Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekKategorie B - vybráno k publikaci

Spisová značka

33 Cdo 757/2026

Téma · generováno AISpotřebitelská přiměřenost doplatku školného při ukončení studia

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 21. 10. 2026ECLI:CZ:NS:2026:33.CDO.757.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Spotřebitel Smlouva

Shrnutí · generováno AI

Soukromá vysoká škola požadovala po studentce doplatek školného a administrativní poplatek poté, co studium ukončila a nesplnila podmínky zvolené cenové úrovně. Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí obou nižších soudů, protože dostatečně nezkoumaly, zda jsou tato smluvní ujednání vůči studentce přiměřená. Věc se vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Přiměřenost ujednání ve spotřebitelské smlouvě o studiu na soukromé vysoké škole, která při předčasném ukončení studia ukládají doplatek školného a administrativní poplatek, musí být podle § 1813 o. z. posouzena komplexně. Nelze ji založit jen na tom, že se student zavázal; je nutné porovnat ujednání s dispozitivní právní úpravou, zohlednit všechny okolnosti uzavření smlouvy, její transparentnost i charakter plnění. Samotná absence registrace nařízení rektora nemá vliv na platnost smluvně sjednaného závazku k úhradě školného.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Nepřiměřenost ujednání se posuzuje s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, s odvoláním na dobu uzavření smlouvy a s ohledem na všechny okolnosti, které provázely uzavření smlouvy, a na všechny další podmínky smlouvy.
    Zobrazit v textu
  • Takové posouzení nelze nahradit pouhým konstatováním, že se k tomu žalovaná zavázala.
    Zobrazit v textu
  • Na platnost tohoto závazku sjednaného v rámci soukromoprávního poměru založeného smlouvou mezi soukromou vysokou školou a studentem/studentkou nemá samo nesplnění uvedené veřejnoprávní registrační povinnosti vliv.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (4) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

33 Cdo 757/2026-625

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Horňáka a soudců JUDr. Václava Dudy a Mgr. Vladimíra Berana ve věci žalobkyně Vysoké školy ekonomie a managementu, a. s., se sídlem [adresa] a, identifikační číslo osoby [IČO], zastoupené Mgr. Martinem Zástěrou, advokátem se sídlem [adresa] proti žalované L. M., zastoupené JUDr. J. B., MLaw, advokátem se sídlem [adresa] o zaplacení 30 000 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 31 C 364/2023, o dovoláních žalobkyně a žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2025, č. j. 54 Co 288/2024-568, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 11. 2025, č. j. 54 Co 288/2024-568, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 18. 6. 2024, č. j. 31 C 364/2023-200, se ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 5 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2024, č. j. 31 C 364/2023-200, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 30 000 Kč (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).

2. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) rozsudkem ze dne 4. 11. 2025, č. j. 54 Co 288/2024-568, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že ohledně částky 10 000 Kč žalobu zamítl a ohledně částky 20 000 Kč ho potvrdil (první výrok), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (druhý výrok).

3. Odvolací soud při rozhodnutí ve věci samé vyšel z následujícího skutkového stavu:

Žalovaná byla dne 13. 3. 2021 vyrozuměna o splnění podmínek přijímacího řízení a o přijetí ke studiu magisterského studia v oboru ekonomika a management poskytovaného žalovanou v cenové úrovni Klasik (studijní poplatek činil 60 000 Kč ročně). Téhož dne strany podepsaly „smluvní prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia na VŠEM“, v němž se žalovaná zavázala v průběhu studia dodržovat závazky a povinnosti vyplývající z platné právní úpravy, vnitřních předpisů a rozhodnutí orgánů školy, vzala na vědomí, že žalobkyně je soukromou vysokou školou, jejíž činnost a fungování jsou kryty mimo jiné ze studijních poplatků/školného, a prohlásila, že si vědomě a závazně zvolila z nabízených alternativ konkrétní cenovou úroveň studijních poplatků po seznámení s jejich obsahem, výší poplatků, podmínkami a vnitřním předpisem vysoké školy (nařízení rektora) a po důkladném zvážení možností, které jsou s jednotlivými úrovněmi spojeny, i důsledků, které volba pro další průběh studia má; dále prohlásila, že je srozuměna s podmínkami cenové úrovně Klasik, při jejichž částečném nesplnění se zavázala podle úrovně dosažených výsledků k doplacení rozdílu mezi cenovou úrovní Klasik a Standard či Premium za každý akademický rok nebo příslušné platební období/ročník. Při nesplnění podmínek dané cenové úrovně byla žalovaná povinna v rámci doplatku rozdílu ve školném uhradit rovněž administrativní poplatek, jehož výše je dána administrativním ceníkem pro daný akademický rok. Dne 2. 11. 2021 strany podepsaly dodatek k uvedenému smluvnímu prohlášení, v němž žalovaná zvolila cenovou úroveň Standard (studijní poplatek činil 40 000 Kč ročně), která byla podmíněna a) dosažením studijního průměru 2,0 ze 100 % zkoušek, nebo b) absolvováním 50 % docházky, nebo c) dosažením 50 % kreditů/rok, a dále d) studijními a studentskými/mimoškolními aktivitami. V případě nesplnění uvedených podmínek, se zavázala k úhradě cenového rozdílu mezi cenovou úrovní Standard a Premium ve výši 20 000 Kč, jakož i k úhradě administrativního poplatku dle administrativního ceníku, a to za každý ročník, ve kterém nebyly výše popsané podmínky cenové úrovně Standard splněny. U cenové úrovně Standard se žalovaná zavázala uhradit veškeré studijní poplatky za celou standardní dobu studia, a to i v případě nepokračování ve studiu. Dne 9. 2. 2023 žalovaná projevila vůli studium ukončit, žalobkyně ji následně vyzvala k úhradě doplatku do cenové úrovně Premium z důvodu nesplnění podmínek cenové úrovně Standard (ve výši 20 000 Kč) a administrativního poplatku (10 000 Kč).

4. Odvolací soud po právní stránce dovodil, že smlouva o vzdělávání na soukromé vysoké škole má pro účely ochrany spotřebitele povahu spotřebitelské smlouvy podle § 1810 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“), a konstatoval, že ne každý vnitřní předpis veřejné vysoké školy (např. nařízení rektora) je vnitřním předpisem podléhajícím registraci u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Podle odvolacího soudu nebylo sporné, že žalovaná tím, že studium ukončila předčasně a že podmínky vztahující se k cenové úrovni Standard nesplnila. Ohledně doplatku do cenové úrovně Premium pro případ nesplnění stanovených podmínek konstatoval, že přestože žalovaná ukončila studium předčasně, nejde o ujednání zakládající významnou nerovnováhu v neprospěch žalované; byla to žalovaná, která se rozhodla studium předčasně ukončit, žalobkyně byla připravena své povinnosti vyplývající ze smlouvy o studiu splnit. Nepřisvědčil námitce, že jde o případ zániku závazku pro nemožnost plnění, nešlo-li o případ, kdy nemožnost plnění nastane z objektivních důvodů nezávislých na vůli dlužníka. Ujednání o doplatku neshledal znevýhodňujícím ujednáním, neboť žalovaná při podpisu smlouvy a dodatku k ní jednala zcela svobodně a zcela svobodně i studium ukončila, přičemž ze všech smluvních ujednání bylo zřejmé, že v případě nesplnění stanovených podmínek je třeba rozdíl doplatit. Dále odvolací soud uvedl, že z požadovaného administrativního poplatku (ve výši 10 000 Kč) za nesplnění podmínek cenové úrovně Klasik a Standard není zřejmé, co si lze pod tímto úkonem či službou představit, navíc v situaci, kdy má student povinnost doplatit vyšší cenovou úroveň za nesplnění podmínek jím zvolené cenové úrovně. Odvolací soud administrativní poplatek vyhodnotil jako poplatek skrytý, který je spojen s nesplněním totožného, proto jej shledal nemravným a nepřiměřeným, neboť tím, že žalované vznikla povinnost uhradit doplatek do cenové úrovně Premium, se žalovaná „fakticky dostala na tuto úroveň“, která již s žádným administrativním poplatkem spojena není.

II. Dovolání a vyjádření k němu

5. Proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně i žalovaná.

6. Žalobkyně rozhodnutí odvolacího soudu napadá výslovně v celém jeho rozsahu, přičemž na přípustnost svého dovolání usuzuje z přesvědčení, že závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dále, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodovací praxi dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena.

1) Namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jež je reprezentována rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2021, sp. zn. 33 ICdo 77/2020, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2151/2021, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2024, sp. zn. 33 Cdo 30/2024, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2151/2021, když při posuzování možných zneužívajících ujednání nehodnotil veškerá smluvní ujednání a veškeré relevantní okolnosti. Odvolací soud se rovněž nezabýval přiměřeností výše administrativního poplatku ani všemi relevantními individuálními okolnostmi, například tím, že to byla žalovaná, která si sama zvolila zvýhodněnou cenovou úroveň Standard s ujednanými podmínkami, se kterými byla předem seznámena.

2) Prosazuje, že se odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když účastníky řízení nevyzval, aby se vyjádřili k tomu, proč by se o zneužívající ujednání vůči spotřebiteli nejednalo.

3) Jako doposud nevyřešenou formuluje otázku, „Za jakých podmínek je poplatek spojený se studiem na soukromé vysoké škole, který je vázán na splnění studijních podmínek studentem (docházka, zisk kreditů a studijní průměr), rozporný s úpravou zneužívajících ujednání vůči spotřebiteli dle ust. § 1813 a násl. občanského zákoníku.“ Žalobkyně ve vztahu k administrativnímu poplatku prosazuje, že na něj nedopadá § 1813 o. z., jelikož se jedná o ujednání o předmětu plnění nebo o ceně. Má za to, že vztah mezi soukromou vysokou školou a studentem je smíšený, avšak s výraznou veřejnoprávní složkou, a proto nelze automaticky aplikovat spotřebitelskou ochranu; administrativní poplatek není zneužívající, jedná-li se o poplatek, jenž je spojen se zvýšenými náklady na zaměstnance, kteří spravují technické, organizační a jiné parametry plnění cenových úrovní. Paušální závěr o rozporu administrativních poplatků jako rozporných s ochranou spotřebitele je chybný, když lze dle žalobkyně danou věc posoudit i jinak.

Žalobkyně navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek v zamítavém výroku změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a přiznal jí náhradu nákladů řízení, nebo aby napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

7. Žalovaná považuje dovolání žalobkyně za nedůvodné a navrhla jeho odmítnutí.

8. K přípustnosti svého dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, resp. závisí na vyřešení otázek hmotného i procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly doposud vyřešeny, a dále na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu či které jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně. Formuluje celkem šest právních otázek.

1) „Zda má absence předepsané registrace vnitřních předpisů školy podle zákona o vysokých školách za následek jejich neplatnost.“

2) „Zda lze pod poplatky spojené se studiem ve smyslu § 59 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, podřadit i sankční poplatky za nesplnění studijních podmínek.“

3) „Zda je vysoká škola oprávněna zavazovat své studenty k platbě smluvní pokuty a zda je takové ujednání platné.“

4) „Zda může závazek zaniknout pro následnou nemožnost plnění zaviněnou dlužníkem.“

5) „Zda je nesplnění povinnosti porušením závazku, pakliže povinnost nemohla být objektivně splněna v důsledku jeho zákonem povoleného předčasného ukončení.“

6) „Podle čeho se určuje výše nákladů řízení za úkony právní služby do podání žaloby včetně, pakliže žalobkyně totožné žaloby podává prostřednictvím formuláře návrhu na vydání elektronického platebního rozkazu vůči širokému okruhu žalovaných, a to vždy s obdobným až totožným skutkovým i právním základem.“

Otázka ad 1) je v rozhodovací praxi dovolacího soudu rozhodována rozdílně, resp. ji dovolací soud (s odkazem na jeho rozsudek ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2443/2023) posuzuje odlišně od soudu odvolacího, otázky ad 2), 5) a 6) považuje za otázky v rozhodovací praxi dovolacího soudu doposud nevyřešené a u otázek ad 3) a 4) má za to, že se odvolací soud při jejich řešení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

V té souvislosti odkazuje na závěr rozsudku ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2443/2023, v němž Nejvyšší soud uvedl, že za vnitřní předpis ve smyslu § 59 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, jímž soukromá vysoká škola stanoví poplatky spojené se studiem, je třeba rozumět vnitřní předpis registrovaný ministerstvem podle § 36 téhož zákona. Jestliže nařízení rektora č. 1/2015 řádně registrováno nebylo, pak z něj nelze vyvozovat žádné povinnosti. Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu sice bylo nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24, zrušeno, nicméně i přesto považuje právní názor v něm uvedený za správný.

K otázce ad 2) má žalovaná za to, že žalobkyně neměla právo předmětný poplatek vybírat, a to i v případě, že by poplatek vycházel z platného vnitřního předpisu dle zákona o vysokých školách. Žalovaná uvádí, že dle § 59 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, má soukromá vysoká škola právo vybírat poplatky spojené se studiem. Prosazuje, že soukromá vysoká škola je oprávněna požadovat od svých studentů pouze takové poplatky, které jsou se studiem spojeny, typicky se bude jednat o poplatek za studium neboli školné, poplatek za umožnění zkoušky mimo vypsaný termín, poplatek za individuální konzultaci a další. Předmětem sporu je však poplatek, který žalobkyně označila jako „poplatek za nesplnění studijních podmínek“, jedná se tedy o poplatek, který podle žalobkyně měl vzniknout až po ukončení studia, resp. v okamžiku skončení studia. Na základě uvedeného vymáhaný poplatek není spojen se studiem, navíc se jedná o poplatek sankční.

Ve vztahu k otázce ad 3) žalovaná uvádí, že žalobou uplatněný nárok není svou povahou poplatkem, nýbrž smluvní pokutou. Při posuzování smluvní pokuty je podstatné, že žalovaná neporušila žádnou povinnost, avšak využila svého práva kdykoli zanechat studia, jež jí plyne z § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. Smluvní pokutu však nelze požadovat pro výkon práva, nýbrž pouze pro porušení smluvních povinností, což není tento případ. Jestliže se svou povahou nebude jednat o poplatek, ale o smluvní pokutu, resp. sankční poplatek, pak takový sankční poplatek nelze podřadit pod poplatky spojené se studiem ve smyslu § 59 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, a vysoká škola není oprávněna tyto požadovat. S odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 1. 2007, sp. zn. III. ÚS 729/06, má za to, že je-li student nucen studovat školu i proti jeho vůli pod hrozbou sankce, pak je požadovaný poplatek v rozporu se zákonem o vysokých školách. Alternativně žalovaná uvádí, že poplatek je v rozporu se zákonem upravujícím spotřebitelské vztahy. Uvádí, že dle § 1814 odst. 1 písm. l) o. z. platí, že za zneužívající ujednání je vždy považováno takové, které ukládá spotřebiteli pro případ porušení povinnosti nepřiměřenou sankci. Uvádí, že poplatek je v rozporu se směrnicí Rady 93/13/EHS, když se jedná o ujednání, kterým je spotřebitel zavázán k nepřiměřeným sankcím, či kterým je spotřebitel zavázán k plnění i tehdy, když podnikatel neplnil. Uvádí, že se odvolací soud odchýlil od stanoviska Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, když neshledal významnou nerovnováhu v neprospěch žalované. Nejvyšší soud v citovaném stanovisku uzavřel, že pro posouzení významné nerovnosti je podstatné, zdali se strany odchýlily od dispozitivního ustanovení zákona a zda by spotřebitel s takovým odchýlením souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. V řešené věci zákon dispozitivně neupravuje povinnost doplatit v případě nesplnění podmínek jakékoli žalobkyní požadované doplatky a uzavírané smlouvy o studiu jsou smlouvami adhezními, jejíž obsah nemohla žalovaní nikterak ovlivnit. Podle žalované je uvedený poplatek rozporný s dobrými mravy.

U otázky ad 4) se podle žalované odvolací soud při řešení následné nemožnosti plnění odchýlil od závěrů uvedených v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2020, sp. zn. 25 Cdo 3788/2019, usnesení ze dne 29. 11. 2010, sp. zn. 33 Cdo 3035/2009, nebo rozsudku ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1156/2011, když uzavřel, že závazek nemůže zaniknout v důsledku následné nemožnosti plnění, pakliže tuto nemožnost zapříčinila žalovaná svým jednáním.

K otázce ad 5) žalovaná uvádí, že nemůže být sankcionována za to, že v souladu se zákonem o vysokých školách, využila svého zákonného práva na zanechání studia. Uvádí, že ujednání, které studenta přímo či nepřímo odrazuje od využití jeho práva na zanechání studia je neplatné pro rozpor se zákonem. Prosazuje, že jestliže by se splnitelnost jednotlivých podmínek zkoumala k okamžiku, kdy došlo k zániku závazku, tak by žalovaná měla splněnu právě jednu studijní podmínku, a to docházku. Následně žalovaná v rámci vymezené otázky napadá závěr odvolacího soudu, který uzavřel, že ke splnění studijních podmínek nepostačuje splnění pouze jedné, ale je třeba naplnit studijní podmínky jako celek.

Konečně k otázce ad 6) žalovaná prosazuje, že odvolací soud nesprávně uvedl, že se § 14b vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), neuplatní. Žalovaná má za to, že se jedná o typický příklad formulářových žalob, na které se výše uvedené ustanovení mělo užít.

Žalovaná navrhuje, aby Nejvyšší soud změnil napadené rozhodnutí tak, že se žaloba zamítá a uložil žalobkyni povinnost nahradit žalované náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů.

9. Žalobkyně ve vyjádření k dovolání žalované navrhla, aby Nejvyšší soud její dovolání jako nepřípustné odmítl, příp. jako nedůvodné zamítl.

III. Přípustnost dovolání

10. Nejvyšší soud věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).

11. Podle § 237 o. s. ř. platí, že – není-li stanoveno jinak – je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

12. Podle § 241a odst. 1 věta první o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

13. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami při splnění podmínek povinného zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě stanovené v § 240 odst. 1 o. s. ř., se Nejvyšší soud v situaci, kdy předmětem řízení jsou nároky vyplývající ze spotřebitelské smlouvy [§ 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. − ke spotřebitelské povaze smlouvy o studiu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 31 Cdo 1737/2025], zabýval jejich přípustností.

IV. Přípustnost dovolání žalované

14. Žalovaná podává dovolání proti napadenému rozhodnutí jako celku.

15. Ve vztahu k části výroku I., kterým odvolací soud zamítl žalobu ohledně částky 10 000 Kč není dovolání žalované subjektivně přípustné, jelikož rozhodnutím odvolacího soudu nenastala žalované újma, která je odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5368/2008, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, nebo ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015).

16. Přípustnost dovolání nezakládá otázka ad 2), jelikož napadené rozhodnutí není založeno na závěru, zda je doplatek do cenové úrovně Standard v případě nesplnění stanovených podmínek poplatkem spojeným se studiem ve smyslu § 59 zákona o vysokých školách, nýbrž odvolací soud tento poplatek považoval za smluvní ujednání mezi účastnicemi řízení.

17. Přípustnost dovolání nezakládá otázka ad 6) týkající se náhrady nákladů řízení. Dovolání proti nákladovému výroku odvolacího soudu je objektivně nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

18. Žalovaná v podaném dovolání dále prosazuje, že se odvolací soud odchýlil od závěrů obsažených ve stanovisku občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, ve kterém Nejvyšší soud vyložil pojem „významná nerovnováha“; nesouhlasí s právním posouzením věci odvolacím soudem, který ujednání o doplatku z cenové úrovně Standard při nesplnění stanovených podmínek i v případě předčasného ukončení studia neshledal znevýhodňujícím, resp. zakládajícím významnou nerovnováhu v neprospěch žalované. Nejvyšší soud shledává dovolání přípustným pro řešení otázky přiměřenosti ujednání smlouvy o povinnosti žalované uhradit doplatek z cenové úrovně Standard a administrativní poplatek v případě předčasného ukončení studia. Potud jde zčásti o otázku, ohledně které nevychází napadené rozhodnutí z ustálené rozhodovací praxe Soudního dvora Evropské unie a dovolacího soudu, a zčásti jde o otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou.

Dovolání je rovněž přípustné pro řešení otázky důsledků absence registrace vnitřních předpisů školy (nařízení rektora upravující úhradu poplatku za studium) podle zákona o vysokých školách na závazek k úhradě poplatků za studium (školného). Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2443/2023, vyslovil právní závěr, že nařízení rektora č. 1/2015 Vysoké školy ekonomie a managementu, a. s. (šlo o totožný přepis jako v nyní projednávané věci) není vnitřním předpisem vysoké školy, jelikož nebylo řádně registrováno podle zákona o vysokých školách, tudíž není možné z něho vyvodit právní následky. Uvedený rozsudek byl zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24. V něm Ústavní soud vytkl Nejvyššímu soudu, že dotyčný právní názor řádně neodůvodnil. V navazujícím rozsudku ze dne 18. 3. 2026, sp. zn. 33 Cdo 601/2025, Nejvyšší soud uvedl, že otázka, zda nedostatek předepsané registrace vnitřních předpisů vysoké školy podle zákona o vysokých školách způsobuje jejich neplatnost v soukromém právu, přípustnost dovolání nezakládá, neboť dovolací soud je vázán právním názorem Ústavního soudu, pročež konstatoval, že nařízení rektora č. 1/2015 není vnitřním přepisem podléhajícím registraci ministerstvem. Vzhledem k uvedenému má dovolací soud za to, že se jedná o otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena.

V. Přípustnost dovolání žalobkyně

19. Žalobkyně v čl. 1 dovolání výslovně uvádí, že dovolání podává proti napadenému rozhodnutí v celém jeho rozsahu, tzn. proti výrokům I a II.

20. Přestože její dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu jako celku, tedy i proti nákladovému výroku, z celého jeho obsahu je zřejmé, že směřuje výlučně proti výroku ve věci samé, nadto dovolání proti nákladovému výroku odvolacího soudu je nepřípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

21. Z povahy dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku plyne, že oprávnění je podat (subjektivní přípustnost) svědčí pouze tomu účastníku, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma, odstranitelná jen tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší, popřípadě změní (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, ze dne 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 5368/2008, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 33 Cdo 1303/2014, nebo ze dne 8. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 3041/2015).

22. Z hlediska posouzení subjektivní přípustnosti dovolání lze přitom existenci případné újmy na právech účastníka posuzovat jen z procesního hlediska, nikoliv podle hmotného práva (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2001 sp. zn. 33 Odo 258/2001, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 32 Cdo 3312/2010).

23. V situaci, kdy odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně částky 20 000 Kč, nelze dospět k závěru, že by v tomto rozsahu byla napadeným rozhodnutím žalobkyni způsobena újma na jejích právech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2015, sp. zn. 33 Cdo 4326/2015), která by jeho zrušením či změnou mohla být odstraněna. Podmínka subjektivní přípustnosti v uvedeném rozsahu tedy splněna není.

24. Přípustnost dovolání nezakládá argumentace žalobkyně, podle níž se měl odvolací soud svým postupem (tím, že nevyzval účastníky k vyjádření k tomu, proč by se o zneužívající ujednání jednalo) odchýlit od závěrů uvedených v rozsudcích Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 29 Cdo 530/2012, a ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. 33 Cdo 2151/2021. Dotyčná rozhodnutí jsou založena na závěru, že soud, který zjistí, že smluvní klauzule ve spotřebitelské smlouvě má zneužívající charakter, je povinen z úřední povinnosti o tom informovat účastníky řízení a umožnit jim, aby se k tomu vyjádřili. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť s ohledem na obsah námitek uplatněných žalovanou v rámci její obrany proti žalobě se pozornost účastníků k posouzení zneužívajícího charakteru dotyčných smluvních ujednání upínala již od počátku řízení, takže na rozdíl od zmiňovaných kauz měla žalobkyně plnou možnost se k zneužívajícímu charakteru dotyčných ujednání vyjádřit.

25. Přípustnost dovolání nezakládá otázka, „za jakých podmínek je poplatek spojený se studiem na soukromé vysoké škole, který je vázán na splnění studijních podmínek studentem (docházka, zisk kreditů a studijní průměr), rozporný s úpravou zneužívajících ujednání vůči spotřebiteli dle ust. § 1813 a násl. občanského zákoníku.“, kterou odvolací soud (v rámci šíře a obecnosti jejího vymezení) neřešil a napadené rozhodnutí tak na jejím řešení není založeno.

26. Ve zbývajícím rozsahu žalobkyně prosazuje, že se odvolací soud při posouzení a hodnocení možných zneužívajících ujednání odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. V této části shledal dovolací soud její dovolání přípustným.

VI. Důvodnost dovolání

27. Dovolání žalobkyně i žalované jsou důvodná.

28. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Právní posouzení je rovněž nesprávné, není-li úplné, tj. učinil-li soud právní závěr, aniž při jeho utváření zohlednil všechny relevantní skutečnosti.

29. Protože je předmětem sporu právo vyplývající ze závazkového právního vztahu založeného smlouvou ze dne 13. 3. 2021, použije se právní úprava účinná k uvedenému datu.

30. Závěr odvolacího soudu, že závazkový vztah mezi žalovanou (studentkou) a žalobkyní (soukromou vysokou školou) je vztahem spotřebitelským, nebyl zpochybněn a je v souladu jak s kasačním rozhodnutím vydaným v této věci Ústavním soudem, tak s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 2. 2026, sp. zn. 31 Cdo 1737/2025.

31. Podle § 1813 o. z. se má za to, že zakázaná jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem přiměřenosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o předmětu plnění nebo ceně, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

Citované ustanovení je výsledkem implementace směrnice Rady č. 93/13/EHS o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice 93/13/EHS“, nebo „směrnice“).

32. Judikatura Soudního dvora Evropské unie (dále jen „Soudní dvůr“ nebo „SDEU“) k otázce přezkumu tzv. nepřiměřených ujednání ustáleně dovozuje následující závěry:

33. Podle čl. 3 odst. 1 směrnice je klauzule považována za zneužívající, jestliže v rozporu s požadavkem dobré víry způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, které vyplývají z dané smlouvy, v neprospěch spotřebitele. Podle čl. 4 odst. 1 téže směrnice musí být toto posouzení provedeno s ohledem na povahu služeb, pro které byla smlouva uzavřena, a s odvoláním na dobu uzavření smlouvy s ohledem na všechny okolnosti, které provázely uzavření smlouvy, a na všechny další klauzule smlouvy nebo jiné smlouvy, ze kterých vychází (viz například rozsudek ze dne 21. 2. 2013, Banif Plus Bank Zrt. Proti Csabovi C., V. C., C-472/11).

34. Systém ochrany zavedený směrnicí vychází z myšlenky, že se spotřebitel nachází v nerovném postavení vůči prodávajícímu nebo poskytovateli z hlediska vyjednávací síly i úrovně informovanosti, což ho vede k tomu, že přistoupí na podmínky předem vyhotovené prodávajícím nebo poskytovatelem, aniž může ovlivnit jejich obsah (viz například rozsudek ze dne 3. 6. 2010, ve věci C-484/08, Caja de Ahorros y Monte de Piedad de Madrid proti Asociación de Usuarios de Servicios Bancarios /Ausbanc/).

35. Ke stejnému závěru dospěl Soudní dvůr v rozsudku ze dne 14. 3. 2013 ve věci C−415/11, M. A. proti Caixa d’Estalvis de Catalunya, Tarragona i Manresa (Catalunyacaixa), v němž uvedl, že článek 3 odst. 1 směrnice 93/13/EHS musí být vykládán v tom smyslu, že pojem „významná nerovnováha“ v neprospěch spotřebitele je třeba posuzovat na základě analýzy vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele smlouvou zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Stejně tak by za tímto účelem mělo být přezkoumáno právní postavení, v jakém se daný spotřebitel nachází s ohledem na prostředky, které má podle vnitrostátních právních předpisů k dispozici pro zabránění dalšímu používání zneužívajících klauzulí. Za účelem zodpovězení otázky, zda je způsobena nerovnováha „v rozporu s požadavkem dobré víry“, je třeba ověřit, zda prodávající nebo poskytovatel, který jedná se spotřebitelem poctivě a přiměřeně, mohl rozumně očekávat, že by spotřebitel s předmětnou klauzulí souhlasil v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy.

36. Výklad sousloví „v rozporu s požadavkem přiměřenosti způsobuje významnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran“ představuje tzv. acte éclairé, tj. otázku výkladu unijního práva Soudním dvorem Evropské unie již provedenou a nevzbuzující pochybnosti (viz stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2013, sp. zn. Cpjn 200/2013, ke smlouvám o propagaci reklamní plochy, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 102/2013).

37. Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na následujících závěrech:

Žalovaná ve druhém ročníku magisterského studia nesplnila žádnou podmínku daného ročníku, která se k cenové úrovni Standard vztahovala, tudíž na základě podepsaného dodatku jí i v případě předčasného ukončení studia vznikla povinnost k doplacení rozdílu mezi cenovou úrovní Standard a cenovou úrovní Premium. V ujednání, jímž se zavázala k úhradě doplatku při nesplnění podmínek zvolené cenové úrovně, neshledal odvolací soud významnou nerovnováhu v její neprospěch; smlouvu totiž podepisovala jako uchazečka o vysokoškolské studium, předtím již absolvovala studium bakalářské, proto lze předpokládat, že byla schopna textu porozumět. Jako nesprávný odmítl výklad žalované týkající se splnění studijních podmínek pro jí zvolenou cenovou úroveň. Odvolací soud popsal, které studijní povinnosti (a v jakém rozsahu) žalovaná nesplnila, a zdůraznil, že právě ona se rozhodla ukončit studium předčasně. Byť odvolací soud akcentoval, že pro rozhodnutí ve věci samé je nutné posoudit, zdali poplatky nemají sankční charakter, ve zbývající části rozhodnutí se tomu nevěnoval. Ve vztahu k administrativnímu poplatku za nesplnění podmínek cenových úrovní Klasik a Standard uvedl, že „není zřejmé, co si lze pod tímto úkonem či službou představit, navíc v situaci, kdy student již za nesplnění podmínek cenové úrovně Klasik či Standard je povinen doplatit vyšší cenovou úroveň“; administrativní poplatek vyhodnotil jako „další skrytý poplatek“, který je spojován s neplněním totožného (studijních podmínek dané cenové úrovně). Takový požadavek je nemravný a i nepřiměřený, kdy tím, že je žalovaná povinna v důsledku nesplnění podmínek doplatit do cenové úrovně Premium, se fakticky dostala na tuto úroveň, která však již s žádným administrativním poplatkem spojena není. Proto odvolací soud požadavek na jeho úhradu (narozdíl od doplatku vyšší cenové úrovně) shledal nedůvodným pro rozpor s ochranou žalované jako spotřebitele.

38. Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného rozhodnutí a s přihlédnutím k výše uvedeným závěrům ustálené rozhodovací praxe dospěl k závěru, že odvolací soud řádně nedostál své povinnosti posoudit, zda ujednání zakládající povinnost žalované hradit školné a další poplatky i v případě předčasného ukončení studia nezakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch žalované. Odvolací soud se v rámci svých úvah omezil pouze na konstatování, že žalovaná byla schopna textu dotyčného ujednání porozumět, z čehož dovodil, že nezaložilo významnou nerovnováhu v neprospěch žalované. U administrativního poplatku svůj závěr, že jde o zneužívající ujednání, odůvodnil pouze tak, že jde o „další skrytý poplatek za porušení téhož“. Taková subjektivní konstatování výše uvedeným závěrům nekonvenují, neboť je odvolací soud neopatřil rozborem rozhodných skutečností, na jejichž základě by předestřel hodnotící úvahy vedoucí k závěru, zda jde o nepřiměřené ujednání. Nepřiměřenost ujednání se posuzuje s ohledem na povahu zboží nebo služeb, pro které byla smlouva uzavřena, s odvoláním na dobu uzavření smlouvy a s ohledem na všechny okolnosti, které provázely uzavření smlouvy, a na všechny další podmínky smlouvy. Test přiměřenosti znamená komplexní úvahu zahrnující i analýzu vnitrostátních právních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran, aby bylo možné posoudit, zda a případně do jaké míry je právní postavení spotřebitele dotyčným ujednáním zhoršeno ve srovnání s právním postavením, jaké by měl podle platné vnitrostátní právní úpravy. Odvolací soud se nezabýval „významnou nerovnováhou“ optikou analýzy vnitrostátních předpisů, které by se použily v případě neexistence dohody stran a nepřihlédl k charakteru uvedeného doplatku (i přesto, že charakter doplatku sám považoval za určující), a to za situace, kdy žalovaná školné ve zvolené cenové úrovni za celou dobu studia uhradila a využila možnost studium podle § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), v rozhodném znění, dobrovolně ukončit. Jde o porovnání smluvního ujednání a dispozitivních ustanovení zákona, případně lze aplikovat měřítko oprávněného očekávání běžného spotřebitele v podobě objektivní úvahy, co ještě lze považovat za běžné. Takové posouzení nelze nahradit pouhým konstatováním, že se k tomu žalovaná zavázala. Pro posouzení, zda smlouva o studiu, jež nebyla sjednána individuálně, obsahuje ujednání, které v rozporu s požadavkem dobré víry znamená k újmě spotřebitele značnou nerovnováhu v právech a povinnostech stran, je tedy rozhodující, zda se strany v konkrétním ujednání odchýlily od dispozitivního ustanovení zákona, kterým by se jejich smluvní vztah jinak řídil, a to výrazně v neprospěch žalované, a zda žalobkyně - soukromá vysoká škola poskytující studium za úplatu - mohla rozumně očekávat, že by žalovaná s předmětnou klauzulí souhlasila v rámci individuálního vyjednávání o obsahu smlouvy. Toto posouzení přitom nelze zúžit pouze na poměření vyváženosti nastavení samotných podmínek jednotlivých cenových úrovní, ale je třeba vyhodnotit, zda ujednání o doplacení školného z důvodu nesplnění daných podmínek není nepřiměřené v případě dřívějšího ukončení studia, kdy je (jak ostatně připouští i odvolací soud) možnost splnění podmínek pro kteroukoliv variantu cenové úrovně ze strany studenta prakticky najisto vyloučena.

39. Protože smluvní prohlášení a k němu sjednaný dodatek podepsané žalovanou odkazují na vnitřní předpisy, které se žalovaná zavázala dodržovat, a které vedle stanovení výše poplatků spojených se studiem upravují i další práva a povinnosti žalobkyně i žalované, je třeba i tyto vnitřní předpisy vyhodnotit v kontextu práv a povinností závazkového vztahu účastnic (např. § 1798 a násl. či § 1751 a násl. o. z.) a v tomto směru je třeba se zabývat i tím, zda při uzavření smlouvy bylo žalované umožněno pochopit veškeré důsledky plynoucí z předčasného ukončení studia – počítaje v to i povinnost k úhradě doplatku do vyšší cenové úrovně včetně administrativního poplatku (test překvapivosti a transparentnosti). Odvolací soud se nezabýval ani tím, zda a jaké právní účinky na závazkový právní vztah účastnic mělo ukončení studia žalovanou, kdy smlouva obsahovala podmínky pro ukončení studia z vlastní vůle studenta (viz čl. IV odst. 5 smluvního prohlášení ze dne 13. 3. 2021). Absentuje právní posouzení pojmů „doplatku do vyšší cenové úrovně“ a „administrativního poplatku“, zda šlo o úplatu (například za plnění poskytnuté žalovanou a jaké), nebo zda tyto platby měly jiný právní status, a to i vzhledem k ukončení studia jeho zanecháním. Žalovaná nezpochybňovala závazek k úhradě poplatku za studium ve zvolené cenové úrovni za celou dobu studia, přestože od žalobkyně neobdržela celou službu, její výhrady směřovaly vůči doplatku vyšší cenové úrovně za nesplnění studijních povinností s tím, že tento poplatek a s ním i administrativní poplatek představují sankci za ukončení studia. Této argumentaci se odvolací soud nevěnoval. Nezabýval se ani výkladem ujednání dodatku ze dne 2. 11. 2021, jímž se žalovaná zavázala „u cenové úrovně Standard uhradit veškeré studijní poplatky za celou standardní dobu studia, a to i v případě nepokračování ve studiu“ - tedy zda uvedené znamená, že v případě předčasného ukončení studia je student povinen uhradit studijní poplatky za celou standardní dobu studia v této cenové úrovni, nebo zda se v tomto případě uplatní i důsledek plynoucí z nesplnění stanovených studijních povinností ústící v povinnost doplatit školné do cenové úrovně vyšší. Právní posouzení věci je proto neúplné, přičemž je předčasné se zabývat námitkami žalované ohledně následné nemožnosti plnění.

40. Ve vztahu k administrativnímu poplatku odvolací soud uvedl, že „není zřejmé, co si lze pod tímto úkonem či službou představit, navíc v situaci, kdy student již za nesplnění podmínek cenové úrovně Klasik či Standard je povinen doplatit vyšší cenovou úroveň“; administrativní poplatek vyhodnotil jako „další skrytý poplatek“, který je nemravný a i nepřiměřený a odporující ochraně žalované jako spotřebitelky, přičemž uvedené formuloval, aniž postupoval způsobem ustaveným výše citovanou judikaturou, v důsledku čehož je právní posouzení otázky, zda v případě administrativního poplatku jde o zneužívající klauzuli, neúplné a tudíž nesprávné. Vzhledem k výše prezentovaným výhradám směřujícím k absenci posouzení charakteru obou dotyčných plnění odvolacím soudem se dovolací soud nezabýval žalobkyní předestřenou otázkou, zda je dotyčný administrativní poplatek ujednáním o předmětu plnění a ceně.

41. Podstatou otázky, zda absence registrace vnitřních přepisů vysoké školy má za následek jejich neplatnost, je posoudit, jaké právní následky chybějící registrace má na závazkový vztah účastnic. Žalovaná prosazuje, že absence registrace dotyčného nařízení rektora znamená, že nemá povinnost k úhradě poplatků za studium.

42. Podle § 1 o. z. ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného (odstavec 1). Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti (odstavec 2).

43. Zákon vysokým školám poskytuje širokou autonomii a samosprávu, jejich zřizování však podléhá úpravě, která zdůrazňuje jejich celospolečenský význam (viz důvodová zpráva k zákonu č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů). Podmínkou pro vznik a působení soukromé vysoké školy je proto získání státního souhlasu, který se uděluje současně s akreditací příslušných studijních programů a registrací vnitřních předpisů. Jde o veřejnoprávní úpravu. Povinnost registrovat vnitřní předpisy zákon primárně upíná k procesu udělování státního souhlasu a je imanentní součástí zákonem stanovených podmínek k získání státního souhlasu pro vznik a působení soukromé vysoké školy. Dohled nad dodržováním uvedené registrační povinnosti (tedy zda žalobkyně splnila povinnost registrovat též nařízení, jímž rektor na základě jeho pověření Statutem Vysoké školy ekonomie a managementu a. s. stanovuje výši školného, způsob a termíny úhrady a podmínky vrácení školného) a pravomoc ke zjednání nápravy má příslušné ministerstvo. Stanovení výše poplatků spojených se studiem (tedy určení, jak velký bude podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium) je v kompetenci soukromých vysokých škol a závazek k jejich úhradě je věcí smluvní autonomie; je tedy třeba vzít v úvahu primát smluvní volnosti v soukromém právu a respektovat dualitu soukromého a veřejného práva.

44. Nelze přisvědčit žalované, že absence registrace nařízení rektora, na něž bez dalšího odkazuje uzavřená smlouva, v níž se zavázala k úhradě poplatků spojených se studiem, znamená neexistenci jejího závazku k úhradě poplatků spojených se studiem. Závazek žalované k úhradě poplatků spojených se studiem (tzv. školné) byl sjednán ve smlouvě o studiu uzavřené formou tzv. smluvního prohlášení, jež obsahuje ujednání o cenové úrovni studijních poplatků, jejíž výši (v daném případě 40 000 Kč za rok studia) podmiňuje plněním studijních a jiných povinností v rámci celé standardní doby studia, při jejichž nesplnění se žalovaná zavázala k úhradě doplatku do vyšší cenové úrovně a rovněž administrativního poplatku podle tzv. administrativního ceníku. Žalovaná se rovněž smluvně zavázala veškeré studijní poplatky uhradit za celou standardní dobu studia, a to i v případě nepokračování ve studiu. Na platnost tohoto závazku sjednaného v rámci soukromoprávního poměru založeného smlouvou mezi soukromou vysokou školou a studentem/studentkou nemá samo nesplnění uvedené veřejnoprávní registrační povinnosti vliv.

45. Pro úplnost dovolací soud poznamenává, že argumentace uplatněná žalovanou v průběhu řízení, že studijní předpisy jsou vnitřně rozporné a že odporují zákonu, nebyla součástí její dovolací argumentace, proto se jí dovolací soud nezabýval. I s těmito námitkami se ovšem bude muset v dalším řízení soud vypořádat.

VII. Závěr

46. Jelikož Nejvyšší soud shledal napadené rozhodnutí nesprávným, rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.). Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

47. Právní názor dovolacího soudu je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.).

48. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v konečném rozhodnutí (§ 243g odst. 1 ve spojení s § 151 o. s. ř.). Na soudu prvního stupně rovněž bude, aby prověřil, zda žalované vznikla povinnost zaplatit soudní poplatek za v pořadí druhé podané dovolání, pokud jí byl zaplacený soudní poplatek za předchozí dovolání částečně vrácen.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. 10. 2026

JUDr. Pavel Horňák předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací