Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

RozsudekZamítnuto44× citovánoSb. NSS

Spisová značka

1 As 183/2012

Rozhodnutí v této věci (2)

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 20. 3. 2013Senát: Tříčlenný senátČ. j.: 1 As 183/2012-50Právní moc: 5. 4. 2013Oblast: PřestupkyZpravodaj: ŽIŠKOVÁ Marie, JUDr.ECLI:CZ:NSS:2013:1.As.183.2012.50
Další údaje
Předmět řízení: Správní trestání: přestupek proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu
Účastníci a aplikované předpisy

Účastníci

Žalobce:
Ing. Miroslav F(fyzická osoba)
Žalovaný:
Krajskému úřadu Ústeckého kraje(státní orgán)

Aplikované předpisy

  • k § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb.

Plný seznam účastníků (z vyhledávače NSS)

  • Fyzická osoba (anonymizováno)- stěžovatel
  • Fyzická osoba (anonymizováno)- žalobce/navrhovatel 1.st
  • Krajský úřad Ústeckého kraje - Odbor dopravy a silničního hospodářství- žalovaný/odpůrce 1.st
  • Krajský úřad Ústeckého kraje - Odbor dopravy a silničního hospodářství- účastník řízení

Klíčová slova (vyhledavač NSS)

Rychlost jízdy

Právní věta

Přijede-li řidič do obce po pozemní komunikaci, která není osazena dopravní značkou č. IS 12a "Obec", neznamená to, že by nebyl povinen dodržovat maximální povolenou rychlost v obci stanovenou v § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.

Předpisy v právní větě

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Rozsudek ze dne 20. 3. 2013

Plný text

Předpisy:

k § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu)

Prejudikatura: nález Ústavního soudu č. 30/1998 Sb.

(Podle rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 3. 2013, čj. 1 As 183/2012-50)

Věc: Ing. M. F. proti Krajskému úřadu Ústeckého kraje o uložení pokuty, o kasační stížnosti žalobce.

Magistrát města Děčín (dále jen "magistrát") uložil rozhodnutím ze dne 29. 3. 2010 žalobci pokutu ve výši 5 000 Kč, zákaz činnosti na dobu šesti měsíců spočívající v zákazu řízení motorových vozidel a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč, a to za spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle § 22 odst. 1 písm. l) a podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Prvního přestupku se měl žalobce dopustit dne 26. 11. 2009 tím, že porušil § 4 písm. c) zákona o silničním provozu, jelikož vjel na místní komunikaci, do které je vjezd všech motorových vozidel zakázán dopravní značkou B1 "Zákaz vjezdu všech motorových vozidel" s dodatkovou tabulkou "Mimo dopravní obsluhy". Druhý přestupek měl spočívat v tom, že téhož dne nedodržel při jízdě maximální rychlost, stanovenou v § 18 odst. 3 zákona o silničním provozu.

Žalobce podal proti rozhodnutí magistrátu odvolání, které žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 5. 2010 zamítl.

Dne 18. 6. 2010 podal žalobce žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, který rozsudkem ze dne 26. 5. 2011, čj. 42 A 7/2010-33, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný rozhodnutím ze dne 25. 7. 2011 znovu zamítl odvolání žalobce.

Proti tomuto rozhodnutí žalovaného podal žalobce opět žalobu u krajského soudu, který ji rozsudkem ze dne 28. 11. 2012, čj. 42 A 7/2011-27, zamítl. Krajský soud neshledal důvodnou námitku týkající se uplynutí prekluzivní lhůty pro projednání přestupku, ani námitku, že žalobce po celou dobu nezaregistroval, že se nachází v obci.

Žalobce (stěžovatel) podal proti tomuto rozsudku kasační stížnost, v níž mimo jiné namítal, že vjel do obce po komunikaci, která neobsahovala dopravní značku upozorňující na začátek obce. Taková komunikační závada nemůže vést k uplatnění sankcí vůči stěžovateli, ale měla by být přičítána k tíži magistrátu. Stěžovatel zmínil, že rychlejší jízdou v obci než 50 km/h řidič nemusí vždy porušit obecnou rychlost 50 km/h, neboť citované omezení spadá do místní úpravy obce podle § 61 odst. 2 zákona o silničním provozu. Z § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu dále vyplývá, že označení místa, odkud se uplatní omezení rychlosti pro jízdu v obci, je místní úpravou. Řidič nemůže během jízdy předvídat a domýšlet si, jakou místní úpravu příslušný správní orgán obce zvolil, či jakého účelu a důsledku chce osazením nebo neosazením dopravní značky dosáhnout. Dopravní značka č. IS 12a "Obec" označuje začátek obce, informuje o jejím názvu a vymezuje hranici, od které platí pravidla chování v obci.

Stěžovatel odmítl souhlasit se závěrem krajského soudu, že stěžovatel si při jízdě zástavbou, míjeje zastávky městské hromadné dopravy, značení místních cílů nebo světelný přechod pro chodce, měl uvědomit, že projíždí obcí, a tudíž snížit svou rychlost. Dopravní značení, zastávky městské hromadné dopravy a směrové dopravní značení k místním cílům je rovněž možno minout mimo obec, např. při příjezdu do Děčína po silnici první třídy. Názor zaujatý krajským soudem je proto v rozporu s § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu. Definici obce podle zákona o silničním provozu nelze ztotožňovat s definicí uvedenou v § 1 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení). Dopravní značky mohou být umístěny hluboko v katastrálním území obce s ohledem na plynulost a bezpečnost silničního provozu. V případě akceptace závěrů krajského soudu by řidiči nikdy nemohli jet rychlostí vyšší než 50 km/h, neboť katastrální území jednotlivých obcí na sebe navazují. Stěžovatel dále odmítl závěr krajského soudu, že s ohledem na stěžovatelovy dlouhodobé zkušenosti s řízením motorových vozidel a na jeho bydliště v blízkosti Děčína bylo možné usuzovat na zaviněné jednání. Stěžovatel uvedl, že každý řidič by se měl řídit pokyny, které jsou mu sdělovány dopravním značením a ne jezdit po paměti. Po řidiči nelze vyžadovat, aby předvídal, že se nachází v obci, pokud při příjezdu do obce neprojel kolem dopravní značky označující začátek obce.

Závěrem stěžovatel odmítl tvrzení krajského soudu, že stěžovatele nebylo možné považovat za dopravní obsluhu, jelikož podle vyhlášky Ministerstva dopravy a spojů č. 30/2001 Sb., kterou se provádějí pravidla provozu na pozemních komunikacích a úprava a řízení provozu na pozemních komunikacích, se na něj při dodávce pytle brambor známému vztahovala výjimka. Pokud by nešlo o zásobování, bylo by nutné nahlížet na dodávku brambor jako na tzv. podobné služby ve smyslu citované vyhlášky. Stěžovatel nesouhlasil ani s doporučením správního orgánu, že měl využít jinou trasu a vjet do ulice Květinová z ulice Vilsnické. Značka zákaz vjezdu pro všechny druhy vozidel byla totiž stanovena v obou směrech jízdy.

Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

Z odůvodnění:

III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem

(...)

III.A Námitka podřaditelnosti jednání stěžovatele pod pojem "dopravní obsluha"

[13] Nejvyšší správní soud předesílá, že otázkou naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích, jímž byl stěžovatel uznán vinným, že vjel do ulice osazené dopravní značkou zákaz vjezdu s dodatkovou tabulkou "Mimo dopravní obsluhy", se krajský soud zabýval nad rámec žalobních bodů. Stěžovatel v podané žalobě namítal nezákonnost rozhodnutí žalovaného z důvodu prekluze práva státu na projednání přestupku a z důvodu absence dopravního značení při vjezdu do obce. S ohledem na zásadu dispoziční, která se uplatní v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008, čj. 7 Afs 68/2007-82), krajský soud překročil rámec přezkumu vytyčený stěžovatelem a zabýval se v napadeném rozsudku i otázkou, zda jednání stěžovatele bylo podřaditelné pod pojem "dopravní obsluha". Tato skutečnost představuje vadu řízení, která však v posuzovaném případě nemohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku, neboť vypořádání předmětné námitky krajským soudem nezvrátilo závěr soudu o nedůvodnosti podané žaloby.

[14] Pokud ovšem stěžovatel v kasační stížnosti brojí proti závěrům krajského soudu o této otázce, jsou jeho námitky nepřípustné podle § 104 odst. 4 s. ř. s., neboť stěžovatel námitku podřaditelnosti jednání pod pojem "dopravní obsluha" v žalobě neuplatnil, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud se tak otázkou naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. l) zákona o přestupcích nemohl zabývat.

III.B Naplnění objektivní stránky přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích

[15] Dále Nejvyšší správní soud hodnotil, zda jednání stěžovatele naplnilo skutkovou podstatu přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích. Stěžovatel v kasační stížnosti především zpochybňoval, že by se vůbec dopustil deliktního jednání, neboť na trase, kterou projížděl, neminul značku upozorňující na začátek obce. K obdobně formulované žalobní námitce krajský soud uvedl, že statutární město Děčín je obcí ve smyslu § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu, která má obecně začátek i konec na pozemních komunikacích vyznačen dopravními značkami, byť na komunikaci, kterou stěžovatel použil pro svou jízdu, příslušná značka označující začátek obce osazena nebyla.

[16] Podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích se přestupku dopustí ten, "kdo v provozu na pozemních komunikacích při řízení vozidla překročí nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním předpisem nebo dopravní značkou v obci o 40 km/h a více nebo mimo obec o 50 km/h a více".

[17] Zvláštním právním předpisem je zde zákon o silničním provozu. Ten v § 18 odst. 4 stanoví, že řidič smí jet v obci "rychlostí nejvýše 50 km/h, a jde-li o dálnici nebo silnici pro motorová vozidla, nejvýše 80 km/h". Podle § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu je obec "zastavěné území, jehož začátek a konec je na pozemní komunikaci označen příslušnými dopravními značkami; na účelových komunikacích se značky neosazují".

[18] Ze správního spisu vyplynuly následující skutečnosti. Stěžovatel byl hlídkou Policie České republiky zastaven ve městě Děčín na ulici Teplické, poté co dne 26. 11. 2009 ve 21:25 hodin projel měřeným úsekem rychlostí 108 km/h. V průběhu správního řízení uvedl, že uvedeného dne vyjel z Ústí nad Labem směrem na Děčín. Před vjezdem do Děčína zahnul u odbočky na Vilsnici na starou Ústeckou silnici, po níž pokračoval ulicemi Květinová, Vilsnická, Želenická, Ruská, Pivovarská až na ulici Teplickou, kde byl kontrolován hlídkou policie. Stěžovatel trval na tom, že po celou dobu jízdy nikde nezaregistroval dopravní značení, které by ho upozorňovalo na začátek obce. Jel pod tlakem, neboť mu volala manželka, že má zdravotní potíže. Správní orgán učinil uvedenou trasu jízdy předmětem místního ohledání dne 1. 2. 2010, přičemž zjistil, že při vjezdu na starou Ústeckou silnici v Děčíně Vilsnici se stěžovatel neřídil dopravní značkou B1 "Zákaz vjezdu všech vozidel" s dodatkovou tabulkou "Mimo dopravní obsluhy". K tomu stěžovatel na ústním jednání dne 23. 3. 2010 konstatoval, že jel ke známému, který bydlí v Květinové ulici a vezl mu padesátikilový pytel brambor. Brambory však známému nedovezl, neboť když se nacházel v Květinové ulici, obdržel telefonát od manželky, na základě něhož ihned pokračoval do místa bydliště. Doplnil, že manželka uvedeného dne lékařskou pomoc nevyhledala; pomohly jí děti. Následně byl stěžovatel rozhodnutím magistrátu ze dne 29. 3. 2010 shledán vinným ze spáchání přestupků podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 a písm. l) zákona o přestupcích. Odvolání proti citovanému rozhodnutí žalovaný rozhodnutím ze dne 28. 5. 2010 zamítl. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel žalobu u krajského soudu, který rozsudkem ze dne 28. 11. 2012, čj. 42 A 7/2011-27, zrušil rozhodnutí žalovaného a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Následně žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutí odvolání stěžovatele opětovně zamítl.

[19] V posuzovaném případě je nesporné, že stěžovatel při vjezdu do obce Děčín neminul značku označující začátek obce, neboť vjel do Děčína po staré Ústecké ulici, která touto značkou osazena nebyla. Následně projel obcí po trase dlouhé přes 5 km, míjel hustou obecní zástavbu, zastávky městské hromadné dopravy, kruhový objezd atd. Poté byl zastaven hlídkou Policie České republiky na ulici Teplické, neboť touto ulicí projel rychlostí překračující 100 km/h. Stěžovatel i přes výše uvedené skutečnosti uvádí, že neprojel kolem dopravní značky vymezující začátek obce, proto nebyl povinen respektovat maximální povolenou rychlost 50 km/h, a zpochybňuje rovněž své zavinění ke spáchání citovaného přestupku (k tomu srov. body [29] a násl. níže).

[20] Podle § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu je obec zastavěné území vymezené dopravními značkami. Jak správně poznamenal krajský soud, není pochyb o tom, že v daném případě město Děčín představuje obec ve smyslu citovaného ustanovení, neboť jeho území je osazeno dopravními značkami upravujícími začátek a konec obce. Na tom nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že na pozemní komunikaci, kterou stěžovatel do obce přijel, značka č. IS 12a "Obec" označující začátek obce chyběla.

[21] Podle Nejvyššího správního soudu nelze při interpretaci, zda došlo v řešeném případě k naplnění skutkové podstaty přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích, tj. zda stěžovatel v okamžiku měření rychlosti projížděl obcí, úzkostlivě lpět na striktním gramatickém výkladu pojmu obec upraveného v § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu, bez zohlednění samotného smyslu právní úpravy týkající se dodržování snížené rychlosti v obcích. Zohledněny musí být rovněž všechny konkrétní skutkové okolnosti projednávaného případu.

[22] Ústavní soud v této souvislosti uvedl, že "naprosto neudržitelným momentem používání práva je jeho aplikace, vycházející pouze z jeho jazykového výkladu. Jazykový výklad představuje pouze prvotní přiblížení se k aplikované právní normě. Je pouze východiskem pro objasnění a ujasnění si jejího smyslu a účelu (k čemuž slouží i řada dalších postupů, jako logický a systematický výklad, výklade ratione legis atd.). Mechanická aplikace abstrahující, resp. neuvědomující si, a to buď úmyslně, nebo v důsledku nevzdělanosti, smysl a účel právní normy, činí z práva nástroj odcizení a absurdity" (srov. nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 33/97, č. 30/1998 Sb.). Výklad zastávaný stěžovatelem je právě příkladem těchto důsledků používání toliko jazykového výkladu izolovaného ustanovení právního předpisu bez ohledu na vztahy § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu s dalšími právními normami obsaženými v tomto právním předpise nebo v právních předpisech souvisejících.

[23] Ryze gramatický výklad, že řidič je povinen dodržovat maximální povolenou rychlost v obci 50 km/h jen tehdy, projede-li kolem značky informující o začátku obce, by vedl k absurdním důsledkům. Jak správně uvedl žalovaný na straně 4 napadeného rozhodnutí, řidič, který přijede do obce vlakem a v půjčovně si vyzvedne vozidlo, by podle výkladu zastávaného stěžovatelem neprojel kolem dopravní značky "Obec", a proto by nebyl povinen dodržovat zákonem stanovenou rychlost 50 km/h. Stejně tak by řidič, který vjede do obce po účelové komunikaci, na níž se značky označující začátek a konec obce neosazují, nebyl povinen dodržovat maximální povolenou rychlost v obci, protože při vjezdu na území obce nebyl žádným značením upozorněn, že se již nachází v obci. Lze si jistě představit, k jakým nepřípustným důsledkům by zmíněná interpretace mohla vést: v obcích by maximální povolenou rychlost 50 km/h měli povinnost dodržovat pouze řidiči, kteří přijeli do obce po komunikacích osazených značkami č. IS 12a "Obec"; ostatní řidiči, kteří zahájili svoji jízdu v obci, přijeli do obce po účelové komunikaci či ti, jež by účelově objeli ceduli označující začátek obce mimo pozemní komunikaci (např. po poli), by se v obci směli pohybovat maximální rychlostí 90 km/h přípustnou pro provoz na silnici vedoucí mimo obec. Naznačené chování řidičů by značně narušilo bezpečnost a plynulost provozu na pozemních komunikacích v obci a hrubým způsobem by ohrožovalo zdraví a majetek obyvatel obce i účastníků silničního provozu.

[24] Je tak zřejmé, že pro interpretaci, zda se stěžovatel nacházel v obci (aniž projel kolem značky označující její začátek) a zda byl povinen dodržet maximální povolenou rychlost 50 km/h, je nutné kromě výkladu jazykového zohlednit i výklad teleologický a systematický.

[25] Smyslem stanovení maximální povolené rychlosti pro jízdu v obci (§ 18 odst. 4 zákona o silničním provozu) je ochrana života, zdraví a majetku obyvatel obce a účastníků provozu na pozemních komunikacích, jakož i zajištění bezpečnosti a plynulosti dopravy. Obec je v § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu vymezena primárně jako zastavěné území. Právě zastavěnost představuje základní a klíčový znak charakterizující území obce. Přijede-li řidič po pozemní komunikaci do zastavěného území, měl by s ohledem na bezpečnost ostatních účastníků provozu, potenciálních chodců, zvířat nebo ochranu majetku svoji rychlost přizpůsobit jízdě v zastavěném území, bez ohledu na skutečnost, zda projel kolem značky vymezující začátek obce, či nikoliv.

[26] Aby se jednalo o obec ve smyslu § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu, musí být území obce na pozemních komunikacích osazeno značkami začátek a konec obce. V řízení nebylo předmětem sporu, že na pozemních komunikacích vedoucích do obce Děčín takové značky osazeny jsou. Ulice Teplická, na níž byla stěžovateli měřena rychlost, se tedy nachází v obci tak, jak je definována v § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu, proto byl stěžovatel v souladu s § 18 odst. 4 tohoto zákona povinen respektovat maximální povolenou rychlost 50 km/h. Přijel-li stěžovatel do obce po pozemní komunikaci, která nebyla osazena dopravní značkou č. IS 12a "Obec", neznamená to, že by nebyl povinen dodržovat maximální povolenou rychlost v obci stanovenou v § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, a to především s ohledem na shora zmíněný požadavek bezpečnosti a plynulosti dopravního provozu. To platí tím spíše, byla-li na komunikaci, po níž stěžovatel do obce vjížděl, stanovena maximální povolená rychlost 20 km/h, neboť takové snížení rychlosti stěžovateli muselo signalizovat, že vjíždí do zastavěného území (do obce) a že má svoji jízdu přizpůsobit okolním podmínkám.

[27] Při systematickém výkladu § 2 písm. cc) zákona o silničním provozu zohlednil Nejvyšší správní soud zejména základní povinnosti účastníků provozu na pozemních komunikacích vymezené v § 4 tohoto zákona. Každý je povinen chovat se podle citovaného ustanovení "ohleduplně a ukázněně, aby svým jednáním neohrožoval život, zdraví nebo majetek jiných osob ani svůj vlastní, aby nepoškozoval životní prostředí ani neohrožoval život zvířat". Účastníci provozu na pozemních komunikacích jsou dále povinni řídit se pravidly provozu, pokyny policistů a jiných oprávněných osob, případně řídit se světelnými a doprovodnými akustickými signály, dopravními značkami, dopravními zařízeními a zařízeními pro provozní informace.

[28] S tím souvisí i § 22 zákona o přestupcích (ve znění účinném do 31. 7. 2011; nyní v obdobném znění převzatý do § 125c zákona o silničním provozu), jež cílí na dodržování právních předpisů vztahujících se k bezpečnosti a plynulosti silničního provozu. Určuje-li § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, že v obci smí jet řidič rychlostí nejvýše 50 km/h, pak ten, kdo tak nečiní, nejenže porušuje zákonem chráněný zájem, kterým je organizace dopravy na určitém území vyplývající z místní úpravy (označení obce) a z obecné úpravy, ale individuálně pak i zájem těch, kteří splnili dané podmínky, tedy pro jízdu v obci respektovali § 18 odst. 4 zákona o silničním provozu, jakož i ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích, byť jen potenciálních, kteří oprávněně předpokládají, že všichni účastníci provozu dodržují pravidla pro provoz na pozemních komunikacích (tzv. princip omezené důvěry).

[29] Stěžovatel tedy sice při příjezdu do obce neprojel kolem značky č. IS 12a "Obec", nicméně vjel do obce po pozemní komunikaci připouštějící maximální rychlost 20 km/h, následně projížděl po trase dlouhé přes 5 km skrze hustě zastavěné území obce, jež je na pozemních komunikacích běžně značkami začátek a konec obce osazeno, přičemž v ulici Teplické překročil maximální povolenou rychlost v obci o více než 40 km/h. Nejvyšší správní soud tak v souladu s výše uvedeným nemá pochyb, že stěžovatel svým jednáním naplnil objektivní stránku přestupku vymezeného v § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích. Jízda stěžovatele napříč obcí v rychlosti přesahující 100 km/h znamenala reálné nebezpečí pro zdraví, život a majetek stěžovatele samého i ostatních účastníků silničního provozu v obci. Námitka nesprávného posouzení této otázky krajským soudem je proto nedůvodná.

III.C Zavinění stěžovatele k přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích

[30] Stěžovatel v kasační stížnosti zpochybňoval rovněž závěry krajského soudu o zavinění ve formě nevědomé nedbalosti. Samotná skutečnost, že je někdo zkušeným řidičem, podle stěžovatele nemůže svědčit o jeho zavinění. Krajský soud při hodnocení této otázky vyšel především z fotodokumentace pořízené správním orgánem při místním ohledání a z výpisu z evidenční karty stěžovatele. Konstatoval, že stěžovatel je zkušeným řidičem, který s ohledem na charakter zástavby, značení podél cesty i bydliště musel vědět, že se nachází v obci; podle krajského soudu tedy jednal minimálně ve formě nevědomé nedbalosti.

[31] Podle § 3 zákona o přestupcích "[k] odpovědnosti za přestupek postačí zavinění z nedbalosti, nestanoví-li zákon výslovně, že je třeba úmyslného zavinění". Z § 4 odst. 1 tohoto zákona dále vyplývá, že "[p]řestupek je spáchán z nedbalosti, jestliže pachatel a) věděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ale bez přiměřených důvodů spoléhal na to, že tento zájem neporuší nebo neohrozí nebo b) nevěděl, že svým jednáním může porušit nebo ohrozit zájem chráněný zákonem, ač to vzhledem k okolnostem a svým osobním poměrům vědět měl a mohl".

[32] Pro posouzení, zda byla u stěžovatele naplněna subjektivní stránka přestupku podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona o přestupcích, bylo nutné zohlednit především tvrzení stěžovatele uváděné v průběhu správního řízení a dokumenty obsažené ve správním spise.

[33] Stěžovatel na ústním jednání dne 1. 2. 2010 uváděl, že jel z Ústí nad Labem do Děčína. Volala mu manželka, že má zdravotní problémy, proto jel pod tlakem. Na jednání konaném dne 23. 3. 2010 stěžovatel doplnil, že do Děčína jel, protože vezl známému brambory do ulice Květinová. Tam mu zavolala manželka, proto ihned pokračoval do místa bydliště a známému brambory nedovezl. Z fotodokumentace pořízené správním orgánem dne 26. 2. 2010 při místním ohledání dále plyne, že stěžovatel sjel z Ústecké ulice (před značkou upozorňující na začátek obce) a najel na pozemní komunikaci, v níž byla stanovena maximální povolená rychlost 20 km/h, ohraničenou z jedné strany zástavbou a z druhé strany Ústeckou ulicí. Následně projížděl hustou obecní zástavbou s pouličním osvětlením, minul několik zastávek městské hromadné dopravy, přechodů pro chodce a projel přes kruhový objezd navádějící na centrum obce.

[34] Z fotodokumentace mapující trasu stěžovatele napříč bytovými domy a jinou zástavbou města Děčína podle Nejvyššího správního soudu jasně vyplývá, že stěžovatel měl a mohl vědět, že projíždí obcí, čemuž měl přizpůsobit svoji rychlost. Neobstojí v tomto případě argument stěžovatele, že obcí projížděl v nočních hodinách za zhoršené viditelnosti. Trasa stěžovatele při průjezdu Děčínem je lemována pouličním osvětlením, proto je zřejmé, že i při průjezdu touto cestou v nočních hodinách stěžovatel musel rozeznat, že se nachází v zastavěném území. Při projíždění hustou zástavbou s četnými restauracemi, obchody, křižovatkami, kruhovým objezdem, továrnou či benzinovou pumpou se stěžovatel nemohl domnívat, že se nachází mimo obec, ani pokud by pouliční osvětlení nefungovalo.

[35] Nejvyšší správní soud dodává, že všechny okolnosti projednávaného případu spíše nasvědčují tomu, že stěžovatel jednal přinejmenším ve formě nedbalosti vědomé. S ohledem na bydliště stěžovatele v obci Libouchec nacházející se 15 km od Děčína a na údaje vyplývající z evidenční karty řidiče (stěžovatel je držitelem řidičského oprávnění skupiny B již od 9. 6. 1978) i na tvrzení stěžovatele uváděné v průběhu správního řízení (vezl do ulice Květinová v Děčíně známému pytel brambor) lze předpokládat minimálně povědomost stěžovatele o tom, že ulice, na níž jeho kamarád bydlí, se nachází v obci Děčín. Ani případné rozrušení způsobené telefonátem manželky stěžovatele v průběhu jízdy tak podle Nejvyššího správního soudu nemohlo způsobit, že by stěžovatel zcela přestal vnímat krajinu a zástavbu kolem silnice a neuvědomil si, že se nachází v obci.

[36] Ve světle výše uvedeného neobstojí ani tvrzení stěžovatele, že i zkušený řidič se musí řídit dopravním značením a nemůže jezdit tzv. "po paměti". Není sporu o tom, že povinnost řídit se dopravním značením platí pro řidiče zkušené i začátečníky bez rozdílu. Krajský soud nicméně ve své argumentaci zdůrazňoval, že u řidičů, kteří mají již po delší dobu řidičské oprávnění několika skupin, lze předpokládat větší míru obezřetnosti, zkušeností a pružnější reakce na situace nastalé při provozu na pozemních komunikacích. Pokud tedy stěžovatel vjel na starou Ústeckou silnici, na níž sice nebyla osazena značka upozorňující na začátek obce, nicméně byla zde stanovena maximální rychlost 20 km/h a začínala zde zástavba, musel si být vědom, že vjíždí do obce Děčín. Natož v situaci, kdy z tvrzení stěžovatele vyplývalo, že mířil do Děčína a věděl, že zmíněná stará Ústecká silnice se napojuje na ulici Květinovou, kam vezl pytel brambor.

[37] Argumentace stěžovatele, že zastávky městské hromadné dopravy, přechody pro chodce nebo směrové dopravní značení se mohou nacházet i mimo území obce, resp. mimo značku vymezující začátek obce, je v projednávané věci nepřiléhavá. Nejvyšší správní soud nezpochybňuje, že by se zmíněné prvky nemohly nacházet i mimo území obce, resp. v území, v němž je povolena vyšší maximální rychlost než 50 km/h. Z fotodokumentace pořízené správním orgánem je nicméně zřejmé, že v posuzovaném případě zejména šíře pozemní komunikace, po níž se stěžovatel pohyboval, kruhový objezd na trase, pouliční obchody, restaurace a bary, které stěžovatel míjel, jakož i další dopravní značky vyskytující se na předmětné pozemní komunikaci, dávaly průměrně bystrému účastníkovi silničního provozu tušit, že se pohybuje po území obce, čemuž je nutné přizpůsobit rychlost.

[38] Nelze se ztotožnit ani s argumentací stěžovatele, že řidič si nemůže domýšlet, jakou místní úpravu (konkrétní rychlost) příslušný orgán obce zvolí a jakého účelu hodlá osazením či neosazením značky označující začátek obce dosáhnout. Pokud stěžovatel vjel do zastavěného území po komunikaci, na níž byla místní úpravou omezena rychlost na 20 km/h, a následně mířil k centru obce, měl zbystřit svoji pozornost a uvědomit si, že snížená rychlost a počínající zástavba označují začátek obce. Podle Nejvyššího správního soudu tak stěžovatel věděl nebo přinejmenším vědět měl a mohl (i s přihlédnutím k ostatním výše zmíněným okolnostem případu), že se nachází v obci.

[39] Nad rámec lze poznamenat, že za určitých specifických okolností, kdy řidič přijede do obce po komunikaci, která v rozporu se zákonem není osazena značkou začátek obce, a kdy s ohledem na nízkou hustotu zástavby, ráz okolní krajiny nebo další okolnosti konkrétního případu nebude možné spravedlivě seznat, že se vozidlo již nachází v obci, bylo by možné závěr o absenci zavinění řidiče dovodit. O takový krajní případ se však v projednávané věci v žádném případě nejednalo.

[40] Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že krajský soud velice přesvědčivě popsal, proč v daném případě bylo lze usuzovat na zavinění stěžovatele ve formě minimálně nedbalosti nevědomé. Námitka nesprávného posouzení otázky zavinění krajským soudem je proto nedůvodná. Ve světle všech okolností projednávaného případu nemá Nejvyšší správní soud pochyb, že stěžovatel minimálně vědět měl a mohl, že projíždí obcí. Svou jízdu měl proto přizpůsobit okolním poměrům, především s ohledem na možný výskyt chodců a jejich bezpečnost, jakož i s přihlédnutím k ochraně majetku a života a zdraví ostatních účastníků provozu na pozemních komunikacích.

Právní věta

Přijede-li řidič do obce po pozemní komunikaci, která není osazena dopravní značkou č. IS 12a "Obec", neznamená to, že by nebyl povinen dodržovat maximální povolenou rychlost v obci stanovenou v § 18 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích.

Usnesení ze dne 15. 1. 2013

Plný text

1 As 183/2012 - 36

USNESENÍ

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: Ing. M. F., zastoupený Mgr. P. K.-Lukschovou, advokátkou se sídlem [adresa] Praha 2, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem [adresa] Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2011, č. j. 2231/DS/2010, sp. zn. JID 121092/2011/KUUK/Bla, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. 11. 2012, č. j. 42 A 7/2011 - 27, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

t a k t o :

I. Kasační stížnosti s e p ř i z n á v á odkladný účinek.

II. Žalobci s e u k l á d á zaplatit ve lhůtě 3 dnů od doručení tohoto usnesení České republice – Nejvyššímu správnímu soudu soudní poplatek ve výši 1.000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

III. Soud v y z ý v á žalobce, aby ve lhůtě jednoho týdne od doručení tohoto usnesení zaplatil soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5.000 Kč.

O d ů v o d n ě n í :

[1] Rozhodnutím Magistrátu města Děčín ze dne 29. 3. 2010, č. j. OSC/36128/2010/Koh, byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. l) a podle § 22 odst. 1 písm. f) bod 2 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů, za což mu byla uložena pokuta ve výši 5.000 Kč, zákaz činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu šesti měsíců a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Odvolání žalobce proti citovanému rozhodnutí žalovaný v záhlaví uvedeným rozhodnutím zamítl. Žalobce napadl rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Ústí nad Labem; ten rozsudkem ze dne 28. 11. 2012, č. j. 42 A 7/2011 - 27, žalobu zamítl.

[2] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností u Nejvyššího správního soudu domáhá zrušení rozsudku krajského soudu. Součástí kasační stížnosti je také návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

[3] Před samotným posouzením tohoto návrhu Nejvyšší správní soud k institutu odkladného účinku uvádí následující. Pravidelně je odkladný účinek spojován s tzv. řádnými opravnými prostředky, např. odvoláním. Zde účinky rozhodnutí správního orgánu nastávají až v okamžiku rozhodnutí o opravném prostředku (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 581/06 ze dne 11. 10. 2006, http://nalus.usoud.cz: „Účelem [odložení vykonatelnosti rozhodnutí] je vytvoření časového prostoru pro posouzení ústavní stížnosti tak, aby před rozhodnutím soudu nedošlo k nevratným krokům, po nichž by se jeho rozhodování stalo jen akademickým cvičením a ochrana ústavně zaručených základních práv a svobod by byla toliko iluzorní“).

[4] Nejvyšší správní soud již v minulosti judikoval v usnesení ze dne 24. 2. 2010, č. j. 6 As 6/2010 - 61, že institut odkladného účinku je primárně spjat se žalobou jakožto nástrojem ochrany veřejných subjektivních práv adresáta veřejnoprávního působení. Odkladný účinek přiznávaný žalobě má proto ochránit tohoto adresáta veřejné správy před případnými neodstranitelnými negativními následky aktu veřejné správy (srov. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2012, č. j. 2 As 132/2011 – 115; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu dostupná na www.nssoud.cz).

[5] Zákonem č. 303/2011 Sb. kterým se mění zákon č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, došlo s účinností od 1. 1. 2012 i ke změně úpravy podmínek pro přiznání odkladného účinku v § 73 s. ř. s. Na rozdíl od předchozí právní úpravy již není nutné prokazovat tzv. nenahraditelnou újmu žalobce (resp. důvodnou obavu její hrozby), nýbrž stačí pouze poukázat na nepoměr mezi následkem (slovy zákona „újmou“), který by vznikl žalobci nepřiznáním odkladného účinku a případnou újmou, která by mohla vzniknout jiným osobám, pokud by k odložení účinků jinak závazného rozhodnutí došlo. Přiznání odkladného účinku nesmí být současně v rozporu s důležitým veřejným zájmem.

[6] Důvodová zpráva k zákonu č. 303/2011 Sb. v bodu 38 uvádí: „Institut odkladného účinku správní žaloby má pro faktickou úroveň ochrany veřejných subjektivních práv (tedy pro naplňování základního smyslu správního soudnictví) často klíčový význam. V situacích, kdy je žalobce vystaven hrozbě těžko napravitelné nebo kompenzovatelné újmy, může být pro žalobce rozhodnutí o jeho žádosti o přiznání odkladného účinku přednější než případné vyhovění samotné žalobě za situace, kdy je zrušené rozhodnutí již "konzumováno" a zásah do práv či zájmů hájených žalobcem neodstranitelný. Za základní problém současné právní úpravy lze označit skutečnost, že zákonodárce neponechal na uvážení soudu, kterému z konfliktních zájmů dát v konkrétním případě přednost, ani neupravil pouhá vodítka pro tuto úvahu. […] Každé rozhodnutí o návrhu na přiznání odkladného účinku musí být vždy řádně odůvodněno, proto se tato povinnost stanovuje explicitně.“

[7] Lze tedy shrnout, že současná úprava je ve vztahu k přiznání odkladného účinku příznivější než úprava předešlá.

[8] Při rozhodování o odkladném účinku kasační stížnosti Nejvyšší správní soud zjišťuje kumulativní splnění výše uvedených zákonných předpokladů (§ 73 odst. 2 s. ř. s.), tj. 1) výrazné disproporcionality újmy způsobené stěžovateli v případě, že účinky napadeného rozhodnutí nebudou odloženy ve vztahu k újmě způsobené jiným osobám, pokud by účinky rozhodnutí odloženy byly; a 2) absenci rozporu s důležitým veřejným zájmem. Je-li odkladný účinek přiznán, pozastavují se ty účinky napadeného správního rozhodnutí, které z povahy věci pozastavit lze (tj. uložené právní povinnosti nelze vynucovat, přiznaná oprávnění nelze uplatňovat, odejmutá oprávnění zůstávají zachována, atd.).

[9] Důvody možného vzniku nepoměrně větší újmy stěžovatele oproti jiným osobám jsou vždy individuální, závislé pouze na osobě a situaci stěžovatele. Povinnost tvrdit a prokázat vznik újmy má proto stěžovatel. Stěžovatel musí konkretizovat, jakou újmu by pro něj znamenal výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí, z jakých konkrétních okolností to vyvozuje a uvést její intenzitu. Vylíčení podstatných skutečností o nepoměrně větší újmě musí svědčit o tom, že negativní následek, jehož se stěžovatel v souvislosti s napadeným rozsudkem krajského soudu obává, by pro něj byl zásadním zásahem. Hrozící újma musí přitom být závažná a reálná, nikoliv pouze hypotetická a bagatelní.

[10] Pokud jde o splnění druhého zákonného předpokladu, tj. že přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem, soud vychází z povahy věci a z obsahu spisového materiálu.

[11] Stěžovatel svůj návrh na odkladný účinek odůvodnil tím, že je v současné době veden na úřadu práce jako žadatel o zaměstnání. S ohledem na jeho věk, kvalifikaci a lokalitu, v níž práci hledá (severní Čechy), je nalezení zaměstnání velmi obtížné. K hledání práce stěžovatel nezbytně potřebuje motorové vozidlo, neboť častým kvalifikačním předpokladem výběrových řízení je oprávnění k řízení motorových vozidel. Odebráním řidičského oprávnění se stěžovateli zužuje okruh potenciálních zaměstnání, o něž by se mohl ucházet. Stěžovatel dále popsal, že pečuje o svou těžce nemocnou tchýni (jeho manželka o ni pečuje jen omezeně ze zdravotních důvodů), která je držitelkou průkazu ZTP a pobírá příspěvek na mobilitu podle zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením. Stěžovatel je jediným z rodiny, kdo tchýni dopravuje k lékaři apod. Z popsaných důvodů je stěžovatel a jeho rodinní příslušníci závislý na motorovém vozidle. Popsané skutečnosti stěžovatel doložil kopií průkazu ZTP M. K., kopií dokladu o vedení stěžovatele na úřadu práce, rozhodnutím Úřadu práce České republiky, Krajské pobočky v Ústí nad Labem, Kontaktní pracoviště Ústí nad Labem, ze dne 7. 2. 2012, č. j. MPSV-UP/386421/12/AIS-ZDP, o přiznání příspěvku na mobilitu v měsíční výši 400 Kč od 1. 1. 2012 do 31. 8. 2015, bankovním výpisem z účtu stěžovatele.

[12] Žalovaný navrhl zamítnutí návrhu na přiznání odkladného účinku. Uvedl, že kladné rozhodnutí by bylo v rozporu s veřejným zájmem na bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích, neboť by umožnilo nadále řídit motorové vozidlo řidiči, který se dopustil překročení nejvyšší dovolené rychlosti v obci o 54 km/h.

[13] Nejvyšší správní soud z předloženého spisu zjistil následující skutečnosti. Stěžovatel se od samého počátku snaží zpochybnit zákonnost rozhodnutí, kterým byl uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích. Možnost řízení motorového vozidla je pro něj významnou devízou při hledání zaměstnání, neboť většina zaměstnavatelů klade na uchazeče požadavek na řízení motorových vozidel; skutečnost, že je stěžovatel veden v evidenci úřadu práce doložil stěžovatel dokladem o vedení na úřadu práce, z nějž vyplývá četnost návštěv stěžovatele na úřadu práce (srov. č. l. 12 a 17 soudního spisu). Současně uváděl, že pečuje o nemocnou tchýni, kterou dopravuje k lékaři, k čemuž přiložil kopii průkazu ZTP M. K. a rozhodnutí o přiznání příspěvku na mobilitu M. K. (srov. č. l. 13, 16, 18 soudního spisu); příspěvek na mobilitu je zasílán na bankovní účet stěžovatele (srov. č. l. 14 soudního spisu). Z citovaného rozhodnutí dále vyplývá, že M. K. má trvalé bydliště na téže adrese jako stěžovatel.

[14] Stěžovatel tak svá tvrzení o nepoměrně větší újmě dostatečně prokázal. V daném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti jsou splněny. Odebrání řidičského oprávnění stěžovateli by tak mohlo představovat pro něj a osoby jemu blízké nepoměrně větší újmu, než která by mohla vzniknout jiným osobám, pokud by se výkon a jiné právní následky napadeného rozhodnutí odložily. Soud se neztotožňuje se žalovaným, že přiznání odkladného účinku by bylo v rozporu s veřejným zájmem z toho důvodu, že by bylo umožněno další řízení vozidla řidiči, který se dopustil výrazného překročení nejvyšší dovolené rychlosti. Přiznání odkladného účinku „jen“ odsouvá účinky po dobu, kdy je zákonnost napadeného rozhodnutí přezkoumávána. Ztotožní-li se kasační soud s krajským soudem v tom, že rozhodnutí žalovaného bylo v souladu se zákonem, pak bude povinností žalobce vykonat sankci spočívající v zákazu řízení motorových vozidel v délce uložené napadeným rozhodnutím. Protože přiznání odkladného účinku není v rozporu s veřejným zájmem rozhodl Nejvyšší správní soud tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení. Rozhodnutí o přiznání odkladného účinku zároveň v žádném případě nepředjímá výsledek řízení o kasační stížnosti.

[15] Podání návrhu na přiznání odkladného účinku podléhá dle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), soudnímu poplatku ve výši 1.000 Kč (srov. k tomu též usnesení ze dne 29. 2. 2012, č. j. 1 As 27/2012 – 32). Podle § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž bylo o návrhu rozhodnuto a v němž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit [§ 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, per analogiam], tj. právní mocí tohoto usnesení. Stěžovatel je povinen poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku zaplatit do tří dnů od doručení tohoto usnesení (viz § 7 odst. 1 zákona o soudních poplatcích).

[16] Současně Nejvyšší správní soud vyzval stěžovatele k zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost. V souladu s § 4 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích je s podáním kasační stížnosti spojen vznik poplatkové povinnosti. Podle položky č. 19 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou uvedeného zákona, je kasační stížnost zpoplatněna částkou 5.000 Kč. Tento soudní poplatek nebyl současně s podáním kasační stížnosti zaplacen, soud proto žalobce vyzval ke splnění poplatkové povinnosti a stanovil mu k tomu lhůtu jednoho týdne.

[17] Soudní poplatek lze zaplatit:
- vylepením kolků na tomto tiskopisu nebo
- bezhotovostně převodem na účet soudu číslo: 3703 – [účet], vedený u České národní banky, pobočka Brno. Závazný variabilní symbol pro identifikaci platby je: 1010418312.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.
Nebude-li poplatek za řízení o kasační stížnosti ve stanovené lhůtě zaplacen, soud řízení zastaví [§ 9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve spojení s § 47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního]. Soud však řízení nezastaví, je-li tu nebezpečí z prodlení, v jehož důsledku by Vám mohla vzniknout újma, a ve stanovené lhůtě sdělíte soudu okolnosti, které toto nebezpečí osvědčují, a doložíte, že bez své viny jste nemohl poplatek dosud zaplatit.
Máte-li za to, že jsou u Vás splněny podmínky pro částečné či plné osvobození od soudních poplatků, můžete ve lhůtě stanovené pro zaplacení poplatku požádat soud o osvobození od soudních poplatků (§ 36 odst. 3 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního).
V případě placení kolkovými známkami nalepte vždy oba jejich díly na tiskopis na vyznačeném místě. Tiskopis podepište a vraťte jej označenému soudu. Kolkové známky neznehodnocujte.

V Brně 15. ledna 2013

JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací