Plný text
8 Tdo 782/2026-4275
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 9. 9. 2026 o dovolání, které podala obviněná R. F., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2025, č. j. 5 To 40/2025-4077, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 45 T 12/2024, takto:
Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá.
Odůvodnění:
1. Obviněná R. F. (dále zpravidla jen „obviněná“, příp. „dovolatelka“) byla rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2025, sp. zn. 45 T 12/2024, uznána vinnou pokračujícím zvlášť závažným zločinem podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku (bod I. rozsudku), přečinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku (bod II. rozsudku) a zločinem zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 4 písm. d) tr. zákoníku (bod III. rozsudku). Za tyto trestné činy (jednání popsaná ve výrocích citovaného rozsudku) byla odsouzena tak, že za skutky uvedené pod body I. a III. citovaného rozsudku jí byl podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku a § 43 odst. 2 tr. zákoníku uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 (šesti) roků, pro jehož výkon byla podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazena do věznice s ostrahou. Podle § 80 odst. 1, 2 tr. zákoníků jí byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu 8 (osmi) roků a podle § 73 odst. 1 tr. zákoníku rovněž trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů na 8 (osm) roků. Zároveň byly zrušeny výroky o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Děčíně ze dne 30. 11. 2017, sp. zn. 1 T 126/2017, který nabyl právní moci dne 10. 4. 2018, a z rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 23. 11. 2020, sp. zn. 29 T 112/2018, který nabyl právní moci dne 23. 11. 2020, jakož i další výroky na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Za skutek uvedený pod bodem II. citovaného rozsudku byl obviněné podle § 206 odst. 3 tr. zákoníku a § 68 odst. 1, 2 tr. zákoníku uložen peněžitý trest ve výměře 50 denních sazeb, kdy denní sazba činí 1000 Kč, celkem ve výměře 50 000 (padesát tisíc) Kč. O povinnosti obviněné k náhradě škody poškozeným bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř. a § 229 odst. 2 tr. ř.
2. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 4. 2025, sp. zn. 45 T 12/2024, napadla obviněná odvoláním, které Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 5. 11. 2025, č. j. 5 To 40/2025-4077, podle § 256 tr. ř. zamítl.
I. Dovolání a vyjádření k němu
3. Proti uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. V rámci uplatněných námitek uvedla, že soudy nesprávně posoudily skutek uvedený pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, přičemž odvolací soud se nijak konkrétně nevypořádal s její argumentací v podaném odvolání, přestože podle svých slov poukazovala na „konkrétní značné rozpory mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy…“. V této souvislosti považuje za chybnou právní kvalifikaci skutku pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně jako zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku, a to zejména z důvodu, že poškozené neuváděla při sjednávání úvěrových nebo leasingových smluv v omyl, neboť byla ohledně svých záměrů zcela otevřená a záměr provozovat vozidla mimo ČR a způsob, že je pronajme třetím osobám, nijak nezastírala. Rovněž zdůraznila, že nebylo jejím úmyslem smlouvy vůbec neplnit, což akceptoval i soud prvního stupně v rozsudku, když uvedl, že splátky vyplývající ze smluv hradila i ze svých soukromých prostředků. Z těchto důvodů tak mělo být její jednání posouzeno jako trestný čin zpronevěry podle § 206 tr. zákoníku, což podle jejího názoru podporuje i judikatura (sp. zn. 6 Tdo 1225/2003, 8 Tdo 410/2008). Kvůli této nesprávné právní kvalifikaci tak podle dovolatelky došlo i k nesprávnému stanovení výše škody, neboť právní kvalifikace jako trestného činu podvodu může přicházet do úvahy pouze u vozidel uvedených pod body 16 až 20 a 23 až 27, kdy v takovém případě by výše škody činila 4 162 667,98 Kč. Navíc při ukládání trestu soud prvního stupně přičetl obviněné jako přitěžující okolnost, že trestný čin spáchala ve větším rozsahu, přičemž znak škody velkého rozsahu je zahrnut v samotné kvalifikované skutkové podstatě trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku a tímto postupem tak byla porušena zásada zákazu dvojího přičítání podle § 39 odst. 4 tr. zákoníku. Odvolací soud se podle obviněné dále opomenul zcela vypořádat s její argumentací, že u skutku č. 20 uvedeného pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně zcela ignoroval znění smluvní dokumentace a vůli samotné leasingové společnosti Autoleasing a. s., která k dotazu policie uvedla, že klient může v průběhu trvání smluvního vztahu vozidlo pronajmout nebo ho dát do užívání třetí osobě bez souhlasu společnosti, přičemž tento důkaz byl v hlavním líčení proveden, nicméně byl oběma soudy ignorován. Soudy rovněž převzaly popis skutků z obžaloby, kde je u každého z nich uvedeno, že bezprostředně po uzavření smlouvy a převzetí vozidel je obviněná přepronajala třetím osobám, což v případě skutku č. 8 a 23 neodpovídá, neboť k předání vozidel třetím subjektům došlo až několik měsíců po uzavření příslušné smlouvy o převzetí vozidla. Stejně tak popis skutku pod bodem III. rozsudku soudu prvního stupně se zcela rozchází se skutkovými zjištěními, přičemž měl být z řízení vyloučen, neboť u něj nedošlo k žádnému protiprávnímu jednání, protože vozidlo užívala sama obviněná a po přechodnou dobu R. P., který byl osobou blízkou. Z těchto důvodů měla být aplikována zásada in dubio pro reo. Námitky uplatnila dovolatelka i vůči uloženému trestu, který považuje za naprosto nepřiměřený. Podle obviněné pak nebyly při ukládání trestu zohledněny polehčující okolnosti. V této souvislosti dále zdůraznila, že „V případě protiprávních jednání zasahujících do majetkové sféry, zejména jednání podvodného charakteru, je trestní odpovědnost na místě až tehdy, dosahuje-li dané jednání skutečně výrazné míry závažnosti. V opačném případě by měly být preferovány prostředky soukromého práva“. Za nepřiměřenou považuje rovněž délku proběhlého trestního řízení, přičemž podle jejího názoru za takové situace přichází do úvahy snížení trestu, resp. jeho podmíněné odložení, nebo úplné upuštění od potrestání. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 5. 11. 2025, č. j. 5 To 40/2025-4077, zrušil a Vrchnímu soudu v Praze přikázal věc k novému rozhodnutí, případně aby sám ve věci rozhodl rozsudkem ve smyslu § 265m tr. ř.
4. K podanému dovolání se vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství. Podle jeho názoru obviněná v dovolání uplatňuje část své dosavadní obhajoby, když akcentuje stejné argumenty jako v předcházejících fázích trestního řízení, přičemž soudy obou stupňů se těmito námitkami zabývaly. V rámci námitek ve vztahu k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněná podle státního zástupce vyjadřuje nesouhlas s tím, jak odvolací soud přistoupil k její obhajobě, že poškozené společnosti při sjednávání leasingových smluv neuváděla v omyl, přičemž zcela ignoruje skutkové zjištění soudu prvního stupně, který na jejich podkladě dospěl k závěru, že dovolatelka svým jednáním naplnila znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle § 209 tr. zákoníku. Podle státního zástupce soudy obou stupňů své závěry přijaly na podkladě konkrétních důkazů, jejichž obsah je důkladně rozveden a vyhodnocen v odůvodnění dotčených rozhodnutí. V případě námitek týkajících se dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je přesvědčen, že soudy dostatečně odůvodnily závěr o počátečním podvodném úmyslu obviněné v době uzavření smluv i v případě dílčích útoků podle bodů I. 8, 20 a 23. Z hlediska právního posouzení je pak podle státního zástupce zcela nerozhodné, zda se v popisu skutku v případě výroků o vině pod body II. a III. objevuje slovo bezprostředně či nikoliv. V případě skutku pod bodem III. pak nelze spáchání zločinu zpronevěry vyloučit na základě tvrzení obviněné, že svědek R. P. byl její milenec, neboť smluvní stranou leasingové smlouvy byla společnost EU.REC.RECYCLING, s. r. o., nikoli obviněná jako fyzická osoba a nemohla tak vozidlo zapůjčit či pronajmout osobě blízké. Bez návaznosti na jakýkoliv dovolací důvod se pak dovolatelka domáhá revize výroku o trestu z důvodu jeho údajné nepřiměřenosti, přičemž podle státního zástupce nebyl v posuzovaném případě uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, ani trest mimo zákonnou sazbu. Stejně tak nelze uložené tresty považovat za rozporné s ústavněprávní zásadou proporcionality. Takto uplatněné námitky jsou mimo uplatněný dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod dovolací důvod jiný. V tomto kontextu státní zástupce nepovažuje za nepřiměřenou ani délku trestního řízení, a to s ohledem na sofistikovanost jednání obviněné a rozsáhlost řešené věci s mezinárodním prvkem, který kladl značné nároky na opatření důkazních podkladů. Stejně tak nelze přisvědčit námitkám dovolatelky týkajícím se polehčujících okolností, neboť soudy správně vyhodnotily, že se k trestné činnosti nedoznala. O existenci upřímné lítosti na straně obviněné pak podle státního zástupce nelze rovněž uvažovat. Za nesprávnou považuje i její úvahu o porušení zákazu dvojího přičítání, neboť soudy přičetly v daném případě k tíži přitěžující okolnost podle § 42 písm. m) tr. ř, nikoliv podle § 42 písm. k) tr. ř., kdy spáchání trestného činu ve větším rozsahu zjistily s ohledem na počet dílčích útoků. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když současně vyjádřil svůj souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání, a to i pro případ jiného rozhodnutí ve smyslu § 265r odst. 1 písm. c) tr. ř.
II. Přípustnost dovolání
5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněné je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.
6. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.
7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.
8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).
9. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].
III. Důvodnost dovolání
10. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněná uplatnila ve svém mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou zejména v podaném odvolání (namítla nesprávné skutkové závěry; zdůraznila, že byla vůči poškozeným otevřená ohledně záměru vozidla pronajímat mimo ČR; namítla, že předmětné jednání mělo být právně posouzeno jako trestný čin zpronevěry; namítla nepřiměřenost uloženého trestu a porušení zásady in dubio pro reo aj.). V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
11. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.
12. Ve vztahu k uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).
13. V tomto ohledu Nejvyšší soud po seznámení se s předmětnou trestní věcí musí konstatovat následující. Ohledně procesně nepoužitelných důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 4 Tdo 36/2026). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno [z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že tento v bodech 185-190 reagoval na námitky obviněné stran doplnění dokazování]. Z konstrukce námitek týkajících zjevného rozporu učiněných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů je pak zřejmé, že dovolatelka předkládá vlastní verzi skutkových závěrů, které se od skutkových zjištění soudu prvního stupně zásadně odlišují. Takto koncipované námitky však nenaplňují dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť extrémní nesoulad mezi provedeným dokazováním a skutkovými zjištěními není založen automaticky, pokud obviněná vyslovuje nesouhlas se závěry soudu, tak jak učinila v podaném dovolání. Podle konstantní judikatury totiž platí, že existence případného zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předkládá vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry než soudy nižších stupňů (viz přiměřeně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2013, sp. zn. 8 Tdo 1268/2013, obdobně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2017, sp. zn. 4 Tdo 409/2017 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 4 Tdo 36/2026). Jinak vyjádřeno, pro naplnění dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nestačí pouhé tvrzení o zjevném rozporu obsahu provedených důkazů se zjištěným skutkovým stavem, které je založeno toliko na jiném způsobu hodnocení důkazů obviněným, pro něj příznivějším způsobem. Dále pak je třeba uvést, že Nejvyšší soud není povinen za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22).
14. V souvislosti s výše uvedeným Nejvyšší soud dospěl k závěru, že ze spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na základě celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Lze konstatovat, že závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněné. Je tak možno uzavřít, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Na závěry soudu prvního stupně Nejvyšší soud pro úplnost plně odkazuje a ztotožňuje se s nimi (pro upřesnění je třeba dodat, že pochybení soudu prvního stupně neshledal ani odvolací soud – bod 9 usnesení).
15. V reakci na obviněnou namítané porušení zásady in dubio pro reo je nutno podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.
16. Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné obviněnou upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě tak Nejvyšší soud dodává, že porušení práva na spravedlivý proces neshledal.
17. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.).
18. Obviněná ve vztahu k útokům uvedeným pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně namítla, že předmětná jednání měla být posouzena jako trestný čin zpronevěry podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku a nikoliv jako trestný čin podvodu (jednání obviněné bylo právně kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) tr. zákoníku). Tyto závěry odůvodnila především tím, že poškozené při sjednávání úvěrových smluv neuváděla v omyl, neboť ohledně svých záměrů provozovat vozidla mimo ČR byla zcela otevřená a budoucí pronájem třetím osobám nijak nezastírala.
19. K výše obviněnou zmíněné právní kvalifikaci je třeba uvést, že trestného činu zpronevěry se podle § 206 odst. 1 tr. zákoníku dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Skutková podstata trestného činu zpronevěry tak vyžaduje přisvojení si cizí věci (nebo jiné majetkové hodnoty), která byla pachateli svěřena. Podle ustálené právní terminologie je věc jinému svěřena tehdy, jestliže je mu předána do faktické moci, do dispozice, což ho současně opravňuje s věcí určitým dovoleným či požadovaným způsobem nakládat. Právní vztah mezi tím, kdo věc jinému svěřuje (svěřitelem) a tím, komu je věc svěřena, bývá obvykle založen různými typy smluv, např. leasingovou smlouvou, smlouvou mandátní, smlouvou zprostředkovatelskou, smlouvou o obstarání věci apod. Podle jazykového výkladu, který ostatně vyplývá i ze slovníku spisovné češtiny, je výraz „svěření“ jednak termínem pro pojmenování reálného předání věci jinému, jednak obrazným, abstraktním vyjádřením určitého vztahu, který může, ale také nemusí být konkretizován mezi právními subjekty, jak co do reálného obsahu, tak co do vztahu právního (srov. usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 28/2010 Sb. rozh. tr.). Pachatel si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, jestliže s ní naloží v rozporu s účelem, k němuž mu byla cizí věc dána do dispozice, a to způsobem, kterým maří účel svěření.
20. Naproti tomu trestného činu podvodu podle § 209 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoli nepatrnou. Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Na podvodu mohou být zainteresovány celkem čtyři osoby: pachatel, osoba jednající v omylu, osoba poškozená a osoba obohacená. Kromě pachatele může jít u ostatních osob také o právnické osoby. Má-li být trestný čin podvodu spáchán s využitím omylu (nebo neznalosti všech podstatných skutečností) právnické osoby, musí jednat v omylu (resp. s uvedenou neznalostí) fyzická osoba, která je nebo by byla v dané věci oprávněna učinit příslušný právní úkon spojený s majetkovou dispozicí jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu publikovaný pod č. 5/2002 Sb. rozh. tr.).
21. V kontextu uvedeného považoval Nejvyšší soud za potřebné rovněž zmínit, že jednáním pachatele, který v rozporu s obsahem tzv. leasingové smlouvy nakládá s věcí, která je předmětem takové smlouvy, zejména tak, že ji převede na někoho jiného, je možno naplnit zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. Tpjn 304/2001, publikované pod č. 6/2003 Sb. rozh. st.). To však neplatí v posuzovaném případě ve vztahu k jednáním uvedeným pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, neboť tento soud na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že obviněná „předala vozidla do užívání třetím osobám/subjektům – v rozporu se smlouvami – bez relevantní záruky (např. v podobě kauce nebo zástavy odpovídající hodnotě), vozidla si nenechávala pravidelně přistavovat ke kontrole např. počtu najetých kilometrů nebo kontrole toho, zda jsou vozidla užívána obvyklým způsobem, ač věděla, že již není schopna hradit splátky za vozidla již převzatá, uzavírala další a další smlouvy, deklarujíc, že bude hradit splátky dle nově uzavřených smluv, na jejichž základě přebírala do dispozice další vozidla a tato znovu předávala třetím osobám/subjektům do užívání, a v neposlední řadě poté, co byla kontaktována vymáhajícími firmami, předmětnou trestnou činnost zastírala a oddalovala nalezení vozidel, resp. zapírala se, odmítala vozidla vrátit.“ (bod 199 rozsudku). Je tak zřejmé a lze přisvědčit soudu prvního stupně, že příslušná skutková zjištění odpovídají zvolené právní kvalifikaci týkající se jednání pod bodem I. rozsudku soudu prvního stupně, neboť je evidentní, že dovolatelka deklarovala, že finanční situace společnosti EU.REC.RECYCLING, s. r. o., je dobrá a umožní hradit splátky podle příslušných smluv, ačkoliv tomu tak nebylo, neboť zmíněná společnost ani obviněná nedisponovaly dostatkem finančních prostředků k úhradě příslušných závazků [bod 200 rozsudku soudu prvního stupně; vhodným se rovněž jeví zdůraznit, že zmíněný soud se velmi podrobně zabýval i otázkou možného zapojení některých pracovníků financujících společností na protiprávním jednání obviněné, kdy správně bylo zmíněno, že taková okolnost (zapojených pracovníků, že vozidla budou např. provozovat třetí osoby), by obviněnou nevyviňovala, navíc při zjištění, že žádná taková skutečnost (např. že budou předána do užívání třetím subjektům či provozována v Itálii), nebyla uvedena v žádosti o úvěr, ač jedna z kolonek formuláře žádosti byla na tuto oblast zaměřena, přičemž byla právě určena příslušným osobám, které mohly takový právní úkon učinit). Je tak jednoznačné, že obviněná uváděla v omyl smluvní partnery (leasingové/úvěrové společnosti) nejen o finančním zdraví společnosti (rovněž informacemi o naložení s předmětnými vozidly), jejíž byla jednatelkou a vlastnicí, přičemž lze předpokládat, že pokud by příslušné subjekty disponovaly reálnými informacemi o finančním zdraví dané společnosti, do předmětných smluvních vztahů by nevstupovaly, současně však také ze skutkového zjištění vyplývá, že obviněná smlouvy uzavírala s cílem získat neoprávněný prospěch. Pro zvolenou právní kvalifikaci tak není rozhodující, zda obviněná (jak tvrdí v dovolání) jednala zcela transparentně ve vztahu k provozování vozidel, ale skutečnost, že smluvní partnery uváděla v omyl či zamlčovala podstatné skutečnosti ohledně finanční situace zmíněné společnosti a rovněž zamlčela, že v rozporu se smluvními podmínkami budou vozidla bezprostředně po převzetí odvezena do Itálie a předána dalším subjektům k užívání [Již byly zmíněny výhrady obviněné např. vůči jejímu jednání pod bodem 20. výroku rozsudku – přitom však pomíjí skutečnost již zmíněnou soudem prvního stupně v bodu 129. odůvodnění jeho rozsudku, kde bylo výslovně uvedeno, že „bez předchozího písemného souhlasu společnosti není klient oprávněn vozidlo prodat nebo jakkoli zatížit věcným nebo jiným právem třetích osob,…“]. Uplatněná námitka tak není důvodná a zvolená právní kvalifikace je správná. Stejně tak za neopodstatněnou považoval Nejvyšší soud námitku, že kvalifikace daného jednání jako trestného činu podvodu přicházela do úvahy pouze u některých vozidel [obviněnou zmíněných – 16. až 20. a 23. až 27. (viz bod 7 dovolání)], což by podle obviněné mělo vliv na výši způsobené škody, neboť správným shledal Nejvyšší soud závěr o správnosti zvolené právní kvalifikace, což se týká všech jednání pod bodem I. uvedeného rozsudku.
22. Závěry o správnosti zvolené právní kvalifikace se týkají i některých dílčích útoků (viz též shora bod 21), které obviněná v dovolání výslovně zmiňuje. Například ve vztahu k jednání č. 20 bodu I. rozsudku soudu prvního stupně uvádí, že soud prvního stupně zcela ignoroval znění smluvní dokumentace a vůli samotné leasingové společnosti Autoleasing, a. s., která měla uvést, že „klient může v průběhu trvání smluvního vztahu vozidlo pronajmout nebo ho dát do užívání třetí osobě i bez souhlasu společnosti“, což se však zcela rozchází se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, který uvedl, že k dispozici s předmětným vozidlem došlo v rozporu s ujednáním, že „bez předchozího písemného souhlasu společnosti nesmí vozidlo prodat nebo jakkoliv zatížit věcným nebo jiným právem třetích osob…“. Stejně tak na správnost zvolené právní kvalifikace nemají vliv skutečnosti, že v případě jednání pod body 8. a 23. nedošlo k předání vozidel dalším subjektům bezprostředně.
23. Obviněná v dovolání rovněž uvedla, že v dané věci měly být preferovány prostředky soukromého práva. Naznačila tak, že ze strany soudů měl být aplikován princip ultima ratio, i když to výslovně neuvedla. Podle § 12 odst. 2 tr. zákoníku platí, že trestným činem je podle trestního zákoníku takový protiprávní čin, který trestní zákon označuje za trestný a který vykazuje znaky uvedené v tomto zákoně [§ 13 odst. 1 tr. zákoníku]. Zásadně tedy platí, že každý protiprávní čin, který vykazuje všechny znaky uvedené v trestním zákoníku, je trestným činem a je třeba vyvodit trestní odpovědnost za jeho spáchání. Tento závěr je však v případě méně závažných trestných činů korigován použitím zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku, podle níž trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu. Zvláštnost materiálního korektivu spočívajícího v použití subsidiarity trestní represe vyplývá z toho, že se jedná o zásadu, a nikoli o konkrétní normu, a proto je třeba ji aplikovat nikoli přímo, ale v zásadě jen prostřednictvím právních institutů a jednotlivých norem trestního práva. Zakotvení zásady subsidiarity trestní represe a z ní vyplývajícího principu použití trestního práva jako „ultima ratio“ do tr. zákoníku má význam i interpretační, neboť znaky trestného činu je třeba vykládat tak, aby za trestný čin byl považován jen čin společensky škodlivý. Společenská škodlivost není zákonným znakem trestného činu, neboť má význam jen jako jedno z hledisek pro uplatňování zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu § 12 odst. 2 tr. zákoníku. Společenskou škodlivost nelze řešit v obecné poloze, ale je ji třeba zvažovat v konkrétním posuzovaném případě u každého spáchaného méně závažného trestného činu, u něhož je nutné ji zhodnotit s ohledem na intenzitu naplnění kritérií vymezených v § 39 odst. 2 tr. zákoníku, a to ve vztahu ke všem znakům zvažované skutkové podstaty trestného činu a dalším okolnostem případu. Úvaha o tom, zda jde o čin, který s ohledem na zásadu subsidiarity trestní represe není trestným činem z důvodu nedostatečné společenské škodlivosti případu, se uplatní za předpokladu, že posuzovaný skutek z hlediska spodní hranice trestnosti neodpovídá běžně se vyskytujícím trestným činům dané skutkové podstaty. Kritérium společenské škodlivosti případu je doplněno principem „ultima ratio“, z kterého vyplývá, že trestní právo má místo pouze tam, kde jiné prostředky z hlediska ochrany práv fyzických a právnických osob jsou nedostatečné, neúčinné nebo nevhodné (stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. Tpjn 301/2012, publikované pod č. 26/2013 Sb. rozh. st). Při použití zásady subsidiarity trestní represe vyplývající z ustanovení § 12 odst. 2 tr. zákoníku je třeba zvažovat celkovou společenskou škodlivost činu, pro niž jsou určující zejména význam chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsob provedení činu a jeho následky, okolnosti, za kterých byl čin spáchán, osoba pachatele, míra jeho zavinění a jeho pohnutka, záměr nebo cíl. Neuplatnění trestní odpovědnosti s poukazem na uvedenou zásadu bude obvykle přicházet v úvahu u trestných činů naplňujících jen základní skutkovou podstatu. Není však zcela vyloučeno, aby s poukazem na zásadu subsidiarity trestní represe nebyla trestní odpovědnost uplatněna ani v případě kvalifikovaných skutkových podstat trestných činů, jestliže i přes naplnění znaků některé okolnosti zvlášť přitěžující (např. u trestných činů proti majetku při způsobení větší škody) je celková společenská škodlivost případu po důkladném vyhodnocení souhrnu všech významných kritérií natolik nízká, že nedosahuje ani dolní hranice trestnosti běžně se vyskytujících trestných činů dané základní skutkové podstaty (usnesení Nejvyššího soudu publikované pod č. 31/2017 Sb. rozh. tr.). V dané věci však není možno spatřovat žádné mimořádné okolnosti případu, pro které by neměla být trestní odpovědnost obviněné uplatněna. Naopak lze uvést, že jednání dovolatelky je pro daný typ trestné činnosti typické, kdy ze skutkových zjištění jednoznačně vyplývá, že obviněná poškozené neinformovala o špatné finanční situaci jí vlastněné společnosti s tím, že si musela být vědoma skutečnosti, že předmětné finanční prostředky vzhledem ke svým značným finančním závazkům nevrátí. Jednání obviněné tak jednoznačně přesáhlo občanskoprávní rovinu, což dokládá oprávněnost uplatnění trestněprávních důsledků.
24. Přisvědčit nemohl Nejvyšší soud ani námitce, že uložený trest je naprosto nepřiměřený. Takto koncipovaná námitka nesměřuje do právního posouzení prokázaného skutku, ale do výměry (neboli přísnosti) uloženého trestu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012). V této souvislosti z konstantní judikatury vyplývá, že v rámci dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 písm. i) tr. ř. (ten obviněná v dovolání neuplatnila) ani jiného dovolacího důvodu podle § 265b odst. 1 tr. ř. nelze namítat uložení nepřiměřeně přísného nebo naopak mírného trestu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002, uveřejněné pod č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
25. Nejvyšší soud však s vědomím existence nálezů Ústavního soudu (např. sp. zn. I. ÚS 55/04 či II. ÚS 855/04) ověřil, zda se uložení předmětného trestu neocitlo mimo rámec pravidel spravedlivého procesu, neboť ani dovolací řízení nemůže probíhat mimo ústavní rámec ochrany základních práv.
26. Z napadeného usnesení odvolacího soudu vyplývá, že obviněné byl za jednání popsaná v bodech I. a III. rozsudku soudu prvního stupně uložen podle § 209 odst. 5 tr. zákoníku (ve znění účinném do 31. 12. 2025) souhrnný trest odnětí svobody v trvání 6 roků, přičemž za tento trestný čin bylo možné uložit trest odnětí svobody v trvání až 10 let. Jde tedy o trest uložený zhruba v polovině zákonné trestní sazby. Stejně tak trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů, kontrolního orgánu obchodní společnosti a družstev či jejich členů v trvání 8 let byl uložen v rámci zákonné sazby, (činila až 10 let), přičemž je nepochybné, že obviněná se trestné činnosti dopouštěla jako statutární orgán předmětné společnosti. Zákonná trestní sazba byla dodržena i v případě peněžitého trestu uloženého za jednání pod bodem II. rozsudku soudu prvního stupně. Nejvyšší soud tak konstatuje, že uvedené tresty rozhodně nelze považovat za nepřiměřené či extrémně přísné. Uplatněná námitka je tudíž zjevně neopodstatněná.
27. Přisvědčit nemohl Nejvyšší soud ani námitce týkající se zákazu dvojího přičítání. Z bodu 214 rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že soud neshledal na straně obviněné žádné polehčující okolnosti. Zároveň vyjmenoval přitěžující okolnosti, ke kterým při ukládání trestů přihlédl. Šlo o skutečnosti, že dovolatelka spáchala daná jednání s rozmyslem, ve větším rozsahu (bylo zmíněno, že se jednalo o 25 vozidel) a po delší dobu. Ze soudního rozhodnutí je tak zřejmé, že k výši způsobené škody jakožto přitěžující okolnosti [§ 42 písm. k) tr. zákoníku] nebylo přihlédnuto a nebyla tudíž přičítána dvakrát.
28. Pokud jde o námitky týkající se nepřiměřené délky řízení, Nejvyšší soud nezpochybňuje, že porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy je významným zásahem do principů zaručujících právo na spravedlivý proces. Nedůvodné průtahy a nepřiměřená délka trestního řízení jsou závažným a nežádoucím jevem, který nejenže v obecné rovině odporuje smyslu práva obviněného (ale i poškozeného) na spravedlivý proces, ale je i v rozporu se základními zásadami trestního práva a odporuje účelu trestního řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2024, sp. zn. 8 Tdo 285/2024). Přiměřenost délky řízení je judikaturou Evropského soudu pro lidská práva (dále „ESLP“) posuzována s ohledem na konkrétní okolnosti případu s přihlédnutím ke kritériím zakotveným v judikatuře tohoto soudu, jimiž jsou: složitost případu, chování stěžovatele a postup státních orgánů a to, oč se stěžovateli ve sporu jedná, tj. co je pro něj v sázce (např. věc Eckle proti Německu, č. 8130/78, rozsudek ze dne 15. 7. 1982; věc Capuano proti Itálii, č. 9381/81, rozsudek ze dne 25. 6. 1987; věc Kudła proti Polsku, č. 30210/96, rozsudek velkého senátu ze dne 26. 10. 2000; aj.). V případě porušení práva na přiměřenou délku řízení, přičemž tento závěr je vždy individuální, vyslovuje soud porušení Úmluvy, případně přizná spravedlivé zadostiučinění. ESLP ale akceptuje, že dostatečnou formou kompenzace – na úrovni vnitrostátní úpravy smluvních států – může být i zmírnění trestu, jestliže je soud použije výslovně proto, že bylo porušeno právo na projednání věci v přiměřené lhůtě a uvede, v jaké míře byl trest z tohoto důvodu zmírněn (srov. rozsudek Eckle proti Německu ze dne 15. 7. 1982, č. 8130/78, aj.). Tyto poznatky se odrazily také v judikatuře Ústavního soudu, který ve svém nálezu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, konstatoval, že ochrana práva na přiměřenou délku řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, resp. kompenzace jeho porušení, může být dosažena i prostředky, jež jsou vlastní trestnímu právu. Ze znění ustanovení § 39 odst. 3 tr. zákoníku pak explicitně plyne, že při stanovení druhu trestu a jeho výměry soud přihlédne k polehčujícím a přitěžujícím okolnostem (§ 41 a 42), k době, která uplynula od spáchání trestného činu, k případné změně situace a k délce trestního řízení, trvalo-li nepřiměřeně dlouhou dobu. Při posouzení přiměřenosti délky trestního řízení soud přihlédne ke složitosti věci, k postupu orgánů činných v trestním řízení, k významu trestního řízení pro pachatele a k jeho jednání, kterým přispěl k průtahům v trestním řízení.
29. Po seznámení se s předmětnou trestní věcí Nejvyšší soud dospěl k závěru, že délku řízení nelze jednoznačně označit za nepřiměřenou. Především bylo třeba vzít do úvahy, že soudní řízení se konalo pro 27 útoků, které přesahovaly hranice ČR. V tomto ohledu lze souhlasit se státním zástupcem, že posuzovaná věc vykazuje známky jisté sofistikovanosti a propracovanosti, přičemž její posouzení si vyžádalo zvýšené nároky na provedené dokazování. To navíc před soudem prvního stupně neprobíhalo po dlouhou dobu (podle bodu 1 rozsudku soudu prvního stupně se dokazování uskutečnilo ve dnech 24. – 26. 2. 2025, 1. 4. 2025, 22. 4. 2025 a 25. 4. 2025). Stejně tak nelze označit za nepřiměřeně dlouhé řízení před odvolacím soudem [posledního z útoků se obviněná dopustila v lednu 2017, trestní stíhání bylo zahájeno 10. 12. 2019, obžaloba podána 6. 11. 2024 a rozsudek ve věci vyhlášen 25. 4. 2025 – tudíž lze stěží hovořit o tom, že by vinou orgánů činných v trestním řízení trvalo trestní stíhání obviněné neúměrně dlouhou dobu]. Námitka obviněné je tudíž nedůvodná.
30. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněná uplatnila v dovolání dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatelku upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.
31. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněné meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.
Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).
V Brně dne 9. 9. 2026
JUDr. Jan Engelmann předseda senátu