Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

4 Tdo 999/2025

Téma · generováno AIDovolání a zpřístupnění odposlechů v trestním řízení

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 26. 8. 2026ECLI:CZ:NS:2026:4.TDO.999.2025.1
Další údaje
Předmět řízení: Legalizace výnosů z trestné činnosti Vyloučení orgánů činných v trestním řízení Vyloučení soudce Zahájení trestního stíhání Oprava rozhodnutí Odposlech a záznam telekomunikačního provozu

Shrnutí · generováno AI

Obvinění odsouzení za legalizaci výnosů z trestné činnosti namítali vady zahájení stíhání, podjatost odvolacího senátu, hodnocení důkazů i nezpřístupnění odposlechů. Nejvyšší soud jejich dovolání odmítl, protože tvrzené vady neshledal nebo je nepovažoval za dovolací důvody. Současně vyložil, že obhajoba má mít zpravidla přístup ke všem odposlechům pořízeným vůči obviněnému, v této věci však požadované záznamy neexistovaly.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Pokyn státního zástupce, kterým pouze realizuje závazný právní názor soudu po vrácení věci k došetření, není materiálně pokynem podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř.; státní zástupce proto není vyloučen z rozhodnutí o stížnosti proti zahájení trestního stíhání. Oprava zřejmé písařské chyby podle § 131 odst. 1 a § 138 tr. ř., která podstatně nemění obsah usnesení o zahájení stíhání, novou lhůtu ke stížnosti podle § 133 tr. ř. nezakládá. Obviněnému mají být zpravidla zpřístupněny všechny záznamy telekomunikačního provozu pořízené vůči němu podle § 88 tr. ř.; výjimku je nutno individuálně a přezkoumatelně odůvodnit.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Za takové situace nelze mít za to, že by následně byl státní zástupce vyloučen z rozhodování o podané stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. a že by o této stížnosti měl rozhodovat nadřízený státní zástupce.
    Zobrazit v textu
  • Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že po právní moci usnesení o opravě zřejmých nesprávnosti v usnesení o zahájení trestního stíhání neběžela dovolatelům nová lhůta k podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 2. 2012, když provedená oprava se podstatně nedotkla výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání.
    Zobrazit v textu
  • Proto lze obecně mít za to, že obviněnému měla být dána možnost se seznámit se všemi záznamy telekomunikačního provozu, které byly pořízeny na základě příkazů podle § 88 odst. 1 , odst. 2 tr. ř. ve vztahu k jeho osobě.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

4 Tdo 999/2025-15743

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 26. 8. 2026 o dovoláních obviněných 1. B. I. B., a 2. G. N. B., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2025, sp. zn. 11 To 270/2024, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 41/2014, t a k t o :

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha-západ (dále jen „soud prvního stupně“, příp. „nalézací soud“) ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 14 T 41/2014, byli obviněný B. I. B. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) a obviněná G. N. B. (dále jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“), dále společně také jako „obvinění“, příp. „dovolatelé“, oba uznáni vinnými zločinem legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 3. 2012. Zároveň bylo tímto rozsudkem rozhodnuto o (ne)vině (a trestech) také u obviněných V. Č., M. J., dříve R. (rozeného B.), toho času neznámého pobytu – stíhán jako uprchlý, V. A., dříve G., toho času neznámého pobytu – stíhán jako uprchlý, I. S., V. O., dříve V., a I. R. Tito obvinění však dovolání nepodali. Podle skutkových zjištění se trestné činnosti, stručně řečeno, dopustili obvinění tím, že:

v přesně nezjištěné době nejméně od března 2011 do 27. 2. 2012 obžalovaný B. I. B. společně se zemřelým M. Č. spolu s organizovali trestnou činnost spočívající v soustavném déletrvajícím odebírání motorových vozidel odcizených na území České republiky a Spolkové republiky Německo, ve Spolkové republice Německo odcizovaných doposud neztotožněnými pachateli a převážených do České republiky, kdy u odcizených vozidel následně zajistili a organizovali jejich ukrytí a rozebrání v provozovně autovrakoviště v obci XY, okres Praha-XY, provozovaném zemřelým M. Č., na náhradní díly, které byly dále prodány, a to jednotlivým zájemcům a některé náhradní díly z odcizených vozidel byly prostřednictvím kamionové dopravy převáženy zejména do Bulharské republiky a nejméně v jednom případě do Řecka s tím, že obžalovaný B. zajišťoval odbyt dílů z odcizených vozidel do zahraničí, kamionovou dopravu, dále zajišťoval převody peněz, kdy svým jednáním pro sebe a celou organizovanou skupinu zajišťoval finanční prospěch společně se zemřelým M. Č., který navíc přesně nezjištěným způsobem se podílel na opatření náhradních dílů z odcizených automobilů, kdy obžalovaný V. Č. se podílel na organizování trestné činnosti tím, že pomáhal rozebírat odcizená vozidla a v době nepřítomnosti zemřelého M. Č. řešil záležitosti související s prodejem odcizených vozidel, případně náhradních dílů z odcizených vozidel, obžalovaný I. S. rozebíral odcizená vozidla v objektu autovrakoviště v obci XY, prodával náhradní díly z odcizených vozidel jednotlivým zákazníkům, kdy v jednom případě se pokusil namontovat náhradní spínací skříňku do vozidla Multivan, odcizeného v Rakousku, kdy tuto spínací skříňku zajistil obžalovaný I. R. od doposud neztotožněných osob, které měli zájem o koupi tohoto odcizeného vozidla, kterou zprostředkovával právě obžalovaný R., dále obžalovaná G. B. se podílela na činnosti organizované skupiny tím, že pravidelně docházela na uvedené vrakoviště a tam prodávala náhradní díly z odcizených vozidel jednotlivým zákazníkům a minimálně v jednom případě poskytla své osobní údaje pro převod finančních prostředků za prodané díly z odcizených vozidel, dále obžalovaní M. J., V. A. a V. O. se na uvedené organizované trestné činnosti podíleli tím, že se dopouštěli jednak krádeží vozidel na území České republiky, jednak zajišťovali odvoz a přemisťování odcizených vozidel do objektu předmětného autovrakoviště v XY, přičemž obžalovaní G. B., I. S. a I. R. se výše uvedenou aktivní participací na trestné činnosti podíleli na zastírání původu věci, která byla získána trestným činem spáchaným na území České republiky a v cizině a takto jednali s vědomím a srozuměním, že se aktivně podílejí na trestné činnosti organizované skupiny a ve spojení s organizovanou skupinou působící ve více státech, přičemž takto

jednali v celkem 97 (slovy: devadesáti sedmi) případech detailně popsaných ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu pod body 1 až 97, kde je blíže konkretizována doba, místo a způsob spáchání protiprávního jednání, jakož i podrobná specifikace předmětných vozidel.

2. Za uvedený zločin byl obviněnému B. podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců, jehož výkon mu byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 30 (třiceti) měsíců.

3. Týmž rozsudkem byl za uvedený zločin obviněné B. podle § 216 odst. 4 tr. zákoníku za užití § 58 odst. 1 tr. zákoníku uložen trest odnětí svobody v trvání 20 (dvaceti) měsíců, jehož výkon jí byl podle § 81 odst. 1 a § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 (dvaceti čtyř) měsíců. 4. Současně podle § 229 odst. 1 tr. ř. nalézací soud všechny poškozené, blíže specifikované ve výroku rozsudku, odkázal s uplatněnými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. 5. Naproti tomu byli tímto rozsudkem obvinění M. J., V. A. a V. O. podle § 226 písm. c) tr. ř. zproštěni obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ ze dne 19. 9. 2018, sp. zn. ZT 78/2012, a to pro dílčí útoky blíže specifikované ve výroku rozsudku nalézacího soudu, které byly podanou obžalobou kvalifikovány jako zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 3. 2012.

6. Proti rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání státní zástupce v neprospěch obviněných B. I. B. a V. O., které zaměřil do výroku o uložených trestech. Zároveň proti rozsudku soudu prvního stupně podali odvolání také obvinění B. I. B., V. Č., G. N. B., M. J., I. S. a I. R., kteří je zaměřili jak do výroku o vině, tak do výroku o trestech. Krajský soud v Praze (dále také jako „soud druhého stupně“, popř. „odvolací soud“) o podaných odvoláních rozhodl usnesením ze dne 24. 1. 2025, sp. zn. 11 To 270/2024, tak, že je podle § 256 tr. ř. zamítl.

II.Dovolání a vyjádření k němu

7. Proti usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 1. 2025, sp. zn. 11 To 270/2024, ve spojení s rozsudkem Okresního soudu Praha-západ ze dne 12. 7. 2023, sp. zn. 14 T 41/2014, podali obvinění prostřednictvím svého společného obhájce dovolání, v němž explicitně uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť o stížnosti obviněné proti usnesení o zahájení trestního stíhání (dovolatelkou nesprávně označeno jako „stížnost proti obvinění“ - poznámka NS) rozhodl ten samý státní zástupce, který předtím dal policejnímu orgánu pokyn k zahájení trestního stíhání. Dále uplatnili dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť podle nich u odvolacího soudu rozhodoval vyloučený soudce, respektive vyloučení soudci. Současně své dovolání opřeli o dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť jsou podle nich napadená rozhodnutí v rozporu s provedenými důkazy a opírají se o chybnou logiku, čímž vznikl tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry soudů. Zároveň také soud podle dovolatelů neposkytl obhajobě přístup k významným odposlechům, v čemž rovněž spatřují naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Posledním explicitně zmíněným dovolacím důvodem je důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť podle nich odvolací soud rozhodl o zamítnutí odvolání, ač byly dány všechny výše popsané dovolací důvody.

8. Obvinění se nejprve zabývají vadným rozhodováním o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Namítají, že pokyn k zahájení trestního stíhání vydal tentýž státní zástupce, který rozhodl i o stížnosti proti zahájení trestního stíhání, kterou dovolatelka podala. Tento pokyn k zahájení trestního stíhání byl uložen dozorujícím státním zástupcem policejnímu orgánu ve vztahu k dovolatelce a dalším obviněným dne 13. 3. 2015. Dle tvrzení dovolatelů pak nebyl původně zařazen do spisu – stalo se tak až u soudu, kdy obhajoba pojala podezření na chybějící dokumenty, přičemž tento pokyn byl přípisem zařazen do spisu až v roce 2018 (přípis státního zástupce ze dne 14. 3. 2018). Dovolatelé zároveň uvádějí, že se jednalo o pokus o zatajení tohoto pokynu a že tento tvrzený vadný postup namítali jak před soudem prvního stupně, tak před odvolacím soudem. Tyto soudy však dle dovolatelů tuto chybu nenapravily, respektive tvrdily, že o vadu nejde. Proto podle dovolatelů tato chyba stále přetrvává a domáhají se tak zrušení napadených rozhodnutí ve vztahu k dovolatelce.

9. Poté dovolatelé namítají, že bylo zneužito institutu opravy písařské chyby k rozšíření obvinění o „8300 %“. K tomu mělo dojít tím způsobem, že odvolací soud v jednom ze svých rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření uložil, aby policejní orgán opravil zřejmou nesprávnost v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 2. 2012, č. j. ÚOOZ-86/TČ-2010-400201, týkající se chybného označení dílčích útoků, pro které byl dovolatel a spoluobviněný I. R. stíhán. Tuto opravu policejní orgán provedl usnesením ze dne 17. 5. 2018, kdy byl změněn text samotného obvinění. Původní usnesení uvádělo jen jeden dílčí útok dovolatele, přičemž opravné usnesení již hovoří o 84 dílčích útocích. Dovolatel má za to, že se změna podle § 133 tr. ř. dotkla podstatně obsahu výroku, a proto mu započala znovu běžet lhůta k podání opravného prostředku proti usnesení o zahájení trestního stíhání po nabytí právní moci rozhodnutí o opravě. Proti tomuto usnesení podal dovolatel stížnost. Státní zástupce však o této stížnosti vůbec nerozhodl, když byl veden zjevně úvahou, že se jednalo toliko o opravu písařské chyby, takže nová stížnost do usnesení o zahájení trestního stíhání není přípustná. Dovolatel tak namítá, že nerozhodnutím o stížnosti nemohlo být přípravné řízení zákonným způsobem ukončeno. Ani soud prvního stupně, ani odvolací soud tuto vadu podle dovolatelů nenapravily, přestože na ni byly upozorňovány. Proto se dovolatelé domáhají zrušení napadených rozhodnutí ve vztahu k dovolateli. 10. Následně se dovolatelé věnují tvrzenému rozhodování vyloučeným soudcem, respektive vyloučenými soudci, u odvolacího soudu. Toto tvrzení opírají mj. o to, že odvolací soud svým usnesením ze dne 16. 4. 2020, č. j. 11 To 29/2020-14427, zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně ze dne 20. 11. 2019, č. j. 14 T 41/2021-14384 o vrácení věci státnímu zástupci k došetření, kdy ve vztahu k namítanému vadnému rozhodování o stížnosti proti zahájení trestního stíhání totožným státním zástupcem, který měl zároveň dát pokyn k zahájení trestního stíhání, konstatoval, že onen pokyn byl „pouhou realizací závazného pokynu soudu druhého stupně (který policejnímu orgánu uložil, aby ve vztahu k obviněné B. a obviněným R. a S. bylo trestní stíhání zahájeno znovu…“. Dovolatelé tak spatřují zásadní problém v tom, že odvolací soud tzv. úkoloval policejní orgán, což mu ze zákona nepřísluší, a poté rozhodoval o věci, u níž dal sám pokyn k zahájení trestního stíhání. Z tohoto důvodu by tak měl být tento senát (11 To) z rozhodování v této věci vyloučen. Na tuto skutečnost dovolatelé v průběhu řízení před odvolacím soudem upozorňovali prostřednictvím námitky podjatosti ze dne 29. 5. 2020, přičemž této nebylo vyhověno. S ohledem na uvedenou skutečnost jsou toho názoru, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. byl naplněn.

11. Nadto naznačená situace je ještě závažnější, když v souvislosti s podanou námitkou podjatosti podal předseda senátu 11 To odvolacího soudu na jejich společného obhájce trestní oznámení, které bylo adresováno Obvodnímu státnímu zastupitelství pro Prahu 5. Podstatou tohoto trestního oznámení bylo nedůvodné obvinění jejich společného obhájce z možného spáchání trestného činu křivého obvinění. Trestní oznámení poté bylo založeno, neboť nedošlo ani k zahájení úkonů trestního řízení. Dovolatelé tak v tomto „nedůvodně podaném trestním oznámení“ spatřují důkaz podjatosti předsedy senátu 11 To odvolacího soudu, neboť není obvyklé podávat trestní oznámení na obhájce za normální upozornění na vadu řízení. Na tuto situaci reagovali další námitkou podjatosti datovanou k 14. 10. 2020, které rovněž nebylo vyhověno. 12. Poté se dovolatelé v podrobnostech věnují vadě tzv. extrémního rozporu v posuzované věci. Namítají, že se u nich podařilo prokázat pouze to, že na vrakovišti prodávali díly z automobilů zákazníkům autovrakoviště (případně jinak zajišťovali jejich odbyt, například do zahraničí), nikoliv to, že věděli, že tyto díly pocházejí z kradených vozidel. Prokázáno totiž bylo pouze to, že dovolatelka vypomáhala s prodejem autodílů a dovolatel se na autovrakovišti pohyboval a pomohl majiteli autovrakoviště zprostředkovat velký prodej autodílů do zahraničí, kde měl známé. Podle dovolatelů tak soud prvního stupně vytvořil nevysvětlitelný tzv. oslí můstek, že když se dovolatelé podíleli na prodeji autodílů, museli vědět o jejich původu. Odvolací soud poté na této argumentaci setrval, přičemž doplnil, že by obvinění museli trpět vadami zraku, sluchu či rozumu takového charakteru, aby jim nebylo zřejmé, co se v areálu autovrakoviště v XY děje. V této – podle dovolatelů – zvláštní logice tak spatřují extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a závěry soudu. 13. Nakonec dovolatelé namítají, že soud obhajobě neposkytl přístup k významným odposlechům, což podrobněji rozvádějí. V této souvislosti uvádějí, že policejní orgán pořídil před zahájením trestního stíhání velké množství nahrávek telefonních hovorů obviněných, přičemž k trestnímu spisu byla přiložena jen část z nich. Dovolatelé se v průběhu řízení snažili prostřednictvím svého obhájce žádat o přístup k veškerým pořízeným nahrávkám, avšak neúspěšně, a to s převažující odmítavou argumentací spočívající v tom, že státní zástupce nenavrhuje provedení nepřiložených nahrávek hovorů jako důkazu, a proto s nimi obhajoba nemusí být seznámena. Dovolatelé se však domnívají, že by tyto „neuplatněné“ nahrávky mohly pomoci prokázat jejich nevinu. 14. Závěrem podaného dovolání obvinění navrhují, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu ze dne 24. 1. 2025, č. j. 11 To 270/2024-15544, jakož i napadený rozsudek nalézacího soudu ze dne 12. 7. 2023, č. j. 14 T 41/2014-15318, podle § 265k odst. 1 tr. ř. zrušil, současně zrušil podle § 265k odst. 2 tr. ř. také další rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla pokladu, a dále aby podle § 265l odst. 1 tr. ř. přikázal nalézacímu soudu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl. 15. Následně obvinění zaslali dne 18. 8. 2025 podání označené jako doplnění dovolání. Zde je ovšem třeba uvést, že doplnění dovolání bylo podáno až po uplynutí dvouměsíční lhůty k podání dovolání podle § 265e odst. 1 tr. ř., která prokazatelně u obou obviněných uplynula dne 21. 7. 2025 (viz § 60 odst. 3 tr. ř.). Na tomto místě je nezbytné zdůraznit, že Nejvyšší soud jako soud dovolací přihlíží pouze k podáním, jež byla podána obviněnými prostřednictvím obhájce v rámci dvouměsíční lhůty podle § 265e odst. 1 tr. ř., přičemž rozsah, v němž je rozhodnutí dovoláním napadáno, a důvody dovolání lze měnit pouze po dobu trvání lhůty k podání dovolání podle § 265f odst. 2 tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 7 Tdo 405/2008, viz přiměřeně rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1706/08, či rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 692/2020). S ohledem na shora uvedené Nejvyšší soud nemůže přihlížet k podání označenému jako doplnění dovolání, které bylo podáno po uplynutí zákonem stanovené lhůty pro podání dovolání. Za takové situace obsah tohoto podání nepovažuje Nejvyšší soud za potřebné ve svém rozhodnutí blíže rozvádět.

16. K dovolání obviněných se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) ve vyjádření ze dne 20. 10. 2025, sp. zn. 1 NZO 615/2025. Úvodem stručně zrekapituloval dosavadní průběh řízení, a především pak obsah podaného dovolání obviněných. 17. Následně státní zástupce konstatoval, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, kdy v dovolání musí být nejen označeny dovolací důvody, ale vlastní argumentace by měla těmto dovolacím důvodům odpovídat. Z pohledu tohoto závěru akcentuje, že část dovolacích námitek není podřaditelná pod žádný z uplatněných dovolacích důvodů (procesní postup policejního orgánu ohledně formulace usnesení o zahájení trestního stíhání, rozhodování o opravném usnesení ze dne 17. 5. 2018, č. j. NCOZ-3089-33/TČ-2018-411500). Za podstatné považuje to, že soudy rozhodovaly o skutcích, pro které byla podána obžaloba. Navíc podle státního zástupce bylo sděleno obvinění obviněnému B. i pro jednotlivé dílčí útoky, když v návětí sdělení obvinění bylo výslovně uvedeno, že obviněný B. společně se spoluobviněným Č. jsou organizátoři ve vztahu k té trestné činnosti, které je dále popsána v jednotlivých dílčích útocích, když je současně rozvedena ve sdělení obvinění role obviněného B. při páchání této trestné činnosti.

18. Pokud jde o námitku, že o stížnosti dovolatelky proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodl v rozporu s § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. státní zástupce, který dal pokyn k tomuto rozhodnutí, podle vyjádření státního zástupce nelze tuto skutečnost podřadit pod žádný z vymezených dovolacích důvodů, ač jej dovolatelé řadí pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Ve vyjádření dále uvádí, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. neumožňuje namítat nesprávnost samotného skutkového zjištění, nesprávnost hodnocení důkazů, neúplnost provedeného dokazování ani polemizovat s postupem soudů při provádění důkazů apod., přičemž odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně pak usnesení ze dne 30. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 421/2002, či ze dne 24. 9. 2002 sp. zn. 7 Tdo 686/2002. Nad rámec tohoto vyjádření pak státní zástupce uvádí, že při přísně formalistickém posouzení by se mohlo jednat o situaci předvídanou § 146 odst. 1 větou druhou a § 146 odst. 2 písm. a) větou za středníkem trestního řádu. Podle státního zástupce je tuto věc ovšem nutno posuzovat také v materiálním smyslu, tedy zda dozorový státní zástupce jednal z vlastní autonomní vůle, či jednal z vůle někoho jiného, tedy v tomto případě z vůle rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeného rozhodnutím odvolacího soudu. Proto z pohledu státního zástupce nedošlo k žádnému pochybení, pokud o podané stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání rozhodl dozorující státní zástupce.

19. Následně se státní zástupce vyjadřuje k uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., pod který podřazují dovolatelé námitku podjatosti předsedy senátu 11 To, respektive celého senátu odvolacího soudu. Podle státního zástupce nelze shledávat podjatost předsedy senátu z podaného trestního oznámení, respektive z žádosti směřované ke státnímu zastupitelství o prověření jednání fyzické osoby, tedy v tomto případě obhájce dovolatelů. Státní zástupce akcentuje, že takovéto jednání předsedy senátu 11 To není projevem jakékoliv podjatosti, ale pouhou realizací zákonné povinnosti při podezření na protiprávní jednání. Pokud jde o existenci tvrzené podjatosti celého senátu 11 To odvolacího soudu, kterou dovolatelé spatřují v tom, že tento senát „udělil závazný pokyn policejnímu orgánu k zahájení trestního stíhání obviněné B.“, ani zde státní zástupce nespatřuje žádné pochybení, neboť uvádí, že z takového postupu nelze vyvozovat jakýkoliv osobní vztah daného senátu k projednávané věci, který by dokázal naplnit, a tedy opodstatnit užití § 30 odst. 1 tr. ř. Státní zástupce připouští, že si je vědom existence usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 520/2009, a uvádí důvody, na základě nichž uzavírá, že námitka uplatněná v tehdy posuzované věci není totožná s námitkou dovolatelů v nyní posuzované věci, a to především co do významu v daném řízení.

20. Ohledně dovolacího důvodu uvedeného v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce předně připomíná obecná teoretická a judikaturní východiska k vadě tzv. zjevného rozporu. Následně odkazuje na body 204 a 206 rozsudku nalézacího soudu, které podle jeho názoru dostatečně odůvodňují dané skutkové závěry, takže nelze přisvědčit tvrzení obviněných o neexistenci jakéhokoliv jediného důkazů o jejich vědomosti o nelegálním původu věcí. Pokud pak obvinění bez jakéhokoliv bližšího navázání na jakoukoliv variantu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítají, že soud neposkytl obhajobě přístup ke všem odposlechům, tak tyto výhrady nelze podřadit pod žádnou variantu tohoto dovolacího důvodu. Z jejich výhrad ani nelze identifikovat to, že by se odposlechy neidentifikovaného obsahu měly týkat rozhodných skutkových zjištění.

21. Závěrem vyjádření státní zástupce navrhuje, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Současně vyjadřuje svůj souhlas s tím, aby bylo o dovolání rozhodnuto ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř. v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí nežli jím navrhovaného.

22. Vyjádření státního zástupce následně Nejvyšší soud zaslal obhájci obviněných k případné replice, kterou Nejvyššímu soudu zaslali dne 10. 11. 2025. V té pak především uvedli, že „ani toto vyjádření nedokázalo vyvrátit argumentaci dovolání, dokonce ji v důležitém bodě (rozhodování podjatým senátem odvolacího soudu) podporuje“. 23. Dovolatelé prostřednictvím obhájce v replice uvádí, že jim státní zástupce fakticky dává za pravdu tím, že potvrzuje existenci „závazného pokynu“ odvolacího soudu policejnímu orgánu k zahájení trestního stíhání, v čemž spatřují potvrzení podjatosti odvolacího soudu. Dovolatelé akcentují, že udělení „závazného pokynu“ policejnímu orgánu ze strany odvolacího soudu je nepochybně intenzivním vztahem daného trestního senátu, přičemž mají za to, že se jedná o ještě intenzivnější vztah k věci, než například rozhodování o vazbě či domovní prohlídce, což jsou příklady vyjmenované jako jednoznačná podjatost podle § 30 odst. 2 tr. ř. Vymezují se tak vůči vyjádření státního zástupce, které uvádí, že případy podjatosti uvedené v § 30 tr. ř. jsou taxativně vymezeny a nelze je tak rozšiřovat. Zároveň opakovaně akcentují, že vydání „závazného“ pokynu není běžným vedením řízení ze strany soudu. 24. Dále poukazují na podjatost samotného předsedy senátu 11 To odvolacího soudu kvůli podání trestního oznámení v odvetě za námitku podjatosti. Nesouhlasí tak s vyjádřením státního zástupce, že podání trestního oznámení nebylo aktem msty, neboť nespatřuje příčinnou souvislost mezi podáním námitky podjatosti a uváděným trestním oznámením podaným na obhájce pro podezření z křivého obvinění. Ve prospěch svého tvrzení uvádí, že se předseda senátu 11 To několikrát uchýlil k urážkám, že obhájce „lže“, vykládá „nesmysly“ a případně, že něco „profesionálně nezvládl“, přičemž odkazuje na přesné citace v textu usnesení. Uvádí, že se státní zástupce patrně domnívá, že trestní oznámení je podané z odvety a v rámci vyřizování účtů jen tehdy, pokud je v jeho textu výslovně uvedeno „Toto trestní oznámení podávám z odvety a vyřizování účtů“. Poukazují na to, že motiv trestního oznámení nemusí být explicitně uveden a je nutno nahlížet jej optikou okolností jeho podání. Upozorňují na to, že předseda trestního senátu 11 To odvolacího soudu nevyužil možnost oznámení procesního pochybení advokátní komoře, pokud měl podezření na závadné jednání obhájce, ale využil daleko přísnějšího prostředku, tedy podání trestního oznámení na obhájce, v čemž spatřují podjatost předsedy trestního senátu 11 To JUDr. Ladislava Koudelky, Ph.D.

25. Dovolatelé akcentují absenci vyjádření se ze strany Nejvyššího státního zastupitelství ke střídání verzí ze strany odvolacího soudu ohledně existence „závazného pokynu“, která by podle dovolatelů mohla zakládat podjatost senátu 11 To. 26. K vyjádření ke zjevnému rozporu uvádí, že se s argumentací státního zástupce neztotožňují, neboť úvahy soudu nenavazují na provedené důkazy. Poukazují opakovaně na to, že bylo prokázáno pouze to, že byly díly z autovrakoviště jimi prodávány, což mají sami za nesporné, nikoliv však to, že věděli o jejich nelegálním původu. Nesouhlasí také s odkazem státního zástupce na odůvodnění v bodech 204 a 206 rozsudku nalézacího soudu, v čemž spatřují nepochopení problému ze strany státního zástupce, jelikož tyto části odůvodnění vůbec neprokazují to, že by se jakkoliv podíleli na výkupu kradených vozů, či vůbec měli jakoukoliv informaci o tom, že díly, na jejichž prodeji se v několika případech různou měrou podíleli, byly kradené. 27. Dále se dovolatelé vyjádřili i k vadám přípravného řízení v případě rozhodování nepříslušným státním zástupcem v situaci realizace pokynu odvolacího soudu se zahájením trestního stíhání dovolatelky. Uvádí, že tato procesní vada sice není uvedena výslovně v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., ale to neznamená, že ji nelze účinně namítat, přičemž všeobecně argumentují judikaturou Nejvyššího soudu bez uvedení konkrétních rozhodnutí. Zároveň dovolatelé akcentují, že namítali tuto vadu již předtím ve všech fázích řízení. 28. Nakonec reagují na vyjádření státního zástupce k námitce ohledně nezpřístupnění části odposlechů obhajobě dovolatelů. V tomto ohledu poukazují na to, že argumentace spočívající v tom, že není jisté, co nahrávky obsahují, podporuje právě jejich námitku, jelikož ona neznalost obsahu části nahrávek soudy a v tomto případě i Nejvyšším státním zastupitelstvím může potvrzovat to, že na nich může být obsažen i důkaz svědčící v jejich prospěch, a tedy jejich nezpřístupnění je nepřístupné a porušuje jejich právo na spravedlivý proces. Dovolatelé se ve své reakci na vyjádření státního zástupce ztotožňují s tím, že se nejedná o samostatný dovolací důvod podle § 265b tr. ř., znovu však upozorňují, že se jedná o zjevné porušení jejich práva na spravedlivý proces, přičemž podle judikatury je možné i toto pochybení zahrnout mezi platné důvody dovolání.

III. Přípustnost dovolání

29. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 265c tr. ř.) shledal, že je dovolání obviněných přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce, tedy podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. a v souladu s § 265d odst. 2 tr. ř., přičemž lhůta k podání dovolání byla ve smyslu § 265e tr. ř. zachována, přičemž splňuje i obsahové náležitosti dovolání (§ 265f tr. ř.).

IV. Důvodnost dovolání

30. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda námitky vznesené obviněnými naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

31. Ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě.

32. Nejvyšší soud proto připomíná, že není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§ 265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněných obhájcem – advokátem (§ 265d odst. 2 tr. ř.). 33. Obvinění explicitně uplatňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., který je dán v případech, kdy ve věci rozhodl vyloučený orgán, přičemž tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Dovolací důvod dle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. předpokládá tudíž splnění dvou kumulativních podmínek, a to, že ve věci rozhodl vyloučený orgán a že tato okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání již v původním řízení známa nebo jím byla před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2002, sp. zn. 5 Tdo 861/2002). 34. Obvinění v podaném dovolání dále uplatňují dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který dopadá na situace, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném (extrémním) rozporu s obsahem provedených důkazů (první alternativa) nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech (druhá alternativa) nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy (třetí alternativa). V případě tzv. extrémního rozporu se jedná o situaci, kdy skutková zjištění postrádají obsahovou spojitost s důkazy nebo skutková zjištění soudu nevyplývají z důkazů při žádném z logicky přijatelných způsobů jejich hodnocení nebo dokonce skutková zjištění soudů jsou opakem toho, co je obsahem provedených důkazů. Z dikce tohoto ustanovení není pochyb o tom, že naznačený zjevný rozpor se musí týkat rozhodných skutkových zjištění, nikoliv každých skutkových zjištění, která jsou vyjádřena ve skutku. Jinak vyjádřeno pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se musí jednat o taková skutková zjištění, která jsou rozhodující pro naplnění zvolené skutkové podstaty a bez jejich prokázání by jednání obviněných nebylo postižitelné podle trestního zákona (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 4. 2023, sp. zn. 7 Tdo 243/2023). Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán a vždy byl povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a další), tedy takové, které ve svém důsledku mají za následek porušení práva na spravedlivý proces. K tomu je dále ještě vhodné uvést, že v dovolacím řízení není úkolem Nejvyššího soudu, aby jednotlivé důkazy znovu reprodukoval, rozebíral, porovnával a případně z nich vyvozoval vlastní skutkové závěry a nahrazoval tak činnost soudu prvního stupně, popř. druhého stupně. Nadto lze také poznamenat, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obvinění předkládají vlastní hodnocení důkazů a dovozují z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017) než soudy nižších stupňů. Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněnými, pro ně příznivějším způsobem. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno.

35. Obvinění dále v podaném dovolání explicitně uplatňují také dovolací důvod uvedený v § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. Tento dovolací důvod je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku (první alternativa) nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (druhá alternativa). Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen v zásadě pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.

36. Ze skutečností výše uvedených vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví). 37. Obvinění výslovně uplatnili rovněž dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., neboť právě prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu se lze v dovolacím řízení zásadně domoci přezkumu rozhodnutí soudu prvního stupně. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. je dán tehdy, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí (první alternativa) nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až l) (druhá alternativa). Jestliže v posuzované věci odvolací soud rozhodl tak, že podle § 256 tr. ř. odvolání obviněných zamítl, tj. rozhodl po věcném přezkoumání, je zjevné, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř. přichází v úvahu pouze v té jeho variantě, jež předpokládá spojení s některým z dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. a) až l) tr. ř. (druhá alternativa). 38. Nejvyšší soud nadto zdůrazňuje, že i při respektování shora uvedeného interpretuje a aplikuje podmínky připuštění dovolání tak, aby dodržel maximy práva na spravedlivý proces vymezené Úmluvou o ochraně lidských práv a základních svobod a Listinou základních práv a svobod. Je proto povinen v rámci dovolání posoudit, zda nebyla v předchozích fázích řízení porušena základní práva dovolatelů (obviněných), včetně jejich práva na spravedlivý proces (k tomu srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14).

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř.

39. Jak již bylo konstatováno, obvinění naplnění tohoto zvoleného dovolacího důvodu dovozují jednak z toho, že státní zástupce, který dal pokyn k zahájení trestního stíhání dovolatelky, následně rozhodoval o podané stížnosti obviněné proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Ve vztahu k obviněnému spatřují naplnění tohoto dovolacího důvodu v tom, že nebylo nijak rozhodnuto o nově podané stížnosti obviněného proti usnesení o zahájení trestního stíhání, kterou podal poté, co nabylo právní moci usnesení o opravě ze dne 17. 5. 2018, jímž došlo ke změně textu původního usnesení o zahájení trestního stíhání (došlo k jeho rozšíření o 84 útoků). Dále oba dovozují naplnění tohoto zvoleného dovolacího důvodu ze skutečnosti, že senát odvolacího soudu, konkrétně senát 11 To byl vyloučen z projednávání jejich věci, když jednak dal pokyn k zahájení trestního stíhání (důvod vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř.), a zároveň, že předseda senátu odvolacího soudu podal na společného obhájce obviněných trestní oznámení. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že podané dovolací námitky byly uplatněny částečně právně relevantně, ovšem jsou zjevně neopodstatněné.

40. Nejvyšší soud nejprve považuje za vhodné a nutné připomenout, že k naplnění tohoto dovolacího důvodu musí být současně splněny dvě kumulativní podmínky: 1) ve věci rozhodl vyloučený soudce soudu prvního nebo druhého stupně; 2) dovolateli nebyla tato okolnost v původním řízení známa nebo ji před rozhodnutím soudu druhého stupně namítl (Draštík, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, § 265b tr. ř.). Z dikce ustanovení § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. tedy vyplývá, že citovaný dovolací důvod je možno výslovně vztáhnout jen k otázce vyloučení soudce z rozhodování v předmětné věci. Jinak vyjádřeno, tento dovolací důvod nezakládá okolnost, že důvody pro vyloučení byly případně na straně jiného orgánu činného v trestním řízení, např. u státního zástupce, popř. jiných osob, např. u zapisovatele (Draštík, A. a kol. Trestní řád. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2017, § 265b tr. ř., obdobně také ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3157). 41. Jak již bylo uvedeno, obvinění ve svém dovolání ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu brojí proti postupu státního zástupce v předmětné věci, který rozhodoval o podané stížnosti dovolatelky proti usnesení o zahájení trestního stíhání, z čehož dovozují porušení ustanovení § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. Taková argumentace však zjevně míjí situace, na které dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. dopadá, neboť dovolatelé svojí argumentací nesplnili ani první z výše uvedených podmínek, neboť jejich námitka se netýká soudce (viz např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2005, sp. zn. 5 Tdo 218/2005, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 5 Tdo 65/2013). Jelikož obě podmínky musí být splněny kumulativně, bylo již bezpředmětné zjišťovat naplnění druhé zmíněné podmínky. Nadto je zřejmé, že oba soudy na tuto argumentaci v rámci svých rozhodnutí reagovaly, tedy zabývaly se jí. Bez ohledu na tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné na tuto argumentaci stručně reagovat, a to vzhledem ke skutečnosti, že Ústavní soud v nálezu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 661/05, konstatoval, že jestliže by o opravném prostředku proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání vydaného na pokyn dozorujícího státního zástupce rozhodoval tento státní zástupce, došlo by k porušení práva na spravedlivý proces.

42. Předně je třeba uvést, jak již bylo konstatováno, že na totožnou námitku reagoval již soud druhého stupně a vypořádal se s ní (viz bod 14 odůvodnění jeho rozhodnutí) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy odkazuje. Nad rámec těchto úvah je třeba uvést následující. V dané věci jde o to, zda státní zástupce, jenž rozhodoval o stížnosti obviněné proti usnesení o zahájení trestního stíhání, dal pokyn k zahájení jejího trestního stíhání, a proto byl vyloučen z rozhodování o podané stížnosti, či nikoli vzhledem k § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř., který stanoví, že jestliže lhůta k podání stížnosti již všem oprávněným osobám uplynula a stížnosti nebylo vyhověno podle odstavce 1, předloží věc k rozhodnutí policejní orgán státnímu zástupci, který vykonává nad přípravným řízením dozor, a jde-li o stížnost proti usnesení, k němuž tento státní zástupce dal souhlas nebo pokyn, jeho prostřednictvím nadřízenému státnímu zástupci. Nejvyšší soud z pohledu naznačené otázky uvádí, že za „pokyn“ ve smyslu § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. se považuje nejen pokyn vydaný podle § 12d odst. 1 a 2 zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství, nebo pokyn podle § 174 odst. 2 písm. a) a d) tr. ř., ale též jiné akty a úkony státního zástupce výslovně neoznačené jako pokyn, které ovšem vyjadřují jednoznačný názor státního zástupce na určitou otázku, jejíž řešení je významné pro danou věc, pokud jsou obsažené třeba jen v odůvodnění jeho usnesení nebo v písemně zachycené zprávě o prověrce trestního spisu v rámci dozoru státního zástupce nad zachováváním zákona v přípravném řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 1. 2013, sp. zn. 5 Tz 94/2012). Jinak vyjádřeno, není rozhodující forma pokynu, nýbrž je třeba vždy v každém konkrétním případě posoudit, zda jde o pokyn z hlediska materiálního, a nikoli formálního (viz výklad učiněný v bodech 17 a násl. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2018, sp. zn. 8 Tz 7/2018). Z pohledu tohoto závěru je třeba mít za to, že pokyn státního zástupce fakticky představuje způsob, jakým státní zástupce v dané věci vykonává svá oprávnění v přípravném řízení a dává policejnímu orgánu závazné pokyny k vyšetřování trestných činů, kdy obecně platí, že tyto pokyny jsou pro policejní orgán závazné.

43. V předmětné věci ve vztahu k tvrzenému vydání závazného pokynu k zahájení trestního stíhání obviněné, konkrétně k pokynu ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. ZT 78/2012, lze uvést následující. Ze spisového materiálu vyplývá, že trestní stíhání obviněné a spoluobviněných bylo zahájeno dne 27. 12. 2012 (viz č. l. 13 a násl.), dále dne 30. 4. 2013 (viz č. l. 350 a násl.). Následně v dané věci napadla dne 20. 3. 2014 u soudu prvního stupně obžaloba (viz č. l. 11308 a násl.), kdy poté usnesením ze dne 17. 12. 2014, č. j. 14 T 41/2014-11785, rozhodl soud prvního stupně o vrácení věci k došetření státnímu zástupci podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. Důvodem zvoleného postupu byla tvrzená existence závažných procesních vad, kdy mimo jiné tyto vady podle soudu prvního stupně spočívaly i v tom, že z podané obžaloby nevyplývalo naplnění subjektivní stránky a znaku účastenství na organizované skupině (viz strana 3 a násl. citovaného usnesení). Proti tomuto rozhodnutí podal státní zástupce stížnost, o které bylo rozhodnuto soudem druhého stupně dne 5. 2. 2015, č. j. 11 To 61/2015-11802, tak, že tato byla podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítnuta. Pro jistou přesnost je třeba zdůraznit, že soud druhého stupně se se závěry soudu prvního stupně stran toho, jaké skutečnosti je třeba v přípravném řízení objasnit, ztotožnil jen zčásti (viz strana 3-5 citovaného usnesení), včetně toho, že tento soud ve věci vyslovil právní názor stran náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání, kdy měl za to, že skutečně v usnesení o zahájení trestního stíhání ve vztahu k obviněné a spoluobviněným S. a R. absentuje vyjádření subjektivní stránky. Věc tedy byla vrácena do přípravného řízení a následně bylo vydáno dne 30. 4. 2015, č. j. UOOZ-86/TČ-2010-290070, usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné a spoluobviněných I. S. a I. R. (viz č. l. S11086 a násl.). Proti tomuto usnesení podala obviněná dne 5. 6. 2015 stížnost (viz č. l. 11378), o které rozhodl státní zástupce Okresního státního zastupitelství pro Prahu-západ JUDr. Prokop (viz č. l. 11379).

44. Současně je z předloženého spisového materiálu zřejmé, že ještě před vydáním usnesení ze dne 30. 4. 2015, č. j. UOOZ-86/TČ-2010-290070, JUDr. Prokop, státní zástupce Okresního státního zastupitelství pro Prahu-západ, zaslal dne 13. 3. 2015, pod sp. zn. ZT 78/2012, policejnímu orgánu přípis, kde s odkazem na pokyny Krajského soudu v Praze obsažené v usnesení ze dne 5. 2. 2015, č. j. 11 To 61/2015-11802, při výslovném respektování právního názoru vyjádřeného v usnesení soudu druhého stupně podle § 174 odst. 2 písm. a), d) tr. ř. policejnímu orgánu uložil, aby ve věci znovu zahájil trestní stíhání výše obviněné v souladu s požadavky Krajského soudu v Praze, jež se týkaly náležitostí usnesení o zahájení trestního stíhání. 45. Z pohledu shora zjištěných skutečností musí Nejvyšší soud připustit, že by se zdánlivě v případě přípisu státního zástupce ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. ZT 78/2012, policejnímu orgánu, mohlo navenek jednat o pokyn k zahájení trestního stíhání. Nejvyšší soud ovšem, stejně jako soud druhého stupně, má za to, že o pokyn se materiálně nejednalo, ale ani o souhlas se zahájením trestního stíhání. Podle Nejvyššího soudu není totiž pochyb o tom, že se v případě pokynu ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. ZT 78/2012, u státního zástupce nejednalo fakticky o výkon jeho oprávnění podle zákona o státním zastupitelství či podle § 174 odst. 2 písm. a) tr. ř., nýbrž o splnění pokynů soudů prvního a druhého stupně, které byly pro státního zástupce a policejní orgán závazné. Jinak vyjádřeno, pokud je věc pravomocně vrácena státnímu zástupci k došetření, je státní zástupce vázán právním názorem soudu a je povinen pokyny soudu splnit, pokud je to objektivně možné (viz přim. B 8/1975-69), bez ohledu na skutečnost, zda on sám považuje požadované doplnění či odstranění případných vad přípravného řízení za podstatné a důvodné. V tomto směru je třeba odkázat na ustanovení § 149 odst. 6 tr. ř., které stanoví, že orgán, jemuž byla věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, je při novém rozhodování vázán právním názorem, který ve věci vyslovil orgán nadřízený, a je povinen provést úkony, jejichž provedení tento orgán nařídil. Tímto orgánem je nepochybně i státní zástupce, ale i policejní orgán, kterému byla věc soudem vrácena k došetření.

46. Nad rámec shora uvedeného je třeba uvést, že lze mít to, že pokud by státní zástupce nesplnil požadavky soudu na doplnění dokazování či odstranění vytýkaných vad přípravného řízení při vrácení věci státnímu zástupci k došetření, aniž by tomu bránily objektivní skutečnosti, tak by se mohl i případně vystavovat nebezpečí kárného postihu. Pokud tedy státní zástupce na základě pravomocného rozhodnutí soudu o vrácení věci k došetření uloží policejnímu orgánu určité pokyny směřující k naplnění požadavků soudu vyjádřených v pravomocném rozhodnutí o vrácení věci k došetření, lze mít za to, že materiálně nedává pokyny ve smyslu § 174 odst. 2 písm. a) tr. ř., nýbrž jen naplňuje požadavky soudu týkající se odstranění určitých procesních vad přípravného řízení či objasnění základních skutkových okolností, bez jejichž odstranění či objasnění by nemohla být podána obžaloba. Za takové situace nelze mít za to, že by následně byl státní zástupce vyloučen z rozhodování o podané stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 146 odst. 2 písm. a) tr. ř. a že by o této stížnosti měl rozhodovat nadřízený státní zástupce.

47. Rovněž další námitka obviněných spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto státním zástupcem o stížnosti proti opravnému usnesení ze dne 17. 5. 2018, č, j. NCOZ-3089-33/TČ-2018-411500, není podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ale ani žádný jiný. Bez ohledu na tento závěr je třeba uvést, že z předloženého spisového materiálu vyplývá, že dne 17. 5. 2018, pod č. j. NCOZ-3089-33/TČ-2018-411500 (viz č. l. 13390 a násl.), vydal policejní orgán opravné usnesení, kterým postupem podle § 131 odst. 1 tr. ř. a § 138 tr. ř. opravil zřejmou nesprávnost ve výroku usnesení ze dne 27. 2. 2012, pod č. j. ÚOOZ-86/TČ-2010-400201, která se vztahovala k číselnému vyjádření skutku, kterými se dovolatelé a další spoluobvinění měli dopustit trestného činu legalizace výnosu z trestné činnosti podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku a zločinu podílnictví podle § 214 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a) tr. zákoníku. Proti usnesení o provedení opravy usnesení o zahájení trestního stíhání podali jak obviněný, tak obviněná dne 19. 6. 2018 prostřednictvím svého obhájce (viz č. l. 13409 a násl.) stížnost. O podané stížnosti pak bylo rozhodnuto státním zástupcem Okresního státního zastupitelství Praha-západ usnesením ze dne 22. 6. 2018, sp. zn. ZT 78/2012 (viz č. l. 13416 a násl.).

48. Následně oba obvinění prostřednictvím obhájce podali dne 27. 6. 2018 stížnost (viz č. l. 13419 a násl.), kterou výslovně směřovali do usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 2. 2012, č. j. ÚOOZ-86/TČ-2010-400201, když podstata stížnosti byla založena na tom, že po právní moci rozhodnutí o opravě usnesení o zahájení trestního stíhání jim běžela nová lhůta k podání stížnosti proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, když opravným usnesením došlo ke změně rozsahu skutku, pro který byli stíhání. Jinak vyjádřeno, obvinění měli za to, že v dané věci je nutno postupovat podle § 133 tr. ř. ve spojení s § 138 tr. ř. O této podané stížnosti pak státní zástupce nerozhodl tím způsobem, že by vydal rozhodnutí, kterým by o podané stížnosti věcně rozhodl. Zde je pro jistou přesnost ovšem na místě uvést, že na podanou stížnost obviněných ze dne 27. 6. 2018 z hlediska jejího obsahu (požadavek na přezkoumání a na zrušení usnesení o zahájení trestního stíhání) reagoval posléze státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-západ přípisem ze dne 25. 7. 2018 (viz č. l. 13884 a násl.), jenž dospěl k závěru, že o stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání bylo již pravomocně rozhodnuto dne 22. 3. 2012 a 26. 3. 2012.

49. V dané věci jde tedy o posouzení otázky, zda oprava usnesení o zahájení trestního stíhání se podstatně dotkla obsahu tohoto usnesení a zda v důsledku toho běžela obviněným nová lhůta k podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání, či nikoliv v souladu s ustanovením § 133 tr. ř. Nejvyšší soud po přezkoumání předloženého spisového materiálu dospěl k závěru, že po právní moci usnesení o provedení opravy usnesení ze dne 27. 2. 2012, č. j. ÚOOZ-86/TČ-2010-400201, nezačala dovolatelům tzv. běžet nová lhůta k podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 2. 2012 (viz č. l. 13 a násl.). Shledal, že provedená oprava se obsahu usnesení o zahájení trestního stíhání nedotkla podstatně. I podle Nejvyššího soudu usnesení o opravě představovalo jen nápravu zřejmé písařské chyby, ke které došlo při vyhotovení usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 2. 2012, a nemělo význam na věcný obsah usnesení o zahájení trestního stíhání. V tomto směru totiž skutečně nelze pominout, že byť v usnesení o zahájení trestního stíhání bylo v případě vyjádření právní kvalifikace skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání obviněného, odkazováno toliko na bod XXVII. tohoto usnesení, tak není pochyb o tom, že v návětí usnesení je popsána trestná činnost obviněného, ale i jiných osob, která spočívala v organizování trestného činu podle § 216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. a) tr. zákoníku ve znění účinném do 31. 3. 2012. Vlastní trestná činnost dovolatelů a dalších osob v návětí výslovně označených měla podle skutkových zjištění vyjádřených v návětí zjednodušeně spočívat v tom, že tyto osoby se měly podílet na legalizaci výnosu z trestné činnosti, kdy mělo docházet k odcizování aut, jejich dovozu na autovrakoviště a jejich následnému rozebrání na náhradní díly a následnému prodeji těchto náhradních dílů jiným osobám, včetně organizování jejich vývozu do zahraničí, přičemž v návětí bylo popsáno, jak se na páchání této trestné činnosti měli podílet oba obvinění. V usnesení o zahájení trestního stíhání pak po rozvedení trestné činnosti dovolatelů a dalších spoluobviněných v návětí byla uvedena jednotlivá auta, která takto byla odcizena a rozebrána na náhradní díly. Jinak vyjádřeno, z usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zřejmé, že trestná činnost, pro kterou jsou obvinění stíhání se vztahuje k jednotlivým útokům vyjádřeným bod body I.-XXIII. A XXVI.-XXVII., což vyplývalo nejen z návětí usnesení o zahájení trestního stíhání, ale i z toho, že po rozvedení trestné činnosti obviněných v návětí bylo výslovně odkazováno na to, že tak činili zejména v případech, které byly následně rozvedeny v bodech I. až XXVII., navíc toto vyplývalo i z odůvodnění tohoto usnesení. Nadto v případě obviněné pak v usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 2. 2012 nebyl uveden odkaz na žádný bod tohoto usnesení, takže vzhledem k návětí bylo nepochybné, že účast obviněné je vztahována ke všem útokům uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání. Není tedy pochyb o tom, že od vydání usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 2. 2012 bylo oběma obviněným známo, pro jaký skutek jsou stíháni a v čem konkrétně jejich trestněprávní jednání spočívá. Navíc je ještě třeba zdůraznit, že v případě obviněné pak došlo k novému zahájení trestního stíhání dne 30. 4. 2012, pod č. j. ÚOOZ-86/TČ-2010-290070, kdy byly jednotlivé útoky (odcizení konkrétního auta) výslovně uvedeny pod bodem I., takže v případě obviněné lze mít za to, že nebylo ani nutno opravné usnesení vydávat. Proto Nejvyšší soud dospěl k závěru, že po právní moci usnesení o opravě zřejmých nesprávnosti v usnesení o zahájení trestního stíhání neběžela dovolatelům nová lhůta k podání stížnosti proti usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 27. 2. 2012, když provedená oprava se podstatně nedotkla výrokové části usnesení o zahájení trestního stíhání. Nadto pokud snad obvinění nebyli spokojeni s postupem dozorového státního zástupce mohli využít možnosti dohledu podle § 12d zákona č. 283/1993 Sb., o státním zastupitelství.

50. Obvinění dále namítají naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ve vztahu k senátu soudu druhého stupně, když jeho naplnění dovozují jednak z toho, že odvolací soud dal závazný pokyn k zahájení trestního stíhání obviněné, a jednak ze skutečnosti, že předseda senátu odvolacího soudu podal nedůvodné trestní oznámení na obhájce obviněných. Obvinění tedy dovozují vyloučení odvolacího senátu z důvodů uvedených v § 30 odst. 1 tr. ř. Lze mít za to, že tyto námitky formálně odpovídají dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř., ale jsou zjevně neopodstatněné. 51. Dovolací soud se nejprve zabýval námitkami týkajícími se toho, že odvolací soud byl vyloučen z projednávání věci podle § 30 odst. 1 tr. ř. z toho důvodu, že dal „závazný pokyn“ k zahájení trestního stíhání obviněné. Z pohledu předpokladů naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno uvést, že v dané věci není pochyb o tom, že tato námitka směřuje proti vyloučení soudců a že tuto námitku obvinění uplatnili v řízení před soudem druhého stupně a o této bylo soudem druhého stupně rozhodnuto, a to usnesením ze dne 11. 6. 2020, č. j. 11 To 29/2020-14460, kdy bylo rozhodnuto, že členové senátu 11 To nejsou vyloučení z vykonávání úkonů ve věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 41/2014. Proti tomuto rozhodnutí podali oba obvinění stížnost (viz č. l. 14489), přičemž o podané stížnosti rozhodl Vrchní soud v Praze rozhodnutím ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 9 To 38/2020 (viz č. l. 14507), tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. Lze tedy mít za to, že formální předpoklady pro uplatnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. v předmětné věci byly naplněny.

52. Z dikce § 30 odst. 1 tr. ř. vyplývá, že z vykonávání úkonů trestního řízení je vyloučen soudce nebo přísedící, státní zástupce, policejní orgán nebo osoba v něm služebně činná, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům, opatrovníkům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení. V praxi poměr k projednávané věci může záležet např. v tom, že orgán zde uvedený sám nebo osoba mu blízká (srov. anal. § 125 TrZ) byly poškozeny projednávanou trestnou činností nebo v tom, že policejní orgán byl svědkem trestného činu (srov. R 62/1980), nebo osoba ve věci vystupovala jako tlumočník (srov. R 10/1990-II.). Projednávanou věcí je pak nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter. Pochybnosti o nestrannosti soudce musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat (viz ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 30 [Podjatost]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 374–375.). Za poměr k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v tomto řízení bude soudce vyloučen tehdy, jestliže je k uvedeným osobám zejména v poměru příbuzenském, švagrovském, druha a družky, popř. ve vztahu úzce osobně přátelském, anebo naopak osobně nepřátelském. Pro vyloučení soudce nebo přísedícího z vykonávání úkonů trestního řízení musí být splněny zákonné důvody uvedené v § 30, které mohou být důsledkem jen osobního vztahu konkrétního soudce nebo přísedícího k určitým osobám zúčastněným na trestním řízení, k věci samotné anebo výsledkem jeho osobního podílu na rozhodování v předchozích stadiích trestního řízení (viz ŠÁMAL, Pavel, ŠÁMALOVÁ, Milada. § 30 [Podjatost]. In: ŠÁMAL, Pavel a kol. Trestní řád. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 376.).

53. Podstata dovolací argumentace spočívá v tom, že soudci odvolacího senátu jsou vyloučení, protože v rámci rozhodování o podané stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2014, č. j. 14 T 41/2014-11785, o vrácení věci k došetření státnímu zástupci (blíže viz bod 43 tohoto rozhodnutí), se ztotožnili se soudem prvního stupně v závěru o určitých nedostatcích usnesení o zahájení trestního stíhání ve vztahu k osobě obviněné a dalším spoluobviněným, které se týkaly zejména nutnosti vyjádření subjektivní stránky v usnesení o zahájení trestního stíhání, čímž dali podle dovolatelů závazný pokyn k zahájení trestního stíhání. Předně je třeba zdůraznit, že tato námitka se týká toliko obviněné a jen tato ji může právně relevantně uplatnit. Navíc je třeba poukázat na to, že předmětnou námitkou se již zabýval Vrchní soud v Praze v rámci usnesení ze dne 18. 8. 2020, sp. zn. 9 To 38/2020 (viz bod 5 tohoto rozhodnutí) a Nejvyšší soud pro stručnost na jeho úvahy zcela odkazuje. 54. Nad rámec úvah Vrchního soudu v Praze považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že byť není pochyb o tom, že rozhodnutí odvolacího soudu týkající se nedostatku původního usnesení o zahájení trestního stíhání dovolatelky a dalších spoluobviněných, bylo procesní povahy, tak toto samo o sobě neznamenalo, že by snad soud zaujal procesní postavení státního zástupce vykonávajícího dozor nad přípravným řízením a že by dal pokyn k zahájení trestního stíhání dovolatelů. V tomto směru není totiž pochyb o tom, že přes určité vady původního usnesení o zahájení trestního stíhání bylo zahájeno trestní stíhání se všemi jeho procesními a hmotněprávními účinky již dne 27. 2. 2012 (viz přim. R-44/2010), a že k tomuto zahájení došlo příslušným orgánem činným v přípravném řízení, v dané věci policejním orgánem bez jakékoliv intervence soudu. K zahájení trestního stíhání v předmětné věci tedy nedošlo na podkladě rozhodnutí odvolacího soudu, nýbrž na podkladě původního rozhodnutí policejního orgánu, když pokyny odvolacího soudu směřovaly jen k odstranění určitých vad tohoto původně vydaného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Jinak vyjádřeno, pokyny odvolacího soudu směřovaly jen k odstranění určitých vad již vydaného usnesení o zahájení trestního stíhání, které nesplňovalo všechny náležitosti vyžadované § 160 odst. 1, věta druhá, tr. ř., ale nesměřovaly k zahájení jiného trestního stíhání ve věci. Lze sice připustit, že orgány činné v přípravném řízení byly povinny odstranit vytýkané vady a objasnit požadované skutečnosti, ovšem o tom, zda bude znovu podána obžaloba, či nikoliv, a v jakém rozsahu, pro jaký skutek a trestný čin, opětovně rozhodovaly orgány činné v přípravném řízení, konkrétně státní zástupce. Zde je třeba opětovně akcentovat, že není pochyb o tom, že jak soud prvního stupně, tak i odvolací soud v případě prvního rozhodování o vrácení věci státnímu zástupci k došetření vrátili věc jen ohledně skutku, pro který již bylo zahájeno trestní stíhání a pro který byla podána obžaloba. Za takového stavu nemohl odvolací soud vystupovat jako subjekt, který vydal pokyn k zahájení trestního stíhání, když odvolací soud, jak již bylo naznačeno, jen uložil doplnit jisté vady již vydaného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání. Z pohledu tohoto závěru je pak nerozhodné, jak označil stížnostní soud svůj pokyn v rámci usnesení ze dne 16. 4. 2020, č. j. 11 To 29/2020-14427, když v dané věci nepochybně šlo o realizaci zákonných oprávnění soudů týkajících se možnosti vrácení věci státnímu zástupci k došetření (viz § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. či § 260 tr. ř.), kdy ani obvinění netvrdí, že by snad stížnostní soud překročil meze svých zákonných oprávnění. Nadto je třeba zdůraznit, že z pohledu této zvolené dovolací argumentace je nepochybné, že obecně by musel být vyloučen z projednávaní dané věci i senát soudu prvního stupně, který jako první konstatoval určité vady usnesení o zahájení trestního stíhání obviněné a spoluobviněných, jež byly podle tohoto soudu tak závažné, že neumožňovaly projednání věci, a požadoval jejich odstranění v rámci přípravného řízení (viz usnesení soudu prvního stupně ze dne 17. 12. 2014, č. j. 14 T 41/2014-11785).

55. Lze tedy mít za to, že samotná skutečnost, že senát odvolacího soudu rozhodl o podané stížnosti proti usnesení soudu prvního stupně o vrácení věci k došetření státnímu zástupci a pro orgány činné v přípravném řízení byly pokyny týkající se vad a nedostatků přípravného řízení závazné, nemůže vést k závěru o tom, že by snad senát rozhodující o podané stížnosti byl následně vyloučen z rozhodování věci po případném podání obžaloby podle § 30 odst. 1 tr. ř., konkrétně pro poměr k věci. Je totiž třeba mít za to, že předchozí rozhodování senátu odvolacího soudu v téže věci samo o sobě nemůže zakládat a ani nemůže být bez dalšího důvodem pro vyloučení členů příslušného senátu podle § 30 odst. 1 tr. ř. z následného rozhodování ve věci, a to ani za situace, že věc vrátí státnímu zástupci k došetření, ať již v rámci rozhodování o podané stížnosti proti usnesení podle § 188 odst. 1 písm. e) tr. ř. či vrátí-li věc státnímu zástupci k došetření podle § 260 tr. ř., za předpokladu, že jejich poměr k projednávané trestní věci byl vysloveně služebního charakteru a v dané věci nevznikly, event. reálně vzniknout nemohou, důvodné pochybnosti o jejich schopnosti ve věci nestranně rozhodovat (viz přim. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2002, sp. zn. 6 Tdo 539/2002). Tak tomu bylo nepochybně i v dané věci, když senát odvolacího soudu rozhodoval na podkladě oprávnění, které vyplývalo z trestního řádu, a způsobem, který mu umožňoval trestní řád, přičemž v dané věci nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by svědčily o tom, že by senát odvolacího soudu nebyl z důvodu rozhodnutí o vrácení věci státnímu zástupci k došetření schopen následně ve věci objektivní rozhodnout.

56. Jak již bylo konstatováno, obvinění dále dovozují vyloučení senátu odvolacího soudu z toho, že tento senát, a to konkrétně jeho předseda podal trestní oznámení na obhájce obviněných, jehož motivem byla podle dovolatelů pravděpodobně snaha zakrýt chybu týkající se udělení závazného pokynu senátu odvolacího soudu k zahájení trestního stíhání. Předně je třeba připustit, že tato námitka je podřaditelná pod zvolený dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. b) tr. ř. Současně je nezbytné uvést, že tuto námitku obvinění uplatnili v řízení před odvolacím soudem, přičemž o této námitce rozhodoval odvolací soud dne 7. 1. 2021, č. j. 11 To 29/2020-14595, když rozhodl, že členové senátu 11 To nejsou vyloučení z vykonávání úkonů ve věci vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 14 T 41/2014. Proti tomuto rozhodnutí podali oba dovolatelé stížnost, o které rozhodl Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 11. 2. 2021, č. j. 4 To 12/2021-14604, tak, že jí podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. ř. zamítl. V dané věci jsou tedy opětovně splněny formální předpoklady pro projednání předmětné argumentace před Nejvyšším soudem.

57. Následně se Nejvyšší soud zabýval důvodností této námitky. Obvinění namítají vyloučení senátu 11 To odvolacího soudu, když z formulace dovolací argumentace je třeba mít za to, že dovozují vyloučení podle § 30 odst. 1 tr. ř., konkrétně z důvodu vztahu tohoto senátu k osobě obhájce obviněných. Podstatou tvrzení o vyloučení senátu 11 To je námitka, že předseda senátu 11 To podal na obhájce obviněného trestní oznámení, které bylo podle jejich přesvědčení pravděpodobně motivováno snahou předsedy senátu zakrýt hrubou chybu týkající se „závazného pokynu“. Z předloženého spisového materiálu pak bylo zjištěno, že předseda senátu 11 To JUDr. Ladislav Koudelka, Ph.D., požádal Obvodní státní zastupitelství pro Prahu 5 „o prověření jednání postupu fyzické osoby“ (viz č. l. 14466), ve kterém odkazoval na předchozí tři přípisy, které obhájce zaslal soudu a ze kterých se podává, že obhájce křivě obviňuje soudce odvolacího senátu z trestné činnosti, čímž by mohlo dojít k naplnění trestného činu podle § 345 tr. zákoníku, a žádá o prošetření věci. Současně není pochyb o tom, že zasláním tohoto přípisu považoval předseda senátu odvolacího soudu celou věc tzv. za vyřízenou, když ze spisu se nepodává a obhájce to ani netvrdí, že by snad předseda senátu či kterýkoliv člen senátu 11 To následně ve věci činil nějaké aktivní kroky směřující k prověřování toho, co se s tímto přípisem stalo, tedy zda byly zahájeny úkony trestního řízení a s jakým výsledkem. Pro jistou přesnost je také dále třeba uvést, že v rámci dovolání, ale ani ve stížnosti proti rozhodnutí o nevyloučení senátu 11 To z projednávání předmětné věci ze dne 7. 1. 2021, č. j. 11 To 29/2020-14595, obhájce obviněných ani netvrdí, že by snad předseda senátu 11 To činil nějaké další kroky vůči jeho osobě, které by mohly svědčit o jeho zaujatosti vůči jeho osobě.

58. Předně je třeba zdůraznit, že tvrzení obviněných, že podání trestního oznámení bylo pravděpodobně motivováno snahou předsedy senátu zakrýt hrubou chybu týkající se „závazného pokynu“, nemá opodstatnění ve spisovém materiálu. V tomto směru je třeba zdůraznit, že ve věci bylo již v době tvrzeného vyloučení senátu 11 To z důvodu „vydání závazného pokynu“ pravomocně rozhodnuto, a to usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 18. 8. 2020, č. j. 9 To 38/2020-14507, který postup senátu 11 To považoval za správný a zákonný. Tedy nadřízený soud vyslovil právní názor stran vyloučení senátu 11 To z důvodu vydání „závazného pokynu“ k zahájení trestního stíhání. Za takové situace není zřejmé, proč by takový postup měl odvolací senát zvolit a v čem by měla tvrzená hrubá chyba spočívat a proč by se jí měl odvolací soud snažit zatajit. Nadto je třeba akcentovat, že v rámci soudního rozhodování je obvyklé, že na určitý právní problém má odlišný názor obhajoba, jiný názor má státní zastupitelství a jiný soud, kdy případně samotnou skutečnost, že určitý právní názor není shledán nadřízeným soudem správným, nelze interpretovat tak, že by soud, který tento názor vyslovil, byl následně z projednávání věci vyloučen pro podjatost. Taková úvaha by připadala v úvahu jen tehdy, kdy by tento soud následně nebyl schopen prokazatelně respektovat závazný pokyn nadřízeného soudu (viz blíže § 149 odst. 6 tr. ř. či § 264 odst. 1 tr. ř., § 265s odst. 1 tr. ř., § 270 odst. 4 tr. ř.). V souvislosti s tímto závěrem je také třeba zdůraznit, že skutečnost, že by soud nebyl schopen respektovat právní názor nadřízeného senátu by sama o sobě mohla vést za určitých podmínek k případné kárné odpovědnosti členů tohoto senátu (viz např. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu - kárný senát ze dne 10. 5. 2011, č. j. 13 Kss 11/2010-51).V tomto směru je třeba uvést, že naopak postup, který zvolil obhájce obviněných, jenž soud prvního stupně vyzýval, aby tzv. ignoroval právní názor odvolacího soudu stran „závazného pokynu“, nelze považovat za zcela standardní (viz např. čl. 1445). Není totiž pochyb o tom, že obhájci jako osobě práva znalé muselo být zřejmé ustanovení § 149 odst. 6 tr. ř., a jaké důsledky to má pro soud prvního stupně, včetně toho, jak má obhajoba postupovat, pokud se domnívá, že právní názor vyslovený odvolacím soudem ohledně jeho nevyloučení z důvodu „udělení závazného pokynu“ je nesprávný či podle jejího přesvědčení nezákonný (podat podnět k podání stížnosti pro porušení zákona, popř. zvážení ústavní stížnosti).

59. Pokud za takové situace senát 11 To dospěl k závěru, že takové jednání obhájce by mohlo překračovat meze řádného výkonu obhajoby, a podal podnět k prověření postupu obhájce obviněných, aniž by ovšem následně činil nějaké aktivní kroky k docílení trestního stíhání obhájce, nelze z tohoto dovozovat snahu tohoto senátu o diskreditaci obhájce a jeho zaujatost vůči obhájci. Takový čin předsedy senátu 11 To nedemonstroval nějaký nežádoucí poměr k věci či k osobám, jichž se jeho procesní úkony přímo dotýkaly, tj. v konkrétním případě obhájce obviněných, který by zakládal pochybnosti o schopnosti senátu 11 To v předmětné věci nestranně rozhodovat (viz přim. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 9. 1997, sp. zn. 7 To 494/97). V dané souvislosti ještě považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že odkaz obviněných na vyloučení soudce z rozhodování v konkrétní věci z důvodu nedůvodného podání trestního oznámení na znalce, aniž by ovšem obhajoba odkázala na konkrétní rozhodnutí (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2009, sp. zn. 15 Tdo 520/2009-poznámka NS), považuje za nepřípadný. Je tomu tak proto, že ve věci vedené u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 15 Tdo 520/2009 podjatost nevyplývala jen z podání trestního oznámení soudcem na znalce, ale zejména ze skutečnosti, že následně po podání trestního oznámení byl znalecký posudek znalce, na kterého bylo podáno trestní oznámení, proveden jako důkaz v řízení, ve kterém měl tento soudce rozhodovat, přičemž tento důkaz byl podstatný. O takovou situaci se v nyní projednávané věci nejednalo, když ze strany senátu 11 To došlo jen k podání podnětu k „prověření postupu fyzické osoby“, aniž by následně se strany senátu 11 To byly činěny nějaké kroky k prověření toho, jak bylo s tímto podnětem naloženo. Proto nebyla shledána námitka obviněného stran vyloučení senátu 11 To z projednávaní předmětné věci opodstatněnou.

Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

60. Ve vztahu k naplnění tohoto dovolacího důvodu dovolatelé uplatňují námitku extrémního rozporu, tedy první alternativu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Ve vztahu k naplnění první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutné předně připomenout, že aby mohl nastat zjevný rozpor mezi skutkovými zjištěními a provedeným dokazováním ve smyslu § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musel by nastat takový exces, který odporuje pravidlům zakotveným v § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Ten ale nelze shledávat pouze v tom, že obvinění nejsou spokojení s důkazní situací a jejím vyhodnocením, pokud mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními je patrná logická návaznost (viz nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94, a ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03). V případě tzv. zjevného rozporu se totiž musí jednat o prakticky svévolné hodnocení důkazů, provedené bez jakéhokoli akceptovatelného racionálního logického základu. Je tomu tak proto, že Nejvyšší soud je povolán korigovat jen skutečně vážné excesy soudů nižších stupňů (k tomu přiměřeně viz např. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04, nález téhož soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03, a řada dalších). Existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy každopádně nemůže být založena jen na tom, že obvinění na základě svého vlastního přesvědčení hodnotí tytéž důkazy jinak, s jiným do úvahy přicházejícím výsledkem (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017). Tento závěr vyplývá z toho, že dovolání jako mimořádný opravný prostředek je určeno především k nápravě vážných procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v § 265a tr. ř. Nejvyšší soud není a ani nemůže být další soudní instancí přezkoumávající skutkový stav v celé jeho šíři.

61. Nadto musí Nejvyšší soud připomenout, že soudy hodnotí shromážděné důkazy podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. Účelem dokazování v trestním řízení je zjistit skutkový stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro rozhodnutí (§ 2 odst. 5 tr. ř.). Je pak plně na úvaze soudu, jak vyhodnotí jednotlivé důkazy a jakými důkazními prostředky bude okolnosti významné pro zjištění skutkového stavu objasňovat. Z hlediska práva na spravedlivý proces je především klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 125 odst. 1 tr. ř. nebo § 134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). 62. Nejvyšší soud má za to, že soudy nižších stupňů tento požadavek zcela naplnily, když svá rozhodnutí řádně odůvodnily v souladu s požadavky na odůvodnění rozhodnutí uvedenými v § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. Oba soudy uvedly, které skutečnosti vzaly za prokázané, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se řídily při hodnocení provedených důkazů i jak se vypořádaly s obhajobou obviněných, ale i spoluobviněných, jakož i ve věci provedenými svědeckými výpověďmi a listinnými důkazy (viz body 200 až 207 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, body 123 až 132 odůvodnění rozhodnutí soudu druhého stupně) a Nejvyšší soud pro stručnost na jejich úvahy zcela odkazuje. Pokud se týká dovolací argumentace obviněných tak je třeba zdůraznit, že tito pouze vyjadřují nesouhlas se způsobem hodnocení důkazů ze strany soudů nižších stupňů a požadují, aby dovolací soud zcela akcentoval jejich tvrzení o jejich vztahu a postavení k zemřelému M. Č. s akcentem, že na jejich jednání nebylo nic nelegálního. Taková argumentace ovšem nemůže zakládat tvrzený extrémní rozpor ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Nadto je třeba zdůraznit, že obvinění při formulaci těchto dovolacích námitek hodnotí provedené důkazy selektivně, nikoliv v jejich souhrnu, tak jak to vyžaduje ustanovení § 2 odst. 6 tr. ř. Pokud obvinění zpochybňují, že by si mohli být vědomi toho, že náhradní díly do aut pochází z trestné činnosti, tak v tomto směru je třeba zdůraznit následující. Předně je třeba uvést, že pokud dovolatelé poukazují na skutečnost, že oni sami odcizená vozidla nekupovali a že prodej náhradních dílů není nelegální, tak je třeba zdůraznit, že z provedeného dokazování není pochyb o tom, že oba obvinění na autovrakoviště docházeli pravidelně a že prodávali náhradní díly do aut jednotlivým zájemcům přímo na místě, kdy dovolatel dále zajišťoval odbyt těchto náhradních dílů do zahraničí, včetně toho, že zajišťoval kamionovou dopravu, řešil ubytování řidičů kamionů a převody peněz ze zahraničí. Z provedených důkazů také vyplývá, že účast zejména obviněného na chodu a provozu autovrakoviště byla mnohem rozsáhlejší, než připouští sám obviněný (tento hovoří o občasné sousedské pomoci), kdy také není pochyb o tom, že minimálně v jednom případě byly peníze za dodávku zboží do zahraničí převedeny přes účet dovolatelky. Současně nelze také pominout, že náhradní díly byly prodávány bez dokladů a že nakonec i samotní obvinění měli obavy z převodu peněz ze zahraničí za dodané díly z aut na účet obviněné, což by bylo zcela nelogické a neopodstatněné, pokud by skutečně bylo všechno tzv. v pořádku. Pokud tedy z provedeného dokazování vyplývá, že oba obvinění se nacházeli na autovrakovišti mnohem častěji, než připouštějí, a to zejména obviněný, tak museli být nepochybně seznámeni s činností tohoto autovrakoviště, když na vrakovišti se pohybovalo pravidelně cirka 5 osob, které zajišťovaly jeho činnost, včetně obviněného a obviněné. V tomto směru nelze skutečně přehlédnout, že na vrakovišti se tzv. objevilo v průběhu 11 měsíců celkem 97 automobilů, které byly ve vyšších cenových hladinách a které byly zcela funkční, nebyly havarované a které zde byly následně rozmontovány. Stejně jako soudy nižších stupňů má i Nejvyšší soud za to, že vzhledem k počtu tzv. dodaných aut, skutečnosti, že tato na vrakoviště přijela, tedy nebyla havarovaná, a tudíž zcela funkční, přičemž tato byla následně rozmontována, si museli být oba obvinění vědomi toho, že se může jednat o odcizená vozidla a že jejich následná účast na prodeji takto získaných náhradních dílů směřuje k zastření původu těchto náhradních dílů. Proto nelze dovolací argumentaci obviněných považovat za důvodnou. 63. Dovolatelé dále namítají, že jim nebyly v daném trestním řízení předloženy kompletně pořízené nahrávky telefonních hovorů, když státní zástupce toliko předložil jako důkaz ty nahrávky, které považoval v dané věci za relevantní. Předně je třeba zdůraznit, že dovolatelé následně ovšem nerozvádí, pod jakou variantu dovolacího důvodu tuto námitku podřazují. Již tento zvolený postup představuje určitý nedostatek podaného dovolání. 64. Přesto se Nejvyšší soud k této námitce vyjádří. Předně lze mít za to, že tato argumentace má nejblíže k variantě tzv. opomenutých důkazů, když námitky obviněných směřují k tomu, že pokud by měli k dispozici kompletní nahrávky odposlechů, tedy nejen tzv. zájmové hovory prokazující tvrzení uvedená v obžalobě, mohly by se tam nacházet i nahrávky, které by svědčily v jejich prospěch a podporovaly jejich obhajobu, tedy obvinění ani kategoricky netvrdí, že tam takové nahrávky existovaly. Z pohledu této zvolené argumentace je třeba uvést, že v dané věci skutečně není pochyb o tom, že v rámci přípravného řízení byly povoleny odposlechy dovolatelů a spoluobviněných podle § 88 tr. ř. (blíže viz svazek 26 spisového materiálu). Následně při podání obžaloby byly jako součást spisového materiálu předloženy CD obsahující tzv. zájmové hovory, tedy obsahující záznam telekomunikačního provozu, který měl podporovat verzi obžaloby. Takový postup lze považovat za správný a odpovídající § 88 odst. 6, věta první, tr. ř., když tyto pořízené a vybrané telefonní hovory měly být v řízení před soudem podle státního zástupce použity jako důkaz podporující obžalobu. 65. Současně ovšem není pochyb o tom, že v průběhu řízení před soudem bylo zjištěno, že součástí spisového materiálu nebyl nosič záznamu telekomunikačního provozu dovolatele, který byl pořízen na základě příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vztahujícího se k osobě obviněného, a že zbývající odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu, tedy ty které nebyly vyhodnoceny orgány činnými v trestním řízení jako tzv. zájmové, v předmětné věci byly Útvarem zvláštních činností již skartovány (15076), a to podle vyhlášky č. 259/2012 Sb. Jinak vyjádřeno, záznamy telekomunikačního provozu obviněného, které byly ve vztahu k jeho osobě povoleny podle § 88 odst. 1, odst. 2 tr. ř. v dané věci neexistují a prokazatelně nebyly použity jako důkazní prostředek k prokázání viny dovolatele. Stejně tak z tohoto důvodu nebylo použito vyhodnocení odposlechů a sledování osob (viz bod 187 a 202 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně). Pro jistou přesnost z pohledu tohoto závěru je ovšem vhodné uvést, že pokud soudy nižších stupňů odkazují při hodnocení důkazů ve vztahu k dovolateli na záznamy určitých telefonních hovorů, tak tento záznam telekomunikačního provozu byl získán na základě záznamu telekomunikačního provozu, který byl povolen ve vztahu k některému spoluobviněnému (zejména M. Č., obviněné B., spoluobviněného S.). Lze tedy mít za to, a to vzhledem ke shora zjištěným skutečnostem, že se fakticky dovolatel dovolává důkazů, které neexistují a které nebyly vůči jeho osobě použity jako důkaz (záznamy jeho telefonních hovorů pořízené na základě příkazu podle § 88 odst. 1, odst. 2 tr. ř. ve vztahu k jeho osobě). Proto lze předmětnou argumentaci považovat za neodpovídající.

66. Nejvyšší soud ovšem přesto považuje za vhodné se k argumentaci obviněných vyjádřit, byť stručněji. Předně má Nejvyšší soud za to, že pokud by ve věci existovaly všechny záznamy telekomunikačního provozu pořízené na základě povolených příkazů k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vůči dovolateli, tak by nebylo možno obecně odmítnout poskytnutí těchto komplexních nahrávek dovolateli, resp. obhajobě. Jinak vyjádřeno, povinnost předložit tyto pořízené nahrávky obhajobě nelze vztahovat jen na tzv. vybrané zájmové hovory, které mají být v řízení provedeny jako důkaz. V tomto směru je totiž nutno poukázat na § 88 odst. 6 tr. ř. Podle tohoto ustanovení, má-li být záznam telekomunikačního provozu užit jako důkaz, je třeba k němu připojit protokol s uvedením údajů o místě, času, způsobu a obsahu provedeného záznamu, jakož i o orgánu, který záznam pořídil. Ostatní záznamy je povinen policejní orgán označit, spolehlivě uschovat tak, aby byla zajištěna ochrana před neoprávněným zneužitím záznamů, a v protokolu založeném do spisu poznamenat, kde jsou uloženy. Z dikce § 88 odst. 6 tr. ř. je tedy zřejmé, že přestože policejní orgán, popř. státní zástupce či v řízení před soudem předseda senátu vyhodnotí jen určité záznamy jako relevantní v dané věci, tak nemůže být současně bezprostředně přistoupeno ke zničení té části záznamů, které považují tyto subjekty v předmětné věci za nepotřebné. Je tomu tak proto, že nelze předjímat obsah obhajoby obviněného uplatněné ve stadiu projednání trestní věci před soudem, včetně využití mimořádných opravných prostředků, kdy právě neposkytnutí všech pořízených nahrávek získaných na základě povolených odposlechů by mohlo znemožňovat obviněnému poukázat na skutečnosti, které jeho vinu vyvracejí či snižují, popř. by mohly mít vliv na druh a výši uloženého trestu. Je tomu tak proto, že neposkytnutí všech nahrávek, které byly pořízeny na základě povolených záznamů telekomunikačního provozu ve vztahu k obviněnému, a omezení obhajoby jen na možnost seznámení se s tzv. zájmovými hovory, by mohlo mít za následek porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy [viz rozsudek ESLP ze dne 4. 4. 2017 Matanovič proti Chorvatsku (stížnost č. 2742/12)]. Proto lze obecně mít za to, že obviněnému měla být dána možnost se seznámit se všemi záznamy telekomunikačního provozu, které byly pořízeny na základě příkazů podle § 88 odst. 1, odst. 2 tr. ř. ve vztahu k jeho osobě. Lze mít za to, že pouze výjimečně by mohlo být předložení těchto záznamů odmítnuto, a to za předpokladu, že by převážilo právo jiných osob na respektování soukromého a rodinného života zaručeného v čl. 8 Úmluvy a právo na ochranu listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů zakotvené v čl. 13 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), před právy obviněného, kdy nepochybně by takový postup musel být zdůvodněn. Takovou situací by vždy bylo nutno posuzovat přísně individuálně a případné odmítnutí zpřístupnění pořízených odposlechů obviněnému by vždy bylo nutno řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit.

67. Toliko obecně je nutno zdůraznit, že situace stran předložení všech pořízených záznamů telekomunikačního provozu podle § 88 odst. 1, odst. 2 tr. ř. obhajobě by byla složitější v případě záznamu celého telekomunikačního provozu povoleného ve vztahu k jiným osobám než obviněnému a požadavku obviněného na předložení všech pořízených odposlechů realizovaných na základě povolených odposlechů ve vztahu k těmto jiným osobám. V takovém případě by musela být ze strany soudu vždy zvažována přiměřenost zásahu do základních práv jiných osob než těch, ohledně kterých byly příkazy k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu vydány. V tomto směru je totiž třeba odkázat na čl. 13 Listiny, který stanoví, že „nikdo nesmí porušit listovní tajemství ani tajemství jiných písemností a záznamů, ať již uchovávaných v soukromí, nebo zasílaných poštou anebo jiným způsobem, s výjimkou případů a způsobem, které stanoví zákon“. Zároveň je nutno odkázat na právo na respektování soukromého a rodinného života zaručené v čl. 8 Úmluvy, podle kterého „každý má právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných“. Lze mít za to, že v případě vydání příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu dochází vždy do zásahu do těchto základních práv a svobod, což se projevuje mimo jiné tím, že příkaz může vydat jen soudce, a to na určitou dobu, a jsou přesně stanoveny zákonné podmínky jeho vydání. Nejvyšší soud má za to, že v případě předložení komplexních záznamů telekomunikačního provozu pořízených ve vztahu k jiným osobám, než obviněnému jde o zásah citelnější, než je zásah do práv obviněného v případě povolení záznamu telekomunikačního provozu ve vztahu k jeho osobě. Jde totiž o to, že tyto osoby nemusí mít k obviněnému žádný vztah a s obviněným nemusely ani netelefonovat a v rámci pořízených tzv. nezájmových hovorů mohou být zachyceny informace, které výrazně zasahují do práva těchto osob na ochranu soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence, ale i třetích osoby (účastníků hovorů), které se na páchání trestné činnosti nijak nepodílely. Lze mít za to, že v takovém případě by obhajoba musela podrobněji a přesněji specifikovat svůj požadavek na předložení těchto pořízených odposlechů, tak aby mohl soud posoudit důvodnost tohoto návrhu a popř. aby i mohl znepřístupnit tyto záznamy, a to právě s ohledem na vyvažování konkurujících zájmů na ochranu soukromí a práva na spravedlivý proces. 68. Nejvyšší soud shrnuje, že neshledal takové vady rozsudku soudu prvního stupně ani usnesení soudu druhého stupně, které by zakládaly obviněnými uplatněné dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. b), g) a h) tr. ř., ani jiné dovolací důvody vyjmenované v § 265b odst. 1 tr. ř. Jelikož nejsou napadená rozhodnutí zatížena vadou, která by byla podřaditelná pod obviněnými uplatněné ani jiné dovolací důvody, nemůže se jednat ani o vadná rozhodnutí ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř.

V. Závěrečné zhodnocení Nejvyššího soudu

69. Nejvyšší soud uzavírá, že v trestní věci obviněných nezjistil podmínky pro svůj kasační zásah, když dovolací argumentace obviněných zčásti neodpovídala jimi uplatněným dovolacím důvodům, ani žádnému jinému z dovolacích důvodů uvedených v § 265b odst. 1 tr. ř., a zčásti jim sice odpovídala, avšak jednalo se o argumentaci zjevně neopodstatněnou. Vzhledem k tomu, že na straně orgánů činných v trestním řízení nezjistil ani žádná pochybení, jež by byla s to přivodit závěr o porušení ústavně zaručených práv obviněných na spravedlivý proces, Nejvyšší soud dovolání obviněných podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, přičemž tak rozhodl v souladu s § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje se na ustanovení § 265i odst. 2 tr. ř., podle něhož „v odůvodnění usnesení o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud jen stručně uvede důvod odmítnutí poukazem na okolnosti vztahující se k zákonnému důvodu odmítnutí.“ P o u č e n í : Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 26. 8. 2026

JUDr. Marta Ondrušová předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací