Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

UsneseníKategorie D - omezený význam

Spisová značka

8 Tdo 846/2026

Téma · generováno AIMeze dovolacího přezkumu skutkových zjištění

Soud: Nejvyšší soudDatum rozhodnutí: 30. 9. 2026ECLI:CZ:NS:2026:8.TDO.846.2026.1
Další údaje
Předmět řízení: Těžké ublížení na zdraví Výtržnictví In dubio pro reo Hodnocení důkazů

Shrnutí · generováno AI

Obviněný napadl odsouzení za těžké ublížení na zdraví a výtržnictví, protože považoval svědecké výpovědi a další důkazy za rozporné. Nejvyšší soud neshledal zjevný rozpor skutkových závěrů s důkazy ani opomenuté důkazy a uzavřel, že soudy neměly důvodné pochybnosti o vině. Dovolání proto odmítl jako zjevně neopodstatněné.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. umožňuje zásah do skutkových zjištění jen při jejich zjevném rozporu s důkazy, při použití procesně nepoužitelných důkazů nebo při nedůvodném neprovedení podstatných důkazů. Nejvyšší soud v dovolání nepřehodnocuje provedené důkazy ani nenahrazuje skutkové závěry nižších soudů. Zásada in dubio pro reo se uplatní jen při důvodných, rozumných a neodstranitelných pochybnostech podstatných pro vinu.

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Plný text

8 Tdo 846/2026-695

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. 9. 2026 o dovolání, které podal obviněný P. G., proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 5. 2026, č. j. 55 To 40/2026-637, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 4 T 5/2025, takto:

Podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá.

Odůvodnění:

1. Obviněný P. G. (dále zpravidla jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) byl rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 8. 2025, č. j. 4 T 5/2025-548, uznán vinným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle § 358 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy (jednání popsané ve výroku citovaného rozsudku) byl podle § 145 odst. 1 tr. zákoníku za užití § 43 odst. 1 tr. zákoníku odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 38 (třiceti osmi) měsíců, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. O nárocích poškozených na náhradu škody a nemajetkové újmy bylo rozhodnuto podle § 228 odst. 1 tr. ř.

2. Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 14. 5. 2026, č. j. 55 To 40/2026-637, zrušil podle § 258 odst. 1 písm. f), odst. 2 tr. ř. rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 8. 2025, č. j. 4 T 5/2025-548, ve výroku, jímž byla podle § 228 odst. 1 tr. ř. obviněnému uložena povinnost nahradit poškozenému S. Č. nemajetkovou újmu a podle § 259 odst. 3 tr. ř. nově rozhodl tak, že podle § 228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit uvedenému poškozenému nemajetkovou újmu v podobě bolestného ve výši 80 706 Kč, nemajetkovou újmu v podobě ztížení společenského uplatnění ve výši 80 232 Kč a další nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.

I. Dovolání a vyjádření k němu

3. Proti uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, v němž uplatnil dovolací důvody podle § 265b odst. 1 písm. g), h) a m) tr. ř. V rámci uplatněných námitek předně uvedl, že soudy obou stupňů při hodnocení důkazů nerespektovaly zásadu presumpce neviny. V posuzované věci podle dovolatele existují ve vztahu k popisu skutkového děje pouze nepřímé důkazy, které si však vzájemně odporují. V tomto kontextu zdůraznil, že vinu lze na základě nepřímých důkazů dovodit pouze tehdy, pokud takové důkazy tvoří ucelený a na sebe logicky navazující řetězec, na jehož základě lze vinu pachatele prokázat „mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost“. Soudům nižších stupňů dále vytkl, že „v dané věci vzhledem k důkazní situaci a rozporům, které existovaly, neměly dospět k závěru o vině, neboť stále existovaly významné pochybnosti o tom, že se skutek stal“. V rámci uplatněných námitek pak dovolatel poměrně rozsáhle rozvedl všechny podle něj nastalé rozpory a skutečnosti, které mají spočívat zejména v tom, že poškozený měl být udeřen jinde, jinou osobou a v popisu předmětného incidentu. V této souvislosti v podaném dovolání výslovně připustil, že dovolací námitky jsou „do značné míry totožné s námitkami uvedenými v odvolání“. Další dovolací námitky zaměřil na svědecké výpovědi (zejména svědků Č., V., K. a H.), které v dovolání rekapituloval a poukázal především na jejich rozpornost, přičemž připojil jejich vlastní hodnocení. S ohledem na výše uvedené skutečnosti navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne 14. 5. 2026, č. j. 55 To 40/2026-637, jakož i rozsudek Okresního soudu v Liberci ze dne 18. 8. 2025, č. j. 4 T 5/2025-548, zrušil a Okresnímu soudu v Liberci přikázal věc v potřebném rozsahu znovu projednat a rozhodnout.

4. Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k podanému dovolání uvedla, že soud prvního stupně realizoval bezvadné dokazování a odvolací soud se následně vypořádal s námitkami uplatněnými v odvolání. Vyjádřila souhlas s názorem odvolacího soudu, že soud prvního stupně se podrobně zabýval výpověďmi svědků S. Č., M. V. a V. K. a není důvod je dále prověřovat, přičemž zranění poškozeného S. Č. bylo objektivizováno lékařskými zprávami a výpovědí svědkyně I. R. k omezení obvyklého způsobu života poškozeného. S ohledem na uvedené skutečnosti navrhla dovolání obviněného odmítnout podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

II. Přípustnost dovolání

5. Nejvyšší soud jako soud dovolací [§ 265c tr. ř.] shledal, že dovolání obviněného je přípustné [§ 265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§ 265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit [§ 265e odst. 1, 2 tr. ř.]. Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v § 265f odst. 1 tr. ř.

6. Protože lze dovolání podat jen z důvodů uvedených v § 265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle § 265i odst. 3 tr. ř.

7. Důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy. K uvedenému ustanovení je vhodné uvést, že toto je reakcí [provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022] na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a z nich vyplývající praxi, podle které bylo nutné k dovolání obviněného ve výjimečných případech přezkoumat také procesní postup orgánů činných v trestním řízení a učiněná skutková zjištění i za situace, kdy námitky obviněného neodpovídaly žádnému z dovolacích důvodů, tj. za situace, kdy existoval extrémní rozpor-nesoulad mezi skutkovými zjištěními soudů a obsahem řádně procesně opatřených a provedených důkazů. V takových případech je zásah Nejvyššího soudu důvodný s ohledem na ústavně zaručené právo obviněného na spravedlivý proces [čl. 4, čl. 90 Ústavy]. Podle judikatury Ústavního soudu mohou nastat tři případy, které mohou mít za následek porušení práva na spravedlivý proces. Jednak jde o opomenuté důkazy, kdy soudy buď odmítly provést obviněným navržené důkazy, aniž by svůj postoj náležitě a věcně odůvodnily, nebo sice důkaz provedly, ale v odůvodnění svého rozhodnutí jej vůbec nehodnotily. Další skupinu (druhou) tvoří případy, kdy důkaz, resp. jeho obsah nebyl získán procesně přípustným způsobem, a jako takový neměl být vůbec pojat do hodnotících úvah soudů. Třetí skupina pak zahrnuje případy, kdy došlo k svévolnému hodnocení důkazů, tj. když odůvodnění soudních rozhodnutí nerespektuje obsah provedeného dokazování, když dochází k tzv. deformaci důkazů a svévoli při interpretaci výsledků dokazování. Uvedený rozsah se pak promítnul do již zmíněného novelizovaného ustanovení § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [zákonem č. 220/2021 Sb., s účinností od 1. 1. 2022]. Ze shora uvedeného současně vyplývá, že uvedeným ustanovením nedošlo k omezení dosahu judikatury Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, zabývající se problematikou základních práv obviněných zakotvených v Ústavě, Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, Listiny základních práv a svobod.

8. Podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03).

9. Nejvyšší soud k dovolacímu důvodu podle § 265b odst. 1 písm. m) tr. ř., který obviněný v dovolání rovněž uplatnil, uvádí, že tento v sobě zahrnuje dvě alternativy. První z nich je dána, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto nebo odmítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu z formálních důvodů uvedených v § 253 tr. ř. bez věcného přezkoumání podle § 254 tr. ř., aniž by byly současně splněny procesní podmínky stanovené trestním řádem pro takový postup. Podle druhé z nich je uvedený dovolací důvod dán tehdy, když v řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v § 265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., byl dán některý z důvodů dovolání uvedený v § 265b odst. 1 písm. a) až m) tr. ř. Jde tedy o případy, kdy bylo zamítnuto obviněným podané odvolání proti rozsudku nalézacího soudu postupem podle § 256 tr. ř., tj. po věcném přezkoumání odvolacím soudem podle § 254 tr. ř. s tím, že jej odvolací soud neshledal důvodným.

10. Nejvyšší soud musí rovněž zdůraznit, že ve smyslu ustanovení § 265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotněprávních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku [§ 259 odst. 3, § 263 odst. 6, 7 tr. ř.]. Tím je naplněno základní právo obviněných dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen Úmluva) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle § 265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním [§ 265f odst. 1 tr. ř.] a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení obviněného obhájcem – advokátem [§ 265d odst. 2 tr. ř.].

III. Důvodnost dovolání

11. Nejvyšší soud považuje za potřebné předně uvést, že námitky, které obviněný uplatnil ve svém mimořádném opravném prostředku jsou do značné míry obsahově shodné s argumentací – obhajobou uplatněnou zejména v podaném odvolání, což obviněný ostatně v dovolání sám připustil (zpochybnil hodnocení svědeckých výpovědí; namítl, že nelze na základě provedených důkazů formulovat závěr, že se dopustil tvrzeného jednání aj.). V souvislosti s problematikou námitek již v dřívějších fázích řízení zmiňovaných je nutno konstatovat, že rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu [C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408], mj. uvádí, že opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, se kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř.

12. Po seznámení se s předmětnou trestní věcí dospěl Nejvyšší soud k závěru, že uplatněné námitky lze s jistou mírou tolerance pod dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Tento dovolací důvod je, jak již bylo uvedeno, naplněn, jestliže rozhodná skutková zjištění, která jsou určující pro naplnění znaků trestného činu, jsou ve zjevném rozporu s obsahem provedených důkazů nebo jsou založena na procesně nepoužitelných důkazech nebo ve vztahu k nim nebyly nedůvodně provedeny navrhované podstatné důkazy.

13. K výše uvedenému považuje Nejvyšší soud za potřebné nejdříve připomenout, že dokazování je doménou především soudu prvního stupně s možnou korekcí v řízení před soudem druhého stupně jako soudem odvolacím, nikoli však v řízení o dovolání. Dokazování je ovládáno zásadami jeho se týkajícími, a to zásadou vyhledávací, bezprostřednosti a ústnosti, volného hodnocení důkazů a presumpcí neviny. Hodnotit důkazy tak může jen ten soud, který je také v souladu s principem bezprostřednosti a ústnosti provedl, protože jen díky tomu může konkrétní důkazní prostředek vyhodnotit a získat z něj relevantní poznatky. Zásada bezprostřednosti ve spojitosti se zásadou ústnosti zde hraje významnou roli, soud je přímo ovlivněn nejen samotným obsahem důkazního prostředku, ale i jeho nositelem (pramenem důkazu). Jen takový způsob dokazování může hodnotícímu orgánu poskytnout jasný obraz o dokazované skutečnosti a vynést rozhodnutí pod bezprostředním dojmem z provedených důkazů. I odborná literatura (např. JELÍNEK, J. a kol. Trestní právo procesní. 5. vydání. Praha: Leges, 2018, str. 170 a násl.) uznává, že nejlepší cestou pro správné rozhodnutí je zhodnocení skutkových okolností na podkladě bezprostředního dojmu z přímého vnímání v osobním kontaktu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2019, sp. zn. 5 Tdo 359/2019).

14. Ve vztahu k jednotlivým případům aplikovatelnosti § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz shora bod 7) a otázce procesní nepoužitelnosti důkazů je nutno uvést, že se musí jednat o procesní pochybení takového rázu, které má za následek nepoužitelnost určitého důkazu (typicky důkaz, který byl pořízen v rozporu se zákonem, např. věcný důkaz zajištěný při domovní prohlídce učiněné bez příkazu soudu, důkaz nezákonným odposlechem apod.), který ovšem musí být pro formulování skutkového stavu z hlediska naplnění zvolené skutkové podstaty podstatný, což znamená, že takové procesní pochybení může zakládat existenci extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem, a tudíž zakládat dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. 3 Tdo 791/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 7 Tdo 39/2010 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2026, sp. zn. 4 Tdo 36/2026). V případě nedůvodného neprovedení požadovaných důkazů se musí jednat o případ tzv. opomenutých důkazů ve smyslu judikatury Ústavního a Nejvyššího soudu, tj. musí se jednat o důkaz, který byl sice některou ze stran navržen, avšak soudem nebyl proveden a jeho neprovedení nebylo věcně adekvátně odůvodněno. V souvislosti s otázkou neprovedení důkazů je potřebné uvést, že k otázce tzv. opomenutých důkazů se opakovaně vyslovil Ústavní soud (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 904/14, nález sp. zn. IV. ÚS 251/04 a další), když mj. uvedl, že: zákonem předepsanému postupu v úsilí o právo (zásadám spravedlivého procesu) vyplývajícímu z čl. 36 odst. 1 Listiny je nutno rozumět tak, že v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi mj. i možnost navrhnout důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka pak odpovídá povinnost soudu nejen o navržených důkazech rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (…) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal. V usnesení sp. zn. 8 Tdo 545/2014 (viz též usnesení 8 Tdo 1352/2014) Nejvyšší soud tzv. opomenuté důkazy charakterizuje jako kategorii důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle § 2 odst. 6 tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§ 125 tr. řádu), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod). Za opomenuté důkazy v daných rozhodnutích Nejvyšší soud považuje i procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 262/2004, I. ÚS l18/2009, či III. ÚS 3320/2009 a další]. Zároveň bylo konstatováno, že se však nejedná o opomenuté důkazy, jestliže jsou dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodní a vysvětlí v přezkoumávaných rozhodnutích. Shora uvedená teoretická východiska bylo nutno zmínit s ohledem na skutečnost, že obviněný se ve svém dovolání (např. v bodu 37) zmiňuje o závěru soudů o tzv. „nepotřebnosti výslechu svědka H.“, dle obviněného nedostatečně ve vazbě na vzniklé rozpornosti ve výpovědích svědků. Nejvyšší soud však musí konstatovat, že odvolací soud se obdobným okruhem námitek dovolatele zabýval (viz též odkaz obviněného, ten však závěry učiněné odvolacím soudem nesdílí) a je rozvedl v bodu 43 svého rozsudku a soud prvního stupně pak v bodu 17 svého rozsudku, přičemž jejich závěry jsou logické i přesvědčivé – odpovídající hodnocení provedených důkazů, byť neodpovídají představám dovolatele.

15. Z konstrukce dovolacích námitek týkajících se zjevného rozporu učiněných skutkových zjištění s obsahem provedených důkazů je pak zřejmé, že dovolatel především předkládá vlastní verzi skutkových závěrů, které se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně zcela zásadně rozcházející, neboť soudy nižších stupňů dospěly po provedeném dokazování k závěru o vině obviněného, oproti tomu obviněný po celou dobu trestního řízení argumentuje tím, že se žalované trestné činnosti nedopustil a poukazuje na to, že z nepřímých důkazů jeho vina nevyplývá, když navíc poškozený i svědci (kamarádi poškozeného) měli v počátcích uvádět jinou legendu ohledně zranění poškozeného. V tomto kontextu platí, že vzhledem ke kompetenci, kterou Nejvyšší soud v rámci dovolacího řízení disponuje (viz. bod 10), není jeho primárním úkolem, aby provedené důkazy znovu prováděl, hodnotil a vyvozoval z nich vlastní závěry. Jeho úkolem je posouzení, zda není dána existence zjevného rozporu mezi učiněným skutkovým zjištěním a obsahem provedených důkazů. Dále pak je třeba uvést, že Nejvyšší soud není povinen v rámci řízení o tomto mimořádném prostředku za dovolatele domýšlet případný směr dalších úvah, pokud nejsou v dovolání vyjádřeny (sp. zn. ÚS 452/07) či „aktivisticky prověřovat dokazování a skutkové závěry nad rámec dovolací argumentace“ (sp. zn. I. ÚS 3298/22).

16. V souvislosti s výše uvedeným dospěl Nejvyšší soud k závěru, že ze spisového materiálu je zřejmé, že soud prvního stupně učinil příslušná skutková zjištění na podkladu celé řady důkazů, které pečlivě hodnotil, a to jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Lze konstatovat, že závěry soudu prvního stupně jsou logické, bez vnitřních rozporů, přičemž provedené důkazy nebyly hodnoceny selektivně pouze v neprospěch obviněného. Je tak možno konstatovat, že skutkový stav věci byl zjištěn v rozsahu potřebném pro objektivní a spravedlivé rozhodnutí, tedy plně v souladu s ustanovením § 2 odst. 5 tr. ř. Na závěry soudu prvního stupně Nejvyšší soud pro úplnost plně odkazuje a ztotožňuje se s nimi (pro úplnost je třeba dodat, že pochybení soudu prvního stupně neshledal ani odvolací soud – bod 43 a násl. rozsudku).

17. Z rozsudku soudu prvního stupně je zcela zřejmé, jaký postup při hodnocení důkazů tento soud zvolil a k jakým závěrům dospěl, přičemž tyto logicky vysvětlil (bod 18 a násl.). Odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně zcela jednoznačně odpovídá na otázku, proč dospěl k závěru, že to byl právě dovolatel, kdo poškozeného ve skutkové větě popsaným způsobem udeřil, kde se tak stalo a jak celý incident proběhl. V této souvislosti soud prvního stupně vycházel především z výpovědí svědků C., V. a H., kteří potvrdili, že viděli obviněného jako člena security pronásledovat poškozeného, popsali potyčku mezi obviněným a poškozeným (byť jinou než posuzovaný incident), útěk poškozeného i to, že zraněný poškozený vybíhal z místa, kam s dovolatelem zaběhl. V tomto kontextu soud prvního stupně rovněž uvedl, že na základě výpovědí svědků „má za prokázané, že to byl právě obviněný, kdo se po areálu pohyboval, poškozeného v areálu honil a následně jej u plotu v blízkosti mobilních záchodů napadl“ (bod 18 rozsudku). Závěry soudu prvního stupně přezkoumal i odvolací soud, který neshledal v jeho postupu žádné pochybení (bod 46 a násl. rozsudku). K závěrům soudů obou stupňů tak Nejvyšší soud ve shodě se soudy nižších stupňů musí zopakovat, že pokud obviněný poukazuje na rozpornost výpovědí svědků (kamarádů poškozeného), pak přehlíží (záměrně), že každý popisuje jinou část konfliktu, přitom však jednotlivé části konfliktu na sebe navazují. Soudy nižších stupňů rovněž logicky vysvětlily změnu výpovědí svědků (lži na počátku prověřování trestné činnosti – viz bod 47 odůvodnění rozsudku soudu odvolacího). Upozornit je třeba také na skutečnost zmíněnou svědkem M. H. v kontextu doby, kdy k napadení poškozeného došlo, za situace, kdy obviněný argumentuje mj. tím, že se z místa, které mu bylo určeno, nemohl vzdálit, zatímco z výpovědi výše uvedeného svědka vyplývá, že obviněný musel stát u vstupu již před osmou hodinou a to cca do 10 – 11 hodiny (večerní); k útoku na poškozeného pak došlo v době mezi 23.00 do 23.45 hodin. Nelze tak přisvědčit obviněnému, že provedené důkazy netvoří ucelený řetězec, který by prokazoval jeho vinu.

18. V reakci na obviněným namítané porušení zásady presumpce neviny (in dubio pro reo) je nutno dále podotknout, že pokud soudy nižších stupňů po vyhodnocení důkazní situace dospěly k závěru, že jedna ze skupiny důkazů je pravdivá, že její věrohodnost není ničím zpochybněna a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrnuly do odůvodnění svých rozhodnutí, nejsou splněny ani podmínky pro uplatnění zásady „v pochybnostech ve prospěch“ (in dubio pro reo), neboť soudy tyto pochybnosti neměly (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 10. 2017, sp. zn. II. ÚS 3068/17). Navíc je vhodné v souvislosti s tvrzením o porušení zásady in dubio pro reo uvést, že Listina ani Úmluva neupravují úroveň jistoty, jaká se vyžaduje pro odsouzení obviněného z trestného činu. Ústavní soud přitom konstatoval, že pokud měly obecné soudy po řádném provedení a vyhodnocení důkazů za to, že skutek byl dostatečně prokázán, nebyly podmínky pro uplatnění zásady in dubio pro reo naplněny, neboť soudy žádné pochybnosti neměly. Pravidlo in dubio pro reo je namístě použít jen tehdy, jsou-li pochybnosti o vině důvodné, tj. rozumné a v podstatných skutečnostech, takže v konfrontaci s nimi by výrok o spáchání trestného činu nemohl obstát. Pochybnosti tedy musí být z hlediska rozhodnutí o vině závažné a již neodstranitelné provedením dalších důkazů či vyhodnocením stávajících důkazů (přiměřeně viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2001, sp. zn. 5 Tz 37/2001, publikované pod číslem T 263 ve svazku 9/2001 Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu). V souvislosti se zásadou in dubio pro reo považuje Nejvyšší soud za vhodné dále zmínit např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 11 Tdo 496/2015, sp. zn. 6 Tdo 613/2017, případně rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 213/17, ve kterých zmíněné soudy dospěly k závěru, že jde o procesní námitku, kterou je zpochybňován zjištěný skutkový stav.

19. Nejvyšší soud považuje dále za nezbytné obviněného (v souvislosti s jeho argumentací o porušení např. zásady in dubio pro reo) upozornit mj. na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, podle něhož „právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. V posuzovaném případě tak Nejvyšší soud dodává, že porušení práva na spravedlivý proces neshledal.

20. Již bylo uvedeno, že dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. h) tr. ř. je dán v případech, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení (před novelou provedenou zákonem č. 220/2021 Sb., se jednalo o dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. ř.). V dovolání však obviněný neuvedl žádnou námitku týkající se právní kvalifikace předmětného skutku či aplikace jiných norem hmotného práva (uváděl, že se trestné činnosti, pro kterou byl uznán vinným, nedopustil). Proto se Nejvyšší soud naplněním podmínek tohoto dovolacího důvodu nezabýval.

21. Nejvyšší soud považuje za potřebné k námitkám, které obviněný uplatnil v dovolání dále odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 12. 2008, sp. zn. II. ÚS 2947/08, ze kterého mj. vyplývá, že i Evropský soud pro lidská práva zastává stanovisko, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, „nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument“ a že odvolací soud „se při zamítnutí odvolání v principu může omezit na převzetí odůvodnění nižšího stupně“ (např. věc García proti Španělsku). Pokud uvedené platí pro odvolací řízení, tím spíše je aplikovatelné pro dovolací řízení se striktně vymezenými dovolacími důvody, při zjištění, že soudy nižších stupňů již shodným námitkám věnovaly dostatečnou pozornost. Dále je nezbytné dovolatele upozornit, a to v souvislosti s představami obviněných, že je povinností Nejvyššího soudu opětovně reagovat na veškeré jejich námitky, také na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1337/17, kde tento mj. uvedl, že institut dovolání nezakládá právo na přezkum rozhodnutí nižších soudů ve stejné šíři jako odvolání.

22. Vzhledem ke všem shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného jako celek odmítl podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, a z toho důvodu nemusel věc obviněného meritorně přezkoumávat podle § 265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením § 265r odst. 1 písm. a) tr. ř. pak Nejvyšší soud o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání.

Poučení:Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§ 265n tr. ř.).

V Brně dne 30. 9. 2026

JUDr. Jan Engelmann předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací