Novinka: Paragrafiq je nyní ve vašem ChatGPT a Claude. Připojit →

Rozsudek

Spisová značka

1 As 84/2026

Téma · generováno AICenová regulace distribuce elektřiny a návratnost investic

Soud: Nejvyšší správní soudDatum rozhodnutí: 5. 11. 2026Senát: Tříčlenný senátZpravodaj: KLEPŠ JaromírECLI:CZ:NSS:2026:1.As.84.2026.102
Další údaje
Předmět řízení: Ceny

Shrnutí · generováno AI

Provozovatel distribuční soustavy napadl cenové výměry, protože nezohlednily přeceněné odpisy a podle něj nepokrývaly potřebné investice. Nejvyšší správní soud potvrdil, že regulátor postupoval podle metodiky přezkoumatelně a v mezích zákona. Kasační stížnost proto zamítl.

Shrnutí vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to text soudu ani právní věta; ověřte ho v plném textu níže.

Právní věta

⚠ Generováno AI

Podle § 19a odst. 1 energetického zákona regulace cen nevyžaduje optimální ani okamžité úplné krytí všech plánovaných investic konkrétního provozovatele, ale vytvoření podmínek pro jejich návratnost v celém regulatorním rámci. Soud přezkoumává zákonnost, podklady, přezkoumatelnost a nediskriminaci regulatorních úvah, nikoli jejich ekonomickou optimálnost. Nezohlednění přeceněných odpisů bylo zákonné, sledovalo-li metodikou stanovené vyloučení dvojího inkasa. Odlišný postup vůči jinému provozovateli je přípustný z objektivního a ospravedlnitelného důvodu.

Opěrné pasáže v textu rozhodnutí (3)

Doslovné úryvky z odůvodnění, které AI označila jako oporu právní věty. Ověřeno proti textu rozhodnutí.

  • Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s krajským soudem (bod 59 napadeného rozsudku) uzavírá, že stanovení parametrů cenové regulace představuje oblast vysoce odborných ekonomických a technických úvah, v níž zákon svěřuje odpůrci značný prostor regulatorního uvážení. Soud nenahrazuje ekonomický úsudek regulátora vlastním úsudkem, nýbrž přezkoumává, zda jsou regulatorní úvahy přezkoumatelné, pohybovaly se v mezích zákona, vycházely z dostatečných podkladů a nejsou diskriminační.
    Zobrazit v textu
  • Samotné tvrzení existence investiční mezery ještě neprokazuje, že cenová regulace nesplňuje požadavky § 19a odst. 1 energetického zákona. Toto ustanovení nevyžaduje, aby regulace v každém okamžiku a sama o sobě plně kryla veškeré plánované investice regulovaného subjektu, nýbrž aby vytvářela podmínky pro jejich návratnost v rámci celého regulatorního rámce.
    Zobrazit v textu
  • Nejvyšší správní soud uzavírá, že pro projednávanou věc je významné jen to, zda byl odlišný postup odpůrce vůči stěžovatelce odůvodněn objektivním a ospravedlnitelným důvodem. Ztotožnil se s krajským soudem, že mezi situací stěžovatelky a společnosti PPD byl dán významný rozdíl, který odůvodňuje odlišné zacházení odpůrce se společností PPD.
    Zobrazit v textu

Upozornění: Tuto právní větu vytvořila AI z plného textu rozhodnutí. Není to oficiální právní věta publikovaná soudem; ověřte ji v plném textu rozhodnutí níže nebo na webu soudu.

Předpisy v právní větě

  • § 19a odst. 1 energetického zákona
  • § 19a odst. 9 energetického zákona
  • § 19b odst. 3 písm. c) až g) energetického zákona

Související rozhodnutí

Vazby mezi rozhodnutími (Překonáno, Odlišeno, Navázáno) doplňujeme postupně a zobrazujeme jen ověřené; chybějící štítek neznamená, že rozhodnutí nebylo překonáno.

Označená místa (3) jsou údaje o osobách, které před zveřejněním odstranil soud nebo naše anonymizace. Najetím na značku zjistíte, o jaký údaj šlo.

Plný text

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Ivo Pospíšila, soudce Jaromíra Klepše a soudkyně Sylvy Šiškeové v právní věci navrhovatelky: EG.D, s.r.o., sídlem [adresa] Brno, zastoupena Mgr. Vítem Stehlíkem, advokátem sídlem [adresa] Praha 1, proti odpůrci: Energetický regulační úřad, sídlem [adresa] na zrušení opatření obecné povahy a) cenového výměru Energetického regulačního úřadu č. 13/2025 ze dne 27. listopadu 2025, kterým se stanovují ceny za související službu v elektroenergetice a ostatní regulované ceny; a b) cenového výměru Energetického regulačního úřadu č. 14/2025 ze dne 27. listopadu 2025, kterým se stanovují ceny za související službu v elektroenergetice odběratelům ze sítí nízkého napětí, v řízení o kasační stížnosti navrhovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2026, č.j. 66 A 9/2026 - 878,

takto:

I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Navrhovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Odpůrci se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci

[1] Navrhovatelka se u Krajského soudu v Brně domáhala zrušení opatření obecné povahy – shora označených cenových výměrů Energetického regulačního úřadu, a to konkrétně

(i) ve vztahu k cenovému výměru Energetického regulačního úřadu č. 13/2025 v rozsahu cen stanovených pro navrhovatelku v bodech 4.18 a 4.45 a

(ii) ve vztahu k cenovému výměru Energetického regulačního úřadu č. 14/2025

· v rozsahu cen stanovených v sazbách C01d, C02d, C03d, C62d, D01d a D02d (a) za příkon podle jmenovité proudové hodnoty hlavního jističe před elektroměrem a (b) za distribuované množství elektřiny;

· v rozsahu cen stanovených v sazbách C25d, C26d, C27d, C35d, C45d, C46d, C56d, D25d, D26d, D27d, C35d, D45d, D56d, D57d a D61d (a) za příkon podle jmenovité proudové hodnoty hlavního jističe před elektroměrem a (b) za distribuované množství elektřiny ve vysokém tarifu; a

· v rozsahu cen stanovených v sazbách C60d za příkon a za předávací místo.

(dále jen „napadená OOP“)

[2] Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 29. 6. 2026, č.j. 66 A 9/2026 - 878, návrh zamítl (výrok I), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II a III).

[3] Krajský soud vymezil, že jeho úkolem není určit, jaká cenová regulace by byla ekonomicky optimální, nýbrž posoudit, zda odpůrce se při stanovení napadené regulace pohyboval v mezích zákona, vycházel z relevantních podkladů, své závěry přezkoumatelně odůvodnil a nepřijal řešení, které by bylo v rozporu se zákonem, unijním právem, nebo bylo zjevně nerozumné či bezdůvodně diskriminační. Je toho názoru, že odpůrce v mezích jím zvoleného nominálního modelu regulace přezkoumatelně vysvětlil, proč nové přecenění majetku navrhovatelky nepovažuje za důvod ke změně regulační báze aktiv a povolených odpisů. Jeho postup proto soud neshledal svévolným ani rozporným se zákonem.

[4] K námitce vůči nedostatečnému zohlednění investic do obnovy a rozvoje distribuční soustavy krajský soud poukázal na to, že investiční otázka je podrobně zohledněna v Metodice cenové regulace (dále „Metodika“). Cenové výměry v investiční otázce, byť jsou stručné, nejsou nepřezkoumatelné vzhledem k tomu, že na Metodiku navazují. K námitce navrhovatelky směřující proti tomu, že je třeba zohlednit i další zdroje pro financování investic, krajský soud uvedl, že jde sice o významnou polemiku, avšak to nesvědčí o nezákonnosti cenových výměrů. Ostatně i znalec připustil existenci dalších zdrojů financování. Samotná existence investičního faktoru sice nesvědčí bez dalšího, že regulatorní rámec je po všech stránkách optimální a že základní nastavení cen již samo dostatečně reflektuje investiční tlak. Zároveň však jde o součást regulatorního rámce určenou právě pro případy zvýšené investiční zátěže, a proto jeho existence oslabuje tvrzení stěžovatelky, že cenová regulace investice systémově neumožňuje. Shledal, že navrhovatelka neprokázala, že výchozí přístup odpůrce je v tomto směru zjevně iracionální, vnitřně rozporný nebo v rozporu se zákonem.

[5] K námitce možného nerovného zacházení oproti společnosti Pražská plynárenská Distribuce, a.s. (dále jen „PPD“), u níž odpůrce přistoupil k individuálním úpravám regulačních parametrů, krajský soud připustil významnou podobnost s případem navrhovatelky. Nicméně shledal, že ve věci PPD byly od roku 2016 uplatňovány individuální korekce regulačních parametrů v návaznosti na nesprávné ocenění vstupních hodnot majetku při zakládání distribučních společností po unbundlingu (rozdělení činností) v roce 2006. Právně rozhodným znakem tedy nebyl samotný vysoký poměr CAPEX/odpisy, nýbrž existence dříve identifikované historické vady při vstupním ocenění majetku, která se následně projevovala i v oblasti investic. Pozdější regulatorní zásahy proto nepředstavovaly obecný model řešení každého vysokého poměru investic k odpisům, nýbrž postupnou nápravu historicky závadného stavu, který se u jiných provozovatelů, včetně navrhovatelky, v této podobě nevyskytl. Soud se ztotožnil i s odkazem odpůrce na sektorové odlišnosti mezi plynárenstvím a elektroenergetikou, včetně rozdílných evropských a národních regulatorních souvislostí, jakož i na specifika městské plynárenské sítě v Praze. Tyto rozdíly podle soudu podporují hlavní rozlišovací znak, jímž je právě historicky nesprávné vstupní ocenění PPD.

II. Kasační stížnost

[6] Navrhovatelka (dále též „stěžovatelka“) podala proti rozsudku krajského soudu obsáhlou kasační stížnost, v níž uplatnila následující okruhy námitek, jejichž podstatný obsah a hlavní argumentační linii Nejvyšší správní soud shrnuje následovně.

II.1 Míra přezkumu cenových výměrů ve správním soudnictví

[7] V první řadě navrhovatelka vytýká krajskému soudu zdrženlivost při přezkumu. Podle jejího názoru měl krajský soud podrobit cenové výměry úplnému a především detailnějšímu přezkumu.

II.2 Námitky k odpisům

[8] Dalším okruhem námitek stěžovatelka polemizuje s argumentací krajského soudu týkající se zohlednění odpisů. Nesouhlasí s krajským soudem, že by zde byl prostor pro správní uvážení; domnívá se, že odpisy je třeba ztotožnit s účetními odpisy, a spornou činí také jejich výši. Je toho názoru, že zohledněné hypotetické odpisy nejsou odpisy v právním slova smyslu. Šlo o hodnoty, které připravila na žádost odpůrce. Nevycházejí z přeceněných hodnot vedených v účetních knihách a nepodléhají, na rozdíl od účetních odpisů, auditu ani jiné obdobné kontrole účetnictví. Ačkoliv měl odpůrce výhrady k ocenění odpisů, důvodem pro jejich nezohlednění v cenové regulaci bylo to, zda vůbec mají být odpisy po přecenění zahrnuty do regulovaných cen. Výklad pojmu odpisů pak musí odpovídat zákonu, nemůže být předefinován metodikou.

II.3 Porušení legitimního očekávání

[9] Stěžovatelka shrnula vývoj návrhu Metodiky mezi 31. 8. 2024 a 27. 2. 2025. Došlo při něm ke změně pravidla, podle něhož přecenění majetku regulovaných společností provedené v roce 2025 nebo v průběhu VI. regulačního období nebude zohledněno v hodnotě RAB (regulační báze aktiv) a odpisů, a to na pravidlo, podle něhož přecenění majetku regulovaných společností, které nebylo do zveřejnění Metodiky zahrnuto v regulovaných cenách, nebude zohledněno v hodnotě RAB a odpisů. Připomněla, že v roce 2024 došlo k přeměně u stěžovatelky (účinnost k 31. 12. 2024) i u PPD (účinnost k 1. 7. 2024) shodně zpětně k 1. 1. 2024. Výsledkem změny bylo to, že odpůrce – retroaktivně a v rozporu s původním návrhem – umožnil přecenění u PPD, zatímco u stěžovatelky jej neuznal. Jelikož totiž přeměna u PPD byla zapsána do obchodního rejstříku již 1. 7. 2024, promítly se přeceněné hodnoty do cen na rok 2025, a byly tedy do zveřejnění metodiky zahrnuty v regulovaných cenách. Naopak u stěžovatelky přeměna nabyla účinnosti až 31. 12. 2024, a přeceněné hodnoty se tedy do cen na rok 2025 nepromítly. Podle stěžovatelky tedy odpůrce sám podmínku formuloval tak, aby přecenění umožňovala, a až do okamžiku určeného Metodikou odpůrce veškerá provedená přecenění zahrnul do regulovaných cen. Jednalo se jednak o historická přecenění, ke kterým došlo v souvislosti s unbundlingem (k nimž došlo u všech provozovatelů), ale i o přecenění PPD.

[10] Podle stěžovatelky samotný zákon stanoví, že regulované ceny mají pokrýt odpisy. Odpůrce toto pravidlo vždy konzistentně uplatňoval tak, že do cen zahrnul přeceněné odpisy. Za této situace podle názoru stěžovatelky postačí i méně jednoznačná formulace ujištění, aby potvrdila to, co již plyne z textu zákona. Formulované pravidlo v Metodice je přitom významné a odpůrce shledal potřebu jej nově změnit tak, že přecenění provedená do určitého data budou uznána. Krajský soud pak zcela opomněl aspekt retroaktivity v postupu odpůrce. Ten totiž v roce 2025 určoval, kdy konkrétně muselo v roce 2024 k přecenění dojít.

II.4 Přezkum otázky pokrytí nezbytných investic do distribuční soustavy

[11] Stěžovatelka namítla, že v prvé řadě měl krajský soud ověřit, zda odpůrce řádně odůvodnil stanovení regulovaných cen s ohledem na nezbytné investice. Dále podle stěžovatelky soud nepřezkoumal, zda odpůrce stanovil regulované ceny tak, aby umožňovaly nezbytné investice do distribuční soustavy.

[12] Krajský soud podle stěžovatelky dále pochybil při vyhodnocení výslechu znalce Mgr. G. S., Ph.D. Znalec sice skutečně uvedl, že pohled na řešenou situaci v poměru CAPEX/odpisy je „samozřejmě zjednodušující“, tím však neměl na mysli, že by poměr CAPEX/odpisy byl jakkoli chybný či nebyl vypovídajícím ukazatelem. Zjednodušení spočívalo pouze v tom, že znalec pro účely posudku neuvažoval některé další zdroje financování investic, které ovšem nemohly mít na jeho závěry vliv. Znalec naopak výslovně při výslechu uvedl, že povolené odpisy „jsou nejvýznamnější zdroj financování obnovy a vlastně rozvoje [..] infrastruktury. Stěžovatelka poukázala také na to, že právě z poměru CAPEX/odpisy vycházel v zásadách cenové regulace odpůrce, který označil tehdejší finanční stav PPD vykazující poměr CAPEX/odpisy ve výši 1,7 za dlouhodobě neúnosný.

[13] Stěžovatelka dále zpochybňuje závěry krajského soudu, podle nichž regulatorní rámec zajišťuje návratnost investic i pomocí jiných zdrojů než odpisů, konkrétně prostřednictvím výnosů z připojení, motivačního bonusu a dotací. Dle znalce není jisté, zda tyto další zdroje bude možné stabilně a dlouhodobě získávat. Sám odpůrce v případě PPD o těchto zdrojích vůbec neuvažoval a naopak považoval odpisy za jediný finanční zdroj pro nutné investice, neboť výši odpisů nastavil přímo na výši reálně proinvestovatelných prostředků. I při započtení těchto nejistých zdrojů (tj. výnosů z připojení, dotací, motivačního bonusu) vzniká v případě stěžovatelky investiční mezera ve výši přibližně 1,8 miliardy Kč za rok 2026 a 12 miliard Kč za celé VI. regulační období (2026-2030). Náklady inflace tvořící součást regulačního zisku (WACC) nelze považovat za zdroj financování investic a sám odpůrce tyto náklady za zdroj financování v případě PPD nepovažoval. Náklady inflace jako součást regulačního zisku slouží ke kompenzaci poskytovatelů kapitálu za negativní dopad inflace na jejich výnosy – nikoli k samotnému financování investic.

[14] Investiční faktor je podle stěžovatelky ze své povahy nevhodným nástrojem pro řešení dlouhodobého nepoměru mezi vysokými investicemi a nízkými odpisy. Funguje jako regulační půjčka, tj. umožňuje krátkodobě zvýšit výnosy v určitém roce výměnou za to, že v budoucích letech budou tyto výnosy naopak sníženy. Jeho využití by tedy mělo směřovat na krátkodobé výkyvy v investiční potřebě, což není případ stěžovatelky, proto o investiční faktor pro rok 2026 nepožádala. Logiku tohoto postupu potvrdil během svého výslechu i znalec, který na příkladu dlouhodobého zvýšení nájmu ilustroval, že tento dlouhodobý problém nelze vyřešit krátkodobou půjčkou, nýbrž pouze dlouhodobými finančními kroky.

II.5 Námitky k přecenění PPD, porušení povinnosti rovného zacházení

[15] Podle stěžovatelky je historická chyba v ocenění u PPD, na niž odpůrce odkazuje, z hlediska cenové regulace zcela irelevantní. Odpůrce ani podstatu chyby a okolnosti jejího vzniku neobjasnil, neboť v řízení před krajským soudem nepředložil hlavní znalecký posudek zpracovaný společností BDO Appraisal services – znalecký ústav s.r.o., a oponentní znalecký posudek, který předložil, byl neúplný. Uvedla, že sám odpůrce spojuje potřebu individuálního zásahu s existencí nedostatku prostředků, nikoliv s příčinou, která k tomuto nedostatku vedla. Pokud obdobný nedostatek prostředků na investice vedl odpůrce k individuálnímu přístupu u PPD, nelze jej považovat za irelevantní u stěžovatelky. Stav stěžovatelky je přitom závažnější, než byl stav PPD před regulatorním zásahem. Stěžovatelka namítla, že odpůrce při hodnocení investiční zátěže PPD zohledňoval výhradně poměr investičních výdajů a odpisů, nikoliv další zdroje financování, které pro účely nynějšího řízení považuje za relevantní. I v rámci Fondu obnovy a rozvoje odpůrce sledoval množství investic regulovaných subjektů ve vztahu k jejich odpisům.

[16] Stěžovatelka odkázala na vyjádření odpůrce při jednání před krajským soudem. Je toho názoru, že v něm odpůrce potvrdil, že podmínka definovaná časovým limitem v ustanovení Metodiky byla formulována tak, aby umožnila zohlednit přecenění PPD, a proto odpůrce změnil znění Metodiky tak, aby umožňovala zohlednit přecenění u PPD, ale nikoli u stěžovatelky.

[17] Stěžovatelka poukázala na znalecký posudek Mgr. G. S. a na vývoj poměru investičních nákladů a odpisů u PPD v roce 2010 a v celém III. regulačním období (2010–2015). K vychýlení tohoto poměru došlo až po roce 2010 a zejména v období 2016–2020, tedy zhruba 10 let po chybném ocenění. Pokud by tvrzená chyba v ocenění byla tak závažná, je stěží vysvětlitelné, že by se její dopad do poměru investic a odpisů projevil teprve v roce 2016, tedy po 10 letech.

[18] K rozdílu spočívajícímu v provozu soustavy v městských podmínkách v případě PPD stěžovatelka uvedla, že tyto podmínky provozu nevznikly náhle, ale byly dány po celou sledovanou dobu. Pokud tedy investice vzrostly na úroveň, kterou odpůrce označil za neúnosnou, nemůže to být důsledkem chyby v ocenění ani existencí městských podmínek. Podle stěžovatelky jde o výsledek zvýšené investiční potřeby.

[19] Stěžovatelka dále polemizuje o chybě v přecenění majetku PPD a tvrdí, že krajský soud pak pominul postup odpůrce při opravě tvrzené chyby. Podle stěžovatelky z provedené úpravy odpisů v roce 2021 plyne, že adekvátní hodnota odpisů PPD měla být od okamžiku ocenění výrazně vyšší.

[20] Dále stěžovatelka poukazuje na argumentaci PPD v konzultačním procesu, která své vlastní ocenění považovala za korektní.

[21] Krajský soud pak tvrzení odpůrce ohledně údajné chyby nijak nepřezkoumal a bez konfrontace s dalšími skutečnostmi jej přejal. V této části je tedy rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný.

III. Vyjádření odpůrce ke kasační stížnosti

[22] Odpůrce se s rozsahem přezkumu napadených cenových výměrů ztotožnil. Uvedl, že soud zdrženlivý postoj uplatnil pouze v odborných skutkových otázkách. V opačném případě by soud fakticky určoval optimální způsob cenové regulace. V kontextu směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2019/944 ze dne 5. června 2019 o společných pravidlech pro vnitřní trh s elektřinou a o změně směrnice 2012/27/EU (dále jen „směrnice 2019/944“), je podle názoru odpůrce obtížné požadovat vyšší míru přezkumu zákonnosti cenových výměrů.

[23] Podle odpůrce by uznáním přeceněných odpisů došlo ke dvojí úhradě části nákladů stěžovatelky. Důsledkem toho by bylo navýšení regulovaných cen (a tedy i nákladů na distribuci elektřiny pro zákazníky), a to bez vynaložení oprávněných nákladů ze strany stěžovatelky. Tyto náklady jsou zdánlivé, založené pouze na účetním přecenění. To by při uplatňovaném modelu regulace znamenalo navýšení výnosů provozovatele bez toho, že by byly podloženy vyššími náklady.

[24] Odpůrce upozornil na existenci specifického regulačního nástroje, tzv. investičního faktoru, tedy na možnost stěžovatelky čerpat mimořádné finanční prostředky v případě vyšší investiční potřeby, než jakou pokrývají standardní finanční zdroje z regulace. Jakákoliv vazba na finanční výhodnost či nevýhodnost využití investičního faktoru proti jiným dostupným alternativám zajištění financování nemá vliv na otázku posouzení míry zákonnosti cenových výměrů, a to s ohledem na ustanovení výše uvedené směrnice.

[25] Ustanovení § 19a odst. 1 energetického zákona se dle odpůrce týká jiných účastníků trhu než provozovatelů soustav. Jde o transpozici požadavku nediskriminace aktivních zákazníků a energetických společenství z hlediska aplikace síťových poplatků podle čl. 15 odst. 2 písm. e) a odst. 5 písm. b) a čl. 16 odst. 1 písm. e) směrnice 2019/944, která byla transponována zákonem č. 87/2025 Sb. s účinností od 1. srpna 2025. Má poté za to, že dokládal podrobným způsobem důvod odlišného postupu v případě společnosti PPD.

[26] Z § 19a odst. 1 energetického zákona podle odpůrce nelze dovodit povinnost převzít do regulovaných cen toliko aktuální účetní odpisy. S ohledem na konkrétní metodu regulace, kterou zákon nijak nepředepisuje a ponechává ji v rukou odpůrce, lze pro účely cenové regulace použít účetní odpisy evidované před přeceněním majetku. V takovém případě může být inflace zohledněna v rámci přiměřeného zisku. Takový postup odpovídá nominální metodě regulace, kterou odpůrce dlouhodobě aplikuje. Odpůrce doplnil, že stěžovatelku vyzval dne 17. 6. 2025 k poskytnutí takové hodnoty odpisů, která odpovídá situaci bez zohlednění nového ocenění aktiv v souvislosti s uskutečněným projektem rozdělení ve formě odštěpení sloučením. Fakticky ji tak vyzval, aby poskytla účetní hodnoty odpisů v konkrétní formě bez zohlednění přecenění majetku.

[27] Odpůrce shrnul, že stěžovatelka požaduje zohlednit reálnou hodnotu majetku, nicméně odpůrce oproti tomu používá nominální model regulace. K rozlišení mezi nominálním a reálným modelem se vyjádřil s tím, že tyto metody v podstatě nelze kombinovat, vzájemně si odporují. Odpůrce proto nemůže akceptovat pro regulační účely znalecký posudek č. 090496/2024 ke stanovení tržní hodnoty části vlastního kapitálu týkající se distribuce elektřiny ke dni 31. 12. 2023. Znalec totiž metodou diskontovaných finančních toků předpokládal výnosy plynoucí z kombinace reálného a nominálního modelu, kdy vycházel z nominálního WACC zohledňujícího míru inflace a zároveň reálný inflačně přeceněný RAB. Výsledkem této metodicky nesprávné kombinace by byla dvojí úhrada nákladů inflace ve výši 27,8 mld. Kč.

[28] Podle odpůrce lze legitimní očekávání spojovat až s přijatou podobou Metodiky, tj. po plnohodnotném ukončení procesu její tvorby podle energetického zákona. Dle názoru odpůrce se pak rovněž nelze dovolávat retroaktivity v procesu tvorby Metodiky. Ta stanovuje pravidla tvorby cen pouze pro budoucí roky, a to na základě vyhodnocení minulého či aktuálního stavu výkonu licencované činnosti u regulovaných subjektů. Odpůrce k tomu odkázal na požadavek § 19b odst. 3 písm. c) energetického zákona.

[29] Odpůrce se ztotožnil s krajským soudem rovněž v otázce pokrytí nezbytných investic do distribuční soustavy. Garanci nezbytných investic do sítí v tomto směru spatřuje odpůrce např. právě v zavedení komponenty investičního faktoru, kterou definoval v Metodice v kapitole 3.1.8. Kapitola zároveň upřesňuje typy zdrojů financování z regulačního rámce. Odpůrce popsal smysl investičního faktoru jako možnost převzetí části investiční zátěže zákazníky a tím faktické řešení nedostatku finančních prostředků na investiční potřebu provozovatelů soustav. Zopakoval, že o investiční faktor stěžovatelka pro rok 2026, a nově ani pro rok 2027, nepožádala, což lze chápat pouze jako potvrzení, že disponuje dostatkem finančních prostředků na investice.

[30] Pokud stěžovatelka bagatelizuje význam dalších finančních zdrojů, podle odpůrce by pak bylo nutné z posuzování investiční potřeby vyřadit investice, které by tyto zdroje pokrývaly. To by podle odpůrce vedlo ke stejnému výsledku porovnání. Poplatky za připojení souvisejí s investičními výdaji na rozvoj soustavy, dotace přímo pokrývají specifické investiční potřeby vyžadované a podporované Českou republikou nebo Evropskou unií, motivační bonus souvisí s investiční potřebou spojenou primárně s transformací elektroenergetiky (např. KPI k posílení robustnosti distribuční soustavy, KPI pro investice do nových technologií a chytrého měření s ohledem na nové požadavky legislativy a podobně). Náklady inflace pak z podstaty své definice pokrývají potřebu zvýšených investičních nákladů na obnovu majetku v důsledku nárůstu pořizovacích cen.

[31] Odpůrce setrval na tom, že důvody jeho přístupu ke společnosti PPD byly specifické včetně způsobu jejich promítnutí do regulovaných cen této společnosti. Tuto skutečnost pak odpůrce prokazoval znaleckým posudkem z roku 2015, naopak stěžovatelka chybné ocenění svého majetku nedoložila. Příslušný znalecký posudek pak nepracuje s vývojem investic a odpisů PPD po roce 2006, ke kterému bylo původní i nové ocenění majetku společnosti PPD prováděno. Rozsáhlé úvahy stěžovatelky o analytických dopadech hodnot investic a odpisů po tomto datu na správnost postupů odpůrce u opravy vstupního ocenění majetku PPD jsou podle odpůrce irelevantní. Stejně tak jsou ale nepřípadné úvahy o irelevanci historické chyby původního ocenění u PPD i úvahy o nutnosti soudního přezkumu tvrzení odpůrce v souvislosti s touto chybou.

IV. Replika stěžovatelky

[32] Stěžovatelka v replice v zásadě setrvala na své argumentaci. Domnívá se, že krajský soud zdrženlivým přístupem fakticky rezignoval na samotné posouzení, zda odpůrcem stanovené ceny umožňují v souladu s evropským právem provádění nezbytných investic. Taktéž je názoru, že odpůrce byl povinen v napadených cenových výměrech odůvodnit, zda regulované ceny umožňují provádění nezbytných investic, a to bez námitek stěžovatelky.

[33] Uvedla, že pod pojmem „odpisy“ energetický zákon rozumí účetní odpisy; tímto pojmem tedy odkazuje právě na „odpisy v jejich aktuální účetní úrovni“. Tím, že odpůrce do regulovaných cen nepromítl odpisy v jejich aktuální účetní výši, zůstala část odpisů regulovanými cenami nepokryta, což je v rozporu s § 19a energetického zákona.

[34] Legitimní očekávání podle stěžovatelky nezaložil (jen) návrh metodiky, ale především znění zákona a jeho dosavadní aplikace. Setrvala i na tom, že postup odpůrce byl retroaktivní, neboť je regulován budoucí stav pomocí lhůty změněné poté, co došlo k jejímu uplynutí.

[35] Stěžovatelka zopakovala, že cenová regulace nepokrývá nezbytné investice v roce 2026, jakož i v nadcházejících letech regulačního období 2026-2030. Náklady inflace tvoří součást regulačního zisku a nelze je tedy v žádném případě chápat jako zdroj financování nezbytných investic. Investiční faktor je nevhodným nástrojem i kvůli jeho případnému dopadu do regulovaných cen hrazených zákazníky.

[36] Přeceněné odpisy představují finanční prostředky nezbytné pro financování zásadních investic uskutečňovaných stěžovatelkou, které umožní bezprecedentní přechod České republiky na nízkouhlíkovou energetiku. Stěžovatelka poukázala na období mimořádně vysoké inflace (2021-2024), kdy stěžovatelce nebyly cenovou regulací uhrazeny skutečné náklady inflace.

[37] Vlastní kapitál sloužil v minulosti k financování investiční činnosti stěžovatelky, tedy na úkor vyplácení zisku. Následně v období let 2022-2025 stěžovatelka přistoupila k rozdělení dlouhodobě akumulovaného zisku, ovšem pouze za účelem změny způsobu financování společnosti. Postupně přecházela z financování čistě vlastním kapitálem na financování s částečným zapojením cizího kapitálu poskytnutého mateřskou společností. V zásadě tak stěžovatelka dosáhla stejného stavu, jako kdyby bývala financovala investiční činnost cizím kapitálem, což je stav, který předjímá samotná cenová regulace odpůrce.

[38] Stěžovatelka je toho názoru, že odpůrce prvotní chybu ve vztahu k PPD v řízení přesvědčivě nedoložil. Ona naopak u krajského soudu prokázala, že relevantní skutečností pro zavedení individuálního přístupu a přecenění PPD nemohla být tvrzená chyba v ocenění, nýbrž investiční potřeba regulovaného subjektu. Pokud se podle odpůrce v případě PPD nejednalo o standardní regulatorní postup, ale o výjimečný zásah vyvolaný potřebou zohlednit dřívější chybu, pak je ovšem třeba odlišovat opatření z roku 2016 od úpravy odpisů PPD z roku 2021. Toto druhé rozhodnutí totiž odpůrce odůvodnil pouze zvýšenou investiční potřebou. Také PPD disponovala dalšími zdroji financování investic. PPD může čerpat dotace, plynou jí příjmy z inflační složky regulačního zisku a při splnění podmínek může nyní čerpat prostředky z motivačního bonusu. Přesto odpůrce při hodnocení investiční zátěže PPD tyto další zdroje nezohlednil a vycházel výhradně z poměru investičních výdajů a odpisů.

[39] Odpůrce ve vyjádření k replice stěžovatelky jen stručně setrval na svém procesním postoji.

V. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu

[40] Kasační stížnost je projednatelná a včasná. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu v rozsahu důvodů uplatněných v kasační stížnosti, včetně důvodů, ke kterým je povinen přihlížet z úřední povinnosti (§ 109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).

[41] Kasační stížnost není důvodná.

[42] Nejvyšší správní soud v první řadě shledal, že rozsudek krajského soudu je přezkoumatelný. Krajský soud podstatu stěžovatelčiny argumentace vypořádal úvahami, z nichž srozumitelně vyplývají důvody rozhodnutí. Nejvyšší správní soud připomíná, že povinností soudu není výslovně reagovat na každé žalobní (návrhové) tvrzení, postaví-li soud své závěry na ucelené argumentaci, která věcně pokryje všechny argumentační pozice návrhu (k tomu srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08, či rozsudky NSS ze dne 23. 12. 2015. č. j. 2 As 44/2013 - 125, a ze dne 3. 4. 2014, č. j. 7 As 126/2013 - 19). Nejvyšší správní soud má přitom za to, že výše uvedená kritéria přezkoumatelnosti napadený rozsudek obecně splňuje. Stěžovatelka pak namítá nepřezkoumatelnost konkrétně toliko v otázce neposouzení vstupní chyby ocenění u společnosti PPD. Této námitce Nejvyšší správní soud rovněž nepřisvědčil z důvodů vyložených níže v části V. 5.

[43] Ostatní námitky Nejvyšší správní soud podřadil pod kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. pod nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.

[44] Jádro sporu mezi stranami spočívá v otázce, zda byla regulovaná cena napadenými opatřeními – cenovými výměry - stanovena pro stěžovatelku tak, aby byly dodrženy podmínky podle § 19a odst. 1 energetického zákona. Podle tohoto ustanovení platí tedy, že: „při regulaci ceny související služby v elektroenergetice a ceny související služby v plynárenství postupuje Energetický regulační úřad transparentním a předvídatelným způsobem v souladu s metodikou cenové regulace tak, aby regulované ceny nezvýhodňovaly bezdůvodně určité účastníky trhu na úkor jiných účastníků trhu a pokrývaly ekonomicky oprávněné náklady na zajištění spolehlivého, bezpečného a efektivního výkonu licencované činnosti, dále odpisy a přiměřený zisk zajišťující návratnost realizovaných investic do zařízení sloužících k výkonu licencované činnosti a oprávněné náklady na zvyšování energetické účinnosti při výstavbě a provozu přenosové soustavy, přepravní soustavy a distribučních soustav. To neplatí v případě cen za mezinárodní přepravu plynu, pokud Energetický regulační úřad rozhodne o odlišném postupu tvorby těchto cen založeném na tržním způsobu. Energetický regulační úřad bere v úvahu jím schválený plán rozvoje přenosové soustavy, plán rozvoje přepravní soustavy, předvídatelnou budoucí poptávku, požadavky na provozní zabezpečení přenosové soustavy, přepravní soustavy a distribučních soustav, energetickou účinnost provozu přenosové soustavy, přepravní soustavy a distribučních soustav a opatření provedená za účelem zajištění bezpečnosti dodávek plynu podle Nařízení o opatřeních na zajištění bezpečnosti dodávek zemního plynu.“

[45] Podle § 19a odst. 9 energetického zákona platí, že „Metodika cenové regulace stanoví postupy regulace cen související služby v elektroenergetice a související služby v plynárenství pro regulační období a způsoby stanovení cen pro provozovatele přenosové soustavy, provozovatele přepravní soustavy, provozovatele distribuční soustavy, povinně vykupujícího, datového centra a operátora trhu. Energetický regulační úřad zpracovává metodiku cenové regulace vždy pro každé regulační období tak, aby vytvořil podmínky pro transparentní, předvídatelné a dlouhodobě stabilní investiční prostředí v odvětví elektroenergetiky a plynárenství.“

[46] Podle § 19b odst. 3 písm. c) až g) energetického zákona metodika mimo jiné stanoví a odůvodní základní východiska a obecné principy cenové regulace, stanoví metody cenové regulace, popíše parametry cenové regulace, stanoví způsob určení výchozích hodnot parametrů cenové regulace a pravidla jejich změn a dále stanoví a odůvodní druhy nákladů, které nelze zahrnout do ekonomicky oprávněných nákladů.

V.1 K mezím přezkumu cenových výměrů odpůrce

[47] S účinností od 1. 1. 2025 podle § 3 odst. 3 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, platí, že zboží podléhající regulaci cen, uplatněný způsob a podmínky regulace cen, úředně stanovené ceny, pravidla a postupy pro stanovení těchto cen a jejich změn stanoví příslušný cenový orgán cenovým výměrem ve formě opatření obecné povahy nebo ve formě nařízení vlády, pokud je cenovým orgánem vláda. Cenovým orgánem v projednávané věci je podle § 17 odst. 6 písm. d) energetického zákona odpůrce.

[48] Směrnice 2019/944 v čl. 57 odst. 4 a 5 přiznává regulačním orgánům nezávislé postavení na veřejných a soukromých zájmech, což v zásadě nebrání soudnímu přezkumu či parlamentnímu dohledu (body 80 a 82 odůvodnění Směrnice). Obecně pak platí, že při stanovování sazeb a metodik pro jejich výpočet musí regulátor zohledňovat náklady, zejména investice a vyvarovat se diskriminace [bod 81, čl. 5 odst. 4 písm. b), odst. 6 a 7 písm. b), čl. 57 odst. 7 písm. a) Směrnice].

[49] Ustanovení § 19a odst. 1 bylo do energetického zákona vloženo zákonem č. 131/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (energetický zákon), ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony.

[50] Důvodová zpráva k návrhu zákona (dostupná na digitálním repozitáři Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky, www.psp.cz, volební období 2013 – 2017, jako Sněmovní tisk 351/0) uvádí, že „cenová regulace by měla zejména zajistit odpovídající návratnost vlastních a cizích finančních zdrojů použitých při výkonu licencované činnosti, tedy dosažení takové míry výnosnosti, která je obvyklá u investorů působících v rizikově srovnatelném odvětví. Předpokladem pro dosažení návratnosti finančních zdrojů použitých při výkonu licencované činnosti je přitom mimo jiné pokrytí nákladů, které regulovaný subjekt nese při výkonu licencované činnosti, včetně nákladů vyplývajících z odpisů, tj. trvalého snížení hodnoty dlouhodobého majetku použitého při výkonu licencované činnosti. Energetický regulační úřad by měl zároveň při regulaci cen brát ohled na účelnost nákladů, a přiměřeně tak motivovat držitele licence k jejich efektivnímu vynakládání. …. Vedle dosažení odpovídající míry výnosnosti je zároveň nutné, aby cenová regulace v energetice vytvořila podmínky pro získání potřebných finančních zdrojů k zajištění obnovy a rozvoje příslušné soustavy.“

[51] Jak tedy z § 19a odst. 1 energetického zákona i z důvodové zprávy vyplývá, právní úprava neurčuje žádný vzorec, jehož aplikací by bylo možno stanovit optimální regulaci ceny. Citované ustanovení jen vymezuje parametry, ekonomické veličiny a cíle, v jejichž rámci je odpůrce povinen se pohybovat a které je povinen zohlednit při stanovení ceny. Odpůrce pak při rozhodování o ceně vychází z podkladů, které získá od regulovaného subjektu [srov. povinnosti držitele licence k součinnosti s odpůrcem podle § 11 odst. 1 písm. a) – r) a § 15 odst. 1 energetického zákona]. Je tak zřejmé, že výsledná regulace ceny vychází z odborné úvahy odpůrce o ekonomických a technických skutečnostech. To ostatně vyložil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 17. 7. 2026, č. j. 5 As 81/2025 - 39, v němž ve shodě s jiným svým dřívějším rozsudkem ze dne 25. 7. 2019, č. j. 1 As 127/2018 - 99, akcentoval právě úlohu odpůrce jako cenového orgánu, který má díky své odbornosti za úkol stanovit konkrétní parametry cenové regulace.

[52] Soudy ve správním soudnictví oproti tomu takovou odborností nedisponují. Nicméně to neznamená, že by musely bez dalšího akceptovat jakoukoliv regulaci cen, jakožto výsledek odborné úvahy odpůrce. Judikatura Nejvyššího správního soudu totiž, pokud jde o přezkum odborných otázek (typicky medicínských, nicméně není důvodu, aby se stejné požadavky neuplatnily i na odborné otázky v jiných oblastech) klade důraz na jednoznačnost, určitost, úplnost a přesvědčivost takového posouzení, což naopak je úlohou soudu (obecně srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 2. 2023, č. j. 2 As 133/2019 - 146, č. 4455/2023 Sb. NSS, a tam v bodě 37 citovanou judikaturu).

[53] Nejvyšší správní soud tedy ve shodě s krajským soudem (bod 59 napadeného rozsudku) uzavírá, že stanovení parametrů cenové regulace představuje oblast vysoce odborných ekonomických a technických úvah, v níž zákon svěřuje odpůrci značný prostor regulatorního uvážení. Soud nenahrazuje ekonomický úsudek regulátora vlastním úsudkem, nýbrž přezkoumává, zda jsou regulatorní úvahy přezkoumatelné, pohybovaly se v mezích zákona, vycházely z dostatečných podkladů a nejsou diskriminační. Správní soudy mohou do odborných úvah odpůrce zasáhnout jen v případech vybočení z mezí takového uvážení. Správní soud tak plně přezkoumává dodržení zákonných kritérií (zde § 19a odst. 1 energetického zákona), avšak nenahrazuje odborné ekonomické hodnocení regulátora vlastní úvahou.

[54] Krajský soud proto nebyl povinen v plném rozsahu přezkoumávat výsledné ceny, ani to, zda zvolená metoda regulace a použitá kritéria jsou pro stěžovatelku ekonomicky optimální, nýbrž toliko to, zda odpůrce dodržel výše uvedené zásady a meze. Nejvyšší správní soud má za to, že tomu krajský soud v obecné rovině dostál. Dále se proto zaměří na to, zda ve světle těchto hledisek obstojí konkrétní závěry krajského soudu, které stěžovatelka zpochybnila.

V.2 K nezahrnutí odpisů po přecenění

[55] Stěžovatelka u opatření č. 13/2025 napadla v části čtvrté „Distribuce elektřiny“ cenu za rezervovanou kapacitu pro odběr z distribuční soustavy (4.18) a jednosložkovou cenu za službu sítí provozovatele distribuční soustavy (4.45). Z části dvanácté a části třinácté téhož opatření poté vyplývá, že odpisy se jako přímo proměnné vyskytují ve složitých vzorcích regulovaného a povoleného výnosu, v korekčním faktoru odpisů a ve výpočtu upraveného povoleného výnosu. Z těchto veličin poté vychází i opatření č. 14/2025, v němž navrhovatelka napadla jednotlivé sazby.

[56] Ze správního spisu k tomu vyplývá, že stěžovatelka (k výzvě odpůrce) dne 29. 4. 2025 předložila požadované výkazy k parametrům cenové regulace pro VI. regulační období. V rámci toho popsala přeměnu rozdělení ve formě odštěpení sloučením. Zjednodušeně uvedeno, jedná se o část jmění připadající na plynárenská aktiva. Popsala rovněž postup při navýšení základního kapitálu odštěpovaným majetkem společnosti z důvodu zajištění posílení důvěryhodnosti společností, ochrany věřitelů a budoucího financování nových projektů a investic. Odpůrce v návaznosti na to vyzval stěžovatelku (v pěti bodech) podle § 15a odst. 1 energetického zákona k předložení údajů odpovídajícím situaci bez zohlednění nového ocenění aktiv v souvislosti s uvedeným projektem rozdělení odštěpením sloučením. Tyto podklady (tzv. hypotetické odpisy) předložila navrhovatelka dne 29. 7. 2025. Následně stěžovatelka opakovaně namítala, že odpůrce je povinen vycházet jen z odpisů, které vede stěžovatelka ve svém (řádném) účetnictví. Není naopak oprávněn vycházet z hypotetických odpisů.

[57] Krajský soud (v bodech 77-79 napadeného rozsudku) jako logické a srozumitelné považoval odůvodnění odpůrce v obou opatřeních. Z nich vyplývá, že v hodnotě RAB (regulovaná báze aktiv) a odpisů podle Metodiky nebylo zohledněno přecenění majetku regulovaných společností, které nebylo do zveřejnění této metodiky zahrnuto v regulovaných cenách (srov. Metodika - bod 3.1.2 Povolené odpisy). Odpůrce v odůvodnění vyložil, že by u tohoto regulovaného subjektu došlo k úhradě nákladů, které nebyly nově vynaloženy tímto subjektem (nejde o krytí skutečně vynaložených prostředků na investice, ale pouze o změnu účetní hodnoty). Nešlo by tedy o náklad efektivního a srovnatelného provozovatele distribuční soustavy (zahrnutí těchto nákladů by znamenalo, že dvě identické společnosti, odlišující se jen tím, zda došlo k přeměně a přecenění, by měly různou výši regulovaných cen, což je diskriminační a neodráží efektivitu). To by odporovalo principu přiměřenosti a transparentnosti, neboť odběratelé by v ceně zajišťování distribuce elektřiny platili za něco, co reálně neovlivnilo kvalitu nebo rozsah služby. Odpůrce zohlednil i podle něj problematické ocenění vycházející z metody diskontovaných peněžních toků, což by rovněž mohlo vést k dvojnásobnému inkasu výnosu. Ze stejného důvodu rovněž odpůrce k ocenění nepřihlédl proto, že vychází z některých nesprávných předpokladů, které nebyly naplněny (specifické navyšování RAB ze strany odpůrce na úroveň inflačně zhodnocených aktiv, ke kterému nedochází, zohlednění historických nákladů inflace do RAB).

[58] Pravidlo odpůrce pro povolené odpisy v Metodice je zřejmé: nebude zohledněno to přecenění, které nebylo zahrnuto již v regulovaných cenách. Mezi stranami není sporné, že stěžovatelka tuto podmínku nesplnila. Sama stěžovatelka při předložení vyžádaných podkladů (v dubnu 2025) uvedla jen tolik, že došlo toliko k přecenění majetku. To, že přecenění nebylo zohledněno v regulovaných cenách pro rok 2025, ostatně uvedla i v kasační stížnosti.

[59] Krajský soud (bod 79) vyložil, že odpůrce dlouhodobě vychází z nominálního schématu a v jeho rámci přezkoumatelně vysvětlil, proč do něj nepřevzal nové účetní přecenění majetku stěžovatelky. Ze samotné této skutečnosti však nelze dovodit nezákonnost napadených cenových výměrů. Byť krajský soud přisvědčil určité logice protiargumentů stěžovatelky, neshledal, že by zpochybňovaly zákonnost cenových výměrů.

[60] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem (bod 78 napadeného rozsudku) poukazuje na to, že odpůrce odpisy předložené stěžovatelkou neakceptoval celkem ze 3 důvodů, tj. z důvodu, že a) přecenění majetku nebylo do zveřejnění Metodiky cenové regulace pro VI. období zahrnuto v regulovaných cenách, b) užité hodnoty vznikly pouze přeceněním, nikoliv efektivním vynaložením těchto nákladů, c) ke stanovení hodnot došlo nesprávnou metodou a se zohledněním chybných parametrů či předpokladů.

[61] Krajský soud přitom v bodě 78 zcela příhodně vyložil, že odpůrce omezení v Metodice nestanovil samoúčelně, ale jako ochranu před možným dvojím inkasem výnosu v případě, že by byly zohledněny přeceněné odpisy. Pokud tedy stěžovatelka předložila podklady, které nevyhovovaly stanoveným podmínkám Metodiky, podle níž je však odpůrce podle § 19a odst.1 energetického zákona povinen postupovat, a odpůrce logicky a srozumitelně odůvodnil, proč nelze v takovém případě akceptovat přecenění, ve svém přístupu tedy podle názoru Nejvyššího správního soudu nepochybil.

[62] Krajský soud pak v bodě 78 odůvodnění podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela správně poukázal také na to, že odpůrce nebyl povinen akceptovat stěžovatelkou původně předložené odpisy. Energetický zákon totiž počítá s regulačním výkaznictvím jako se zvláštní evidencí oproti obecnému účetnictví, a právě pro tuto oblast zmocňuje odpůrce k úpravě pravidel a odpisových sazeb pro účely regulace [srov. § 98a odst. 2 písm. e) energetického zákona].

[63] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl výše, držitelé licence jsou vůči odpůrci mj. povinni v rámci součinnosti podle § 11 odst. 1 písm. b) energetického zákona předkládat údaje pro rozhodnutí o cenách a údaje pro přípravu a provádění programů zvýšení energetické účinnosti a podporu a sledování energetických služeb a jiných opatření ke zvýšení energetické účinnosti, a podle § 11 odst. 1 písm. e) energetického zákona poskytovat ministerstvu a odpůrci pravdivé a úplné informace a podklady nezbytné pro výkon jejich zákonem stanovených oprávnění a umožnit jim přístup k zařízením, která k výkonu licencované činnosti slouží. Podle § 15a odst. 1 energetického zákona platí, že držitel licence nebo jiná právnická osoba nebo podnikající fyzická osoba jsou povinni poskytnout ministerstvu a Energetickému regulačnímu úřadu na písemnou žádost ve stanovené přiměřené lhůtě úplné, správné a pravdivé podklady a informace nezbytné pro výkon jejich působnosti v energetických odvětvích. Nejvyšší správní soud k tomu ze správního spisu ověřil, že odpůrce vyzval stěžovatelku (dne 17. 6. 2025) postupem podle § 15a odst. 1 energetického zákona k předložení povolených odpisů, tj. bez zohlednění přecenění.

[64] Odpisy jsou velmi významný parametr cenotvorby a jak správně uvedl krajský soud, jistě je nelze odtrhnout od účetní reality. Současně však z toho ještě nevyplývá, že odpůrce je povinen mechanicky převzít každou účetní hodnotu bez ohledu na regulatorní rámec, který zákon současně předpokládá. Nejvyšší správní soud poukazuje na to, že podklady k odpisům (resp. k míře jejich zohlednění při stanovení ceny), které stěžovatelka prvně předložila, odpůrce jako správní orgán hodnotil podle vlastní úvahy (srov. § 1 odst. 2 a § 50 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád) a z důvodů vyložených výše shledal, že neodpovídají stanoveným pravidlům Metodiky. Vyzval-li poté stěžovatelku k předložení hodnot odpisů bez přecenění, postupoval v souladu s podmínkami Metodiky, jejichž účelem bylo uplatnit v cenotvorbě toliko reálné hodnoty. Nelze přisvědčit námitce, že odpůrce obstaral podklady, které jen subjektivně odpovídaly jeho představě, avšak nereflektovaly účetní realitu stěžovatelky. Naopak ty podklady, které získal v součinnosti se stěžovatelkou, zjevně mají vypovídající hodnotu o jejích aktivech bez přecenění. Jde tedy o podklady, které sice vznikly jinou metodou než ty prvně předložené, především ale zohledňují ty hodnoty, které byly součástí regulovaných cen.

[65] Podle názoru Nejvyššího správního soudu odpůrce v návaznosti na pravidla pro povolené odpisy stanovené v Metodice zvolil, stanovil a dostatečně odůvodnil jiný model zohlednění odpisů, jehož smyslem je přihlédnutí toliko hodnoty reálně zahrnuté v regulovaných cenách. Stěžovatelka tedy nijak nezpochybnila a nevyvrátila samotnou zákonnost modelu, který zvolil a odůvodnil odpůrce v cenových výměrech. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil se závěrem krajského soudu, že odpůrcem zvolený model povolených odpisů není svévolný ani rozporný s § 19a odst. 1 energetického zákona.

V.3 Přezkum otázky pokrytí nezbytných investic do distribuční soustavy

[66] Jak již krajský soud v bodě 86 napadeného rozsudku shrnul, z unijního [čl. 59 odst. 7 písm. a) směrnice 2019/944] i vnitrostátního rámce (§ 19a odst. 1 a 9 energetického zákona) plyne základní požadavek, že cenová regulace v síťovém odvětví nemůže sledovat pouze ochranu konečných zákazníků před nepřiměřenými cenami, ale musí zároveň vytvářet podmínky pro udržitelnou obnovu a rozvoj distribuční infrastruktury. Právní rámec národní úpravy pro zohlednění nezbytných investic poté vychází z § 19a odst. 1 energetického zákona, podle něhož regulované ceny mají mj. pokrývat přiměřený zisk zajišťující návratnost realizovaných investic do zařízení sloužících k výkonu licencované činnosti a oprávněné náklady na zvyšování energetické účinnosti při výstavbě a provozu přenosové soustavy, přepravní soustavy a distribučních soustav.

[67] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem (bod 88 napadeného rozsudku) předesílá, že z citovaného právního rámce nevyplývá žádná optimální metoda regulace návratnosti investic např. ještě v rámci aktuálního regulačního období, v dlouhodobém či krátkodobém časovém horizontu, popř. rovnoměrné či nerovnoměrné rozvržení v čase. Je tedy úlohou odpůrce, jako odborně erudované osoby, aby při stanovení parametrů cenové regulace dostál zásadám, které jsou pro cenovou regulaci vytýčeny především § 19a odst. 1 energetického zákona. Nejvyšší správní soud má již z výše vyložených důvodů ve shodě s krajským soudem za to, že správní soudy při přezkumu této otázky mají přistupovat k těmto odborným otázkám zdrženlivě.

[68] Co se týče otázky, zda odpůrce návratnost investic v opatření přezkoumatelně odůvodnil, krajský soud v zásadě zaujal názor, že Metodika nemůže nahrazovat nebo doplňovat odůvodnění cenových výměrů. Odpůrce je však při stanovení ceny povinen se Metodikou řídit, resp. postupovat v souladu s ní (srov. § 19a odst. 1 a 9 energetického zákona), a proto se posouzení otázky, do jaké míry jsou investice stěžovatelky zohledněny v regulovaných cenách, odvíjí i od jejího obsahu.

[69] Krajský soud v bodě 90 a násl. vyložil, že Metodika se otázkou investic, ať už z historického hlediska, budoucího vývoje či její návratnosti podrobně zabývala, to včetně situace stěžovatelky - viz kapitoly Strategická východiska s hodnocením V. regulačního období a Investiční výhled do VI. regulačního období s investičními plány jednotlivých provozovatelů. V Metodice se zdůrazňuje zahrnutí investičních nákladů a investičních dotací do regulační báze aktiv a zavedení investičního faktoru a motivačního bonusu. Do regulovaného zisku mohou vstupovat velké nedokončené rozvojové investice.

[70] Nejvyššímu správnímu soudu, stejně jako krajskému soudu, z napadených cenových výměrů vyplývá především to, že odpůrce se otázkou zohlednění investic zabýval v několika ohledech. Kromě obecného vymezení pravidel pro stanovení regulované ceny, jejímž cílem je návratnost regulovaných investic, poukázal na nárůst povoleného výnosu stěžovatelky o 6,9 % způsobený především 10% nárůstem zisku provozovatele distribuční soustavy, který souvisí se zvýšenou plánovanou hodnotou aktivovaných investic v roce 2026. V jednotlivých vzorcích výpočtu regulovaných cen poté zohledňuje investiční faktor, aktivované investice v regulační bázi aktiv (RAB), obdržené investiční dotace vstupující do hodnoty RAB a nedokončené investice, které jsou zohledňovány v regulovaném zisku.

[71] Z uvedeného tedy vyplývá, že odpůrce při stanovení ceny zohlednil jak hodnoty plánovaných, tak i nedokončených investic, včetně několika zdrojů jejich financování. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s krajským soudem, že odpůrce se v napadených opatřeních investiční otázkou srozumitelně zabýval v několika ohledech a oblastech. Co se týče návratnosti investic, vycházel z předpokladu vícezdrojového financování investic v rámci celého regulatorního schématu. Lze tedy uzavřít, že napadená opatření, která navazují na stanovená a předem a veřejně s řadou subjektů (mj. se stěžovatelkou) projednaná pravidla Metodiky, přezkoumatelně odůvodňují postup odpůrce při stanovení regulované ceny se zohledněním nezbytných investic do distribuční soustavy.

[72] Stěžovatelka je poté toho názoru, že krajský soud fakticky nepřezkoumal otázku návratnosti investic. Oproti odpůrcem stanovenému modelu namítá, že pro její situaci by bylo vhodným řešením zohlednění přeceněných odpisů, což by vedlo ke snížení investiční mezery. V tomto ohledu poukazuje jako na nejvýznamnější ukazatel nevhodnosti schématu s ohledem na nezbytné investice vysoký nepoměr CAPEX/odpisy.

[73] Krajský soud v bodě 91 svého rozsudku zohlednil výpověď znalce při jednání. Ačkoliv i v návaznosti na znalecký výslech zaujal názor, že ukazatel CAPEX/odpisy je jistě velmi významným ukazatelem investiční tenze, zdůraznil však také, že povaha odpisu jakožto investice rozložené v čase neumožňuje krýt veškeré budoucí investice. Jako stěžejní závěr proto zdůraznil, že stanovená regulace vychází z vícezdrojového pojetí návratnosti investic.

[74] Nejvyšší správní soud se tedy neztotožnil se stěžovatelkou, že by se krajský soud otázkou reálnosti návratnosti investic nezabýval řádně. Naopak, konstatoval totiž, že stanovená regulace z vyložených důvodů návratnost investic obecně umožňuje, a to rovnou kombinací několika zdrojů. Nejvyšší správní soud se poté shoduje s krajským soudem právě v tom, že z opatření, která ovšem vycházejí z pravidel Metodiky, je zřejmé, že návratnost investic v cenové regulaci má obecně zajistit kombinace několika faktorů – zohlednění nedokončených investic a přiměřeného zisku zahrnujícího nominální WACC (bod 3.2.4 Metodiky). Jako podpora investic slouží v první řadě nově zavedený instrument investiční faktor, zhodnocení nákladů inflace, na podporu investic jsou zaměřeny motivační programy a odpovídající motivační bonus. Krajský soud rovněž příhodně poukazoval i na zdroje plynoucí potenciálně z výnosů z připojení a na dotace.

[75] Uvedené znamená, že samotný poměr CAPEX/odpisy sice může poukazovat na investiční tenzi, neznamená to však, že prokazuje nevhodný model cenové regulace. Ten je totiž utvářen několika faktory, nikoliv jen tímto poměrem. Z toho tedy vyplývá, že případná investiční mezera nemusí být snížena jen zohledněním odpisů, ale i dalšími ekonomickými nástroji, které připouští regulatorní rámec.

[76] Reálný přínos těchto dalších nástrojů pro návratnost investic stěžovatelka v kasační stížnosti, stejně jako v řízení před krajským soudem, zpochybnila. Krajský soud těmto námitkám určitou váhu a relevanci přiznal (body 92 a násl. jeho rozsudku), poukázal však na to, že tyto nástroje jsou součástí regulatorního rámce a snižují váhu argumentu, že regulace návratnost investic neumožňuje. Soud poté připomněl, že mu nepřísluší nahrazovat odborné ekonomické modelování vlastním výpočtem. Těmto úvahám nemá Nejvyšší správní soud co vytknout. Podstatné pro posouzení toho, že odpůrce nevybočil z mezí § 19a odst. 1 energetického zákona, je to, že Metodika pro zajištění návratnosti investic přináší několik nástrojů. A i když stěžovatelka polemizuje s jejich vhodností pro krytí investiční potřeby, nelze jí přisvědčit v tom, že by, byť v kombinaci několika z nich, regulace návratnost investic reálně nezajišťovala.

[77] Samotné tvrzení existence investiční mezery ještě neprokazuje, že cenová regulace nesplňuje požadavky § 19a odst. 1 energetického zákona. Toto ustanovení nevyžaduje, aby regulace v každém okamžiku a sama o sobě plně kryla veškeré plánované investice regulovaného subjektu, nýbrž aby vytvářela podmínky pro jejich návratnost v rámci celého regulatorního rámce. Stěžovatelka přitom neprokázala, že kombinace nástrojů použitých odpůrcem takovou návratnost objektivně neumožňuje

[78] Nejvyšší správní soud je tedy toho názoru, že stěžovatelka svou argumentací nevyvrátila stěžejní závěr krajského soudu spočívající v tom, že odpůrce faktory, které mají přinést návratnost investic, v regulaci zohlednil, byť tak mohl učinit v jiném poměru či metodologii, než by si stěžovatelka představovala jako optimální pro svou situaci. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s krajským soudem, že odpůrce se otázkou návratnosti investic v cenových výměrech zabýval přezkoumatelně a dostatečně.

V.4 Námitka porušení legitimního očekávání

[79] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem předesílá, že legitimní očekávání může být založeno nejen ustálenou a zákonnou správní praxí, ale též individuálním ujištěním nebo jiným konkrétním jednáním správního orgánu, které je způsobilé u adresáta vyvolat důvodnou důvěru v určitý budoucí postup veřejné správy. Předpokladem jeho ochrany však je, že takové ujištění nebo praxe nejsou v rozporu se zákonem; nezákonný postup správního orgánu – až na naprosté výjimky - legitimní očekávání založit nemůže (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 4. 2017, č. j. 6 As 98/2016 - 54).

[80] Odpůrce oproti původnímu návrhu zúžil v konečně podobě Metodiky úpravu povolených odpisů. Původní znění totiž počítalo toliko s nezohledněním přecenění v roce 2025 a později v průběhu VI. regulačního období, finální podoba Metodiky však mezi povolené odpisy zahrnuje ty, jejichž přecenění mohlo být provedeno kdykoliv, avšak do dne zveřejnění Metodiky muselo být především zohledněno v regulovaných cenách.

[81] Nejvyšší správní soud ve shodě s krajským soudem (bod 82) podotýká, že stěžovatelka své legitimní očekávání odvíjí výhradně od návrhu Metodiky. Stejně jako ostatní subjekty, které se účastnily konzultačního procesu, přitom stěžovatelka k návrhu Metodiky (dokonce přímo k navrhovanému bodu 3.1.2 Metodiky, který se týká Povolených odpisů) uplatnila několik připomínek. Vypořádání připomínek nastalo až po zápisu přeměny a po přecenění (projekt rozdělení odštěpením sloučením byl vyhotoven již dne 22. 11. 2024, vypořádání připomínek k návrhu Metodiky se uskutečnilo dne 19. 12. 2024, viz str. 17 Metodiky). Jelikož v době přeměny nebyl ukončen konzultační proces a nebyly ani vypořádány uplatněné připomínky, stěžovatelka podle názoru Nejvyššího správního soudu ani nemohla legitimně očekávat, že Metodika, včetně kapitoly povolených odpisů, zůstane pouze v té podobě, v jaké byl zveřejněn návrh. Jinými slovy, po celou dobu veřejných konzultací muselo být všem zúčastněným subjektům zřejmé, že jak celý návrh Metodiky, tak dílčí otázka parametrů povolených odpisů, je teprve předmětem konzultací a může doznat změny.

[82] Stranou podle názoru Nejvyššího správního soudu nemůže zůstat ani to, že z předložené účetní závěrky stěžovatelky nevyplývá, že by přecenění aktiv mělo souviset s očekávaným zněním Metodiky. Závěrka k přecenění v bodě 2 pouze konstatuje, že šlo o stanovení nové hodnoty majetku.

[83] Krajskému soudu (jak vyložil v bodě 82 svého rozsudku) ani z podkladů ani z průběhu jednání nevyplynulo, že by odpůrce stěžovatelce poskytl konkrétní a jednoznačný příslib, že přecenění majetku provedené při její korporátní přeměně bude do regulovaných cen pro rok 2026 promítnuto. Neshledal tedy ani to, že by odpůrce takové přecenění dříve zohledňoval, avšak že by nynější Metodika tuto praxi změnila. Z toho vyplývá, že ujištění tedy nemohlo být založeno ani dosavadním postupem odpůrce. Nejvyšší správní soud proto nepřisvědčil stěžovatelce ani v tom, že by odpůrce před vydáním Metodiky zahrnoval do cen přeceněné odpisy.

[84] Je přitom pravdou, že se krajský soud skutečně nijak nezabýval namítanou retroaktivitou v postupu odpůrce (viz bod 105 návrhu). Nejvyšší správní soud přesto neshledal, že by mělo jít o natolik intenzivní vadu rozhodnutí, pro kterou by bylo nezbytné zrušit rozsudek krajského soudu pro nedostatek důvodů. Jak již totiž Nejvyšší správní soud uvedl výše, judikatura setrvale vykládá, že povinností soudu není výslovně reagovat na každé žalobní (návrhové) tvrzení, postaví-li soud své závěry na ucelené argumentaci, která věcně pokryje všechny argumentační pozice návrhu.

[85] Krajský soud námitku porušení legitimního očekávání totiž vypořádal stručně tím, že odpůrce návrhem Metodiky nemohl stěžovatelce poskytnout jednoznačné ujištění, na jehož základě by jí mohlo vzniknout legitimní očekávání, že konečné znění Metodiky bude odpovídat zveřejněnému návrhu. Z tohoto závěru implicitně vyplývá i další úvaha krajského soudu: jestliže stěžovatelce nemohlo vzniknout legitimní očekávání, že návrh Metodiky nebude v průběhu přípravy změněn, nebylo možné legitimně očekávat ani přijetí kteréhokoli z jeho jednotlivých obsahových řešení. Pokud tedy zveřejnění návrhu Metodiky nebylo způsobilé založit legitimní očekávání stran jejího budoucího obsahu, nelze v přijetí konkrétní podoby Metodiky spatřovat ani porušení takového očekávání. Odpůrce totiž stanovením výsledné úpravy povolených odpisů totiž nemohl zasáhnout do očekávání, které vůbec nevzniklo.

[86] Spojila-li stěžovatelka legitimní očekávání rovněž se zněním § 19a odst. 1 energetického zákona, jenž odpůrci při regulaci ceny ukládá zohlednit odpisy, Nejvyšší správní soud uvádí, že tato námitka svou podstatou směřuje k nezákonnosti regulace, nikoliv k ochraně legitimního očekávání. Nejvyšší správní soud poté připomíná výše uvedené, tj. že stěžovatelčiny odpisy zohledněny byly, byť v jiné výši a za použití jiné metody, než požaduje stěžovatelka.

[87] Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil s krajským soudem i v tom, že postup odpůrce nepředstavoval jednoznačné ujištění vůči stěžovatelce, které by mohlo založit její legitimní očekávání v otázce zohlednění přeceněných odpisů bez omezení dle původního znění návrhu Metodiky.

V.5 Námitky k přecenění PPD, porušení povinnosti rovného zacházení

[88] V poslední námitce, ve stručnosti shrnuto, stěžovatelka obsáhle srovnává svou situaci se společností PPD. Polemizuje s odpůrcem i krajským soudem; nesouhlasí s tím, že by vůbec byla prokázána a potvrzena historická chyba v přecenění majetku společnosti PPD. S odkazem na různé souvislosti pak stěžovatelka tvrdí, že individuální regulatorní zásah odpůrce nebyl ve skutečnosti vyvolán výrazným nepoměrem mezi investicemi do obnovy a odpisy, a to jako důsledek historické chyby v ocenění, ale pouze zvýšenou investiční potřebou, jako je tomu nyní u stěžovatelky.

[89] Jak již bylo uvedeno výše, § 19a odst. 1 energetického zákona zavádí pro odpůrce také povinnost postupovat vůči všem transparentním a předvídatelným způsobem v souladu s metodikou cenové regulace tak, aby regulované ceny bezdůvodně nezvýhodňovaly určité účastníky trhu na úkor účastníků jiných.

[90] Krajský soud v bodě 111 svého rozsudku s odkazem na přiléhavou judikaturu (zejména nález Ústavního soudu ze dne 21. 1. 2003, sp. zn. Pl. ÚS 15/02, dále např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. Pl. ÚS 42/04, a rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 6. 2022, č. j. 7 As 9/2021 - 22) vyložil, že zásada rovnosti nevyžaduje stejné zacházení ve všech případech bez rozdílu. Ne každé rozdílné posuzování obdobných situací totiž představuje libovůli či nedůvodné nerovné zacházení; rozdílný přístup je totiž přípustný, opírá-li se o objektivní, rozumné a věcně ospravedlnitelné důvody. Za právně rozhodnou skutečnost, umožňující odlišný přístup odpůrce ke společnosti PPD, pak krajský soud shledal historickou vadu při jejím ocenění.

[91] Krajský soud v bodě 116 rozsudku s odkazem na spis a vyjádření odpůrce vycházel z toho, že v případě PPD byly od roku 2016 uplatňovány individuální korekce regulačních parametrů v návaznosti na nesprávné ocenění vstupních hodnot majetku při zakládání distribučních společností po unbundlingu v roce 2006.

[92] Stěžovatelka v kasační stížnosti zpochybňuje to, zda vstupní přecenění PPD bylo vůbec nesprávné, a vytýká krajskému soudu, že existenci této chyby převzal bez dalšího a nepřezkoumal ji. Nejvyšší správní soud však zjistil, že v řízení před krajským soudem stěžovatelka takovou návrhovou námitku neuplatnila. Návrh samotný ji neobsahuje vůbec a pouze v bodě 49 repliky stěžovatelka stručně uvedla, že odpůrce historickou chybu neobjasnil, současně s tím však ani nezpochybnila její existenci a nenamítla, že by tato chyba měla být znovu přezkoumána (a tedy buďto potvrzena, nebo vyvrácena). Relevantní popření historické chyby nevyplývá ani z předloženého znaleckého posudku Mgr. G. S., Ph.D., jeho dodatku či výslechu znalce. I kdyby Nejvyšší správní soud vyložil obsah repliky široce, tj. tak, že stěžovatelka zpochybnila samotnou existenci historické chyby, nebyl krajský soud povinen k ní přihlížet s ohledem na zásadu koncentrace řízení podle § 101b odst. 3 s. ř. s. Stěžovatelka tak před krajským soudem nijak konkrétně nezpochybnila chybu v přecenění, a tím spíše ani podklady (znalecké posudky), z nichž odpůrce při identifikaci chyby vycházel. Proto se v projednávané věci nestal předmětem přezkumu ani dílčí závěr odpůrce, že prvotní ocenění PPD při unbundlingu v roce 2006 bylo skutečně nesprávné.

[93] Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že krajský soud nebyl povinen zabývat se samotným vznikem a okolnostmi existence historické chyby v přecenění společnosti PPD, neboť stěžovatelka neuplatnila návrhový bod, v němž by tuto skutečnost učinila spornou. Krajský soud proto mohl v dalších úvahách vycházet z předpokladu, že chyba skutečně nastala.

[94] Kasační námitka zpochybňující samotnou existenci chyby je tedy podle § 104 odst. 4 s. ř. s. nepřípustná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 34/2004-1, ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155 a navazující judikatura, z pozdějších např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 3. 2021, č. j. 6 As 336/2020 - 28, ze dne 11. 10. 2023, č. j. 8 As 354/2021 - 44, ze dne 27. 6. 2024, č. j. 10 Afs 26/2024 - 62 aj.).

[95] Přímý vliv takové vstupní chyby v ocenění na poměr investic a odpisů je pak podle názoru Nejvyššího správního soudu zcela logický, neboť pokud společnost PPD v tomto poměru uvedla nesprávné hodnoty, muselo tím dojít i ke zkreslení ostatních parametrů pro regulovanou cenotvorbu podle § 19a odst. 1 energetického zákona. Jak ostatně krajský soud v bodě 116 příhodně konstatoval, vada vstupního ocenění se následně hospodářsky projevovala i v oblasti investic.

[96] Je pravdou, že odpůrce regulatorně vůči PPD zasáhl poprvé až v roce 2016, tedy s odstupem deseti let po chybném ocenění. Odpůrce nicméně takto postupoval v situaci, kdy sice u společnosti PPD vyvstala výrazná investiční potřeba, avšak současně s tím byla identifikována chyba ve vstupních údajích ocenění majetku, jejímž následkem byl trvající nedostatek prostředků na obnovu sítě. Samotný časový odstup od vzniku chyby nijak nepopírá, že tato potřeba nebyla dostatečně kryta z odpisů vlivem chybného přecenění v roce 2006. To, že odpůrce i regulatorně působil na společnost PPD dlouhodobě a ve více krocích, je zase úměrné tomu, že zdroje na obnovu v důsledku chybného přecenění u PPD chyběly v období 2007 – 2015. Nejvyšší správní soud se proto ztotožnil s krajským soudem (body 117 a 118 napadeného rozsudku) i v tom, že nepoměr mezi investicemi a odpisy byly u PPD ekonomickým projevem hlubšího problému, spočívajícího v historicky vadném nastavení vstupních hodnot, přičemž postupný průběh nápravy nepopírá korektivní charakter zásahu. Ke stěžovatelčině námitce pak Nejvyšší správní soud dodává, že ze Zásad nevyplývá, že by cenová regulace pro V. regulačního období umožnila využít zdroje pro obnovu sítě, jež upravuje pozdější regulační rámec (zejména investiční faktor, motivační bonus). Odpůrci tedy nelze klást k tíži, že tehdy nevycházel i z jiných nástrojů ke zmírnění nedostatku prostředků na obnovu pro řešení situace PPD.

[97] Jako okolnost, která ještě více zdůrazňuje odlišnost obou případů, krajský soud příhodně shledal i faktor městské zástavby (bod 120 napadeného rozsudku). Význam této skutečnosti odpůrce detailněji vyložil v Zásadách na str. 130. Podle nich budou prostředky generované takto nastavenou regulací použity na opravy a obnovu zejména té části distribuční sítě, která od výstavby v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století zestárla až ke hranici své životnosti. I když jistě jde v první řadě o potřebu řešit nedostatek prostředků na obnovu, naléhavost situace vzniklé u společnosti PPD podle názoru Nejvyššího správního soudu posílilo především hledisko stavu sítě (zastarání výstavby, úniků, četnosti poruch) a nutnost revitalizace veřejných prostranství. S tím souvisí i naléhavá potřeba zajištění zájmu zákazníků. Odpůrce totiž v Zásadách (str. 27) uvedl, že bude individuálně přistupovat k vyrovnání hodnot RAB a ZHA tak, aby pro zákazníky připojené k této distribuční soustavě byl i nadále zachován bezpečný, spolehlivý a hospodárný provoz soustavy. To v provozu městské zástavby Hlavního města Prahy, která nutně potřebuje efektivní revitalizaci, je rovněž faktor, který podtrhuje odlišnost situace PPD a stěžovatelky.

[98] Nejvyšší správní soud se ztotožnil s krajským soudem (bod 121 jeho rozsudku) i v tom, že ani samotné odlišné znění Metodiky oproti návrhu, které umožnilo promítnutí přecenění PPD, zatímco přecenění stěžovatelky nikoli, neprokazuje bezdůvodné znevýhodnění společnosti PPD. Krajský soud zde přiléhavě poukázal na to, že v případě přecenění PPD v roce 2024 nešlo o první vstup nového přecenění do dosud neutrálního regulatorního rámce, nýbrž o situaci společnosti, u níž odpůrce již řadu let (tj. od roku 2016) uplatňoval individuální korekční režim v návaznosti na historickou vstupní chybu při unbundlingu. Jinými slovy, i zde se jako logický jeví postup odpůrce, který takto navazoval na svou předchozí dlouhodobou korekci.

[99] Nejvyšší správní soud uzavírá, že pro projednávanou věc je významné jen to, zda byl odlišný postup odpůrce vůči stěžovatelce odůvodněn objektivním a ospravedlnitelným důvodem. Ztotožnil se s krajským soudem, že mezi situací stěžovatelky a společnosti PPD byl dán významný rozdíl, který odůvodňuje odlišné zacházení odpůrce se společností PPD. Nynější nepoměr mezi investicemi a odpisy totiž u stěžovatelky nebyl vyvolán obdobným závažným důvodem jako u společnosti PPD, tedy existencí vstupní chyby při přecenění. Proto podle názoru Nejvyššího správního soudu nebyla dána v případě stěžovatelky potřeba obdobného zásahu odpůrce do regulovaných cen. Nejvyšší správní soud se tedy ztotožnil s krajským soudem v tom, že pozice stěžovatelky se od PPD odlišuje na základě racionálního a objektivního důvodu.

VI. Závěr a náklady řízení

[100] Nejvyšší správní soud kasačním námitkám nepřisvědčil a neshledal ani vadu, ke které by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Kasační stížnost proto zamítl podle § 110 odst. 1 poslední věty s. ř. s.

[101] O náhradě nákladů řízení rozhodl kasační soud v souladu s § 60 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci neměla úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Odpůrci v souvislosti s tímto řízením nevznikly žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti. Soud mu tedy náhradu nákladů řízení nepřiznal.

Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.

V Brně dne 5. listopadu 2026

Ivo Pospíšil
předseda senátu

Tento web používá nezbytné cookies pro fungování služby a volitelné analytické cookies pro měření návštěvnosti. Více informací