Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Usnesení

Spisová značka

6 Tdo 644/2026

Téma · generováno AIDovolací přezkum skutkových námitek a přiměřenosti trestu

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 1. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:6.TDO.644.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Důvody dovolání Důvod dovolání pro právní vady rozhodnutí Důvod dovolání, že byl uložen druh trestu, který zákon nepřipouští

Shrnutí · generováno AI

Obviněný napadl odsouzení za pokus zabití a tvrdil, že neměl úmysl poškozeného usmrtit a že uložený trest je nepřiměřený. Nejvyšší soud jeho námitky vyhodnotil jako nepřípustnou polemiku se skutkovými zjištěními a dovolání odmítl. Uložený trest shledal zákonným a neústavně nepřiměřeným.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. nelze založit na polemice se skutkovými závěry soudů a na vlastním skutkovém ději odlišném od pravomocně zjištěného stavu. Námitka nepřiměřenosti trestu ani nevyužití fakultativního mimořádného snížení trestu podle § 58 odst. 1 a 6 tr. zákoníku dovolací důvod nezakládá. Dovolání proto bylo podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Jeho námitky tak představují tzv. prostou polemiku se skutkovými závěry soudů a uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
    Zobrazit v textu
  • Obviněný tak svými výhradami nenaplnil ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. , neboť primárně své neadekvátní právní úvahy navázal na odlišná skutková zjištění, než která soudy učinily, aniž by pochybily ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
    Zobrazit v textu
  • Judikatura Nejvyššího soudu je jednoznačná a ustálená v tom smyslu, že použití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

6 Tdo 644/2026-1277

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný A. G., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 7 To 8/2026, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 6 T 3/2024, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

I. Dosavadní průběh řízení

1. Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 12. 2025, sp. zn. 6 T 3/2024, uznal obviněného A. G. vinným zločinem zabití podle § 141 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, kterého se dopustil, stručněji vyjádřeno, tím, že v přesně nezjištěné době mezi 2:52 hodin a 3:37 hodin dne 10. 6. 2023 v ubytovacím zařízení v domě č. p. XY ve XY ulici v XY – XY, v reakci na předchozí fyzický střet s výrazně mladším a zdatnějším poškozeným M. D. P., nar. XY, který na spícího obviněného házel matraci, na kterou skákal, a když se obviněný snažil vstát z postele, kopl jej poškozený nohou do obličeje, následně se obviněnému podařilo vstát a poškozený jej udeřil pěstí do obličeje, přičemž tímto jednáním poškozený obviněnému způsobil blow-out frakturu pravé spodiny očnice, frakturu nosních kůstek, hematomy v obličeji a krvácení do čelistní dutiny, což u obviněného vyvolalo stav silného rozrušení z nenadálého útoku poškozeného a z obav o svůj život, obviněný se začal útoku poškozeného bránit a poté, co se vzájemně bili rukama, uchopil obviněný kuchyňský nůž s čepelí dlouhou 19,5 cm a s vědomím toho, že takovým útokem může poškozeného usmrtit, jej opakovaně velkou silou bodal do krku a hrudníku, čímž mu způsobil zejména hlubokou bodnořeznou ránu na levé ploše krku zasahující k páteři s bodným poraněním krčního svalu, zevní hrdelní žíly, dolního pólu příušní žlázy a levého zvratného nervu, dále dvě bodné rány vpředu na hrudníku a jednu bodnořeznou ránu vzadu na hrudníku s proniknutím vzduchu do hrudní dutiny, přičemž nadměrné krevní ztráty z poraněné hrdelní žíly bezprostředně ohrožovaly život poškozeného a jeho úmrtí bylo odvráceno včasným odborným lékařským zákrokem, ovšem v souvislosti s hlubokou bodnořeznou ránou na levé ploše krku došlo u poškozeného k rozsáhlým změnám z nedostatečného zásobení okysličenou krví v levé polokouli mozku projevujícím se centrální poruchou řeči a částečným ochrnutím pravé poloviny těla trvajícím v době rozhodnutí soudu.

2. Za to byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, trest propadnutí věci, a to kuchyňského nože, a trest vyhoštění z České republiky na dobu osmi let. Dále mu bylo uloženo zaplatit na náhradě škody poškozené Všeobecné zdravotní pojišťovně částku 497 861 Kč s úrokem z prodlení a poškozenému M. D. P. na náhradě nemajetkové újmy částku 442 118 Kč s úroky z prodlení. Se zbytkem nároku byl druhý jmenovaný poškozený odkázán na řízení ve věcech občanskoprávních.

3. Odvolaní obviněného, státního zástupce a poškozeného Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. 3. 2026, sp. zn. 7 To 8/2026, podle § 256 tr. ř. zamítl.

II. Dovolání a vyjádření k němu

4. Rozhodnutí odvolacího soudu napadl obviněný v celém rozsahu dovoláním, v němž odkázal na důvody uvedené v § 265b odst. 1 písm. g), h) a i) tr. ř. Namítl že, závěr soudů o jeho nepřímém úmyslu usmrtit poškozeného je ve zjevném rozporu s provedenými důkazy. Poškozený jej v noci napadl, způsobil mu závažná poranění obličeje a obviněný jednal v silném rozrušení, šoku, úleku a zmatku. Pouze se pudově a chaoticky bránil pokračujícímu útoku výrazně mladšího a fyzicky zdatnějšího poškozeného, přičemž zranění útočníkovi způsobil „v panickém podřepu šermováním nožem“. Jeho volní složka směřovala pouze k odvrácení útoku, nikoliv ke srozumění se smrtí poškozeného. Poté, co útok ustal, v jednání nepokračoval, poškozeného nepronásledoval a zajímal se o jeho zdravotní stav za účelem poskytnutí pomoci.

5. Dále obviněný namítl nesprávné právní posouzení skutku, neboť při absenci vůle a srozumění způsobit smrt poškozenému nemělo být jeho jednání posouzeno jako pokus zločinu zabití podle § 141 tr. zákoníku, nýbrž jako pokus ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a odst. 3, případně odst. 5 tr. zákoníku. Zopakoval, že jednal v silném rozrušení ze strachu, úleku a zmatku a současně v důsledku předchozího zavrženíhodného jednání poškozeného. V této souvislosti odkázal na usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 24/2016 Sb. rozh. tr.

6. Ve vztahu k uloženému trestu obviněný uvedl, že při správné právní kvalifikaci podle § 146a odst. 3 tr. zákoníku je trest odnětí svobody v trvání šesti let a šesti měsíců trestem uloženým mimo zákonnou trestní sazbu. Pro případ, že by byla zachována právní kvalifikace podle § 141 tr. zákoníku, namítl extrémní zřejmou nespravedlnost trestu hraničící s porušením čl. 39 Listiny. Soudy se nedostatečně vypořádaly s možností mimořádného snížení trestu podle „§ 58 odst. 1, a odst. 6 tr. zákoníku“. Zdůraznil svou dosavadní bezúhonnost, vyprovokování incidentu poškozeným, skutečnost, že čin zůstal ve stadiu pokusu, a svou hlubokou lítost nad spáchaným skutkem. Vzhledem k jeho věku 62 let má pro něj trest odnětí svobody v kombinaci s trestem vyhoštění likvidační dopad.

7. Závěrem navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadené usnesení Vrchního soudu v Praze i jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Praze a aby věc přikázal Krajskému soudu v Praze, případně Vrchnímu soudu v Praze, k novému projednání a rozhodnutí se závazným právním názorem o absenci úmyslu k usmrcení, o nutnosti aplikace § 146a tr. zákoníku a o potřebě podstatného snížení uloženého trestu, případně i za použití § 58 tr. zákoníku.

8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání uvedl, že v rámci napadeného usnesení dostál vrchní soud své povinnosti a v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu prezentovaným v jeho nálezu ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1374/25, napravil v návaznosti na rozhodnutí soudu krajského veškeré vytýkané vady, v důsledku čehož je nyní přezkoumávané rozhodnutí vrchního soudu bezvadné. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné.

III. Formální podmínky věcného projednání dovolání

9. Obviněný je podle § 265d odst. 1 písm. c) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno prostřednictvím obhájce (§ 265d odst. 2 věta první tr. ř.), v zákonné lhůtě (§ 265e odst. 1 tr. ř.) a splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v § 265f odst. 1 tr. ř.

10. Nejvyšší soud dále shledal, že dovolání je přípustné podle § 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.

11. Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo v souvislosti s jednotlivými výhradami vznesenými v dovolání rovněž zapotřebí posoudit, zda konkrétní argumentace skutečně odpovídá obsahovému vymezení dovolacích důvodů podle § 265b odst. 1 písm. g), h), i) tr. ř., na které obviněný odkázal. Toto zjištění má zásadní význam z hlediska splnění podmínek pro přezkum napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (srov. § 265i odst. 1, 3 tr. ř.).

12. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

13. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení.

14. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. se uplatní, pokud byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným.

IV. Důvodnost dovolání

15. Nejprve je třeba připomenout, že Nejvyšší soud i soudy nižších stupňů již ve věci jednou rozhodovaly, přičemž jejich rozhodnutí včetně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. 6 Tdo 1118/2024, byla zrušena nálezem Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2025, sp. zn. IV. ÚS 1374/25. Nejvyšší soud je toho názoru, že v novém řízení soudy nižších stupňů bezezbytku splnily pokyny uložené Ústavním soudem. Po novém vyhodnocení důkazů u obviněného shledaly silné rozrušení ze strachu a úleku ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku, zatímco v předchozím řízení byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle § 21 odst. 1 k § 140 odst. 1 tr. zákoníku. Důvodně neshledaly, že by se obviněný dopustil trestného činu ublížení na zdraví z omluvitelné pohnutky podle § 146a tr. zákoníku, neboť skutková zjištění jednoznačně svědčila pro závěr o srozumění obviněného se smrtelným následkem. Každopádně lze uzavřít, že rozhodnutí soudů v maximální možné míře reflektovala veškeré relevantní závěry nálezu Ústavního soudu obsažené zejména pod body 50. a násl.

16. Samotné dovolání obviněného přitom neobsahuje argumentaci, na jejímž základě by bylo možné napadené rozhodnutí přezkoumat v dovolacím řízení, neboť tato není podřaditelná pod formálně uplatněné, ani pod jiné důvody dovolání podle § 265b odst. 1 tr. ř.

17. Dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. slouží k nápravě vad v případech, kdy rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. Nesprávná realizace důkazního řízení zde může vyústit do tří základních situací – opomenutý důkaz, nepřípustný důkaz a skutková zjištění bez návaznosti na provedené dokazování (srov. nález Ústavního soudu ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. III. ÚS 177/04). Tzv. opomenutý důkaz souvisí se zásadou volného hodnocení důkazů. Jde jednak o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Dále se jedná o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí, ať již negativně či pozitivně, zohledněny při ustálení skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny (sp. zn. III. ÚS 150/93, III. ÚS 61/94, III. ÚS 51/96, IV. ÚS 185/96, II. ÚS 213/2000, I. ÚS 549/2000, IV. ÚS 582/01, II. ÚS 182/02, I. ÚS 413/02, IV. ÚS 219/03 a další). Další skupinu případů tvoří situace, kdy důkaz, resp. informace v něm obsažená, není získán co do jednotlivých dílčích komponentů (fází) procesu dokazovaní procesně přípustným způsobem, a tudíž musí být soudem a limine vyloučen z předmětu úvah směřujících ke zjištění skutkového základu věci (sp. zn. IV. ÚS 135/99, I. ÚS 129/2000, III. ÚS 190/01, II. ÚS 291/2000 a další). Konečně třetí základní skupinou vad důkazního řízení jsou případy, kdy z odůvodnění rozhodnutí nevyplývá vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé, resp. případy, kdy v soudním rozhodování jsou učiněná skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, IV. ÚS 570/03 a další).

18. Dále je vhodné zmínit, že v řízení o dovolání se neuplatňuje tzv. revizní princip. Z toho plyne, že to je zásadně dovolatel, který svou argumentací vymezuje rozsah přezkumu napadeného rozhodnutí. Pokud již k němu Nejvyšší soud přistoupí (viz § 265i odst. 3 tr. ř.: Neodmítne-li Nejvyšší soud dovolání podle odstavce 1 …), činí tak zásadně jen v rozsahu a z důvodů uvedených v dovolání. Takový postup aprobuje i Ústavní soud, což lze doložit např. na jeho usnesení ze dne 18. 1. 2023, sp. zn. I. ÚS 3298/22 (nověji např. usnesení ze dne 17. 7. 2024, sp. zn. III. ÚS 1866/24 odkazující na prvně uvedené). Podle něj „není-li z obsahu dovolacích námitek směřujících do oblasti dokazování a zjišťování skutkového stavu a priori zjevné, že odpovídají hypotéze § 265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, není Nejvyšší soud povinen sám aktivisticky prověřovat dokazování provedené nižšími soudy a jejich skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace, neboť takový postup by byl v rozporu s § 265i odst. 3 trestního řádu, který nařizuje Nejvyššímu soudu přezkoumávat napadená rozhodnutí pouze v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání.“ Současné znění § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tak z hlediska vlastního obsahu dovolání „vyžaduje podstatně konkrétnější vymezení, kterých rozhodných skutkových zjištění se dovolatelova námitka týká a v čem konkrétně je spatřován jejich zjevný rozpor s provedenými důkazy a proč jsou tato skutková zjištění podstatná, které důkazy nebyly provedeny a proč byly podstatné, či v čem spočívá procesní nepoužitelnost důkazů, z nichž byly skutkové závěry vyvozeny“.

19. Aniž by dovolací soud opětovně detailněji rozváděl to, jakým způsobem má dovolatel formulovat své námitky uplatněné pod dovolacím důvodem podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., považuje za vhodné zdůraznit, že i podle názoru Ústavního soudu samotná polemika se skutkovými závěry učiněnými soudy v dovoláním napadených rozhodnutích nemůže být podkladem pro procesní postup dovolacího soudu spočívají v jejich zrušení (viz např. usnesení ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 104/25: „Stěžovatel v dovolání polemizoval se skutkovými zjištěními soudů nižších instancí, avšak takové námitky nemohou být samy o sobě předmětem dovolacího přezkumu.“).

20. Přitom, jak již plyne z výše uvedeného, námitky obviněného stran skutkových zjištění soudů nejsou formulovány způsobem, jenž je vyžadován pro doložení naplnění první alternativy tohoto dovolacího důvodu, neboť zjevný rozpor neosvědčují a jsou tak pouhou pokračující polemikou obviněného se závěry učiněnými soudy nižších stupňů. Obviněný sice tvrdí extrémní rozpor mezi obsahem provedených důkazů a skutkovými závěry, ve skutečnosti však na podkladě jedné dílčí části skutkových zjištění týkajících se jeho psychického stavu v době páchání skutku prezentuje vlastní verzi skutkového děje, na základě které proklamativně popírá úmysl poškozeného usmrtit. Zcela přitom opomíjí skutková zjištění týkající se zejména zaměření jeho útoku nožem na krk a hrudník poškozeného, razanci útoku (bodání velkou silou a ve větším počtu bodnutí), okolností jeho ukončení (obviněný musel být odzbrojen svědky poté, co na jednoho z nich rovněž zaútočil), přičemž pro záchranu poškozeného neučinil nic. Provedenými důkazy byla zcela vyloučena obviněným prezentovaná verze šermování nožem v podřepu. Každopádně obviněný kvalifikovaně žádným způsobem nevymezil zákonem vyžadovaný zjevný rozpor mezi obsahem provedených důkazů a rozhodnými skutkovými zjištěními určujícími pro naplnění znaků trestného činu ve smyslu první alternativy dovolacího důvodu (ostatní alternativy ani formálně neuplatnil, ani obsahově nevymezil). Jeho námitky tak představují tzv. prostou polemiku se skutkovými závěry soudů a uplatněnému dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.

21. V daném případě tak lze pouze konstatovat, že napadená rozhodnutí netrpí žádnými vadami důkazního řízení, které by odůvodňovaly zásah dovolacího soudu. Z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů vyplývá přesvědčivý vztah mezi soudy učiněnými skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů. Soudy postupovaly při hodnocení důkazů důsledně podle § 2 odst. 6 tr. ř. a učinily skutková zjištění, která řádně zdůvodnily. Důkazy hodnotily podle vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a v odůvodnění svých rozhodnutí v souladu s požadavky § 125 odst. 1 tr. ř. a § 134 odst. 2 tr. ř. vyložily, jak se vypořádaly s obhajobou obviněného a proč jí neuvěřily. Soudy nižších stupňů hodnotily provedené důkazy v souladu s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů, ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů a své hodnotící závěry jasně a logicky vysvětlily. To, že způsob hodnocení provedených důkazů nekoresponduje s představami obviněného, není dovolacím důvodem a samo o sobě závěr o porušení zásad spravedlivého procesu a nezbytnosti zásahu Nejvyššího soudu neopodstatňuje.

22. Formulací § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. To znamená, že s poukazem na uvedený dovolací důvod se není možné domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Soudy zjištěný skutkový stav, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu proto nelze hodnotit správnost a úplnost skutkového stavu ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. ř. Východiskem pro posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená především v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (trestního, ale i jiných právních odvětví).

23. Při porovnání s dovolací argumentací je rovněž zjevné, že námitky ani tomuto zákonnému ustanovení neodpovídají. Dovolání v této části totiž otevřeně deklaruje založení výhrad proti právnímu posouzení na odlišném skutkovém základě, než jaký byl v daném případě podkladem pro závěr o subjektivní stránce. Jinými slovy také v této části obviněný tvrdí, že nechtěl poškozenému způsobit smrt ani s takovým následkem nepočítal. Obviněný zde znovu poukázal na své psychické rozpoložení, které se stalo podkladem pro závěr soudů o silném rozrušení ze strachu a úleku ve smyslu § 141 odst. 1 tr. zákoníku (a dožadoval se odlišné právní kvalifikace jeho jednání podle § 146a odst. 3, příp. odst. 5 tr. zákoníku). To však samo o sobě nevypovídá o jeho vztahu k následku v podobě možné smrti poškozeného. Lze také připomenout, že rozpoznávací schopnosti obviněného byly zachovány a ovládací nebyly zcela vymizelé (odst. 18. rozsudku soudu prvního stupně). Jeho zlobný afekt ani strach a úlek tak nezpůsobily, že by si neuvědomoval zaměření a razanci svého jednání, jak se snad snaží svými námitkami naznačit.

24. Obviněným citované rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2015, sp. zn. 8 Tdo 1337/2015, publikované pod č. 24/2016 Sb. rozh. tr., se zabývá odlišením podmínek aplikace ustanovení § 146a tr. zákoníku a § 29 tr. zákoníku, tedy splnění podmínek nutné obrany. V případě obviněného se soud prvního stupně velmi pečlivě zabýval otázkou, zda obviněný jednal v nutné obraně, přičemž na základě zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že se u něj jednalo o intenzivní exces z nutné obrany (odst. 36. a násl.). V publikovaném případě se přitom na rozdíl od nyní posuzované věci po skutkové stránce nejednalo o situaci, v níž by bylo možno shledat úmysl obviněného způsobit poškozenému smrt. Z pouhé existence takového publikovaného rozhodnutí samozřejmě nelze vyvozovat, že by snad i jednání obviněného mělo být posouzeno podle § 146 odst. 3 tr. zákoníku. Odst. 5 citovaného ustanovení pak nepřichází vůbec v úvahu, neboť jde o situace, kdy pachatel jednáním popsaným v odstavci prvním nebo třetím způsobí oběti smrt z nedbalosti (zatímco na úmyslné způsobení smrtelného následku v omluvitelném hnutí mysli pamatuje právě § 141 tr. zákoníku).

25. Obviněný tak svými výhradami nenaplnil ani dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., neboť primárně své neadekvátní právní úvahy navázal na odlišná skutková zjištění, než která soudy učinily, aniž by pochybily ve smyslu dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.

26. Podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže obviněnému byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v § 38 až § 42 tr. zákoníku a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. (viz rozhodnutí publikované pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. Takové pochybení však dovolatel nevytýkal.

27. Také zde je z části dovolací argumentace na první pohled zřejmé, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídá. Obviněný totiž výslovně vytýká uložení trestu mimo trestní sazbu stanovenou v § 146a odst. 3 tr. zákoníku, tedy nikoli na trestný čin, kterým byl uznán vinným, ale kterým si myslí, že měl být uznán vinným.

28. V další části pak pro případ zachování soudy aplikované kvalifikace jeho jednání in eventum namítl, že mu byl uložen trest extrémní a zjevně nespravedlivý a že mělo být aplikováno ustanovení § 58 odst. 1 a odst. 6 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025 – pozn. soudu). K tomu je třeba nejprve říci, že možnost mimořádného snížení trestu odnětí svobody pod hranici trestní sazby mj. podle § 58 odst. 1, 6 tr. zákoníku nemůže být důvodem zásahu dovolacího soudu do výroku o trestu (viz rozhodnutí publikované pod č. 7/2021 Sb. rozh. tr.), neboť jde o postup fakultativní, jehož využití za splnění uvedených podmínek závisí na úvaze soudu. Judikatura Nejvyššího soudu je jednoznačná a ustálená v tom smyslu, že použití fakultativního ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby nezakládá žádný z dovolacích důvodů podle § 265b tr. ř. (dále také viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2024, sp. zn. 3 Tdo 834/2024, ze dne 23. 10. 2024, sp. zn. 8 Tdo 714/2024, ze dne 4. 10. 2023, sp. zn. 6 Tdo 879/2023, a na to navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024, sp. zn. I. ÚS 3281/23).

29. Nejvyšší soud uzavírá, že obviněnému byl uložen přípustný druh trestu, a jeho výše byla vyměřena v rámci trestní sazby stanovené zákonem na trestný čin, kterým byl uznán vinným. Nejvyšší soud přitom neshledal ani žádné okolnosti svědčící o tom, že by uložený trest byl v rozporu s ústavní zásadou proporcionality trestních sankcí, tedy že by byl uložený trest ve srovnání se spáchaným trestným činem, resp. s k němu relevantními okolnostmi, tak zjevně neúměrný, že došlo k narušení ústavních práv dovolatele. Okolnosti, které zdůrazňuje obviněný, částečně byly soudem prvního stupně při ukládání trestu zohledněny, částečně pak odporují ve věci učiněným skutkovým zjištěním (projevy lítosti soud prvního stupně u obviněného neshledal, naopak obviněný v hlavním líčení urážel adoptivní matku poškozeného; viz odst. 46 rozsudku apod.). V daném případě sice nedošlo k fatálnímu následku, soud prvního stupně však přihlédl k následkům na zdraví poškozeného, který není schopen samostatného života, zásadní zlepšení jeho zdravotního stavu nelze očekávat, a musí se o něj starat jeho adoptivní matka, jíž kvalitu života tak obviněný také trvale podstatně zhoršil.

30. K otázce přiměřenosti ukládaného trestu odnětí svobody (když tresty propadnutí věci a vyhoštění dovolacími námitkami nebyly napadeny) se dále připomíná, že Ústavní soud již v minulosti poznamenal, že při určování výměry v rámci trestní sazby určitého trestu se zpravidla vychází z poloviny této sazby, jež se následně koriguje oběma směry prostřednictvím kritérií podle ustanovení § 39 tr. zákoníku, zejména s využitím katalogu polehčujících a přitěžujících okolností (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. I. ÚS 9/17). Za exemplární trest považuje Ústavní soud disproporční zostření trestní represe (byť i v rámci zákonných hranic trestních sazeb) v individuální či v obecné rovině, tedy ukládání takových postihů, které by před účelem trestu jako spravedlivé zásluhy za spáchaný čin upřednostňovaly účely preventivní, výchovný, zábranný apod. (viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12).

31. Ve věci obviněného se nicméně nejedná o případ, kdy by Nejvyšší soud měl ke kasaci dovoláním napadeného výroku přistoupit na podkladě zjištění o zjevně excesivním trestním postihu, resp. jím namítané nepřiměřené přísnosti trestu a jeho neslučitelnosti s ústavním principem proporcionality trestní represe. Obecné soudy velmi důkladně zhodnotily veškeré polehčující i přitěžující okolnosti a učinily výstup o adekvátnosti trestu odnětí svobody právě ve výše zmíněné polovině trestní sazby (viz odst. 46. rozsudku soudu prvního stupně a odst. 32. až 34. usnesení soudu odvolacího). Za daných okolností tak nevzniká prostor pro závěr o trestání extrémně nespravedlivém a ústavně neakceptovatelném. To platí i ve vztahu k (jinak nijak blíže neodůvodněné) výhradě „likvidačního charakteru“ uložených trestů odnětí svobody a vyhoštění ve svém souhrnu.

32. Ani pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. tak námitky obviněného nebylo možno podřadit.

V. Způsob rozhodnutí

33. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší soud dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v § 265b odst. 1 tr. ř. Za podmínek § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání, aniž by k tomuto postupu zákon vyžadoval souhlasu stran [srov. § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.].

Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 1. 9. 2026

Mgr. Pavel Göth předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací