Usnesení ze dne 15. 10. 2020
Plný text
pokračování 1 Azs 166/2020 - 61
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudce JUDr. Ivo Pospíšila a soudkyně Mgr. Sylvy Šiškeové v právní věci žalobců: a) T. M., b) Z. T., c) A. T., všichni zastoupeni Mgr. Pavlem Kehlem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2019, č. j. OAM-1053/ZA-ZA11-ZA20-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobců a), b) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2020, č. j. 31 Az 17/2019-40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci, advokátovi Mgr. Pavlu Kehlovi, se přiznává odměna za zastupování žalobců v řízení o kasační stížnosti ve výši 7.740 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci a její posouzení krajským soudem
[1] Žalovaný v záhlaví označeným rozhodnutím žalobkyni a) a jejím dvěma nezletilým dětem [žalobcům b) a c)] neudělil mezinárodní ochranu podle § 12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu.
[2] Žalobkyně a) podala svým jménem a jménem svých dětí proti tomuto rozhodnutí žalobu, kterou Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Žalobkyně a) za jediný důvod svého odjezdu z vlasti označila onemocnění své dcery a snahu ji v České republice bezplatně vyléčit. Krajský soud ve shodě se žalovaným neshledal pro udělení azylu ani doplňkové ochrany žádný zákonem předvídaný důvod. Zdůraznil, že není účelem humanitárního azylu řešit situaci osob, pro které by případné léčení v ČR mohlo být výhodnější, a to jak z pohledu finančního, tak i kvalitativního. Krajský soud rovněž přisvědčil názoru žalovaného, že v případě dcery žalobkyně a) se nejedná o onemocnění, které by ji svým charakterem bezprostředně ohrožovalo na životě, ani o onemocnění, u kterého by její transport do vlasti způsobil zásadní zdravotní komplikace. Žalobkyně a) se ve své vlasti nepokusila učinit žádné kroky, aby její dcera mohla léčbu podstoupit. Na svém bývalém manželovi a otci nezletilých dětí nežádala, aby platil výživné. Pokud tak neučinil dobrovolně, měla se obrátit o pomoc na soud. Žalobkyně a) rovněž nepožádala ani o sociální podporu.
II. Obsah kasační stížnosti a vyjádření žalovaného
[3] Proti rozsudku krajského soudu podala žalobkyně a) jménem svým i jménem svých nezletilých dětí [stěžovatelé a) až c)] kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.).
[4] Stěžovatelé nesouhlasí se závěrem žalovaného, že jim v zemi původu nehrozí azylově relevantní nebezpečí podle § 12 a 14a zákona o azylu. Žalovaný nedostatečně zjistil skutkový stav věci, čímž zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností a nezákonností. Krajský soud toto nepřezkoumatelné a nezákonné rozhodnutí žalovaného aproboval.
[5] Stěžovatelé odkazují na nález Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2020, sp. zn. IV. ÚS 950/19, který se týká nejlepšího zájmu dítěte – byť se v něm jedná o trestněprávní problematiku, stěžovatelé mají za to, že tyto závěry jsou přiléhavé i pro projednávanou věc. V případě stěžovatelů nelze specifikovat, jaký konkrétní veřejný zájem by byl udělením azylu (a to alespoň ve formě doplňkové ochrany) ohrožen. V rozhodnutí žalovaného absentuje jakékoliv srovnání mezi nejlepším zájmem dítěte a „ohroženým“ veřejným zájmem.
[6] Stěžovatelé přijatelnost kasační stížnosti spatřují v otázce aplikace čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. června 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany, tj. v posouzení nových skutečností v řízení před krajským soudem, které mohou mít přímou souvislost pro rozhodování o žádosti. Krajský soud čl. 46 směrnice 2013/32/EU porušil, neboť nevzal v potaz nové skutečnosti – informace týkající se lékařské a pedagogické péče v zemi původu. Tyto skutečnosti krajský soud nemohl ignorovat s poukazem na to, že správní uvážení náleží žalovanému. Stěžovatelé přijatelnost kasační stížnosti spatřují rovněž v závěrech vyplývajících z odkazovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 950/19, který krajský soud s ohledem na datum vyhlášení nálezu nemohl ve svém rozsudku uplatnit a své závěry tak náležitě korigovat. V neposlední řadě stěžovatelé považují kasační stížnost za přijatelnou, neboť se týká přímé aplikovatelnosti čl. 3 Úmluvy o právech dítěte, konkrétně otázky, zda nesoulad zamítavého rozhodnutí s nejlepším zájmem dítěte může být důvodem pro udělení humanitárního azylu či doplňkové ochrany. Tyto otázky dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího správního soudu řešeny.
[7] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti popírá její oprávněnost. Rozhodnutí žalovaného i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. V průběhu řízení nevyplynulo nic o tom, že by ve vztahu k osobě nezletilé dcery a přístupu k její léčbě v zemi původu mohlo dojít k opatřením diskriminačního charakteru ze strany státu, kdy by byla léčba a přístup k ní jakkoliv dceři stěžovatelky a) odepřena z důvodů taxativně vymezených v zákoně o azylu. Žalovaný nemá žádné informace o tom, že by v gruzínském zdravotnictví k takto cílené diskriminaci docházelo, a stěžovatelka a) ani na nic takového neodkazovala. Z opakovaného vyjádření stěžovatelky a) nevyplynulo, že by její nezletilé dceři nebyla ve vlasti poskytnuta dostatečná zdravotní péče. Přesto, že stěžovatelka v průběhu správního řízení sdělila, že v Gruzii lékaři ke zdravotnímu stavu její dcery uváděli různé diagnózy, je z dalšího vyjádření dotyčné zřejmé, že se lékaři v ČR a Gruzii shodují na stejném lékařském závěru. Již v roce 2014 gruzínští lékaři také diagnostikovali nezletilé nádor na mozku a navrhovali operaci. Protože jim však lékaři nedali garanci, že operace bude úspěšná, a také proto, že cena této operace byla 10 000 lari, stěžovatelka a) s navrhovaným zákrokem nesouhlasila. Stejný názor však také vyslovili i čeští lékaři, kteří konstatovali, že operace nemusí být úspěšná. Závěr, že potřebná léčba pro nezletilou dceru stěžovatelky a) je v Gruzii dostupná, také dokládá přiložená Informace místního lékaře - Gruzie, č. j. BMA - 11018 ze dne 21. dubna 2018, kde jsou uvedena zdravotní střediska zabývající se léčbou epilepsie, včetně dostupnosti léků.
III. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[8] Kasační stížnost je včasná, podaná osobou oprávněnou a přípustná. S ohledem na skutečnost, že daná věc se týká udělení mezinárodní ochrany, zabýval se Nejvyšší správní soud nejprve otázkou, zda kasační stížnost není nepřijatelná ve smyslu § 104a s. ř. s.
[9] Kasační stížnost je podle § 104a s. ř. s. přijatelná tehdy, pokud svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Podrobněji se podstatou institutu přijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní soud zabýval v usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006-39, č. 933/2006 Sb. NSS. V něm interpretoval neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. O přijatelnou kasační stížnost se dle zde citovaného rozhodnutí může jednat v následujících typových případech: (1) kasační stížnost se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu; (2) kasační stížnost se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně; (3) kasační stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit judikatorní odklon; (4) pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele.
[10] Nejvyšší správní soud nejprve konstatuje, že napadený rozsudek je plně přezkoumatelný. Krajský soud podrobně a srozumitelně zdůvodnil, proč zdravotní stav nezletilé dcery stěžovatelky a) není důvodem pro udělení mezinárodní ochrany, včetně humanitárního azylu a doplňkové ochrany. V napadeném rozhodnutí proto kasační soud neshledal žádné pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatelů. Pokud jde o argumentaci čl. 46 směrnice 2013/32/EU, stěžovatelé v řízení před krajským soudem žádné nové důkazy nenavrhli. Souhlasit nelze ani s argumentací, že se kasační stížnost dotýká otázek, které dosud nebyly v judikatuře řešeny.
[11] Azyl je výjimečný institut konstruovaný zejména za účelem poskytnutí ochrany tomu, kdo z důvodů v zákoně stanovených pociťuje oprávněnou obavu z pronásledování ve státě, jehož je občanem. Institut azylu je aplikovatelný v omezeném rozsahu, a to pouze pro pronásledování ze zákonem uznaných důvodů, kdy je tímto institutem chráněna toliko nejvlastnější existence lidské bytosti a práva a svobody s ní spojené. Stěžovatelka během řízení neuvedla ani jednou, že by byla pronásledována či má z pronásledování odůvodněný strach. Jako jediný důvod pro podání žádosti o mezinárodní ochranu uvedla, že v ČR bude její dceři poskytnuta bezplatná zdravotní péče.
[12] V případě hodném zvláštního zřetele lze udělit azyl z humanitárního důvodu podle § 14 zákona o azylu. Jedná se však o specifickou formu mezinárodní ochrany, která může být udělena pouze na základě úvahy ministerstva. Povahou institutu humanitárního azylu se Nejvyšší správní soud ve své judikatuře opakovaně zabýval, srov. např. rozsudek NSS ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004-55 podle něhož „smysl institutu humanitárního azylu podle § 14 zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, spočívá v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout i v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty ustanovení § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto „nehumánní“ azyl neposkytnout.“ Nejvyšší správní soud má za to, že „azyl z humanitárních důvodů lze udělit pouze v případě hodném zvláštního zřetele. Není na něj právní nárok a posouzení důvodů žadatele je otázkou správního uvážení. Samotné správní rozhodnutí podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry.“ (rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003-25, č. 112/2004 Sb. NSS). Krajský soud tak postupoval zcela v souladu se zákonem o azylu a judikaturou Nejvyššího správního soudu. V řízení bylo postaveno na jisto, že nezletilá dcera stěžovatelky a) je léčena pouze ambulantně, její stav je stabilizovaný a dle doložené zdravotní dokumentace nevyžaduje žádný akutní lékařský zákrok ani specializovanou lékařskou péči, která by v její vlasti nebyla dostupná. Dceři stěžovatelky a) tak nehrozí v zemi původu nebezpečí vážné újmy, spočívající v tom, že by jí v zemi původu nebyla dostupná zdravotní péče. Lze jistě konstatovat, že zdravotní péče poskytovaná v České republice je na vyšší úrovni, tato skutečnost však sama o sobě nezapříčiňuje, že by bylo možné stěžovatelům udělit azyl nebo doplňkovou ochranu (k tomu srov. rozsudky NSS ze dne 18. 10. 2005, č. j. 3 Azs 226/2005-68, ze dne 26. 7. 2007, č. j. 2 Azs 30/2007-69 nebo ze dne 25. 8. 2011, č. j. 4 Azs 7/2011-117).
IV. Závěr a náklady řízení
[13] Nejvyšší správní soud proto s ohledem na shora uvedené kasační stížnost stěžovatelů odmítl jako nepřijatelnou podle § 104a odst. 1 s. ř. s.
[14] Výrok o nákladech řízení se opírá o § 60 odst. 3 věta první s. ř. s. za použití § 120 s. ř. s., podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, pokud soud návrh odmítne.
[15] Nejvyšší správní soud stěžovatelům usnesením ze dne 13. 5. 2020, č. j. 1 Azs 166/2020-26, ustanovil zástupce pro řízení před soudem Mgr. Pavla Kehla, advokáta. Podle § 35 odst. 10 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s. zástupci stěžovatele, který mu byl soudem ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Ustanovený zástupce provedl v řízení před Nejvyšším správním soudem jeden úkon právní služby, a to písemné podání soudu ve věci samé ve smyslu § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), kterým bylo doplnění kasační stížnosti stěžovatelů. Za jeden úkon právní služby zástupci stěžovatelů náleží mimosmluvní odměna ve výši 3.100 Kč [§ 9 odst. 4 písm. d) ve spojení s § 7 bodem 5. advokátního tarifu]. Jelikož advokát zastupuje tři stěžovatele, náleží mu podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu za každou takto zastupovanou osobu odměna snížená o 20 % (tj. 3 x 2.480 Kč). Náhrada nákladů řízení se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Nejvyšší správní soud proto přiznal ustanovenému zástupci stěžovatelů odměnu za zastupování a náhradu výdajů v řízení o kasační stížnosti v celkové výši 7.740 Kč, která mu bude vyplacena ve stanovené lhůtě.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. října 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu
Usnesení ze dne 15. 5. 2020
Plný text
pokračování 1 Azs 166/2020 - 31
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy, soudkyně JUDr. Lenky Kaniové a soudce JUDr. Ivo Pospíšila v právní věci žalobců: a) T. M., b) Z. T., c) A. T., všichni zastoupení Mgr. Pavlem Kehlem, advokátem se sídlem [adresa] Praha 1, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem [adresa] Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 8. 2019, č. j. OAM-1053/ZA-ZA11-ZA20-2018, v řízení o kasační stížnosti žalobců a), b) a c) proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 4. 2020, č. j. 31 Az 17/2019-40, o návrhu na vydání předběžného opatření,
takto:
Žalovanému se ukládá povinnost strpět pobyt žalobců a), b), c) v pobytovém středisku a poskytnout jim základní hmotné zabezpečení do pravomocného skončení řízení o této kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Žalovaný vydal dne 7. 4. 2020 v záhlaví označené rozhodnutí, kterým žalobkyni a) a jejím nezletilým dětem neudělil mezinárodní ochranu podle § 12 až 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu. Žalobkyně a) podala svým jménem a jménem svých dětí – žalobců b) a c) proti tomuto rozhodnutí žalobu. Krajský soud v Hradci Králové žalobu v záhlaví označeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.
[2] Rozsudek krajského soudu napadli žalobci a), b), c) [dále též „stěžovatelé a), b), c)“] dne 24. 4. 2020 blanketní (neodůvodněnou) kasační stížností. Současně podali též návrh na vydání předběžného opatření podle § 38 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“) ve spojení s § 120 s. ř. s., jímž by se žalovanému uložilo, aby do pravomocného rozhodnutí o této kasační stížnosti strpěl pobyt stěžovatelů v pobytovém středisku.
[3] Stěžovatelka a) uvedla, že je matkou samoživitelkou s dvěma nezletilými dětmi. Dcera má vážné zdravotní problémy, kvůli kterým vyžaduje lékařskou péči. Jedná se o nádor na mozku, kvůli kterému trpí epileptickými záchvaty, bolestmi hlavy a výpadky paměti. Obě děti v místě současného bydliště plní povinnou školní docházku. Stěžovatelé po dobu řízení o jejich žádosti i žalobě pobírali dávky – příspěvek na jídlo dle zákona o azylu ve výši životního minima, ze kterých nebylo možné našetřit si na kauci, nájemné a další výdaje související s přechodem do komerčního ubytování. Vyloučení těchto osob z pobytového střediska by automaticky znamenalo, že by rodina musela po dobu trvání řízení o kasační stížnosti přebývat na ulici, což by samo o sobě i za normálních podmínek znamenalo vážnou újmu na zdraví stěžovatelky a) a jejích dětí, a zcela jistě by bylo v rozporu s nejlepším zájmem nezletilých dětí. K tomu by navíc došlo v aktuální době pandemie nemoci COVID-19, která není omezena pouze na dobu trvání nouzového stavu. Ukončení pobytu rodiny ve středisku by tak v daném případě bylo zcela bezprecedentním, nehumánním a především zdraví a lidský život ohrožujícím opatřením. Situaci stěžovatelů zhoršuje i situace na trhu s bydlením a neochota pronajímatelů poskytovat ubytování cizincům, zvláště pokud se nemohou prokázat ani potvrzením o strpění, neboť k jeho získání je třeba mít již platné potvrzení o ubytování. I kdyby stěžovatelé potvrzení o strpění měli, jedná se o potvrzení na krátkou dobu, což pronajímatele odrazuje od uzavření nájemné smlouvy. Stěžovatelka a) poukazuje rovněž na změnu praxe žalovaného ohledně povolávání pobytu v pobytových střediscích, který na jaře 2019 některým osobám velmi přísně a náhle ukončil pobyt v těchto střediscích. Stěžovatelé zatím též neobdrželi žádný finanční příspěvek ve smyslu § 78d zákona o azylu. Stěžovatelé by tak bez finančních prostředků zůstali na ulici.
[4] Žalovaný ve vyjádření odkázal na platnou právní úpravu, rozhodnutí vedoucího odboru práce s klienty ze dne 6. 3. 2020, pokyn ředitele Správy uprchlických zařízení Ministerstva vnitra (SUZ) ze dne 6. 3. 2020 a Informaci o opatřeních přijatých v souvislosti s vyhlášením stavu nouze ČR ze dne 31. 3. 2020. Žalovaný nesouhlasí s důvodností petitu podání, jímž se stěžovatelé domáhají vydání předběžného opatření, kterým by Nejvyšší správní soud žalovanému nařídil, aby strpěl jejich pobyt v pobytovém středisku do doby pravomocného skončení řízení o kasační stížnosti a poskytl jim základní hmotné zabezpečení. Ke konkrétnímu případu stěžovatelů žalovaný konstatoval, že podle jím vedené evidence od 20. 12. 2018 až do současnosti pobývají v Pobytovém středisku Kostelec nad Orlicí, aktuálně na základě výjimky a jejich další předpokládaný pobyt je vázán na dobu trvání nouzového stavu. O umožnění pobytu v tomto zařízení na základě výjimky po dobu nouzového stavu v ČR byli stěžovatelé informováni odpovědí SUZ ze dne 24. 4. 2020, kterou žalovaný ke svému vyjádření rovněž přiložil.
[5] Podle § 38 odst. 1 s. ř. s. [b]yl-li podán návrh na zahájení řízení a je potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu, může usnesením soud na návrh předběžným opatřením účastníkům uložit něco vykonat, něčeho se zdržet nebo něco snášet. Ze stejných důvodů může soud uložit takovou povinnost i třetí osobě, lze-li to po ní spravedlivě žádat.
[6] V řízení o kasační stížnosti je založena pravomoc Nejvyššího správního soudu pro případné vydání předběžného opatření (srov. usnesení ze dne 24. 5. 2006, čj. Na 112/2006-37, č. 910/2006 Sb. NSS). Pro vydání samotného předběžného opatření musí být dle citovaného usnesení současně (kumulativně) splněny tyto podmínky: „1) podaná kasační stížnost, řízení o níž nebylo zastaveno, a to zásadně včetně kasační stížnosti mající vady, s výjimkou takových vad, že by z povahy věci bránily o předběžném opatření rozhodnout (např. vada spočívající v tom, že by z kasační stížnosti nebylo zřejmé, jaké rozhodnutí krajského soudu se jí napadá); vadu bránící o předběžném opatření rozhodnout se soud pokusí odstranit, jde-li o vadu odstranitelnou, a pokud se mu to podaří, o předběžném opatření poté rozhodne, jakmile to bude možné; 2) návrh na vydání předběžného opatření; 3) potřeba zatímně upravit poměry účastníků pro hrozící vážnou újmu; 4) podané vyjádření ostatních účastníků k návrhu na vydání předběžného opatření, je-li takového vyjádření potřeba […]”. Tyto podmínky jsou aplikovatelné i na nyní posuzovaný případ.
[7] V citovaném rozhodnutí se soud detailně zabýval i výkladem klíčového pojmu „vážná újma“, který je „[…] nutno vykládat relativně autonomně a izolovaně od předběžného posuzování (přesněji řečeno odhadování) budoucí úspěšnosti navrhovatele předběžného opatření v řízení ve věci samé. Vážnou újmou je v případě, že předběžným opatřením má být podle návrhu účastníka - soukromé osoby uložena povinnost správnímu orgánu, nutno rozumět zejména takový zásah do právní sféry účastníka (resp. pokyn či donucení s obdobnými důsledky), který – v případě že by byl v řízení ve věci samé shledán sám o sobě nezákonným či shledán součástí nezákonného komplexnějšího postupu správního orgánu – představuje natolik zásadní narušení této jeho sféry, že po účastníkovi nelze spravedlivě požadovat, aby jej, byť dočasně, snášel. Vážnou újmou tedy budou zejména intenzívní zásahy do intimní sféry navrhovatele, do jeho vlastnických práv či do jiných jeho subjektivních práv, zejména těch, která mají povahu práv ústavně zaručených […]. V praxi půjde zejména o snahy správního orgánu proti vůli účastníka - soukromé osoby získat o účastníkovi informace, jež má k dispozici jen on, odejmout mu věci, které oprávněně drží či má v oprávněné detenci, či zabránit mu ve výkonu jeho práv nebo jej v něm citelně omezit (např. v právu užívat vlastněnou či pronajatou věc, v právu podnikat či provozovat jinou hospodářskou činnost)“.
[8] Stěžovatelé podali kasační stížnost a návrh na vydání předběžného opatření. Splnili tedy první i druhou podmínku pro vydání předběžného opatření. Podle Nejvyššího správního soudu stěžovatelé splňují rovněž třetí podmínku, tj. že jim hrozí vážná újma, pro kterou je nutno zatímně upravit jejich poměry.
[9] K uvedenému závěru nicméně Nejvyšší správní soud dospěl vzhledem ke zcela specifickým okolnostem nyní posuzovaného případu. Stěžovatelům nesvědčí postavení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Stěžovatelé měli postavení žadatelů o udělení mezinárodní ochrany pouze do skončení řízení o žalobě před krajským soudem. Jejich kasační stížnost proti rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí žaloby sice má ze zákona odkladný účinek (§ 32 odst. 5 zákona o azylu), to ovšem neznamená, že by cizinci (zde stěžovatelům) v této fázi soudního přezkumu náleželo rovněž postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany ve smyslu citovaného § 2 odst. 1 písm. b) zákona o azylu. Cizinec je však oprávněn po dobu řízení o kasační stížnosti setrvat na území ČR (usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2020, sp. zn. III. ÚS 3997/19). Zde Ústavní soud vysvětlil, že cizinci na základě odkladného účinku kasační stížnosti svědčí postavení žadatele o udělení mezinárodní ochrany toliko pro účely setrvání na území; z tohoto usnesení však nelze dovodit, že by tak tomu bylo i pro účely práva na zajištění ubytování či základního hmotného zabezpečení.
[10] Cizinec je tedy v rámci řízení o kasační stížnosti oprávněn pobývat na území ČR, a to na základě potvrzení o strpění na území dle § 78b zákona o azylu. Zákon o azylu přitom jednoznačně stanoví, že právo na ubytování v pobytovém středisku a poskytnutí stravy mají pouze žadatelé o udělení mezinárodní ochrany (§ 79 odst. 3). Ministerstvo však může povolit poskytnutí stravy a ubytování v azylovém zařízení i cizinci, který je strpěn na území podle tohoto zákona, a to po dobu platnosti potvrzení o strpění na území [viz § 79 odst. 5 písm. e)].
[11] Stěžovatelé tedy nemají postavení žadatele o mezinárodní ochranu a nemají ani potvrzení o strpění na území. Nelze učinit závěr, že by za běžné situace stěžovatelé byli případným ukončením ubytování v pobytovém středisku nějakým způsobem zkráceni na svých procesních právech. O tom ostatně svědčí skutečnost, že podali včasnou kasační stížnost a požádali o ustanovení zástupce soudem.
[12] Ačkoli není žádoucí, aby soud nahrazoval uvážení správního orgánu, zda má cizince (stěžovatele) ponechat v pobytovém středisku i po dobu řízení o kasační stížnosti, nelze vyloučit, že by v určitých specifických případech mohl žalovanému uložit, aby pobyt cizince v pobytovém středisku strpěl. Právě o takto specifický případ se přitom jedná v nyní posuzované věci, jak již dovodil Nejvyšší správní soud v usnesení ze dne 18. 3. 2020, čj. 3 Azs 28/2020-73. Nelze totiž odhlédnout od aktuální a specifické situace, kdy vláda ČR vyhlásila od 16. 3. 2020 omezení pohybu osob pro celé území ČR, a bez dalšího nelze předvídat možnou celkovou dobu trvání tohoto stavu (prozatím je prodloužen do 17. 5. 2020). K vyhovění návrhu na vydání předběžného opatření přistoupil NSS tedy právě s ohledem na probíhající pandemii „koronaviru“ (označovaného jako SARS CoV-2). Nebylo by žádoucí i s ohledem na zdraví jiných osob, aby stěžovatelé zůstali na ulici, přestože za jiných okolností by bylo na nich, aby si zařídili ubytování, potvrzení o strpění atd. a případná neaktivita v tomto ohledu by šla k jejich tíži.
[13] Nejvyšší správní soud na základě výše uvedených úvah dospěl k závěru, že byly splněny podmínky pro vydání předběžného opatření. Proto zavázal žalovaného tak, jak je uvedeno ve výroku usnesení.
[14] Účinky založené předběžným opatřením trvají, pokud soud předběžné opatření předtím sám nezruší či nezmění, do dne právní moci rozhodnutí soudu o kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud k tomu ale dodává, že vydání předběžného opatření žádným způsobem nepředjímá, jak soud rozhodne ve věci samé.
[15] O nákladech řízení o předběžném opatření rozhodne soud v rámci rozhodnutí o nákladech řízení o kasační stížnosti (§ 61 odst. 1 ve spojení s § 120 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 15. května 2020
JUDr. Josef Baxa
předseda senátu