1 As 27/2012

Plný text

1 As 27/2012 – 45
[OBRÁZEK]

ČESKÁ REPUBLIKA

R O Z S U D E K
J M É N E M R E P U B L I K Y

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: Mgr. I. H., zastoupena JUDr. Ludvíkem Ševčíkem ml., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2011, čj. KUJI 65110/2011, sp. zn. OOSČ 208/2011 OOSC/21/ZK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2012, čj. 57 A 106/2011 – 29,

t a k t o :

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2012, čj. 57 A 106/2011 – 29, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

I.
Vymezení věci

[1] Žalobkyně byla rozhodnutím Městského úřadu Třebíč ze dne 29. 11. 2010, čj. OSČPř452/2010-JI-4, uznána vinnou z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. e) bodu 1 a písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Přestupku se dopustila tím, že dne 28. 9. 2010 řídila osobní motorové vozidlo, aniž byla držitelkou řidičského oprávnění (to pozbyla dne 20. 7. 2010 v souvislosti s dosažením 12 bodů), a nezastavila před železničním přejezdem na příkaz dopravní značky „stůj, dej přednost v jízdě“. Žalobkyni byla uložena sankce spočívající v pokutě 25 000 Kč a zákazu řízení motorových vozidel po dobu 12 měsíců. Odvolání žalobkyně bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného blíže označeným v záhlaví.

[2] Rozhodnutí žalovaného napadla žalobkyně u krajského soudu. Soud však žalobu zamítl. Vyšel ze zjištění, že oznámení o dosažení 12 bodů spojené s výzvou k odevzdání řidičského průkazu bylo stěžovatelce doručeno v souladu s § 24 odst. 1 správního řádu dne 12. 7. 2010. Žalobkyně v zákonem stanovené lhůtě námitky nepodala, a proto pozbyla dne 20. 7. 2010 řidičské oprávnění. To, že oznámení o dosažení 12 bodů bylo poté doručeno žalobkyni ještě jednou (tentokrát je převzala), nemá vliv na řádnost předchozího doručení a marné uplynutí lhůty k podání námitek. Krajský soud tak vzal za prokázané, že žalobkyně řídila dne 28. 9. 2010 motorové vozidlo bez řidičského průkazu. K námitce žalobkyně, že rozhodnutím Městského úřadu Ivančice ze dne 20. 12. 2010 bylo v přezkumném řízení zrušeno starší rozhodnutí o přestupku, krajský soud uvedl, že toto rozhodnutí vyvolává s ohledem na § 99 odst. 1 ve spojení s § 73 odst. 2 větou první správního řádu účinky až ode dne 20. 12. 2010, nikoliv zpětně. Soud uzavřel, že v době rozhodování žalovaného bylo nepochybně zjištěno, že v době od 8. 6. 2010 do 20. 12. 2010 nebyla žalobkyně držitelkou řidičského oprávnění. Dne 28. 9. 2010, kdy bylo při silniční kontrole zjištěno, že žalobkyně řídila motorové vozidlo, nebyla držitelkou řidičského oprávnění.

II.
Argumenty obsažené v kasační stížnosti a vyjádření žalovaného

[3] Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížnost z důvodů dle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítá, že krajský soud zcela opomněl námitku absence subjektivní stránky přestupku a akcentoval pouze stránku objektivní. Stěžovatelka poukazuje na to, že oznámení o dosažení 12 bodů jí bylo doručeno fikcí. Neměla žádné tušení, že jí bylo odebráno řidičské oprávnění, neboť toto oznámení fakticky nečetla. Nemohla ani tušit, že dosáhla 12 bodů v bodovém hodnocení, neboť nikdy nespáchala množství přestupků v tomto bodovém úhrnu. Stěžovatelka z toho dovozuje, že nemohla být naplněna subjektivní stránka přestupku spočívajícího v řízení motorového vozidla bez řidičského oprávnění, a to ani ve formě nevědomé nedbalosti.

[4] Nezákonnost napadeného rozsudku spatřuje stěžovatelka ve formalistické interpretaci účinků rozhodnutí Městského úřadu Ivančice vydaného v přezkumném řízení dne 20. 12. 2010. Toto rozhodnutí má účinky ex tunc. Jinak by došlo k právnímu i faktickému potrestání osoby odebráním řidičského oprávnění v situaci, kdy nedosáhla 12 bodů.

[5] Stěžovatelka navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu, rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí správního orgánu I. stupně a věc vrátil k dalšímu řízení.

[6] Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 2. 2012 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a na svá předešlá vyjádření v této věci. Uvedl, že rozsudek krajského soudu považuje za zákonný a správný a ztotožňuje se s důvody, které soud vedly k jeho vydání. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.

III.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[7] Kasační stížnost je důvodná.

[8] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů [§ 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., III.A.] a poté námitkou nesprávného posouzení právní otázky spočívající ve výkladu účinků rozhodnutí vydaného v přezkumném řízení [§ 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., III.B.]

III.A.
Nepřezkoumatelnost rozsudku pro nedostatek důvodů

[9] Z ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu plyne, že rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů tehdy, jestliže se krajský soud zcela opomene vypořádat s některým z řádně uplatněných žalobních bodů (viz např. rozsudek ze dne 1. 6. 2005, čj. 2 Azs 391/2004 – 62, rozsudek ze dne 8. 4. 2004, čj. 4 Azs 27/2004 – 74, nebo rozsudek ze dne 18. 10. 2005, čj. 1 Afs 135/2004 – 73, publ. pod č. 787/2006 Sb. NSS; všechna zde cit. rozhodnutí NSS jsou přístupná na www.nssoud.cz).

[10] Nejvyšší správní soud v soudním spisu krajského soudu ověřil, že stěžovatelka v žalobě uplatnila žalobní bod, dle něhož nelze ze skutečnosti, že formálně pozbyla řidičské oprávnění, automaticky dovozovat spáchání přestupku. Stěžovatelka tvrdila, že rozhodnutí o dosažení 12 bodů jí bylo doručeno fikcí, proto se o něm fakticky nedozvěděla. Proto dle ní nemohla být naplněna subjektivní stránka přestupku dle § 22 odst. 1 písm. e) bodu 1 přestupkového zákona. Zavinění není dle stěžovatelky dáno ani ve formě nevědomé nedbalosti, neboť nemohla předpokládat, že dosáhne 12 bodů, a pozbude tak řidičské oprávnění. Poslední přestupek, pro nějž jí byly neoprávněné připsány body, totiž nespáchala. To bylo dodatečně prokázáno v přezkumném řízení (viz strana 3 žaloby, část III/1).

[11] Zdejší soud zjistil, že krajský soud se v odůvodnění svého rozsudku shora uvedeným žalobním bodem vůbec nezabýval. Konstatoval pouze, že oznámení o dosažení 12 bodů obsahující výzvu k odevzdání řidičského průkazu bylo stěžovatelce řádně doručeno; protože proti němu nepodala námitky, pozbyla řidičské oprávnění. Nezabýval se však již argumentací stěžovatelky vztahující se k naplnění subjektivní stránky přestupku (tj. zavinění).

[12] Nejvyšší správní soud proto dospěl k názoru, že rozsudek krajského soudu je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Proto musel být zrušen a věc vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení. S ohledem na tuto skutečnost se tak zdejší soud nemohl zabývat námitkou stěžovatelky zpochybňující naplnění subjektivní stránky přestupku. Bude tak moci učinit až poté, co se k obsahově shodnému žalobnímu bodu přezkoumatelným způsobem vyjádří krajský soud, ať již pokud jde o jeho přípustnost, či důvodnost.

[13] Kasační námitka je důvodná.

III.B.
Účinky zrušení dřívějšího rozhodnutí o přestupku v přezkumném řízení

[14] Ačkoliv Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je v části nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů, nebrání tato skutečnost přezkumu rozsudku z pohledu další kasační námitky napadající skutkové a právní závěry, které jsou oddělitelné od nepřezkoumatelné části rozsudku (viz usnesení rozšířeného senátu NSS ze dne 19. 2. 2008, čj. 7 Afs 212/2006 – 74, publ. pod č. 1566/2008 Sb. NSS).

[15] Ze správního spisu plyne, že jedním z rozhodnutí, na jehož podkladě byly stěžovatelce zapsány body do registru řidičů, je rozhodnutí Městského úřadu Ivančice ze dne 18. 5. 2010, čj. OSČ-OD/R-299/2010, vydané v příkazním řízení. V souhrnu s dalšími rozhodnutími ve věci dopravních přestupků dosáhla stěžovatelka záznamu 12 bodů v registru řidičů a v důsledku toho dne 20. 7. 2010 pozbyla řidičské oprávnění. Dopravního přestupku, který je předmětem nyní posuzované věci, se měla stěžovatelka dopustit dne 28. 9. 2010, správní orgán I. stupně o něm rozhodl dne 29. 11. 2010. Následně dne 20. 12. 2010 bylo v přezkumném řízení vydáno (a současně nabylo právní moci) rozhodnutí, jímž bylo zrušeno rozhodnutí Městského úřadu Ivančice vydané dne 18. 5. 2010 v příkazním řízení.

[16] Pro nyní posuzovanou věc je podstatné, že ke ztrátě řidičského oprávnění došlo na základě skutečnosti, že stěžovatelka dosáhla záznamu 12 bodů v registru řidičů. Tato skutečnost jí byla řádně oznámena. Jelikož ji stěžovatelka nezpochybnila mechanismem předvídaným § 123f zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), tedy v tzv. námitkovém řízení, na nějž může navázat řízení o odvolání, pozbyla řidičského oprávnění. Stalo se tak přímo na základě zákona ve vazbě na oznámení o dosažení 12 bodů a marné uplynutí lhůty pro podání námitek.

[17] K shora uvedenému lze poznamenat, že dle konstantní judikatury NSS může správní orgán rozhodující v řízení o námitkách proti provedenému záznamu bodů v registru řidičů (§ 123f zákona o silničním provozu) zkoumat pouze to, zda existuje způsobilý podklad pro záznam, tj. pravomocné rozhodnutí příslušného orgánu veřejné správy či soudu ve smyslu § 123b odst. 1 a 2 zákona o silničním provozu, zda záznam v registru řidičů byl proveden zcela v souladu s tímto způsobilým podkladem a zda počet připsaných bodů odpovídá v příloze k zákonu o silničním provozu obsaženému bodovému hodnocení jednání. Správní orgán v tomto řízení zásadně nepřezkoumává správnost a zákonnost aktů orgánů veřejné moci, na základě kterých byl záznam proveden, neboť na tyto akty je třeba nahlížet jako na správné a zákonné, a to až do okamžiku, než je příslušný orgán veřejné moci zákonem předvídaným postupem prohlásí za nezákonné a zruší je (viz rozsudek ze dne 6. 8. 2009, čj. 9 As 96/2008 – 44, dále též rozsudek ze dne 24. 8. 2010, čj. 5 As 39/2010 - 76, či rozsudek ze dne 13. 10. 2010, čj. 1 As 16/2010 – 105).

[18] V době, kdy Magistrát města Brna doručil stěžovatelce oznámení o dosažení 12 bodů spojené s výzvou k odevzdání řidičského průkazu, a tím inicioval nástup zákonem předvídaného následku v podobě pozbytí řidičského oprávnění, bylo rozhodnutí Městského úřadu Ivančice o přestupku vydané v příkazním řízení pravomocné. Stěžovatelka včas nevyužila opravný prostředek, který jí dává k dispozici § 123f zákona o silničním provozu. I kdyby tak učinila, nemohly by být námitky zpochybňující zákonnost pravomocného správního rozhodnutí úspěšné (viz judikatura cit. v bodě [17] shora). V době pozbytí řidičského oprávnění bylo rozhodnutí Městského úřadu Ivančice pravomocné, a bylo tak způsobilým podkladem pro záznam bodů do registru řidičů.

[19] Pokud jde o účinky rozhodnutí v přezkumném řízení, ty mohou nastat v souladu s § 99 odst. 1 správního řádu zpětně od právní moci přezkoumávaného rozhodnutí, anebo od právní moci rozhodnutí v přezkumném řízení. Správní orgán má ve výroku rozhodnutí v přezkumném řízení určit, od kterého z těchto dvou okamžiků nastávají účinky tohoto rozhodnutí. Přitom pokud se ruší rozhodnutí ukládající povinnost, za něž lze považovat i rozhodnutí o přestupku, platí, že správní orgán by měl rozhodnout o tom, že účinky rozhodnutí v přezkumném řízení nastávají zpětně od okamžiku nabytí právní moci přezkoumávaného rozhodnutí, neexistují-li výjimečné okolnosti odůvodňující opačné řešení (§ 99 odst. 2 správního řádu). V daném případě však Městský úřad Ivančice ve svém rozhodnutí ze dne 20. 12. 2010, jímž zrušil své rozhodnutí ze dne 18. 5. 2010, čj. OSČ-OD/R-299/2010, neuvedl, k jakému okamžiku nastávají účinky rozhodnutí v přezkumném řízení. V souladu s obecnou právní normou obsaženou v § 74 správního řádu je třeba dospět k závěru, že vykonatelnost takového rozhodnutí nastává okamžikem nabytí právní moci (viz Vedral, J. Správní řád. Komentář. 2. vydání. Praha: Bova Polygon, 2012, s. 854). Rozhodnutí Městského úřadu Ivančice ze dne 20. 12. 2010 tak s ohledem na znění svého výroku nemohlo vyvolat účinky ex tunc, nýbrž pouze účinky ex nunc počínající dnem 20. 12. 2010, kdy toto rozhodnutí nabylo právní moci. Proti znění výroku ostatně mohla stěžovatelka podat odvolání a domáhat se toho, aby v souladu s § 99 odst. 2 správního řádu bylo ve výroku určeno, že jeho účinky nastávají ke dni právní moci přezkoumávaného rozhodnutí.

[20] Rozhodnutí Městského úřadu Ivančice ze dne 20. 12. 2010 tak nemůže mít vliv na skutečnost, že stěžovatelka pozbyla dne 20. 7. 2010 řidičské oprávnění z důvodu nashromáždění 12 bodů v registru řidičů, a tudíž dne 28. 9. 2010 řídila motorové vozidlo bez řidičského oprávnění (nutno zdůraznit, že otázku zavinění stěžovatelky nechává Nejvyšší správní soud zcela stranou, neboť se k ní bude muset vyjádřit nejprve krajský soud v dalším rozhodnutí).

[21] I kdyby snad mělo rozhodnutí vydané v přezkumném řízení účinky ex tunc, neznamenalo by to automatické obnovení řidičského oprávnění rovněž s účinky ex tunc. Pozbytí řidičského oprávnění totiž nemá v tomto případě původ v rozhodnutí o přestupku, nýbrž je přímým následkem samostatného postupu vyvolaného oznámením o dosažení 12 bodů, proti němuž může držitel řidičského oprávnění, který řádně střeží svá práva, brojit námitkami, a vyvolat tak zvláštní správní řízení, které může zahrnovat i řízení o odvolání. Rozhodnutí o přestupku je pouze podkladem pro toto řízení, resp. rozhodnutí o námitkách a rozhodnutí o odvolání. Zrušení či změna podkladového rozhodnutí je důvodem obnovy řízení dle § 100 odst. 1 písm. b) správního řádu.

[22] Shora vyložené úvahy nelze v žádném případě považovat za přepjatý formalismus. Pokud by stěžovatelka řádně střežila svá práva, mohla následku, proti němuž brojí, tj. pozbytí řidičského oprávnění, včas zabránit, neboť měla k dispozici příslušné procesní prostředky. Stěžovatelka tak v prvé řadě mohla podat odpor proti příkazu (rozhodnutí) vydanému Městským úřadem v Ivančicích a nespoléhat až na přezkumné řízení. To je mimořádným opravným prostředkem (čili směřuje proti pravomocnému rozhodnutí). Již z tohoto důvodu nemůže odstranit všechny následky, jež ať již přímo, či v návaznosti na další skutečnosti nastaly po nabytí právní moci. Stejně tak mohla vyvolat řízení o námitkách proti oznámení o dosažení 12 bodů, jež by bylo možné poté, co rozhodnutí Městského úřadu v Ivančicích bylo v přezkumném řízení zrušeno, obnovit. Pokud stěžovatelka náležitě nestřežila svá práva a svojí procesní pasivitou dopustila, aby se navazující procesní mechanismus uvedl v pohyb, nemůže nyní správním orgánům a soudům vyčítat, že jejich rozhodnutí jsou formalistická. Každý typ správního řízení a postupu má svůj předmět a lze v něm řešit pouze určitý omezený okruh otázek. Není proto možné uplatňovat v něm námitky týkající se otázek, které svojí povahou náleží do předcházejících řízení a postupů.

[23] Kasační námitka je nedůvodná.

IV.
Závěr a náklady řízení

[24] S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je důvodná, a proto zrušil rozsudek krajského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s.).

[25] Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud zrušil i rozhodnutí žalovaného a správního orgánu I. stupně. Pro takový postup ovšem nejsou v daném případě splněny zákonné podmínky. Dle § 110 odst. 2 s. ř. s. lze zrušit rozsudek krajského soudu a současně rozhodnutí žalovaného pouze tehdy, jestliže již v řízení před krajským soudem byly pro takový postup důvody. Nejvyšší správní soud ovšem prozatím neshledal, že by v řízení před krajským soudem byly důvody pro zrušení rozhodnutí žalovaného (námitku, o níž pojednal v části III.B. rozsudku, shledal nedůvodnou). Důvodem pro zrušení rozsudku krajského soudu je nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů, tedy vada řízení před krajským soudem. Proto mohl soud zrušit pouze rozsudek krajského soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

[26] Krajský soud je v dalším řízení vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 110 odst. 4 s. ř. s.). V novém rozhodnutí rozhodne i o nákladech tohoto řízení o kasační stížnosti (§ 110 odst. 3 s. ř. s.).

P o u č e n í : Proti tomuto rozsudku n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 28. března 2012

JUDr. Josef Baxa
předseda senátu

Plný text

1 As 27/2012 – 35

U S N E S E N Í

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobkyně: Mgr. I. H., zastoupena JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, ml., advokátem se sídlem [adresa] proti žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem [adresa] proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 7. 2011, čj. KUJI 65110/2011, sp. zn. OOSČ 208/2011 OOSC/21/ZK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. 1. 2012, čj. 57 A 106/2011 – 29, o návrhu žalobkyně na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti,

takto:

I. Kasační stížnosti s e odkladný účinek n e p ř i z n á v á .

II. Žalobkyni s e u k l á d á zaplatit České republice – Nejvyššímu správnímu soudu soudní poplatek ve výši 1000 Kč za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Odůvodnění:

Žalobkyně byla rozhodnutím Městského úřadu Třebíč ze dne 29. 11. 2010, čj. OSČPř452/2010-JI-4, uznána vinnou z přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních komunikacích dle § 22 odst. 1 písm. e) bodu 1 a písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Přestupku se dopustila tím, že dne 28. 9. 2010 řídila osobní motorové vozidlo, aniž byla držitelkou řidičského oprávnění (to pozbyla dne 20. 7. 2010 v souvislosti s dosažením 12 bodů), a nezastavila před železničním přejezdem na příkaz dopravní značky „stůj, dej přednost v jízdě“. Žalobkyni byla uložena sankce spočívající v pokutě 25 000 Kč a zákazu řízení motorových vozidel po dobu 12 měsíců. Odvolání žalobkyně bylo zamítnuto rozhodnutím žalovaného blíže označeným v záhlaví.

Žalobě proti rozhodnutí žalovaného nebyl přiznán odkladný účinek (viz usnesení krajského soudu ze dne 14. 9. 2011, čj. 57 A 106/2011 – 17), následně byla rozsudkem specifikovaným shora zamítnuta.

Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost, s níž spojila i návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti. V návrhu uvedla, že rozhodnutím správního orgánu je velmi výrazným způsobem omezena. Nenahraditelná újma jí je způsobena tím, že řidičské oprávnění potřebuje k výkonu svého povolání, a není tak schopna vykonávat svoji práci bez významných obtíží. Přiznání odkladného účinku se dle názoru stěžovatelky nedotkne nepřiměřeným způsobem nabytých práv třetích osob a nemůže být ani v rozporu s veřejným zájmem, neboť se přestupku nedopustila.

Stěžovatelka byla Nejvyšším správním soudem přípisem ze dne 17. 2. 2012, čj. 1 As 27/2012 – 21, vyzvána, aby ve lhůtě 3 dnů své tvrzení, jímž odůvodnila návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, náležitě prokázala (tj. aby soudu předložila důkazní prostředky prokazující její tvrzení). Soud stěžovatelku poučil, že splnění povinnosti důkazní je předpokladem úspěchu návrhu na přiznání odkladného účinku. Stěžovatelka na tuto výzvu ve stanovené lhůtě nereagovala, ostatně neučinila tak ani ke dni rozhodování o jejím návrhu.

Žalovaný ve svém vyjádření ze dne 21. 2. 2012 k návrhu na přiznání odkladného účinku uvedl, že stěžovatelka nepodpořila své tvrzení o hrozbě nenahraditelné újmy žádným důkazním návrhem. Za této situace má žalovaný za to, že nejsou splněny podmínky pro přiznání odkladného účinku kasační stížnosti.

Podle § 107 s. ř. s. kasační stížnost nemá odkladný účinek. Nejvyšší správní soud jej však může na návrh stěžovatele přiznat. Ustanovení § 73 odst. 2 až 5 s. ř. s. se užije přiměřeně. Podle § 73 odst. 2 s. ř. s. soud na návrh žalobce po vyjádření žalovaného usnesením přizná žalobě odkladný účinek, jestliže by výkon nebo jiné právní následky rozhodnutí znamenaly pro žalobce nepoměrně větší újmu, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám, a jestliže to nebude v rozporu s důležitým veřejným zájmem. Při rozhodování o návrhu na přiznání odkladného účinku soud nijak nepředjímá, jaké bude meritorní rozhodnutí ve věci samé.

Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že kasační stížnost zásadně odkladný účinek nemá. Aby jí mohl takový účinek přiznat, musí stěžovatel v prvé řadě dostatečně podrobně a určitě tvrdit, že mu hrozí újma nepoměrně větší, než jaká přiznáním odkladného účinku může vzniknout jiným osobám. Na podporu svých tvrzení musí samozřejmě navrhnout provedení patřičných důkazů. Stěžovatelka ve svém návrhu pouze obecně uvedla, že řidičské oprávnění potřebuje k výkonu svého povolání a bez něho nemůže svoji práci vykonávat bez významnějších obtíží. Nespecifikovala však, o jaké povolání se jedná, zda je v zaměstnaneckém poměru či vykonává samostatně výdělečnou činnost atd. Stěžovatelka je povinna nejen tvrdit, že jí výkonem rozhodnutí vznikne újma, nýbrž též svá tvrzení prokázat. Nejvyšší správní soud vyzval stěžovatelku, aby své obecné tvrzení prokázala (obsah navržených důkazních prostředků by přitom mohl tvrzení stěžovatelky konkretizovat). Na výzvu soudu však stěžovatelka nereagovala.

Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka přes výzvu soudu neunesla ani břemeno dostatečně konkretizovaného tvrzení, ani nesplnila svoji důkazní povinnost, a tudíž neunesla břemeno důkazní. Proto nemohl soud jejímu návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti vyhovět a rozhodl, jak je uvedeno ve výroku.

Podání návrh na přiznání odkladného účinku podléhá dle položky 20 sazebníku soudních poplatků, který je přílohou zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, soudnímu poplatku ve výši 1000 Kč. V této souvislosti musel soud zvážit, na základě jaké skutečnosti vzniká navrhovateli povinnost tento soudní poplatek zaplatit, zda přímo ze zákona podáním návrhu na přiznání odkladného účinku, nebo pravomocným rozhodnutím soudu, jímž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek uhradit. Na posouzení této otázky závisí, zda ve výroku usnesení, jímž bylo o návrhu na přiznání odkladného účinku rozhodnuto, má být navrhovateli uložena povinnost uhradit soudní poplatek či nikoliv.

Vznik poplatkové povinnosti je v případě poplatků za řízení, mezi něž patří i poplatek za návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti (viz zařazení položky 20 v sazebníku poplatků), upraven v § 4 odst. 1 zákona o soudních poplatcích. Toto ustanovení nicméně výslovně nestanoví vznik poplatkové povinnosti spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku. Soud proto musel zvážit, podle kterého ustanovení § 4 odst. 1 má být stanoven okamžik vzniku poplatkové povinnosti spojené s návrhem na přiznání odkladného účinku.

Soud dospěl předně k závěru, že poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku nelze podřadit pod § 4 odst. 1 písm. d) cit. zákona, neboť toto ustanovení se týká toliko poplatku za řízení o kasační stížnosti. Byť je přípustnost návrhu na přiznání odkladného účinku vázána na podání kasační stížnosti, jedná se o samostatný návrh, do jisté míry nezávislý na kasační stížnosti. To je ostatně vyjádřeno již tím, že každý z těchto návrhů (tj. kasační stížnost a návrh na přiznání odkladného účinku) podléhá dle zákona poplatkové povinnosti samostatně. Nelze odhlédnout ani od toho, že dle § 4 odst. 1 písm. d) zákona o soudních poplatcích vzniká poplatková povinnost podáním kasační stížnosti (tedy dnem, kdy je kasační stížnost podána), kdežto návrh na přiznání odkladného účinku lze podat jak současně s kasační stížností, tak kdykoliv poté za řízení o kasační stížnosti. Bylo by tedy nelogické, aby den vzniku poplatkové povinnosti za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti se bez ohledu na to, kdy byl tento návrh učiněn, odvíjel od data podání kasační stížnosti.

Soud musel dále posoudit, zda lze návrh na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti podřadit pod § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích a zde užitý pojem „jiný návrh na zahájení řízení“. Dospěl k závěru, že návrhem na přiznání odkladného účinku se žádné řízení nezahajuje. Jedná se o návrh, který se činí v rámci řízení o kasační stížnosti. Jeho důsledkem není zahájení řízení ve smyslu § 32 s. ř. s., nýbrž založení povinnosti soudu o tomto procesním návrhu rozhodnout. Pojmem „jiný návrh na zahájení řízení“ užitým v § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích je třeba pro účely soudního řízení správního rozumět jen takové návrhy, kterými se zahajuje řízení ve věci samé a které zákon neoznačuje jako žalobu (§ 32 s. ř. s. ve spojení s § 4 odst. 1 s. ř. s. a contrario). Takovým návrhem, který není věcně osvobozen od poplatkové povinnosti, je např. návrh na zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části.

Nutno zdůraznit, že i dikce samotného zákona o soudních poplatcích rozlišuje mezi „jiným návrhem na zahájení řízení ve věcech správního soudnictví“ [položka 18 bod 2 přílohy zákona – sazebník poplatků, srov. § 4 odst. 1 písm. a)], na straně jedné, a „návrhem na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví“ (položka 20 sazebníku poplatků), na straně druhé. I prostým jazykovým výkladem tak lze dospět k závěru, že návrh na přiznání odkladného účinku není „jiným návrhem na zahájení řízení“ ve smyslu § 4 odst. 1 písm. a) zákona o soudních poplatcích.

Za situace, kdy zákon určuje výši soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku, ovšem vznik poplatkové povinnosti spojené s návrhem výslovně neřeší, musel soud tuto mezeru zákona vyplnit analogickou aplikací ustanovení, které je institutu odkladného účinku nejbližší. Soud se přitom přiklonil k tomu, že na návrh o přiznání odkladného účinku je třeba pohlížet jako na návrh nejbližší návrhu na vydání předběžného opatření. Oba návrhy, byť se jejich účel a podmínky, za nichž lze návrhu vyhovět, samozřejmě liší, mají z hlediska procesního stejný režim. Proto by měly podléhat stejnému režimu i z hlediska vzniku poplatkové povinnosti. Stejný závěr plyne též ze záměru zákonodárce, na který lze usuzovat z důvodové zprávy k novele zákona o soudních poplatcích, provedené zákonem č. 218/2011 Sb. (důvodová zpráva ze dne 9. 2. 2011, tisk PS PČR č. 269/0, dostupná v repozitáři PS PČR na adrese www.psp.cz). Podle této důvodové zprávy k položce 20 sazebníku novela reaguje na negativní stav, ve kterém bylo předběžné opatření zpoplatněno, zatímco na zpoplatnění návrhu na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví zákon nepamatoval: „Svým charakterem, účelem a důsledky jsou si oba tyto návrhy [na přiznání odkladného účinku a na vydání předběžného opatření] podobné a je tedy namístě vedle návrhu na vydání předběžného opatření zpoplatnit rovněž návrh na přiznání odkladného účinku ve správním soudnictví.“

Zákon o soudních poplatcích v § 4 odst. 1 písm. h) stanoví, že poplatková povinnost za návrh na vydání předběžného opatření vzniká uložením povinnosti zaplatit soudní poplatek. Toto pravidlo je třeba per analogiam legis vztáhnout i na návrh na přiznání odkladného účinku. Znamená to tedy, že povinnost zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku vzniká dnem právní moci rozhodnutí, jímž byla navrhovateli uložena povinnost soudní poplatek zaplatit.

Uvedený výklad je v souladu též se smyslem institutu odkladného účinku. Zákon soud jasně zavazuje k bezodkladnému rozhodnutí o návrhu (§ 73 odst. 4 s. ř. s.), bez zbytečných průtahů spojených s předchozím výběrem soudního poplatku.

Rozhodnutí o uložení povinnosti zaplatit soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku je součástí výroku rozhodnutí o tomto návrhu [srov. text § 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích, dle něhož se povinnost zaplatit poplatek ukládá v souvislosti s rozhodnutím soudu o návrhu na vydání předběžného opatření, resp. návrhu na přiznání odkladného účinku]. Soud tedy nevyzývá navrhovatele k zaplacení soudního poplatku po podání návrhu, nýbrž mu uloží (není-li od poplatku osvobozen), aby poplatek zaplatil současně s rozhodnutím o tomto návrhu, a to bez ohledu na to, zda bylo návrhu vyhověno, nebo zda byl zamítnut (srov. Waltr, R. Zákon o soudních poplatcích a předpisy související. Praha: C. H. Beck, 2006, s. 33). To platí samozřejmě za podmínky, že o návrhu bylo vůbec rozhodováno, tedy návrh nepozbyl svého smyslu bezodkladným rozhodnutím soudu ve věci samé.

V této souvislosti je vhodné poukázat na důsledky spojené s aplikací § 4 odst. 1 písm. h) zákona o soudních poplatcích na návrh na přiznání odkladného účinku, které soud při svých úvahách rovněž zohlednil. O návrhu na přiznání odkladného účinku soud rozhoduje bez ohledu na to, zda byl za podání tohoto návrhu uhrazen soudní poplatek, čímž se významně urychluje proces rozhodování o tomto návrhu. Zastavení „řízení“ o návrhu na přiznání odkladného účinku na základě § 9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích pro nezaplacení soudního poplatku nepřichází do úvahy, neboť toto ustanovení se vztahuje jen na poplatky za řízení splatné podáním návrhu. Osvobození od soudních poplatků dle § 36 odst. 3 s. ř. s. se vztahuje i na soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku.

V nyní posuzovaném případě stěžovatelka soudní poplatek za podání návrhu na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uhradila v plné výši ještě před rozhodnutím soudu o tomto návrhu. Přesto jí však soud musel ve výroku II. tohoto usnesení uložit povinnost uhradit soudní poplatek za podání uvedeného návrhu, neboť teprve dnem nabytí právní moci tohoto usnesení vznikne stěžovatelce povinnost soudní poplatek uhradit. Částka, která byla stěžovatelkou v souvislosti s návrhem na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti uhrazena, bude po nabytí právní moci tohoto usnesení použita na úhradu poplatkové povinnosti za podání návrhu na přiznání odkladného účinku. Byť tedy soud stěžovatelce uložil povinnost zaplatit soudní poplatek ve výši 1000 Kč, není stěžovatelka povinna soudu nic dalšího hradit, neboť tato částka byla na účet soudu připsána již dne 22. 2. 2012.

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení n e j s o u opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 29. února 2012
JUDr. Josef Baxa předseda senátu