzení věci, se skutkovými otázkami zabývat nelze, tudíž nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 o. s. ř. skutkový stav věci ani samotné hodnocení důkazů odvolacím soudem, opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 o. s. ř. Námitky takové povahy tedy nemohou přípustnost dovolání založit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. usnesení ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 33 Cdo 843/2014, ze dne 22. 10. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1327/2014, ze dne 28. 5. 2015, sp. zn. 29 Cdo 12/2015, ze dne 30. 6. 2015, sp. zn. 33 Cdo 1189/2015, či ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 2407/2024).

13. Odvolací soud se pak svým postupem neodchýlil od závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1561/2010, podle kterého se hodnocení znaleckého posudku jako důkazu liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad § 132 o. s. ř. Soud tedy u znaleckého posudku hodnotí jeho přesvědčivost co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tak spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení. Důkaz znaleckým posudkem tak soud hodnotí jako každý jiný důkaz, nemůže však přezkoumávat věcnou správnost odborných závěrů (obdobně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 7. 2025, sp. zn. 30 Cdo 1128/2025). Tomuto způsobu hodnocení znaleckého posudku se odvolací soud nezpronevěřil, pokud usnesením ze dne 19. 3. 2025, č. j. 30 Co 41/2025-159, uložil znalci Ing. R. vypracovat znalecký posudek na základě studia spisu (včetně v něm obsažených znaleckých posudků), místního šetření a případně dalších skutečností, který následně usnesením ze dne 2. 6. 2025, č. j. 30 Co 41/2025-234, požadoval doplnit o podrobnější odůvodnění závěrů znalce a vypořádání rozporu s ostatními provedenými důkazy. Odvolací soud tedy znalci neukládal, jakou metodu pro stanovení obvyklé ceny nemovitosti má použít, z jakých podkladů má vyjít, ani mu nestanovil cenové rozpětí, v jakém se má jeho závěr pohybovat. Naopak ve výroku III usnesení ze dne 2. 6. 2025, č. j. 30 Co 41/2025-234, odvolací soud uvedl, že znalec zvolil metodu správnou, vysvětlil však, z jakého důvodu má o závěrech znalce pochybnosti (proč některé srovnávané nemovitosti nejsou dle odvolacího soudu srovnatelné), a rovněž žádal o vyjádření se ke znaleckým posudkům zpracovaným v posuzovaném řízení, vypracovaným k jiným datům, a v případě vykročení z jimi stanovených cen požadoval vysvětlení důvodu této odchylky.

14. Svým postupem se odvolací soud neodchýlil ani od žalobkyní namítaného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2023, sp. zn. 33 Cdo 871/2023, v otázce nenařízení vypracování revizního znaleckého posudku, neboť dle judikatury Nejvyššího soudu (srov. kromě žalobkyní odkazovaného usnesení i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 7. 2017, sp. zn. 22 Cdo 525/2017, ze dne 7. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 920/2018, nebo ze dne 23. 4. 2020, sp. zn. 23 Cdo 3933/2019) zákon nestanoví předpoklady, za kterých je vypracování revizního znaleckého posudku nutné, a ponechává v tomto směru otevřený prostor diskreci soudu. Vypracování revizního posudku je pak na místě zejména tam, kde má soud pochybnosti o správnosti již vypracovaného znaleckého posudku; vždy však závisí na konkrétní situaci a na úvaze soudu, zda pokládá pochybnosti (zpravidla po slyšení ustanoveného znalce) za odstraněné, či nikoliv. Podaří-li se pochybnosti soudu o správnosti posudku rozptýlit, není zapotřebí vypracování revizního posudku nařídit, a to navzdory skutečnosti, že o jeho správnosti účastník nadále pochybuje; důkazy totiž hodnotí výhradně soud. Odvolací soud nechal v rámci dokazování nejprve vypracovat znalecký posudek a jeho dodatek znalcem Ing. R. a z důvodu přetrvávajících pochybností o jeho závěrech (zejména s ohledem na ostatní v řízení provedené důkazy) nechal zpracovat i druhý znalecký posudek znalkyní Ing. B. Následně provedl výslech a konfrontaci obou znalců, přičemž obě strany se k takto provedeným důkazům vyjádřily. Po takto provedeném dokazování a zhodnocení nejen obou znaleckých posudků, ale i ostatních provedených důkazů nakonec vyšel odvolací soud ze závěrů znalkyně Ing. B., které považoval za úplné, přesvědčivé, logicky odůvodněné a korespondující s ostatními důkazy s tím, že se znalkyně řádně vypořádala i s odlišnými závěry posudku znalce Ing. R. K vypracování revizního znaleckého posudku tak odvolací soud neshledal důvod (viz zejména odstavce 25 až 34 odůvodnění napadeného rozsudku). Tímto postupem tak odvolací soud dostál jak požadavkům § 127 odst. 2 o. s. ř., tak výše uvedeným závěrům judikatury Nejvyššího soudu.

15. O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl podle § 243b, § 151 odst. 1 části věty před středníkem a § 146 odst. 3 o. s. ř. a zavázal žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení vzniklých žalované v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání, které nebylo sepsáno advokátem, neboť žalovaná nebyla v dovolacím řízení zastoupena advokátem a nedoložila výši svých hotových výdajů. Žalované tedy byla přiznána paušální náhrada hotových výdajů podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za jeden úkon ve výši 450 Kč [§ 1 odst. 3 písm. a) vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve spojení s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 11. 2025, sp. zn. 28 Cdo 2638/2025].

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek. Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné rozhodnutí, může se oprávněná domáhat výkonu rozhodnutí.

V Brně dne 27. 10. 2026

JUDr. Hana Polášková Wincorová předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací