Rozsudek ze dne 21. 12. 2016
Plný text
pokračování 1 Afs 183/2014 - 71
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK
JMÉNEM REPUBLIKY
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: ALGON PLUS, a. s. „v likvidaci“, se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem [adresa] proti rozhodnutím Finančního ředitelství v Praze ze dne 25. 6. 2012, č. j. 3520/12-1200-202167, č. j. 3521/12-1200-202167, č. j. 3522/12-1200-202167 a č. j. 3523/12-1200-202167, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, č. j. 45 Af 25/2012 – 59,
t a k t o :
I. Kasační stížnost s e z a m í t á .
II. Žalobkyně n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad Praha-západ doměřil žalobkyni na základě daňové kontroly daň z příjmů právnických osob. Za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 7. 2008 doměřil daň ve výši 21.037.170 Kč a stanovil penále ve výši 4.207.434 Kč (dodatečný platební výměr ze dne 22. 9. 2011, č. j. 391763/11/060915208371), za zdaňovací období od 1. 8. 2008 do 31. 12. 2008 doměřil daň ve výši 21.743.400 Kč, dodatečně zrušil daňovou ztrátu ve výši 47.986.652 Kč a stanovil penále ve výši 6.748.012 Kč (dodatečný platební výměr ze dne 22. 9. 2011, č. j. 391796/11/060915208371), za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 30. 4. 2009 doměřil daň ve výši 692.200 Kč a stanovil penále ve výši 138.440 Kč (dodatečný platební výměr ze dne 22. 9. 2011, č. j. 391802/11/060915208371) a za zdaňovací období od 1. 5. 2009 do 31. 12. 2009 doměřil daň ve výši 4.949.400 Kč a stanovil penále ve výši 989.880 Kč (dodatečný platební výměr ze dne 22. 9. 2011, č. j. 391803/11/060915208371).
[2] Odvolání žalobkyně směřující proti všem výše uvedeným platebním výměrům Finanční ředitelství v Praze zamítlo v záhlaví označenými rozhodnutími ze dne 25. 6. 2012. (pozn. NSS: V souvislosti s nabytím účinnosti zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, finanční ředitelství zanikla ke dni 1. 1. 2013. V rámci nedokončených řízení ve správním soudnictví se dnem 1. 1. 2013 jejich nástupcem stalo Odvolací finanční ředitelství.)
[3] Žalobkyně napadla rozhodnutí finančního ředitelství žalobou u Městského soudu v Praze, který ji usnesením ze dne 10. 9. 2012, č. j. 8 Af 28/2012 – 22, postoupil místně příslušnému Krajskému soudu v Praze. Krajský soud žalobu zamítl v záhlaví označeným rozsudkem.
[4] Krajský soud nepřisvědčil námitce, že správce daně zahájil daňovou kontrolu nezákonně. Správce daně má široké správní uvážení, zda využije postup podle § 145 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, a vyzve daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání, nebo zda rovnou zahájí daňovou kontrolu. Své úvahy učiněné v rámci správního uvážení musí ovšem daňovému subjektu sdělit. I v případech, kdy lze důvodně předpokládat doměření daně, není postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu nezbytným krokem před zahájením daňové kontroly. Daňový subjekt by ale měl mít vždy možnost dobrovolně (byť opožděně) přiznat svou daňovou povinnost, a to i nad rámec výzvy správce daně.
[5] V posuzované věci finanční ředitelství uvedlo, že správce daně nemohl dostatečně konkretizovat výzvu k podání dodatečného daňového přiznání, protože nezaúčtované faktury získané od Policie ČR byly pouze dílčího charakteru. Podle krajského soudu je možné toto zdůvodnění vyložit nejen jako překážku pro vyhotovení dostatečně určité výzvy, ale i jako překážku pro samotný postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu. Přiléhavost tohoto zdůvodnění následně potvrdil i výsledek daňové kontroly, neboť celková doměřená daň podstatně převyšovala daň, která by byla doměřena pouze na základě nezaúčtovaných faktur.
[6] Přestože měl správce daně ještě před zahájením daňové kontroly zcela důvodné poznatky, že daň bude doměřena (z důvodu existence nezaúčtovaných faktur), nelze podle krajského soudu přehlédnout, že jeho úmyslem bylo kontrolovat veškeré daňové povinnosti žalobkyně. Ze správního spisu plyne, že správce daně plánoval daňovou kontrolu již přinejmenším od konce listopadu 2010 (viz žádost likvidátora ze dne 1. 12. 2010 o změnu termínu zahájení daňové kontroly). Teprve poté (v lednu 2011) byly správci daně doručeny nezaúčtované faktury. Za těchto skutkových okolností byl správce daně oprávněn zahájit daňovou kontrolu bez využití postupu podle § 145 odst. 2 daňového řádu. Ostatně i bez případné výzvy měla žalobkyně dostatek času k podání dodatečného daňového přiznání, protože daňová kontrola byla zahájena až na konci ledna 2011.
[7] Krajský soud uzavřel, že postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu se uplatní pouze tam, kde správce daně může důvodně předpokládat, že podáním dodatečného daňového přiznání v rozsahu nových skutečností a důkazů známých správci daně (a tedy označených ve výzvě) dojde k doměření daně podle § 144 odst. 1 daňového řádu, tedy ve výši, která se nebude odchylovat od daně dodatečně tvrzené. Ovšem v případě potřeby širšího prověření správnosti původně přiznané daně v rámci daňové kontroly by předchozí výzva podle § 145 odst. 2 daňového řádu s pouze dílčím dopadem byla neúčelná a nehospodárná.
[8] K druhému okruhu námitek týkajících se tvrzeného rozporu se směrnicí Rady o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států (90/435/EHS), krajský soud zdůraznil, že uvedená směrnice na posuzovaný právní vztah (tj. převod obchodního podílu mezi mateřskou a dceřinou společností, oběma se sídlem v tuzemsku) nedopadá. Žalobkyně se proto nemůže dovolávat přímého účinku čl. 4 odst. 1 písm. a) této směrnice.
[9] Podle krajského soudu pojmy používané směrnicí 90/435/EHS („zisk z důvodu podílu na dceřiné společnosti“) a zákonem č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2007 („příjmy z dividend a jiných podílů na zisku, vyplácené dceřinou společností na mateřské společnosti“) nemají odlišný význam. Oba pojmy je třeba chápat jako zisk v užším slova smyslu, tj. kladný výsledek hospodaření dceřiné společnosti, který je následně rozdělován zákonem stanoveným způsobem (ať již formou výplaty dividendy či jinak). Pod tento pojem nelze zahrnout jiné formy příjmů z titulu vlastnictví dceřiné společnosti, například právě příjem z převodu obchodního podílu, a to ani v režimu zákona o daních z příjmů ani v režimu směrnice 90/435/EHS.
[10] Okruh příjmů osvobozených od daně z příjmů byl rozšířen o příjmy z převodu podílu mateřské společnosti v dceřiné společnosti až s účinností od 1. 1. 2008 (zákonem č. 261/2007 Sb.). Nejednalo se ale o nápravu vadné implementace směrnice 90/435/EHS, jak tvrdila žalobkyně.
II. Obsah kasační stížnosti
[11] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“).
[12] Podle stěžovatelky krajský soud nesprávně posoudil otázku, zda byl správce daně povinen postupovat podle § 145 odst. 2 daňového řádu. Přestože citované ustanovení obsahuje slovo „může“, neznamená to, že by měl správce daně tak široké správní uvážení, jak uvedl krajský soud. Soud neměl vyjít pouze z doslovného znění zákona, ale měl zohlednit zásadu in dubio pro libertate. Smyslem daňového řízení je především daň správně vyměřit a vybrat, a to způsobem, který je co nejméně zatěžující. Postup, kdy daňová povinnost nebyla určena v součinnosti s daňovým subjektem, je v rozporu se zásadou procesní ekonomie. Pokud by stěžovatelka připustila, že správce daně měl správní uvážení, finanční ředitelství a krajský soud měly přezkoumat, zda jej správce daně učinil zákonným způsobem.
[13] Odmítnutí postupu podle § 145 odst. 2 daňového řádu je podle stěžovatelky obhajitelné například v případech, kdy daňový subjekt neposkytuje součinnost. To ale nebyl případ stěžovatelky. Likvidátor převzal společnost stěžovatelky s předpokladem, že veškeré povinnosti stěžovatelky byly řádně plněny. Krajský soud mylně dovodil, že likvidátor měl povědomí o úmyslu správce daně zahájit daňovou kontrolu, a že tedy stěžovatelka zastoupená likvidátorem měla sama předložit dodatečné daňové přiznání.
[14] Z odborné literatury vyplývá povinnost správce daně učinit výzvu vždy, kdy lze důvodně předpokládat, že daň má být vyšší. Správní uvážení směřující k odmítnutí výzvy může správce daně uplatnit pouze tehdy, pokud důvody pro doměření daně nejsou zřejmé. V posuzované věci se správce daně dozvěděl o zahájení trestního stíhání Ing. M. N., místopředsedy představenstva stěžovatelky, nejpozději dne 17. 12. 2010 z písemnosti doručené Policií ČR. Dne 3. 1. 2011 pak správce daně obdržel konkrétní nezaúčtované faktury, které mohly mít za následek doměření daně. Správce daně měl proto stěžovatelku vyzvat k podání dodatečného daňového přiznání, nebo případně přezkoumatelně odůvodnit svou úvahu, proč od výzvy upustil. Zahájením daňové kontroly významně zasáhl do majetkových práv stěžovatelky, protože v důsledku tohoto nezákonného postupu zvýšil daňovou povinnost o penále ve výši 12.083.766 Kč.
[15] Dále stěžovatelka vytkla krajskému soudu nesprávné posouzení otázky, zda měl správce daně postupovat v řízení týkajícím se zdaňovacího období 1. 1. 2007 do 31. 7. 2008 podle směrnice 90/435/EHS. Směrnice byla přímo použitelná, protože (1) je dostatečně určitá vzhledem k daňovému subjektu a rozsahu požadovaného osvobození od daně, (2) práva a povinnosti obsažené ve směrnici jsou přímo použitelná i na objekty právní regulace a (3) členským státům již uplynula transpoziční lhůta.
[16] Směrnice 90/435/EHS nedefinuje rozsah pojmu „zisk dceřiné společnosti, který je rozdělen mateřské společnosti“. Účelem směrnice bylo osvobození příjmů spočívajících v „zisku obdrženém z důvodu podílu na dceřiné společnosti“. Vztažení uvedeného pojmu pouze na dividendy je nepřípustně zužující. Z ekonomického pohledu může být ziskem obdrženým z důvodu podílu na dceřiné společnosti také zisk plynoucí z prodeje obchodního podílu nebo jeho části. Smyslem osvobození zisku získaného z důvodu podílu na dceřiné společnosti je odstranění dvojího zdanění příjmů. To platí pro výplatu zisku mateřské společnosti jakoukoliv formou. Pokud by bylo smyslem směrnice 90/435/EHS osvobodit pouze jednu formu zisku, byla by taková úprava v rozporu se základnímu principy fungování Evropské unie, neboť by fakticky bránila svobodnému usazování vybraného kapitálu tím, že by jednu formu obdržení zisku z usazení v jiném členském státě EU diskriminovala v porovnání s jinou formou.
[17] Pokud zákon o daních z příjmů ve znění účinném do 31. 12. 2007 neumožňoval na straně mateřské společnosti osvobození příjmu z převodu podílu na dceřiné společnosti, došlo k zúžení cíle směrnice 90/435/EHS. Směrnice tedy nebyla správně implementována, proto se stěžovatelka dovolává jejího přímého účinku. Nesprávné implementace si bylo vědomo i Ministerstvo financí, které novelou provedenou zákonem č. 261/2007 Sb. doplnilo rozsah osvobození výslovně i na příjmy z převodu podílu v dceřiné společnosti.
[18] Nadto, v případě pochybností o významu neurčitého pojmu v oblasti daňového práva, je třeba šetřit práva daňového subjektu a postupovat podle zásady in dubio pro libertate. Krajský soud i finanční ředitelství tyto zásady nezohlednily. Správní řízení tak bylo zatíženo vadou, která sama o sobě měla vést ke zrušení napadeného rozhodnutí.
[19] Rozsudek krajského soudu je v tomto ohledu také nepřezkoumatelný, protože soud dostatečně nezdůvodnil závěr o totožnosti pojmů užitých ve směrnici 90/435/EHS a v zákoně o daních z příjmů. Obdobně krajský soud nevysvětlil, na základě jakých úvah uzavřel, že se předmětná ustanovení vztahují pouze na zisk v užším slova smyslu, tj. na kladný výsledek hospodaření dceřiné společnosti, který je následně rozdělován formou dividendy či jinak, a nikoliv na příjem z převodu obchodního podílu.
[20] Krajský soud zdůvodnil nemožnost použít směrnici 90/435/EHS také skutečností, že mateřská i dceřiná společnosti mají sídlo v České republice. Stěžovatelka upozornila krajský soud na judikaturu Soudního dvora EU i Nejvyššího správního soudu, podle kterých by takový výklad vedl k nepřípustné diskriminaci vnitrostátních společností. Diskriminace na základě usazení je v rozporu se Smlouvou o fungování EU. Krajský soud se s touto judikaturou nijak nevypořádal. Pro závěr, že směrnice 90/435/EHS měla být v posuzované věci použita, svědčí tendence Soudního dvora dovozovat nepřípustnost tzv. obrácené diskriminace (viz stanovisko generální advokátky E. Sharpston ve věci C-212/06, stanovisko generálního advokáta J. Mischo ve spojených věcech 80/85 a 159/85 nebo stanovisko generálního advokáta N. Wahla ve spojených věcech C-58/13 a C-59/13). Výklad krajského soudu směřuje k závěru, že směrnice 90/435/EHS má zajistit lepší daňový režim pouze pro společnosti z jiného členského státu EU. S žalobní argumentací týkající se cílů směrnice se krajský soud nijak nevypořádal.
III. Vyjádření žalovaného
[21] Žalovaný se ve vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnil s posouzením skutkového stavu a právních otázek krajským soudem. Nesouhlasil s namítanou povinností správce daně aplikovat § 145 odst. 2 daňového řádu, kterou stěžovatelka vyvodila ze skutečnosti, že Policie ČR předala správci daně před zahájením daňové kontroly kopie nezaúčtovaných faktur vystavených stěžovatelkou. Správce daně naplánoval daňovou kontrolu ještě předtím, než mu Policie ČR poskytla faktury. Zahájení kontroly pak odložil pouze na žádost stěžovatelky. Daňová kontrola navíc nebyla zaměřena pouze na nezaúčtované faktury, ale na daňové povinnosti, tvrzení daňového subjektu a jiné okolnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně z příjmů za předmětná zdaňovací období. Bylo na správním uvážení správce daně, aby zhodnotil, zda mu vznikl důvodný předpoklad, že daň bude doměřena, a zda se k tomuto předpokladu neváží pochybnosti, které by bylo nutno ověřit v rámci daňové kontroly.
[22] Při posuzování naplnění podmínek pro postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu je nutné brát v úvahu také jednotlivé zásady správy daní, které působí jako korektiv jednotlivých ustanovení daňového řádu. V posuzovaném případě se správce daně musel vypořádat zejména se zásadou ekonomie řízení a rychlosti. Vzhledem k tomu, že správce daně neměl v úmyslu zaměřit daňovou kontrolu pouze na zmíněné nezaúčtované faktury, ale na celé předmětné zdaňovací období daně z příjmů právnických osob, byl by postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu s až následným zahájením daňové kontroly značně neekonomický a současně nepřiměřeně zdlouhavý. Podle žalovaného správce daně posoudil vzniklou situaci správně, pokud nevyzval stěžovatelku ve smyslu § 145 odst. 2 daňového řádu k podání dodatečného daňového tvrzení. Správci daně by nemělo být kladeno k tíži, že vyhověl žádosti stěžovatelky o odložení zahájení daňové kontroly.
[23] Dále žalovaný nesouhlasil s tvrzením stěžovatelky, že na převod obchodního podílu mezi mateřskou a dceřinou společností měla být použita směrnice 90/435/EHS. Stěžovatelka se nemohla dovolávat jejího přímého účinku, protože uvedená směrnice na daný právní vztah nedopadá.
IV. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
IV.1 Postoupení věci rozšířenému senátu
[24] Nejvyšší správní soud se při předběžném posouzení kasační stížnosti zabýval mimo jiné otázkami, zda lze v řízení o žalobě proti rozhodnutí o dodatečném platebním výměru namítat nezákonnost daňové kontroly, která předcházela jeho vydání, a zda je povinností správce daně vyzvat před zahájením daňové kontroly k podání dodatečného daňového přiznání, resp. tvrzení. S ohledem na skutečnost, že k uvedeným otázkám existovala rozporná judikatura Nejvyššího správního soudu, první senát je předložil k posouzení rozšířenému senátu podle § 17 s. ř. s. usnesením ze dne 10. 6. 2015, č. j. 1 Afs 183/2014 – 37.
[25] Rozšířený senát rozhodl v dané věci usnesením ze dne 16. 11. 2016, č. j. 1 Afs 183/2014 - 55, a vrátil věc k projednání a rozhodnutí prvnímu senátu. Na položené otázky odpověděl tak, že „I. V žalobě proti rozhodnutí o stanovení daně lze namítat nezákonnost daňové kontroly, která předcházela jeho vydání, i pokud žalobce nenapadl její nezákonnost zásahovou žalobu dle § 82 a násl. s. ř. s. II. Dozví-li se správce daně jinak než na základě daňové kontroly (zejména z poznatků při správě jiných daní, z informací od jiných orgánů či soukromých subjektů nebo z vlastní vyhledávací činnosti) o skutečnostech či důkazech nasvědčujících tomu, že by daňovému subjektu měla být určitá daň doměřena, je zásadně povinen daňový subjekt o tom zpravit a vyzvat jej podle § 145 odst. 2 věty první daňového řádu k podání dodatečného daňového tvrzení.“
IV.2 Posouzení kasační stížnosti
[26] Kasační stížnost je přípustná. Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[27] Kasační stížnost není důvodná.
IV.2.a Zahájení daňové kontroly
[28] Úvodem Nejvyšší správní soud podotýká, že žalobní námitky zpochybňující zákonnost zahájení daňové kontroly byly v řízení před krajským soudem přípustné (v podrobnostech viz usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 183/2014 – 55, odst. 38 až 53). Nic proto nebrání věcnému přezkumu nesouhlasu stěžovatelky s jejich vypořádáním provedeným krajským soudem.
[29] První okruh námitek vznesených stěžovatelkou se týkal podmínek, při jejichž splnění je správce daně povinen postupovat před zahájením daňové kontroly podle § 145 odst. 2 daňového řádu a nejprve vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení. I k této otázce se vyjádřil rozšířený senát v usnesení č. j. 1 Afs 183/2014 – 55.
[30] Podle rozšířeného senátu má správce daně zásadně nejprve vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení, pokud se jinak než na základě daňové kontroly dozví o skutečnostech či důkazech nasvědčujících tomu, že by daňovému subjektu měla být určitá daň doměřena. Zároveň rozšířený senát připustil z uvedeného pravidla výjimku pro případy, kdy by samotné zpravení daňového subjektu o tom, jaké informace má správce daně k dispozici, mohlo vést ke zmaření cíle správy daní, tedy správného stanovení daně. O takové případy se bude jednat zejména tehdy, bude-li mít správce daně poznatky ukazující na předchozí podvodné jednání daňového subjektu související se zjištěnými informacemi či na to, že daňový subjekt by se snažil následným jednáním (typicky úpravami svých povinných evidencí nebo jinými kroky nepřípustně zakrývajícími skutečný stav věci) zmařit správné stanovení daně. Za těchto okolností lze od výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení upustit a bez dalšího u daňového subjektu zahájit daňovou kontrolu. Zároveň rozšířený senát dodal, že povinnost postupovat nejprve podle § 145 odst. 2 daňového řádu se neuplatní také tehdy, zahajuje-li správce daně daňovou kontrolu bez konkrétních důvodů vztažených ke kontrolovanému daňovému subjektu.
[31] S ohledem na uvedené závěry rozšířeného senátu je třeba rozdělit posouzení napadených rozhodnutí na dvě části. Ze správního spisu totiž vyplývá, že před zahájením daňové kontroly měl správce daně určité poznatky, z nichž se dalo usuzovat na nesrovnalosti v daňových přiznáních stěžovatelky, pouze ve vztahu k jednomu z posuzovaných zdaňovacích období.
[32] Z žádosti o předběžné vyčíslení škody zaslané Policií ČR dne 23. 8. 2010 se správce daně dozvěděl, že Policie ČR měla k dispozici 15 faktur, které nebyly stěžovatelkou zaúčtovány. Tyto faktury se v 11 případech vztahovaly k roku 2006 (lhůta pro stanovení daně za toto období však již marně uplynula dne 31. 12. 2009), dvě faktury se vztahovaly k roku 2007 a dvě k prvnímu pololetí roku 2008 (na posledně uvedených fakturách nebyla uvedena data vystavení ani splatnosti, v textu pro označení dodávky ovšem byla uvedena data 1. 4. a 8. 5. 2008), tyto faktury se vztahovaly ke zdaňovacímu období 1. 1. 2007 až 31. 7. 2008 (za takto vymezené zdaňovací období stěžovatelka podala daňové přiznání dne 22. 1. 2009). K následným zdaňovacím obdobím, které jsou předmětem přezkumu v nyní posuzované věci, se žádné informace sdělené Policií ČR správci daně před zahájením daňové kontroly nevztahovaly. Těmito obdobími se proto soud bude zabývat samostatně, viz odst. [44] a násl.
[33] Nejprve tedy soud hodnotil postup správce daně ve vztahu ke zdaňovacímu období od 1. 1. 2007 do 31. 7. 2008. Podle žádosti Policie ČR ze dne 23. 8. 2010 došlo nezaúčtováním faktur vztahujících se k tomuto období ke zkrácení daně z příjmů právnických osob ve výši 720.000 Kč v roce 2007 a 465.549 Kč v roce 2008 a zkrácení DPH ve výši 150.000 Kč v roce 2007 a 199.525,50 Kč v roce 2008. K žádosti byl připojen seznam čísel faktur, nikoliv kopie faktur samotných. Na podzim roku 2010 správce daně oznámil stěžovatelce (resp. jejímu likvidátorovi) úmysl zahájit daňovou kontrolu. Ve spisu není založen záznam o samotném oznámení, ale soud považuje za nepochybné, že tento úmysl byl likvidátorovi oznámen s ohledem na jeho žádost ze dne 30. 11. 2010, ve které požádal o změnu data daňové kontroly naplánované na 6. 12. 2010 na termín po 15. 1. 2011 (podle předkládací zprávy správce daně k odvolání byl původní termín likvidátorovi oznámen telefonicky). Této žádosti správce daně vyhověl. V mezidobí, dne 17. 12. 2010, správce daně obdržel „poučení poškozeného v trestním řízení“, ze kterého nad rámec žádosti ze dne 23. 8. 2010 vyplývá, že trestní řízení bylo vedeno s místopředsedou představenstva stěžovatelky M. N., kterému bylo kladeno za vinu spáchání zločinu podle § 240 odst. 1 a 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby). Bližší informace k prošetřované trestní věci poučení neobsahovalo. Dne 3. 1. 2011 správce daně obdržel kopie sporných faktur.
[34] Daňovou kontrolu daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 7. 2008 správce daně zahájil dne 2. 2. 2011. Z protokolu o zahájení kontroly vyplývá, že byla zahájena „v plném rozsahu“, nikoliv pouze k prověření podezření týkajícího se nezaúčtovaných faktur.
[35] Za popsané situace, kdy správce daně měl určité indicie, že daňové tvrzení stěžovatelky bylo neúplné nebo nesprávné, je nejprve třeba posoudit, zda na základě těchto indicií bylo možné „důvodně předpokládat“, že bude daň doměřena. Tato podmínka plyne již ze samotného znění § 145 odst. 2 daňového řádu: „Pokud lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, může správce daně vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení a stanovit náhradní lhůtu.“ Důvodný předpoklad doměření daně stanoví jako podmínku pro výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení také § 143 odst. 3 věta druhá daňového řádu: „Zjistí-li správce daně nové skutečnosti nebo důkazy mimo daňovou kontrolu, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, postupuje podle § 145 odst. 2.“ Uvedená podmínka vyplývá také z důsledků, které tato výzva přináší. Podle § 148 odst. 2 písm. a) daňového řádu je oznámení výzvy k podání dodatečného daňového přiznání (bylo-li učiněno v posledních 12 měsících před uplynutím dosavadní lhůty pro stanovení daně a vedlo-li následně k doměření daně) úkonem prodlužujícím běh lhůty pro stanovení daně o jeden rok (blíže viz rozsudek ze dne 25. 5. 2016, č. j. 2 Afs 22/2016 – 43, č. 3417/2016 Sb. NSS). Správce daně proto nemůže výzvu vydávat libovolně bez jakéhokoliv důvodu, aby pouze formálně prodloužil lhůtu, v níž je oprávněn prověřovat daňovou povinnost. Pro prodloužení lhůty pro stanovení daně musí mít správce daně věcné, nikoliv jen formální důvody. Ve výzvě proto musí objasnit důvody, na základě nichž mu vzniklo důvodné podezření, že dojde k doměření daně (požadavek na řádné odůvodnění vyplývá také z § 102 odst. 2 daňového řádu, neboť výzva podle § 145 odst. 2 citovaného zákona je rozhodnutím, k požadavkům na náležitosti výzvy viz např. rozsudek ze dne 20. 5. 2015, č. j. 4 Afs 54/2015 - 21). Jen v takovém případě může daňový subjekt na výzvu náležitě reagovat a případné podezření správce daně buď potvrdit, nebo vyvrátit.
[36] Opačný výklad (tj. pokud by jakákoliv, třebas jen dílčí indicie, měla aktivovat postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu) by neodpovídal smyslu usnesení rozšířeného senátu, který své závěry formuloval s cílem šetřit práva daňového subjektu. Při posouzení, zda správce daně porušil povinnost před zahájením daňové kontroly zásadně vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení, je proto třeba zohlednit, že úvaha správce daně, zda výzvu vydá, byla limitována výše uvedenými požadavky na existenci důvodného podezření. Rozsah vědomostí, které správce daně musí mít, aby mohl přistoupit k výzvě, rozšířený senát neupřesnil. Rozsah nezbytných poznatků tak bude teprve postupně vymezován judikaturou s ohledem na konkrétní skutkové okolnosti.
[37] Podle žalovaného měl správce daně k dispozici pouze dílčí poznatky, které mu neumožňovaly řádně zformulovat výzvu k podání dodatečného daňového tvrzení. S tímto hodnocením se Nejvyšší správní soud plně neztotožňuje, vzniklou situaci však považuje za hraniční případ. Správce daně měl určité poznatky (viz výše odst.[33]) o tom, že stěžovatelka nezaúčtovala 4 faktury vztahující se ke zdaňovacímu období 1. 1. 2007 až 31. 7. 2008. Dalo by se tedy uvažovat o tom, že mu na základě tohoto poznatku vznikla povinnost stěžovatelku vyzvat k podání dodatečného daňového tvrzení ve vztahu k uvedeným čtyřem fakturám. Při posouzení zákonnosti postupu povinnosti správce daně ovšem nelze odhlédnout od dalších skutkových okolností.
[38] Přinejmenším od léta 2010 si stěžovatelka musela být vědoma na základě trestního stíhání místopředsedy jejího představenstva, že existence faktur, které nezaúčtovala, vyšla najevo před orgány veřejné moci. V takovém případě se nemohla dovolávat toho, že nevěděla, že svou daňovou povinnost uvedla v původním daňovém přiznání nesprávně. Podle § 141 odst. 1 daňového řádu ji přitom stíhala povinnost své předchozí pochybení napravit: „Zjistí-li daňový subjekt, že daň má být vyšší než poslední známá daň, je povinen podat do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém to zjistil, dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování a ve stejné lhůtě rozdílnou částku uhradit. Tato povinnost trvá, pokud běží lhůta pro stanovení daně.“
[39] Rozšířený senát formuloval své závěry s cílem, aby daňovému subjektu byla poskytnuta možnost nápravy vlastním právním jednáním (dodatečným daňovým tvrzením) i tehdy, zjistí-li skutečnosti nasvědčující zvýšení daňové povinnosti samotný správce daně. V nyní posuzované věci se ovšem správce daně dozvěděl pouze ty informace o existenci nezaúčtovaných faktur, o kterých stěžovatelka nepochybně věděla, neboť je vystavil místopředseda představenstva M. N., a zároveň z trestního řízení vedeného proti němu stěžovatelka musela vědět, že existence nezaúčtovaných faktur je orgánům veřejné moci známa. Přesto sama neučinila žádné kroky k tomu, aby dala původní daňové přiznání do souladu se skutečností. Na tento liknavý postup stěžovatelky poukázalo i finanční ředitelství, které v napadeném rozhodnutí podotklo, že stěžovatelka nesplnila svou zákonnou povinnost podat dodatečné daňové přiznání o své vůli, přestože k tomu měla (na rozdíl od správce daně) dostatek informací.
[40] Stěžovatelka nesplnila tuto povinnost ani poté, co byla správcem daně vyrozuměna o tom, že se chystá zahájit daňovou kontrolu. Správce daně vyhověl žádosti likvidátora o posunutí zahájení daňové kontroly původně naplánované na 6. 12. 2010 a zahájil daňovou kontrolu ke zdaňovacímu období 1. 1. 2007 až 31. 7. 2008 až dne 2. 2. 2011. Stěžovatelce se tak o téměř dva měsíce prodloužila doba, v níž mohla napravit své předchozí pochybení týkající se nezaúčtovaných faktur. Byť nebyla správcem daně formálně vyzvána, s ohledem na výše popsané okolnosti si musela být vědoma existence důvodného předpokladu, že daň bude doměřena v případě, že správce daně zahájí plánovanou daňovou kontrolu.
[41] Kromě výše uvedeného je třeba v posuzované věci zohlednit, že rozšířený senát nevymezil povinnost postupovat před zahájením daňové kontroly podle § 145 odst. 2 daňového řádu bezvýjimečně. Jednou z přípustných výjimek je situace, kdy má správce daně poznatky ukazující na předchozí podvodné jednání daňového subjektu související se zjištěnými informacemi. Tak tomu bylo i v posuzované věci. Správce daně se rozhodl na základě dílčích poznatků o podvodném jednání stěžovatelky prověřit plnění jejích daňových povinností v plném rozsahu prostřednictvím daňové kontroly. S ohledem na skutečnost, že faktury zajištěné Policií ČR se týkaly poměrně rozsáhlého časového úseku (let 2006 až 2008, byť některé již nemohly být zohledněny z důvodu uplynutí prekluzivní lhůty pro stanovení daně) a že místopředseda představenstva stěžovatelky byl trestně stíhán pro trestný čin krácení daně, mohlo správci daně oprávněně vzniknout podezření, že stěžovatelka porušila své daňové povinností ve větším rozsahu.
[42] Ze správního spisu vyplývá, že zahájení daňové kontroly v plném rozsahu nebylo pouze formální – tj. s cílem, aby se správce daně vyhnul povinnosti postupovat podle § 145 odst. 2 daňového řádu. Správce daně skutečně prověřoval daňovou povinnost stěžovatelky komplexně, bez omezení na dosud zjištěné dílčí poznatky o čtyřech nezaúčtovaných fakturách. Ve výsledku pak zjistil, že ve zdaňovacím období od 1. 1. 2007 do 31. 7. 2008 stěžovatelka neoprávněně snížila základ daně o 100.176.827 Kč, přičemž snížení základu daně z důvodu nezaúčtovaných faktur představovalo pouze 5.216.952 Kč z uvedené celkové částky. Ve zbývající části byla daň doměřena zejména z důvodu, že stěžovatelka neprokázala, že částka zaúčtovaná jako „kapitálové dovybavení“ byla nákladem vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů (tím došlo ke snížení základu daně o 78.910.429 Kč), a neoprávněně uplatnila osvobození od daně podle § 19 odst. 1 písm. ze) bodu 2 zákona o daních z příjmů ve znění účinném od 1. 1. 2008 na příjem z převodu obchodního podílu zaúčtovaný dne 18. 12. 2007 (tím došlo ke snížení základu daně o 15.996.000 Kč, k této otázce viz též dále odst. [48] a násl.).
[43] Ze všech výše uvedených důvodu Nejvyšší správní soud nepovažuje zahájení daňové kontroly za období od 1. 1. 2007 do 31. 7. 2008 za nezákonné.
[44] Dále zbývá posoudit postup správce daně při zahájení daňové kontroly dne 24. 1. 2011 vztahující se ke zdaňovacím obdobím od 1. 8. 2008 do 31. 12. 2008, od 1. 1. 2009 do 30. 4. 2009 a od 1. 5. 2009 do 31. 12. 2009. Správce daně neměl před zahájením daňové kontroly žádné předchozí poznatky, které by se vztahovaly k plnění daňových povinností stěžovatelky v těchto obdobích. Stěžovatelka existenci takových poznatků k předmětným zdaňovacím obdobím netvrdila a ve spisu nejsou před zahájením kontroly založeny žádné listiny, které by naznačovaly, že daňová přiznání neodpovídala skutečnosti.
[45] Také provedená kontrola potvrdila, ze skutečnosti pro doměření daně nijak nesouvisely s nezaúčtovanými fakturami, o nichž se správce daně dozvěděl od Policie ČR. Ve zdaňovacím období od 1. 8. 2008 do 31. 12. 2008 stěžovatelka neoprávněně snížila základ daně o částku 103.540.316 Kč tím, že zahrnula do nákladů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů částku zaúčtovanou jako „kapitálové dovybavení“ a částku připadající na technické zhodnocení bytového domu. Také ve zdaňovacím období od 1. 1. 2009 do 30. 4. 2009 stěžovatelka neoprávněně snížila základ daně o částku 494.937 Kč tím, že zahrnula do nákladů vynaložených na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů technické zhodnocení bytového domu. Z téhož důvodu neoprávněně snížila základ daně i ve zdaňovacím období od 1. 5. 2009 do 31. 12. 2009 o částku 2.203.744 Kč.
[46] Správce daně tedy nedisponoval žádnými poznatky, které by mu umožňovaly stěžovatelku řádně vyzvat podle § 145 odst. 2 daňového řádu. V jeho postupu a zahájení daňové kontroly dne 24. 1. 2011 proto soud neshledal žádné pochybení.
[47] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že postup správce daně při zahájení daňové kontroly ve vztahu ke všem posuzovaným zdaňovacím obdobím nebyl nezákonný. Byť rozšířený senát vymezil podmínky, za nichž je správce daně oprávněn zahájit daňovou kontrolu bez předchozí výzvy podle § 145 odst. 2 daňového řádu úžeji než krajský soud, napadený rozsudek není z tohoto důvodu nezákonný. Krajský soud ve výsledku posoudil zákonnost postupu správce daně správně, Nejvyšší správní soud proto pouze korigoval jeho odůvodnění (srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 76/2007 – 48, č. 1865/2009 Sb. NSS).
IV.2.b Příjem z převodu obchodního podílu
[48] V druhém okruhu námitek stěžovatelka tvrdila, že krajský soud nesprávně posoudil možnost uplatnění osvobození od daně ve vztahu k příjmu stěžovatelky z převodu obchodního podílu na základě smlouvy ze dne 18. 12. 2007. Podle stěžovatelky byl daný příjem osvobozen od daně na základě přímého účinku směrnice 90/435/EHS, nebo přinejmenším v důsledku zákazu obrácené diskriminace, která by vznikla vyloučením osvobození příjmu z převodu obchodního podílu mezi tuzemskými společnostmi. Těmto námitkám Nejvyšší správní soud nepřisvědčil.
[49] Krajský soud správně uzavřel, že směrnice 90/435/EHS nedopadá na převod obchodního podílu mezi mateřskou a dceřinou společností, ale umožňuje pouze osvobození příjmů z rozdělovaného zisku (tj. kladného výsledku hospodaření dceřiné společnosti), ať již formou dividendy nebo jiným způsobem.
[50] Cílem směrnice 90/435/EHS je osvobodit dividendy a jiné formy rozdělování zisku vyplácené dceřinými společnostmi jejich mateřským společnostem od srážkových daní a zamezit dvojímu zdanění takových příjmů jak na úrovni mateřské společnosti, tak na úrovni jejich dceřiných společností. Za tímto účelem směrnice stanoví mechanismus, podle kterého, obdrží-li některá mateřská společnost z důvodu svého podílu na dceřiné společnosti rozdělené zisky, členský stát mateřské společnosti upustí od zdanění těchto zisků nebo zdaní tyto zisky, přičemž umožní mateřské společnosti odečíst od daně příslušnou část daně, která se vztahuje k těmto ziskům, splatnou dceřinou společností z těchto zisků. Dále směrnice z důvodu zajištění daňové neutrality osvobozuje zisky, které dceřiná společnost rozděluje své mateřské společnosti, od srážkové daně. Z žádného ustanovení směrnice ani z jejího odůvodnění nevyplývá, že by upravovala, jakým způsobem mají být zdaněny nebo osvobozeny příjmy z převodu obchodního podílu, který vlastní mateřská společnost v dceřiné společnosti.
[51] Směrnice konzistentně vymezuje svůj předmět pojmem „rozdělování zisku“ (jemuž v jiných jazykových verzích odpovídají pojmy „distributions of profits“, „distributions de bénéfices“, „Gewinnausschüttungen“, „rozdeľovanie zisku“ apod.). Podle čl. 1 „Každý členský stát použije tuto směrnici [a] na rozdělování zisku obdrženého společnostmi tohoto státu, který pochází od jejich dceřiných společností ostatních členských států, [b] na rozdělování zisku vytvořeného společnostmi tohoto státu společnostem ostatních členských států, jichž jsou dceřinými společnostmi […]“ (další případy použití směrnice 90/435/EHS doplněné na základě pozměňující směrnice 2003/123/ES se týkají stálých provozoven a nejsou pro posuzovanou věc relevantní). Obdobně čl. 4 odst. 1, jehož přímého účinku se stěžovatelka dovolává, se vztahuje pouze na situace, kdy mateřská společnost nebo její stálá provozovna obdrží „z důvodu svého podílu na dceřiné společnosti zisky rozdělené jinak než při likvidaci dceřiné společnosti“. O „rozdělovaném zisku“ hovoří také čl. 5 směrnice: „Zisk rozdělovaný dceřinou společností její mateřské společnosti je osvobozen od srážkové daně.“
[52] Z použité terminologie ani obsahu daných ustanovení neplyne, že by se osvobození od daně předvídané směrnicí 90/435/EHS mělo vztahovat na příjem mateřské společnosti z převodu jejího obchodního podílu v dceřiné společnosti. Takový typ příjmů není v obvyklém významu pojmu „rozdělování zisku“ zahrnut.
[53] Zcela jednoznačně pak typ příjmu, na který se vztahuje směrnice 90/435/EHS, vymezuje její čl. 6: „Stát mateřské společnosti nesmí vybírat srážkovou daň ze zisků, které tato společnost obdrží od své dceřiné společnosti.“ Z uvedeného článku je nepochybné, že se jedná pouze o příjmy mateřské společnosti pocházející od dceřiné společnosti (rozdělení zisku, kterého dceřiná společnost dosáhla, tj. kladný výsledek jejího hospodaření), nikoliv příjmy mateřské společnosti, které získala od třetího subjektu na základě převodu svého obchodního podílu (nebo jeho části) v dceřiné společnosti.
[54] Zákon o daních z příjmů v § 19 odst. 1 písm. ze) ve znění účinném do 31. 12. 2007 (převod obchodního podílu se uskutečnil dne 18. 12. 2007) v souladu se směrnicí 90/435/EHS osvobozoval od daně „příjmy z dividend a jiných podílů na zisku, vyplácené dceřinou společností, která je poplatníkem uvedeným v § 17 odst. 3, mateřské společnosti“. S ohledem na skutečnost, že směrnice 90/435/EHS byla transponována do zákona o daních z příjmů správně a úplně, nemůže být aktivován její čl. 4 odst. 1 použitím přímého účinku. Přímý účinek směrnice nastupuje pouze tehdy, pokud stát neprovedl implementaci směrnice vůbec nebo ji neprovedl řádně (blíže viz např. rozsudky Soudního dvora ze dne 4. 12. 1974, Van Duyn, 41/74; ze dne 5. 4. 1979, Ratti, 148/78; ze dne 9. 11. 1995, Francovich, C-479/93; ze dne 19. 1. 1982, Becker, 8/81; ze dne 22. 6. 1989, Fratelli Costanzo, 103/88; či ze dne 1. 6. 1999, Kortas, C-319/97). Příjem z převodu obchodního podílu nespadá do rozsahu směrnice 90/435/EHS, jeho neosvobozením proto nemohlo dojít k nesprávné nebo neúplné transpozici. Nadto, směrnice se vztahuje pouze na přeshraniční transakce (srov. zejm. čl. 1), zatímco nyní posuzovaný převod obchodního podílu se uskutečnil výhradně mezi tuzemskými subjekty.
[55] Novela zákona o daních z příjmů provedená zákonem č. 261/2007 Sb. doplnila s účinností od 1. 1. 2008 § 19 odst. 1 písm. ze) tak, že osvobození od daně nově vztáhla i na příjmy z převodu podílu mateřské společnosti v dceřiné společnosti. Toto doplnění bylo rozhodnutím vnitrostátního zákonodárce, nikoliv důsledkem transpozice unijního práva. Směrnice 90/435/EHS v žádném ze svých znění tento typ příjmu do svého věcného rozsahu nezahrnula (srov. také obdobný věcný rozsah v současné době účinné směrnice 2011/96/EU o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států).
[56] Stěžovatelka se nemohla dovolávat ani zákazu obrácené diskriminace, která měla podle stěžovatelky vzniknout v případě, že by se směrnice nepoužila pro osvobození příjmu z převodu obchodního podílu mezi tuzemskými společnostmi. „Obrácená diskriminace“ je jev, který vzniká v určitých oblastech práva jako důsledek rozdělení pravomocí mezi členské státy a Unii. V důsledku zásad volného pohybu unijní právo v určitých případech zvýhodňuje určitou skupinu osob, zboží, služeb či kapitálu, které pochází z jiného členského státu, toto zvýhodnění však nedopadá na tzv. „čistě vnitrostátní situace“, k jejichž regulaci jsou příslušné samotné členské státy. Z tohoto důvodu se tomuto typu diskriminace říká obrácená - znevýhodněna je totiž neočekávaná skupina (vlastní občané nebo tuzemské zboží, služby či kapitál) oproti té skupině, vůči níž by se dalo znevýhodnění spíše předpokládat (občané, zboží, služby nebo kapitál pocházející z jiného členského státu). Důvodem pro odlišné zacházení je skutečnost, že na postavení jedné skupiny dopadá právo Unie, kdežto na postavení druhé skupiny nikoli. Jinými slovy, k aktivaci zvýhodnění plynoucích z volného pohybu, která jsou zakotvena jak v samotném primárním právu, tak v četných instrumentech práva sekundárního, je zapotřebí tzv. „přeshraničního prvku“.
[57] Popsaná situace ovšem v posuzované věci nemohla vůbec nastat. Jak již soud výše uzavřel, zdanění příjmů z převodu obchodního podílu v dceřiné společnosti spadá zcela mimo věcný rozsah směrnice 90/435/EHS, otázka, zda v důsledku nemožnosti použít danou směrnici na čistě vnitrostátní situace vzniká obrácená diskriminace, je proto zcela irelevantní. Z tohoto důvodu by bylo zcela nadbytečné zabývat se stanovisky generálních advokátů, jichž se dovolává stěžovatelka na podporu svého tvrzení, že došlo k nepřípustné „obrácené diskriminaci“. Zdanění příjmu stěžovatelky z prodeje obchodního podílu v její české dceřiné společnosti českým subjektům nebylo znevýhodněno oproti obdobné situaci, která by proběhla mezi tuzemskou osobou a osobou se sídlem či bydlištěm v jiném členském státě. Ani posledně uvedená situace by nebyla osvobozena od daně podle směrnice 90/435/EHS.
[58] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že krajský soud správně vymezil okruh vztahů, na něž se vztahuje směrnice 90/435/EHS, a nepochybil, když z daného okruhu vyloučil převod obchodního podílu uskutečněný stěžovatelkou.
[59] S ohledem na správný závěr krajského soudu, že směrnici 90/435/EHS není možné uplatnit pro převod obchodního podílu mezi mateřskou a dceřinou společností, navíc ji nelze uplatnit na právní vztahy mezi subjekty, které sídlí v tuzemsku, nebylo již nezbytné, aby vypořádával všechny dílčí žalobní námitky stěžovatelky, které byly pro posuzovanou věc nerozhodné. Závěr krajského soudu o nemožnosti uplatnit v posuzované věci osvobození od daně byl založen na dostatečných a věcně správných argumentech. V této souvislosti lze připomenout usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2012, sp. zn. I. ÚS 1412/11, podle něhož není porušením práva na spravedlivý proces, pokud obecné soudy „nebudují vlastní závěry na podrobné oponentuře (a vyvracení) jednotlivě vznesených námitek, pakliže proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná“ (shodně také nález Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/08, nebo rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2015, č. j. 8 Afs 37/2015 – 59, nebo ze dne 17. 1. 2013, č. j. 8 Afs 17/2012 – 375).
[60] Krajský soud ani finanční ředitelství nebyly povinny použít zásadu in dubio pro libertate, jíž se stěžovatelka dovolávala, neboť jim nevznikly pochybnosti o výkladu pojmů rozhodných pro posuzovanou věc. Tato zásada se uplatní tehdy, pokud je právní norma natolik nejednoznačná, že za použití různých výkladových metod lze dospět k různým výsledkům. V nyní posuzované věci však neexistovaly dva rovnocenné konkurující si výklady, u nichž by bylo třeba posoudit, zda je jeden z těchto výkladů ve prospěch daňových subjektů.
V. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[61] Nejvyšší správní soud shledal kasační stížnost nedůvodnou, proto ji zamítl (§ 110 odst. 1 s. ř. s.).
[62] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec jeho běžné úřední činnosti nevznikly.
P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. prosince 2016
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu
Usnesení ze dne 16. 11. 2016
Plný text
k § 82 a násl. soudního řádu správního
(Podle usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 16. 11. 2016, čj. 1 Afs 183/2014-55)
Věc: Akciová společnost ALGON PLUS proti Odvolacímu finančnímu ředitelství o zákonnost daňové kontroly, o kasační stížnosti žalobkyně.Jádrem sporu v řízení před rozšířeným senátem byly dvě právní otázky. Tou první bylo, zda v případě, že daňový subjekt má za to, že daňová kontrola (její zahájení, průběh, dílčí úkony či samotný fakt, že se vůbec konala) byla nezákonná a na základě zjištění z této daňové kontroly mu byla doměřena daň, může tvrzenou nezákonnost kontroly uplatňovat jako důvod nezákonnosti rozhodnutí o doměření daně v žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s., i když proti nezákonnosti kontroly nebrojil zásahovou žalobou podle § 82 a násl. s. ř. s.
Druhou právní otázkou bylo, zda pokud se správce daně dozví o informaci, která by měla vést k doměření daně daňovému subjektu, musí mu vždy dát možnost sám přiznat vyšší daň dodatečným daňovým přiznáním předtím, než zahájí daňovou kontrolu, anebo zda může zahájit i za těchto okolností bez dalšího daňovou kontrolu bez předchozí výzvy k podání dodatečného daňového přiznání a na základě této kontroly daň doměřit.
Finanční úřad Praha – západ (správce daně) čtyřmi rozhodnutími ze dne 22. 9. 2011 žalobkyni dodatečně vyměřil na základě daňové kontroly daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 7. 2008, od 1. 8. 2008 do 31. 12. 2008, od 1. 1. 2009 do 30. 4. 2009 a od 1. 5. 2009 do 31. 12. 2009.
Žalobkyně proti těmto rozhodnutím podala odvolání, která žalovaný [zde ještě Finanční ředitelství v Praze, které bylo s účinností od 1. 1. 2013 dle § 19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, zrušeno a jeho právním nástupcem se ve smyslu § 7 písm. a) citovaného zákona ve spojení s § 69 s. ř. s. stalo Odvolací finanční ředitelství se sídlem v [adresa] ze dne 25. 6. 2012 zamítl.
Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Praze. Namítala krom jiného, že správní rozhodnutí byla vydána na základě nezákonně zahájené daňové kontroly, protože správce daně nesplnil povinnost danou § 145 odst. 2 daňového řádu a nevyzval žalobkyni k podání dodatečného daňového tvrzení. Byla tak zkrácena na právu podat na základě výzvy správce daně dodatečné daňové přiznání podle § 141 daňového řádu a vyhnout se doměření daně na základě daňové kontroly. Důsledkem nezákonně zahájené daňové kontroly je zásah do individuálních majetkových práv žalobkyně spočívající v rozdílné právní úpravě sankce v případě doměření daně na základě daňové kontroly (§ 251 odst. 1 až 3 daňového řádu) oproti doměření daně na základě dodatečného platebního výměru (§ 251 odst. 4 daňového řádu). Pokud by byla daň doměřena na základě dodatečných daňových přiznání, nemusela by žalobkyně hradit celkové penále ve výši 12 083 766 Kč.
Krajský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 28. 8. 2014, čj. 45 Af 25/2012-59. K námitce nezákonného zahájení daňové kontroly uvedl, že postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu se uplatní pouze tam, kde správce daně může důvodně předpokládat, že podáním dodatečného daňového přiznání v rozsahu nových skutečností a důkazů známých správci daně (a tedy označených ve výzvě) dojde k doměření daně podle § 144 odst. 1 daňového řádu, tedy ve výši, která se nebude odchylovat od daně dodatečně tvrzené. Ovšem v případě potřeby širšího prověření správnosti původně přiznané daně v rámci daňové kontroly by předchozí výzva dle § 145 odst. 2 daňového řádu s pouze dílčím dopadem byla neúčelná a nehospodárná.
Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost, ve které namítala mimo jiné nesprávné posouzení povinnosti aplikovat v posuzovaném případě § 145 odst. 2 daňového řádu. Přestože § 145 odst. 2 daňového řádu obsahuje slovo „může“, neznamená to, že by byl správce daně jako správní orgán nadán tak širokým správním uvážením, jak uvádí krajský soud.
Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s posouzením skutkového stavu a právních otázek krajským soudem. Nesouhlasí s namítanou povinností správce daně aplikovat § 145 odst. 2 daňového řádu, kterou stěžovatelka vyvozuje ze skutečnosti, že správci daně byly před zahájením daňové kontroly předány Policií ČR kopie nezaúčtovaných faktur vystavených stěžovatelkou. Daňová kontrola byla správcem daně naplánována ještě předtím, než byly správci daně Policií ČR poskytnuty faktury. Pouze na žádost stěžovatelky bylo její zahájení odloženo ze dne 6. 12. 2010 na dobu po 15. 1. 2011. Daňová kontrola navíc nebyla zaměřena pouze na nezaúčtované faktury, ale na daňové povinnosti, tvrzení daňového subjektu a jiné okolnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně z příjmů za uvedená zdaňovací období. Bylo na správním uvážení správce daně, aby zhodnotil, zda mu vznikl důvodný předpoklad, že bude daň doměřena, a zda se k tomuto předpokladu neváží pochybnosti, jež by bylo nutno ověřit v rámci daňové kontroly. Při posuzování naplnění podmínek pro použití § 145 odst. 2 daňového řádu je nutné brát v úvahu také jednotlivé zásady správy daní, které působí jako korektiv jednotlivých ustanovení daňového řádu. V posuzovaném případě se správce daně musel vypořádat zejména se zásadou ekonomie řízení a rychlosti. Vzhledem k tomu, že správce daně neměl v úmyslu zaměřit daňovou kontrolu pouze na výše zmíněné nezaúčtované faktury, ale obecně na celé příslušné zdaňovací období daně z příjmů právnických osob, byl by postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu a až následné zahájení daňové kontroly značně neekonomický a současně neadekvátně zdlouhavý, čili zcela v rozporu s výše uvedenými zásadami. Žalovaný je proto toho názoru, že správce daně posoudil vzniklou situaci správně, jestliže nevyzval stěžovatele ve smyslu § 145 odst. 2 daňového řádu k podání dodatečného daňového tvrzení.
První senát dospěl k závěru, že jsou v souladu s § 17 odst. 1 s. ř. s. dány dva důvody pro předložení věci rozšířenému senátu.
Prvním je rozporná judikatura Nejvyššího správního soudu v otázce přípustnosti námitek proti zahájení a průběhu daňové kontroly v žalobě proti rozhodnutí (dodatečnému vyměření daně), jemuž tato kontrola předcházela.
Druhým je rozporná judikatura v otázce, zda má správce daně před zahájením daňové kontroly povinnost vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení, případně vyloučit způsobilost případného dodatečného daňového tvrzení pro doměření daně podle § 145 odst. 2 daňového řádu.
V posuzované věci stěžovatelka v žalobě namítala nezákonnost zahájení daňové kontroly. Krajský soud se touto námitkou zabýval a jako nedůvodnou ji zamítl. Totožnou námitku poté vznesla stěžovatelka i v kasační stížnosti. Při předběžném posouzení věci první senát nalezl rozdílnou judikaturu Nejvyššího správního soudu v otázce možnosti přezkumu daňové kontroly až při přezkumu následně vydaných správních rozhodnutí.
V rozhodnutích Nejvyššího správního soudu již byl vysloven jak právní názor, podle něhož v řízení o žalobě proti rozhodnutí nelze posuzovat zákonnost daňové kontroly, protože tato mohla a měla být napadena žalobou proti nezákonnému zásahu, tak právní názor opačný, podle kterého lze výše uvedené namítat i v řízení o žalobě proti následně vydanému rozhodnutí.
První ze zmíněných názorů vyslovil druhý senát v rozsudku ze dne 25. 2. 2013, čj. 2 Afs 65/2012-64, v němž uvedl následující: „Považoval-li žalobce provádění daňové kontroly za nezákonné, mohl a měl proti tomu brojit žalobou proti nezákonnému zásahu podanou ve lhůtě navazující na rozhodnutí o námitkách. Vady, pro které krajský soud označil zahájení a provádění daňové kontroly za nezákonné, by mohly znamenat, že se jednalo o nezákonný zásah. Krajský soud k nezákonnosti zahájení a provádění daňové kontroly, tedy k provedení nezákonného zásahu, nemůže přihlížet až v žalobě podané proti rozhodnutí o věci samé. Výjimkou by bylo, pokud by tato nezákonnost měla vliv na vydání rozhodnutí po uplynutí lhůty – k prekluzi totiž musí soud přihlížet vždy (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07, č. 38/2009 Sb. ÚS, či sp. zn. III. ÚS 1420/07, č. 117/2008 Sb. ÚS).“ V posuzované věci bylo výše uvedené jedním z důvodů, proč Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
Týž senát vydal i rozsudek ze dne 28. 11. 2012, čj. 2 As 68/2011-75. Předmětem soudního řízení bylo posouzení zákonnosti rozhodnutí o uložení pokuty, část námitek však směřovala k tvrzené nezákonnosti kontroly označování a evidence turů, která předcházela vydání sankčního rozhodnutí. Podle Nejvyššího správního soudu tato argumentace šla nad rámec soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí o uložení pokuty, a proto nemohla být předmětem tohoto řízení. V rozsudku pak konstatoval, že „[s]těžovatel ale protokol po seznámení bez výhrad podepsal a námitky proti němu nepodal. Proto nemůže teď, v rámci řízení o přezkumu rozhodnutí o uložení sankce, brojit proti údajně nezákonnému zásahu, který měl být způsoben provedenou kontrolou a nahrazovat tak jiný procesní prostředek ochrany, který mu byl k dispozici; toto jednání by bylo možno označit za obcházení zákona. Uvedené, pochopitelně, neznamená, že by případné deficity prováděné kontroly nemohly být v rámci řízení o žalobě proti následně vydanému rozhodnutí vůbec uplatněny. Lze si jistě představit řadu případů, kdy jednotlivé úkony prováděné kontroly mohly být zatíženy, třebas i závažnými, nedostatky. Pokud není zpochybňováno samotné zahájení kontroly či způsob jejího vedení, ale jen soulad některého z jejích kroků se zákonem, není zde prostředkem soudní ochrany žaloba dle části třetí hlavy druhé dílu třetího soudního řádu správního, ale tyto námitky mohou být uplatněny v řízení o žalobě proti rozhodnutí z takové kontroly vzešlému. Stěžovatel však, jak již bylo uvedeno, nesouhlasí s provedenou kontrolou principiálně, neboť ji považuje za neodůvodněnou a svévolnou. Předmětem nyní vedeného soudního řízení ovšem není posuzovat důvody výběru hospodářství stěžovatele, ani způsob provedení kontroly. Proto námitky stěžovatele ohledně zákonnosti provedené kontroly a proti postupu ČPI při jejím provádění, nejsou pro toto řízení podstatné, a zdejší soud je tedy neshledal za nutné vypořádávat.“
V obou výše citovaných rozhodnutích druhý senát za prejudikaturu označil usnesení rozšířeného senátu ze dne 31. 8. 2005, čj. 2 Afs 144/2004-110, č. 735/2006 Sb. NSS, v němž soud vyslovil, že „zahájení daňové kontroly podle § 16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, může být podle okolností nezákonným zásahem, proti kterému je možno podat žalobu podle § 82 a násl. s. ř. s. Taková žaloba je přípustná pouze poté, kdy žalobce bezvýsledně vyčerpal právní prostředek stanovený podle zákona k jeho ochraně (§ 85 s. ř. s.). Tímto právním prostředkem jsou námitky podle § 16 odst. 4 písm. d) zákona č. 337/1992 sb., o správě daní a poplatků. Lhůta k podání žaloby (§ 84 s. ř. s.) počíná běžet od okamžiku, kdy se daňový subjekt dozvěděl o vyřízení námitek.“ Podle rozšířeného senátu musí být soudní ochrana poskytnuta nejen proti nezákonně vydaným platebním výměrům, ale rovněž proti jim předcházejícím daňovým kontrolám.
Otázku, zda lze nezákonnost daňové kontroly namítat i následně v řízení o žalobě proti rozhodnutí vydanému na základě daňové kontroly, však rozšířený senát v tomto usnesení výslovně neřešil. Prvnímu senátu nebylo zřejmé, z čeho dovodil druhý senát své jednoznačné závěry.
Oproti tomu v rozsudku ze dne 26. 10. 2009, čj. 8 Afs 46/2009-46, č. 1983/2010 Sb. NSS, Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že „[n]evyužije-li daňový subjekt možnosti bránit se podle něj nezákonně zahájené daňové kontrole cestou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, jistě to nijak nebrání jeho možnosti namítat nezákonnost takového zahájení později v rámci žaloby proti rozhodnutí“.
V řadě dalších rozhodnutí Nejvyšší správní soud sice explicitně nevyslovil tento závěr, nicméně se námitkami ve vztahu k zahájení, průběhu či ukončení daňové kontroly zabýval (např. rozsudky ze dne 5. 12. 2013, čj. 9 Afs 98/2013-31, ze dne 4. 1. 2012, čj. 1 Afs 74/2011-126, či ze dne 9. 3. 2011, čj. 2 Afs 85/2010-119).
První senát dále poukázal na to, že i podle relevantní odborné literatury, „[d]omnívá-li se daňový subjekt, že výsledkem daňové kontroly je nesprávné nebo nezákonné rozhodnutí a k nápravě nedošlo v průběhu daňové kontroly, je možné se bránit i po jejím skončení“ (viz Zatloukal, T. Daňová kontrola v širších souvislostech. 2. vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 281).
S ohledem na výše uvedené měl první senát za to, že závěry o přezkumu námitek vztahujících se k daňové kontrole v řízení o žalobě proti rozhodnutí jsou rozporné. Prvnímu senátu proto nezbylo než se obrátit na rozšířený senát, jehož názor je nutný pro posouzení, zda je namístě zabývat se kasačními námitkami stěžovatelky ve vztahu k zákonnosti zahájení daňové kontroly.
Podle předkládajícího senátu by měly být námitky vztahující se k daňové kontrole přípustné rovněž v žalobě proti dodatečnému platebnímu výměru, jakkoliv nemusí být shledány důvodnými, mimo jiné i proto, že ne každá vada v postupu správních orgánů může způsobovat nezákonnost jejich meritorního rozhodnutí.
V souvislosti s nastíněnou problematikou vyvstává celá řada otázek: Lze žalovat daňovou kontrolu v žalobě proti rozhodnutí, pokud daňová kontrola může být zásahem? Bylo by možno podat žalobu proti dodatečnému platebnímu výměru a namítat v ní nezákonnost daňové kontroly, pokud již proti ní byla podána zásahová žaloba, o níž doposud nebylo rozhodnuto?
První senát dodal, že pokud by bylo možné napadat daňovou kontrolu jak zásahovou žalobou, tak žalobou proti rozhodnutí, mohlo by vzhledem k bezprostřední návaznosti dodatečných platebních výměrů na provedenou daňovou kontrolu docházet k tomu, že by před rozhodnutím o zásahové žalobě byla podána žaloba proti rozhodnutí o daňové povinnosti. Zakládala by pak zásahová žaloba překážku litispendence či překážku věci rozhodnuté? Společnou podmínkou v případě obou překážek je totožnost věci. Ta se v případě obou žalobních typů odvíjí shodně od totožnosti účastníků, a dále v případě žaloby proti rozhodnutí od totožnosti napadeného rozhodnutí. V případě zásahové žaloby pak hraje roli totožnost účastníků a požadavek uložení shodné povinnosti (srov. Potěšil, L., Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. 1. vyd. Praha: Leges, 2014, s. 365). Vzhledem k takto vymezené totožnosti věci by podle prvního senátu dříve podaná zásahová žaloba překážku litispendence ani překážku rei iudicatae nezakládala. Paralelně by tak mohla být vedena dvě soudní řízení a následně vydána dvě soudní rozhodnutí s rozdílnými závěry ve vztahu k téže daňové kontrole.
První senát dále uvedl, že pokud by rozšířený senát otevřel obě cesty soudního přezkumu a umožnil by v posuzovaném případě zabývat se námitkami stěžovatelky ve vztahu k zákonnosti daňové kontroly i v rámci soudního přezkumu následně vydaných správních rozhodnutí, vyvstává v předkládané věci další otázka, a to zda má správce daně před zahájením daňové kontroly povinnost vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení, případně vyloučit způsobilost případného dodatečného daňového tvrzení pro doměření daně podle § 145 odst. 2 daňového řádu, podle něhož „[p]okud lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, může správce daně vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení a stanovit náhradní lhůtu. Nevyhoví-li daňový subjekt této výzvě ve stanovené lhůtě, může správce daně doměřit daň podle pomůcek. S tímto ustanovením souvisí § 143 odst. 3 téhož zákona, podle kterého platí, že ‚[k] doměření z moci úřední může dojít pouze na základě výsledku daňové kontroly. Zjistí-li správce daně nové skutečnosti nebo důkazy mimo daňovou kontrolu, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, postupuje podle § 145 odst. 2.‘“
K těmto ustanovením daňového řádu se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 6. 5. 2015, čj. 2 Afs 209/2014-23 (ve věci šlo o zásahovou žalobu proti daňové kontrole), v němž uvedl, že za jejich smysl „je třeba považovat především regulaci postupu správce daně v případě naplnění hypotézy důvodného předpokladu doměření daně. Zákonodárce tím dává najevo, že v takovém případě není určení dalšího postupu zcela na volné úvaze správce daně. Jedná se v podstatě o pokyn k umožnění realizace povinnosti tvrzení daňového subjektu, a v důsledku vlastně o průmět základních zásad správy daní, konkrétně zásad přiměřenosti a zdrženlivosti (§ 5 odst. 3 daňového řádu).“ V témž rozhodnutí pak druhý senát dospěl k striktnímu závěru, že „[p]akliže správce daně nevyzve daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení, a namísto toho zahájí daňovou kontrolu bez předchozího vyloučení způsobilosti případného dodatečného daňového tvrzení pro doměření daně, dojde tím k nerespektování zásady přiměřenosti a zásady zdrženlivosti při správě daní. Takto zahájenou daňovou kontrolu je pak nutno považovat za nezákonně zahájenou, přičemž jednotlivé úkony prováděné daňové kontroly i její celek nutně představují nezákonný zásah do práv daňového subjektu.“
Oproti tomu v rozsudku ze dne 5. 12. 2013, čj. 9 Afs 98/2013-31 (ve věci šlo o žalobu proti rozhodnutí o dodatečném vyměření daně), dospěl devátý senát k závěru, že správce daně nepostupoval nezákonně, pokud i přes existenci důvodných pochybností po provedení místního šetření nevyzval daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení podle § 145 odst. 2 daňového řádu, protože v daném případě vedle předpokladu doměření daně existovaly i pochybnosti, které bylo vhodné prověřit v rámci kontroly.
První senát měl za to, že rovněž tato rozhodnutí jsou ve vzájemném rozporu, a je proto namístě, aby rozšířený senát zodpověděl otázku, zda lze považovat za nezákonně zahájenou daňovou kontrolu bez předchozího vyloučení výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení podle § 145 odst. 2 daňového řádu.
Předkládající senát k samotné otázce vyjádřil názor, že má-li správce daně konkrétní indicie týkající se nesprávnosti daňového tvrzení, je namístě výzva k dodatečnému daňovému tvrzení. Svůj názor opřel o úvodní ustanovení daňového řádu vymezující předmět a účel právní úpravy, v nichž zákon stanoví, že základem pro správné zjištění a stanovení daně je řádné, popřípadě dodatečné daňové tvrzení podané daňovým subjektem (§ 1 odst. 3 daňového řádu). Toto ustanovení následně potvrzují a konkretizují i výše citované § 143 odst. 3 a § 145 odst. 2 daňového řádu.
Pokud má tedy správce daně indicie nasvědčující povinnosti k podání daňového tvrzení, musí nejprve vyzvat daňový subjekt, aby takový úkon sám učinil, a současně jej poučit o důsledcích nesplnění výzvy; až poté lze zahájit daňovou kontrolu. Jednotlivé kroky (výzva podle § 145 daňového řádu, daňová kontrola podle § 85 daňového řádu) by tedy měly být prováděny v logické návaznosti.
Současně si je první senát vědom, že výzva nemusí předcházet každé daňové kontrole. Oproti potvrzování zjištění, kdy správce daně při kontrole prověřuje a má podle prvního senátu povinnost k výzvě podle § 145 odst. 2 daňového řádu, stojí situace, kdy správce daně konkrétní indicie nemá a při prvním úkonu teprve začne zjišťovat daňovou povinnost nebo její rozsah (srov. § 87 odst. 1 daňového řádu), aniž by předtím musel daňový subjekt vyzývat k daňovému tvrzení.
Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu rozhodl, že v žalobě proti rozhodnutí o stanovení daně lze namítat nezákonnost daňové kontroly, která předcházela jeho vydání, i pokud žalobce nenapadl její nezákonnost zásahovou žalobu dle § 82 a násl. s. ř. s., a dále, že dozví-li se správce daně jinak než na základě daňové kontroly (zejména z poznatků při správě jiných daní, z informací od jiných orgánů či soukromých subjektů nebo z vlastní vyhledávací činnosti) o skutečnostech či důkazech nasvědčujících tomu, že by daňovému subjektu měla být určitá daň doměřena, je zásadně povinen daňový subjekt o tom zpravit a vyzvat jej podle § 145 odst. 2 věty první daňového řádu k podání dodatečného daňového tvrzení.
Z odůvodnění:
III.
Posouzení věci rozšířeným senátem
III.1 Pravomoc rozšířeného senátu
(...)
III.1.1 Pravomoc ve vztahu k otázce uplatnitelnosti námitek proti zákonnosti daňové kontroly v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
[33] Ve vztahu k první sporné právní otázce je pravomoc rozšířeného senátu zjevně dána. V rozsudcích ze dne 25. 2. 2013, čj. 2 Afs 65/2012 - 64, a ze dne 28. 11. 2012, čj. 2 As 68/2011 - 75, Nejvyšší správní soud vyjádřil právní názor, že námitky týkající se zákonnosti kontrolního postupu, jímž byly zjištěny skutečnosti rozhodné pro následné shledání či uložení povinnosti k nápravě nebo sankce (v daňovém řízení konkrétně povinnosti platit vyšší než předtím stanovenou daň), nelze uplatnit v žalobě proti rozhodnutí, jímž byla tato povinnost stanovena, nebyly-li uplatněny v žalobě na ochranu před samotným kontrolním postupem. Naopak v rozsudku ze dne 26. 10. 2009, čj. 8 Afs 46/2009-46, č. 1983/2010 Sb. NSS, týž soud uvedl, že taková podmíněnost neplatí; implicitně pak tento názor vyjádřil Nejvyšší správní soud i v dalších svých prvním senátem zmiňovaných rozhodnutích.
III.1.2 Pravomoc ve vztahu k otázce, zda je nezbytné před zahájením daňové kontroly vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání
[34] Pravomoc rozšířeného senátu je dána i ve vztahu ke druhé sporné právní otázce, jakkoli na první pohled rozpor v právních názorech vyslovených v již vydaných rozhodnutích Nejvyššího správního soudu není tak výrazný.
[35] V rozsudku ze dne 6. 5. 2015, čj. 2 Afs 209/2014-23, vyšel Nejvyšší správní soud důsledně, byť nikoli kategoricky, ze zásady zdrženlivosti a přiměřenosti zásahu do právní sféry daňového subjektu (§ 2 odst. 2 dřívějšího zákona o správě daní a poplatků, nyní § 5 odst. 3 daňového řádu). Uvedl (zvýraznění provedeno rozšířeným senátem): „Přednostně přichází v úvahu právě výzva daňovému subjektu k podání dodatečného daňového přiznání, k níž je třeba přistoupit vždy, kdy není prima facie zjevné, že na základě dodatečného daňového přiznání nebude možné dosáhnout cíle řízení, pročež by využití výzvy nebylo v souladu s požadavkem rychlosti a hospodárnosti daňového řízení. Podstatné je v takovém případě vyhodnocení všech známých skutkových okolností vztahujících se k důvodu pochybností, k daňovému subjektu a jeho postoji k plnění daňových povinností, nevyjímaje z toho ani časový faktor, vyžadující volbu postupu ovlivňujícího běh lhůty, pokud je toho třeba.“
[36] Oproti tomu v rozsudku ze dne 5. 12. 2013, čj. 9 Afs 98/2013-31, ponechal Nejvyšší správní soud správci daně podstatně větší a konkrétními omezujícími pravidly reflektujícími požadavek zdrženlivosti a přiměřenosti zásahu do právní sféry daňového subjektu prakticky nelimitovaný prostor pro volbu, zda nejprve vyzvat k podání dodatečného daňového přiznání, anebo rovnou zahájit daňovou kontrolu. Uvedl (zvýraznění provedeno rozšířeným senátem): „Zjistí-li správce daně nové skutečnosti nebo důkazy mimo daňovou kontrolu, na jejichž základě lez důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, může vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení (§ 143 odst. 3 a § 145 odst. 2 daňového řádu). Ze správního spisu je zřejmé, že finanční úřad měl důvodné pochybnosti o zařazení příjmů stěžovatele z podnájmu vozidla třetí osobě pod příjmy dle § 7 odst. 1 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů [namísto § 9 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů], a to zejména s ohledem na tvrzení stěžovatele o používání vozidla pro své podnikání a s ohledem na listinný důkaz o pronájmu vozidla třetí osobě. Správci daně nebylo zřejmé, v jakém poměru bylo v letech 2009 a 2010 vozidlo užíváno zúčastněnými subjekty. Finanční úřad však nemusel s jistotou předvídat doměření daně, neboť doměření daně bylo závislé na zjištění uvedených skutečností z dalších důkazů (např. knihou jízd). Lze tedy sice souhlasit se stěžovatelem, že dodatečné doměření daně představovalo potvrzení již počátečních pochybností finančního úřadu ohledně klasifikace příjmů stěžovatelem, nicméně daňový řád vyžaduje pro postup dle § 143 odst. 3 ve spojení s § 145 odst. 2 daňového řádu ‚důvodný předpoklad doměření daně‘. V projednávané věci nelze konstatovat, že by správce daně zahájením daňové kontroly porušil práva daňového subjektu, neboť vedle předpokladu doměření daně existovaly i pochybnosti, které bylo vhodné prověřit v rámci daňové kontroly.
[37] Rozdíl v náhledu mezi shora zmíněnými rozsudky druhého a devátého senátu spočívá v tom, v jaké míře je volba mezi výzvou k podání dodatečného daňového přiznání, anebo k bezprostřednímu zahájení daňové kontroly věcí zásadně nelimitované úvahy správce daně, a v jaké míře naopak je svázána jednou ze základních zásad správy daní, konkrétně se zásadou zdrženlivosti a přiměřenosti zásahu do právní sféry daňového subjektu. Zatímco druhý senát trvá na důsledném uplatňování této zásady, byť připouští široký okruh výjimek a vyžaduje komplexní zhodnocení situace správcem daně, devátému senátu postačuje k bezprostřednímu zahájení daňové kontroly bez předchozí výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení, že je takový postup vzhledem ke konkrétním okolnostem vhodný k prověření situace daňového subjektu. I v druhé sporné právní otázce je tedy pravomoc rozšířeného senátu dána.
III.2 Právní názor rozšířeného senátu
III.2.1 K otázce uplatnitelnosti námitek proti zákonnosti daňové kontroly v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
[38] Daňový řád systematicky rozlišuje mezi „řízeními“ a „(dalšími) postupy“ (viz jeho systematika v hlavě VI, § 70 až § 107). Zatímco „postupy“ jsou komplexní soubory pravomocí správce daně zjišťovat rozhodné skutečnosti, a to někdy i prostředky silně vstupujícími do nejrůznějších soukromých sfér daňového subjektu, „řízení“ povětšinou směřují k vlastnímu shledání či uložení povinností (výjimečně i práv, např. na odpočet DPH) daňového subjektu.
[39] „Postupy“ se od „řízení“ liší povahou svých případných zásahů do právní sféry daňového subjektu. Postupy se právní sféry daňového subjektu dotýkají již samy o sobě tím, že jsou správcem daně prováděny, jakkoli konkrétní povaha a závažnost dopadů provádění postupů může být případ od případu velmi různá - někdy provádění daňové kontroly nemusí daňový subjekt fakticky nijak výrazně pocítit. Podstatné je však to, že „postup“ je uplatněním pravomoci, k němuž je třeba zákonného podkladu a který je možno provádět jen a pouze v zákonem stanovených mezích a zákonem stanovenými způsoby (viz čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 3 Ústavy).
[40] Soudní ochrana před „postupem“, mezi jinými tedy i před daňovou kontrolou, tedy slouží k tomu, aby uplatnění pravomoci správcem daně udržela v zákonných mezích a zabránila mu, případně zpětně deklarovala jeho protizákonnost, v případech, kdy by bylo ze zákonných mezí vykročeno. K tomu slouží ve správním soudnictví tzv. zásahová žaloba podle § 82 a násl. s. ř. s. Jí se lze bránit proti všem aspektům daňové kontroly, které mají dopady do právní sféry daňového subjektu popsané v § 82 s. ř. s.
[41] Podle § 82 s. ř. s. „[k]aždý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením[...]správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný“. Z citovaného ustanovení plyne, že se v první řadě musí jednat o přímé zkrácení práv daňového subjektu v tom smyslu, že daňová kontrola musí směřovat přímo proti daňovému subjektu, který proti ní žalobou brojí. Nelze například brojit žalobou proti daňové kontrole vůči třetí osobě, která má nepřímé (např. ekonomické, reputační aj.) dopady na právní pozici žalobce, třeba proto, že třetí osobu váže se žalobcem nějaké právní či faktické pouto.
[42] Zásahovou žalobou se lze domáhat ochrany před různými aspekty daňové kontroly. V první řadě připadá v úvahu ochrana před tím, že daňová kontrola byla vůbec zahájena nebo že vůbec probíhá. Součástí zákonných limitů kontroly jsou totiž časové i jiné podmínky jejího zahájení a provádění (zejména zahájení a provádění kontroly jen ve lhůtě pro stanovení daně, viz zejm. § 148 odst. 3 daňového řádu, a zahájení opakované daňové kontroly jen za splnění podmínek podle § 85 odst. 5 daňového řádu). Dále lze brojit proti konkrétním úkonům správce daně v rámci kontroly, zejména proti konkrétním excesům ze zákonných mezí při zásazích do soukromé sféry daňového subjektu, například při zjišťování skutečností a zajišťování důkazů v podnikatelských prostorách, event. obydlí daňového subjektu postupem podle § 86 odst. 4 ve spojení s § 81 odst. 1 daňového řádu. Konečně je daňový subjekt oprávněn zásahovou žalobou brojit proti nezákonné nečinnosti správce daně při kontrole. Pomocí zásahové žaloby nicméně nelze docílit „předstižného“ posouzení zákonnosti takových jednotlivých procesních úkonů správce daně, které samy o sobě nemají povahu zásahu ve smyslu § 82 s. ř. s., ale jejichž zákonnost může mít význam při posuzování zákonnosti případného rozhodnutí, jímž by na základě zjištění z daňové kontroly byla stanovena daň (viz k tomu rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 7. 2006, čj. 8 Aps 2/2006-95, podle něhož „prostřednictvím žaloby na ochranu před nezákonným zásahem nelze podrobovat testu zákonnosti jednotlivé procesní úkony správního orgánu, které zpravidla směřují k vydání rozhodnutí a samy o sobě nepředstavují zásah do práv účastníka řízení“).
[43] Z výše uvedeného je patrné, co je předmětem řízení o zásahové žalobě ve věci daňové kontroly – není jím výsledek kontroly, tedy samotný obsah zjištění při kontrole získaných, nýbrž naopak samotné jednání správce daně v kontrole. Soudní ochrana proti daňové kontrole směřuje k tomu, aby zajistila, že správce daně uplatní své pravomoci v souladu se zákonem; naopak neposkytuje ochranu před výsledkem kontroly, tedy před kontrolními zjištěními.
[44] Smyslem a účelem kontroly je prověřit skutečnosti rozhodné pro stanovení daně. V případě, že se skutkový stav kontrolou zjištěný či jeho právní důsledky odchylují od skutkového stavu resp. právních důsledků předtím relevantně deklarovaných či zjištěných (typicky od tvrzení daňového subjektu v jeho dřívějším řádném či dodatečném daňovém přiznání, výjimečně však i zjištěných jiným způsobem, například v předchozí daňové kontrole, jde-li nyní o daňovou kontrolu opakovanou v souladu se zákonem), jsou zjištění z daňové kontroly podkladem pro navazující postup správce daně, a sice úpravu daňové povinnosti daňového subjektu. To se typicky děje v „řízení“, a sice v řízení doměřovacím, konkrétně doměřením daně z moci úřední (§ 143 odst. 1 věta první, 2. alt. daňového řádu, viz též jeho odst. 3 větu první). Zjištění z daňové kontroly jsou v tomto řízení klíčovým podkladem pro rozhodnutí správce daně.
[45] Předmětem doměřovacího řízení je daňová povinnost daňového subjektu a výstupem tohoto řízení je „rozhodnutí“ správce daně (resp. odvolacího orgánu) ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s., které podléhá soudnímu přezkumu na základě žaloby proti rozhodnutí správního orgánu.
[46] Je proto nutno důsledně rozlišovat mezi dvěma typy předmětu řízení ve správním soudnictví – na jedné straně daňovou kontrolou jako typovým předmětem řízení o zásahové žalobě podle § 82 a násl. s. ř. s. a na straně druhé samotnou daňovou povinností jako typovým předmětem řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu podle § 65 a násl. s. ř. s.
[47] Výše uvedené nicméně neznamená, že by daňová kontrola nemohla být v určitých ohledech zkoumána i v řízení podle § 65 a násl. s. ř. s.
[48] V řízení o zásahové žalobě je jeho předmětem daňová kontrola takříkajíc per se, tedy sama o sobě, jako taková. Soud posuzuje, zda byla prováděna způsobem, který do právní sféry žalobce zasáhl toliko v souladu se zákonem. Pokud ne, jeho výrok směřuje opět proti kontrole samotné – zakáže její další provádění, přikáže ji neprodleně ukončit, dochází-li v ní k průtahům, nařídí nápravu nepřípustného excesu, k němuž v rámci kontroly došlo, anebo – skončila-li již kontrola, deklaruje její nezákonnost jako celku či nezákonnost nějakého konkrétního úkonu správce daně v rámci kontroly.
[49] V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je daňová kontrola, v rámci níž byla učiněna zjištění, jež se stala podkladem doměření daně, posuzována již nikoli sama o sobě, nýbrž jen a pouze z toho hlediska, zda jsou zjištění z ní plynoucí zákonným podkladem pro doměření daně a nakolik je lze považovat za vypovídající, dostatečná a spolehlivá. Správní soud v první řadě hodnotí, zda zjištění byla kontrolou učiněna za situace, že vůbec být pořízena mohla (například zjištění pořízená kontrolou po uplynutí lhůty pro stanovení daně či kontrolou nezákonně opakovanou nemohou být vůbec podkladem pro stanovení daně). Dále u obecně přípustných zjištění hodnotí, nakolik z nich plyne, co z nich správce daně usoudil. V některých případech může samotné hodnocení daňové kontroly a jejího průběhu být důležité pro posouzení, zda bylo vůbec možno daň doměřit (typicky při zkoumání, byla-li daňová kontrola zahájena a prováděna tak, že její konání mělo účinek předpokládaný v § 148 odst. 3 daňového řádu).
[50] Z odlišnosti typových předmětů řízení u zásahové žaloby a u žaloby proti rozhodnutí správního orgánu, týkají-li se obě řízení v určitém ohledu daňové kontroly, je patrné, že oba prostředky soudní ochrany jsou žalobci k dispozici vedle sebe (v praxi však z časového hlediska bude obvykle zásahová žaloba předcházet žalobě podle § 65 a násl. s. ř. s.), neboť každý z nich slouží poněkud jinému účelu a zabývá se daňovou kontrolou z odlišných úhlů pohledu. Již jen z tohoto důvodu nelze ve vztahu mezi takovýmito řízeními uvažovat o překážce litispendence či věci rozhodnuté. Nelze proto dovozovat, že podmínkou přípustnosti výtek v řízení o žalobě podle § 65 a násl. s. ř. s. vůči doměření daně opírajících se o tvrzenou nezákonnost daňové kontroly jako takové či nějakého jejího konkrétního úkonu, byla-li zjištění opatřená kontrolou podkladem pro doměření daně, je předchozí uplatnění těchto výtek v žalobě podle § 82 s. ř. s. směřující vůči této kontrole. Z ustanovení o podmínkách přípustnosti obou žalob nic takového neplyne. Neplyne to ani ze vzájemného poměru těchto žalob v systému správního soudnictví – oba typy žalob stojí vedle sebe relativně autonomně, v obou případech je předmětem žaloby autoritativní jednání orgánu veřejné správy, navzájem se však liší formou (blíže k tomu viz body 17 až 21 usnesení rozšířeného senátu ze dne 16. 11. 2010, čj. 7 Aps 3/2008-98, č. 2206/2011 Sb. NSS).
[51] Na druhé straně však nutno připustit – a předkládající první senát na to důvodně upozorňuje –, že někdy bude nezbytné řešit napětí mezi skutkovými a právními závěry správních soudů učiněnými na straně jedné v rámci řízení o zásahové žalobě, na straně druhé v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, budou-li se týkat téže konkrétní daňové kontroly. V řízení o zásahové žalobě například může správní soud dospět k závěru, že daňová kontrola či její žalobou napadený konkrétní úkon je v souladu se zákonem, zatímco soud v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu bude mít pro účely posouzení přípustnosti či relevance zjištění jsoucích podkladem pro doměření daně tendenci dospět při řešení téže otázky k závěru opačnému.
[52] Je nepochybné, že orgány veřejné moci by zásadně měly tytéž skutkové či právní otázky hodnotit shodně, to ostatně plyne již ze zákazu libovůle, jenž je klíčovou součástí pojmu materiálního právního státu (čl. 1 odst. 1 Ústavy, srov. obdobně ve vztahu dvou daňových řízení rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, čj. 2 Afs 24/2007-119, č. 1572/2008 Sb. NSS). Obecně vzato není v pořadí druhý ze soudů, jež rozhodují, vázán závěry prvního ve smyslu vázanosti rozhodnutím o předběžné otázce. Pokud se však již jeden ze soudů k otázce zákonnosti daňové kontroly vyslovil, je druhý soud povinen jeho názor reflektovat. Znamená to, že je povinen se tímto názorem zabývat, vzít jej v úvahu a odchýlit se od něho pouze z důvodů, které důkladně vyloží. Nezřídka mohou být odchylky v závěrech obou soudů dány nikoli v odlišném vidění reality, nýbrž v procesní aktivitě nebo pasivitě anebo argumentační přesvědčivosti samotných účastníků řízení. Stejně tak mohou být odlišnosti v závěrech soudů dány tím, že určité aspekty první z nich nehodnotil, nepovažoval za relevantní apod., zatímco druhý soud ano. Konečně, jakkoli by k tomu mělo docházet jen výjimečně, může být závěr prvního ze soudů v očích druhého nesprávný; v takovém případě je třeba, aby odůvodnění odchylky od závěrů prvního soudu bylo obzvláště precizní a přesvědčivé.
[53] O zásahové žalobě se rozhoduje přednostně (§ 56 odst. 1 a 3 s. ř. s.), proto by obecně vzato mělo rozhodnutí v této věci časově výrazně předcházet rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí o stanovení daně opírajícímu se o skutková zjištění učiněná v dotyčné daňové kontrole. Ne vždy tomu tak však z nejrůznějších důvodů musí být. V takových případech pak bude obvykle vhodné, poběží-li současně jak řízení o zásahové žalobě, tak řízení o žalobě podle § 65 a násl. s. ř. s., přičemž obě se budou zabývat z určitých úhlů pohledu toutéž daňovou kontrolou, aby později zahájené řízení bylo podle § 48 odst. 3 písm. d) s. ř. s. přerušeno do skončení prvního z nich.
III.2.2 K otázce, kdy má správce daně před zahájením daňové kontroly povinnost vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového přiznání
[54] Podle § 5 odst. 3 daňového řádu „[s]právce daně šetří práva a právem chráněné zájmy daňových subjektů a třetích osob [...] v souladu s právními předpisy a používá při vyžadování plnění jejich povinností jen takové prostředky, které je nejméně zatěžují a ještě umožňují dosáhnout cíle správy daní“.
[55] V souladu s touto základní zásadou správy daní jsou nastavena i konkrétní pravidla daňového řádu pro případy, kdy vyjde najevo, že skutečná daňová povinnost daňového subjektu má být jiná, než jak byla naposledy stanovena. Daňový řád vychází z toho, že ve lhůtě pro stanovení daně může být výše daňové povinnosti měněna (zvýšena i snížena) podle toho, co skutečně vyjde najevo; cílem je správné zjištění a stanovení daní (§ 1 odst. 2 daňového řádu, viz k tomu rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 8. 2013, čj. 5 Afs 83/2012-46, č. 2925/2013 Sb. NSS, a ze dne 27. 2. 2014, čj. 9 Afs 41/2013-33, č. 3015/2014 Sb. NSS).
[56] Zásadně má „napravit“ nesprávnou výši daně samotný daňový subjekt. Podle § 141 odst. 1 daňového řádu, „[z]jistí-li daňový subjekt, že daň má být vyšší než poslední známá daň, je povinen podat do konce měsíce následujícího po měsíci, ve kterém to zjistil, dodatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování a ve stejné lhůtě rozdílnou částku uhradit. Tato povinnost trvá, pokud běží lhůta pro stanovení daně. Poslední známá daň je výsledná daň, jak byla správcem daně dosud pravomocně stanovena v dosavadním průběhu daňového řízení o této dani.“ Možnost nápravy vlastním právním jednáním (dodatečným daňovým tvrzením) má být daňovému subjektu poskytnuta i tehdy, zjistí-li skutečnosti nasvědčující zvýšení daňové povinnosti samotný správce daně, a to jakýmkoli způsobem s výjimkou daňové kontroly. Podle § 143 odst. 3 věty druhé daňového řádu, „[z]jistí-li správce daně nové skutečnosti nebo důkazy mimo daňovou kontrolu, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, postupuje podle § 145 odst. 2“. Podle § 145 odst. 2 věty první daňového řádu, „[p]okud lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, může správce daně vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení a stanovit náhradní lhůtu“.
[57] Pouze pokud již byla zahájena daňová kontrola, resp. pokud nebyla zahájena kvůli jednání samotného daňového subjektu, nelze k nápravě nesprávně stanovené daně využít dodatečného daňového tvrzení. Podle § 141 odst. 6 věty první daňového řádu „[d]odatečné daňové přiznání nebo dodatečné vyúčtování není přípustné k dani, která je předmětem probíhající daňové kontroly, popřípadě je-li předmětem výzvy podle § 87 odst. 2, která byla oznámena daňovému subjektu“. Lze dodat, že v § 87 odst. 2 daňového řádu se praví, že „[n]eumožní-li daňový subjekt správci daně zahájit daňovou kontrolu, může k tomu být správcem daně vyzván“.
[58] Z citovaných ustanovení daňového řádu je zjevné, že zákonodárce vytvořil za účelem dosažení pokud možno správného stanovení daně, jistou hierarchii postupů správce daně. Její základní logikou je postupné posilování vrchnostenské stránky správy daní a oslabování její „dialogické“ či kooperativní stránky. Jinak řečeno, daňový subjekt má zásadně napravit svoji chybu, jež jde k tíži fisku, sám. Pokud to neudělá a správce daně jinak než daňovou kontrolou, tedy jinak než uplatněním nejsilnějšího a nejkomplexnějšího kontrolního postupu, jejž má k dispozici, zjistí, že daň má být vyšší, než jak bylo posledně stanoveno, má správce daně dát daňovému subjektu prostor k nápravě. Pouze v případech, kdy správce daně zahájil kontrolu, aniž byly důvody k předchozímu postupu, již nelze nápravy dosáhnout úkonem samotného daňového subjektu a dojde k doměření daně z moci úřední (§ 143 odst. 1 věta první in fine ve spojení s odstavcem 3 větou první daňového řádu). Následkem toho je vznik zvláštní sankční povinnosti (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 24. 11. 2015, čj. 4 Afs 210/2014-57, č. 3348/2016 Sb. NSS) daňového subjektu, a sice povinnosti platit penále. Podle § 251 odst. 4 daňového řádu totiž platí, že „[p]okud je doměřována daň podle dodatečného daňového přiznání nebo dodatečného vyúčtování, povinnost uhradit penále z částky, která je v něm uvedena, nevzniká“. A contrario tedy platí, že nejedná-li se o v citovaném ustanovení vyjmenované případy, povinnost platit penále, jak je v ostatních odstavcích § 251 daňového řádu stanoveno, vzniká.
[59] Výše uvedenou hierarchii definovanou zákonodárcem a odpovídající i ústavním kautelám nabádajícím k šetření autonomie jedince a ke zdrženlivosti při uplatňování razantních vrchnostenských oprávnění veřejné moci je při výkladu daňového řádu třeba respektovat. Pokud se tedy správce daně jinak než na základě daňové kontroly (zejména z poznatků při správě jiných daní, z informací od jiných orgánů či soukromých subjektů či z vlastní vyhledávací činnosti) dozví o skutečnostech či důkazech nasvědčujících tomu, že by daňovému subjektu měla být určitá daň doměřena, je zásadně povinen daňový subjekt o tom zpravit a vyzvat jej k podání dodatečného daňového tvrzení.
[60] Jen výjimečně, pokud by samotné zpravení daňového subjektu o tom, jaké informace má správce daně k dispozici, mohlo vést ke zmaření cíle správy daní, tedy správného stanovení daně, lze od výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení upustit a bez dalšího u daňového subjektu zahájit daňovou kontrolu. O takové případy se bude jednat zejména tehdy, bude-li mít správce daně poznatky ukazující na předchozí podvodné jednání daňového subjektu související se zjištěnými informacemi či na to, že daňový subjekt by se snažil následným jednáním (typicky úpravami svých povinných evidencí nebo jinými kroky nepřípustně zakrývajícími skutečný stav věci) zmařit správné stanovení daně.
[61] Teprve v případě, že správcem daně učiněná výzva k podání dodatečného daňového tvrzení nebude oslyšena, je na místě, aby správce daně uvážil, zda bude postupovat podle § 145 odst. 2 věty druhé daňového řádu a stanoví daň kvalifikovaným odhadem podle pomůcek, anebo zahájí daňovou kontrolu a podle jejích výsledků stanoví daň (dokazováním, anebo opět podle pomůcek). Úvahy o dalším postupu by přitom neměly být založeny na svévoli a měly by vycházet z toho, jaké informace má správce daně o daňovém subjektu k dispozici. Pokud jsou skutečnosti či důkazy získané správcem daně mimo daňovou kontrolu takového druhu, že naznačují izolované pochybení v tvrzení daně daňovým subjektem, které se omezuje jen na tyto skutečnosti resp. důkazy, je na místě stanovení daně podle pomůcek; jimi mohou být samozřejmě i dotyčné skutečnosti či důkazy. Pokud však informace dostupné správci daně naznačují nedostatky obecného rázu ve stanovení daňové povinnosti daňového subjektu, je vhodné provést u něho daňovou kontrolu. V tomto ohledu správci daně přísluší široké uvážení, limitované nicméně základní zásadou správy daní již vícekrát zde zmíněnou, a sice stanovit daň správně.
[62] Ustanovení § 143 odst. 3 a § 145 odst. 2 daňového řádu se přirozeně neuplatní tehdy, zahajuje-li správce daně daňovou kontrolu bez konkrétních důvodů vztažených ke kontrolovanému daňovému subjektu.
Právní věta
I. V žalobě proti rozhodnutí o stanovení daně lze namítat nezákonnost daňové kontroly, která předcházela vydání tohoto rozhodnutí, i pokud žalobce nenapadl její nezákonnost zásahovou žalobou dle § 82 a násl. s. ř. s.
II. Dozví-li se správce daně jinak než na základě daňové kontroly (zejména z poznatků při správě jiných daní, z informací od jiných orgánů či soukromých subjektů nebo z vlastní vyhledávací činnosti) o skutečnostech či důkazech nasvědčujících tomu, že by daňovému subjektu měla být určitá daň doměřena, je zásadně povinen daňový subjekt o tom zpravit a vyzvat jej podle § 145 odst. 2 věty první zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, k podání dodatečného daňového tvrzení.
Usnesení ze dne 10. 6. 2015
Plný text
pokračování 1 Afs 183/2014 - 41
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Filipa Dienstbiera a JUDr. Marie Žiškové v právní věci žalobkyně: ALGON PLUS, a. s. „v likvidaci“, se sídlem [adresa] zastoupené JUDr. Ing. Milošem Olíkem, LL.M., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem [adresa] proti rozhodnutím žalovaného ze dne 25. 6. 2012, č. j. 3520/12-1200-202167, ze dne 25. 6. 2012, č. j. 3521/12-1200-202167, ze dne 25. 6. 2012, č. j. 3522/12-1200-202167, a ze dne 25. 6. 2012, č. j. 3523/12-1200-202167, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 28. 8. 2014, č. j. 45Af 25/2012 - 59
t a k t o :
Věc s e p o s t u p u j e rozšířenému senátu.
O d ů v o d n ě n í :
I. Vymezení věci
[1] Rozhodnutím ze dne 25. 6. 2012, č. j. 3520/12-1200-202167, Finanční ředitelství v Praze zamítlo odvolání žalobkyně a potvrdilo rozhodnutí Finančního úřadu Praha – západ (dále jen „finanční úřad“ nebo „správce daně“) ze dne 22. 9. 2011 č. j. 391763/11/060915208371, kterým byla žalobkyni na základě daňové kontroly dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 7. 2008 ve výši 21.037.170 Kč a současně vyčísleno penále ve výši 4.207.434 Kč.
[2] Rozhodnutím ze dne 25. 6. 2012, č. j. 3521/12-1200-202167, Finanční ředitelství v Praze zamítlo odvolání žalobkyně a potvrdilo rozhodnutí finančního úřadu ze dne 22. 9. 2011 č. j. 391796/11/060915208371, kterým byla žalobkyni na základě daňové kontroly dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 8. 2008 do 31. 12. 2008 ve výši 21.743.400 Kč, zrušena daňová ztráta ve výši 47.986.652 Kč a současně vyčísleno penále ve výši 2.399.332 Kč ze zrušené daňové ztráty a penále ve výši 4.348.680 Kč.
[3] Rozhodnutím ze dne 25. 6. 2012, č. j. 3522/12-1200-202167, Finanční ředitelství v Praze zamítlo odvolání žalobkyně a potvrdilo rozhodnutí finančního úřadu ze dne 22. 9. 2011 č. j. 391802/11/060915208371, kterým byla žalobkyni na základě daňové kontroly dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 1. 2009 do 30. 4. 2009 ve výši 692.200 Kč a současně vyčísleno penále ve výši 138.440 Kč.
[4] Rozhodnutím ze dne 25. 6. 2012, č. j. 3523/12-1200-202167, Finanční ředitelství v Praze zamítlo odvolání žalobkyně a potvrdilo rozhodnutí finančního úřadu ze dne 22. 9. 2011 č. j. 391803/11/060915208371, kterým byla žalobkyni na základě daňové kontroly dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období od 1. 5. 2009 do 31. 12. 2009 ve výši 4.949.400 Kč a současně vyčísleno penále ve výši 989.880 Kč.
[5] Rozhodnutí Finančního ředitelství v Praze napadla žalobkyně žalobou u Krajského soudu v Praze (dále jen „krajský soud“). Namítala, že správní rozhodnutí byla vydána na základě nezákonně zahájené daňové kontroly, protože správce daně nesplnil povinnost danou § 145 odst. zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu (dále jen „daňový řád“) a nevyzval žalobkyni k podání dodatečného daňového tvrzení. Byla tak zkrácena na právu podat na základě výzvy správce daně dodatečné daňové přiznání podle § 141 daňového řádu a vyhnout se doměření daně na základě daňové kontroly. Důsledkem nezákonně zahájené daňové kontroly je zásah do individuálních majetkových práv žalobkyně spočívající v rozdílné právní úpravě sankce v případě doměření daně na základě daňové kontroly (§251 odst. 1 až 3 daňového řádu) oproti doměření daně na základě dodatečného platebního výměru (§ 251 odst. 4 daňového řádu). Pokud by byla daň doměřena na základě dodatečných daňových přiznání, nemusela by žalobkyně hradit celkové penále ve výši 12.083.766 korun. Dále namítala rozpor rozhodnutí správce daně ze dne 22. 9. 2011 č. j. 391763/11/060915208371 s unijními předpisy, konkrétně se směrnicí Rady č. 90/435/EHS o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států (dále též jako „Směrnice“), která je podle žalobkyně v posuzovaném případě přímo aplikovatelná.
[6] Krajský soud neshledal námitky důvodnými a žalobu zamítl. K námitce nezákonného zahájení daňové kontroly uvedl, že postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu se uplatní pouze tam, kde správce daně může důvodně předpokládat, že podáním dodatečného daňového přiznání v rozsahu nových skutečností a důkazů známých správci daně (a tedy označených ve výzvě) dojde k doměření daně podle § 144 odst. 1 daňového řádu, tedy ve výši, která se nebude odchylovat od daně dodatečně tvrzené. Ovšem v případě potřeby širšího prověření správnosti původně přiznané daně v rámci daňové kontroly by předchozí výzva dle § 145 odst. 2 daňového řádu s pouze dílčím dopadem byla neúčelná a nehospodárná. Uvedl, že se nelze dovolávat přímého účinku Směrnice, neboť tato na posuzovaný právní vztah (převod obchodního podílu mezi mateřskou a dceřinou společností, oběma se sídlem v tuzemsku) nedopadá. Tímto jistě není vyloučen jakýkoli vliv právní úpravy obsažené v uvedené směrnici na vztahy mezi tuzemskými společnostmi, neboť nelze přehlédnout zásadu jednotného výkladu (i eurokonformního v podobě nepřímého účinku směrnice) shodných právních institutů. Podle krajského soudu však pojmy používané Směrnicí („zisk z důvodu podílu na dceřiné společnosti“) a zákonem o daních z příjmů, ve znění účinném do 31. 12. 2007 („příjmy z dividend a jiných podílů na zisku, vyplácené dceřinou společností na mateřské společnosti“) nemají odlišný význam, je nutno je chápat pouze jako zisk v užším slova smyslu, tj. kladný výsledek hospodaření dceřiné společnosti, který je následně rozdělován zákonem stanoveným způsobem (ať již formou výplaty dividendy či jinak). Pod tento pojem však nelze zahrnovat jiné formy příjmu z titulu vlastnictví dceřiné společnosti, například právě příjem z převodu obchodního podílu, a to ani v režimu zákona o daních z příjmů ani v režimu Směrnice.
[7] Proti rozsudku krajského soudu brojí žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) kasační stížností, kterou opírá o důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). Namítá nesprávné posouzení povinnosti aplikovat v posuzovaném případě § 145 odst. 2 daňového řádu. Přesto, že ustanovení § 145 odst. 2 daňového řádu obsahuje slovo „může“, neznamená to, že by byl správce daně jako správní orgán nadán tak širokým správním uvážením, jak uvádí krajský soud. Dále podle stěžovatelky krajský soud nesprávně posoudil povinnost správce daně aplikovat směrnici Rady č. 90/435/EHS o společném systému zdanění mateřských a dceřiných společností z různých členských států ve správním řízení, jehož výsledkem bylo rozhodnutí ze dne 22. 9. 2011 č. j. 391763/11/060915208371. Směrnice je přímo aplikovatelná na posuzovaný případ, neboť je dostatečně určitá vzhledem k daňovému subjektu a rozsahu požadovaného osvobození od daně, práva a povinnosti v ní uvedené se nevztahují výlučně na členské státy, ale jsou přímo aplikovatelná i na objekty právní regulace a členským státům již uplynula lhůta pro implementaci Směrnice do vnitrostátních právních řádů.
[8] Žalovaný se ve vyjádření ztotožnil s posouzením skutkového stavu a právních otázek krajským soudem. Nesouhlasí s namítanou povinností správce daně aplikovat § 145 odst. 2 daňového řádu, kterou stěžovatelka vyvozuje ze skutečnosti, že správci daně byly před zahájením daňové kontroly předány Policií ČR kopie nezaúčtovaných faktur vystavených stěžovatelem. Daňová kontrola byla správcem daně naplánována ještě předtím, než byly správci daně Policií ČR poskytnuty faktury. Pouze na žádost stěžovatelky bylo její zahájení odloženo ze dne 6. 12. 2010 na dobu po 15. 1. 2011. Daňová kontrola navíc nebyla zaměřena pouze na nezaúčtované faktury, ale na daňové povinnosti, tvrzení daňového subjektu a jiné okolnosti rozhodné pro správné zjištění a stanovení daně z příjmů za předmětná zdaňovací období. Bylo na správním uvážení správce daně, aby zhodnotil, zda mu vznikl důvodný předpoklad, že bude daň doměřena, a zda se k tomuto předpokladu neváží pochybnosti, jež by bylo nutno ověřit v rámci daňové kontroly. Při posuzování naplnění podmínek pro použití § 145 odst. 2 daňového řádu je nutné brát v úvahu také jednotlivé zásady správy daní, které působí jako korektiv jednotlivých ustanovení daňového řádu. V posuzovaném případě se správce daně musel vypořádat zejména se zásadou ekonomie řízení a rychlosti. Vzhledem k tomu, že správce daně neměl v úmyslu zaměřit daňovou kontrolu pouze na výše zmíněné nezaúčtované faktury, ale na celé předmětné zdaňovací období daně z příjmů právnických osob, byl by postup podle § 145 odst. 2 daňového řádu a až následné zahájení daňové kontroly značně neekonomický a současně neadekvátně zdlouhavý, čili zcela v rozporu s výše uvedenými zásadami. Žalovaný je proto toho názoru, že správce daně posoudil vzniklou situaci správně, jestliže nevyzval stěžovatele ve smyslu § 145 odst. 2 daňového řádu k podání dodatečného daňového tvrzení.
[9] Nesouhlasí s tvrzením stěžovatelky, že na převod obchodního podílu mezi mateřskou a dceřinou společností měla být aplikována Směrnice. Jejího přímého účinku se nelze dovolávat, neboť tato na daný právní vztah nedopadá. Závěrem žalovaný navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
II. Důvody pro postoupení věci rozšířenému senátu
[10] První senát dospěl k závěru, že jsou v souladu s § 17 odst. 1 s. ř. s. dány dva důvody pro předložení věci rozšířenému senátu Nejvyššího správního soudu. První (II.A) je rozporná judikatura Nejvyššího správního soudu v otázce přípustnosti námitek proti zahájení a průběhu daňové kontroly v žalobě proti rozhodnutí (dodatečnému vyměření daně), jemuž tato kontrola předcházela. Druhou (II.B) je rozporná judikatura v otázce, zda má správce daně před zahájením daňové kontroly povinnost vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení, případně vyloučit způsobilost případného dodatečného daňového tvrzení pro doměření daně podle § 145 odst. 2 daňového řádu.
II.A
[11] V posuzované věci stěžovatelka již v žalobě namítala nezákonnost zahájení daňové kontroly. Krajský soud se touto námitkou zabýval a jako nedůvodnou ji zamítl. Totožnou námitku poté vznesla stěžovatelka i v kasační stížnosti. Při předběžném posouzení věci první senát nalezl rozdílnou judikaturu Nejvyššího správního soudu v otázce možnosti přezkumu daňové kontroly až při přezkumu následně vydaných správních rozhodnutí.
[12] V rozhodnutích Nejvyššího správního soudu již byl vysloven jak právní názor, podle něhož v řízení o žalobě proti rozhodnutí nelze posuzovat zákonnost daňové kontroly, protože tato mohla a měla napadena žalobou proti nezákonnému zásahu, tak právní názor opačný, podle kterého lze výše uvedené namítat i v řízení o žalobě proti následně vydanému rozhodnutí.
[13] První ze zmíněných názorů vyslovil druhý senát v rozsudku ze dne 25. 2. 2013, č. j. 2 Afs 65/2012 - 65, v němž uvedl následující: „[p]ovažoval-li žalobce provádění daňové kontroly za nezákonné, mohl a měl proti tomu brojit žalobou proti nezákonnému zásahu podanou ve lhůtě navazující na rozhodnutí o námitkách. Vady, pro které krajský soud označil zahájení a provádění daňové kontroly za nezákonné, by mohly znamenat, že se jednalo o nezákonný zásah. Krajský soud k nezákonnosti zahájení a provádění daňové kontroly, tedy k provedení nezákonného zásahu, nemůže přihlížet až v žalobě podané proti rozhodnutí o věci samé. Výjimkou by bylo, pokud by tato nezákonnost měla vliv na vydání rozhodnutí po uplynutí lhůty – k prekluzi totiž musí soud přihlížet vždy (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1169/07 či sp. zn. III. ÚS 1420/07).“ V posuzované věci bylo výše uvedené jedním z důvodů, proč Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[14] Týž senát vydal i rozsudek ze dne 28. 11. 2012, č. j. 2 As 68/2011 - 75. Předmětem soudního řízení bylo posouzení zákonnosti rozhodnutí o uložení pokuty, část námitek však směřovala k tvrzené nezákonnosti kontroly označování a evidence turů, která předcházela sankčního vydání rozhodnutí. Podle Nejvyššího správního soudu tato argumentace šla nad rámec soudního přezkumu zákonnosti rozhodnutí o uložení pokuty a proto nemohla být předmětem tohoto řízení.V rozsudku pak konstatoval, že „(…)Stěžovatel ale protokol po seznámení bez výhrad podepsal a námitky proti němu nepodal. Proto nemůže teď, v rámci řízení o přezkumu rozhodnutí o uložení sankce, brojit proti údajně nezákonnému zásahu, který měl být způsoben provedenou kontrolou a nahrazovat tak jiný procesní prostředek ochrany, který mu byl k dispozici; toto jednání by bylo možno označit za obcházení zákona.Uvedené, pochopitelně, neznamená, že by případné deficity prováděné kontroly nemohly být v rámci řízení o žalobě proti následně vydanému rozhodnutí vůbec uplatněny. Lze si jistě představit řadu případů, kdy jednotlivé úkony prováděné kontroly mohly být zatíženy, třebas i závažnými, nedostatky. Pokud není zpochybňováno samotné zahájení kontroly či způsob jejího vedení, ale jen soulad některého z jejích kroků se zákonem, není zde prostředkem soudní ochrany žaloba dle části třetí hlavy druhé dílu třetího s. ř. s., ale tyto námitky mohou být uplatněny v řízení o žalobě proti rozhodnutí z takové kontroly vzešlému. Stěžovatel však, jak již bylo uvedeno, nesouhlasí s provedenou kontrolou principiálně, neboť ji považuje za neodůvodněnou a svévolnou. Předmětem nyní vedeného soudního řízení ovšem není posuzovat důvody výběru hospodářství stěžovatele, ani způsob provedení kontroly. Proto námitky stěžovatele ohledně zákonnosti provedené kontroly a proti postupu ČPI při jejím provádění, nejsou pro toto řízení podstatné, a zdejší soud je tedy neshledal za nutné vypořádávat.“
[15] V obou výše citovaných rozhodnutích druhý senát za prejudikaturu označil usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005, č. j. 2 Afs 144/2004 - 110, publ. pod č. 735/2006 Sb., v němž soud vyslovil, že „zahájení daňové kontroly podle § 16 zákona č 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, může být podle okolností nezákonným zásahem, proti kterému je možno podat žalobu podle § 82 a násl. s. ř. s. Taková žaloba je přípustná pouze poté, kdy žalobce bezvýsledně vyčerpal právní prostředek stanovený podle zákona k jeho ochraně (§ 85 s. ř. s.). Tímto právním prostředkem jsou námitky podle § 16 odst. 4 písm. d) zákona č. 337/1992 sb., o správě daní a poplatků. Lhůta k podání žaloby (§ 84 s. ř. s.) počíná běžet od okamžiku, kdy se daňový subjekt dozvěděl o vyřízení námitek (…)“ Podle rozšířeného senátu musí být soudní ochrana poskytnuta nejen proti nezákonně vydaným platebním výměrům, ale rovněž proti jim předcházejícím daňovým kontrolám.
[16] Otázku, zda lze nezákonnost daňové kontroly namítat i následně v řízení o žalobě proti rozhodnutí vydaném na základě daňové kontroly, však rozšířený senát v tomto usnesení výslovně neřešil. Prvnímu senátu není zřejmé, z čeho dovodil druhý senát v rozsudku ve výše uvedených rozsudcích své jednoznačné závěry.
[17] Oproti tomu v rozsudku ze dne 26. 10. 2009, č. j. 8 Afs 46/2009 - 46 pak Nejvyšší správní soud výslovně uvedl, že „[n]evyužije-li daňový subjekt možnosti bránit se podle něj nezákonně zahájené daňové kontrole cestou žaloby na ochranu před nezákonným zásahem, jistě to nijak nebrání jeho možnosti namítat nezákonnost takového zahájení později v rámci žaloby proti rozhodnutí.“
[18] V řadě dalších rozhodnutí Nejvyšší správní soud sice explicitně nevyslovil tento závěr, nicméně se námitkami ve vztahu k zahájení, průběhu či ukončení daňové kontroly zabýval (např. rozsudek ze dne 5. 12. 2013, č. j. 9 Afs 98/2013 - 31, rozsudek ze dne 4. 1. 2012, č. j. 1 Afs 74/2011 - 12 či rozsudek ze 9. 3. 2011, č. j. 2 Afs 85/2010 - 119).
[19] Rovněž podle literatury „[d]omnívá-li se daňový subjekt, že výsledkem daňové kontroly je nesprávné nebo nezákonné rozhodnutí a k nápravě nedošlo v průběhu daňové kontroly, je možné se bránit i po jejím skončení.” (viz Zatloukal, T. Daňová kontrola v širších souvislostech. 2.vyd. Praha: C. H. Beck, 2011, s. 281).
[20] S ohledem na výše uvedené má první senát nyní za to, že závěry ohledně k přezkumu námitek vztahujících se k daňové kontrole v řízení o žalobě proti rozhodnutí jsou rozporné. Prvnímu senátu proto nezbylo než se obrátit na rozšířený senát, jehož názor je nutný pro posouzení, zda je na místě zabývat se kasačními námitky stěžovatelky ve vztahu k zákonnosti zahájení daňové kontroly.
[21] Podle předkládajícího senátu by měly být námitky vztahující se k daňové kontrole přípustné rovněž v žalobě proti dodatečnému platebnímu výměru, jakkoliv nemusí být shledány důvodnými, mimo jiné i proto, že ne každá vada v postupu správních orgánů může způsobovat nezákonnost jejich meritorního rozhodnutí.
[22] V souvislosti s nastíněnou problematikou vyvstává celá řada otázek, na něž je podle prvního senátu nezbytné odpovědět. Lze žalovat daňovou kontrolu v žalobě proti rozhodnutí, pokud daňová kontrola může být zásahem? Bylo by možno podat žalobu proti dodatečnému platebnímu výměru a namítat v ní nezákonnost daňové kontroly, pokud již proti ní byla podána zásahová žaloba, o níž doposud nebylo rozhodnuto?
[23] Pokud by bylo možné napadat daňovou kontrolu jak zásahovou žalobou, tak žalobou proti rozhodnutí, mohlo by vzhledem k bezprostřední návaznosti dodatečných platebních výměrů na daňovou kontrolu docházet k tomu, že by před rozhodnutím o zásahové žalobě byla podána žaloba proti rozhodnutí o daňové povinnosti. Zakládala by pak zásahová žaloba překážku litispendence či překážku věci rozhodnuté? Společnou podmínkou v případě obou překážek je totožnost věci. Ta se v případě obou žalobních typů odvíjí shodně od totožnosti účastníků, a dále v případě žaloby proti rozhodnutí od totožnosti napadeného rozhodnutí. V případě zásahové žaloby pak hraje roli totožnost účastníků a požadavek uložení shodné povinnosti (srov. Potěšil, L., Šimíček, V. a kol. Soudní řád správní. Komentář. 1. vyd. Praha: Leges, 2014, s. 365). Vzhledem k takto vymezené totožnosti věci by dříve podaná zásahová žaloba překážku litispendence ani překážku rei iudicatae nezakládala. Paralelně by tak mohla být vedena dvě soudní řízení a následně vydána dvě soudní rozhodnutí s rozdílnými závěry ve vztahu k téže daňové kontrole.
II.B
[24] Pokud by rozšířený senát otevřel obě cesty soudního přezkumu a umožnil by v posuzovaném případě prvnímu senátu zabývat se námitkami stěžovatelky ve vztahu k zákonnosti daňové kontroly i v rámci soudního přezkumu následně vydaných správních rozhodnutí, vyvstává v předkládané věci další otázka, a to zda má správce daně před zahájením daňové kontroly povinnost vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení, případně vyloučit způsobilost případného dodatečného daňového tvrzení pro doměření daně podle § 145 odst. 2 daňového řádu.
[25] Podle tohoto ustanovení „[p]okud lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, může správce daně vyzvat daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení a stanovit náhradní lhůtu. Nevyhoví-li daňový subjekt této výzvě ve stanovené lhůtě, může správce daně doměřit daň podle pomůcek.” S tímto ustanovením souvisí § 143 odst. 3 téhož zákona, podle kterého platí, že „[k] doměření z moci úřední může dojít pouze na základě výsledku daňové kontroly. Zjistí-li správce daně nové skutečnosti nebo důkazy mimo daňovou kontrolu, na jejichž základě lze důvodně předpokládat, že bude daň doměřena, postupuje podle § 145 odst. 2.”
[26] K těmto ustanovením daňového řádu se Nejvyšší správní soud vyjádřil v rozsudku ze dne 6. 5. 2015, č. j. 2 Afs 209/2014 - 23 (pozn.: zásahová žaloba proti daňové kontrole), v němž uvedl, že za jejich smysl „je třeba považovat především regulaci postupu správce daně v případě naplnění hypotézy důvodného předpokladu doměření daně. Zákonodárce tím dává najevo, že v takovém případě není určení dalšího postupu zcela na volné úvaze správce daně. Jedná se v podstatě o pokyn k umožnění realizace povinnosti tvrzení daňového subjektu, a v důsledku vlastně o průmět základních zásad správy daní, konkrétně zásad přiměřenosti a zdrženlivosti (§ 5 odst. 3 daňového řádu).“ V témž rozhodnutí pak druhý senát dospěl k striktnímu závěru, že „[p]akliže správce daně nevyzve daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení, a namísto toho zahájí daňovou kontrolu bez předchozího vyloučení způsobilosti případného dodatečného daňového tvrzení pro doměření daně, dojde tím k nerespektování zásady přiměřenosti a zásady zdrženlivosti při správě daní. Takto zahájenou daňovou kontrolu je pak nutno považovat za nezákonně zahájenou, přičemž jednotlivé úkony prováděné daňové kontroly i její celek nutně představují nezákonný zásah do práv daňového subjektu.“
[27] Oproti tomu v rozsudku ze dne 5. 12. 2013, č. j. 9 Afs 98/2013 - 31 (pozn.: žaloba proti rozhodnutí o dodatečném vyměření daně) dospěl devátý senát k závěru, že správce daně nepostupoval nezákonně, pokud i přes existenci důvodných pochybností po provedení místního šetření nevyzval daňový subjekt k podání dodatečného daňového tvrzení podle § 145 odst. 2 daňového řádu, protože v daném případě vedle předpokladu doměření daně existovaly i pochybnosti, které bylo vhodné prověřit v rámci kontroly.
[28] První senát má za to, že rovněž tato rozhodnutí jsou ve vzájemném rozporu a je proto na místě, aby rozšířený senát zodpověděl otázku, zda lze považovat za nezákonně zahájenou daňovou kontrolu bez předchozího vyloučení výzvy k podání dodatečného daňového tvrzení podle § 145 odst. 2 daňového řádu.
[29] Předkládající senát je toho názoru, že má-li správce daně konkrétní indicie týkající se nesprávnosti daňového tvrzení, je namístě výzva k dodatečnému daňovému tvrzení. Svůj názor opírá o úvodní ustanovení daňového řádu, vymezující předmět a účel právní úpravy, v nichž zákon stanoví, že základem pro správné zjištění a stanovení daně je řádné, popřípadě dodatečné daňové tvrzení podané daňovým subjektem (§ 1 odst. 3 daňového řádu). Toto ustanovení následně potvrzují a konkretizují i výše citované § 143 odst. 3 a § 145 odst. 2 daňového řádu.
[30] Pokud tedy správce daně má indicie nasvědčující povinnosti k podání daňového tvrzení, musí nejprve vyzvat daňový subjekt, aby takový úkon sám učinil, a současně jej poučit o důsledcích nesplnění výzvy, až poté lze zahájit daňovou kontrolu. Jednotlivé instituty (výzva podle § 145 daňového řádu, daňová kontrola podle § 85 daňového řádu) by tedy měly být prováděny v logické návaznosti.
[31] Současně si je první senát vědom, že výzva nemusí předcházet každé daňové kontrole. Oproti potvrzování zjištění, kdy správce daně při kontrole prověřuje a má podle prvního senátu povinnost k výzvě podle § 145 odst. 2 daňového řádu, stojí situace, kdy správce daně konkrétní indicie nemá a při prvním úkonu teprve začne zjišťovat daňovou povinnost nebo její rozsah (srov. § 87 odst. 1 daňového řádu), aniž by předtím musel daňový subjekt vyzývat k daňovému tvrzení.
III. Otázky předložené rozšířenému senátu
[32] Ze shora uvedených důvodů je věc v souladu s § 17 odst. 1 s. ř. s. předkládána rozšířenému senátu k zodpovězení těchto otázek:
1. Lze v řízení o žalobě proti rozhodnutí o dodatečném platebním výměru namítat nezákonnost daňové kontroly, která předcházela jeho vydání?
2. Je povinností správce daně vyzvat před zahájením daňové kontroly k podání dodatečného daňového tvrzení podle § 145 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu? Lze považovat daňovou kontrolu za nezákonně zahájenou, pokud správce daně předem ani nevyzval k dodatečnému daňovému tvrzení, ani nevyloučil způsobilost dodatečného daňového tvrzení?
P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
Rozšířený senát bude ve věci rozhodovat ve složení: JUDr. Josef Baxa, Mgr. Jana Brothánková, JUDr. Zdeněk Kühn, JUDr. Barbara Pořízková, Mgr. Aleš Roztočil, JUDr. Karel Šimka a JUDr. Jaroslav Vlašín. Účastníci mohou namítnout podjatost těchto soudců (§ 8 odst. 1 s. ř. s.) do jednoho týdne od doručení tohoto usnesení.
V téže lhůtě se mohou účastníci vyjádřit k otázkám předloženým rozšířenému senátu.
V Brně dne 10. června 2015
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu